Takovej jsem tady měl klid. Povím vám, to jsem si tehdy fakt pískal pod fousy, když jsem tuhle stáj našel. Zastrčená za hospodou, nic moc velká, ale myší, těch vám tady bylo! A ještě je! Spousty! Vypasených, tlustých, s vypoulenýma očkama. Lidi jsou fakt divný.

Nanosej na hromadu obilí, a pak jsou nešťastný z toho, že jim ho žerou myši. A přitom si ho neumí ani ochránit, neumí je chytit, bodejť by jim na ty jejich pastičky skočily, když mají za sebou spoustu dobrýho obilí.

Kdepak, na myši platíme jen my, kočky. To jen my máme tu trpělivost, abychom se pěkně přikrčily u díry, kudy ta myš leze, a počíhaly si v klidu a bez hnutí na tu správnou chvilku. A pak skok a chramst a lup… a za chvíli je bříško plné.

Jo jo, je to výhra, mít svůj domov plný myší. Však mi taky dalo práce, abych si ho ubránil. Tuhle se mi sem chtěl nakvartýrovat jeden takovej pruhatej, ale kdepak, já ho hnal až za roh. Ten ječel! Až se všechny kočky ohlížely. Doufám, že to viděla i ta černobílá krasavice, zatím mě přehlíží jak lány. Už jsem začal věřit, že teď, když mám tu stáj, tak by třeba někdy po mně mohla hodit okem, ale já vám povím, co já jsem za smolaře, to by jeden nevěřil.

To si to včera tak sedím u té osvědčené díry u zadní stěny, když vtom najednou uslyším, jak vrznou vrata a dovnitř se vevalí chlap s oslem, na kterém sedí ženská, co hrozně vzdychá. No ženská… dívka, taková odrostlá holčina. Chlap ji sundá z toho osla, rozloží na slámu nějaký pláště a hadry a na ně posadí tu dívku. Ta vám má ale hlas! Po prvním výkřiku jsem se zastavil až na konci ulice.

Zpátky jsem se doplížil až pozdě večer. Dívka už nekřičela, zato tam křičelo něco úplně jinýho. Malý lidský kotě. Teda hlas má po mámě, to mi věřte. Koukám na něj z horního trámu. Je to hezké kotě, na to, že je sotva narozené, má takový zvláštní pohled. Tak to bych ještě unesl, že se mi do stáje nakvartýrovala rodinka, no jo, to se tady stává velmi často, že lidi nemají kde spát, do hostince už se nevejdou, tak holt spí i tady. Taky už jsem tu pár takových viděl, ale ti většinou druhý den zmizeli.

Tihle nevypadají, že by hned tak někam šli. Holčina se na slámě pod pláštěm klepala zimou, dítě zabalený do lehkých hadříků taky nevypadalo zrovna v pohodě. Ještě že maj toho osla, ke kterému se přidal i ustájený volek hostinského. Zahřívali to dítě vlastním dechem, koukal jsem na to jako blázen. Jak říkám, na tom lidským kotěti něco je, takže mi ta rodinka vůbec nevadí.

Spíš mám pocit, že bych jim měl nějak pomoct. Něco jim donést, prostě mu něco dát. Jenže já nic nemám, jen snad nějakou tu myš… Dávat miminu myš by asi ale bylo blbý, ne?

Jo, ti tři by mi fakt vůbec nevadili. Ale vadí mi to procesí, co se za nima táhne. Tady se fakt netrhnou dveře. Myši si normálně sbalily bágly a odstěhovaly se jinam, v tom rachotu to prostě nedávaly.

Tak jen abyste si udělali obrázek – kdo se tu vystřídal během dnešního dopoledne:

Pastýři. To máme tři darované ovečky a dva beránky, co bez ustání bečej támhle v koutě.

Kováři. V druhém koutě zůstaly jako dárek tři podkovy (pro osla??? Tři???) a jeden dlouhý řetěz.

Husopasky. Zůstaly tu po nich dvě husy a kachna. Řvou v ohrádce v koutě naproti ovcím.

Pekaři. No dobrá, aspoň se rodičové trochu najedli. A ten chleba byl aspoň potichu.

Soukeníci. Taky dobrá návštěva, děvče už se aspoň tolik neklepe zimou.

Kominíci. Tak to jsem nepochopil – tady přece žádný kamna nejsou. S těma žebříkama se tu motali jak vítr v bedně, fakt že jo. Ještě že si je zas odnesli.

A to navíc na střeše už od včera chvílema troubí anděl na takovou dlouhou trubku, nahoře na nebi svítí hvězda s dlouhým ocasem jako blázen, takže mě myši vidí na deset metrů a ke všemu jde jeden hlas, že sem míří nějací tři králové s průvodem, myrhou a kadidlem.

Nevím, co je to myrha a kadidlo, ale vím, že o svou starou, klidnou stáj jsem přišel. Tady už myším, potažmo ani mně, teda pšenka nepokvete.

No nic. Balím si i já pět švestek a jdu kouknout po nějaké jiné stáji, nebo třeba stodole. Snad bude ještě víc zastrčená, než byla tahle a nenastěhují se mi tam zas nějací jiní bezdomovci.

No jo, ale… když ono se mi od toho dítěte nějak nechce pryč. Hrozně mě přitahuje. A to přitom jen leží v těch jesličkách, nic nedělá, jen spí nebo občas křičí. Ale stejně si myslím, že je mu asi zima, i když toho plátýnka už má na sobě trochu víc…

Hmm, co kdybych se tady takhle protáhl, taky prosmyknul – uhni, vole, nebo tě škrábnu, uvidíš!, a prolezl tudy – bacha, osle, nevidíš, že jdu!?!

Jo. To je ono. Stulím se tady. Jé to miminko má ale studené nohy! Neboj, koťátko, já tě zahřeju. Hezky si opři nožky o moje záda… jo, to je ono. Áááách, to je pohoda. Je mi ták dobře! Ať si sem přijde třeba celej svět, mně je to fuk. Já budu svému miminku zahřívat nožky. To by bylo, aby mu byla zima. Jé, a ta dívka se na mně tak krásně usmívá… a jak umí pohladit!

Dobře jsem si tehdy tu stáj v Betlémě vybral.

Dede: Děkuju Toře za krásnou pohádku, moc se mi líbí!