BTW: O návštěvách

BTW_dé_logoUž jsem se tu párkrát zmínila o tom, že vcelku pravidelně čtu sobotní Lidovky. No a minulou sobotu byl v části Relax článek nazvaný „České návštěvy“. Zaujalo mě to, protože to je pěkné téma, ale… no, pak jsem si to přečetla:))

 

Na první pohled mě zaujal způsob, s jakým se autorka Ludmila Hamplová v tématu motala – a pak mi došlo, že těžko mohl vzniknout přehledný a smysluplný text charakterizující úroveň návštěv v českých domácnostech, když ona i jí citovaní odborníci (mimo jiné) směšují jablka s hruškami, neboli návštěvy a „zaskočení“. Potom tam vznikají (vyzněním poněkud pohrdavé) komentáře o návštěvách s puštěnou televizí a podobně. Tak jsem si to sama pro sebe zkusila porovnat:))

 

Protože když se řekne návštěva, tak očekávám událost, která je předem dohodnutá na určitý termín a má aspoň určitou míru společenského vyznění. Což znamená na straně hostitele potřebu uklidit (více či méně, pokud jsou v domácnosti malé děti, tak rozhodně více – aby hosté třeba vůbec prošli:)), připravit nějaké pohoštění a převléct se do něčeho slušnějšího, což nutně neznamená frak a večerní róbu:))

Od hostů se potom očekává, že se dostaví více méně včas, přinesou hostitelům drobný dárek, potom spolu všichni posedí, popovídají, pojedí a popijí, rozloučí se a návštěva odejde. Tento scénář se, myslím, nijak moc za poslední desetiletí (století?:)) nemění. Cíl návštěv a probíraná témata vždy víc záleží na sociální skupině, vzdělání a způsobu života dotyčných, než na době, ve které se ti lidé setkávají.

 

„Zaskočení“ je něco, co se dřív dělalo mnohem častěji než dnes, protože prostě každý neměl v kapse mobil a sousedy na facebooku. Když bylo potřeba něco vyřídit, „půjčit“ si něco do kuchyně, protože obchody byly zavřené, když si dítě po nemoci potřebovalo sehnat od spolužáka sešity na dopsání, bylo třeba se zvednout a za kýženou osobou dojít. To nebyly návštěvy, opravdu ne! Já to ještě zažila i tady na vsi, byť to s odchodem starých sousedů mizí.

S tím, myslím, souviselo i ono společné sledování televize, zmiňované v článku. Já to zažila u babičky. To nebyly návštěvy, to jen sem tam zaběhla sousedka, která telku neměla nebo ji měla rozbitou, aby se s babičkou podívala na seriál, chlapi se zase scházeli, aby společně koukali na sportovní přenosy. Ani to nebyly návštěvy! Dokonce ani v případě, že si lidé společně u té telky něco snědli. Stejně jako později nebyly návštěvy shluky mládeže hrající společně počítačové hry a vyjídající lednici hostitelské domácnosti (taky jsem to zažila:)).

 

No a nemohlo by se psát o návštěvách a nenarazit na téma zouvání. Samozřejmě v tomto případě vyzněli Češi jako burani. Cituji citát z článku aneb vyjádření Ladislava Špačka: „Muž v obleku a v ponožkách… to dělají jen Češi, že přijdou na návštěvu a zouvají se, stěžoval si nedávno v týdeníku Téma Ladislav Špaček. Konec citátu. I Guth Jarkovský prý psal, že ke stolu neusedáme v trepkách. Inu, asi měl Guth Jarkovský doma služku nebo manželku, a v jídelně dlažbu. (To je moje jedovatá poznámka:))

Ale věcně: zouvání se při návštěvě v něčí domácnosti není zdaleka jen český zvyk. Když vynechám Japonce, tak v to většinou platí i v Německu, ve Skandinávii, a v celé střední Evropě včetně Rakouska. Snad prý i v Rusku, co jsem slyšela. Neplatí to v Británii, Nizozemí, Francii a obecně pro jihoevropské země (řekla bych, že v tomto případě se kultura nechává rozumně ovlivnit počasím:)). Toť pro začátek – nejsme jediní barbaři!

Dodatek od JanyBa: Podle její zkušenosti se problém s „hoch“ návštěvou a přezouváním v Norsku řeší následovně: dámy i pánové si ve speciální taštičce přinesou náhradní obuv, takže se v předsíni u hostitele zují z venkovních bot a nazují slušné čisté botky. To samozřejmě platí pro zimu – v létě a obecně za pěkného počasí se Norové setkávají hlavně venku, kde se tento problém logicky řešit nemusí. Myslím, že by to bylo vhodné doporučení i pro pana Špačka!:))

Bod dva k zouvání – z mého pohledu zásadní: Pokud čekám návštěvu, kde se předpokládá oblek a velká večerní, tak ji nezvu k nám domů, ale do nějaké dobré restaurace. Protože nejde jen o boty – u návštěvy toho typu by mi například chyběl někdo, kdo by nás obsluhoval. Protože když nejsem za služku, jsem u takové návštěvy také krásně oblečená, ne?:)) Pokud zvu někoho k nám domů, tak je to do jisté míry vyjádření důvěry a přátelství – a v takovém případě není pro druhou stranu problém respektovat zvyky rodiny.

V případě, kdy u nás byli kdysi velvyslancovi (se psem, on Nor, ona Američanka), tak se návštěva odehrávala doma v jídelně a pak venku na zahradě, takže to bylo bez zouvání. Vzhledem k tomu, že máme v jídelně dlažbu a stejně každý courá v přezouvacích botách dovnitř a ven, nemám problém pozvat hosta do jídelny v botách – pokud venku není bláto. Konec konců, i psům v případě mokrého počasí utírám tlapy:)) Do částí Domu, kde jsou koberce, nikoho nepřezutého nezvu (mám nakoupené návštěvní pantofle v množství větším než malém).

 

Jo, a ještě jeden bod k návštěvám – z nějakého mě neznámého důvodu byla v článku kritizována i domácí výroba občerstvení – omlouváno to bylo tím, že za socializmu byla omezená nabídka. Z jakéhosi záhadného důvodu tam byla zmíněna nabídka proslulých prvorepublikových výrobců lahůdek Lipper, Zoufalý či Paukert. Co tím autorka myslela, to netuším – snad to, že za první republiky při návštěvách (všech) se nakupovalo v proslulých lahůdkářstvích?

 

Prostě mě článek Ludmily Hamplové nenadchnul – a přitom to je takové pěkné téma! Stačilo by konstatovat fakta, kapku je urovnat a vynechat patronizující tón (vy všichni jste bývali strašní burani, ještěže dnes jsme na vyšší úrovni 😛 ).

 

Protože se mi ale téma líbí, ráda bych ho k diskuzi otevřela tady na Dedeníku. A hned mám přichystaných pár otázek:

Zvete si návštěvy domů nebo se radši s lidmi setkáváte někde venku, na neutrální půdě?

Jaké občerstvení s oblibou podáváte? (Já vím, není návštěva jako návštěva, ale dobrý tip na pohoštění se hodí i před Vánoci:))

A jak je to u vás se zouváním návštěv? Zouváte je, nezouváte, máte koupené návštěvní pantofle… jak prostě řešíte zouvací problém?:))

Řešili jste zouvací problém v cizině? (My ano – přizpůsobením se zvykům té které země – v Norsku se zouvalo, v Anglii ne:))

Aktualizováno: 14.12.2016 — 11:53

32 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
    1. Víš, on ten článek byl především špatně napsaný. Když vezmu předpokládaný věk autorky (nevelký), tak jsem získala dojem, že se o životě před rokem 1989 poučila především v Troškových filmech. Tím tam vznikl ten silně pohrdavý podtón. Nemyslím, že by to vyznění bylo jejím úmyslem – tedy doufám. Spíš to vypadalo, že psala za pět minut deadline, no 😛

      1. Článek jsem nečetla, tak nemůžu nějak fundovaně soudit, ale podle toho, co píšeš, Dede, bych řekla, že autorka prostě potřebovala rychle spíchnout článek na určité téma. Jelikož je zřejmě vlastních znalostí prostá, sáhla po několika osvědčených klišé, která se v posledních letech omílají neustále dokola (zouvání, občerstvení, divím se, že do toho umně nezapracovala ještě ponožky v sandálech, igelitové tašky a holení podpaží) a zpracovala je oblíbeným, sebemrskačským způsobem, kdy cílem autora podobné úvahy je dospět k závěru, že Češi en gros jsou banda debilních buranů. Jelikož autor je obvykle také Čech, tak sám sebe jaksi automaticky z této množiny vyjímá, jeho se to „buranství“ jaksi zázračně netýká. Jsou to nesmysly, zbytečná ztráta čtenářova času.
        MMCH, ten trend očerňování vlastního národa, ta záliba v dokazování, že na celém světě není větších imbecilů, než Češi (samozřejmě s výjimkou mluvčího 😀 ), je zajímavá. Nevím, jestli existuje i jinde, zdá se mi, že ne, ale nemůžu to s jistotou tvrdit.

          1. Jen jsou dvě kategorie:
            Sebemrskači bez zahraniční zkušenosti, co vidí trávu jinde zelenější, továrny efektivnější a politiky poctivější.

            Sebemrskači se zahraniční zkušeností co považují místní za naivní přehnaný vlastence bez rozhledu.

  1. Já tedy jsem skoro bezkobercová, a při rekonstrukci jsem rovnou počítala s drápy a chlupy na podlaze, takže jsem zvolila kvalitní lino s dezénem buková prkna, a to i do ložnice. Je krásně měkké a teplé a na třech místech mám prací kobereček z Ikey – v ložnici u postele, v obýváku před konferenčním stolkem ( tam si čubina zpracovává svoje kostičky) a v kuchyni před linkou – doma chodím ráda bosa a u linky stojím dost často…jinak návštěvy nezouvám, proto mám všude lino, a zvířectvo má lítací dvířka z kuchyně do prujezdu a z prujezdu na zahradu bez omezení, takže holt denně zametám, obden vytírám – loni k Vánocům jsem si přála ždímací mop od Viledy a fakt ho užiju, všude mám deky a peru je jednou týdně. Jinak návštěvy ráda přijímám a nerada na ně chodím. Několikrát ročně dělám grilování pro partu kolegů z práce, to je nás tak 13-15 a pak pro bandu kamarádek, kde se točíme tak po třech měsících po jednotlivých domácnostech, to je nás šest. A to mám pak jako maminka Geralda Durella – s radostným svitem v oku začnu plánovat jídelníček, kombinuju, testuju, sonduju co kdo má rád a nerad, den před akcí si většinou beru půlden dovolený, abych naložila maso, uklidila, převlékla postele a tak a pak už si to jenom užívám. K tomu musím péct vlastní chleba, protože jednou jsem ho zkusila upéct podle starého mámina receptu a od té doby ho všichni chtějí…neohlášené návštěvy mají smůlu, doma mám čaje a kafe,volné sušenky ani bramburky nemám, protože bych je zbodla sama, tak je radši nekupuji…

    1. Tedy Minko, velkej mejdan s vlastnoručně upečených chlebem, to zní fantasticky! 🙂

      Mimochodem – mop od Viledy – jaký? Na můj kýbl mi odletělo poleno (když jsem štípala třísky a nechala kýbl tam, kde neměl co dělat) a je teď křápnutej. Potřebuju koupit novej a přemýšlím, jakej… 🙂

      1. No jo, já se vždycky patlám s různejma marinádama, dipama, pomazánkama a nakonec všichni skončí s chlebem namazaným tvarohovou pomazánkou se šnytlíkem 🙁
        Ten mop mám Vileda Easy Wring Ultramat Mop – sorry, nejde mi zkopírovat odkaz. Nemám ráda takový ty mopy s třásněma, tenhle je placatej, dostane se do rohů i pod gauč a jednou za měsíc ho hodím do pračky a je pořád jako nový, a že dostává zabrat. No a vyždímá skoro do sucha, když je potřeba. Tím končím reklamu 🙂

  2. Vezměme to tedy popořadě. Předně: lidé, jako autorka článku v LN, jsou jednou z hlavních příčin, proč mají dnes úspěch lidé, jako je Donald Trump. Nikdo nemá rád, když je označován za burana tímhle způsobem a bohužel je to něco, co zní celkem unisono z médií ve většině zemí civilizovaného světa posledních aspoň patnáct-dvacet let.

    K samotnému tématu zouvání a nezouvání, popřípadě toho, co se jí – (ne)zouvání bývá spojeno s tím, že host nechce hostiteli zašpinit podlahu a je to ohleduplnost, která závisí na (zejména klimatických) okolnostech. V Nizozemí se na návštěvě, a často ani doma, lidé moc nezouvají, protože není důvod. Nizozemské ulice a chodníky jsou většinou pokryty pálenými cihlami a klima, jaké v NL panuje (několikrát denně déšť, několikrát denně slunce), spolu s dobrou kanalizací vede k tomu, že ty cihly jsou prakticky vždycky čisté, takže jde-li člověk po nich kamkoliv (a v NL se většinou nechodí, ale jezdí na kole), ty boty se ani nemají kde zašpinit. Oproti tomu ve Skandinávii, kde i sebelepší kanalizace není schopna jen tak pojmout osmihodinový přívalový déšť a kde se do toho v zimě přidává sůl, posyp a kdeco dalšího, prostě přijít v botách někomu do domu je krajně nezdvořilé.

    Dále je potřeba odlišit společenskou vrstvu. Je zcela přirozené, že lidé jsou v různých společenských třídách a i když nemám úplně rád britský přístup k tomuto faktu, v jednom mají v Británii pravdu: že nemá smysl nutit lidem z nižších vrstev etiketu vrstev vyšších. Od středostavovské nebo níže postavené rodiny by se prostě nemělo očekávat, že bude návštěvu přijímat jako by byla rodinou z třídy vyšší, a to platí i z druhé strany: je naprosto neslušné, když člověk z vyšší třídy, je-li hoštěn u rodiny z třídy nižší, očekává standard z třídy vyšší, než do jaké daná rodina patří. To je jeden z důvodů, proč se pan Špaček, i mnozí další odborníci na etiketu vycházející z „rovnostářské“ prvorepublikové etikety, v těchto otázkách mýlí. První republika vycházela z naivního předpokladu, že všichni mohou, měli by, nebo dokonce chtějí být jako „panstvo“. Omyl.

    Co se týče zákusků či věcí k jídlu, nevím, ze které díry paní autorka vylezla, ale naopak v poslední době je velmi, VELMI moderní a in připravovat tyto věci sám, protože tím člověk ukazuje individualitu, jakož i to, že si návštěvy váží, protože koneckonců nedává návštěvě produkt, ale zážitek. Prefabrikované jídlo si může návštěva kdykoliv a kdekoliv koupit sama, zato vlastnoručně udělané pohoštění je unikát, a TO je ten největší dar hostovi.

    Sečteno a podtrženo, nejsem zastáncem „ohrnování nosu nad elitami“, jakého jsme v poslední době často svědkem, ale lidé jako autorka článku v LN jsou přesně důvodem, proč, řekne-li se elita, nikomu se moc nevybaví skutečná elita, jako je třeba Elon Musk, Stephen Hawking nebo Satya Nadella, ale lidé, jako právě autorka tohoto nesmyslu, která samozřejmě žádnou elitou není, ale hrozně ráda si na ni hraje a povyšuje se nad lidi.

    1. Vlastnoručně připravené pohoštění neni IN jen v poslední době, odjakživa patřilo k běžné francouzské etiketě, že nepřipraví-li hostitelka alespoň jeden chod osobně, svých hostů si tedy neváží. A to napříč společenskými třídami.

      1. Rozhodně! Je přece jasné, že hostitelka, která nabídne kupované chlebíčky a zákusky, si asi moc práce nedala (ani s přemýšlením 🙂 ). Zatímco když servíruje pohoštění vlastní výroby, musí investovat čas, vlastní síly a invenci.
        Ráda dělám záviny z listového těsta s různými náplněmi, sladkými a slanými. Ať si každý vybere podle svého gusta. A jsou-li očekávány děti, dostanou většinou domácí zmrzlinu. 😛

    2. O tom kupovaném slyším poprvé. Přitom vyrábění doma dává mnohem větší prostor ke kombinacím a variabilitě výsledku při použití relativně malého množství vstupů. Kupovat každý pokrm zvlášť je vysloveně nepraktické.

  3. Článek jsem nečetla, ale připomíná mně ta paní Hamplová Dianu Sternbergovou, která když se do vlasti navrátila, měla v TV pořád, kde nás domorodce učila, jak stolovat. Tedy, že vidlička se drží v ruce levé a nůž v pravé. Jak překvapivé, že?

    1. No, to nebylo v tomhle stylu, fakt ne. Spíš takový mišmaš, minimálně tři témata spletená do hromady, od každého trošku, ale o to povrchněji pojednané. Prostě asi potřebovali něčím zaplnit papír. Nebo nevím.

  4. U nás když už návštěvy, tak ve velkém – jak je toho času málo, a dobrých lidí, které chceme vídat, hodně, tak se to snažíme zvládnout pokud možno najednou. Když na to přijde, vejde se k nám i 27 lidí (pravda, včetně dětí, které zaberou méně místa :-)) a nějací psi (vyzkoušeno). Občerstvení chystáme vlastní, manžel obvykle griluje a já k tomu chystám to kolem – dipy – např. hummus, teplou i studenou zeleninu a případně sladkou tečku – štrůdl, tiramisu, když se hecnu, tak můj oblíbený cheesecake, apod. V zimě pak bývá místo grilu v permanenci trouba, nebo muž vaří guláš. Většinou si před takovou akcí najdu i nějaké recepty, které chci vyzkoušet, a mám návštěvu za pokusné králíky. Často pak jíme, pijeme, hrajeme na kytaru (a někdy i foukací harmoniku) a zpíváme do rána a akce se protáhne na celý víkend. Většinou je v rámci toho i nějaký program, zejména pro děti – výlet, bojovka, na příští velkou akci slíbili kamarádi nachystat šifrovací hru… Mám tyhle akce moc ráda, a soudíc podle toho, že hosté se opakovaně vracejí, tak snad nejsem sama.

  5. Návštěvy si zvu domů, s tím nemám problém, nebo se se známými setkám někde venku, podle toho, jak se to zrovna hodí a na čem se domluvíme.
    Příchozí se u mě zásadně zouvají. Mám nakoupené návštěvnické pantofle a zažila jsem už i to, že si návštěva přinesla vlastní botky na přezutí. Pokud to někoho nenapadne automaticky, je k přezutí vyzván, ať si o tom myslí, co chce. Nepovažuji to za žádné buranství, naopak považuji za neomalenost, když se někdo hrne ve špinavých botách dál. Vždyť i já se doma přezouvám. Kromě kuchyně a koupelny mám v celém bytě položený koberec a místy mám „pohozené“ ještě menší koberečky a rozhodně nestojím o to, aby si do nich někdo otíral to, co přinese z chodníku, tedy výkaly všeho druhu, plivance, chrchle, krev, zbytky jídla a pití, bláto, prach a nevím, co všechno ještě. Pohoštění obvykle dělám sama. Buď někoho zvu na oběd nebo na večeři, pak je to jasné, dělám kompletní jídlo. Anebo dělám nějaké drobné pohoštění. Na úvod nasypu do misek nějaké oříšky, krekry, chipsy apod., pak dělám obvykle nějaké malé chlebíčky nebo jednohubky nebo upeču něco slaného – minizáviny, něco z listového těsta. A na závěr, „ke kafi“, mám v každém případě upečeného něco sladkého. K pití mám obvykle připravené víno, vodu a džus, nebo to, co vím, že dotyčná návštěva pije (mám třeba známého, který zásadně pije nealko pivo).
    A když jdu na návštěvu, jdu zásadně včas, nesu nějaký drobný dárek, zouvám se, pokud nejsem výslovně vyzvána, abych se nezouvala, a charakter domácnosti tomu odpovídá.
    Celkem vzato mi to nepřijde nijak problematické. Autorka zmiňovaného článku je asi praštěná pavlačí a dělá zbytečné problémy z věcí, které nijak problematické nejsou.

  6. AD zouvání – tak prosím vás, kdybyste k nám přišli a já vám řekla NEZOUVEJTE SE! tak se fakt nezouvejte (mnozí totiž tuto větu berou jako takový společenský bonmot a neberou ji vážně). V domácnosti s kocourem, jež se volně bloncá sem a tam ven a domů a navíc přes sklep, aniž by tlapkou přejel po rohožce si ani nechci představit, co si návštěva může odnést na ponožce (rofl) . Navíc kobereček u nás nenajdete (ještě toho trochu), ze psa se stala profesionální skartovačka veškerého papíru a štěpkovač jakéhokoli dřeva a já fakt zametám maximálně dvakrát denně (ovšem minimálně jednou denně). Takže pokud nedorazíte v bagančatech s půlkilem bláta na každé botce, nečekejte ani na vyzvání a klidně vyrazte do obýváku a nehleďte na moje pantofle – já je mám pro své pohodlí a taky se nepřezouvám, když jdu do sklepa pro marmeládu, do garáže pro brambory a na dvorek pro libeček.

    Na návštěvách se zouvám automaticky, ale když mi domácí řekne, že si mám střevíce nechat, tak si je nechám, neb věřím, že to myslí vážně …

    Pohoštění dělám vlastnoruční (většinou chodí na návštěvu rodina) – pokud se nahlásí dopředu. Takže
    většinou nějaká buchta, pokud je to na dýl, tak chlebíčky či jednohubky (dělám nejradši z bagety, tak je to buď malý chlebíček nebo velká jednohubka). Kafe buď turek nebo rozpustné nebo čaj. Víno a destiláty „co mám zrovna doma“. Vodka z vodovodka (rofl) nebo bublinková. S kamarády se ale většinou setkáváme v domovské hospodě …

  7. je legrační,jestli autorkou článku v LN je ta Ludmila Hamplová, která pravidelně píše sloupky do Ženy a život – osůbka dle svého vlastního popisu zcela nezávislá, nekonvenční, neuklízející, nevařící a nepečící 😀 sloupek, který tam píše se svým manželem, Leošem Kyšou “ Jedno manželství, dva pohledy“ čtu vždycky v autobusu a většinou se skvěle bavím 🙂 to by mě ovšem zajímalo, kam může chodit na návštěvy, když haní doma vyráběné občerstvení :-))

  8. U nás doma se přezouváme a mám pantofle pro hosty. V bytě máme v předsíni dlažbu a ve zbytku bytu plovoucí podlahy. Bohužel je na nich vše vidět, takže vytírám a leštím “ ponožkami “ o sto šest.

    Návštěvy mám ráda domluvené, neboť poklidím a něco upeču. Kávy a čaje máme doma dost.
    Jinak ráda zajdu s kamarádkami na kávu do kavárny nebo do restaurace na jídlo.

    Když jsme letos slavily s mami kulatiny, tak jsem navrhla, že oslava bude společná v restauraci.
    Abychom narozeniny nestrávily v kuchyni u sporáku a s rukama ve dřezu. Oslava v restauraci se vydařila a bylo to fajn. Vřele doporučuji.

  9. Ráda návštěvy přijímám a nerada na ně chodím. Vzhledem k tomu, že bydlím v místě, kde může projet po silnici auto s hnojem, nenapadlo by mne se nepřezouvat. Navíc si ráda od bot odpočinu. Na druhou stranu Majda courá dvorek ——-postel a taky jí po každém projití nedezinfikuji tlapky. Koberec máme dole jen v obýváku a chvála pracímu vysavači.
    Ráda pro kamarády vařím a peču, takže pokud se návštěva ohlásí alespoň den předem, pokusím se jí nabídnout to, co má ráda. Jinak dostane kávu či čaj, pokud je něco pečeného tak pochopitelně nabídneme, jinak Bimbo má stále v zásobě dělenou stravu (= chipsy), takže něco na stole vždycky je. Lahůdky nekupuji, vyrábím. DEDE, nemůžeš sem dát odkaz na ten článek??

    1. Obávám se, že to vyšlo jen v papírové verzi (taky jsem jej četla a taky jsem nad ním kroutila hlavou, podobně jako Dede – ovšem ještě větší „dílo“ byl ještě o týden dřív článek v příloze LN Orientace o Cimrmanovi, na ten jsem fakt „koukala nahlas“, co to bylo zač).

  10. Nemám doma jediný koberec, takže návštěvám často říkám, ať se nezouvají. Navíc v létě jdeme rovnou na terasu. Pokud je venku bláto a mokro, tak samozřejmě ani. Nabídnu papučky.
    Vzhledem k mé netypické pracovní době k nám nezvané návštěvy moc často nechodí, protože naše nepřítomnost je v lidské hodiny tak na 80%. Dostanou jen kafe nebo zbytek buchty (když je). Pozvané návštěvy to mají s lepším cateringem, ale ty musí předem zvednout mobil 🙂 Občerstvení nekupuji, leda že někdo zavolá v sobotu v poledne, že za dvě hodiny přijede, tak to se vyřítím do vsi do cukrárny pro pár kousků něčeho. Ono se tady taky těžko kupuje něco jako chlebíčky, ty mají v sámošce asi jeden den v týdnu, spíš seženu velmi kvalitní uzené a zabijačkové věci, tak občas servíruju nakrájené na plátky tohle 🙂

  11. Jsem škodolibá – nezvaní se musí zout. Pozvaní nebo mně milí,se nezouvají, těm to zatrhnu při vstupu do bytu. Sice je zachráním od chlupatých ponožek,ale jelikož si sednou,odnesou si chlupy na jiných částech oděvu.
    S občerstvením to mám tak, nemajíc doma staré sušenky,tak nezvaným nabídnu jen kafe nebo čaj.Žádná džezva,mocca konvička,ale rozpustný kafe nebo pytlíkovej čaj,žádnej sypanej a opečovávanej do porcelánu.
    Pozvaným vařím v mokka konvičkách nebo dělám lahodnej sypanej zelenej čaj..
    Na kupovanej chlebíček si občas zajdu do mlíčňáku, domů je pro hosty nekupuju,důvod – obložím mísu nebo udělám slané roládky, nejsou rozmáčené a chutnají skvěle, případně udělám tác jednohubek nebo dipy do misky a přidám na sucho opečené toasty..řapíkatý celer a berte si…jó,chlebíčky od Paukerta nebo delikatesy od Lipertů, no – nežiju v Praze, nejmenuji se Rothschieldová…

  12. Myslím, že Američani se vesměs nezouvají, protože na návštěvy převážná většina přijede autem – z domu do domu. My si v Praze na návštěvy (domluvené) nosili v tašce vlastní lehké přezutí. Ne eleganci jako u Jany v Norsku, ale háčkované ťapky nebo pantofle. Když jsem k někomu neohlášeně zaskočila, automaticky jsem se vyzouvala a buď jsem dostala pantofle, nebo jsem zůstala v ponožkách. Choťi přezouvání v Praze nedělalo problém, naopak se mu zvyk zalíbil a doma se přezouváme. Tedy my dva, od návštěv to nevyžadujeme . Když návštěva přijede v dešti, ten sotva metr do garáže rychle přeběhne a boty otře o rohožku. Přijede tady v čistých botách. Prostě záleží na tom, kde a jak dlouho se v botách „před návštěvou“ chodilo, v jakém nečase. Platí to asi hlavně o městech či vesnicích, kde se chodí pěsky. Mne by vůbec nenapadlo přijít k někomu s botami obalenými sněhem a blátem, či z kterých kape voda, jen zadupat a bez vyzutí v nich jít dál. Navíc i „za sucha“ člověk šlápne do všeho možného a bez přezutí to pak „rozťape po podlaze či koberci, bacily se radostně vypařují a v tom pokoji třeba po podlaze leze malé dítě.

    Jinak tady se návštěvy českého typu moc nevedou – tedy přijít večer jen tak posedět u vínka a chlebíčků. Veškerá pozvání (od nás i od kamarádů) byla pozvání na večeři. Ale než se nám odtud buď odstěhovali nebo umřeli kamarádi z blízkého okolí, byla to jiná. Všichni věděli, že si dáváme kolem třetí odpoledne kafe (a něco k němu) a že se mohou kdykoliv zastavit se přidat (pod podmínkou, že budou pít turka). Dost často toho využili a nám jejich „přepadáky“ nevadili, byla to vždy fajn strávená odpoledne, „povinný oddech“. Takhle jsem jednou v létě zrovna chystala podnos, že ho vynesu na zahradu, když volala kamarádka. A co prý děláme. Tak jsem řekla co a ať přijedou dát si s námi. Ona se zasmála a povídá „tak děkujeme, my už totiž oba sedíme v autě před vaší garáží“. Dost se nám po tom stýská (tedy po těch kamarádech, kafe pijeme dál).

Napsat komentář: Matylda Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN