Už jsem se tu párkrát zmínila o tom, že vcelku pravidelně čtu sobotní Lidovky. No a minulou sobotu byl v části Relax článek nazvaný „České návštěvy“. Zaujalo mě to, protože to je pěkné téma, ale… no, pak jsem si to přečetla:))

Na první pohled mě zaujal způsob, s jakým se autorka Ludmila Hamplová v tématu motala – a pak mi došlo, že těžko mohl vzniknout přehledný a smysluplný text charakterizující úroveň návštěv v českých domácnostech, když ona i jí citovaní odborníci (mimo jiné) směšují jablka s hruškami, neboli návštěvy a „zaskočení“. Potom tam vznikají (vyzněním poněkud pohrdavé) komentáře o návštěvách s puštěnou televizí a podobně. Tak jsem si to sama pro sebe zkusila porovnat:))

Protože když se řekne návštěva, tak očekávám událost, která je předem dohodnutá na určitý termín a má aspoň určitou míru společenského vyznění. Což znamená na straně hostitele potřebu uklidit (více či méně, pokud jsou v domácnosti malé děti, tak rozhodně více – aby hosté třeba vůbec prošli:)), připravit nějaké pohoštění a převléct se do něčeho slušnějšího, což nutně neznamená frak a večerní róbu:))

Od hostů se potom očekává, že se dostaví více méně včas, přinesou hostitelům drobný dárek, potom spolu všichni posedí, popovídají, pojedí a popijí, rozloučí se a návštěva odejde. Tento scénář se, myslím, nijak moc za poslední desetiletí (století?:)) nemění. Cíl návštěv a probíraná témata vždy víc záleží na sociální skupině, vzdělání a způsobu života dotyčných, než na době, ve které se ti lidé setkávají.

„Zaskočení“ je něco, co se dřív dělalo mnohem častěji než dnes, protože prostě každý neměl v kapse mobil a sousedy na facebooku. Když bylo potřeba něco vyřídit, „půjčit“ si něco do kuchyně, protože obchody byly zavřené, když si dítě po nemoci potřebovalo sehnat od spolužáka sešity na dopsání, bylo třeba se zvednout a za kýženou osobou dojít. To nebyly návštěvy, opravdu ne! Já to ještě zažila i tady na vsi, byť to s odchodem starých sousedů mizí.

S tím, myslím, souviselo i ono společné sledování televize, zmiňované v článku. Já to zažila u babičky. To nebyly návštěvy, to jen sem tam zaběhla sousedka, která telku neměla nebo ji měla rozbitou, aby se s babičkou podívala na seriál, chlapi se zase scházeli, aby společně koukali na sportovní přenosy. Ani to nebyly návštěvy! Dokonce ani v případě, že si lidé společně u té telky něco snědli. Stejně jako později nebyly návštěvy shluky mládeže hrající společně počítačové hry a vyjídající lednici hostitelské domácnosti (taky jsem to zažila:)).

No a nemohlo by se psát o návštěvách a nenarazit na téma zouvání. Samozřejmě v tomto případě vyzněli Češi jako burani. Cituji citát z článku aneb vyjádření Ladislava Špačka: „Muž v obleku a v ponožkách… to dělají jen Češi, že přijdou na návštěvu a zouvají se, stěžoval si nedávno v týdeníku Téma Ladislav Špaček. Konec citátu. I Guth Jarkovský prý psal, že ke stolu neusedáme v trepkách. Inu, asi měl Guth Jarkovský doma služku nebo manželku, a v jídelně dlažbu. (To je moje jedovatá poznámka:))

Ale věcně: zouvání se při návštěvě v něčí domácnosti není zdaleka jen český zvyk. Když vynechám Japonce, tak v to většinou platí i v Německu, ve Skandinávii, a v celé střední Evropě včetně Rakouska. Snad prý i v Rusku, co jsem slyšela. Neplatí to v Británii, Nizozemí, Francii a obecně pro jihoevropské země (řekla bych, že v tomto případě se kultura nechává rozumně ovlivnit počasím:)). Toť pro začátek – nejsme jediní barbaři!

Dodatek od JanyBa: Podle její zkušenosti se problém s „hoch“ návštěvou a přezouváním v Norsku řeší následovně: dámy i pánové si ve speciální taštičce přinesou náhradní obuv, takže se v předsíni u hostitele zují z venkovních bot a nazují slušné čisté botky. To samozřejmě platí pro zimu – v létě a obecně za pěkného počasí se Norové setkávají hlavně venku, kde se tento problém logicky řešit nemusí. Myslím, že by to bylo vhodné doporučení i pro pana Špačka!:))

Bod dva k zouvání – z mého pohledu zásadní: Pokud čekám návštěvu, kde se předpokládá oblek a velká večerní, tak ji nezvu k nám domů, ale do nějaké dobré restaurace. Protože nejde jen o boty – u návštěvy toho typu by mi například chyběl někdo, kdo by nás obsluhoval. Protože když nejsem za služku, jsem u takové návštěvy také krásně oblečená, ne?:)) Pokud zvu někoho k nám domů, tak je to do jisté míry vyjádření důvěry a přátelství – a v takovém případě není pro druhou stranu problém respektovat zvyky rodiny.

V případě, kdy u nás byli kdysi velvyslancovi (se psem, on Nor, ona Američanka), tak se návštěva odehrávala doma v jídelně a pak venku na zahradě, takže to bylo bez zouvání. Vzhledem k tomu, že máme v jídelně dlažbu a stejně každý courá v přezouvacích botách dovnitř a ven, nemám problém pozvat hosta do jídelny v botách – pokud venku není bláto. Konec konců, i psům v případě mokrého počasí utírám tlapy:)) Do částí Domu, kde jsou koberce, nikoho nepřezutého nezvu (mám nakoupené návštěvní pantofle v množství větším než malém).

Jo, a ještě jeden bod k návštěvám – z nějakého mě neznámého důvodu byla v článku kritizována i domácí výroba občerstvení – omlouváno to bylo tím, že za socializmu byla omezená nabídka. Z jakéhosi záhadného důvodu tam byla zmíněna nabídka proslulých prvorepublikových výrobců lahůdek Lipper, Zoufalý či Paukert. Co tím autorka myslela, to netuším – snad to, že za první republiky při návštěvách (všech) se nakupovalo v proslulých lahůdkářstvích?

Prostě mě článek Ludmily Hamplové nenadchnul – a přitom to je takové pěkné téma! Stačilo by konstatovat fakta, kapku je urovnat a vynechat patronizující tón (vy všichni jste bývali strašní burani, ještěže dnes jsme na vyšší úrovni 😛 ).

Protože se mi ale téma líbí, ráda bych ho k diskuzi otevřela tady na Dedeníku. A hned mám přichystaných pár otázek:

Zvete si návštěvy domů nebo se radši s lidmi setkáváte někde venku, na neutrální půdě?

Jaké občerstvení s oblibou podáváte? (Já vím, není návštěva jako návštěva, ale dobrý tip na pohoštění se hodí i před Vánoci:))

A jak je to u vás se zouváním návštěv? Zouváte je, nezouváte, máte koupené návštěvní pantofle… jak prostě řešíte zouvací problém?:))

Řešili jste zouvací problém v cizině? (My ano – přizpůsobením se zvykům té které země – v Norsku se zouvalo, v Anglii ne:))