„Babičko, a co budeme dělat teď?“ Z pod plavých kudrn na mě vzhlížejí dvě vážné modré oči. Jeho výraz replikují i obě vlčky, netrpělivě poposedávající vedle dítěte. Ano, co budeme dělat právě teď?
Patrikovo týdenní ošklivé stonání sice v nemocnici oficiálně skončilo s minulým pátečním večerem, nicméně bylo jasné, že do školky jít hned nemůže. Co je přirozenějšího, než jet se doléčit na vesnici k babičce? Zdravý vzduch, hodně spánku, dobré jídlo a každodenní psina s psinami ochotnými ke kdejaké nepleše. Jo, to nezní špatně. A tak tu spolu žijeme. Nabízím pár střípků – třeba se v nich poznáte. Nebo v nich poznáte své děti. Nebo vnuky:))
***
Babičko, musíme nakrmit pejsky! Dát jim maso!
Patriku, vždyť už snídaly. Další jídlo dostanou až večer.
Ale to nejde! Berry už zase sedí v předsíni a šoupe miskou!
První večer, vláčné dítko, vláčný pes:))
Ari, dej ten čumák dál! A packu taky! Babí! Ari mi sem strká packu a vlaky nemůžou jezdit!
Tak ji pohlaď, dej jí tu packu kousek dál a řekni jí, že je hodná!
Hodná… hodná! Ne tuhle packu! Babí! Aha. To je tvoje hračka. Hodná Ari…
Studium psích plemen v teorii i praxi – mázlá momentka focená (jak jinak) mobilem:))
Pozor pejsci, tři… dva…
Patriku, neházej jim tu hračku tady u stolu, je tu málo místa! Jděte na chodbu!
Jedna… teď!
Já ti říkala, že je tu málo místa. Vstaň, nic ti není, vždyť na tebe ani nešláply!
První větší venčení smečky – na Hrubých lukách u Labe
Babičko, Berry pláče!
Nepláče, jen se nemůže dočkat. Tuhle cestu zná, tak ví, že až tam dojedeme, budu jim házet míček a půjdeme na vycházku. Nepláče, těší se!
Beryško, neplakej, už tam budeme! Bude tam les! No tak, ještě chvilku vydrž!
Po vydatném odpoledním spánku potřebovalo štěně večer trochu upustit páru – tak jsme vzali čelovky a Ari a vyrazili u nás na vsi k vánočnímu stromu
Babí! Ari zlobí a nechce mi dát míček! Jak jí mám hodit míček, když mi ho nechce dát?
Tak jí řekni „pusť“!
Pusť!
Musíš to říct pořádně, a ne to kníknout! Ari!
Pusť! Mám ho! … Babí, Berry mi nechce dát míček!
Včera na Zvičině – aby si smečka před nadcházejícím oteplením užila hrátek na sněhu
Ari, nech ho, to je jeho snídaně! A ty jí to nedávej, dobře tě vidím!
Když ona má hlad…
Když si chceš svoje jídlo uhájit, musíš jí říct „ne“. Pořádné „ne“! Ať si toho všimne. A musíš to myslet vážně. Ona totiž neposlouchá, co jí říkáš. Ona si čte, co si myslíš. No vidíš, jak ti to jde.
…
Já vím, měla hlad, co?
Pozóór!
Tak hop do postele, je čas spát.
Odpočívat.
Dobře, odpočívat.
Babičko, ještě rozsviť domečky a řekni pohádku. Jsme tu všichni?
Jsme.
Je tu i Ari?
Je.
I Berry?
Je.
Tak to je dobře. Můžeš povídat.
Teď!
***
Je to nádherný čas. Mám štěstí, že mohu dělat – byť vždy na omezenou dobu – babičku s ručením skoro neomezeným. A Patrik je v kouzelném věku, jsou mu tři a půl a svět je v jeho očích jedním úžasným, krásným, složitým a sem tam i znepokojujícím zázrakem. Jsem šťastná, že do toho světa – v podobě babí Dede – patřím:))
Tak co – připomíná vám to něco? Vaše vlastní dětství, vaše děti nebo vnuky?
Co je babička a dědeček vůbec nevím. Maminčin otec zemřel v Itálii před koncem první světové války na Silvestra 1917. Zabila ho zbloudilá střela. To byla maminka osmiletá, ale tatínka si sotva pamatovala když nebyl vůbec doma. A babička pak živila sama čtyři děti a dvě z nich nechala vystudovat. Zemřela ve věku padesátišesti let a to bylo mamince dvacet let. Tatínkova matka zemřela, když jsem byla pětiletá. Vídala jsem ji málokdy a ona ke mně nebyla milá. Neměla ráda moji maminku a tak ani mne. Ani děda, který u nás po smrti babičky čtvrt roku bydlíval, k nám dětem neměl blízko. No a já vnoučata nemám a už mít nebudu. Prostě nevím co prarodič znamená, tu zkušenost nemám.
Bože, to ten malý je už taký veľký! 🙂 A toto je tak krásne povedané: „A musíš to myslet vážně. Ona totiž neposlouchá, co jí říkáš. Ona si čte, co si myslíš.“ Tak, tak… (clap)
Krásný článek DEDE o babičkování.
Já vídám vnoučka Samíka 1 x za měsíc a jsem ráda, že alespoň tak.
Zítra přijede a jdeme do kina na film Anděl Páně 2.Pak zajdeme na vánoční trhy na náměstí. Je tam letos retro kolotoč s koníčky, tak se sveze.
Já doufám, dle jeho užívání s námi, bude pamatovat. Že se mu to uloží do dušičky.
Byl bych si přál takové prarodiče. Já měl pobyty u nich spojené s něčím jiným, ale už se mi vybavují naštěstí jen útržky. Zčernalé stropní trámy, temné svaté obrazy, studené chodby utopené v přítmí. Strašidelná postava Ukřižovaného v mezipatře schodiště vedoucí k mému pokoji. A nesměl jsem sebou mít svou Mumy. Asi proto jsem se vždycky hrozně snažil aby můj synovec a neteř měli u mě pohodu. „Strejdó, budeme si zase večer povídat u krbu až bude tma?“
„Zase? Vždyť melete furt, kujóni nezvedení.“ (nedaří se mi nevrlý tón, och nedaří…. 😀 ). Už rostou. Už o to moc nestojí.
Víš Alasdaire, já to vracím – měla jsem úžasnou babičku a dědu a strašně ráda na ně vzpomínám. Tak to chci poslat dál – jen člověk nesmí být línej 😛
Synovec a neteř rostou a možná s tebou začnou víc mlčet, než mluvit. A když mluvit, tak o důležitých věcech. I to je část té cesty. Důležité je, že tě mají – nezapomenou (inlove)
Dede, moc ti babičkování přeji (a jistě si užívá i Martin)! Koukám, jak Patrik povyrostl a..ach ty krásné kudrny !!!
Povídání je roztomilé, klučina má v Ariberry bezva kamarádky a jsem přesvědčená že u tebe je to ta pravá „zotavovna na vzduchu a v přírodě“ do které se posílaly „městské děti“. Vlastně – existují ještě? S bratrem jsme oba byli několikrát, ne kvůli nemocem, ale příliš hubená, doktorem uznaná dítka, která potřebovala „státem vykrmit“ (doma jsme rozhodně nehladověly, ale podle lékařských tabulek jsme holt byli oba příliš hubení.
Děkuju Maričko! Martin si moc neužívá, mihl se jen včera večer. Máme Dům a svět kolem jen v naší společné péči 🙂
V ozdravovně jsem kdysi měla děti, někde u Frýdku Místku, ale ne proto, že by byly hubené (byť byly), ale protože byly kašlavé – v Praze. Marek vyřešil proces ozdravení po svém – dostal tam další ze svých šílených zánětů středního ucha. Jedno ucho mu píchli v Místku (nebo Frýdku?), pak jsem jeli v zimě v agónii po D1, aby mu hluboko v noci to druhé píchli v Motole. Od té doby jsem úřední ozdravování v kolektivu odmítala, používali jsme dovolenou a chalupu (když to šlo). 🙂
Dede, to se tak pekne cte. Hlavne „jsme tady vsichni?“ To mne dojmulo. A jak si AriBerry hledi sveho maleho panecka. Je fajn, ze na nej mas cas. (h)
Hanko, skvělá včerejší zpráva o úspěchu léčby – gratuluji a moc ti přeji radost, jakou jsi (jste oba) musela mít. Tak ať jsou i všechny další testy v naprostém pořádku
Hanko, jsem moc rada jake mas dobre zpravy, porad jsem na tebe myslela
Hanko, ten čas je prostě darovanej 🙂 V mém věku ho má málokterá babička, tak si toho vážím 🙂
Ad malej páneček – je to kumpán do her, jak roste, tak kumpán k lumpárnám 😛 Cožpak Berry, ta spíš jen dohlíží, ale spolu s Ari ti dva pořád něco tropí 😀
dede díky,uvědomila jsem si jak i já před lety jsem si užila babičkování. Byla to a je doba k nezapomenutí. Ta pouta mezi dětmi a prarodiči, právě hlavně v této předvánoční době najednou oživují.To jsou ty nádherné chvíle na které se tak dobře vzpomíná. U nás hodně často větou “ babi vyprávěj co jsem dělal když jsem byl malý“
Marto, jsem moc ráda, že jsem ti připomněla krásné chvíle (inlove)
Moc hezké, Dede, a fotky mluví jasně – že totiž všichni zúčastnění jsou náramně spokojení. (inlove)
Já musím hlídat, aby mi naše děti Denise nepřecpávaly a neupovelovaly. Protože jakmile psa přivolá jeden a dá mu odměnu, musí dtto i druhý a třetí. A když dá Denis pac jednomu, hned se hlásí další o totéž, většinou. Je fakt, že nejraději má Denise nejmladší Viktor, ptá se na něj, když spolu skypujeme a chce ho vidět. Ale zase je třeba na něj lehce dohlížet, i když ví velmi dobře, jak se chovat k pejskovi. Protože našemu Viktorkovi stojí za to některé věci vyzkoušet, i když ví, že to pak bude mít nepříjemné následky. (headbang)
Škoda, že jsem včera z Hradce odjela, mohla jsem vypomoct se zabavením Patrika během nahrávání!
Hančo, vůbec netuším, jak to bude dál, když u nás budou děti (doufám:)) přibývat. Tvoje trojka je mocná, takže chápu, že Denis potřebuje trochu ochranné péče (inlove)
Jinak Viktorek mi podle popisu přijde jako zcela normální… kluk:)))
Jinak díky za nabídku 🙂 Doufám, že to zvládneme, musíme. Pokud zůstane s technikem, tak na mě přes sklo uvidí a i uslyší, co říkám. Co už jinak 🙂
Mě vždycky fascinuje, jak jsou psi k dětem jemní. (h)
A je hrozně príma, když se naučí si navzájem číst myšlenky. Viz Ona měla hlad.
Víš, ten vztah mezi nimi se vyvíjí pomaleji, než jak to bylo u Maxe a mých dětí – přece jen vídali Patrika jen málokdy. Je úžasné pozorovat, jak se navzájem čím dál víc chápou. A dvojka je jednoznačně Patrik a Ari 🙂
Jo a ta historka z auta je přepsaná skoro doslovně. Teď když vyjedeme, tak se Patrik ptá: Bude Berry kvílet? A jak začne, hned ji intenzivně utěšuje 😀
Teď zrovna si Patrik hraje s Ari v ložnici a říká, že dělá hady. Tak se jdu radši kouknout:))
Co to dělali, když dělali ty hady?
Patrik si nahlas poveloval cvičící sestavu ze školky (had je jedním ze cviků), ležel při tom na koberci a Ari se válela vedle něj a plácala ocasem do podlahy. Usoudil, že s ním cvičí 😀
KOuzelný! 😀
A třeba s ním fakt cvičila!
Dede, to je moc hezký článek. A ty fotky 🙂 krásná smečka. Já jsem vyrůstala v rodině, kde byl taky pes, obrovský černý vlčák se zlatými odznaky, na mně úžasně hodný. Naše vnoučata mají u nás kočky, u druhé babičky psy. Takže si můžou vyzkoušet oboje. A mně potěšilo, že do většího bytu plánují kočičku – ono s pracovním vytížením rodičů by pejskovi těžko dávali, co potřebuje, kočky jsou v tomhle jednodušší.
Je to prima s vnoučatama, jsem taky ráda za každou chvilku , kterou s nimi můžu být. Jen jsou daleko, není to na každodenní potkávání se, což mne občas dost mrzí.
Tak si to užívejte, co to jde. On ten čas tak rychle letí… kde bych před pár lety pomyslela, že budu babička… a starší vnučce už bude pět a mladšímu tři. A na vánoce přibude další světýlko 🙂
Toro, chápu tě – jak já jsem vděčná za to, že je to už jen 130 a ne 1500 kilometrů:))
Jsem zvědavá na vaši vánoční hvězdičku! (inlove)
Já jsem vyrůstala bezpsí, což mě moc mrzelo – lezla jsem ke psům a koním odmala. Ale občas jsme doma a u babičky mívali kočky, já se naučila přivábit i ty velmi plaché. Vlastně můj první pes v životě byl Benda od našich a asi dva roky na to náš Max.
Dede, krásně si to užívej s vnoučkem (že se ale mladým ten klučina povedl! (y) ) Hrozně rychle to uteče a bude z něj velký chlap.
Máš pravdu Lído, utíká to – ale zrovna teď je to legrace:)) A děkuju za pochvalu!
Dede, myslela jsem, že jsem už příspěvek napsala, ale asi jsem ho neodklepla, jak jsem spěchala na nákup.
Patrik bude mít na obě ovčandy nádherné vzpomínky a už je dobře, že pod Tvým vedením si vydobývá svoje místo na slunci před šmejdivými a všudypřítomnými čumáky. Přeju Vám všem, ať se tohle týdenní babičkování líbí vám všem!
Tady je pár fotek z vejšlapu na rozhlednu Babího lomu, na konci listopadu:
http://dig.rajce.net/Jdeme_s_Ajvi_na_Babec
Nádherné fotky, milá Alex!
Jo, musí se naučit všechno – pečovat i stát si za svým. Ale hlavně rozumět a milovat. 🙂
Dede, užívej si, teď je to nejkrásnější. My už jsme o pět let dál, taky dobrý, ale už přece jinak. Po nedávné návštěvě ve školce, kam se nesly přebytečné pastelky a hračky so ovšem ozval povzdech „babi, kdyby tak šel vrátit čas… A představ si, byla tam Deniska, co byla za mě nejmenší a teď je předškolačka a ona si mě pamatovala, že jsem se o ni starala!“
Právě vyrážím dáti hodinu na piáno, lidušková paní učitelka ochořela a ve středu je školní koncert, racionální a metalový tatík elektroinža IT povolal pro jistotu posilu, když hudební matka je služebně pryč.Místo známky mám v kabelce tatranku,neboť předpokládám, že Vaňhalovo Andante půjde, jako když bičem práská. Tedy ovšem cituplně.
Vaňhalovo andante… Batýsku, tvoje vnučka je osoba plná neuvěřitelných možností 🙂 Tak si to spolu hezky užijte! (inlove)
Krása (h) po krušném čase v nemocnici pobyt v ráji – u babičky a pejskůůůů, lék ze všech nejvzácnější.
Kochám se tady tou pohodou a mám radost velikou !
Tak hodně zdraví a radosti
Jana
Děkuju! Já jsem vděčná, že mám možnost takhle babičkovat. S tím, jak jsou dnes všichni zaměstnaní, to vůbec není samozřejmost.
Díky Dede! Opět jsem si vzpomněla a uvědomila, jak nádherný měl můj syn život s našimi zvířaty a jak se to projevilo v jeho životě, totéž u vnučky i když je alergička,naše psy a kočky vždy milovala a miluje a když se po prvé setkala s jejich odchodem za duhový most, tehdy odešel Daník, napsala mi úžasný dopis jako rozloučení s Daníkem a nakreslený portrét Daníka. Pro děti je život se zvířaty úžasný a stačí i když je vidí třeba jen občas i tak automaticky patří všichni do jedné smečky. (h)
Jenny, je to dar – ten život se zvířaty. Když jsou děti i zvířata v dobrém prostředí.
Bohužel spousta lidí si pořídí zvíře bez toho, že by na něj měla ve skutečnosti čas, někdy o něj vlastně ani tak moc nestojí, ale přece se to má, ne? Pak v tom soužití ta radost může chybět, často chybí právě tomu zvířeti.
Tím jsem chtěla říct rodičům, kteří nemají na zvíře čas ani to správné prostředí – nevadí, můžete svému dítěti i tak dopřát krásné dětství. A zvířata se dají i navštěvovat 🙂
Moje řeč, milá Dede, máš naprostou pravdu. Každý by měl vědět kolik času pes potřebuje ať je velký nebo malý a jaké náklady na vše kolem jsou zapotřebí.
Zvíře není hračka je to živá bytost se svými potřebami a na nás je jak je naplníme. A zase – osvěty není nikdy dost.
Ano, je to tak úžasný vztah babička/dědeček a vnouče, taky si to užívám se svou vnučkou. A já se můžu vyřádit… když byly moje děti malé, obšívala jsem je z nutnosti, protože nic nebylo, dneska šiju z čisté radosti a díky Klausovu klubíčku jsem se vrátila i k pletení, už má vnučka nový svetr, a já čepici a šálu.
A Patrik se má, že má babičku na vesnici, to jsem vždycky chtěla, ale nebylo mi přáno. A nakonec, ani já nejsem vesnická babička. No člověk nemůže mít všechno, ale hlavně, že se máme.
Olčavo, krásně si užívej – a pletení k babičce patří, ne? Vzpomínáš na pohádky ovčí babičky? Každý máme něco – ty to pletení, já ty hloupé vlky! 😀
Já taky neměla babičku na vesnici – jedna byla hluboko v horách, kde jsem to milovala, ale babička si nás dětí moc nevšímala. No a druhá byla na malém městě, žila v bytě, ale byla i chata se zahradou. Tam jsem měla svoji kouzelnou babičko-dědečkovskou krajinu. A ráda to posílám dál 🙂
Je vidět, že si babičkování užíváte všichni čtyři. Nejkrásnější fotka je ta Pozor! a nejkrásnější střípek Jsme tady všichni?!
Přeji vám plno krásných společných chvilek.
Děkujeme 🙂 Zítra pojedeme nahrávat do rádia, tak už teď malému vysvětluju, že bude muset koukat na babičku přes sklo. To jsem zvědavá, jak nám to půjde 😀
Taky jsem zvědavá – možná, že by se mu lépe čekalo, kdyby tam s ním byla Ari (rofl) (rofl)
No, se současným panem ředitelem by nám to neprošlo, ale jinak souhlasím 🙂
Dede, máš nádherného vnuka i pejsiny. A je dobře, že si odmalička rozumějí. Patrikovi i Tobě přeji aby se už mu ten chcíp vyhýbal. Moc pěkné fotky i z mobilu, jak to děláš? Máš víc rukou?
Maruško, děkuju! S tím mobilem – mám mnoho špatných fotek ze kterých se občas sem tam nějaká povede. Obávám se, že spíš jen náhodou, než jinak (blush)