O jídelních rituálech našich spolubydlících koček jsem už sem tam něco napsala. Věřím, že i u vás pozorujete různé stravovací rituály. Protože stejně jako lidé, i zvířata jsou každé jiné a každé se jinak nejen chová, ale i žere. Stravovací návyky našich koček vám popíšu podle jejich služebního stáří, protože jinak bych se do toho určitě zamotala.

Služebně nejstarší Tobiáš je jedlík rozvážný. A taky tak trochu prasátkový. Všechno mu nejlépe chutná ze země. Nebo popřípadě ze stolu, pokud miska je na stole. Nebo z okna, pokud je na okně. Prostě obsah misky je nutno vytahat vedle, pečlivě prohlédnout a teprve poté pomalu, rozvážně pozřít. Jak vypadá místo, kde předtím Tobiáš stoloval, si myslím dovedete představit.

Čenda začal před pár lety mít s jídlem potíže. Trpěl poměrně rozsáhlým zánětem dásní, vytvořily se mu choboty a měl pocit, že jídlo na něj snad přímo útočí. Začal hubnout, vystupoval mu hřbet. Nějakou dobu jsme to řešili Convenií, která vždy zánět lehce zahnala, ale pak už se nedalo a museli jsme přistoupit k radikálnějšímu řešení. Extrakce části zkažených zubů včetně vyčištění chobotů. Poté, co se dásně zhojily, se z Čendy stal opět excelentní jedlík, který si svou dávku vychutnává a neváhá si vyžádat nášup.

Rozárka. Naše jediná domácí kočka nežere maso. Ani syrové, ani vařené. Kapsičky má ráda, nejraděj gourmetky a jí krásně, způsobně, čistě. Prostě dáma každým coulem, která zanechá misku (pokud jí vyhovuje obsah) krásně vymetenou a vyčištěnou. Ovšem pokud tam není to, na co má chuť, párkrát do toho dloubne, načež vstane, protáhne se, pronese něco ve smyslu: „Tak tohle si sežerte sami,“ a odkráčí středem, vědoma si toho, že pokud si jen vrkne, obdrží další várku s něčím jiným a ještě bude středem pozornosti, zda je tentokrát už vše v pořádku.

Barbucha má dvě stravovací místa (tedy dvě pravidelná, o kterých víme). Pokud není spokojen s úrovní stravy v jednom hotelu, přeběhne bryskně do druhého, kde si postěžuje, že je malý hladový kocourek, který už asi týden nikde nedostal nic k jídlu. Úroveň stravování v druhém hotelu lze dobře odhadnout z jeho reakce u misky, nabídnuté v aktuální destinaci. Vrhne-li se hladově na jídlo, byl buď už moc dlouho venku, nebo v druhém hotelu došly oblíbené kapsičky. Nakoukne-li do misky a nafrněně odejde pryč, podávalo se v druhé jídelně maso či jiné pochoutky a těžko lze zaujmout strávníka čímkoliv jiným, než nadrobno nakrájeným hovězíčkem. A to, jak známo, na stromě neroste, takže povětšinou pak odchází Barbucha v takovou chvíli nakrknut, že tady tedy nic moc stravování nemaj a dojde se sem podívat, zda se nezlepšili, nejdřív až zítra.

Jája, kocour všežravý, pažravý a nedožraný. Jeho „ňamiňamiňami hamham mlaskmlak grr“ zní kuchyní v každé denní či noční době. Žádná miska si před ním nemůže být dost jistá. Jakmile klepne prkénko na maso, a nedejbože se k tomu ještě na lince octne kus masa a ostrý nůž, tančí rituální tance černých dlouhosrstých bojovníků, až hrozí nebezpečí, že se v misce mezi kousky masa octnou i kousky Jáji. Nadšení, s jakým se vrhá na maso, nezná mezí. Podezíráme ho, že kdybychom ho nechali, sežral by na posezení nejen krávu, ale i tele a ještě by se pak mlsně olíznul a ohlédnul: „Tak copak tam máš dál?“ Jsme moc rádi, že už nemusí mít dietu, takže nemusíme hlídat to, co kde sní. Protože on sní všechno všude.

Pán Podstolí, neboli Silver. Kocour, který se k nám do domečku propracoval jako poslední, bohužel první odešel. Je to cca dva tři týdny, kdy se jeho stav zničehonic prudce zhoršil. K FIV se přidalo rychlé nádorové bujení. Nenechali jsme ho trápit. Usnul mi v náručí a teď už běhá za Duhou, s oběma očima (a taky opět s kocouřím příslušenstvím), silný, věčně mladý. Nicméně vzpomínáme na něho často, takže mi to nedá, abych připomněla i jeho stravovací návyky, které provozoval, když ještě byl na naší straně Duhy.

Od počátků, kdy hladově a rychle hltal všechny zbytky, které Tobiáš a spol. nedojedl, se projedl do stravovacího guru místního kuchyňského spolku. Od určité doby musely všechny ostatní kočky jíst někde na vyvýšeném místě, protože ač dostávají všechny stejné jídlo, Silver trpěl utkvělou představou, že v ostatních miskách je něco echt lepšího, než dostával chudáček on, a strkal postupně hlavu do všech misek, které našel. Největší legrace s ním pak byla ve chvíli, kdy osciloval mezi miskou plnou masa a mnou, která jsem stála u linky a například připravovala oběd.

V jeho představách jsem mívala v rukou dobroty nevídaných chutí, takže odbíhal od misky s masem, aby mi ducal do nohy a vyžadoval se nových laskomin. Stačilo, abych mu „jako přidala“, tedy zamíchala to, co už v misce měl a to bylo radosti, Silver objevil znovu maso a s chutí se na něj opět vrhl. Radostně takhle našel maso několikrát za sebou a tím pádem, než ho sežral, užil si spoustu radosti.

No a Sofie a Bonnie – ty mají jídelní rituály jednoduché. Ráno a večer se sejdou u naplněných misek, ty během chvilky vyčistí až na dno, přijdou si pro pár pohlazení a pak už zas běží žít si svůj volný, nikým neomezovaný život.

Každý si u nás prostě přijde na své…

Dede: Skvěle popsáno – je mi jasné, že bys Silvera jsi momentálně v kuchyni prakticky sama…:)) A já se ptám: jak stolují vaši mazlíci?:)) 

PS: definici mazlíků ponechávám na vás 😀