BTW: Aby zima nebolela

1206dar1_1Bylo jen cvičení, ale přesto nebyla představa několika hodin strávených na zemi v lese při teplotách slabě pod nulou nijak lákavá. Připravili se tak dokonale, jak mohli, ale i tak, se vším pohodlím, jim ty hodiny byly dlouhé – a studené.

 

Bylo to náročné cvičení způsobilosti záchranářských psů, které se konalo první listopadový víkend pod názvem Nasazení 2016 v prostorách kolem východočeských Tatenic. Osm týmů, ve složení psovod, pes a navigátor za tmy prohledávali prostor o rozloze 250 000 metrů čtverečných. Dnes nebudu rozebírat právě jejich náročnou práci, konec konců potmě je pes pořád ještě nejlepší vyhledávací prostředek, jaký v krajině máme, ale soustředím se kladeče – tedy lidi, kteří se pro tyto týmy schovávali. K nim patřili i Dana a Vítek z našeho sdružení Rescue Stopaři.

Jak se počasí rapidně ochlazovalo, rostla nervozita kladečů. Odhad, že čekání na psa bude v řádu tří až pěti hodin, nebyl nadsazený, a tak bylo třeba se vážně zamyslet nad tím, jak to potmě a za teplot pod bodem mrazu vydržet. Vítek i Dana jsou v přírodě jak doma, ale tohle bylo dost velké sousto i na ně.

 

1206dar1

 

Nakonec ke své obvyklé výstroji přidali myslivecké zateplené pytle na spodní část těla, moji a Martinovu speciální horolezeckou péřovou bundu na horní část těla (já byla tou dobou doma s atb:)), termosky s horkým pitím a jednorázové ohříváčky.

Dana čekala na nalezení 3,5 hodiny a říkala, že s tou vší přípravou se to dalo snést – poslední hodinu a půl už používala ten polštářek. Vítek čekal pět a půl hodiny a na místo se dostal po vylezení prudkého svahu, tedy zpocený – musel se tedy zahřát už na začátku. I tak oba o zimě opravdu věděli. Zopakujme si: byli dokonale připravení, klidní, protože věděli, kde jsou a že v případě nutnosti mohou odejít, nebyli zranění ani nemocní. A přesto jim byla zima…

 

1206dar2

 

A teď si představte, že se vám v zimě venku něco stane. Ve městě to obvykle nebývá až takový problém, ale stačí si vyběhnout jen kousek za obydlené oblasti, aby byl opravdový průšvih velmi blízko. Cože teprve, když se vydáte na zimní dovolenou na hory – zvlášť pokud to neznamená, ježdění na sjezdovce, ale toulky pěšky nebo na běžkách.

Takže s nadcházející zimou je třeba trochu víc myslet na bezpečnost. Je možné, že nic z uvedených potřeb nebudete během zimy potřebovat, ale pokud by se náhodou něco stalo, tak rozdíl jsem/ nejsem připraven může být ve výsledku naprosto zásadní. Počítám s tím, že jde člověk sám (v páru nebo ve skupině bývá bezpečněji – přece se něco užitečného najde).

 

Pamatujte, stačí s podvrtnutým kotníkem čekat na pomoc hodinu, nemusí ani mrznout, a uvidíte, jak strašně prochladnete. A to počítám s tím, že sehnat pomoc do hodiny je ta optimistická varianta. V příměstských lesích horská služba neoperuje. A sami víte, že když nastane třeba doba ledová (u nás je právě teď), tak je úraz prakticky vždy na dosah – ruky, nohy, hlavy…:))

Když přidáte bolest ze za jiných okolností banálního leč momentálně znehybňujícího poranění a následnou aspoň chvíli trvající paniku, mají nad vámi živly (minimálně na začátku) obvykle navrch. Abyste i za takových okolností vyšli z podobné příhody co nejlépe, je dobré si předem uvědomit pár jednoduchých základních pravidel, která se mohou hodit.

 

1206dar3

 

 

Pro procházky za humna – třeba se psem – je vhodné:

 

  • Vhodně se obléknout a obout, nepodceňovat zimu. Hrozí-li náledí, zvážit trasu, případně použít nějaké pomůcky – nesmeky, hůlky s hroty.
  • Nabitý mobil. Nepodceňovat – za mrazů se mobily rychleji vybíjejí, pokud se ztratíte nebo zraníte a pokusíte se někomu poslat svoji polohu pomocí GPS, vybíjejí se skoro bleskově. Chytré mobily mají málokdy rozumnou výdrž.
  • Papírové kapesníčky.
  • Do kapsy si vedle psích pamlsků dát i něco pro sebe, třeba malou čokoládku, nebo třeba sáček s trochou rozinek a oříšků. Mě se osvědčily jednotlivě zabalené malé čokoládky z Lídlu – jedno balení mi vystačí skoro na rok (obvykle se neztrácím:))
  • Dáte vědět, že jdete ven, případně i kam jdete. To hlavně tehdy, pokud se s mobilem nekamarádíte nebo ho s oblibou zapomínáte doma.
  • Pokud máte aspoň kousek místa v kapsách nebo v taštičce, přidejte spolehlivého kamaráda, tedy složený velký pytel na odpadky ze silného plastu. Když nic jiného budete sedět na suchém (použití v opravdové nouzi je mnohem rozmanitější)

 

1206dar4

 

Pro delší osamělé (i neosamělé:)) výlety do zimní přírody:

 

K tomu, co už bylo řečeno, přidáme do baťohu:

 

  • Zapalovač, sirky, či cokoliv, s čím můžete rozdělat oheň.
  • Dobrý nůž.
  • Více jídla – na okamžitou spotřebu a pojistnou zásobu. Pití.
  • Cestovní nabíječku na mobil (nabitou!:)) nebo nabitý starý mobil, schopný pojmout naši SIM kartu, případně s nějakou levnou funkční předplacenou kartou. Mobil je v nouzi úžasná věc a je hloupé se o tuto výhodu nechat připravit vybitím. (Hm, doufejte, že na místě vašich problémů bude dostupný signál:))
  • Jeden nebo dva velké nové složené pytle na odpadky – pokud jsou jasnějších barev, tím lépe. Proč? Zraněný bývá hledán – je třeba být nápadný, pokud je to nutné. Jinak platí základní zásada: v nouzi v přírodě je dobré mít sucho pod sebou a být schopen se chránit před větrem a před srážkami. Ve všech případech pytle pomohou. Samozřejmě se ještě lépe hodí termofolie z autolékárničky. Jen ji nezapomenout:)) Pytle obvykle míváme doma při ruce.
  • Pokud vědomě vyrážíme relativně nalehko oblečení (třeba na běžky), je vhodné mít s sebou ještě něco na sebe – svetr či mikinu, šálu, další teplé ponožky apod…)
  • Vždy se hodí papírové kapesníky (ty opravdu vždy:)), aspoň kus provázku, baterka, nějaké náplasti, desinfekce, případně aspoň malé pružné obinadlo.

 

 

Pozor, pořád mluvím o obyčejných výletech, ne o vysokohorských přechodech nebo jinak specializovaných akcích! Tam je příprava a pozornost na cestě na podstatně vyšší úrovni. Nebo by aspoň měla být:))

 

 

1206dar5

 

No a poznámka na závěr – zima vás může dohnat i v autě a tím nemyslím zrovna absenci sněhových řetězů nebo rizikové přejezdy horských průsmyků. Abych tak řekla – se současným stavem uzávěrek na našich dálnicích nikdy nebylo tak snadné skončit na tři čtyři hodiny v dokonale neprůstřelné koloně.

Takže se nic nestane, když si na zimu do auta vedle běžné výbavy přibalíte jednu deku, železnou zásobu nějaké potravy (viz čokoládky apod:)) a pití. Pokud se často na cestách vyskytujete v pracovním módu dáma/ gentleman, hodí se mít v autě i pořádný svetr, teplé ponožky, pro dámy i rozumné zimní botky. Papírové kapesníčky a nabíječku na mobil beru jako základní výbavu:))

 

PS: dávejte si větší pozor na děti! Zimní radovánky svádějí k neplánovaným průzkumům i rizikovému chování při zimních sportech. Ty starší poučte, mladší radši nepouštějte z očí:))

 

A jakým právem vám o tom píšu? Inu, když se zabýváte, byť neprofesionálně, hledáním ztracených lidí, tak vás takové věci prostě napadají:)) My totiž víme, že úplně nejlepší je nemuset hledat. A když už je třeba hledat, tak víc šancí má připravený a spolupracující člověk. A právě o to jde.

 

Jak se zabezpečujte na svých zimních výpravách vy? Co učíte své děti?

Pokud vás k tématu napadnou i další věci, napište je, prosím, do komentářů:))

Aktualizováno: 6.12.2016 — 16:12

44 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
    1. LENKO, TAK TYHLE PROBLÉMY JSOU UKRUTNĚ NEPŘÍJEMNÉ – A JE JASNÉ, ŽE SE K NIM MUSÍ ČLOVĚK POSTAVIT ČELEM, TEDY DŘEPNOUT SI TAM, KDE TO JDE (inlove)

      1. Dede i Alex, dík taky za připomínku lékárničkové fólie. Vždy dumám nad tím, jak a kde si sednout, když nohy bolí a všude je mráz a jinovatka. tu fólii už mám připravenou, půjde do mého „chodeckého“ kočárku. Protože mám celé tři kusy, jistě bude prima, až zas budu moc unavená. Začala jsem totiž teprve o víkendu pořádně chodit.Konečně nemám ty hnusné a bodavé bolesti v kyčli,jakmile jsem musela jít delší dobu po tvrdém povrchu. Minulý týden jsem konečně poslechla naléhání svého Jiřího a zakoupila pořádné botky s odpruženou patou. a ejhle! i když je jejich obouvání trochuá méně pohodlné, kyčel mne ani po dlouhé chůzi po dlažbě a asfaltu nebolela a nebolí. jen musím zvyknout na nepohodlné nazouvání svých zázračných botiček. Získala jsem opět velikou chuť chodit. Aeště malá připomínka na okraj. Asi před 7 roky se stalo, že jsem odešla na houby do lesa, nikomu neřekla směr a cíl, vzala jsem jen psa a toulala se lesem. tu přišlo náhlé bezvědomí, které mne dříva dost často a zcela bez náznaku přepadalo. mobil mi byl v tom okamžiku platný jak mrtvýmu zimník aani pes, který mne přepečlivě olizoval a hlídal, mne z hlubokého bezvědomí neprobral. naštěstí jsem dýchala. Po dlozhé době mne našli až pohraničníci, kterí nasadili své přístroje. můj m zapnutý obil m je dovedl až ke mně. No, naštěstí byl s nimi i Jiří, jainak netuším, jak by dopadli vojáci nebo mne urputně před cizími bránící Hokin.

        1. TEDY LENKO, TY MÁŠ STRAŠLIVÉ ZKUŠENOSTI VE SVÉM ŽIVOTNÍ BAŤŮŽKU! (inlove)
          JO A BLAHOPŘEJU K OPĚTOVNÉ CHŮZI – TO JE DĚSNĚ DŮLEŽITÉ. JÁ LETOS POŘÁDNĚ NECHODILA OD KONCE LEDNA DO SRPNA A JSEM POŘÁD VDĚČNÁ ZA KAŽDÝ BEZBOLESTNÝ KROK 🙂

      2. MIMOCHODEM, MŮJ JIŘÍ ZE MNE KVŮLI TOMU FAKT ŠÍLÍ. NECHÁPE, DIURATIKA NEBERE. KDYŽ JEDEM AUTEM A HLÁSÍM DOST DOPŘEDU, ŽE POTŘEBUJI, ZASTAVÍ SICE, ALE NA TAKOVÉM MÍSTĚ, KDE NENÍ, KDE KONAT, TAKŽE DVEŘE AUTA SLOUŽÍ SPOLEHLIVĚ. NA STUD DBÁT NEMOHU. NELZE CHODIT CELÝ DEN V PROCH… GATÍCH,KDYBYCH TO NEVYDRŽELA

  1. Nejsem žádný Meresjev a tak většinou mám v autě všechny potřebné věci k přežití a na vycházkách taky. Na delší nosím malý baťůžek a v něm také nějaký ten balíček poslední záchrany.Doplnila bych vložení do auta malé polystyrénové destičky(akorát pod zadek) ,která perfektně izoluje při potřebě si sednout kamkoliv a ještě hřeje.Brávali jsme si ji na zimní stadion na sezení. Jenku jsem v zimě strčila do batohu, když měla oblepené tlapky zmrazkama.
    Ono se dobře radí, dokud jde všechno zlehka a nic se nepřihodí. Ale až to přijde, pak je každá rada dobrá a všechno ,co pomůže je fajn a může zachránit i život,nejen můj. Já bych teda zbytečně nemachrovala. Dede díky,osvěty není nikdy dost.

    1. Přesně, Jenny. Ono je to hodně o zkušenostech, i když musím uznat, že ono duševní nastavení, o kterém psala Petra, je taky děsně důležité – hlavně, když se něco stane. Potlačit paniku a rozumně jednat je takhle večer u počítače snadné rozhodnutí, ale se zlomenou nohou v lese, když už se třeba smráká, to je úplně jiné kafe:))
      Podle mého právě ona připravenost v takové situaci hodně pomůže. I s tou panikou 🙂

      1. Je to tak, stalo se mi na mých toulkách mnohé, včetně zlomené nohy v kotníku(bez možnosti mobilu) anebo v Jeseníkách o Velikonocích ,z krásného slunného dne,kdy tráva téměř svítila, sněhová bouře, vánice,ztráta cesty a děti za zadkem, takže prověřeno lety.

  2. Dede, to je perfektní seznam. My tady už bohužel na žádné tůry nechodíme, ale na procházky se psem je nejdůležitéjěí (hlavně ve vedru) zásoba vody.

    Jinak „v dobách chození“ jsme také nosily v batohách spoustu věcí, dost z toho co popisuješ.

    Když jsme teď v neděli byli v divadle, pršelo. Abychom nemuseli nosit do divadla moc deštníků, manžel nás (švagrovou, mne a kamarádku) vysadil před divadlem, jel zaparkovat a vrátil se pod deštníkem. Jenže jak byl rozkládací, jednen drátek se nějak uvolnil a jeho konec manžela řízl do prstu. Normálně by si toho možná ani nevšiml,jenže on momentálně bere prášky na ředění krve. Takže i malý řez krvácel jako velký. Běžně nosím v „hlavní“ kabelce nejméně 3 náplasti. Jenže teď jsem měla malou, divadelní, do které jsem náplastě nepřendala – a vida, chyba. Neměla je ani švagrová, ale zachránila kamarádka. Ta jich měla dokonce celý balíček různých velikostí. A že byly třeba, protože hned první náplast se okamžitě prosákla a i na tu druhou choť o přestávce raději ještě přilepil třetí. Takže bez náplastě ani do divadla nechoďte 🙂

    1. Díky Maričko! Jo náplasti mám v „cestovní kabelce“, tedy v tom mém věčném červeném cestovním koženém baťůzku. Ovšem vyměním-li kabelku… dopadnu stejně:))
      Tvoje kamarádka nejspíš měla v divadle spíš kabelku každodenního typu, než psaníčko, co? 🙂 Leda by měla nové boty – to bych taky měla náplasti kdekoliv 😛

  3. Jo tak na tohle by měli mít hlavně rodiče nějaký to školeníčko. Jednou jsme jely s holkama na Velikonoce do České Třebové, mají tam úžasnou zážitkovou naučnou stezku, teda v té době byla nově otevřená. Rodičům jsem napsala, že po zkušenostech očekáváme nějaký ten sníh a aby děti vybavili. Jedna holčička měla pláštěnku na celých zádech dlouhou díru a velmi brzy jsme poznali, že má odlepené podrážky na obou botách. První pomoc jsme udělaly uzlovačkama a v první hospodě jsme získaly nejen kus izolepy, ale i vteřinové lepidlo. Když jsem mamince dítě vracela a referovala o stavu jejího vybavení ( posléze pořádného nachlazení ) šokovala mne maminka odpovědí: Já jsem věděla, že má špatné boty, ale přece jí nebudu dávat nové

    1. Inko, pochopím, že se rodičům nechce dát dítěti na výlet nové oblečení, když starší to zastane taky. Ale roztrhanou pláštěnku a vadné boty? To nepochopím. A to na mých klucích všechno jen hořelo, takže umím pochopit, že nové botky bránila. Jen ne za cenu už odpadlých podrážek… 😛
      Já měla pro kluky oblečení třech kategorií: pěkné, na ven a na chalupu – no, nejradši měli to chalupové, páč tam už jim nikdo neříkal, ať si na něj dají pozor.
      Ale roztrhané boty nepatřily ani na tu chalupu… 🙂

      1. DEDE, TYHLE SITUACE S ROZBITÝMI ČI NEVHODNÝMI BOTAMI A PLÁŠTĚNKAMI JSME ŘEŠILIO PŘI KAŽDÉ ŠKOLE V PŘÍRODĚ JEŠTĚ V DOBĚ, KDY JSEM ŽILA A UČILA V SEVEROČESKÉM MOSTĚ. ŠKOLNÍ O ŠKOLKOVÉ DĚTI TAM DVAKRÁT DO ROKA VYJÍŽDĚLY NA CELÉ TŘI TÝDNY BĚHEM CELÉHO ŠKOLNÍHO ROKU. DÍTĚ ZE TŘÍDY JSME NEMOHLI POSLAT DOMŮ JEN TAK.PODOTÝKÁM , ŽE TY 3 TÝDNY MĚLY VŠECHNY DĚTI I MY, KANTOŘI A CELÝ POTŘEBNÝ PERSONÁL ZCELA ZDARMA.JÓ, KDE JSOU TY ČASY, KDY TO VŠE PLATILY ZNEČIŠ´TOVATELÉ OVZDUŠÍ.

  4. Tak jak se občas vynoří nějaká myšlenka a zase zapadne, tak už mě několikrát napadlo, co by se (nedejbože) mohlo stát, když chodím sama se psem po lesích…. a nehlásím, kam mám namířeno…… Na standardní procházku beru s sebou mobil, igelitové pytlíky, odměny pro psa a při nepříznivém počasí záložní klobouček na hlavu (co fakt nesnáším, je mokrá hlava (rain) ). Na půldenní výlet přibalím vodu a něco malého sladkého. Případně plán trasy. Zatím si věřím, že se neztratím. 🙂 Za naprosto zásadní věc považuju mobil, bez něj bych nešla.

      1. No dobrá, mohla jsem napsat, že bez mobilu bych DNES UŽ nešla. Víš, v době, kdy už jsem ten mobil měla a lehkomyslně ho nechala doma, jsem dostala šeredně za vyučenou. To když mi 30tikilový pes zkolaboval v lese a já ho tam musela nechat ležet a běžet pro syna, aby ho donesl domů. A to jsem měla ještě štěstí, že se to stalo na kraji lesa a domů jsem doběhla za 5 minut. Ale už nikdy to nechci zažít a proto říkám, že bez mobilu ani ránu!

        1. No, pokud se něco stane tobě, máš aspoň kam zavolat – pro člověka záchranka přijede. V případě problému psa, nemáš-li NĚKOHO, komu lze zavolat, jsi v háji i s mobilem (zvířecích záchranek už pár jezdí, ale jen ve velkých městech – a kdo z vás má jejich číslo v mobilu?)
          Jak psala Lenka, v bezvědomí si nezavoláš (mě probral pes). A v místech bez signálu (nejsou zas tak výjimečné jak si člověk myslí) si můžeš s mobilem tak akorát pouštět prasátka.
          Mě v tomto směru přijde mobil nebezpečný – TO JE V POHODĚ, MÁM PŘECE MOBIL. A pak zoufalec sedí na pařízku, nechápe proč se nikam nedovolá a neudělá NIC jiného pro svoji záchranu. Zase je to o tom nastavení hlavy. Takže vždycky radši bez mobilu, ale s rozumem.

          1. PETRO, NEDALEKO OD NÁS ZROVNA JE TAKOVÁ ROZSÁHLEJŠÍ LESNÍ OBLAST BEZ SIGNÁLU. I Z NÍ SE VŠAK DOVOLÁŠ ASPOŇ ČÍSLA ZÁCHRANKY. TEDY TÉ 112.NETUŠÍM, JAK JE TO MOŽNÉ, ALE JDE TO.DO TOHO HLUCHÉHO MÍSTA JEZDILY OBĚ NAŠE DCERY KAŽDÝM ROKEM NA SKAUTSKÝ TÁBOR. VÍM OD MLADŠÍ, ŽE KDYŽ TAM BYLA PRVBNĚ S DĚTMI SAMA, UPOZORNILI JI NA TO ZKUŠENÍ VEDOUCÍ. DOVOLÁŠSE, MOŽNÁ I NA TU NĚMECKOU ZÁCHRANKU. JE TO MALINKATÝ KOUSEK OD HRANIC.

      2. PETRO, OTÁZKA SICE PATŘILA HANČE, ALE JÁ TI NA NI ODPOVÍM TAKTO: PŘED DVACETI PĚTI ROKY JSEM BYLA ZDRAVÁ A PLNÁ SÍLY, NEZTRÁCELA JSEM VĚDOMÍ A NEPADALA JAK KUS POLENA NA ZEM. ZKRÁTKA MOBILY NEBYLY, TAKŽE JSME S JIŘÍM BYLI ZVYKLÍ ŘÍKAT, KAM SE VYDÁVÁME. MĚLA JSEM NA STOLE PŘIPRAVENÉ KARTIČKY S RŮZNÝMI NÁPISY JAKO JSEM NA BYSTŘICI, JDU DO ČEČÍNA APOD. NENÍ PROBLÉM VYBRAT KARTIČKU A POLOŽIT JI NA MÍSTO, KDE JE TO OBVYKLÉ.JEN SE NESMÍ ZAPOMÍNAT. DNES JSEM ZAS KARTIČKY OBNOVILA, PROTOŽE VÍC CHODÍM. JISTOTA JE JISTOTA. A KDYŽ JSEM SI PŘED NĚKOLIKA LETY ZARAZILA HLUBOKO DO ZVUKOVODU OSTRÝ PAHÝL VĚTVE, BYLA JSEM NESKUTEČNĚ ŠŤASTNÁ, ŽE NABITÝ MOBIL BYL K DUPOZICI A JIŘÍ MNE V TOM ROŠTÍ PO DELŠÍM HLEDÁNÍ NAŠEL.

  5. To jsem četl kdysi příběh o jednom muži ve Skotsku (nebo severní Anglii, prostě v těch krajích). Vyšel si na krátkou procházku do lesa na kopec za obec. Cestou špatně upadl, zlomil si nohu a začal pravý anglický slejvák. Nic neměl a prý mu trvalo 36 hodin než se dostal k pomoci a to byl za vesnicí…

  6. K tématu dneska nemám co dodat , protože chodíme jen na kratší procházky v okolí bydliště.

    Ale dobře se oblíknout je základ.
    Norové mají přísloví: “ není špatného počasí, jen špatného oblečení. „

    1. Jo, zažila jsem to v tom Norsku:)) I když na tamější počasí člověk občas musí mít nejen výstroj, ale i povahu! 😀

  7. Malé OT:
    Fotoalbum na Rajčeti o mateřinci sestřiček františkánek, kde se v jejich Domově seniorů starají o maminku. Psala jsem o něm. Historie Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv.Františka je nejen zajímavá, ale i velmi dojemná.
    http://dig.rajce.net/U_sestricek

    1. Víš Alex z těch fotek vyřazuje klid a pohoda.
      Jako z většiny hluboce věřících lidí.
      A jak se sestřičky dokážou radovat a veselit.

  8. Je fakt, že jsem zrovna nedávno uvažovala nad tím, že by byl dost problém, kdyby se mi venku něco stalo – ne kvůli sobě, ale kvůli Vaškovi. Nemívám sebou ani vodítko, takže i kdyby mne někdo našel a zavolal mi záchranku, co se psem? Se psem, který manipulaci od cizích lidí nesnese? Uff.
    Nicméně ani tato úvaha mne nepřinutí cokoliv nosit – v lese, potmě, v lehkém běžeckém oblečení, bez mobilu, bez čehokoliv. Že bych si na běhání vzala batoh a do něj nacpala péřovku, pro jistotu?
    Na delší zimní courání (nad 10km) mobil beru, pokud jej nezapomenu nebo není vybitý. Pro spojení s okolím, ne pro nějakou záchranu.
    V létě jsem dokonale nezodpovědný jedinec, 30km výběh bez mobilu mi nedělá problém.
    A říkat někomu kam jdu? To by bylo dost kontraproduktivní, vzhledem k tomu, že často vyrážím s plánem dojet do A a šlapat do B a nakonec skončím pochodem z C do D. To se mi tak prostě stává.

    Na druhou stranu – pokud člověk nemá zrovna otevřenou zlomeninu nohy, vždy se dá někam doplazit. 10km s výronem kotníku bez brufenu, co krok to slza, ale šlo to. 15km s nepoužitelným kolenem, zařvání bolestí kdykoliv jsem nohou o něco zavadila. 15kg Barouše jsem nesla mnohokrát a daleko (nebrat psa do náruče, ale hodit si jej na záda!). Hlavní je se nesesypat a nezmatkovat.

    1. Petro, já jsem jako mladá nebyla žádné ořezávátko, na horách jsem kdysi vláčela děti (jo to bylo léto, s Markem na zádech a Andym za ruku:)), ale tvé výkonnosti jsem nedosahovala nikdy 🙂
      Znáš se a věříš si – nejspíš právem. Tak hlavně, aby se ti průšvihy vyhýbaly (wave)

      1. To není o výkonnosti, ale o nastavení v hlavě. Stačí když se to v hlavě posune jinam a najednou už spousta věcí nejde. Člověk má většinou fyzické limity úplně jinde než si myslí, stačí když musí nebo opravdu chce. Je tu pak ale riziko, že se pustí i do něčeho, na co už opravdu fyzicky nemá a průšvih pak může být o to větší.

        1. To mi připomíná, co mi řekl Vítek o ježdění se čtyřkolkou, když jsme koupili mého Sama (Subaru): víš, jaký je rozdíl v ježdění s náhonem na čtyři kola oproti obvyklému na dvě? No prostě uvázneš mnohem dál a bude větší problém tě vytáhnout 😀 Vzhledem k tomu, že s takovým autem jezdí taky, je možné, že mluvil o vlastní zkušenosti. Já se neptala 😛

        2. PETRO, MUSÍM UZNAT, ŽE TAKY PRÁVĚ V HLAVĚ MUSÍ BÝT KLID. JÁ TEHDY Z TOHO ROŠTÍ LEZLA PO ČTYŘECH JAKO HOKIN. SNAŽILA JSEM SE I PŘES UKRUTNOU BOLEST A SPOPUSTU KRVE, CO MI Z UCHA CRČELA, ZACHOVAT KLID A LEZLA JSEM Z ROŠTÍ VYSOKOU TRÁVOU MEZI KRAVINCI BLÍŽ K CESTĚ. NEPŘEJU TAKOVÉ PODOBNÉ ZÁŽITKY NIKOMU. NEZMATKOVALA JSEM,ALE BOLESTÍ JSEM SE MÁLEM PO…A HOKIN TEHDY JEN UDIVENĚ ZÍRAL A MĚL SNAHU MNE OLIZOVAT, COŽ JÁ FAKT DOVOLIT NEMOHLA. NEZNALA JSEM HLOUBKU ANI ROZSAH .KREV ZASTAVIT NEŠLA KVŮLI WARFARINU NA ŘEDĚNÍ KRVE. BYLA JSEM JAK ŘEZNÍK.

  9. Dedéééé! Tak tohle je bezvadný článek. Jako bychom uvažovaly stejně. Asi ty vycházky do přírody. Zrovna včera jsem na tohle myslela, šla jsem na delší prochajdu do vranovských lesů. Nikde ani noha, natožpak celý člověk. A já uvažovala o tom, že mám nabitý mobil, že jsem řekla MLP, kam přesně jdu (jenom nevím, zda věděl kam vlastně jdu, tyhle terény ovládám pouze já). V batohu kromě foťáku nosívám takovou tu zázračnou termofolii. Tu, do které se balí zranění. Když jsem musela dát pryč dvě autolékárničky, tak folie jsem si nechala, zbytek obsahu obdržel můj pan veterinární doktor. Nosím i kus ustřižené folie v náprsní kapse bundy, abych si měla na co sednout. Ano, i obyčejná prochajda pustou lesní přírodou v tomto čase (nečase) se může stát bojem o život.

    1. Už jste tu folii někdo použili? Já jednou a výsledek nula. Jakože úplná nula. Naprosto žádný rozdíl před zabalením a po něm.

      1. Já se do ní zatím nebalila, dávám si ji složenou pod zadek. Ale vůbec nejlepší na sezení byla taková sedačka asi tak 50×50 cm, na jedné straně to vypadalo jako alobal, na druhé straně jako teňounký polystyrén. Jenomže u mne se dlouho neohřála, na Pradědu mi ji sebrala vichřice 🙁 . V baťohu mám také ustřiženou bublinkovou folii na sezení. Holt už musím na čundřících posedávat. I v zimě.

        1. Alex , já jsem většinou sama a musím se na sebe taky spolehnout. A protože mládí je definitivně v háji a kondička má k ideálu daleko – a přitom se delších osamělých procházek pustou krajinou nehodlám vzdát – musím myslet napřed. Stejně jako ty 🙂

      2. Použili, několikrát a s dobrým výsledkem. Synek párkrát běžel Pražský půlmaraton a po doběhu se mu hodila.

  10. Noo, potom, co jsem začala jezdit jako řidička v čase i nečase, vozím v autě balík deseti balíčků papírových kapesníků, starou bundu, ponožky, ručníky (kvůli psům, ale hodí se i tak), kvůli práci teplé pantofle… v kabelce mám větší zavírací nůž, sáčky (kvůli psům) a musli tyčinku poslední záchrany. V létě mám petku s pitím, v zimě termosku s čajem. Nepředpokládám, že bych na JJM potřebovala věci pro záchranu v horách, ale v pár kolonách jsme už stála, taky jsme párkrát promokla nebo promrzla a ani jedno nestálo za to.
    A ven chodím zásadně s mobilem. Courám mimo vesnici, kam se v případě nouze dá nějak dojet autem, ale… jednou si Borůvka podvrtla packu a strašně kulhala. Většinu cesty jsem ji nesla- vážila cca 10 kilo. Obvykle fajn procházka se změnila v nekonečnou pouť. Tak ten mobil radši mám.

    1. Matyldo, opuštěné kraje kolem vesnic, kde nejsou ani turistické stezky jsou v jistém směru problémovější než ty hory – nikdo nečeká, že se mu stane průšvih za humny:))
      A bezmocné stání v zamrzlých kolonách je prostě hnus. (A to nemluvím o zoufalém stavu, když vpravo pole, vlevo pole, stovky aut a ty potřebuješ na záchod (wasntme)

        1. Alex i Dede, já tohle řeším zcela jednoduše. Musím denně brát dosti silná diuretika, jelikož srdce nepracuje jak by mělo a bývám i poránu plná vody, co si organismus vyrobí sám.Při nedávném vyšetření mi bylo řečeno lékařem, že mám ve svém těle nadbytek vody, které je o víc jak třetinu c víc, než by být mělo. Diuretika působí, takže tu situaci řeším urgentně: otevřu dveře auta u spolujezdce , dveře auta vzadu , klidně se schovám mezi nimi a konám. Než bych se pomočila skrznaskrz, raději nedbám na kolemjedoucí zvědavce. kKo musí brát jakákoli diuretika, dobře ví, o čem je řeč.

Napsat komentář: Alex Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN