Posledně jsme opustili Severina s Lisou, když je Brigitta vytrhla z jejich bloudění po vlastech anglických a odvedla do Bjørkhallenu. Tam má Severin zasednout (poprvé v životě) v komisi u nižších mistrovských zkoušek; mimo jiné (jak už víme) bude zkoušet i Anzelma.

 

Odkaz mistra Lavoisiera je celkem komplikovaný. Teď poslal ke zkouškám všechny své učedníky, kteří měli práci v aspoň trochu prezentovatelném stavu, a žádá, aby Severin za to, že dostane jeho, Lavoisierovo místo v komisi, přijal jako vlastní ty z Lavoisierových učedníků, kteří ve zkoušce neobstojí, a dovedl je k opravné zkoušce sám.

To je poněkud dvojsečný odkaz. Podle cechovního práva má mistr nárok na veškerou práci svého učedníka, tedy ji může použít nebo prodat, jak se mu zlíbí. A má povinnost učedníkovi poskytnout byt, stravu a oděv. O platu za učení cechovní právo neříká nic – to je věcí dohody mezi mistrem a žákem.

Takže – v situaci, kdy má takový mistr lektvarů vlastní dům a laboratoř, je učedník vítaným pomocníkem; pochopitelně pokud je dostatečně schopný, aby zvládl některé (třeba jen dílčí) úkoly sám. Ovšem pokud je učedník neschopa, tak mistrovi visí na krku jako balvan, zázemí nezázemí.

Severin je vůči Lavoisierovým žákům v pozici oponenta. Technicky vzato je může nechat projít všechny. Je to jen na něm a na jeho svědomí.

A pokud jde o to zázemí, Severinovu celou laboratoř (a taky knihovnu, kuchyň, šatnu a spíž) má na hřbetě kobyla Flekatá, mistrovi samému visí na krku dítě s pomalu se hojící magickou pečetí a jejich nejjistější střecha nad hlavou je plná hvězd.

Upřímně řečeno, Severina právě teď nejvíc zajímá, že v Bjørkhallenu budou mít s Lisou ubytování a jídlo zdarma (a dokonce dostane za to zkoušení i něco málo peněz) a že tam s ním Lisa vůbec může přijet. V jiné škole by to byl problém; ale v Bjørkhallenu funguje malotřídka pro děti tamních mistrů. Tam bude o Lisu postaráno, tam bude v bezpečí a pod dozorem, a ještě se tam i něco naučí. Severin si o ni nemusí dělat starosti.

To si aspoň myslí.

Lektvar, kterým ji drží naživu a napravuje poškozenou pečeť, je pro ně pro oba už naprostá rutina. Lisa si dokonce zvykla sledovat, jak jej mistr vyrábí. A protože je pozorná, objevuje detaily, které běžnému pohledu unikají.

 

 

― Krůčky zpátky k životu ―

 

Téma: Čichni si!

neznámý hostinec poblíž Aylesbury, konec března 1561 – Bjørkhallen, hostinský dům, první týden v červnu 1561

 

První den ten lektvar nevoněl nijak, jen pálil. Jako voda, ve které táta nechal břitvu.

Pak z něj byla chvíli cítit zatuchlá hlína. A chutnal jako bláto se žížalou.

Potom z něj zavoněly puškvorce a rákos. Trochu nahnilé.

Později pelyněk. A… heřmánek? A stráň, nad kterou se zvedá vítr.

Tymián. Fialový vřes. To už se na lektvar začínala těšit. Každý večer v něm objevovala novou barevnou vůni.

Zavírala oči, když ji mistr řezal do rukou a nechával z nich skanout do poháru její krev. Nebolelo to. Jen to nechtěla vidět.

Dnes je nezavřela.

Uviděla čerstvé jizvy na jeho vlastním zápěstí.

 

________________________

 

Je chytrá. Pochopila, co to znamená.

Severin ještě ne. Kdysi dávno viděl, jak jistý Thornvald takovou panenskou krev získává, a tehdy se zařekl, že tohle sám nikdy neudělá. Takže – kdekoli recept vyžaduje (anonymní) panenskou (resp. panickou) krev, Severin automaticky dává svou vlastní. Nic neříká, nic nevysvětluje. Není proč a není komu. Černého mága se na takové věci nikdo raději neptá.

A tak v tom nevidí to, co Lisa.

Ale zato ví, že Lisin lektvar má vedlejší účinky: vzbuzuje iracionální důvěru k tomu, kdo jej vyrobil a podává.

Jenže. Jenže.

Jenže Lisa vidí správně.

 

 

― Slovo silnější než zákon ―

 

Téma: Co je psáno, to je dáno

Bjørkhallen, Obří věž, druhý týden v červnu 1561

 

„Zůstanu u tebe, mistře, viď.“

Severin svraštil rty, kousl se do nich. Zíral do tmy. Mlčel.

Černí mágové nesmějí adoptovat děti. Tak praví zákon. Černým mágům nenáleží starat se o děti. I kdyby měli ty nejlepší úmysly. Dokonce i učit smí černí mágové jen tehdy, když se za ně někdo zaručil. Tak je psáno.

„Mistře.“

Znovu vtáhl ret mezi zuby. Skousl.

„Půjdeš do školy.“

Z druhého kouta místnosti se ozvalo tiché posmrknutí. Žádný protest. Jen zaplakání ztlumené pokrývkou.

Severin polkl.

„Neboj se. Neopustím tě. Máš moje slovo.“

Hned druhý den ráno si sedne a napíše neslýchanou žádost k Čarodějné radě.

 

___________________

 

Bjørkhallenské quinquevium, malotřídku pro děti mistrů, vede žena tamního rektora, paní Leila.

Další člověk, na kterého Thornvald někdy vrhl svůj stín.

Leila od té doby nenávidí všechny černé mágy. Prostě proto. Nerozlišuje.

 

 

― Neúplný výklad ―

 

Téma: Sedm kulí

Bjørkhallen, rektorův byt, druhý týden v červnu 1561

 

Leila zuřila. Sigurd nechal do školy přijít černého mága, toho Waterse, a úplně přitom ignoroval její názor! Ona v Bjørkhallenu nechce žádného černého mága ani vidět! Dobrá, smířila se s existencí té krysy Thornvalda, ale dál uhýbat nehodlá!

Zasedla ke svému speciálnímu tarotovému stolku. Začala míchat. Zlobila se tak moc, že se jí balíček v rukou rozletěl.

Vyložila.

Ukázaly se karty Mág – Věž – Sedmička pentáklů.

Leila zajásala. Mág spadne ze svých výšin do zmaru a chudoby!

Jenže se mýlila. Přehlédla kartu, která vypadla při míchání.

Výklad měl znít: Královna potká mága a spadne ze svých výšin do zmaru a chudoby.

 

___________________

 

A stane se to takhle:

 

― Komplikace ―

 

Téma: Výbuch

Bjørkhallen, učebna quinquevia, druhý týden v červnu 1561

 

„Pojď sem…? Ty! Ano, ty malá. Liso! Ukaž ruce? Ne, obrať je pořádně, ať vidím. Co to tady máš?“

Lisa stála před tou ženou (paní Leila, připomněla si v duchu, manželka toho čaroděje s úsměvem na tváři a unavenýma očima, toho, který s mistrem mluvil tak uctivě, rektora Holdena), stála jí těsně u kolen, mračila se a dívala se stranou, zatímco jí ta žena otáčela ruce dlaněmi nahoru a přejížděla palci po jizvách na předloktí.

„Kdo ti to udělal?“

Lisa mlčela.

Ta žena ji chytila za ramena. Zatřásla.

„KDO ti to UDĚLAL!“

Lisa mlčela.

„Tvůj mistr ti bere krev?! MLUV!!!“

 

________________________

 

― Sigurd Holden ―

 

(Bjørkhallen, druhý týden v červnu 1561)

 

Věděl, že jeho žena nenávidí černé mágy.

Bral to jako jednu z jejích zvláštností: Leila ráda nosí silné kovové náramky, miluje ostrá kořeněná jídla, dokáže rychle vzplanout a hořet s oslepující intenzitou, takže zastíní všechno ve svém okolí, občas chce být i sama a pak je k nalezení mezi květinami v Pětikruží, dospělé přehlíží, ale děti chrání zuřivě jako lvice, těžce snáší zimní tmu, za nejkrásnější dárek považuje jemné látky, v nejistotě se utíká ke kartám a nemá ráda, když se jí pak někdo ptá, co z nich vyčetla – a nenávidí černé mágy.

Nikdy nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel. Prostě to k ní patřilo. Jednou byl svědkem otevřeného výbuchu Leilina hněvu (snesl se na Thornvaldovu hlavu, samozřejmě, snad i právem; a byl tak divoký a nepředvídatelný jako celá Leila). Večer toho dne se jí v bezpečí širokého lůžka zeptal, co bylo příčinou. Odsekla mu, nabroušená už jen tou vzpomínkou, že Thornvalda jednoduše nesnáší. Ať se prý neptá. Že to stejně nepochopí.

Pomyslel si, poněkud pobaveně, že říkat něco takového mistrovi myšlenek je silné podhodnocení: teď, když byla tak rozčilená, by mu stačilo, aby se jejího srdce dotknul jen letmo, lehounce, a hned by viděl vše. Ale neudělal to. Slíbil jí kdysi, že právě tohle nikdy neudělá, pokud mu to ona výslovně nedovolí, a nehodlal ten slib porušit kvůli zřejmě banální rozmíšce s někým jako je Thornvald. Ten se jí ostatně od té doby cíleně stranil, což byl, jak Sigurd věděl, nejúčinnější (a prakticky jediný) způsob, jak nevyvolávat tutéž bouři z čistého nebe zas a znovu.

Sigurd sám mohl zajistit klid ještě jedním způsobem: neříkat jí, kdo další z adeptů nebo hostujících mistrů je do černé magie zasvěcen. Takže mlčel, tajil před svou ženou informace, které by mohly způsobit další takový výbuch, a byl velmi vděčný, že Brigitta z Narviku, která jakožto Thornvaldova kustodka o všech dalších černých mázích v areálu vědět naopak musela, dokáže mlčet spolu s ním.

Dlouho se zdálo, že se tím všechno vyřešilo.

Až dodnes.

První známky toho, že je něco v nepořádku, uviděl, když šel na oběd. Po Nádvoří Mandaly pobíhaly malé děti z quinquevia – z Leiliny přípravné jednotřídky.

„Co tu děláte?“

„Paní Leila nám dala volno, mistře.“

Zamračil se. „Copak nevíte, že na tomhle nádvoří nemáte co dělat? Běžte si hrát někam jinam.“

A ony šly.

Kdyby se s Leilou v refektáři potkal, asi by se jí zeptal, co ji to napadlo, pouštět zrovna tuhle třídu (včetně tří dětí hostujících mistrů, pokud si pamatoval správně žádosti) ven bez instrukcí. Ale minuli se. Sigurd se vrátil na své místo ve zkušební komisi a brzy na celou příhodu zapomněl.

Nakrátko si vzpomněl jen pozdě odpoledne, když na chodbě potkal Mistra Mandaly.

„Viděl jsem drobotinu na Nádvoří. Včetně dětí našich hostů.“

Ayre Anderson přikývl. „Ano, vím. Už je to v pořádku.“

„Vrátili se do třídy?“

„Ne tak docela. Svěřil jsem je našim učedníkům. Erikovi… a tak. Myslím, že jsou v Pětikruží.“ Ayre se pousmál. „Jak znám Erika, bude s nimi dělat hlouposti a zaměstná je a utahá tak, že večer usnou nad talířem.“

„Dobře,“ řekl Sigurd a obrátil se k dalším, pravděpodobně naléhavějším úkolům. Zkouškové týdny byly namáhavé vždycky, a když se sešly mistrovské zkoušky z pěti oborů, jako letos… Ano, byly okamžiky, kdy si rektor Holden nemohl vynachválit, jak dobré má v Bjørkhallenu lidi. Zvlášť Mistra Mandaly. Mistryni léčitelku. Mistra paměti. Všech pět kněží elementů… Kdyby se na ně nemohl spoléhat, zbláznil by se.

Takže šel dál a po pár krocích už na děti nemyslel: přemítal nad požadavkem komise pro spiritistiku. Ti lidi si snad myslí, že je Bjørkhallen nafukovací…? A tak neviděl, jak Ayre za jeho zády rozpačitě přešlapuje, jako by mu ještě něco potřeboval říct. Něco nepříliš příjemného. Něco, o čem tušil, že jeho mistr a rektor nebude chtít slyšet.

U večeře se s Leilou už potkal.

A protože ji za ty roky manželství už znal – nebo si aspoň myslel, že ji zná –, všiml si i přes všechnu únavu z celého dne, jak září: spravedlivým hněvem a uspokojením.

Znepokojil se. Tohle byla vražedná kombinace.

„Stalo se něco?“

Krátce, ostře se usmála. „Ani ne.“

„Viděl jsem děti pobíhat po venku,“ prohodil neútočně. Ukrojil si kus paštiky. Pokynem ženě nabídl, že poslouží i jí.

Pohodila hlavou. V jejích tmavých vlasech zatančily odlesky plamene. „Dala jsem jim volno. Měla jsem důležitější věci na práci.“

„Ano?“

Natáhla se přes něj pro salát.

Teď už si všímal každého jejího pohybu, každého cinknutí náramků, každého tahu nožem. Teď už viděl, že ryje příborem v talíři, jako by porcovala nepřítele. Položil jí ruku na zápěstí.

„Co se stalo, Leilo?“

„Ale nic.“ Cink. Břink. Škráb. „Jen jsem musela odvést do špitálu tu holku. Watersovu.“ Zešikmené oči. „Však ty dobře víš. Tu, co si s sebou přivedl ten zatracený černý mág, co ses mi nenamáhal ani říct, že tu je!“

Soustředěně zamrkal. „Udělalo se jí zle?“

„Ó ne.“ Zasmání. „Kdepak. Ale nemohla jsem to tak nechat, chápeš? Ne, nechápeš. Ach ano, já vím, ty lháři. Ty bys tu klidně nechal černé mágy, aby nás podřezali a otrávili všechny, kdyby to bylo jen na tobě. Ale já ne, já ne!“

Odstrčila talíř. Zhluboka se nadechla.

„Ta malá měla na zápěstí jizvy od braní krve, Sigurde! Stejné jako ty, co za ně byl odsouzený Thornvald! Takové lidi ty sem klidně pouštíš! Takové vrahouny! Udělala jsem to, cos měl udělat ty.“

Vstala. Obrátila se k odchodu. Plula síní hrdě jako loď z vítězné bitvy.

Sigurd se za ní zamračeně díval, dokud nezmizela ve dveřích. Povzdechl si. Rozhlédl se, jestli je přítomen mistr Severin Waters. Ne, naštěstí v refektáři nebyl; pravděpodobně ještě s Brigittou v laboratoři připravují věci na zítřek.

Thornvald, ano. S Thornvaldem byla potíž. To nepopíral.

Ale že by mistr Waters…?

Na druhém konci stolu zvedla hlavu mistryně léčitelka.

„Nejspíš by tě zajímalo, k čemu tu krev potřeboval,“ pronesla. Ještě chladněji a odměřeněji než obvykle. „Připravuje z ní lektvar, kterým dítěti léčí rozbitou magickou pečeť. Černý. Samozřejmě.“

Sigurd překvapeně zvedl obočí.

„Snad tě Leila nepřesvědčovala, abys…?“

„Provedla úplné odloučení, ano,“ usekla přísně mistryně Freya.

Ale on už věděl. Viděl v jejích očích, co se dělo. Jak Leila přivlekla vzpírající se holčičku. Jak se jí děvčátko vyškublo a natlačilo se do rohu, co nejdál od ní. Jak Leila křičela latinsky, norsky i řecky a dožadovala se všemožných drastických opatření.

Jak dítě čím dál plačtivěji a tišeji opakovalo: „Mistr říkal, že nesmím… Mistr mi neubližuje, nikdy by mi neublížil…“ Jak Leila ve svém hněvu chtěla provést to kouzlo sama, když Freya odmítla. Jak se léčitelka postavila mezi holčičku a zuřící Leilu a jak po ní Leila začala metat lektvary ze skříně… děvčátko uteklo do sálu a schovalo se pod postel… schoulilo se do klubíčka a jen anglicky prosilo: „Nechci! Nechci! Běž pryč!“ a zůstalo tam a odmítalo se byť jen pohnout, dokud nedorazili Ayre a mistr Waters.

„Nebyl příliš ochotný, ale přece jen mi vysvětlil, co a proč dělá. Podporuje ji vlastní magií. Kdybych byla poslechla tvou ženu a přeťala pouto mezi nimi, dítě mohlo i zemřít.“

Sigurd si promnul kořen nosu. „Kde jsou teď? Je malá v pořádku?“

„Ano. V jeho pokoji.“

„Půjdu se mu omluvit. Jim. Oběma.“

Léčitelka nesouhlasně stiskla rty.

„Raději bys měl zajít za svou ženou. Nepodařilo se mi ji uklidnit. Jaks viděl.“

Sigurd pod těmi strohými slovy vycítil zamlčené Měl bys zjistit, jestli nevyvedla ještě něco horšího.

„Znáš ji,“ řekl. „Teď bude jenom křičet a nic pořádného mi nepoví.“ Hlas se mu trochu zadrhl.

Existoval způsob. Věděl to. Měl by…?

Zavřel oči – a vyvolal si v mysli Leilinu tvář. Krásnou a plnou světla. Tajemnou. Rozesmátou. Jiskřivou. Vášnivou. Věčně proměnlivou. Pochodeň hořící i v této pro ni tak chladné a cizí zemi vysokým, marnotratným plamenem.

Nebudu číst tvé srdce, pokud mi to nedovolíš, slíbil jí kdysi. A přes všechny neshody, přes všechna nedorozumění, přes všechny bolestivé hádky ten slib poctivě plnil. Věřil jí. Bránil ji. Omlouval. Přizpůsoboval svět…

Až dodnes.

Urazit černého mága znamená vyvolat válku. Sám pro sebe by to riskoval bez mrknutí. Ale je rektor. Školu takto ohrozit nesmí.

Nerad a zdráhavě se natáhl a poprvé od svatby se dotkl Leilina srdce.

Zaplavil ho její vztek. A strach – a neznámá bolest hluboko v břiše. Viděl, jak Leila prochází chodbou. Dupe po schodech v rektorské věži. Jak její dlaň zprudka dopadá na figurku sfingy, která hlídá vstup do jeho pracovny. Jak si sedá za jeho stůl. Píše.

Stížnost k Čarodějné radě.

Na Severina Waterse.

Za zneužívání dítěte v jeho péči k černým účelům.

Jak otevírá zásuvku. Bere do rukou bjørkhallenské pečetidlo…

Neposlechlo ji. Zůstalo v její ruce matné.

Viděl, jak jím vztekle mrštila přes celou místnost… znovu je sebrala… roztopila pečetní vosk.

Dost. Dost. Otevřel oči.

„Mělas pravdu, Freyo,“ řekl tiše. „Prosím, sežeň Mistra Mandaly, mistra paměti a kněze elementů. Do mé pracovny. Ano, ještě teď večer. Já tam přijdu hned.“

A nyní stojí na chodbě v hostinském křídle. Za okamžik zaklepe na dveře. Bude žádat, aby směl odčinit bezpráví a nabídnout pomoc.

Pokud ho Severin Waters dřív neprokleje do horoucích pekel a neodpraží z bot.

Je připravený na oboje, rozhovor i smrt. Jen se mu trochu chvěje ruka.

Zvedá ji a klepe.

 

________________________

 

― Víno a voda ―

 

Téma: … a taková to byla láska!

Bjørkhallen, druhý týden v červnu 1561, tentýž den večer

 

Četl.

Její.

Srdce!

Kvůli jednomu zatracenému černému mágovi!

Porušil slib a četl její srdce!

Co na tom, že si to obvinění neověřila? Černí mágové nutně jsou vinní!

Co na tom, že urazit černého mága znamená rozpoutat válku? Nedůležité!

Sigurd četl její srdce!

Shrábla své tarotové karty – a práskla dveřmi.

Ať si ji hledá! Ať se připlazí – a omluví!

 

Četl její srdce.

Kvůli mistru Watersovi a jeho dceři.

Porušil slib a četl Leilino srdce.

To obvinění si z větší části vymyslela. A urazit černého mága znamená rozpoutat válku.

Utekla. Chce, aby ji hledal.

Jenže on, rektor, teď z Bjørkhallenu odejít nesmí.

 

___________________

 

Dopadlo to… pro nás, kdo Severina známe, vlastně očekávatelným způsobem.

Severin se rozhodl zůstat v Bjørkhallenu, dokud neskončí zkušební období. Věřit rektorovi, že bude svědčit v jeho, Severinův prospěch. A bjørkhallenské mistryni léčitelce, Freye Freytagové. Možná hlavně jí. Protože ji jeho šílený experiment nadchnul a nabídla mu, že ho dovede k vyšším mistrovským zkouškám. V léčitelství, samozřejmě.

Takže Severin udělal ještě třetí rozhodnutí – že Lise nic ze svých obav ohledně Leilina udání nesvěří.

 

Lisa není hloupá. Prohlásila, že do Leiliny třídy už v životě nevstoupí.

A tak zůstala jeden den bez dozoru. S prací, kterou jí mistr zadal, byla hotová rychleji, než čekal, takže se šla trochu toulat. Našla oltářní stůl pod záměrně nedokončenou klenbou – věž Nevěž a oltář Všech bohů. Na tom stole stál zapomenutý kalich.

A přišel si pro něj jeden velmi starý muž v benediktinském hábitu. Ten, jehož Severin už hodně dlouho považoval za mrtvého.

Ten, jemuž se Severin svěří ještě důkladněji než mistryni Freye.

Protože ten lektvar má ještě jeden vedlejší účinek. Lisina pečeť narůstá zčásti podle pečeti Severinovy.

A Severin neví, jak se s tím má srovnat.

Zvlášť teď, zvlášť v tomhle zmatku.

 

― Černá práce ―

 

Téma: Krev

Bjørkhallen, věž Nevěž, druhý týden v červnu 1561, následující den

 

„Otče…“ vydechl mistr Severin – a zcela neobřadně starého kněze objal.

Pak ustoupil a napůl pyšně, napůl stydlivě ukázal: „Moje dcera.“

Bývalý opat se usmál, políbil Lisu na čelo. „Oženil ses, máš rodinu… To je dobře.“

Mistr Severin rozpačitě zašoupal nohama. „No… neoženil…“

Kněz posmutněl. „Inu, i tak to jde.“

„Lisa… není dítě z mého těla,“ řekl tiše mistr Severin. A začal vysvětlovat. Lisina zničená pečeť. Lektvar. Krev děvčátka už neobsahovala dost magie, takže přidával svoji. Příliš mnoho. Zhojená pečeť nese některé Severinovy znaky.

„Takže Lisa je dítětem mojí krve.“ Odkašlání. „Máte mi to za zlé, otče?“

„Co? Žes zachránil člověka?“

 

___________________

 

A tak život pokračuje navenek celkem normálně dál. Lisa opisuje klasiky…

 

― Zlatý věk ―

 

Téma: Učení, mučení

Bjørkhallen, hostinský dům, druhý týden v červnu 1561, dva dny poté

 

Usmlouvala, že u paní Leily nemusí být. Už už se začínala těšit na celý den strávený mezi květinami a stromy Pětikruží, když před ni mistr položil velkou knihu.

„Přepíšeš tyto verše, pokusíš se je pochopit. Odpoledne sem někoho pošlu zkontrolovat, jestli to máš hotové. Pak teprve můžeš ven.“

Ach jo.

Mistr odešel zkoušet. Lisa si neochotně přitáhla papír.

Aurea prima satast aetas…

Prokousávala se líčením čtyř věků verš po verši.

Časem se jí slova dávného básníka zmocnila. Stačilo jen trošičku přivřít oči a už v duchu viděla vlnící se stříbro klasů, řeky mléka, keře plné sladkých malin…

Kaňka.

Ach jo!

 

________________________

 

… Severin zkouší…

 

― Nečekaný výsledek ―

 

Téma: Za poslední stránkou

Bjørkhallen, zkušební místnost, druhý týden v červnu 1561

 

Komise se odešla poradit. Anzelm se vyčerpaně opřel o kraj laboratorního stolu. Neuspěl. Nemohl uspět. Mistr Waters… detailní otázky, které sypal jen tak z rukávu… a Anzelm vypadal jako…

Komise se vrátila. Mistr Ortega dvorně přidržel dveře mistryni z Narviku. Usadili se, mistr Ortega si urovnal listiny na stole.

„Anzelme Janecie, tímto vám sděluji, že jste při nižších mistrovských zkouškách… uspěl summa cum laude a získal titul magister assistens. Mistře Janecie – vaši cechovní knížku, prosím.“

Kniha doputovala k mistru Watersovi. Podepsal, otiskl pečeť… pak otočil až na zadní předsádku a otiskl pečeť ještě jednou, nasucho.

Anzelmovi spadla brada.

Univerzální doporučení.

 

___________________

 

… testuje si jediného Lavoisierova neúspěšného adepta…

 

― Schodová moudrost ―

 

Téma: Totální anarchie

Bjørkhallen, taverna, druhý týden v červnu 1561

 

V koutě hospody, za vyhaslým krbem, seděl letošní první neúspěšný absolvent. Louis Carmichael, nejmladší žák nedávno zemřelého mistra Lavoisiera. Brečel si do piva.

„Ty pitomé vzorky… Já je měl připravené tak pečlivě, celou škálu. Tři sady jsem udělal. Jednu mi mistr přehlédl v lednu, degradovala správnou rychlostí. Druhou zkontroloval… měsíc před smrtí. Taky v pořádku. A teď u zkoušky…! Všechno naráz expirované, bez účinku, bez síly…“

Mistr Severin přisedl. „Uměl byste odhadnout proč?“

Uslzené oči vzhlédly. „Neměly důvod! Jedině… Mezisvětí? Špatné zabezpečení po cestě?“

Mistr upil z poháru. Pozvedl obočí. „Tohle jste měl říct před komisí.“

„Ono by to… stačilo?!“

 

___________________

 

… Lisa se toulá po hradě a okolí (a přitom ji více či méně nápadně hlídá učedník Mistra Mandaly, nám dobře známý Erik Píšťalka)…

… protože hrad je prolezlý spoustou magie a zdaleka není tak bezpečný, jak vypadá.

 

― Nepozornost  ―

 

Téma: Dveře do prázdna

Bjørkhallen, lavatorium (umývárny), druhý týden v červnu 1561, o další dva dny později

 

„Mám dnes hodně práce,“ řekl mistr Severin. „Jestli se nevrátím do večeře, běž se najíst, umyj se a jdi spát.“

Lisa přikývla. Věděla, že dokud se jí nezacelí magická pečeť, v laboratoři být nemůže.

Tak se ráno trochu cvičila v psaní, odpoledne s Erikem lezli na stromy v Šelestilese, hvízdali na všechny ptáky v okolí a naslouchali šustění jejich křídel. Večeři shltla, ani nevěděla jak.

Až v horké páře lavatoria zjistila, jak moc je unavená.

Přeťapala ke dveřím. Nevšimla si, že to jsou ty, kterými procházívali mistři. Zářil na nich bjørkhallenský strom.

Za nimi nebylo nic, jen nekonečný svistot větru.

 

_________________________

 

A je to. Lisina pečeť je znovu funkční.

Takže byla důkladně poučena, kam má a nemá lézt. Aby si takové průchody už znovu neotevírala.

A protože je Lisinka dítě hloubavé, stačilo jí jen naznačit, že v takovém hradě je toho mnohem víc, než pouhé oko postřehne.

Ji nedostanou. Ona má svoji tabulku a pisátko!

 

― Záhadný rumpál ―

 

Téma: Proč tam stojí tamta pumpa?

Bjørkhallen, druhý týden v červnu 1561

 

Lisa seděla na podsebití Obří věže, na kolenou tabulku s pár nákresy, a škrábala se pisátkem ve vlasech.

Zdrojem veškeré vody v Bjørkhallenu je Věž pěti hadů. To je tamta stavba bez střechy, co se jí po stěnách plazí kovoví hádci a každý den jsou o kousek jinde než včera.

Do lavatoria nosí vodu žáci. Lijí ji do obrovských sudů a my si ji pak nabíráme do umyvadel a van. Jednoduché.

Zahradní chrlič je níž než Věž hadů, takže tam voda může stéct. Jasné.

Ale proč má studna na Dlouhém dvoře rumpál, když v ní voda sahá těsně pod okraj?

 

___________________

 

Pokud chcete studnovou záhadu vyřešit, doporučuju k prostudování bjørkhallenské mapy.

 

Zkoušky skončily. Severin s Lisou odjeli. Po poradě s Brigittou, Freyou a opatem míří do jiné školy, Heiligenkreuz; Severin doufá, že se mu tam podaří získat místo. Jednak potřebuje zázemí pro učedníka (zatím ho poslal domů – s tím, že pro něj zhruba v září pošle gildovní povoz), jednak pro Lisu.

Tiše doufá, že pokud bude řádným mistrem nějaké školy, kde nutně bude mít i svého kustoda a všechno, tak mu Čarodějná rada Lisu nechá. Nebo ji aspoň nechá ve stejné škole, kde bude on.

V Bjørkhallenu zůstat nemůžou. Bjørkhallen je Thornvaldovo území. Thornvald byl sice ochoten odejít na dobu zkoušek, jak po něm Brigitta chtěla, ale nedá se čekat, že by Severinovi, kterého považuje za svého soka, ustupoval nějak obzvlášť rád. Krom toho – Lisa v Bjørkhallenu být nechce, ne dokud je tam doma paní Leila. A Severin s ní v tomto sice nerad, ale souhlasí.

Takže německé země. Heligenkreuz.

 

― Květomluva ―

 

Téma: Červený karafiát

Heiligenkreuz, konec června 1561

 

V Heiligenkreuz si mistr znovu oblékl svůj starý benediktinský hábit. „Tady nebudu jako mnich tolik nápadný,“ vysvětlil Lise, „a ty můžeš vždycky tvrdit, že sem patříš.“

Neodpověděla, jen mlčky odešla z pokoje. Už se jí začala vracet schopnost slyšet myšlenky, a tak věděla, že se mistr bojí nechat ji trvale u sebe (nezjistila proč, tohle si mistr střežil obzvlášť pečlivě) a že jí chce najít místo v nějaké dobré škole.

Například tady.

Mistryně bylin právě sázela květiny. „Jistěže můžeš,“ řekla Lise – a ukázala jí záhon.

Do večera na něm vyroste srdce ze samých karafiátů. Ve středu bude mít trs slziček.

 

___________________

 

― Skrytá pravda vychází najevo ―

 

Téma: Hemžení

Heiligenkreuz, léto 1561

 

Léčitelka rutinně rozčísla novému dítěti vlasy. Svraštila rty. „Vykoupat,“ nařídila. „Vana je vedle. Pořádně se vydrhni mydlicí a opláchni octovou vodou. Nezapomeň na vlasy. Šaty nechej tady.“

Děvčátko zkroušeně přikývlo a odcapkalo.

Léčitelka štítivě rýpla do hromádky šatů. „Jako obvykle. Blechy a vši. Hm… znáš nějaký účinný recept, mistře Severine?“

Krátce se zamyslel. „Éterický olej,“ nadhodil. „Čajovník, lípa, máta a chmel. Další týden denně splachovat vlasy odvarem z listí ořešáku.“

„A byl bys tak laskav…?“

„Jistěže. Ošetříme všechny děti. Lisa půjde první.“

 

Měsíc a půl byly všechny hlavičky žáků tmavovlasé. Pak ti původně blonďatí začali znovu světlat.

Jenom Lisa ne.

 

___________________

 

Nevypadá to úplně beznadějně. Severin dobře navázal spolupráci s tamní mistryní léčitelkou; má taky od Freyi doporučení. Ale smlouvu mu nenabídli. Vlastně pořád ještě neví, jak na tom je: bude moci zůstat? Nebude?

A když ne, přijmou aspoň Lisu? A pokud, tak jak – se statusem opuštěného dítěte? Nebo jí bude platit školné on? Z čeho?

Lise nic z toho neříká, ale ona jeho obavy i tak cítí.

 

― Starý recept ―

 

Téma: Vůně hořkých mandlí

Heiligenkreuz, byt Severina Waterse, léto 1561

Poznámka: věnované památce mojí babičky a dědečka.

 

Mistr pohřešoval svůj mosazný moždíř. Prohledal celou laboratoř (uklízela tu snad Lisa bez mého svolení a asistence?), kuchyň (nepotřeboval jsem ho na nějaké jídlo?) i spižírnu (nedal ho sem někdo i s obsahem, který má zůstat v chladu?), ale bezvýsledně.

Pak ho napadlo podívat se i do Lisina pokoje. Pro jistotu.

Byl tam. Schovaný za závěsem na okně. Plný jakési hrudkovité kropenaté hmoty vonící hořce po mandlích.

„Co ses to snažila vyrobit?“

„Marcipán,“ pípla. „Pro vás. Četla jsem, že je to lék… na zachmuřenost…“

Opatrně ždibínek ochutnal. Bylo to zvláštně hořkosladké.

„Bože, Liso. Čti recepty pořádně. Mandle je potřeba oloupat.“

 

________________________

 

― Snídaně ―

 

Téma: Až na konec světa…

Heiligenkreuz, byt Severina Waterse, léto 1561

 

Mistr Severin připravil kromě obvyklých fazolí i pár rajčat ze svého pokusného keříku. Lisa jedno z nich převracela v rukou. Nad něčím přemýšlela.

„Co je na konci světa, mistře?“

„Voda.“

„A za tou vodou?“

„Nový svět.“

„A za tím světem?“

„Zase voda.“

„A za tou vodou?“

„Ostrovy koření.“

„A za těmi ostrovy?“

„Další voda.“

„A za tou vodou?“

„Orient.“

„A za tím Orientem?“

„Afrika.“

„A za tou Afrikou?“

„Ta první voda.“

„A za tou vodou?“

„Naše Anglie.“

„A proč se tomuhle říká jablko z ráje, mistře?“

„Protože pochází z daleka.“

„Ráj je daleko?“

„Ráj je vždycky jinde, než jsme my.“

 

___________________

 

Povolal svého novopečeného učedníka. Myslí si, že tím heiligenkreuzké přesvědčí, že opravdu je seriózní a opravdu jim za to stojí.

A zadal mu první úkol.

 

― Od podlahy ―

 

Téma: Jak na pevné boky

Heiligenkreuz, byt mistra Waterse, léto 1561

 

Mistrovi se to řekne, pořiď si krabičku na suché ingredience. On má svou osvědčenou raráškovskou, kterou, soudě podle ohmatání, používá už pár desítek let.

Louis to se dřevem moc neumí. A aby si takovou krabičku koupil, na to rozhodně nemá. Kdyby chtěl truhličku s kouzelnou figurou, jako má mistr, tak by se už vůbec nedoplatil.

Mistrovi se to řekne, vyrob si ji z papíru.

Taková krabička musí, překvapivě, unést až půldruhé libry. Nesmí se jí nečekaně prohnout dno. Musí mít stabilní boky…

K čertu s tím!

Lisa se už nevydržela dívat, jak se učedník pachtí.

„Nechtěl bys tam vlepit špejle?“

 

___________________

 

Ale koncem léta je všechno rázem jinak. Úřední šiml se prokousal svými lejstry a zařehtal.

 

― Z nařízení Čarodějné rady ―

 

Téma: Pac a pusu

Heiligenkreuz, byt Severina Waterse, konec léta 1561

 

Lisa se chytila mistra Severina kolem pasu a zavrtala se obličejem do jeho kabátu. „Nepůjdu! Mistře, nedej mě, já od tebe nechci!“

Pod přísným dohledem biřiců se vymanil z jejího sevření. „Musíš. Vysvětloval jsem ti to, Liso. Buď rozumná.“ Postrčil ji ke dveřím a sám zůstal stát uprostřed místnosti.

„Mistře…!“

„Běž.“

Ten z biřiců, který byl černým mágem, stál u veřejí a hlídal každý Severinův pohyb. Ten druhý natáhl k děvčátku ruku.

Ucukla mu. „Chci mluvit s Flekatou!“

Proběhla do stáje.

„Flekatá, Flekatá, ukopej je, udělej něco, nedej mě…“

Kobylka Lisu pošimrala nosem. Pokrčila přední nohu.

Půjdu s tebou. Nasedni.

 

___________________

 

Myslíte si, že to tak Severin nechá?

To uvidíme příště.