„Proč jsem jim to neřekla až potom?“ bědovala jsem v duchu, stejně zbytečně jako každý den, když kolem mě vířil nadšený černobílý chlupatý rej, zatímco já se snažila si zašněrovat boty. Naštěstí to byly staré dobré boty, do kterých jsem vklouzla jako nic a dlouhé tkaničky umím zašněrovat i poslepu.
Zadupla jsem si botách, které – ač poměrně mohutné – na nohách ani necítím. Miluju tyhle boty, pokud člověk může použít tohle slovo pro vyjádření svého vztahu k pouhé věci. Jenže, takové boty, pohodlné, dobře rozšlápnuté boty, nejsou ledajaká věc! Vůbec, když úraz, nemoc nebo věk chůzi už tak nějakým způsobem ztíží. A bez chůze není života! Tedy samozřejmě je, ale stojí to za houby.
On člověk už začíná tím, že si musí boty dobře vybrat. S ohledem na jejich použití, stejně jako na velikost a kvalitu nohou, které je budou nosit. Když si koupíme boty nesprávné velikosti a tvaru, nikdy je do pohodlna nerozšlápneme, i kdyby samy o sobě byly ty nejlepší na světě. Možná v nich budeme krátkodobě dělat parádu, ale na dlouhodobé soužití to nebude. Eh, co mi to jen připomíná? Výběr partnera? Volbu psího plemene? Vidíte, jak široká podobenství může takový výběr a vyšlápnutí bot do pohodlna mít!:))
Když se to ale povede, tak to stojí za to – vůbec, když jsme do bot investovali natolik, abychom si mohli dovolit kvalitní výrobek. A je v podstatě jedno, jestli si vyšlapáváme horské boty nebo lodičky. Jak se nožka s botkou láskyplně doplňují, hned je svět o kousek menší, protože se nám po něm mnohem líp běhá.
Já mám poslední roky kliku vlastně na všechny sportovní boty. Letní polokotníkové lesní boty (Salomon), u těch jsem si po třech letech užívání letos v létě koupila ten samý typ znovu, podzimní – ty na fotce, to jsou horské boty nehřejivé, no a na zimu (již třetí v pořadí) mám boty velmi podobné těm horským, ale s kožíškem uvnitř. Ty vypadají na noze fakt velké, možná to jsou i devětatřicítky, ale neměnila bych:))
No a pro teplejší část roku mám „do města“ už hodně odrané, leč milované červenobílé botky na minimálním podpatku, ale tak ušité, že se do nich dají dát ortopedické vložky. Ty mám fakt ráda a ať jsem hledala jakkoliv, nepodařilo se mi sehnat ani podobné. Jo, taky jsem je letos nosila už třetí sezónu:))
A tak se dnes ptám na vaše nezapomenutelné botky – na boty, které jste si vyšlápli do tvaru, kdy vám s nimi bylo mnohem líp, než bez nich:))
Ideální městské i sportovní boty na ortopedické vložky, skoro každý model s „vlastními vložkami“ počítá, má Peter Wagner. Zásilkový, perfektní, obouvám se u něj od té doby, co se mi rozsyspala noha a musela jsem rezignovat na riekrovky. Vyšší střední kategorie, ale perfektní zpracování, přírodní materiály, vydrží roky.Posílají v dokonalém balení, okamžitá bezpracná zdarma možnost výměny, když se netrefíte. Vysoké podpatky nevedou.
Když je tady ta debata o pohodlných a fajn botech, napadlo mě – máte některá z vás nějaké boty vysněné a tak drahé, že jste si je vlastně nemohly koupit? A pak se ukázalo, že jsou vlastně na nic?
Já takový případ mám. Hrozně, ale hrozně dlouho jsem chěla „koně“ (takové ty jakože kovbojské boty jakože z divokého západu). Pak jsem na ně natrefila, úžasná sleva – z jedenácti tisíc na pouhých pět aještě k tomu vmém čísle. Byly krásné, ručně šité. Zatmělo se mi před očima a ty boty jsem si koupila, cenově byly fakt nad moje možnosti, ale tehdy jsem snad brala prémie čičo, tak jsem si je koupila. No, nosila jsem je sotva dva roky, teď už je používám spíš jen na maškarních bálech jako součást masky. Jak takhle člověk může zblbnout.
Ještě si pamatuju, jak se na jednom z brněnských srazů, na který jsem přišla, Matylda nad těma botama rozhořčovala (v úvozovkách, myslím to dobře), že to by si koupit nemohla, že na to nemá. Já taky ne, ale prostě jsem je tenkrát moc chtěla. Prostě blbá (já), no. Od té doby už takové věci nedělám, jedna lekce mi stačila.
Aido, já se umím rozhořčit nad spoustou věcí, že na ně nemám 🙂
Já si to pořád živě pamatuju, jak ses rozhořčovala (teda spíš jsi cosi trefného suše poznamenala – bylo to moje první setkání se Zvířetnicemi, tak jsem se holt chtěla vyfiknout, no). Ty boty jsou fakt ale hrozné. Teď už se nad nima rozhořčuju taky. Smajlík, smějící se.
Aaaach boty… Dede, podepisuju tvoje slova pravou i levou rukou. Co já mám (no, už nemám, nanosila jsem je do kontejneru pro potřebné) bot, co mi nesedí…
Já to ale fakt poznám až po delším nošení.
Předevčírem jsem si koupila zimní turistické boty, to jsem na ně zvědavá, protože v krámě fakt nepoznám, jak mi v nich bude po osmi hodinách v terénu
mě takhle týrají lodičky a obecně elegantní botky – vždycky to odnesu rozedřenými puchýři. Ty sportovní mi většinou sednou okamžitě. 🙂
Zkus ten roztahovací sprej nebo kombinaci mojí a Verenčiny metody.
P.S. Divné je, že mužským (aspoň těm mým) ty boty padnou vždycky a hned, bez rozšlapávání. Nechápu.
Podle vlastní zkušenosti s dvěma chlapy – nekoupí si boty, které by je někde tlačily.To si raději koupí o půl čísla větší 😉
Nejvíc mi vyhovovaly těsně porevoluční baťovky – šněrovací polobotky z drásané kůže, podrážka traktor, guma. Byly dost pěkné, aby se v nich dalo chodit po městě, a zároveň dost dobré, aby snesly i dvacet a víc kilometrů v lese, což mému hybridnímu způsobu života sedí jak bota na míru. 🙂
Jenže se přestaly dělat.
Podobné se dají sehnat v pracovní obuvi, akorát že už nevypadají tak hezky. A podobně pohodlné jsou riekery, akorát že málokdy mají tak dobrou podrážku a zničí se už za rok.
Momentální papučky už prosakují, tenhle podzim byla jejich labutí píseň, tak zas jednou oběhnu celé to kolečko a asi skončím u dalších riekerů.
Mám kdesi jedny zcela historické tenisky. Kotníkové, bez vzorku na podrážce, dorvané strašlivě. To jsou jediné boty na světě, které mají všechny švy přesně tam, kde je potřebuju, takže jsou mi schopné opravdu udržet nohu před podvrtnutím, a zároveň mi umožnit plný pohyb. Navíc mají celkem tenkou podrážku, takže cítím každou zradu terénu. Mezi lidi se už vzít nedají, ale spolehlivě slouží, když stahuju štípy nebo kácím strom.
Na jaře se mi podařilo najít ševce, kterej mi podrazil moje milovaný lafumy, aniž je přitom zničil. Snad prvně v životě, jinak všechny pokusy o záchranu (drahých) turistických bot skončily katastrofou.
To je skoro zázrak, toho si drž. (h)
Mně se většinou boty zničí buď mezi patou a podrážkou (udělá se tam nad podrážkou díra), nebo ve švu u palce nebo malíku, případně pokud tam ten šev není, tak to tam povolí zas těsně nad podrážkou. Staré baťovky si ničily spíš tu patu, což šlo spravit, ale stejně to už pak nebylo ono. Riekery povolujou vpředu – a pokud tam prostě praskne kůže, tak holt…
Nemám ponětí, kde přesně tečou ty současné, ale začínají už taky povolovat vpředu, takže to asi nebudu moc zkoumat, zapláču a půjdu pro nové.
A budu je rozšlapávat, jak píše dole Verenka. Ach jo, tuhle fázi nesnáším. 🙂
Na opravy je dobrá provozovna napříč náměstí, co bydlí baty: https://www.firmy.cz/detail/303439-opravna-obuvi-tasek-a-kufru-helena-zemanova-brno-kralovo-pole.html – spraví všechno, navíc tam občas mívají pěkné kožené kabelky (a za velice dobrou cenu).
Dospěla jsem k závěru, že to nemá smysl – umím se o boty starat tak, že drží a pak se po pár letech naráz rozpadnou celé. Ale díky.
Jinak, pokud jde o to rozšlapávání – postupem času jsem si přiznala, že opravdu nemám číslo 40, jak jsem si vždycky myslela, ale spíš 41 nebo i 41 a půl, podle výrobce (na mou výšku jsou to v podstatě popelčí nohy). Hned se mi ulevilo a rozšlapávat prakticky nemusím, stačí si koupit boty správné velikosti (a pokud možno i to jinde v diskusi zmíněné háčko).
Asi nechodíš takové vzdálenosti jako já. Na přesun z domu do auta / šaliny a zpět nic rozšlapávat samozřejmě nemusím, to dobře vybrané boty zvládají hned. 🙂
Chodím, 20-25 a víc km za odpoledne není žádný problém. Jen si na to holt vezmu ty správné boty. My jsme taková chodící rodina, minimálně MLP a já, děcka spíš běhají.
Já vím, jseš dokonalá. 😛
Jak jinak, já nekouřit a nemít nadváhu, tak už snad ani nemám chybu. 🙂 😀
🙂
No jo, jenže problém nás širokých a krátkých (jaká postava, taká noha) je ten, že na háčko jen tak nenarazíme, takže si musíme kupovat botičky o číslo větší … a ty se začnou časem zase vyzouvat. Takže si po pár týdnech nošení začnu připadat jak jezeďačka v gumákách – noha mi v botě jezdí, částečně vyzouvá a noha taky nevypadá jak popelčina (mluvím hlavně o podzimní a zimní botce). Sice se to dá řešit vložkou, ale není to ono … najít ten správný střih boty je fakt kumšt. Mluvím o botách společenských a vycházkových-městských, u sportovní a pracovní obuvi tyto problémy nemám, tam snad s kachní nohou počítají (rofl) .
Ygo, kromě vložek dovnitř, na chodidlo, se v různých drogeriích dají koupit všelijaké vycpávky na patu a na špičku. Já to ještě nezkoušela, ale prý dobré, prý to funguje, nevím, zkus to. Drogerie DM apod.
Myslíš takové ty silikonové vychytávky? Vím, že je Terka do některých lodiček pořizuje.
Poznámka: naše Terka má vůbec divné nohy – běhací boty kupuje devětatřicítky (a často dumá až nad čtyřicítkami), kdežto lodičky má šestatřicítky – pokud má sedmatřicítku, tak tam si už musí vkládat ty silikonové minivložečky na patu či do špičky … je to vůbec možné, taková abnormalita?!
Ale asi jo, záleží na výrobci bot. Já se furt tak nějak ze setrvačnosti snažím nacpat do těch jednačtyřicítek (běžecké a sálovky mám ale třiačtyřicítky), ale naše holka se pohybuje v rozmezí 38-39-40 (na svou výšku 180 cm má fakt malé nohy), jak které boty a jaká firma.
riekery jsem si koupila zimní kotníčkové,,nadčasové“ mám je dlouhý čas ve skříni. Protože v létě se nosit nedají a v zimě strašně kloužou. Nemůžu se v nich udržet na nohou. A tak tam leží a leží a občas je vyvenčím (headbang)
Do lesa, na túry mám kotníkové boty Merrell a nízké Salomon, ani jedny se rozšlapovat nemusely (přitom já většinou nové boty odnesu nějakou odřeninkou nebo puchýřem). Salomony jsou lepší, měkčí. Na městské túry mám podobné boty jako jsou ty červené na fotce, jen v modré, značka Josef Seibel. Naprosto úžasné, prožily křest ohněm, když jsem v nich chodila 4 dny od rána do večera po Londýně, a ani jsem nevěděla, že je mám na sobě. Jinak nosím většinou boty na podpatku a loni jsem si do jedněch zimních pořídila gelové vložky. To je taková pohoda, fakt je noha jak v peřince! Mohu vřele doporučit.
Jo ty doby, kdy jsem si klidně koupila boty o půl čísla menší, protože byly úúúúúžasné (chuckle) , ty už jsou dávno pryč!
Merelly máme celá rodina běžecké boty, někteří členové už i třetí (já pořád první, ale taky už půjdou). Dobrá značka. Hlavně dělají různé atypy podle váhy nebo podle pronace/supinace.
Jo a na jejich koupi, resp. na koupi nějakých sportovních bot můžu vřele doporučit firmu Triexpert, jsou fakt dobří. Bohužel mají pobočky jen v Praze, Brně a Českých Budějovicích. Ale o to víc se zákazníkům věnují (syn tam onehdy vybíral a zkoušel boty snad dvě hodiny, dělali mu mj. diagnostiku nášlapu – to je ta zmíněná pronace/supinace – a koupil. Co jiného, než Merelly).
Jo, takhle si v létě kupoval běžecké boty Martin – úžasné:))
Abyste se divili nebo zasmáli.
Pokud je aspoň 10°C (poslední dobou i o hodně níž) a neprší, nosím sandály. Tedy větší část roku, například dnes.
V posledních letech cukle, sandály bez patního proužku. Musel jsem se v tom naučit chodit, ale to pohodlí při obouvání!
Ovšem i taková obuv se musí rozšlapat.
A vždycky ponožky, v mém věku mi mohou být módní trendy ukradené. V zimě ponožky o něco tlustší.
Výjimkou je jen pohyb v areálu koupaliště, tam si samozřejmě ponožky neobouvám.
Jo, i to je řešení. Myslím, že můj otec už o něm vážně uvažuje:))
To je zas tema-robená pre mňa.Kým vyšlapem topánky do nosteľnej podoby hrozne sa narobím.začínam výberom v obchode-to je boj medzi raciom a túžbou.raz víťazí jedno,raz druhé.Potom nastáva rozšlapávanie,v prvej fáze doma,vytriem vnútro vodkou/ach bože-taká škoda/obujem a nosím po byte.fáza druhá:vytriem pleťovým mliekom a vyrážam autom niekam , držím na nohách a pešo idem asi 10 min.
Tretia fáza :vyrážam pešo do mesta/topánky vytreté pleťovým mliekom/cestou späť v lekárni kupujem náplaste a silou vôle pokračujem domov.
Toto sa opakuje pri každej kúpe,keď túžba zvíťazí nad raciom.Ale teraz som objavila butik na topanky, zakúpila som si postupne už trojo/kozačky,lodičky a tenisky/ a sedia ako „riť na šerbli“./Dede,ak je to prvé slovo neprípustné,zmaž to-ale to je slovenské porekadlo.
Proč ta vodka a pleťové mléko??
Asi aby boty povolily a přizpůsobily se noze – my chudší jsme je vylévali výskočkou.
My ještě chudší Alpou nebo si vzali/y dvoje silnější ponožky namočené v teplé vodě a šli/y roztahovat.
Teď už se dá koupit sprej na roztahování, případně Ti můžou boty roztáhnout u ševce.
Ano a čo je výskočka?
No to je první kap kořalky (ta, co se nesmí pít, pokud nechceš vyfasovat bílou hůlku) – s tím se mažou brnkavý kolena a namožené svaly a chodidla při horečce (chuckle)
Verenko, znám u lodiček. Mám nohu velikosti 37. Na lodičky, vůbec špičatější, potřebuju 37,5. Ty obvykle nejsou. Když si vezmu 38, tak mi boty padají. Když 37, rozšlapuju a trpím:))
Jo a znám různá slovenská pořekadla a tohle mě nijak neuráží:))
Dede, do těch nepadnoucích lodiček se teď dají různě po drogeriích koupit všelijaké vložky (mám pocit, že se to jmenuje „party vložky“, je jich několik typů podle druhu bot, ale názvem si jistá nejsem), s těmi ortopedickými by se asi bohužel „praly“.
Verenko – pořekadlo „riť na šerbli“ bude zřejmě totožné s českým „prdel na hrnec“ – takže i tady jsme si kvicht (jak říkali mé neteře).
Boty… no, mám neustále nosit ortopedické vložky, ale do vysokých lodiček to nejde. Do lodiček s nižšími podpatky mám speciální tenoučké ortopedické vložky dělané na moje křivule, do botasek mám silnější od stejného autora. S těmi vložkami mě pak nebolí nohy a tolik nebolí záda. No a pokud jde o boty jako takové, poslední roky si kupuju boty v malém krámku v Židlochovicích, kam majitelka nabírá hlavně kožené boty různých výrobců. Jsou dražší, ale bývají to papučky. Což obzvlášť u lodiček dokážu ocenit, botasky vždycky nějak došněruju.
Jo, sehnat lodičky-papučky je vždycky terno 🙂
A máš pravdu s těmi zády. Způsob, jak člověk našlapuje, má dalekosáhlé následky, jeden by hned ani nevěřil (já už, bohužel, věřím 😛 )
Kde to tam v těch Židlochovicích je, kdybych náhodou měla cestu kolem?
Když vyjedeš z hlavní na náměstíčko, tak kousek za půlkou náměstíčka je něco jako obchodní pasáž (dole je drogerie teta). Tak tudy projdeš a na konci pasáže je obuv Květka.
Aha, dík, moc to tam neznám, ale snad to nějak najdu.
P.S. už jsem si je podle jména našla i na netu. Ještě jednou dík za tip.
Dede, tak to je dnes téma!!! Boty jsou poslední rok můj největší problém! Do města jsem si kupovávala botky Rieker, zimní jarní letní, mám jich různých několik párů. Jenomže – minulý rok se mi ráz naráz začaly bortit podélné klenby a po různých vyšetřeních jsem skončila na spešl ortopedických vložkách a s o číslo většími všemi botami. Co o to ty „do lesa“ tam se to ztratí, ale dát ortopedické vložky do lodiček, to prostě nejde! už jsem to zkoušela na různých značkách v obchodě, ale nejde. A tak musím chodit v kalhotech nebo v riflích a chodím v pohodlných kotníkových celočerných Nikách s pohodlnou, mou vlastní ortopedickou vložkou. No co, hlavně že můžu chodit!
Alex, v tvém případě bych to asi nijak moc neřešila, ale je pravda, že ty speciální ortopedické vložky se prodávají i ve formě „do lodiček“. Jak mám z léta ty své extra-personalizované, tak při jejich výrobě mi dali vybrat – buď typ do sportovních bot nebo do lodiček. Vzhledem ke svému způsobu života jsem volila samozřejmě ty do sportovních bot, ale vybrat jsem si mohla. Kdybych musela chodit (jako kdysi) v lodičkách do práce (výhoda rádia, nikdo tě nevidí:)), brala bych je – ale jako druhé, ne jako jediné.
Jen poznámka – mě stačil neléčený úraz nártu a klenba nohy byla zhroucená 😛 To je prosím apel na ty mladší se zdravýma nohama – nepodceňujte i takové na první pohled hloupé úrazy. Následky mohou být nepříjemné a doživotní 🙂
S těma nohama můžu rozhodně potvrdit. Jako mladá holka jsem mávla rukou nad pohmožděným kotníkem, v podstatě jsem to nijak neléčila, ono to časem přešlo. Teď po letech vidím, jaká to byla blbost.
Zhruba před třemi lety mě potrápila plantární fasciitis. Kdo jste to zažili, víte, co je to za peklo. Rozmýšlíte si každý krok a nepohodlné boty tu hrůzu ještě umocňují.
Hýčkejte si v mládí nohy, po letech jako když to najdete 😀 .
Jó nové boty – moje noční můra. Jsa osoba s poměrně krátkou, zato ale širokou nohou (ach ty nešťastné kotníky a vbočené palce), nákup nových bot je běh na dlouhou trať. Zrovna nedávno jsem si byla nucena zakoupit „školní“ botky na zimu. Protože jsem malá, chtěla jsem trošku na podpatku (do pěti cm) a protože mám nohy jaké mám, tak botku koženou, aby se mi lépe přizpůsobila. Teda – co se mi líbilo, to mi nebylo a co mi bylo, v těch jsem si připadala jak stařenka obutá do gumáků. Nakonec jsem zakoupila riekry, tak snad s nima budu spokojená.
V létě chodím v takových sportovních botkách – ze předu vypadají jako bytelné baleríny a zezadu jako sandále (rofl) – vloni jsem byla nešťastná, že se mi už rozpadají a letos jsem je na jaře ve Sporttisimu viděla a ihned zakoupila. Ty staré vyšmajdané pak nosila na vycházky se psem a ty nové do práce – Jenda pak nevěřícně kroutil hlavou „To není možné, ty sis koupila STEJNÉ BOTY?!“ (chuckle)
Chichi, Ygo – koupě stejných bot – jak ráda bych to někdy udělala a ony už nejsou! 😀 Andy to kdysi udělal. Koupil si skvělé „botasky“, tak skvělé, že neváhal a šel a koupil ještě jedny, ty samé. na dost dalších let měl o obuv postaráno:))
Mimochodem by mě zajímalo, o jakých botkách mluvíš – nenajdeš na netu nějaký obrázek? Třeba na tom Sporttisimu?
Tady je mám na sobě
http://yga.rajce.idnes.cz/2016_Svaty_Hostyn/#IMG_1362.jpg
Jo tyhle! Tak to jo, do těch by nemuselo padat jehličí, co? 🙂
To je totiž to, co mě odrazuje od „děravých“ sportovních bot (žiju v jehličnatém kraji:))
Jak komu – znám lidi, co můžou chodit v pantoflíčkách a nožky mají stále čisté (naše Terka) a znám lidi, kteří si dají kozačky po kolena a za deset minut vysypou půl kýble šutrů (já). V podstatě se dá říct, že jsem si už na písek v botách zvykla, i když někdy si říkám, že kdybych šla bosky, tak by mne to tak nepíchalo jako v botech (rofl)
To opakované kupování stejných (osvědčených) bot jsem už začala praktikovat taky. Synek to povýšil dál, ten už je u triček (jedno s jím milovaným obrázkem už má trojmo).
Ygo, jestli můžu doporučit, zkus se podívat po značce bot Jana. Dělají i celkem příčetně vypadající boty typu lodiček (pokud bys je teda chtěla nebo potřebovala) i v šířce H, tj. na širokou nohu. Postupně jsem si koupila (ty lodičky) asi troje, jsou pohodlné, celokožené (kromě podrážky, samozřejmě) a nestojí moc.
Jé – diky za tip, lodičky právě taky potřebuju. Ty staré se mi nějak zmrskly či co (rofl) .
Mohu také doporučit, je to oblíbená značka naší Kačky. Nejen že je to ideální bota na její ploutve, ale navíc ploutve okamžitě vypadají jako nožky
Ano.
Jo a ještě je výhoda, že když si nějaké odzkoušíš a sedí, pak už se dají i přes ten net koupit, i když v obchodech už nejsou (vyzkoušeno vloni, padnou dobře a bez rozšlapávání).)
Taky bývají dobré od značky Ecco, ale z laciného kraje to není.Nicméně pokud si mám vybrat mezi botami do lesa a botami do práce, nezbývá než zaplatit Ecco. Teda aspoň to tak bylo, teď na podzim se mi zdá, že se nějak vrátili k hlavnímu trendu. Jany neznám, ale mám od Ecca dvoje boty a kozačky, které jsou lepší než Rieker.
Jo, o Eccu jsem slyšela taky jen to nejlepší. I to vesměs hezky vypadá.
Ano, Ecco je skvělej. Teď mám lodičky a jsou fajn 🙂
Tyjo, tak jsem se tam koukla. Ceny zhruba takové, jaké jsem ochotná dát, ale nic se mi od nich nelíbí. 🙁
Blbý, letos dosloužily moje oblíbený celoročky, tak to zrovna řeším… Ale co, mám na to celou zimu. 🙂
Mám vysoký nárt a jsem těžká, navíc nožku jako Popelka nemám, spíše jako sloník. Ne až zas tak velkou jako rozcáplou. Již leta kupuji Rieker 40, ty si můžu koupit pomalu bez zkoušení. Horší je to s “ botaskama „, vydrží mi to rok a jsou roztržené. Zase se mi nechce dávat na bahnivé procházky s Mařkou majlant
Inko, a investovat do horských bot – tedy ne sportovních, ale „lesních“, by se ti nechtělo? Dobré vydrží roky denního provozu (vím, nosím takové denně:)) i s tím bahnem. Jen za trochu údržby. Ve sportovních obchodech se tomu říká outdoorová obuv, obvykle. Mám jedny takové boty z roku 2007, i když je pravda, že poslední tři roky už slouží pouze jako zahradní:))
Ale asi jo, jenom nějak nejsou lidi, aby se vydali do krámu a u nás na vesnici nic takého nenajdeš. Já strašně nerada nakupuji a tak jsem nadšená z internetových obchodů. Pravda, občas se něco nepovede, ale to se někdy nepovede ani v kamenném krámě. Zrovna letos jsem si koupila po dlouhém rozmýšlení halenku a nějak mi prostě nesedí, teda psychicky. Takže za chvíli holt aťsi nová skončí s Mařkou na procházce.
O.T.
Matyldo moc děkuji za pohled Žabčic.
Nemáš zač- byl to jeden z posledních pohledů, co se dal na obecním úřadu koupit 🙂
Já a boty, to by bylo na román.
Od dětství jsem se vyznačovala velkou nohou, která mi dorostla do velikosti číslo 42, které se věkem zvětšilo až na 44. V mládí sehnat boty číslo 42 bylo umění. Co já si užila bolesti a odřených pat než jsem boty tzv. vyšlápla podle své nohy.
Dnes už to není až takový problém sehnat ty moje 44.
Po artroskopii obou kolen nosím boty jen a jen pohodlné. Nedávno u mě bylo diagnostikováno těžké plochonozí a vyfásla jsem ortopedické vložky.
Nádavkem mi pan doktor zakázal nosit lodičky. Ubezpečila jsem ho, že už léta nosím sportovní NIKE. Nosím je už čtvrtý rok a jsou výborné. I vložky do nich padly jako ulité. Doufám, že mi pomůžou.
Protože jak píše DEDE, když je noha v botě jako ve vatičce, hned se to po tom světě lépe a radostněji kráčí.
Míšo, na účinnost ortopedických vložek do bot (udělaných na mítu) v podstatě mohu přísahat. Moc mi pomohly a vlastně pořád pomáhají 🙂
Plně souhlasím s již řečeným. A malá příhoda pro pobavení:
mám nechutnou velikost 41-42, na kterou se na malém městě těžko shání pěkné dámské botky. Kamarádka se dostala na brigádu do obuvi, i odložila krásný pár kožených hnědých polobotek dle mého gusta. Seděly výborně, byly zakoupeny a uschovány na potřebné období. To nastalo, sháněla jsem botky a ony nikde. V tomtéž období si choť začal stěžovat na svoje nové botky, že ho tlačí malíček a vůbec jsou nějaké divné. Tušíte správně – jeho nové boty odpočívaly v krabici a on zdatně vyšlapával ty moje schraňované. Tak jsem mu je uzmula (pravda, byly už poněkud větší – dodnes nevím, jak se s velikostí 43-44 vůbec do těch mých bot vešel) a stále je ještě nosím… :o)
Alčo, to je dokonalá příhoda! (rofl) Tady je vidět, že když je vůle, najde se i cesta – do menších bot 😀 Věřím, že takhle vyšlápnuté botky jsou peřinka:))
Má zkušenost říká, že na velikosti (města) nezáleží. Dámských botek téhle velikosti je jako šafránu. Zvlášť pokud neumím chodit v balerínách a podobných plackách.
Ale zato mi to skýtá neomezené množství zábavy, při vybírání bot v prodejnách, kde spodní hranice ceny je 5k. Uznávám, Je to zlomyslná zábava. Ale naprosto bezpečná.
I v případě, že mi nabídnou objednání mnou vybraného páru z druhého konce světa, nakonec mi přijde mail s oznámením, že moje číslo … jako na potvoru … zrovínka vyprodali a zrovínka zrušili linku 😀
😀
Tahle záležitost je stará dva roky – teď, co jsem v Ostravě, už tyto problémy nemám. Botek je dost, výběr slušný. Dokonce se mi podařilo na koci září (jeli jsme do Itálie) sehnat v Garfieldu perfektní nazouváky… :o)
Nikdy nezapomenu na v sekáči zakoupené,snad jen jkednou na nohu vzaté ády-botasky, bélé s reflexními znaky. cena byl alidová asi 120 korun, seděly mi hned po prvním nazutí a odnosila jsem je do roztrhání. Milovala jsem je, byly jak obláček,nikde a nikdy nedřely,netlačily…nosila jsem je 5 let, potom jsem si nechala tkaničky a ády s brekem odnesla do popelnice.Prakticky už byly prochozené, podrážka mnohokrát prolévaná lepidlem se vytrácela…takové už mít nebudu, byla jsem ochotná koupit i drahý ády, ale nebylo to ono….další moje oblíbené, jsou ručně šité mokasky na naše akce, spodek z jeleního krku, vršek z tenčí jelenice.
Myslím, že boty jsem vždycky „řešila“ a nebyla to móda, která mě k tomu hnala:)) Jo a taky pamatuju jedny adidasky, koupené kdysi dávno (2001/2) v Makru, za čtyři stovky, vylovené z takového koše, kde byly na hromadě zlevněné boty. Jsou to sálovky… pořád ještě jsou!:)) A že jsem toho v nich nacvičila. Teď už do tělocvičny nechodím, ale pořád je mám – kdo by vyhazoval dobré boty? 😀
Já. 😀
Získala jsem takhle lehce jeté sálovky Adidasky toršnovky. Jedna sezóna volejbalu a už nebyly in. No pro mě byly in ještě roky. Skladovala jsem si je na kolo. Moc pěšky nechodily, aby se neunavily … a po několika (více než deseti ) letech stejného používání jsem slezla z kola a že nahlídneme do podzimního lesa. Asi po dvaceti krocích najednou hop a obě podrážky naráz se odpojily od svršku. Další krok jsem už činila jen v té tenké vrstvě látky, která je přímo na noze.
… domů jsem nějak dojela 😀
Taky jsem měla jedny takové skvělé boty na takové běžné, nepříliš sportovní chození, takové boty „do štrapáce“, jak říkával táta. Byly jak bačkůrky, navíc nevypadaly sportovně, což jsem mimořádně oceňovala. Nosila jsem je řadu let. Pak jsem v nich šla tady u nás jednou na nákup a cestou zpátky jsem v nich najednou měla takový nepevný pocit, kouknu na ně a ony se začaly na obou rozlamovat podrážky. Prostě po letech používání už ten plast dosloužil a při každém kroku z každé boty odpadl kousek podrážky a domů už jsem dorazila v podstatě také jen na té tenké látkové vrstvě 😀 .
jj, tak končily ty moje…chodila jsem skoro po plátně…
Já myslím, že tohle zažilo hodně lidí – jednou si mamka taky šetřila kožené botičky na lepší – na jaře je vytáhla a vyrazila do velkoměsta. Do vlaku nasedla obutá, z vlaku už šla v podstatě bosky … „Jak já tenkrát byla vděčná za Vietnamce u Hlavního nádraží!“
A tuhle Terka vykládala, že jeden hoch odchodil celé závodní odpoledne bos, neb hned při vodění při prvním dostihu mu odpadly obě podrážky (chuckle)