Jedu kolem kamarádčiny zahrady a ejhle, kdo to na mě mává? Aha, její dcerka přijela! Dívám se na sympatickou mladou ženu a přemýšlím o tom, jak souvisejí rodina a vzdělání. A kde se tvoří ty obrovské společenské rozdíly, za kterými často stojí právě nerovnost v přístupu ke vzdělání. A vychází mi zajímavá věc – je to v rodině!
Vysvětlím. V rodině oné kamarádky nikdo akademické vzdělání nemá, ale mají zdravý rozum a jsou zvyklí poctivě pracovat. Takže jejich dcera, děvče z malé vesnice, vystudovala farmacii, částečně na zahraniční univerzitě, kde si později udělala i doktorát. A není to jediný podobný případ úspěšných dětí z naší vísky.
Pokud se řekne nerovnost v přístupu ke vzdělání, myslí se tím obvykle nedostatek peněz. V mnoha zemích je cesta k úspěchu v životě skutečně vázána na extra výdaje za školné – bez správné školky se dítě nedostane do správné školy a tak dál, až po univerzitu. Tam jsou peníze opravdu podstatné. Zároveň to znamená, že taková společnost velkoryse mrhá talenty ve skupině svých obyvatel, která na tyto výdaje nemá.
To u nás neplatí. Naprostá většina lidí může svým dětem vzdělání dopřát. Klíčové je, jestli v něm sami rodiče vidí hodnotu. A jestli o to stojí ty děti. Protože vzdělání a úspěšnost v životě se spojí jen tehdy, jsou-li děti správně vedeny ke zvídavosti, soustavné práci, cílevědomosti a odpovědnosti.
Což funguje především tam, kde děti vidí takový vzor ve svých rodičích. Je jedno, v jakém oboru je dítě učeno či studuje, protože bez výše zmíněných vlastností jim bude jakákoliv škola stejně více méně k ničemu.
Z toho mi vyplývá, že vliv a příklad rodičů je naprosto zásadní – a to nejen na jejich děti, ale i na další generace. A nestojí za tím žádné oficiální tituly, ale poctivá snaha vychovat děti, které znají a rozvíjejí svoje schopnosti. Které to budou chtít někam dotáhnout. To rozhodně není snadné.
Možná právě hlubší zájem rodičů o rozvoj a vzdělání dětí může vést k tomu, že nerovností ve společnosti ubude. Nebo aspoň nebudou až tak moc přibývat.
Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové, 2016
A tak se prostě ptám: co si o tom myslíte vy?
Pohled americky. Kdyz se proziravym (a zamoznejsim)rodicum narodi dite, tak mu ihned zalozi ucet na placeni skolneho na vysoke a misto darku je rodina nabadana prispivat do uctu. Znam lidi, co mesicne prispivali mrnousum nekolik set dolaru. I statni univerzity maji vysoke skolne. Napr. i v chudem state jako je Jizni Karolina, hlavni statni univerzita stoji 24 tisic dolaru rocne pro ty zakladni ctyrlete diplomy. Na radu oboru je treba pokracovat dal – napr. prava tri roky, medicina ctyri. Dnes rok jihokarolinskych prav prijde priblizne na 42 tisic. A to jsou ceny pro rezidenty daneho statu – kdyz by tedy obcan JK chtel treba na lepsi univerzitu v jinem state tak bude platit mnohem vic. Pravda, existuji studentske pujcky, a dobri studenti muzou dostat stipendia – od jiste castky az na 100%. Ale tech 100% je pomalu. Ja jsem odpromovala z mistnich prav v r. 1989. Potrebovala jsem jen 3 semestry a uz si presne nepamatuju, kolik jsem platila – ale bylo to kolem 3 a pul tisic za semester, plus asi 800 kazdy semstr za knihy. Mela jsem neco usetrino a pracovala jsem u toho jak blazen. A Chet uz vypomohl. Nevzala jsem si pujcku, protoze v mem veku jsem uz mela trochu strach. Ale s tema dnesnima cenama bych to v zadnem pripade nedala. Takze DOBRE vzdelani se stava elitni zalezitosti bez ohledu na rodinnou motivaci. A to je spatne.
Ano Hanko, to jsou ty případy, kdy to bez peněz nejde, dokonce i u toho „obyčejného“ vzdělání, o elitním nemluvíc. A to je špatné, plýtvá se tak talenty a motivací lidí, kteří pak mohou navzdory svým schopnostem uváznout pasti chudoby. A čím víc je takových lidí, kteří nemají ani tu naději na změnu vlastním přičiněním, tím nestabilnejší je společnost.
Mas pravdu. To taky castecne vysvetluje, jak dopadly ty nase volby.
S článkem naprosto souhlasím, do puntíku. Je mi trochu líto, že diskuze se omezila téměř výhradně na finance, jak je ale bohužel v poslední době v Čechách zvykem.
Úplně souhlasím s velkým významem rodinného příkladu. Když vezmu svou rodinu, maminka měla VŠCHT, táta byl stavař, měl stavební průmku, začal studovat stavební fakultu ČVUT, ale z nějakého důvodu ji nedokončil. Ale byl dobrý stavební technik a dělal to pak celý život. Ale kromě tohoto formálního vzdělání měli i to neformální. Znali zeměpis, v hrubých rysech dějepis, přírodu, hodně četli, takže znali kdeco z literatury, měli přehled o kultuře a víceméně o všeobecném dění u nás i jinde, máma uměla i pár jazyků. Prostě se zajímali. A k tomu měli i mě. Vzdělání a k tomu všeobecný rozhled považovali za naprosto zásadní. V jakémkoli oboru a na jakékoli úrovni. Chtěla jsem být jako oni a neskromně si dovolím tvrdit, že se mi to zdařilo. Vystudovala jsem (děkuji rodičům za trpělivost a podporu) a to, co jsem se dozvěděla a naučila, považuji za bohatství, které mi nikdo nemůže vzít. A celý život vyznávám myšlenku, že ještě nikdy nikomu neublížilo, když se něco dozvěděl a naučil. Podle toho se chovám.
Finanční stránka věci je samozřejmě nepominutelná a celou věc usnadňuje, ale na druhou stranu tam, kde není žádný zájem a kde se vzdělání považuje za naprostou zbytečnost, nepomůže ani hromada zlata.
Díky moc, milá Tapuz, za tvůj příspěvek, já to asi nedokázala pořádně vysvětlit, ale tys to pochopila:))
Protože vzdělání není jen to, co se děti učí někde ve škole, vzdělání a právě ten rozhled je cosi, co se buduje od samých začátků v rodině. Společně sdílený čas, povídání, hudba, doporučované knížky i filmy, výlety, učení a poučení 🙂 Podpora zvídavosti a kreativity, což potom pomáhá při učení. A to opravdu může dnes dělat každý. Kdo chce…
OT: taky se vám dnes špatně načítá Dedeník? (Nebo je to jen u mně???)
Já si ho načetla ráno a teď jenom aktualizuju – bez problémů! Asi tam u vás zamrzly dráty (rofl)
Já mám fakt problém, teď se tam snažím nacpat článek na zítra a mám obavy, že budu čekat do zítra 😛 Ale jiné stránky se mi načítají, ne bleskově (to ani omylem), ale přece…
pomalu,ale načte se
Mně teď, bez problémů.
Dopíšu ještě pár poznámek, které jsem z původního článku – verze pro rádio je časově omezená:)) musela vyškrtnout:
Matylda má pravdu, nemyslím a priori studium na vysoké škole – myslím zajištění řemesla, něčeho, co dítěti jde a je schopno ho uživit.
Stojím za tím, že naprostá většina lidí u nás dokáže dítěti vzdělání zajistit – byť možná ne to, po kterém rodič či dítě touží, ale vzdělání, které dítě dokáže uživit, to přístupné je.
Ať už si o úrovni mnoha našich vzdělávacích ústavů myslím cokoliv, pořád se motivované a nadané dítě chudých rodičů může prosadit – jsou země, kde to skutečně skoro není možné, nebo jen s malými výjimkami (Co vím určitě, tak třeba Jižní Korea, do značné míry i Velká Británie – tam se přidává i nutnost správně mluvit – odkaz profesora Higginse z My Fair Lady je tam pořád živý.)
A to je něco, čeho si na naší zemi cením. I když společenské rozdíly existují, motivovaný a nadaný člověk se může přes bariéry dostat.
Jak vidíte, pořád opakuju: motivovaný a nadaný. To je totiž klíč a základ všeho. Motivaci do značné míry vytváří rodinné prostředí a příklad rodičů. Občas funguje i ten negativní – nechci skončit jako oni, ale pozitivní je lepší. Proto je rodina tak důležitá. Když se bude v rodině tradovat, že učení je k ničemu, že důležitější je (pardon) obechcat systém, k čemu takové děti vyrostou?
Nadání – skutečně myslím nadání v jakémkoliv směru, tedy nejen studijní předpoklady! Máme spoustu nesmírně zručných mladých lidí, kteří nejdou na řemeslo (které teď zrovna nemá odpovídající společenský kredit – jak brzy spláčeme, až budeme hledat jakéhokoliv Mistra!), ale s nejasnou představou a mizernou motivací proplouvají středními školami, které vezmou každého, aniž by ho skutečně něco naučily. Ale to se dostávám ke zcela jinému, byť souvisejícímu tématu.
Zákaz studia coby šikana nepohodlných: k tomu říkám jediné – nezapomeňte na tu nespravedlnost!
K zmíněnému tématu nic moc nemám – zaplaťpanbu, dítě máme jen jedno a to se rozhodlo studovat téměř v místě bydliště – gympl v Břeclavi a vysokou v Brně. Takže odpadly peníze na internát, koleje či privát. Navíc hodiny si kumulovala do dvou-tří dnů v týdnu, takže i peníze za každodenní dojíždění se ušetřily. Ale i tak náklady nemalé – opravdu si nedovedu představit podporu třebas tří studentů ve vzdálenějším městech (o cizině nemluvě) … je to opravdu velký finanční nápor, ne že ne – kor pro lidi, kteří ani zdaleka nedosáhnou na průměrný plat – a těch opravdu není málo.
Ale dám sem OTéčko – včera bylo u nás moc hezky – byl to jeden ze dnů, který mne smiřuje s neúprosností podzimu (nod)
http://yga.rajce.net/2016_Listopad_slunecny
A když půjdete na předchozí album, uvidíte, jak se na jihu Jižní Moravy slaví svátek svatého Martina …
Já, ač jsem měla otce emigranta, vystudovala jsem střední ekonomickou školu. Problémy jsem neměla. Asi je to tím, že na střední školu jsem nastupovala začátkem v letech 80-tých a to už ten tlak nebyl tak silný. Na vysokou školu jsem to nezkoušela. Ale plánuju studium historie v důchodu na univerzitě třetího věku.
Mladší syn Pavel se vyučil kuchařem, ale neživí se tím.Byl těžký dysotrografik a dyslektik a byla jsem ráda, že jsem ráda.
Starší syn Petr asperger s IQ 132 a geniální prostorovou představivostí by sice měl na vysokou, ale nedal by to sociálně. U něho jsem ráda, že je vůbec šťastný. A to on teď se svojí partnerkou je.
Ona je na vozíčku a on autista a jejich pohodový vztah by jsme jim mohli závidět.
No, já měla dojem, že když jsem v roce 1974 končila školu a chtěla na střední, byl ten tlak ohromný. Jak různě vidíme stejnou dobu
Ale já šla na střední až v roce 1981.
já v 83 a stejně mi byla nařízena ….
Řekla bych, že to bylo hodně závislé na zavilosti místních potentátů. Proto ty rozdíly…
Jo, přesně.
Ano, taky jsem to chtěla říci. Já jsem z malého města a nesměla jsem ani na gymnásium. To bylo v padesátých letech. Na vysokou, tedy na DAMU mě vybrala na soutěži lidové tvořivosti a taky poslala na zkoušky profesorka Rektorisová z DAMU. Vlastně to byl velký zázrak v tom roce 1955. Bez gymnasiálního vzdělání na vysokou školu. No zvládla jsem to. Ale dodnes s tou mezerou ve vzdělání bojuji, dělá mě to nejistou. 🙁
Moje ségra je ročník 1967, takže někdy jako Ty – na střední problém, na vysokou BIG problém
Moje maminka považovala základní vzdělání za ukončené státní zkouškou. Bylo pro ni naprosto samozřejmé, že budeme studovat. Bohužel mocipánům to samozřejmé nebylo, takže já jsem musela začít jako dojička a ségra se dostala na peďák až na pátý pokus, když už to fakt vypadalo dost blbě. Alespoň vystudovala co chtěla, já co jsem směla. Kupodivu maminka vydýchala zetě středoškoláka a vyučeného, až zase vnoučata zařadila do svého studijního plánu. Trochu jí to narušil náš Kuba, ale přežila to.
Problém s financema je, pokud dítě není do studia tak žhavé a není ochotné pro to něco udělat. Pokud si studovat chce, je ochotno pro to něco obětovat, spolu-či zcela financovat pobyt na vysoké škole, asi si toho vzdělání více považuje. I když já bych momentálně preferovala učňovské školy a střední technické školy, které chybí, chybí a ještě jednou chybí. Takže nejen studium, prostě příprava na profesní život, ať už to obsahuje deset let ve škamnách či vandr
Ad finance a spoluúčast studenta – jsou obory, kde i velmi nadané „děti“ mají co dělat, aby stíhaly (domácí úkoly i v druhém ročníku MS) a potřebovaly by, aby den měl 48 hodin…
Já nechci být za rýpala, ale už i u nás fungují studentské půjčky, není to sice tak propracované jako jinde, ale když je něco obětováno, jde to. Měli jsme dvě děti na studiích v době, kdy jsme jeli od výplaty k výplatě. Holt jsme si museli hodně odříct, Kuba pingloval na Štědrý den, aby měl nějakou tu korunu
No, vzdělání na vysoké škole vzdálené od místa bydliště zvládneme jen pro jednoho. Takže jsme Kubu důrazně žádali, aby mákl na přijímacím řízení a dostal se do Brna (v tom jsou děti dva roky po sobě nevýhodné). Na střední jezdili na výlety do zahraničí velmi výběrově… holt nemůžou mít všechno, Anglie nebo Irsko byly za ceny pro nás nedosažitelné (ale vietnamští spolužáci jezdili všude, tam rodina obětovala kvůli škole skoro všechno, na druhou stranu zas vyžadovala výsledky dost drsným způsobem).
Ale já myslím, že Dede nemluví jen o vysoké škole, učňák je pro některé děti taky možnost, jak získat vzdělání (on každý není Einstein a namlouvat si, že maturitu může mít každý, je hovadina). Jen by rodina měla vidět tu hodnotu i v tom výučním listu, pak se dá pokračovat v dalším vzdělávání, když děcko chce a má na to. Jenže ve vzdělání spousta lidí hodnotu nevidí. Jen v plné ledničce a novém mobilu.
Máš pravdu, ale někdy je to draze zaplaceno. Znám rodinu z malého města – rodiče měli dřinu za minimální mzdu, ale moc chtěli dětem dopřát vzdělání (ať se mají líp než my). Chlap si našel práci v zahraničí (nebezpečná, ale dobře placená), domů se dostal jednou měsíčně na víkend. S nejstarším synem si moc nerozumí, mladší děvčata jsou vázána na matku. Když chtěl otec s nyní už dospělým synem řešit vztahy, tak mu syn řekl, že ho vlastně nezná. Otec argumentoval potřebou peněz (mimo jiné i na synovo vzdělání).
A syn mu na to řekl, že kdyby to záleželo na něm, měl by raději nižší vzdělání a horší práci, ale s tátou…
Snad to tomu synovi dojde později, že táta dělal co mohl – pro své děti. Třeba až se dočká nějakého podobného nevděku od svého syna.
Rodiče nestraníci, dcera není v PO a chce na SŠ? Tak jo,ale žádná vysněná zemědělka a koně, pěkně do devítky..jo na SEŠ se ti holčičko zachtělo – prd a vořech, chceš mít maturitu? Tak tě přeřazujeme na SPŠS…
Máš pravdu,pokud to není o rozhodnutí mocipánů, je to o rodině, o takové,co tě podrží,co pro tebe udělá přesně to správný, abys chtěla a mohla studovat a třeba i tu vejšku..rodina, kde tě nikdo nesráží, že skončíš u lopaty, že žádná škola, ale výnosnej obor na učňáku…a o chtění a vůli toho, kdo si jde za svým, možná i trochu sobecky a ne vždy s úsměvěm a bez starostí….
Já ti nevím – máti byla v rámci „prověrek“ vyhozena od komunistů, otec nestraník, bydleli jsme na komunistickém severu a přesto jsem se bez problémů dostala na gympl (1977) i na VŠ …
Ivo, humanitní nebo nějaká technická VŠ? V tom byl dost rozdíl.
VŠCHT, já bych stejně na práva nebo na fildu nešla, nebavilo mě šprtání nelogických věcí. Holt technicky zaměřená.
Patřím ke generaci, ve které spousta dětí nemohla studovat třeba proto, že měly jednoho z rodičů emigranta. A to byla překážka, zejména v humanitních oborech, naprosto ničím nepřekonatelná.
Zmíněná nerovnost v přístupu ke vzdělání přímo souvisí s penězi. I u nás, tedy v ČR a v roce 2016. Nestěžuji si, konstatuji.
Někteří lidé, i kdyby se přeskočili, nemohou svým dětem dopřát výlet do Rakouska na základce. Půlroční Erasmus kdekoliv také nemohou dotovat, protože na to prostě nemají, i kdyby stokrát chtěli – a obvykle by i chtěli, ale nemohou.
U nás není rozdíl v přístupu ke vzdělání v řádech statisíců korun za semestr. Někdy ale stačí deset tisíc a už je problém. A je to velký problém.
Ano, vidím ve vzdělání klíčovou hodnotu. A nejsem ta „naprostá většina“, která by svým dětem mohla dopřát vzdělání, jaké bych si představovala. Nezbývá než doufat, že si moje děti nějak poradí samy.
… že si moje děti poradí samy. Ano, to je nad všechny placené university.
Půlroční erasmus je o výběru. Někde doplatíte desetitisíce, odněkud se vrátíte ještě s eury v kapse.