Největší nebezpečí pro kouzelné děti z nekouzelných rodin spočívá v tom, že když se jejich magie probudí, ony samy ani dospělí kolem nich nevědí, oč jde, vyděsí se a začnou s ní bojovat.

(z poznámek mistra Severina Waterse)

 

 

Tobias Lindsay se vrátil z cest právě na pohřeb svého syna. Jediného syna. Dvouletého.

Druhého dne u snídaně přehlížel hlavičky svých čtyř dcer. Přemýšlel. Komu odkáže svůj krám, když není v domě nikdo, kdo by mohl dědit? Dá ho věnem dcerám? Dobrý vtip.

V krámě se zastavovali sousedé, vyjadřovali mu účast. Děkuji, říkal, děkuji, Bůh vám to oplať, děkuji… automaticky, bezmyšlenkovitě. Je zdrcený žalem, mysleli si a pokyvovali a vraštili obočí i rty. Jak pozorného a citlivého manžela má paní Margaret! šeptaly si ženy při procházce v aleji u kostela. A ještě: Takové neštěstí pro rodinu, jediný syn…!

Ať už si paničky cestou z krámu šuškaly cokoli, Tobias pro synka skoro ani neplakal. Znal ho příliš málo: přece jen většinu z těch dvou let Nathanielova krátkého života strávil buď v krámě, nebo na cestách. Ne, Tobias mnohem víc utěšoval svou ženu a pak ještě… přemýšlel. Měli zatím štěstí, z pěti dětí žijí čtyři; a starší děvčata, Anna a Lisa, se mají dobře k světu.

(Obě mladší představovaly pro Tobiase stejnou neznámou jako Nathaniel. Začne je pořádně vnímat, až se mu budou plést pod nohama v krámě. Jako právě teď Lisa, která se zrovna motá támhle kolem nově dovezených štůčků sukna, přejíždí po vlně rukama, mne ji mezi prsty a otírá si o ni tvář.) Ano, děvčata. Být tak jen jediná z nich chlapec! Třeba právě malá zvědavá Lisa! Hned by byla budoucnost krámu jasnější.

Povzdechl si.

Leda… leda že by…

Ale to je nesmysl, okřikl sám sebe, žena přece nemůže vést obchod. Jezdit s povozem. Dohadovat se se soukeníky na severu a s kapitány zámořských lodí. Shánět luxusní zboží pro místní šlechtu: pro Boleynovy, pro biskupa… Poskytovat jim úvěr – a umět z nich ty peníze i dostat. Tohle že by měla dělat žena? Kdo to kdy slyšel. Čiré bláznovství.

Opřel se zády o sloupek regálu. Díval se na dceru – a viděl i neviděl zároveň. Přetahovala stůčky látek, skládala je k sobě tak, aby vynikly jejich barvy. Byly na ni těžké, některé sotva dokázala uzvednout. Odfukovala námahou. Teď trochu poodstoupila, kriticky obhlédla výsledek, spokojeně si pokývla a nenápadně popošla k jednomu ze dvou přítomných tovaryšů.

Zrovna pro zákaznici odvažoval do kornoutu koření.

Lisa ho pozorovala a cosi si nehlasně šeptala. Malounko pohybovala prsty. Tobiasovi to připadalo, jako by snad sama vážila skořici na miniaturních imaginárních váhách.

Zákaznice zaplatila, odešla. Tovaryš se otočil.

„A, malá paní. Chceš cukrátko?“

„Ne.“

„Tak co chceš?“

„Já taky umím vážit. Nechej příště mě.“

Tovaryš překvapeně zvedl obočí. Pousmál se. „No když ti pan otec dovolí… A co takhle počítat, umíš?“

Razantně přikývla. „Do dvou tuctů!“ pochlubila se.

Tobias na další vývoj rozhovoru nečekal. Podrbal se ve vousech a vyšel ven.

Vrátil se až k večeři, zamlklý, načichlý vůní piva, ale jakýmsi nepojmenovatelným způsobem klidnější a spokojenější než ráno. Jako by se k něčemu rozhodl. Jako by mu to rozhodnutí sňalo z ramen těžký olověný plášť.

„Zítra se mnou půjdeš na faru, Liso,“ oznámil u stolu.

Olízla lžičku. Vzhlédla od misky. „Já? Na faru, tati? A proč?“

„Ano. Otec Brian souhlasil, že tě bude učit číst a psát.“

Zamyšleně se zakousla do dřevěné lžíce. „Jako umíš ty? Když zapisuješ do knih?“

„Přesně tak.“

Rozzářila se a její miska radostně zadrnčela a zastepovala po stole.

Ale paní Margaret si otřela oči. „Nemyslíš, že je to trochu zbytečné? Tobiasi… Budeme…“

„Není to zbytečné.“

A dál už neřekl nic. Nechal Margaret, aby malou okřikla, že se u stolu neposkakuje, přehlédl, jak starší Anna pod stolem sestru zlostně štípe do boku a pak se lísá k matce, jako by se potřebovala ujistit, že i přes všechny novoty a nezvyklosti zůstává ona, nejstarší, pořád ještě mámin miláček. Ignoroval, jak se děvčata škorpí, i když už dávno měla spát. Margaret uložila jejich nejmladší, dvojčata, a konečně trochu ostýchavě vklouzla k manželovi.

„Budeme mít ještě syna,“ zašeptala.

„Ano, to víš, že budeme.“

„Tak… tak proč to děláš.“ Tentokrát to bylo spíš vzlyknutí.

Neodpověděl. Jen něco zabručel a objal ji.

„A když už… když už to musí být… proč Lisa? Proč ne Anna? Anna je starší… spolehlivější…“

Zas jen tak smířlivě broukl. Už už chtěl otevřít ústa a říct: „Protože Lisa je…“ Ale zarazil se. Protože Lisa je… co? Chytřejší? Není jí ani šest; moc malá na takový soud. Zvídavější? Přirozené… Milejší? Živější?

Sám nevěděl.

Otci Brianovi na faře nic vysvětlovat nemusel. Chlapům v hospodě – a zvlášť kostelníkovi, který tvrdil, že se žádné děvče číst, psát a počítat, a notabene ještě latinsky, pokud se pan kupec zblázní úplně, naučit nezvládne – tomu nic vysvětlovat nechtěl.

Jen se mu vysmál a vyprovokoval ho k sázce. Do roka a do dne. (Nebylo to těžké. Kostelník nesnášel přivandrovalce, jak říkal: přistěhovalce, přiženěnce… a často nahlas sníval o tom, jak všichni tihle cizáci přestanou užírat místním a odtáhnou pěkně zpátky, odkud přišli. Takže když Tobias řekl „o pět zlatých guinejí“, nedokázal kostelník odolat. Každý měďák vyrvaný vetřelcům byl pro něj dobrý měďák.) Ale teď… Margaret… svojí Margaret by Tobias ten nápad vysvětlil rád. Jen najít slova.

Uslyšel, jak žena nesouhlasně mumlá: „Vždycky jsi ji měl nejraději, malou Lisu,“ a pak ucítil, jak jí při posledním slově ztěžkla hlava a jak se pomalinku, polehounku začala propadat do spánku.

Zas se jen mlčky kousl do jazyka. Tentokrát se mu dralo na rty „a ty ji nemáš ráda od samého porodu,“ ale spolkl to. Ten porod byl těžký; trvalo to tehdy dva příšerné dny a Margaret málem umřela. Proto taky po Lise dlouho nechtěl další dítě. Nemůže to ženě vyčítat. Nesmí.

Přitáhl jí pokrývku blíž k ramenům, objal ji pevněji, povzdechl si a usnul.

Z celé rodiny měla nakonec nejneklidnější spaní malá Lisa. Jednak jí žárlivá Anna sebrala skoro celou deku a schválně se rozvalila po slamníku, co jen mohla, takže se Lisa krčila na krajíčku postele, div že nespadla, a dřevěný rám ji tlačil do boku. Za druhé se bála usnout.

Celé poslední tři měsíce se jí pořád dokola zdálo, že jejich maličký bratříček onemocněl, má horečky a nemůže dýchat. Děsilo ji to tak moc, že o tom nikomu nedokázala povědět. Což bylo nakonec její štěstí: těžko by kdo uvěřil, že předpověděla smrt svého bratra tak přesně pouhou náhodou.

Protože právě to, co viděla ve snu, se nakonec stalo: Nathaniel dostal zápal plic, měl strašné horečky a kašlal tak silně, až se dusil. A ona se teď bála. Netušila, odkud ten sen přišel, a trnula hrůzou, aby se nevrátil.

Bála se, že na bratra tu nemoc svým snem přivolala.

A to bylo hrozné pomyšlení.

Za to určitě patří trest, říkala si. Třeba že se jí ten sen bude teď zdávat až do konce života. Aby si navždycky pamatovala, jak to bylo ošklivé, ten tichý hlásek, co říkal, že máma… že Nathaniel…

Ale ne, Lisa měla přece bratříčka ráda, i když byl občas uřvaný, a moc se jí po něm stýská!

Ale jak máma tehdy…

Nechci! Škaredé myšlenky, divné, divousovské, zlé… Nechci!

Trápila se zbytečně. Nathaniel byl mrtvý a sen o jeho smrti se neměl vrátit už nikdy.

Když konečně usnula, zdál se jí jiný sen, stejně opravdový, ale na rozdíl od snu o bratrovi dost nesrozumitelný. Viděla sama sebe v jakémsi stroze zařízeném pokoji, který neznala a kde nikdy předtím nebyla, ale o kterém přesto nějakou snovou logikou věděla, že je na faře. Viděla se, jak tam leží na lůžku, tváře propadlé, černé kruhy pod očima, ruce na pokrývce skoro průsvitné.

Na truhle vedle ní stál pohár vody a svícen s rozsvícenou svíčkou. Kolem plamínku se mihotaly barevné stíny. Bylo jí těžko, Bože, tak těžko, jako kameni v lomu, než pukne a oddělí se od živé skály. Pak se otevřely dveře a vešel jakýsi člověk oblečený v černém, tak trochu jako kněz, ale ne docela. Držel v ruce jiný pohár. Lék. Pro ni.

Víc jí ten sen neprozradil.

Brzy po probuzení na něj už nemyslela. Nepřipadal jí důležitý; cítila hlavně úlevu, že se jí konečně zdálo něco jiného než o bratrovi. A pak přišla poprvé na faru, otec Brian ji posadil ke stolu a dal do ruky břidlicovou tabulku a kamínek; ona se rozhlédla kolem a zjistila, že to tam vypadá přece jen trochu jinak, než v jejím snu – a uklidnila se a už na ten divný nový sen zapomněla úplně.

Plynuly týdny. Otec znovu odjel. Když se vrátil, mohla se mu Lisa pochlubit, že umí skoro celou abecedu a začala se učit psát perem. Ohromně se na to těšila, celičký den si představovala, jak ji táta vezme kolem ramen, přitáhne ke kolenům, usměje se na ni, udělají se mu ty hezké vrásky v koutcích očí a řekne: „Šikovná.“

Poprosila otce Briana, jestli si smí vzít dva nejpovedenější archy domů, aby je mohla tátovi ukázat. Kněz rád souhlasil. A teď tedy seděli všichni kolem krbu, poslouchali novinky z cesty, matka něco spravovala, Anna si soustředěně vyšívala monogramy na kapesníky do výbavy… dvojčata si hrála na zemi… a Lisa jediná seděla nečinně, ruce složené na deskách s listy plnými pečlivě kroužených písmen, s těmi, které nehyzdila ani jediná kaňka, a čekala na příležitost.

Otec dovyprávěl. Zeptal se, jak se měly ony.

A než se Lisa stačila nadechnout, už u něj byla Anna a chlubila se svými výšivkami.

Lisa zklamaně sešpulila pusu, zaťala zuby, sebrala desky a utekla.

A za jejími zády se všecičky nitě v Annině košíku propletly a prošmodrchaly jako živoucí klubko hadů.

Lisa sama cítila jen zašimrání podél páteře, a toho si ve své zlosti ani pořádně nevšimla. Co se stalo, zjistila až večer, když slyšela, jak si Anna pro sebe nad košíkem mumlá a pofňukává.

„Jejda… To je mi líto… Počkej, pomůžu ti to rozplést.“

„To nejde. Dá se to jenom vyhodit. Taková škoda!“

„Ne, ne, ukaž…“

„Já jsem o ten košík vážně nezakopla! Máma myslí, že ano, ale ne! Ani jsem ho nevysypala! Já mám svoje šitíčko vždycky v pořádku! To musel udělat – nějaký šotek, určitě. Zlý šotek. Ne já.“

„Tady žádní šotci nejsou,“ vyhrkla Lisa v náhlé, instinktivní obraně.

„Jak to můžeš vědět?“

„Protože – protože jsem žádného neviděla.“

Anna do ní strčila. „Ale ty hloupá – šotci přece jsou neviditelní!“

„Nejsou.“

„Jsou.“

„Nejsou.“

„Jsou!“

„Tak si to rozmotej sama!“

„Taky že rozmotám! Na to nepotřebuju žádného škareďáka šotka, jako jsi ty!“

Tu noc se Lise zdál ten sen o černě oblečeném muži a faře znovu. Pořád mu ještě nerozuměla, ale tentokrát si ho už aspoň zapamatovala. A když si ji druhý den otec zavolal do krámu, aby mu ukázala, jak už umí číst, zeptala se ho, kdo by mohl takové divné oblečení nosit.

„Kde jsi to viděla?“

Ošila se. „Nevím… asi na nějakém obrázku v knížce…“

„Hm. Takhle, co popisuješ, chodili oblékaní mniši.“

„Co je mnich?“

„Člověk, který odešel od rodiny a žije v klášteře.“

„A co tam dělá?“

Teď se dostal do rozpaků Tobias. „No… čte a opisuje knihy, studuje, někde se učili chlapci, jinde mniši vedli špitály, víš, léčili lidi… A hlavně se všichni modlili. Ale to už je pryč. Kláštery byly zrušené.“

„Takže teď už mniši nejsou.“

„Ne, v Anglii ne.“

Lisa si ustaraně vzdychla. Všechno to začínalo být nějak složité. Proč tedy ona ve snu mnicha viděla, když už nejsou? Ve stejném pravdivém snu, jako byl ten o jejím bratříčkovi? Byl to vůbec pravdivý sen?

Jenže tyhle otázky samozřejmě nikomu položit nemohla.

„A… tati? Šotci jsou?“

Tobias se usmál. „Šotci?“

„No.“

„Proč?“

„Anna říkala, že jí ty nitě pomotali šotci.“

Tobias zavrtěl rukou. „Nene, kdepak, na to ať rovnou zapomene. Žádné výmluvy. Zničila si je, nové nebudou. S takovou bychom brzy přišli na buben, dítě. Pojď, přečti mi ještě tohle.“

„Ale tati… co když si je opravdu nepomotala Anna?“

Tobias odmítavě potřásl hlavou. „Prosím tě a kdo?“

„Třeba… já?“

„Ty?! Nesmysl. Viděl jsem tě – ani ses k tomu košíku nepřiblížila. Dost odmlouvání, Liso. Čti.“

Lisa sešpulila rtíky, trochu se pro sebe zamračila, ale poslušně si přitáhla stoličku k pultu, klekla si na ni, aby byla dost vysoko, a pustila se do slabikování dalšího zápisu z otcových obchodních knih.

Šlo jí to pomaleji než obyčejně; byla míň soustředěná a písmena jí před očima poskakovala jako splašení poníci. Ale Tobias byl i přesto spokojený a na důkaz své spokojenosti poslal nazítří otci Brianovi po dceři košík jižního ovoce, láhev francouzského vína, krabičku koření a pár dalších luxusních dárků.

A večer neopomněl zajít do hospody a připomenout kostelníkovi jejich sázku. „Před čtyřmi měsíci jste se vyjadřoval, milý pane, že jsem se zbláznil,“ poškleboval se mu přes okraj džbánku. „Myslím, že jste se poněkud mýlil. Obávám se o osud vašeho měšce.“

„Dcerunka předvede úplný a dokonalý součet a zápis tržby z celého dne, nezapomeňte, mistře kupecký!“ ohradil se kostelník.

„Jistě, jistě, jen se nebojte.“

Kostelník si do svého piva mumlal něco o nepřirozenostech, o stříbrných lžičkách v ústech novorozenců a korunkách na jejich peřinkách, a naopak o slámě čouhající jistým přidrzlým přivandrovalcům z bot – a Tobias se jen spokojeně smál.

Výuka pokračovala. Lisa dostala malé počitadlo. Dopoledne se podle pokynů otce Briana cvičila v psaní (obyčejně ji nechal opisovat z Bible, nejčastěji jí jako první zadával liturgické čtení pro ten den), pak se vrátila domů na oběd a odpoledne trávila v krámě, schoulená v koutku, aby nepřekážela, a kdykoli otec nebo starší tovaryš něco počítali, říkali čísla nahlas a ona to ověřovala na svém novém počitadle. Tovaryši si z ní dělávali legraci, hlásili jí cifry, které neexistovaly nebo nebyly možné, ale otec ji takhle neškádlil nikdy. A když večer zapisoval do účetních knih, klečela na stoličce vedle něj a on jí vysvětloval.

Chápala rychle, líp než od ní kdo čekal.

Taky se uměla dobře soustředit. Bývala v takových chvílích velice potichu. Otec ji dokonce několikrát pochválil, že je hodná, že se vůbec nikomu neplete do cesty a nepřekáží.

Jen se kratičce usmála a začervenala se.

I kdyby chtěla, nedokázala by vysvětlit, co se v těch chvílích ticha dělo. Jak někdy právě napsané  slovo ožilo, zabarvilo se a zamihotalo nad papírem. Jak to, že někdy kuličky počitadla klouzaly z jedné přihrádky do druhé úplně samy, jako by je tam snad postrkovala očima. Jen někdy. Jen když mohla výsledek vytušit předem. Když třeba viděla dva džbány oleje tu… a zbylých čtrnáct tam. V těch chvílích se jí dokonce zdálo, že počítané věci tak nějak… vystupují z pozadí… září. Aby si jich mohla lépe všimnout.

A jindy zase ne. To byly její prsty neohrabané a musela moc vyplazovat jazýček, aby se dobrala k cíli. Někdy se i na některém slově zaškobrtla a nešlo jí dopsat a nešlo, dokud se brk nezakousl do papíru a nevyplivl na něj ohavnou kaňku. Tehdy byl svět šedý, obyčejný.

Ale když pak večer táta vyprávěl, kde a jak se sukno vyrábí, jak cestuje po celé zemi, než se dostane k nim do krámu, to zase za jeho slovy slyšela bečení ovcí, rachtání stavů, cákání vody, hrkotání kol po kamenech, cítila pot koní a hutný, skoro neprůhledný kouř z ohniště, na které někdo naložil mokré dřevo nebo rašelinu.

Dotýkala se prsty balíku látky a viděla všechno od první ukousnuté travičky po poslední protažení jehly posledním dokončeným švem… A když táta povídal o víně nebo ještě líp, o koření, chutnala na patře sůl z větru nad mořem, které nikdy v životě neviděla, slyšela povrzávání lan v lodi, na které se nikdy neplavila, hmatala prosluněnou hlínu dalekých vinic a sadů tam kdesi za mořem, v zemi, kde skoro pořád svítí slunce. A sychravý podzimní déšť za okny jako by zmizel a věčné kaluže v ulicích se vypařily a nebylo jich.

Milovala ty zázračné barevné chvíle i přesto, že když se jich v jednom dni nashromáždilo víc, vracel se jí pak v noci ten sen s mnichem.

A pomalu, opatrně sbírala odvahu se ptát nejen táty, ale i otce Briana. Když byl zrovna přítomen v místnosti, kde pracovala. Když nevypadal zaujatý ničím jiným. Když… zkrátka když měla pocit, že se zeptat může.

Ale kněz ji většinou nechával psát o samotě.

A někdy nebyl na faře vůbec, to pak Lise otevírala kuchařka nebo kostelník. Kuchařku měla ráda: dostávala od ní vždycky pořádný hrnek horkého mléka, aby si měla o co hřát ruce, kdyby ji do nich chytila z opisování křeč.

Kostelníka ráda neměla.

Když ji pouštěl dovnitř on, zůstal vždycky v místnosti, našel si nějakou práci, drobnou správku, přerovnávání, leštění… cokoli… a přitom ji sledoval. Ne přímo a pěkně, s úmyslem poradit nebo pomoct, jako táta nebo otec Brian. Ne. Poočku. Ze stínu. Přes rameno. Zdánlivě obrácený ke krbu, k sekretáři, ke knihovně… zdánlivě zabraný do nějaké nicotné, nedůležité práce, ale celé tělo našpicované ke stoličce, na které sedělo děvčátko, k šustění pera po archu papíru. Lisa bývala celá nesvá, nic se jí nedařilo… a děly se jí divné věci.

Nemusela namočit pero po celou polovinu strany.

Nevšimla by si toho, kdyby se kostelník neozval: „Namoč si přece, nemůžeš škrábat po papíře nasucho.“

„Ano… ano.“

Byla by přísahala, že se uchechtl.

Drbla do lahvičky s inkoustem. Zachytila ji včas, ale trocha inkoustu vyšplíchla… a těsně předtím, než měly kapky dopadnout na povrch stolu a žádostivě se do něj vpít, hoplá! vletěly zpátky do kalamáře.

„Co to děláš! Chceš, aby tvůj otec musel faře koupit novou Bibli? To by byl nadšený, že?“

„Já… ano. Ne. Nebyl.“

Přepisovala poslední řádek na stránce; jakmile byla hotová, strana se sama otočila.

„Opatrně s tím listováním! Knihy nejsou zadarmo! I když možná pro tvého tatíčka, co si může dovolit mít vzdělanou dcerušku…“

Lisa se kousla do jazyka. „A… ano, promiňte… Mohla bych, prosím, přivřít okno? Je průvan…“

„Čerstvý vzduch ti jenom prospěje.“

„Aha… ano… máte pravdu.“

Tak minul podzim a přišel den, kdy se za oknem pomalu snášely k zemi první sněhové vločky. Dny se krátily čím dál víc, tma padala snad už těsně po obědě a Lisa začala objevovat umění, jak u svíčky dobře přistřihnout knot. Nastal advent; otec Brian byl víc doma, učil Lisu zpívat latinské koledy a vysvětloval jí, co které slovo znamená. Přešly Vánoce, krásné hlavně tím, že táta byl s nimi a ne na cestách. Pak začal sníh tu a tam tát, a přestože se občas z nebe ještě sypaly mokré, těžké chuchvalce, ve vzduchu byla cítit změna. Táta se zase vydal s povozem. I otec Brian někam odjel, snad se svátostí k nemocnému; touto dobou bývalo hodně lidí v okolí nemocných. I kuchařka onemocněla: klepala se chudák zimnicí doma u hučícího krbu a mohla si plíce vykašlat.

Kostelník byl zdravý jako vždycky a dvojnásob protivný. Ten den právě dokončil naprosto zbytečné šlechtění dřevěných kusů nábytku (naposledy tu práci dělal před Vánoci) a usmyslel si, že je potřeba přeleštit všechny kovové svícny. V místnosti bylo chladno; když nebyl kněz doma, nikdo se nenamáhal zatopit. Svíce na stole plápolala v průvanu. Nově navoskované dřevo točitého sloupku se Lise bleskotavě vysmívalo do očí. Do ruky ji chytala křeč. Písmena se na papíře kroutila a šklebila se na ni jako tisíc ďáblíků. Odložila brk. Zavřela oči. Přitáhla si unavenou ruku k ústům a dýchala na ni.

Zničehonic záhlavec.

„Namyšlená a ještě lenošná, slečinko? Co se flinkáš! Je to snad na tebe moc?!“

Kdykoli ji kostelník z fary pouštěl, mumlával si u toho. Nechtěla jeho slovům rozumět, tušila, že nejsou nijak laskavá.

Dnes je poprvé uslyšela jasně.

„Jen pěkně táhni, milostslečno,“ syčel jeho hlas zavírající se škvírou dveří. „Chlapečku v sukních… stvůro jedna. Tfuj!“

Bolest a bezmocný vztek jí projel jako drát podél páteře. Opřela se zvenku do dveří. Přibouchla je. A vtom cvak – cvak, uvnitř dveří se otočilo něco kovového, ne, ona tím otočila, ten žhavý drát v ní, ta síla, co se probouzela v zemi, ta touha být od toho mrtvolného syčivého šepotu co nejdál, a západka zámku zapadla na své místo. Bez klíče.

A tehdy se daleko v Glastonbury, poblíž jistého zrušeného benediktinského kláštera, na jedné nedávno dohotovené mapě poseté spoustou mlžně se mihotajících světýlek rozzářila u nápisu Aylesbury jasně žlutá tečka. Dva muži stojící nad mapou si vyměnili pohled. Ten starší z nich se vítězně, samolibě usmál. Ten mladší mlčky svraštil rty, přetáhl si přes hlavu kápi, skryl ruce pod škapulířem a odvrátil se. V tu chvíli mapa pohasla a už zase vypadala jenom jako kus pomalovaného pergamenu přilepeného ke kovové desce.

Lisa ještě jednou bouchla dlaněmi do dveří, pak popotáhla nosem, otočila se a už pelášila pryč, až se za ní v mokré chumelenici cípy pláště třepotaly, kolem kostela, po Přífarské, po Hradní ulici… ven z městečka. Pryč.

Zastavila se až hluboko v polích. Zalezla do keříku (a natřepala si přitom za krk spoustu mokrého sněhu, ale to jí bylo v tu chvíli jedno). Zatáhla za sebou větve. Pomoz mi, myslela si tak silně, až to bolelo, aniž chápala, co tím vlastně dělá. Pomoz mi před tím zlým. Schovej mě.

Keř se napůl probral ze zminího spánku, ovinul se kolem holčičky, propletl malé bezlisté větvičky nad její hlavou a ty velké prohnul tak, aby se jí sedělo co nejpohodlněji. Lisa se o ně vděčně opřela, jedné se chytila, podložila si tvář cípem pláště. Rozbrečela se.

Vzlykala dlouho. Potřebovala vyplakat všechno zklamání z toho, že není kluk, jak by si táta přál, i staré zoufalství, že ji máma nemá ráda a ona nechápe proč, smýt všechna ta nová polohlasně mumlaná nenávistná slova, co po ní plival kostelník, odplavit nejasný strach z těch drobných podivností, které se kolem ní poslední dobou děly čím dál víc. A keř jí pomáhal ze všech sil: mírně se kolébal, povrzával a tichounce klepotal holými špičkami větví.

Doma se po děvčátku nejdřív nikdo nesháněl. Když nepřišla k obědu, mysleli si, že jenom zůstala na faře o trochu déle a že jí kuchařka dala najíst tam. Nikdo si ani nevšiml, že se odpoledne neobjevila v krámě: sedávala tam vždycky na svém místečku mezi balíky látek tak tichounce, že na ni bylo snadné zapomenout. Starší tovaryš ze zvyku pronášel všechny cifry nahlas a neohlížel se, jestli je nebo není přítomno nějaké dítě, které je na svém počitadle přepočítává. A když měl večer zavřít krám, jak dělal vždycky, když mistr Tobias nebyl doma, pomyslel si, že dítě prostě ve svém koutku nevydrželo a šlo samo napřed.

Že je pryč, zjistili až u večeře.

Paní Margaret ztropila povyk. Poslala oba tovaryše ven, prohledat městečko a okolí. Sama nechala dvojčata na starost děvečce, vzala za ruku Annu a zamířila na faru.

Tam taky jako když rozkopne vosí hnízdo.

„Zamkla mě, říkám vám, otče! Zamkla mě!“

„Nemohla vás zamknout, když jsem měl klíč v kapse já.“

„Takové jako ona klíč nepotřebují! Je to čarodějnice, ďáblovo plemeno! Pozoruju ji už dlouho. Tyhlety věci dělá pořád! Samé… podivnosti, čáry!“

„Ale no tak, no tak. Byl jste unavený, po obědě jste si zdříml. Pro jednou…“

„Nezdříml, říkám vám,“ trval na svém kostelník. „Hodiny jsem chodil po celém domě a hledal, čím ten prokletý zámek otevřít!“

Otec Brian se chápavě usmál. „Však já vám to nemám za zlé, nemusíte mě přesvědčovat. Běžte domů, Johne, a uvařte si pořádný hrnek lipového květu. Vyležte se. Tyhle předjarní dny…“ A už ho co nejsmířlivěji vystrkoval ze dveří.

Vtom si všiml kupcovy ženy.

„Paní Margaret?“

„Lisa…“

Otec Brian se zamračil. „Co je s ní?“

„Nepřišla domů.“

Kostelník se vítězně nadechl. „Á! Já vám to říkal!“ Vytrhl se knězi a odspěchal do noci.

Hledali ji skoro do půlnoci. Kolem keře, ve kterém byla schovaná, prošli snad desetkrát. Našel ji až otec Brian. Ještě tu noc prohlásil, že se všichni ostatní prostě jen špatně dívali, že v mihotavém světle pochodní snadno přehlédli… ale sám věděl, že to není pravda. Jasně viděl, co se stalo. Právě když procházel kolem keře a volal: „Lisinko, kde jsi, pojď domů,“ zarezonovalo zničehonic slovo domů nezvyklou ozvěnou, větve se rozevřely a rozespalé děvčátko se mu vykutálelo přímo pod nohy.

Doufal, že to neviděl nikdo jiný.

Naneštěstí marně.

„Naši Lisu vyměnili!“ vykládala už druhý den důležitě Anna. „Včera ji víly zatáhly do keře a když jsme ji hledali, podstrčily nám místo ní svoje vílí děcko. Maminka se tváří, že nic nepoznala, ale já vím, že poznala!“

„A to bylo předtím, nebo potom, co zamkla kostelníka na faře, miláčku?“

Anna se zamyslela. „Určitě to muselo být předtím. Zamykat dveře bez klíče přece lidské děti neumějí.“

Fáma se šířila městečkem jako požár. Rozrůstala se o fantastické podrobnosti. Kostelník prý před dítětem utekl do komory, protože kolem sebe vyvolalo vzdušný vír, který mu podrážel nohy a tloukl jím o stěny. Když prý nemohla přimět ďáblíky, aby kostelníka zardousili, zavřela ho na faře, aby vyhladověl. (Že byl farní sklep plný zásob a vyhladovět se tam nejmíň do léta nedalo, to nikoho nezajímalo.) Ten keř prý uprostřed vánice rozkvetl, vyrašily na něm zlaté listy a když pak děcko poprvé promluvilo lidskou řečí, celičký uschl. (Nejhorlivější šiřitelé klepů našli v okolí městečka tři potenciálně suché keře, každý úplně jinde, než kde se Lisa doopravdy schovávala.)

Otec Brian zahájil řadu kázání proti pověrám. Jediný efekt byl, že se k němu takové klepy přestaly donášet.

A paní Margaret začala dceru držet velmi zkrátka. Žádné hodiny na faře. Žádné posedávání v krámě. Žádné toulání po venku, žádné lození po stromech. Nic, jen poctivá holčičí práce neustále na dohled máminých sukní. Každou neděli do kostela. A k přijímání. A přísně peskovat za každou sebedrobnější chybu.

„Vyděsila mě,“ svěřila se několika vlivným zákaznicím, „ale já už jí to toulání a čmárání a takové hlouposti z hlavy dostanu.“

„Dobře dělá,“ šeptaly si pověrčivé paničky, když odešly z doslechu. „Na podstrčené děcko se musí tvrdě. Pak víly přijdou a vezmou si ho zpět.“

Potom si ale někdo rozumný vzpomněl, že víly vyměňují jen novorozence v kolébkách, a tato část fámy se změnila ve vtip a pomalu odumřela.

Právě v té době do městečka dorazil zvláštní, nezařaditelný cizinec, o kterém nikdo nedokázal říct, jakou má profesi; aylesburští se jen matně dohadovali, snad podle jeho panské chůze a trochu samolibého úsměvu, že je to svobodný člověk a že je nejspíš vzdělaný. Ubytoval se v nejrušnějším z místních hostinců, celé dny trávil dole v šenku nebo na tržišti a tiše, nevtíravě poslouchal, co si lidé povídají. Jen málokdo si všiml, že cizinec vždycky obratně stočil řeč na „to zvláštní dítě“ nebo že se později, když už znal jména, opatrně vyptává na celou rodinu Lindsayových včetně širokého příbuzenstva. (V tom měl trochu smůlu. Tobiasův otec se do Aylesbury kdysi dávno přiženil a vybudoval si tu svůj krámek prakticky z ničeho; lidi nevěděli nic víc, než že odešel z rodného kraje, protože byl nejmladší syn a neměl nárok na dědictví. A Margaretina rodina žila až v čím dál rychleji chudnoucím a chátrajícím Hardwicku, který byl u aylesburských, včetně místních kupců, stále ještě v povědomí jako „ta dřevařská vesnice na církevním“, kam nemají žádný zvláštní důvod chodit.) Pořád znovu a znovu se ptal na chlapce.

Ano, odpovídali, Tobias Lindsay měl syna, Nathaniela, ale ten umřel.

„Kdy?“

„Loni v létě.“

„A ten keř rozkvetl předtím, nebo potom?“

„Potom. Letos koncem zimy. Jak se ztratila Lindsayovic dcera.“

Cizinec vrtěl hlavou, jako by mu takový sled událostí nedával smysl.

Nakonec zašel i do Tobiasova krámku. Zastihl tam ovšem jen jeho tovaryše. A Lisu. Na faru sice už nesměla, ale že bude dál pomáhat v krámku, to si u matky přece jen vyškemrala.

Sotva ji cizinec uviděl, překvapeně zdvihl obočí. Ruka mu vyletěla k očím. Tam bleskově načrtla jakési podivné gesto. To už si ho tovaryš všiml. Cizinec rychle změnil pohyb ruky: dotknul se svého spánku… a vlasů… a nakonec si upravil čapku. Tovaryš se mu uklonil.

Lisa se zavrtala hlouběji do svého úkrytu mezi látkami. Ani nedýchala. Co to bylo za světlo kolem hlavy toho muže? Viděl je ještě někdo jiný než ona? Co to bylo za přelud, dva lidi sklonění nad mapou, její mnich ze sna a tento muž? (Ta vidina se jí ještě dnes v noci vrátí.) Co tu ten člověk chce?

Kdo je to?

Přišel si pro ni?

Ale cizinec se na ni už nepodíval. Koupil si vytkávané stužky na rukávce a odešel, jen za ním zvonek na dveřích krámu zaklinkal.

Druhého dne ráno zaplatil svůj účet v hostinci a zmizel beze stop. Netrvalo dlouho a všichni na něj zapomněli.

Jen malá Lisa měla od té doby skoro každou noc noční můry. Vídala toho neznámého, jak se sklání nad jakýmsi kusem pergamenu nalepeným na měděnou desku. Na té mapě – protože to opravdu byla mapa, možná i větší a propracovanější, než jakou měl táta: Lisa na ní mohla snovým zrakem jasně vidět linii pobřeží, hory, řeky i jména měst – na té mapě se rozsvěcela a zhasínala různá světélka, jako by to byla skutečná krajina a někdo v ní zapaloval signální ohně. Cizí muž sledoval to bleskotání dychtivýma, hrabivýma očima.

A býval tam i její mnich, stával stranou, chladný, nezúčastněný, a když se odvrátil a přetáhl si přes hlavu kápi, světélka pohasla.

Lisa začala každou noc křičet ze spaní a kopat a mlátit kolem sebe rukama.

Když se to stalo poprvé, Anna se ji pokusila probudit. Chytila ji za ramena, třásla s ní a křičela na ni: „Přestaň bláznit, vzbuď se, to se ti jen zdá!“

„Nezdá!“ zavolala Lisa zoufale ze spánku. „To je všechno doopravdy!“ A zas spustila rukama nohama jako zdivočelý větrný mlýn.

Anna si nevěděla lepší rady, než že šla do kuchyně, nabrala do hrnku vodu a chrstla ji sestře na hlavu.

Lisa zmateně vyletěla do tmy zčeřené jen jedinou svíčkou v Annině ruce. Zakopla o lem vlastní košile. Zatočila se. Dlouhé světlé vlasy jí zavlály kolem hlavy jako svatozář, jakoby vzduté svým vlastním větrem.

Anna vyděšeně vyjekla, pustila svícen na zem a utekla.

„Já už s Lisou nebudu spát,“ přesvědčovala pak ráno matku. „Hrozně kope… a – a bere mi deku… a – a už je nám malá postel, a… a vůbec. A hlavně má strašně divné sny,“ vyhrkla nakonec po pravdě.

„Jaké?“

Anna svraštila rty, popotáhla nosem. „Divné!“ zopakovala nakonec důrazněji, nespokojená, že ani ona, Lindsayovic povídalka, nedokáže najít příhodnější slovo. „Že si ze spaní mumlá, to jsem si zvykla. Ale dneska celou noc křičela a mlátila kolem sebe rukama!“

„Liso?“

Lisa sklopila hlavu k misce s kaší. „Já… já už nevím…“

Ale lhala a bylo to na ní poznat.

„Co se ti zdálo?“ naléhala matka.

„Já už vážně nevím, mami…“

„Podívej, jaké mám modřiny,“ snažila se Anna. „S takovou mě brzo umlátí nebo uškrtí!“

Paní Margaret si povzdechla. Zamračeně odložila lžíci. „S tebou je samá svízel, Liso.“ Vstala, začala poklízet ze stolu. „To je všechno z toho tvého chození na faru a vrtání se v knížkách. Máš pak hlavu plnou divných povídaček a pověstí a… A děláš hlouposti. Dojez.“

„Ano, mami.“

„Vyklidíte s Annou ten malý kumbálek nad schody a můžeš ode dneška spávat tam. Sestrčíme dvě truhly a dáme na ně slamník, to ti bude muset zatím stačit. A ty, Anno, dostaneš do komůrky dvojčata. Už jsou beztak na kolébku trochu velká.“

Pokud čekala nějaké protesty, nedočkala se jich.

Když se pak konečně na Velikonoce vrátil Tobias s vozy plnými hedvábí, brokátu, aksamitu a silného vlněného sukna, byly už nové pořádky pevně zavedené a paní Margaret na nich odmítala měnit byť jen stébélko.

„Dělalo to jen zlou krev,“ vrtěla hlavou. „Měl jsi slyšet ty nesmysly, co si lidi povídali. Dalo mi tolik práce přesvědčit je, že je Lisa normální, hodné děvče a ne nějaká… divoženka, elfí děcko, čarodějnice a co všechno si o ní namysleli. Málem jsme přišli o zákazníky i o pověst.“

Svraštil rty. „Budu ji učit sám.“

Jeho žena si výmluvným gestem položila ruku na břicho. Ještě ani nebylo vystouplé. „No jak myslíš.“

Tobiasovi se rozzářily oči. „Opravdu?“

Usmála se a přikývla, a byla v tu chvíli nesmírně krásná.

Muž ji mlčky objal.

A když se ho Lisa druhý den zeptala, jestli začne zase docházet na faru, řekl jí, že ne.

„Písmena už umíš, teď se musíš jen cvičit. A to zvládneš i doma.“

Smutně sklopila hlavu.

Otec ji pohladil po vlasech. „Budeš se mnou bývat v krámě.“

Přikývla, ale hlavu nezvedla.

„Musíš být hodná, Liso. Nesmíš zlobit maminku. Nesmíš ji teď vůbec zlobit.“

„Já jsem nejhodnější, co můžu, tati,“ zašeptala. „Věř mi.“

Tobias se cítil trochu provinile. „Pojď do krámu,“ řekl, aby ten pocit zaplašil. „Ukážu ti, co jsem ti přivezl.“

Desky plné krásných silných smetanových papírů, svazek pevných brků a tři lahvičky inkoustu, každý jiné barvy.

Lisa se konečně usmála. A nejen to, vyskočila, chytila otce kolem krku a dala mu velikou pusu na tvář. „Jé, tati, to je nádhera! Děkuju moc, děkuju!“

„No, no… Vezmi si to tamhle k mému stolu. A dej si na židli polštář, ať dosáhneš.“

Rychle dvakrát za sebou kývla a už metelila k otcovu stolu, otevřela si všechny tři lahvičky, seřízla špičky tří nových per, vyplázla špičku jazýčku a soustředěně se pustila do díla.

Když jí později toho dne nahlédl přes rameno, uviděl, že kreslí veliký keltský kříž plný propletených provazců. Ke své i její škodě se jí nezeptal proč. Jen ji dobrácky poškádlil:

„Budeš dělat i nějakou opravdovou práci, študentko?“

„Budu,“ souhlasila a kolem hlavičky se jí zatřepotaly vlásky uvolněné z copu. Vytáhla jeden list horšího papíru, popsaný a poškrtaný. „Nakonec tam vepíšu tohle. Jen se musím otce Briana zeptat, jestli si to pamatuju správně.“

Byla to latinská modlitba.

„Liso…“

„Neboj, tati. Já vím. Půjdu za ním v neděli po mši do sakristie. Jenom na maličkou chvilku. Máma to vůbec nezjistí.“

Zhluboka si povzdechl a promnul si obličej. Poprvé za celou dobu zalitoval, jakého džina to pustil z láhve.

Ale když se vracel zase dopředu do krámku, dcera za ním tichoučce zašeptala: „Já jsem moc ráda, žes mě nechal se učit, tati. I když jenom chvilku. Písmenka jsou nádherná, víš.“

Neotočil se. Jen kratičce, neznatelně přikývl. Škoda že nejsi chlapec, Liso, pomyslel si.

A za zády se mu šeptem ozvalo: „Mě to taky mrzí.“

Zarazil se v půli kroku. Jak…? Ale nesmysl, zná mě, proto dovede uhodnout, co mi táhne hlavou. A možná jsem to i někdy vyslovil nahlas a ona si to zapamatovala.

Otec Brian byl v neděli nejdřív překvapený, potom potěšený.

„Tady se píše caelis, ne celis. Tuhle ti uteklo písmenko: sanctificetur, ne santificetur. Tady nepatří ypsilon, správně je in a fiat. A toto jsou dvě slova, ne jedno. Napsalas to, protože to tak nedbale i vyslovuješ: panemostrum, ale to je špatně, tak to neznamená nic. Správně je panem nostrum, chléb náš. Aha a ve slově cotidianum nemají být dvě té, ale z toho si nic nedělej, tam chybují i učenější, než jsi ty. Ale tady naopak patří: dimitte, vidíš? Jinak je to v pořádku. Máš dobrou paměť, Lisinko.“

Pousmála se, začervenala se.

Kněz jí papír vrátil.

„A teď mi řekni, na co to potřebuješ. Co s tím chceš dělat.“

Lisa rozpačitě přešlápla z nohy na nohu. „No…“

Kněz tázavě zvedl obočí.

„Ale… otče, ale nepovíte to nikomu, že ne…“

Kněz se zamyšleně nadechl.

„Oni by se zase zlobili, víte…“ pípla Lisa.

„A já se zlobit nebudu?“

Podívala se mu zpříma do očí. „Ne, otče. Vy ne.“

„Dobrá. Nepovím.“

A tak mu vysypala všechny svoje strachy. O těch snech, co se pořád vrací, a jak se některé už vyplnily. O kostelníkových škaredých slovech. O tom, jak na ni syčel stvůro. O tom cizinci. O Anně, že si myslí, že je Lisa podvržená, že pravou Lisu ukradly víly. O tom, jak se bojí, že si pro ni ten cizinec přijde. Že teď spí sama a že když vedle sebe neslyší dýchat sestru, nedokáže usnout. Že když se večer zhasne, tak svět zmizí, propadne se do husté tmy a zůstane jenom obdélník slamníku položeného na truhlách, a to je strašně málo. Že si chce ten otčenáš a namalovaný křížek pověsit na zeď, na to že ho potřebuje, aby ji chránil. Že pod ním bude mít svíčku. Aby se v noci nebála…

Přikryla si oči rukama. Rozplakala se.

Otec Brian si k ní klekl a začal ji utěšovat. Že divné sny se občas zdají každému. Že kostelník je zkrátka morous, co nemá rád děti. Že ten cizinec vůbec nemusel být zlý, nakonec jí přece neudělal nic jiného, než že se na ni podíval, není to pravda? Třeba ho překvapilo, že je v krámě taková malá holčička, to se moc často nevídá. Že Anna prostě jenom žárlí; ano, žárlit je ošklivé a nemá se to, ale lidi to i tak dělají. A tma že nekouše. Stačí rozsvítit a ona zmizí a všechny věci zase budou na svých místech… Ať nepláče. Že je to v pořádku. Křížek a otčenáš ať si klidně na zeď pověsí, na tom že není nic špatného. A ještě líp, když si tu modlitbu bude každý večer před spaním nahlas předčítat. Nebo říkat anglicky.

„Latinsky je hezčí,“ zamumlala Lisa mdlým hláskem. A pak škytla a bezmocně se mu schoulila do náručí. „Já jsem já,“ vzlykala. „Já nejsem vyměněná, já jsem já… Já přece nejsem zlá, otče, viďte, že nejsem zlá…“

Kněz si povzdechl. „Já si s Aničkou promluvím.“

„Ale neřeknete jí…“

„Ničeho se neboj.“

Pomaličku, polehoučku se utišila. Ještě si naposledy posmrkla, vytřela si pěstičkami slzy z očí, poděkovala, rozloučila se a šla za tátou, který na ni před kostelem už dost netrpělivě čekal.

Sotva odešla, promnul si otec Brian bradu a zamířil do své knihovny. Hledal zmínky o posedlosti. A nad každou další stranou vrtěl hlavou: ne, ne, to nesedí… tohle je sice trochu podobné, ale… ne. K večeru od knih vstal, rozbolavělý, nespokojený, nepřesvědčený tak ani tak. Kdyby se o dítě pokoušel ďábel, říkal si, nenechal by ji nakreslit krucifix a napsat modlitbu…

Doufal, že má pravdu. A litoval, že je teď v Anglii v církevních věcech takový zmatek, nejdřív se král Jindřich odtrhne od papeže, pak se královna Marie znovu ke katolictví vrátí, teď ho zase královna Alžběta zakáže… a udavači s úlisnýma očima a samozvaní udržovatelé pořádků (třeba jeho kostelník, Bůh ví, že toho chlapa dávno prokoukl, jaká škoda, že se ho nemůže zbavit!) číhají na každém rohu jako supi. A stíny popravených mnichů i kněží leží na krajině jako těžký bouřkový mrak. Takže když má člověk nějaký teologický problém, udělá v těchto nejistých dobách nejlíp, když si ho nechá pěkně sám pro sebe.

Ale přes všechny argumenty rozumu si po několika dnech váhání a bezvýsledného bádání nad vlastními knihami sedl a napsal pár dopisů starým přátelům z koleje. Žádal informace o jim známých případech posedlosti a jimi prováděných vymítáních.

A asi po třech týdnech zastavil Lisu, když vycházela po mši z kostela.

„Tak co, pomohlo to?“

Rychle se ohlédla na matčina záda. „Ano, otče.“

„To jsem rád,“ usmál se.

Přistoupila k němu blíž, chytila se kamenného sloupku portálu, vytáhla se na špičky. „Už se mi zdá jenom jeden,“ zašeptala. „Ten o tom mnichovi. A toho se nebojím. Hlavně že ten zlý zmizel.“

„Ano, to je dobře,“ zopakoval, mnohem méně spokojený než prve.

Pak už nemohl dělat nic, jen čekat.

Blížila se doba žní a s ní výročí Nathanielovy smrti a den, kdy se měla rozhodnout sázka mezi mistrem kupeckým a kostelníkem. Kostelník se od té doby, co vyštval Lisu z fary, cítil na koni: nevěřil, že dítě něco dokáže samo, bez vedení, a věděl, kolik času tráví její otec na cestách. Těch pět zlatých, o které se s kupcem vsadili, už prakticky slyšel cinkat ve své kapse. Pět zlatých, takových peněz! Bože, jak se mu budou hodit! Půjde a koupí si novou kazajku – samozřejmě že ne u Lindsaye, přece mu ty peníze hned zase nevrátí, to dá rozum – novou kazajku a možná i soudek dobré staré pálenky, opravdu dobré, vyzrálé pití, co pohladí v krku, ne nějakou obyčejnou bryndu jako to pivo, co dostane v hospodě… A najme si pomocníka a přeloží u domku střechu, však se už pořádně prohýbá. A možná si nechá ušít i nové boty! Pěkné, podle poslední módy, s podpatkem, rovnou špičkou a přezkou. A taky by mohl… do chlívku… druhé prasátko. A podívá se do Londýna. A…

Přání se množila a množila, až jich bylo ne za pět guinejí, ale aspoň za padesát.

A tak to byl tentokrát právě kostelník, kdo připomínal Tobiasovi jejich sázku. Dokonce mu vrátil jeho starý špilec: „Obávám se o osud vašeho měšce, mistře kupecký. I když – co je pro vás pět zlaťáků, že?“

Na Tobiasovi bylo vidět, že ta slova neslyší rád.

Kostelník se spokojeně ušklíbl. Výhra je jistá!

Ale doopravdy neměl jisté nic, vůbec nic. Tobias se odtáhl z jiného důvodu. Téměř tatáž slova – „Co je pro nás pět guinejí? Chceš, aby znovu začaly ty příšerné pomluvy? Zruš tu hloupou sázku, měj rozum…“ – slýchal každý druhý den od své ženy.

A on se nechtěl vzdát. Nerad se vzdával. Neuměl se vzdát. Ztráta pěti guinejí by ho nijak moc nebolela, to měla Margaret pravdu. Zato by ho pekelně pálilo, že vycouval z boje jako zbabělec, se staženým ocasem. Před takovou chamtivou nedopečenou nickou jako je kostelník!

Začal učit Lisu psát podle diktátu. A násobit. Každý den několik hodin přepočítávala staré záznamy, až měla očka únavou celá opuchlá. Nechával jí na svém stole vzkazy a chtěl, aby psala odpovědi na druhou stranu kartice.

Vzala to jako hru. Představovala si, že táta odjel někam za moře, a podle toho si vymýšlela. A vždycky přikreslila do rohu maličký obrázek. Kytičku. Sluníčko. Loďku s plachtou. Koníka u vozu. Jednou se tam objevilo i srdíčko – a to Tobiasovi potvrdilo, že těm obrázkům rozumí správně.

Znamenaly všechny totéž: mám tě ráda, tati.

A když spolu pak večer opravovali v těch vzkazech hrubky, Tobias sice mluvil přísně, ale čím víc slov měla dobře, tím spokojeněji se usmíval; a Lisa se blaženě otírala tvářičkou o tátův rukáv a vějířky vrásek kolem jeho šedavě modrých očí jí šeptaly vytouženou litanii lásky, zas a zas: Ano. Tak jsi moje malá. Hodná. Šikovná.

Tři týdny před dnem, který si s kostelníkem před rokem stanovili, chtěl Tobias původně odjet na sever pro sukno. Plánoval, že se vrátí až přesně na ten konkrétní den.

Rozmyslel si to. Neodjel. Poslal místo sebe nejstaršího tovaryše. Rozhodl se zůstat doma a věnovat se dceři.

Nehodlal prohrát.

Blížila se doba žní. Slunce viselo na žárem vyběleném nebi jako přibité, na stromech se nepohnul ani lísteček a ptáci zapomínali horkem zpívat. Na trhu se objevila jablka a blumy. Nalité klasy dozrávaly přímo před očima. Lidé přinášeli na oltář kytice z modré čekanky, slunečnic a zlatých klásků a modlili se, aby pěkné počasí vydrželo.

Ženci vytáhli kosy, aby je prohlédli a vyklepali. Rozezvučeli ťukotem svých kladívek celé okolí.

Sklidili první pole.

Obloha strnula. Kraj se zhluboka nadechl.

Pak přiletěla bouře. Pořádná plnokrevná, s větrem, který ohýbal stromy až k zemi a hnal před sebou ječící šiky krup.

Zralé obilí polehlo.

A vytrvalý déšť, který se spustil hned vzápětí, zkázu dokonal.

Lidé nevěděli, co dělat. Jejich předkové by v takovou chvíli uspořádali procesí k některému místnímu svatému, nebo by se obrátili na nejbližší zaříkávačku, nebo obojí. Oni ale váhali, jestli je nebude někdo považovat za papežence, když půjdou v procesí, a obě zdejší čarodějnice z kraje už před lety vyštvali.

„Tohle je jejich odplata,“ šeptali si, když se pokoušeli zachránit ubohé zbytky úrody. „Čarodějnice umí poroučet počasí, to přece každý ví.“

„Vzpomeňte si – loni touto dobou nám taky škodily. Ten kašel…“

„Máte pravdu, kolik dětí a dobytka na to jen pomřelo!“

„Ano, ano, je to jisté, máme zase v kraji čarodějnici…“

Proč by jim měla chtít ubližovat, to se nikdo z nich neptal.

Otec Brian plamenně kázal proti pověrám a připomínal úlohu utrpení. Některé horké hlavy se mu podařilo zchladit, ale ne dost, rozhodně ne dost.

Tobias a ostatní kupci pátrali všemi způsoby, které znali, kde v zemi byla sklizeň dobrá, kam se mají vydat pro obilí.

A tehdy, v takové stísněné atmosféře uprostřed tušení dlouhého hladu přišel den, kdy se měla rozhodnout stará sázka. Kostelník nakráčel do krámku Tobiase Lindsaye, jako by mu málem patřil.

„Nezapomněl jste, vážený pane, že ne?“

„Nezapomněl,“ odsekl Tobias.

„Tak prosím. Račte se předvést.“

„Budete muset počkat, až zavřu.“

„Ale s radostí.“

Kostelník se usadil v koutě krámku a přes půl dne pozoroval svým nepřímým, uhýbavým způsobem každý pohyb, každého zákazníka, každý kousek zboží, který přešel přes pult, každičkou sebedrobnější minci.

Tobias mu nenabídl ani pohár vody. Jak ty mně, tak já tobě, protivo, myslel si, kdykoli pohlédl jeho směrem, a ani si přitom nevzpomněl, že to byl on sám, kdo před rokem tuto sázku vyprovokoval.

V krámě se toho dne dveře nezavřely. Lidé se chodili ptát, jestli se mistr kupecký vydá brzo na cesty; jestli přiveze obilí; kolik vozů vypraví; jestli by byl ochoten dát úvěr a jaký. Tobias trpělivě odpovídal, s každým zvažoval možnosti. Ano, říkal, pojedu se všemi čtyřmi vozy. Nebojte se, podle mých zpráv v Holandsku ani v Němcích neúroda nebyla, můžeme dovézt odtud. Jistě, mohu přijmout zálohu, budu rád. Mohu přivézt mouku i zrní, co byste raději? Dobrá…

Lisa mu stála těsně u lokte, tam, kde obvykle bývalo místo jeho mladšího tovaryše, a zapisovala všechno, co jí otec diktoval. Slíbené úvěry. Inkasované zálohy. Objednané zboží…

A kostelníkova závistivá očka jen kmitala. Brzy pochopil, že mistr kupecký na té katastrofě hodně vydělá. Tady se nemluvilo o pár zlaťácích, ale o celých kopách.

Kostelník lakomě polykal sliny.

A taky viděl, jak Tobias zapomíná, že nediktuje tovaryšovi, ale své malé dcerce. Slyšel jeho úsečné: „Zapiš to… spočti, kolik to dělá,“ i jasné, rychlé a přesné Lisiny odpovědi, ve kterých nebyla ani stopa nejistoty nebo váhání. Všiml si, že Tobias po dceři jedinkrát nic nepřekontroloval, tak jí důvěřoval. Kostelník si neochotně připouštěl, že asi právem.

Bylo mu jasné, že sázku prohrál.

Přesto zůstal sedět ve svém koutku, až dokud Tobias nezavřel krám a nenechal Lisu ještě jednou projít všechny záznamy z toho dne a provést celkovou bilanci. Naklonil se dokonce kupci přes rameno, když zápis po dceři kontroloval.

„Správně,“ řekl konečně kupec a odstoupil.

Dítě krasopisně vepsalo konečnou cifru do pravého dolního rohu.

„No dobrá,“ zavrčel kostelník. „Musím přiznat, že se vám opravdu podařilo, co jsem pokládal za nemožné. Škoda že nemáte tak šikovného syna, viďte.“ Ušklíbl se. S těžkým srdcem sáhl do měšce pro peníze.

Otec se usmál.

Dítě mu úsměv unaveně oplatilo.

„Vezmu tě s sebou do Londýna, Liso, chceš?“

„Jé, tati, vážně? Ano, ano, ano!“

Seskočila ze stoličky, rozběhla se k otci s rukama rozpřaženýma k objetí.

Těžká účetní kniha se za ní zvedla do vzduchu a její stránky prolistoval vítr.

Kostelníkova ruka s mincemi strnula těsně nad pultem.

„Ďábel! Já to věděl! To děcko má v sobě ďábla!“

A otočil se na patě (zlaťáky pořád pevně v hrsti) a vyřítil se z krámu ven.

Tu noc, uprostřed další bouřky, se Tobias a Margaret pohádali. Tobias pak ráno odjel, aniž se s kým z rodiny pořádně rozloučil.

Tu noc také Lisa strávila v polobdění, polospánku.

Nejdřív slyšela hádku svých rodičů, jasně a zřetelně, slovo od slova. Přestože ji od nich dělily nejméně dvoje zavřené dveře a celé jedno patro. Přestože ani Tobias, ani Margaret nijak zvlášť nekřičeli.

Potom viděla otce Briana za stolem plným dopisů.

Pak viděla kostelníka, jak v hospodě vykládá, že ví, kdo za ty bouřky může. Že tu čarodějnici dnes na vlastní oči spatřil při činu.

Dál k ní přišla vidina jejího známého mnicha. Studoval tu podivnou mapu. U nápisu Aylesbury znovu zářil jasný bod. Mnich se mračil.

Potom ho viděla ještě jednou, jak pracuje u pevné dubové lavice. Měl na ní několik tyglíků, spoustu pečlivě srovnaných a popsaných glazovaných dóz, několik papírových kornoutů, kamenný moždíř, kahan a podivnou skleněnou aparaturu, ve které cosi bublalo. Pracovní lavice byla na jednom konci zavalená papíry.

A nakonec se zopakoval její starý známý sen o pokoji na faře, o tom, jak ona sama nemůže vstát z lůžka a jak jí ten mnich nese lék. A ona se najednou tichounce, bojácně ptá: Proč to děláš? Proč mi pomáháš? Máš… ty mě máš rád?

Příliš tiše. Mnich ji neslyšel.

Mezi každým z těch výjevů se probrala a zoufale hledala obrázek kříže na stěně.

Zářil. Jeho linie vystupovaly z papíru, jako by byl do něj vyřezaný, ne jen namalovaný.

Když nad ránem bouřka odešla děsit lidi někam jinam, nakoukla do Lisina kumbálku Anna. Našla sestru stočenou do klubíčka uprostřed slamníku, s hlavou schovanou pod přikrývkou a spící tak hluboce, že nešla probudit. Ani když táta ráno odjížděl, nedokázala se Lisa ještě vyštrachat z postele.

Nepočkal a odjel bez ní.

Následky kostelníkových zlých slov se neprojevily hned. Lidé se nejdříve pokusili zachránit z úrody, co mohli. (Bylo toho žalostně málo, jak ostatně tušili předem.) Potom se začaly vracet první vozy kupců. Ukázalo se, že chléb bude drahý. Lidé sklízeli ovoce ze stromů – ubohé zbytky, bouřka potloukla, co mohla. Sklízela se zelenina. A při tom všem zůstávala pachuť, že musí být vděční aspoň za – takové paběrky.

Počáteční šok a strach se pomalu měnil v zuřivé zoufalství.

Žádný z kupců si netroufl nasadit vysoké ceny. Lidi by ho sežrali zaživa.

I tak hledali viníka.

A znovu a znovu se opakovalo slovo čarodějnice.

Do toho všeho kapal kostelník své kapky jedu: „Pomáhá svému otci v krámě – a její otec na tomhle velice vydělá.“

Zpočátku ho okřikovali, že si vymýšlí. Že z něj mluví závist. Uražená ješitnost, že prohrál. Ale když na holá, zoraná pole přišel podzim a lidé s hrůzou pozorovali, jak malé jsou jejich zásoby v sýpkách, jak pomalu se kodrcají kupecké vozy a jak málo pytlů do městečka dovezou, o kolik méně, než by bylo potřeba pro ukonejšení jejich strachu, už se ta slova nezdála tak šílená.

Jednoho větrného dne vzala paní Margaret za ruku Lisu, ne Annu jako vždycky, a zamířila na faru. Zastihla otce Briana na procházce v aleji za kostelem.

„Paní Margaret,“ usmál se a pohladil očima její vysoko vystouplé bříško. „Co vás přivádí? Měla byste na sebe být opatrná.“

Prudce dýchala, jak ji mírný kopeček ke kostelu zmohl.

Nabídl jí rámě. „Posadíme se?“

„Raději budu chodit.“ Chytila dech. „Lisa, otče. Pomlouvají mou dceru, že je čarodějnice. Že prý může za tu bouřku a kroupy. Už jsem dokonce slyšela, že prý loni přivolala tu nemoc na Nathaniela. Na vlastního bratra. Chápete to, otče? Taková hloupost. Lisa je trochu zvláštní, ale tohle by nikdy neudělala.“

Kněz přikyvoval a přitom sledoval děvčátko, jak pobíhá v poryvech stále sílícího větru.

„Já vím, že manžel… s tím vším učením a tak… ale, otče, když jste mu to schválil i vy sám! Ano, Tobias se trochu vytahoval, ale on je prostě takový, má radost, když se mu něco podaří… A teď se doma skoro neohřeje, pořád jen na cestách… Lisy si už nevšímá… zapomíná na ni… jako by snad ani jeho nebyla…“

„Ale je, že,“ zpozorněl ze zvyku zpovědník.

Margaret se začervenala. Sklopila hlavu, tak stydlivě, až to kněze překvapilo. „Samozřejmě že je,“ potvrdila tichým, dívčím hláskem. „Všechny moje děti jsou Tobiasovy.“ Bezděčně si položila ruku na břicho. Trhaně se nadechla. Zaznělo to skoro jako potlačované vzlyknutí. „Bože můj, co jsme jen komu udělali…“

Kněz se kousl do rtu. „Jste… bohatí, mé dítě,“ povzdychl si. „Lidé vám závidí.“

„Nejsme… nejsme přece jediní kupci v Aylesbury…“ Promnula si čelo. Oči jí těkaly, jak se snažila najít nějaký jiný důvod, kterému by mohla věřit, nějaké podobně rozumné vysvětlení. „Je to… tím, že tu jsme cizí, viďte, otče. Ještě pořád…“

Lisa mezitím nasbírala kytici barevných listů a vyrobila z nich dračí ocas. Největší list, platanový, zlatou hlavu draka, držela za stopku tak vysoko ve vzduchu, jak jí jen ruka dosáhla. Nadšeně běhala ve větru a barevný drak za ní vesele povlával a poškubával každičkým přišpendleným lístečkem jako živý.

„Jak vám mohu pomoci, paní Margaret?“

Unaveně pokrčila rameny. „Snad kdybyste vzal Lisu k sobě. Já teď… dítě už má přijít každou chvíli a…“ Odmlčela se. „Říkala jsem si, čarodějnice přece mají mít na těle znamení. Když vy a… vaše kuchařka, Róza, budete moci prohlásit, že jste Lisu viděli a je úplně čistá…“ Stiskla rty. Protahovala mezi prsty lem svých rukávů. Ruce se jí chvěly víc než hlas. S očima pořád upřenýma kamsi do neurčité dálky zamumlala: „Nebo po vás chci moc, otče?“

Vítr se přičinlivě opíral do Lisina listového draka. Děvčátko výskalo radostí.

Kněz se zachmuřil. Nerozhodně naklonil hlavu na stranu. „Znamení,“ prohodil neurčitě, znovu koutkem oka mrkl po vysoko vystouplém bříšku ženy vedle sebe a zmlkl. Vykládat teď paní Margaret, jak si církevní autority představují takové černokněžnické znamínko a čarodějnictví vůbec, mu připadalo… nepatřičné. Nechutné. Všechny ty pověsti o tělesném obcování s ďáblem… „Mluvit o takových věcech u šesti nebo sedmiletého dítěte je nesmysl,“ odmítl nakonec co nejmírnějším hlasem.

Vtom se vítr kolem Lisy zatočil, nafoukl jí těžkou, širokou sukýnku – a poponesl malou o pár sáhů, jako by sama byla jen barevný drak.

Klopýtla, pustila hračku. Výskot se změnil na překvapený výkřik – a ustal.

Otec Brian polkl. Dítě teď stálo v ostrůvku naprostého klidu. Vítr vál všude kolem ní, vířil listí stále silněji, všude, jen ne holčičce pod nohama.

„Maminko…! Maminko, co je to? Já se bojím! Zastav to!“

Ale Margaret nemohla. „Proboha, vidíte to, otče?“ vydechla – a opřela se mu o ruku plnou vahou. Zapotácela se.

Kněz ji podepřel. Načrtl do vzduchu kříž.

Vítr utichl.

„Musíte domů, mé dítě. Pojď, dovedu vás.“

„Co to bylo…?“

„Vzdušný vír,“ odpověděl tak klidně, jak jen dokázal. „To se občas stává.“

Ale sám tomu nevěřil. Ne, vůbec tomu nevěřil.

Dítě se narodilo následující týden, právě v době, kdy otec Brian znovu pročítal listy od svých přátel a kolegů z koleje. Byl to chlapec. Lisa zůstala doma a nevyvedla vůbec nic zvláštního.

„To je dobře, moc dobře,“ zamumlal kněz, když mu kuchařka tu novinu přinesla. Ale mračil se a pohrával si s dopisy, myšlenkami zjevně jinde.

Sotva kuchařka odešla, prolistoval svazek papírů ještě jednou. Většina byly zprávy z druhé ruky, až na dva. Oba od lidí, které neznal; od lidí, na něž se obrátili jeho nejlepší přátelé, když mu nedokázali odpovědět sami.

 

Důrazně Vám doporučuji exorcismus. Z vlastní zkušenosti vím, že pomáhá nejen v případech posedlosti, ale že i zbaví čarodějnice nebo čaroděje jejich ďábelských schopností.

 

Bernhard Powell, bývalý bratr ošetřovatel v Selby

 

stálo v prvním. Ten druhý zněl:

 

Nadání není posedlost. Zapomeňte na exorcismus, jinak to dítě zabijete.

S. W.

 

Byl zapečetěný starou glastonburskou pečetí, kterou, pokud otec Brian věděl, od zrušení kláštera nikdo nepoužil. Když se člověk podíval opravdu zblízka, dalo se na okraji pečeti rozeznat drobounkým písmem abbas glastoniensis.

Glastonburský opat.

Člověk, který býval v dobách před současným zmatkem stejnou autoritou jako arcibiskup z Canterbury.

Otec Brian by byl okamžitě uvěřil tomu druhému listu, nebýt jedné drobnosti: poslední glastonburský opat, Richard Whiting, už není naživu. Byl při rozpouštění kláštera před lety popraven.

Babo, raď.

Zhluboka si povzdechl (pokolikáté už!), uložil dopisy zpátky do truhličky. Sešel do kostela. Poklekl. Sepjal ruce. Nechtěl bych to dítě zabít, šeptal bezhlesně do špiček svých prstů. Ale nechtěl bych ji ani nechat napospas ďáblu, jestli se o ni opravdu pokouší… Nevím si rady, Bože. Dej mi nějaké znamení…

Tobias se vrátil na křtiny. Kromě obvyklého zboží dovezl dva vozy plné laskomin – a vystrojil hostinu pro půlku městečka. Celkem přesvědčivě tak ucpal ústa většině pomlouvačů.

Kostelník pozván nebyl.

Listí opadalo a zhnědlo, přišel advent. Tobias se navzdory nářkům a prosbám své ženy rozhodl vydat na poslední, značně riskantní cestu za obilím. Loď ze Španěl doplula do Anglie až poté, co jsem z Londýna odjel, říkal; zboží na mě čeká v přístavním skladu. Musím pro ně, jinak se tam zkazí nebo ho prodají někomu jinému. Do Vánoc nebo nejpozději v polovině ledna budu zpět.

Těsně nad ránem se Lisa vyplížila ze své komůrky k vozům a zastrčila něco pod kozlík prvního z nich. List silného smetanového papíru zabalený do voskovaného plátna. Svůj ochranný kříž.

Tobias nebyl pryč ani týden, když přišel sníh, pořádná hustá chumelenice, v jaké není vidět víc než na pár kroků. Margaret doma umírala hrůzou: co je s mužem? A kostelník zase začal se svou litanií nenávisti. Čarodějnice, říkal, spřažená s ďáblem, počasí poroučí, všem dobrým lidem škodí…

Otec Brian to už náhle nedokázal snášet. „Zmlkněte, Johne.“

„Co mi to říkáte?!“

„Mluví z vás hněv a závist, to vám říkám. Jediný, kdo tu škodí, jste vy a váš jedovatý jazyk. Hrajete si na svatouška, a přitom jste sám takový hříšník! Sbalte se, Johne, vraťte mi klíče od kostela, zmizte z mojí fary a nevracejte se, dokud nebudete ochoten se kát.“

Kostelník strnul jako opařený. Z této strany úder nečekal. „Tak je to, otče,“ vydechl. „Tolik vás už má ta čarodějnice v moci. No dobrá. Půjdu, abyste věděl. Ke královskému inkvizitorovi. Však uvidíme, co mi na tu zprávu řekne on.“

A položil na stůl klíče a šel.

Jestli do Londýna a ke dvoru opravdu dorazil, nebo ne, to se nikdy nikdo nedozvěděl. Našli ho až na jaře pod jednou mezí asi v polovině cesty. Mrtvého. Musel ztratit směr v nějaké vánici, kterých bylo tu zimu požehnaně, sejít do polí, zakopnout, zranit se a zmrznout. Mohlo to být cestou tam… nebo cestou zpátky.

A teprve když Tobiasovi lidé (protože to oni ho našli; nejstarší tovaryš se nechal slyšet, že osud má zvláštní smysl pro humor) tu novinu do městečka přivezli, teprve tehdy přinesla kostelníkova setba jedovatých slov své ovoce. A tentokrát to nebyly pomluvy a drby po okolí.

Tentokrát si někdo sedl a napsal královskému inkvizitorovi. A v tom dopise vylíčil všechny zaručené i nezaručené zprávy o Lindsayových, všechno to, co by byl řekl sám kostelník. Kdyby k vám, vážený pane, dorazil, kdyby ho ta příšera nezmátla, kdyby nebyl umrzl na cestě…

Nemít přátele v Londýně, otec Brian by se o ničem nedozvěděl. Nebo aspoň ne včas.

„Žaloba na celou vaši rodinu,“ mnul si ustaraně čelo u Lindsayů v jídelně. „Z čarodějnictví.“

Paní Margaret se vyděšeně kousla do kloubů na ruce. „Co můžeme dělat?“

„Utéct.“

„Kam?!“

Kněz svraštil rty. „Za moře. Na kontinent. Nic jiného není dost daleko.“

„Jako žebráci,“ ušklíbl se hořce Tobias. „Jemu nestačí, že jsem ho dal na vlastní náklady pohřbít. Ten parchant mi škodí i zpoza hrobu.“

Chlapeček v kolébce se rozplakal. Matka ho vzala do náručí.

„Přes moře… s malým… Není nějaká jiná možnost, otče?“

Kněz si opřel čelo o sepjaté ruce. Mlčel. „Lisa,“ přiznal nakonec. „Už dlouho mám pocit, že je… možná… posedlá.“

Margaret zbledla. Chmurně přikývla.

„Možná?“ zvedl obočí Tobias.

Kněz zamžikal. „Nejsem si jistý. Nejsou přítomny všechny důležité znaky…“ Znovu se odmlčel. Myslel na ten dopis s glastonburskou pečetí. (Nadání není posedlost…) „Ale… Kdyby se mi podařilo přesvědčit biskupa, že pravý důvod byl toto a ne čarodějnictví…“

Skousl si ret.

„To znamená exorcismus,“ řekla Margaret.

„Ano.“ Pevně stiskl propletené prsty, až v kloubech zbělaly. „Musím vám říct… Je tu určité… nebezpečí. Pro Lisu. Může se stát, že… Je to značně sugestivní obřad, víte. A dítě s tak velkou fantazií a tak citlivé, jako je Lisinka…“

Mlčeli. Zírali do stolu. Neměli odvahu podívat se jeden druhému do očí.

Nakonec Margaret vstala. Položila dítě zpět do kolébky. „Udělejte to, otče.“

„Margaret…!“

„Malý by tak dlouhou cestu nepřežil, Tobiasi. Chceš pohřbít dalšího syna?“

Prudce vyskočil ze židle, až ji málem převrhl. „Nechci pohřbívat žádné ze svých dětí!“ zařval. A už byl pryč, jen za ním s třesknutím zapadly dveře.

Tu noc se Lise zdál předposlední z jejích snů. Zas viděla svého známého mnicha stát nad mapou přilepenou ke kovové desce. Mapa byla tentokrát temná. A viděla i toho cizince, poprvé od doby, kdy sundala ze zdi namalovaný křížek, viděla toho strašného cizince. Zlobil se. Křičel.

Moc se nesnažíte, Watersi.

Lisa polekaně pískla a natáhla ruku, aby se chytila mnicha za kutnu. Ale nahmatala jenom vlastní pokrývku.

Její mnich mezitím pokrčil rameny. Kolik takto nalezených dětí jste sem už přivedl, rektore Leylande? Kde je například to dítě z Aylesbury? Vypadalo slibné.

Byla to jen holka, odsekl cizinec.

Aha. Mnich se suše pousmál. Jen holka. A že se jejich kněz už rok vyptává na exorcismus, to vám nevadí. Jen holka, chápu. Víte co, Leylande? Co kdybyste si tenhle přístroj obsluhoval sám.

Zatraceně, Watersi, vždyť to funguje na černou magii. A černý mág jste tu vy, ne já.

Mnich se zase pousmál. Vypadalo to velice nebezpečně. Jako tasená dýka.

Jestli chcete, Leylande, ochotně vás zasvětím. Stačí říct slovo.

Lisa se převalila. Ale sen pokračoval. Cizinec odešel a práskl za sebou dveřmi, jako dnes odpoledne táta. A mnich natáhl štíhlý bílý ukazovák… dotkl se nápisu Aylesbury…

Kde jsi, dítě? Co je s tebou?

„Tady jsem,“ kníkla Lisa. „Tady jsem, jsem tady, všechno je špatně a já se strašně bojím…“

„Liso! Liso, vzbuď se! Máš zase nějaký ten svůj sen! Liso, probuď se, vždyť křičíš na celý dům…“ Zoufalá Anna držela sestru v náručí a třásla s ní. „Liso!“ Rozhlédla se o pomoc. Kolem jen prázdné zdi. „Kams dala ten namalovaný křížek?“

Lisa rozlepila oči.

„Co-cože? A-Anno…? Co je?“

„Křížek! Kam jsi ho strčila?“

„Křížek…? Aha. Tátovi… pod kozlík.“

„Bože, ty hloupá…! A táta právě odjel…“

„Domluvit nám l-loď.“ Lise se zpod řas vykutálela slza.

„Co říkáš?“

„Ale nic.“ Stáhla se zas do sebe, jako už tolikrát, jako vždycky, když prosáklo „to divné“ a ona se bála, že z toho zase bude křik a zle. Ale pak zničehonic ožila a chytila sestru za ruce. „Anno, prosím tě, přemluv mámu, na tebe ona dá, prosím tě, přemluv ji, já tam zítra nechci…“

Jenže Margaret zůstala k prosbám svých dcer hluchá.

„Samozřejmě že nechce. Víš, co znamená posedlost, Anno? Že se do ní dostal ďábel. Proto dělá ty děsné věci. Musíme ho z ní vyhnat.“

Lise stouply slzy do očí. „To není pravda. Já jsem já. Já jsem přece pořád já…“

„Mluvíš s ní stejně škaredě jako kostelník,“ přisadila si Anna.

Margaret stiskla rty do hněvivé bílé čárky. „Třeba měl pravdu. A ona…“ Odvrátila se. Nedořekla.

Ale Lisa v duchu slyšela až do konce. A ona ho zabila.

Začaly týdny protahované, stupňované bolesti. Každý den po mši zůstávala Lisa i s matkou v kostele. Otec Brian nad ní četl z knihy, kropil ji svěcenou vodou… volal hlasem, který se Lise v uších rozléhal, jako by kostel neměl svůj strop, ale klenbu ze samotné oblohy. A každé slovo, každé gesto se jí propalovalo temenem hlavy jako uhlíky z krbu, jako rozžhavené železo, jako hřeb, co kovář právě vytáhl z výhně.

Zpočátku tam s nimi bývala i Anna, vydržela to třikrát nebo čtyřikrát, ale jednou uprostřed rituálu utekla a od té doby odcházela hned po mši. Vymlouvala se, že musí hlídat dvojčata… bratříčka… že přece ráno slíbila vydrhnout nádobí… Byla by přijala jakoukoli práci, jen nemuset vidět sestřino trápení.

„Lisa by neměla spát na těch truhlách, mami,“ řekla jednou večer. „Je to tam strašně nepohodlné… a je tam sama… a když jí teď není dobře…“

„Zapomeň na to,“ odmítla striktně matka.

Lisa jen apaticky seděla a zírala do své misky. Pro tu bolest v hlavě přestávala mít hlad.

„Ale mami…“ snažila se Anna.

„Neopovažuj se se mnou hádat,“ odsekla Margaret. „Dojedlas? Tak skliď.“

Anna zmlkla. Ale v noci se po špičkách proplížila do Lisiny komůrky, lehla si ke spící sestře a pevně, ochranitelsky ji objala.

„Byla jsem zlá,“ šeptala jí tichounce, jen sotva slyšitelně, aby ji nevzbudila. „Chtěla jsem naši postel jen pro sebe… a štvalo mě, že tě má táta raději… A taky jsi mě vyděsila, ty s těmi svými sny a vlasy ve větru, však víš. Ale tohle jsem nechtěla, věř mi, věř mi, věř mi…“ Rozplakala se. Slzy se jí kutálely po tvářích jedna za druhou, padaly do sestřiných vlasů, kdysi krásných a pružných, teď zpopelavělých trápením a jemných jako chmýří, ochlazovaly a tišily neviditelnou žhavou ránu na jejím temeni.

A možná právě proto se Lise mohl zdát poslední sen.

Byla zase na faře, ano, byl to ten starý známý sen s postelí pod dubovým křížem. Její mnich mluvil vedle s otcem Brianem. Pak otevřel dveře. Vstoupil. V ruce držel kouřící pohár. Lék.

Cože?

Lék.

Nač potřebuješ lék?

Na tu bolest na temeni. Na tu příšernou bolest, jako když člověku zatloukají rozžhavený hřeb přímo doprostřed hlavy.

Zaváhání. Odmlčení. Pak lehce zamračená odpověď, trochu odtažitá, trochu přemítavá.

Na zraněnou magickou pečeť nikdo lék nezná, dítě.

Jestli ne, tak umřu, pomyslela si. A i když k tomu měla ve skutečnosti ještě daleko, nějak věděla, že je to pravda.

Hmm… Říkáš fara? Fara tam u vás v Aylesbury?

Ano. Tak se mi to zdává už skoro rok a půl.

Pokusím se. Něco bych možná měl, ale…

Znovu uviděla ten těžký dubový stůl se spoustou baněk a dóz – a tentokrát jako by jí někdo nastrčil před oči tu hromadu papírů na jeho kraji. Byly většinou popsané drobným, tenkým písmem, které nedovedla rozluštit. Ale to ani nemusela.

Důležité byly ty tlusté škrtance.

Lisa si ve spaní povzdychla. Přitulila se k sestře.

„Mám tě ráda,“ zamumlala Anna.

Neručím za výsledek, řekl mnich.

Lisa si povzdychla ještě jednou a propadla se do hlubšího spánku bez bolesti i beze snů.

A to byla poslední noc, kterou strávila doma. Druhý den se její tělo uprostřed jedné litanie prohnulo jak luk, rozšířily se jí oči, až měla pocit, že vidí každičkou nerovnost v kamenných žebrech na stropu kostela, a vydechla – cítila to jako výkřik jdoucí odněkud ze spodku břicha, podél páteře, skrz její ubohou bolavou hlavu, nahoru, nahoru, dál a dál, divoký, zoufalý výkřik, jak křičí zvíře zahnané do úzkých. Ten zvuk se rozšířil, roztočil a začal strhávat všechno, co mu stálo v cestě: serval ubrus z oltáře, vytrhl otci Brianovi knihu z rukou, zdvihl do výšky sukně žen, které se chodily pást na Lisině bolesti a na pokoření její matky, zamotal je do nich a podtrhl jim nohy, takže vypadaly jako obrovité panenky z vlčích máků, pomuchlané a odhozené na zem… smetl noty z kůru a rozházel je po všech lavicích dole… rozhoupal zvon a utrhl provaz… vylétl okýnky ve zvonici ven, rozhlédl se po krajině, zlomil se – a byl pryč.

Lisa omdlela.

Otec Brian zavřel oči, trhaně vydechl a promnul si obličej. „Nechte ji tady, paní Margaret,“ řekl tiše. „Na faru je to blíž než k vám domů.“

„Můžu vám nějak…“

„Ne. Pro dnešek končím. Běžte teď všichni, buďte tak hodní, musím tu uklidit.“

Když se Lisa probrala ve vysoko nastlaném lůžku v pokoji, kde byla jen ta postel, kříž na zdi, židle a truhla pod oknem, přesně tak, jak to viděla ve snu před půldruhým rokem a od té doby nesčetněkrát, neměla už ani sílu se vyděsit. Tak jsem tu, pomyslela si. A to bylo všechno.

Kuchařka ji přišla nakrmit chlebem rozmáčeným v horkém mléce.

„Děkuju,“ zašeptala Lisa.

„Ty moje chudinko malá…“

Ale nenabídla jí, že u ní zůstane. Bála se. I dobrá Róza se jí bála. Bylo jí to poznat v koutcích očí.

Lisa namáhavě dojedla, zavrtala se pod deku, a přestože bylo venku ještě světlo a ptáci vyzpěvovali své jarní písně zplna zobáčků, tvrdě usnula.

Probudila se kupodivu celkem svěží. (Bude se tak budit ještě asi dva týdny, zvlášť když otec Brian některý den ten rituál vynechá.) Z jídelny k ní doléhal tichý hovor; otec Brian mluvil s kuchařkou. Lisa měla dojem, že stačí trochu našpicovat uši a zase uslyší přímo v hlavě, co říkají, tak jak to dokázala dřív. Zkusila se soustředit – a temeno hlavy jí vybuchlo čerstvou bolestí.

Schovala si hlavu do ohbí lokte a pevně stiskla víčka.

Slzičky zůstaly uvnitř.

Slezla z postele, oblékla si svrchní sukni. Prohrábla si vlasy. Pokrčila rameny: neuměla si sama splést cop, a i kdyby to uměla, stejně tu nebyl hřeben. Poohlédla se po botách, ale sotva se sklonila, aby mohla nakouknout pod postel, zas ji píchlo v hlavě tak ošklivě, až jí před očima vykvetly černé květiny. Znovu pokrčila rameny. Tak bude bosa.

Dveře otevřela kuchařce Róze přímo do tváře.

Vylekaně uskočila. To by se jí dřív nestalo. Když byl dřív někdo přímo za dveřmi, věděla o něm…

„Malá je vzhůru, otče,“ zavolala kuchařka.

„Pojď se najíst se mnou, Lisinko!“

Šla.

A protože věděla (ještě pořád věděla, nebo už jen doufala?), že jí nechce doopravdy ublížit, postěžovala si: „Moc mě to bolí, otče.“

Otec Brian vypadal utrápeně. „Já vím, Lisinko. To přejde, uvidíš, dá Bůh, že to přejde.“

„Co mi je, otče?“

Zachytila záblesk jeho myšlenky: nějaký dopis se zvláštní pečetí a slovo inkvizitor. Přála si, aby mohla zase rozumět tak jak dřív. Neuvědomovala si, jak moc na tu schopnost spoléhá, dokud o ni nepřišla.

„Posedl tě zlý duch, Lisinko, a já se ho snažím vyhnat. Bolí to proto, že se nechce vzdát.“

„Jsem… jsem já zlá, otče?“

„Ne, maličká.“

V těch dvou slovech bylo tolik hřejivosti! Málem se knězi svěřila s tím, že už neslyší, co si lidi kolem ní myslí, ale na poslední chvíli zvítězil starý zvyk nemluvit o „těch divných věcech“, jak tomu říkávala máma. Místo toho položila jinou otázku.

„Půjdu brzo domů?“

Kněz si promnul bradu. „Zůstaneš tady, dokud… dokud se to nespraví.“

Dojedli mlčky. Lisa se pak zeptala, jestli si může něco číst.

„Ale to víš že ano, něco ti najdu. Hm, hm, počkej… Mám tu samé těžké věci nebo latinu… Aha, tady to by šlo. Je to sice latinsky, ale ty trochu umíš a tahle latina je dost lehká. Exempla. Příběhy. Gesta Romanorum. Když nebudeš rozumět, tak se mě zeptáš.“

Lisa poděkovala a uchýlila se s knihou do koutku. Za nějakou chvíli otec Brian zjistil, že nad ní usnula.

O dva týdny později už ani nevstávala z postele, jen ke mši. A on pro ni poprvé koupil v apatyce laudanum.

Třetí týden mu přišel dopis. Oficiální oznámení, že královský inkvizitor je na cestě.

Tou dobou už musel Lisu do kostela nosit. Možná by ještě došla, ale…

A celý ten čas v něm hlodalo podezření pomalu se měnící v jistotu.

Lisa není posedlá.

Dějí se divné věci, když se nad ní modlí, ano – ale jen tehdy. A tak to podle všech dostupných zpráv vypadat nemá.

Lisa vůbec není posedlá – a on jí ubližuje, pomalu ji týrá až… až k smrti.

Toužil se někomu bez obav svěřit. Jenže komu? Pokud inkvizitor neuvěří té verzi o posedlosti, pokud najde znaky čarodějnictví – a to najde, v tom listě stálo jméno a otec Brian toho člověka zná, ten je umanutý, a když bude mít sebemenší možnost, najde cokoli – pokud tedy zjistí známky černokněžnictví, nechá pověsit celou Lindsayovu rodinu. Matku, všechny čtyři dcery i toho malého. A Tobiase, jestli bude tak hloupý a vrátí se.

Ne, nemůže se svěřit nikomu.

Je to jeho vina. Neměl Tobiasovi kývnout na to učení, přitáhla se tak k Lise spousta nežádoucí pozornosti. Neměl vyhazovat kostelníka, ať ho rozzlobil, jak chtěl. A konečně měl přesvědčit Margaret, aby utekli.

Je to jeho vina a toto je jeho trest. Musí si tím peklem projít sám.

A až to skončí… až to skončí, odejde odtud. Už nebude knězem. Copak by mohl? Zvlášť jestli Lisa zemře? Copak by mohl přinášet lidem svátosti poskvrněnýma rukama?

Zůstával dlouho do noci v prázdném kostele a vyčítal Bohu: to má být to znamení, o které jsem tě prosil? Chceš mě přimět, abych to dítě zabil, jen proto, abys mi ukázal, že jsem špatný kněz? Tak dobrá, už to chápu: jsem špatný kněz, slabý a zbabělý, myslím víc na sebe než na své farníky, mám strach si rozhněvat vlivné lidi, mám hrůzu z pomluv, bojím se, že si někdo vzpomene, že jsem byl za královny Marie zapálený katolík… ano, jsem špatný kněz, už jsem to pochopil, už mi to nemusíš dál dokazovat, to stačí, tak ji prosím nech žít, nechej ji žít…

Ale Bůh jako by neslyšel.

Lisa přestávala být schopná jíst. Zvrátila všechno, co nebylo tekuté, a někdy i to.

Teď už vnější znaky obrazu posedlého odpovídají, uvědomil si kněz. Jestli přijde ten inkvizitor teď, nebude vůbec problém ho o mém výkladu přesvědčit.

Vzápětí se za tu myšlenku začal z hloubi srdce nenávidět. Ano, křičel na sebe v duchu, teď už to odpovídá, jenže ji neztýral ďábel, ale ty!

Jak jsem měl vědět, že…

Copak ti to glastonburský opat nenapsal?!

Výčitky svědomí byly dost strašné, ale jedna věc byla ještě horší. Lisiny oči. Lisinčina původně jasná očka, modroučká jako pomněnky; teď zmatnělá, zešedlá bolestí.

Plná důvěry.

Otec Brian by přísahal, že Lisa chápe, co se děje: že ji obětují, aby zbytek rodiny přežil.

A že s tím souhlasí.

(Nebyl daleko od pravdy. I když pravda byla o ždibíček laskavější: Lisa naštěstí na domyšlení tak komplikovaných souvislostí ve svých necelých sedmi letech neměla. Tušení, ano. Vědomí, že ji matka vydala napospas… ano. Ale víc ne.)

Čekal, že ho paní Margaret požádá, aby ji k dceři pustil, a bál se toho.

Neudělala to. Od toho dne, kdy k ní Lisa vztáhla z hloubi své bolesti ruce a křičela: „Maminko, prosím, už ne, já už budu hodná,“ od toho dne i Margaret odcházívala z kostela hned po mši, zamračená, rty přísně stištěné, záda rovná jako pravítko, na jedné ruce synka, v druhé zápěstí své nejstarší dcery, kterou za sebou pokaždé táhla, jako když kůň vleče proti proudu loď. A na svou druhorozenou se už ani jednou nezeptala.

Zato se k Lise chtěla dostat Anna.

Té to otec Brian sám zamítl. Dost na tom rozhovoru, který s ní už měl. Není potřeba, aby si vyčítala… aby viděla… aby si vyčítala něco, zač nemůže.

A teď klečí u oltáře; táhne už určitě na půlnoc a on klečí u oltáře a jen bezhlesně, beze slov prosí o pomoc. Jakoukoli pomoc. Na oltáři má připravený olej na poslední pomazání. Ano, tak daleko to došlo.

A on se bojí. Bojí se přinést svátost. Bojí se, že to bude poslední kapka, že…

Ale Bůh mlčí.

Kněz přitiskl čelo k mramoru, našel slova a hlas. „Quare me dereliquisti, Deus,“ šeptá a zklamané slzy ho pálí v očích. Udělal jsem, co nejlepšího jsem věděl, tak proč jsi mě zradil, Bože, proč jsi mě opustil!

Vrzly dveře. Plamen svící se zatřepotal.

Někdo si klekl na schod vedle něj. Neznámý hlas uvyklý gregoriánskému zpěvu tiše pronesl poslední verš téhož žalmu: „Haec fecit Dominus.“

Toto učinil Pán.

Kněz otočil hlavu. Polkl.

Ten mnich.

Ten mnich z Lisina snu.

Ten, kterého neodehnal ani její kříž.

„Ano,“ odpověděl příchozí, jako by otec Brian promluvil nahlas. „Bývalý benediktin z Glastonbury. Nyní mistr alchymie. A lékař.“

 

Tobias Lindsay se vrátil právě včas na pohřeb svojí dcery. Dalo strašnou práci ho od její rakve odtrhnout. Svou ženu při obřadu vůbec nevnímal a synka, kterého mu zoufale strkala do náruče, málem upustil. K rozumu ho přivedla až jeho nejstarší, Anna, když se mu zavrtala uplakanou tvářičkou pod paži. Vzal ji mlčky za ruku a drželi se – silně, křečovitě; splétali z propletených prstů pevnou síť na střepy světa.

Královský inkvizitor přijel dva dny nato. Pozorně si vyslechl vylíčení celého případu. Promluvil si s řadou svědků. Zamyšleně obešel čerstvý kopeček hlíny na čestném místě hřbitova, ale na otevření hrobu díky Bohu žaludek neměl. (Když konečně odmítavě mávl na hrobníka a vyšel hřbitovní bránou ven, otec Brian jen vydechl a pokřižoval se.)

Prohlédl si korespondenci otce Briana, přečetl si všechny rady, které mu přátelé na jeho vyžádání poslali. (Kromě jediné. Dopis s glastonburskou pečetí byl pečlivě zahrabaný na dně truhly s prádlem.) Zkonstatoval, že bohužel ano, někdy se stane, že člověk, zejména dítě, při exorcismu zemře. Je to politováníhodné. Ale otec Brian podle něj jednal správně, i když možná o něco později, než mohl. Jistě, jistě… první případ… ano, on to chápe. Ne, otče, vůbec nic si nevyčítejte. Zachránil jste její nesmrtelnou duši.

Uzavřel vyšetřování a odjel.

Otec Brian třesoucíma se rukama vyhrabal dopis s glastonburskou pečetí… a po dlouhém váhání se rozhodl, že ve farnosti přece jen zůstane.

Městečko se postavilo úplně na Tobiasovu stranu. Už bylo těch pomluv víc než dost, říkali. Mrtvá dcerka je za nedorozumění a neshody příliš vysoká daň, říkali. Takhle to už dál jít nesmí. Copak po té bouři udělal pro město málo? To všechno říkali. A kdyby se teď nějaký drzoun pokusil mistru kupeckému nebo jeho dětem jen stéblo přes cestu přeložit, jedinou špinavou slinu plivnout, rozsápali by ho zaživa. Tobias Lindsay byl zkrátka konečně jejich. Starousedlík.

Ne že by to ve svém žalu dokázal vidět.

Když mu bylo nejhůř, dotýkal se svého srdce. Lidi si to vykládali různě, od románových představ srdce pukajícího slzami po fyzické bolesti a nemoc. Mýlili se všichni.

Nosil tam v koženém váčku na osmkrát složený list, který mu otec Brian při odchodu ze hřbitova potají vsunul do dlaně.

 

Nejmilejší tatínku,

stálo v něm důvěrně známým dětským písmem,

nikomu to neříkej, ale to v rakvy, to nejsem já. Ať to vypadá jak chce, nejsem to já, vjeř mně. Já jsem tady a otec Brian mně takhle pomohl utéct. Vzal mně do učení magystr Severin, víš ten mnich co jsem ti o něm povídala, a odvedl mně sebou pryč. Nejdřív mně uzdraví a pak mně bude učit. Tak mně to říkal.

Nechtěl abych ti psala, bál se že něco řekneš a všecko pokazýš, ale já vím že ne.

A tatínku, podívej se pod kozlík toho světlýho vozu, co s ním jezdíš nejraději. Něco jsem ti tam skovala. Je to dobře zabalený a ví to i Anna, ale stejně.

Budu moc hodná a budu se moc snažit a nebudu ti dělat ostudu. Slybuju.

 

Tvoje Lisa

 

Dole byla přikreslená holčička v sedle a postava v kutně a plášti, která vede koníka za uzdu.

Aylesbury, konec léta 1559 – jaro 1561