Není to tak dávno, kdy jsem začala skutečně využívat možnosti Facebooku. Ne proto, aby si z něj dělala veřejný deník, ale jako skvělý přehled tisku a zpráv, který je díky sdílení od různých lidí mnohem pestřejší, než jaký bych si jej dokázala uspořádat sama.
A nemohla jsem si nevšimnout, kolik zpráv, článků a názorů přichází v podobě videí. Tím nemyslím videozáběry „přirozené“, tedy zachycení všelijakých okamžitých situací včetně oblíbených zvířecích záběrů, ale skutečně případ, kdy video nahrazuje psaný text.
A musela jsem se zamyslet – opravdu nahrazuje nebo je to dnes zcela přirozený způsob sdílení zpráv a názorů? Když se podívám poctivýma očima, je to prostě to druhé. A moje potíž je v tom, že mi to vadí. Já radši čtu!:))
Vzato kol a kolem je to velmi logické. Nikdy nebyl záznam videa tak snadný a chce-li někdo vysvětlit nějaký problém, má s videem v ruce mnohem širší možnosti, jak oslovit a přesvědčit příjemce informací. Navíc lidé mají videa rádi, jsou jim mnohem otevřenější, než textu. Není se čemu divit, televize funguje už pěkných pár desítek roků, lidé jsou zvyklí.
Přitom sama musím přiznat, že díky videím vidím mnohem větší kus světa a dění, než bych mohla kdysi doufat. Jenže – a to bude asi základní kámen úrazu – mě se líp přemýšlí na textem. Pobavit se, podívat se, pro mě není totéž, jako vážit slova psaného textu, pokud mám přemýšlet o významu a argumentech.
Ve videu člověka ovlivňuje mnoho věcí – když nic jiného, tak projev řečníka, a já mám pocit, že jsem potom snáze ovlivnitelná. Že nemusím postřehnout to, čemu se řečník vyhýbá, nemusím postřehnout manipulaci. V textu se prostě cítím mnohem bezpečnější.
Už chápu, jak se asi cítili dinosaurové, když jejich životní styl náhle vyšel z módy. Porozumění textu, stejně jako jeho vytváření, pomáhalo po staletí budovat intelektuální kapacitu lidstva. Mozek se přitom namáhá velmi specifickým způsobem. A moje podezřívavé já se ptá: nebude nám to – jako lidstvu – jednou chybět?
DEDE, TO JSOU ZAS SLOVA DO PRANICE.Osobně fb nemám, protože ho jakisi nepotřebuju a neuznáám. Jinak video hlavně se zvukem mi osobně pomáhá více, jako obyčejný text. Mám opravdu problém, když si něco potřebuji dlouhodobě zapamatovat jen ze čtení textu. Mám ttiž výrazně převládající sluchovou paměť nad pamětí vizuální. Por mne by text mohl hýřit barvičkami, ale já si stejně nedoveduvybavit to důležité. Protoj sem opravdu poctivě docházela na V3 na přednášky. Dělal jsem si jen pro mne srozumitelné poznámky, které mi pomáhaly jen třochu. Já to musela slyšet, abych si zapqmatovala většinu. Nejsem a nebyla jsem nikdy typ studenta, co se dokázal učit jen ze skript a knížek. A před státní zkouškou, před kterou jsem kvůli hodně nemocnému tátovi fakt nemla skoro žádný čas na učení, jsem skoro na kolenou prosila spolužačky, aby si přede mnou shrnovaly a nahlas opakovaly aspoň to nejpodstatnější učivo.I když jsem na přednášky chodila, přece se miá některé věci za ty 4 roky studia z hlavy vykouřily. Byla jsem nesmírně šťastná, když jsem státnice absolvovala docela dobře.Dodneška důležité věci raději slyším, nežli je vidím jako psaný text.
Mám ráda slovo i „pohyblivé obrázky“. Čtu ráda, ale bohužel čtu pomalu (hlavně, když mě kniha baví, to se ve větách přímo“rochním“, schválně nespěchám). U knihy mi pomalost nevadí, na počítači někdy ano. A protože některé články na počítači jsou jak v psané formě, tak videa (hlavně nterviews) a napsané je dlouhé, raději si pustím a poslechnu video, je to rychlejší. Jezdíme poměrně často do divadla, které pravidelně opakuje Shakesp. hry (má to ve svém názvu). Viděli jsme tam snad všechny jeho hry a to už několikrát. Nikdy mám jejich opakovaní (pokaždé jiná inscenace) nevadí. I proto, že se nám ani jednomu nedaří si detailní děje her (hlavně historických) trvale uložit do paměti a potřebujeme je „připomínat“. Takže v den divadla, manžel vždy ráno při snídani vyndá menší knížku, kterou vydalo právě naše divadlo. Tam jsou jednotlivé děje her popsány zkráceně, v kostce, aby se návštěvník mohl předem trochu připravit a netápal. A manžel předčítá. Jenže já ho každou chvíli zastavuji, chci aby tu a tu souvislost postav zopakoval. A stejně, když pak skončí, vezmu si knížečku a sama si děj přečtu znovu, pomalu, po svém. Protože když ty rodinné vztahy, jména a vůbec děj sama vidím před očima napsaný, více se mi vryje do paměti, než jen to co přečetl choť (ale ne na dlouho a při příštím představení stejné hry je to jak ten pejsek s jitrničkou).
Také nemám FB, nemám proti němu výhrady (ba chápu výhody), o jeho založení nijak neuvažuji.
Maričko, to je skutečně detailní studium pana Shakespeara! 🙂
Jinak máš pravdu, já taky, když poslouchám vnímám jinak, než koukám. A jinak koukám na video a jinak čtu texty… Pokud se mám něčemu učit nebo něčemu pořádně porozumět, analyzovat to, tak musím mít text…
Jé Maričko, já to mám úplně stejně – teda ne u Shakespeara, ale u jídelníčku (rofl) – prostě na netu vychází týdenní jídelníček naší polední hospody – když mi jej Jenda čte, tak vlastně nechápu, co mi nabízí – musím si to přečíst sama 😉 , abych věděla, na co si mám dělat chutě …
YGo (a Dede) to jsem ráda, že souhlasíte. Ono pak někdy stačí zavřít oči, soustředit se třeba to jméno, název co jsem si při čtení chtěla zapamatovat se mi tak nějak „zobrazí“ před očima. Ta „obrazová“ představivost občas zafunguje když hledám něco, co jsem „před chvilkou“ měla v ruce, někam položila a nemohu si vzpomenout. Tak zavřu oči a „mozek mi maluje obrázky“, kde jsem se v tu dobu pohybovala.
Výuková videa moc nemusím. Protože nechápu leckdy věci na poprvé, je jednoduché se k problému vrátit, když je napsán na papíru.
S fejsbůčkem koketuji, už jsem se koukala na návod „jak na něj“, ale jsem nejistá, jestli si dobře nastavím zabezpečení a HLAVNĚ! jestli budu mít tolik času se mu věnovat. Někdy mám skluzy i v obyčejných mailech. Už tak mi moře času bere tvoření Rajčete.
Alex, je to řrout času! Pokud ti v životě nechybí, tak se FB vyhni 🙂
Já ho potřebuju z profesionálních důvodů, tak ho holt mám, A když už ho mám, tak se ho učit používat tak, aby mi byl k užitku. 🙂
presne, nahradili nam nedavno v praci shrnuti z dulezitych schuzi videem a priznam se ze to proste nedam. text jsem prelitla a procetla si to co se tykalo me prace nebo mne nejak zaujalo, ale s videem se to udelat neda…
Jo, tohle je přesně typ videí, které nemusím! Chápu tě 🙂
Nevím. Video je video a text je text. Jsou to různé nástroje a slouží různým účelům. Proč srovnávat?
Srovnáváš jízdu na kole a jízdu na lyžích? Jen proto, že obojí umožňuje pohyb v prostoru ?
…
My se učili ve škole, že každý k získání informací používá jiné vstupy. Někdo potřebuje slova slyšet, aby získal informaci, někdo si musí dobře prostudovat text a někdo koukne na graf nebo schéma a ví, zatímco u slyšeného popisu by uschnul. No a někdo poslouchá očima nebo „čte“ interpreta.
Ale to už je dávno. Dnes už nejspíš budou jiné teorie.
…
Prostě na videa koukám, když chci vidět a čtu, když chci číst. A nebo poslouchat. Na jůtůbu je spousta krásných věcí 😀
Máš pravdu, video je video a text je text. Každé má své. Já jen tvrdím, že nahrazuje-li video text, který by byl svým zařazením esejem, výstupem vědecké práce či učebnicí, tak mi vadí. Mě – já netvrdím, že to nemají lidé nastavené jinak.
A taky tvrdím, že většinový ústup od textů směrem k videím může znamenat, že mozkům lidí, kteří nečtou a texty neprodukují, bude něco chybět 🙂
Tak jsem se nechala vzdělat v oboru pitomého používání videa. Ach jo. Vypadá to, že invence uživatelů mobilu stále roste :/
Ano, video je dnes velmi populární. Dokonce i animované gify se šíří rychle. Youtube roste jako nikdy, a každý mladší už má své oblíbené kanály. Je v tom hodně důvodů:
– Předně lidé jsou líní číst, přeskakují řádky a často soudí jen podle titulku (viz jakákoliv diskuse v našich médiích). Snadno se tak stane, že hlavní myšlenka autora dojde k minimu čtenářů. Také video prostě spustíte a konzumujete, text je nutné posouvat a aktivně číst.
– Dále texty se na monitorech moc příjemně nečtou
– S tím souvisí další bod a tím je rozmach mobilních zařízení a tabletů. Na mobilech a tabletech se delší texty čtou ještě hůř, za to video koukatelné je.
– Sociální sítě jsou obecně více přizpůsobené pro sdílení multimediálního obsahu. Dlouhé texty působí na Facebooku skoro jako spam a Facebook se ho snaží vměstnat do prťavého rámce mezi reklamy a ostatní příspěvky. Sic je tam volba sdílení „poznámky/textu“, tak při sdílení to vypadá hrozně nevýrazně. Okénko pro video na youtube/vimeo se tam vejde mnohem snáz.
– S dnešními mobily a fotoaparáty natočit video je velmi snadné, i hardware pro střih je za hubičku (minimálně SSD disk), takže video točí fakt „každý“.
Co mi na tom stavu vadí, že z úvodního obrázku videa sotva poznám jestli to bude strašné nebo ne, u textu to jde poznat celkem snadno. Lidé při tvorbě videí často ztrácí absolutní soudnost a natočí i věci, které by textem popisovat nechtěli. Ve videu se nedá hledat a obecně mezi videi je velmi složitá orientace. Video je super jako doplněk k popsanému zážitku (ne každý by dokázal popsat třeba hukot vodopádu).
Máš pravdu, ve všem. Vím to, jen mi to nevyhovuje 🙂 Jak říkám, jsem dinosaurus 🙂
Myslím, že tady nás bude většina, pro něž je psaný text nad video. Mám ráda knížky a mám ráda psaný text i na internetu. Zatím umím vnímat, co se píše (i když někdy … nevím, jestli je to chyba moje nebo toho píšícího (rofl) ) – k lepšímu pochopení mi stačí obrázek nebo fotka. Přiznávám, že videa často popoháním 😉 .
Navíc mám radši fotky než videa – ono je jistě krásné vidět, jak plachtí orel, ale fotka! která ho zachytí v jistém okamžiku, mne nadchne.
Na Facebook jsem se nakonec taky přihlásila – ale jenom kvůli agility. Funguje u nás tak, že Bára (co nás vede) napíše na FB Terce, ať zavolá mamce, ať se podívá na fejsbúk (rofl) … prostě se v tom motám. A to mi Terka vysvětlovala, že se můžu dát do různých skupin (psy, vaření, …) – pro mne je to složité jak Mendělejevova periodická tabulka prvku (chuckle)
Ygo, doteď mě systém FB nemile překvapuje:)) Ale naučila jsem se ho používat tak, aby to mě vyhovovalo. To skutečně jde (deníčku, můj deníčku tam nepíšu:)), ale dá to práci – mě moc pomohl Andy, který má FB v podstatě nastavený jako přehled světového tisku.
No a díky němu sleduju i dění u nás a ve Dvoře, a mám oblíbené skupiny – koně, vlky, lidi na moři… Ne, je to dobrý nástroj, když se s ním naučíš rozumně žít.
FB se za posledních 8 let ale dost zásadně změnil a to k horšímu. Dříve měl každý svůj osobní prostor a sám si určil do jaké míry vystupuje ven a kolik obsahu uvidí. Dnes je to věc veřejná, kterou je třeba napumpovat reklamami inzerentů. FB také trpí nedostatkem obsahu, lidé publikují mnohem méně než např. v roce 2010 a tak to FB vyřešil tak, že bude zveřejňovat všem aktivity všech ostatních bez ohledu na to jestli to jedna nebo druhá strana chce.
YGO, také videa popoháním.
Jsem dinosaurus :). Potřebuji text, pokud je odborný anebo je to návod, tak s jednoduchými obrázky pérovkami (no dobrá, občas s dokumentárními fotografiemi). Video je dobré na jednu věc – člověk se nechá natočit v nějaké situaci, na kterou se potřebuje podívat „zvenčí“ (např. to děláme při studentských výstupech se souhlasem studentů „skrytou kamerou“ – v té kukani je vždycky, ale někdy snímá a jindy ne), pak si to v klidu pustí – a nestačí se divit, co mu to o něm samém prozradí 😀 . Tohle využití moderní techniky mi přijde rozumnější.
Přesně JJ – my to používáme při stopování. Pomůže už to, když si psovod filmuje psa, ale ještě lepší je, když někdo natáčí postup psovoda a psa… to se pak jeden nestačí divit! 😛
No tak to je naprosto geniální využití, to by mne nenapadlo. Hádám, že to taky vyhodnocujete podle hesla „Chybami se člověk učí“. (h)
Terka toho taky využívá – svá dostihová vystoupení komentuje slovy – buď „zas tam sedím jak noša hub“ popřípadě „tentokrát vypadám skoro normálně“ (rofl)
Noša hub je naprosto perfektní úsloví 🙂 !
Takhle, i když jen se zvukovým záznamem, jsem se kdysi učila recitovat. Úžasná zpětná vazba.
A na tomhle principu je taky založená jedna podpůrná metoda pro dysfunkční vztahy v rodině nebo rodiny s autistickými členy. Na té skryté kameře najednou vidíš, jak autista reaguje, i když strašně malinko, a naučíš se ty slaboučké signály vnímat. Vidíš, kdo se ke komu v hádce nebo v dusnu obrací zády nebo čelem. Je to skvělé, právě protože to obchází nálož emocí, která člověku normálně brání ve správném vyhodnocení těch situací.
To je taky naprosto skvělé využití. Být někdy takhle nad věcí je velká výhoda.
Když to u nás děláme s konkrétními studenty poprvé, říkám jim: „Vystoupíte ze svého těla a uvidíte se zvenku, očima svých studentů. A předem upozorňuji, že se vám to nebude líbit.“
Ono se to nelíbí skoro nikdy, dokud si člověk nezvykne, jak vypadá a zní. Hlavně ten hlas – zevnitř slyšíš hlavně ty hluboké části, takže se při prvním poslechu nepoznáš. Ale zas se dá pracovat na tom, aby ses i ze záznamu slyšela skoro tak jako zevnitř – a pak máš dobře posazený hlas.
Skoro. Úplně to nejde. 🙂 Kostní slyšení zkrátka pisklaviny tolik nebere. 🙂
To mi povídej, když jsem se poprvé slyšela kdysi v rádiu (dělala jsem pravidelné povídání pro Rádio Impuls), tak jsem se upřímně zděsila. Uklidňovala jsem se tím, že ostatní jsou na můj hlas zvyklí, že děsné to připadá hlavně mě 😛
Nemám videa ráda, mám pocit, že prostě koukání mě zdržuje a přeskakuju v nich. Text přečtu poctivěji, tam mám pocit, že něco dělám. Ve své podstatě prostě nemám ráda tupé zírání na cokoli a i k filmu v televizi si beru doplňkovou činnost, abych nějak přečkala pro mne nudné pasáže (a že jich bývá).Děti hodnotí film podle toho, jestli u něj maminka usnula nebo neusnula 🙂
Pokud jde o facebůk, mám ho, protože ho potřebuju pro práci kronikářky. Spousta informací se objeví jen na obecním FB a na oficiálních stránkách obce ne. Takže asi tak.
Tak tady bych se přidala, taky u videa trpím a televizi používám spíš jako zvukovou kulisu. A hodnocení kvality filmu je u nás nastaveno stejně 😀 . FB nemám a nechci, mimo jiných námitek si myslím, že je to příšerný žrout času.
Díky Matyldo, už jsem si myslela, že jsem nenormální, když nemám s filmy trpělivost. 🙂
Na telku nekoukám od roku 2006 a nechybí mi to.
Já to mám stejně DEDE, ráda čtu texty.
V době internetu samozřejmě na různých zpravodajských webech. Ale prostě text je text.
Člověk musí přemýšlet, soustředit se na okolnosti.
Přiznám se, že mám ráda i tištěný text. Kupuji si časopisy, čtu knihy. Noviny, se přiznám, už vlastně nekupuji.
Ale přitom moje představa krásné snídaně je šálek kávy, něco k zakousnutí a v rukách noviny. Kdyby v pozadí plápolal v krbu oheň, nemělo by to chybu.
Ale je to jen sen.
Praxe je taková, že právě teď popíjím kávu v práci a píši tento text.
Mám ráda tištěné knížky a přitom často a ráda používám Kindle. takže mi z toho vychází, že jsem čtecí narkoman a forma je pro mě druhotná 😛
Míšo, jsem ráda, že si k ranní kávě čteš Dedeník:))
Ani mě Facebook neoslovil…
Zcela souhlasím s IO, vidím to stejně, hodně vedu vnoučata ke čtení a snad se mi to i daří, že mají rády psaný text. Jen podotýkám, že vychází z módy psaní dopisů, těch soukromých, osobních – možná právě proto, že záleží na každém slově, adresát musí přemýšlet, číst i mezi řádky a to je náročnější, než skouknout video…
To mi připomnělo, jak jsem si kdysi psávala s MLP (hodně býval mimo bydliště) a dospěla jsem k poznání, že nejlepší a nejsrozumitelnější písemná komunikace s ním je prostřednictvím vět holých. :o)
Alčo také vnoučkovi čtu a kupuju mu knížky.
Letos k Ježíšku dostane Příběhy kocoura Mikeše.
Dobrá volba. Taky by se mu mohlo líbit O chytré kmotře lišce, když je řeč o Ladovi.
Takyjsou prima ladovi Bubáci a hastrmani.A pokud má, Míšo ,Tvůj Samík rád přírodu, zkus mu sehnat Zemanovu Veverku Zrzečku.Krásných dětských příběhů je moře a mohly by se malému líbit i Děti z Bullerbynu od Astrid Lingrenové.Haló, Jácíčku je taky moc pěkné. Za komunistů vycházely krásné dětské knížky,které neměly v textech (ani přeložených) žádné gramatické, ani jiné pravopisné chyby. Vím jistě, že ty texty byly takto přepečlivě kontrolovány hlavně komunistickou cenzurou, aby se v nich nevyskytly nějaké narážky na režim nebo třeba věty o víře a přikázáních apod.Aspoň , že se dětem do zorného pole do staly a do a mozku zaznamenávaly správné gramatické výzrazy. Moje přesvědčení je, že kvůli velice častým a do očí bijícím, stylistických, gramatickým i sémantickým hrubkám v knížkách i časopisech pro děti velmi pokleslo vědomí dětí o dospělých o správné české gramatice.
Také souhlasím – kocour Mikeš je moc pěkné čtení. Naše Áňa má 12, to už je věk na pěknou encyklopedii, malá Ema má 7, naposledy dostala Živočichopis od Macourka a byla nadšená, teď pořídím asi nějakého Žáčka… :o)
Kdyby malá Ema chtěla taky nějakou encyklopedii, tahle vypadá moc dobře, a je to navíc Žáček: http://www.albatros.cz/encyklopedie-pro-deti-21-stoleti-2/#
Psaní dopisů… máš pravdu. Je to úplně jiná kategorie než mail a esemesky. Ale nechybí mi to, protože já mám ráda rychlou odezvu. Jak vidíš, už mě taky doba zkazila 🙂
kouzlo Facebooku mne minulo…nemám, nepotřebuju a nesdílím…
ani já nemám, nepotřebuji a nesdílím
Taková perlička: jedna anglická diskusní skupina, která rozebírá literární texty, se odmítá zabývat teoriemi, které jsou na videu. Ne oficiálně, linkovat se na ty teorie dá, ale členové obvykle řeknou, že aby mohli s názorem pořádně polemizovat, museli by si to video shlédnout několikrát a dělat si přitom poznámky, a na to že nemají čas.
Takže myslím, že se jenom rozevřou další nůžky. Ti, kteří stejně nechtějí myslet kriticky a jde jim jen o rychlé absorbování zprávy, si radši shlédnou video, protože je to pro ně rychlejší. (Informace jde jinými kanály, můžou u toho dělat něco dalšího, mají obrázky a mají hlasový projev i s emocemi – přesně to, čeho ty se obáváš, protože by tě to mohlo snáz zmanipulovat. Těmhle lidem to vadit nebude. Jasně, dají se pak snáz zmanipulovat, a jasně, suchý fakt bez muziky a pohyblivých obrázků pro ně bude míň stravitelný.) Na druhou stranu lidi, kteří umí polemizovat – u nás málokdo, u nás se umění kritické diskuse rozvíjet nesmělo, schválně si najdi třeba na obyčejné wiki heslo logical fallacies, aby sis udělala aspoň hrubou představu; naši lidi celkem pravidelně dělají právě ty chyby, které člověka pro kritickou diskusi diskvalifikují – prohrál vlastňákem, v diskusi nelze pokračovat. Dělají to proto, že nevědí, že je to chyba. Ono se to ještě učí, ale v podstatě jen na fildách a ani tam ne na každém magisterském oboru. Zatímco jinde jsou diskusní kluby už na středních školách. To pak vypadají věci jinak. No, odbočila jsem. Takže ti, kteří budou potřebovat doopravdy oponovat nebo se k informaci moct po libosti vracet, zůstanou u psaného textu, protože ten to umožňuje snáz.
V zásadě se nejspíš dočkáme toho, co tu bylo za středověku: většina bude (fukčně) negramotná a pojede po obrázkách a po „divadle“, ale ta (funkčně) gramotná část by mohla být gramotná opravdu pořádně. Teda aspoň doufám. 🙂
Ono je to vidět i na politice – lidi se ve srovnání se stavem před sto lety rozhodují mnohem emočněji a mnohem víc na základě hesel. (Představ si v dnešní společnosti takový spor o Rukopisy, co frčel zhruba před tím stoletím.)
Souhlas. Návody na videu hůř chápu. Jsem písmenková, potřebuji papír a zvýrazňovač, k textu a případně obrázkům se vracet. Po několikáté si znovu pouštět video? Na to nemám trpělivost.
Chichi, i návod na vánočku ze šesti pramenů mám na papíře (jsou u toho fotky), i když původně to bylo video.
Io, děkuju za tenhle komentář. Dnes jsem měla hodně rozlítaný den, kolem počitadla jsem spíš probíhala, tak jsem si tě nechala na potom:))
Napsala jsi drsněji to, co jsem měla na mysli, když jsem tento článek psala. Já to píšu ze svého pohledu (dávám přednost textu), ale skutečně si myslím, že práce s textem, trpělivá, pečlivá a dlouhodobá, přináší mozku člověk nemalé výhody.
Když vidím, jak se v psaných médiích zvětšují fonty a obrázky, aby lidi nemuseli probůh přečíst víc než 1000 znaků naráz… tak mám dojem, že se tomu novodobému středověku (jak jsi trefně napsala) blížíme hodně rychle.
O tom, jaké těžkosti mají někteří lidé s pochopením psaného textu se snadno přesvědčíš v diskuzích pod zpravodajskými servery – pokud tedy lidé nečtou jen titulek, než se do té diskuze vrhnou 🙂
Stejně platí, že spousta článků je psaná tak, že v podstatě žádný smysl nedávají. Těžko říct, jestli proto, že redaktor je honěn šibeničními termíny a uvažování tak vzdal, nebo zda ho někteří už ani nejsou schopni.
Vzhledem k tomu, že se s autory obvykle zachází jako s hadrem („každý student nám to napíše levněji), tak se člověk té úrovni ani nemůže divit.
Pokud jde o internetové noviny, nejvíc mi vadí, že v posledním odstavci, kde by měl být závěr a ze kterého bych se měla dozvědět, jak to teda autor myslel a co chce, abych si z toho odnesla – takové tl;dr -, to už není, bývá tam, a to i u dobrých článků, jen takové rozblemcnuté cosi s pár klíčovými slovy pro vyhledávač. (Ta tam asi autor musel narvat kvůli indexování.) Mám tendenci chodit do posledního odstavce, když je text takový roztahaný, jako by autor honil hejno myší, a když se chci přesvědčit, jestli mi článek jako celek vůbec stojí za námahu. A – nic. Vyšplouchli mě. Už neumí psát závěr.
Což ovšem znamená, že vlastně ani sami nevědí, co si o věci myslí, a že ji nemají v hlavě uspořádanou. Takže mi jenom dodávají surový materiál velmi pochybné věrohodnosti – jen to, co oni sami nebo jejich nadřízený považují za „fakta“ vhodná ke zveřejnění.
A protože už tam není myšlenková struktura, komplikue se mi čtení mezi řádky – už nevím, jakou důležitost autor těm nepříliš snadno ověřitelným faktům přikládá nebo v jaké logické struktuře je vidí.
Protože je tak nevidí. Smetl pár barevných lístků a splácal požadovaný počet znaků.
To mě štve, když na to narazím.
Další druh degradace.