BTW: Rodiče, výchova, výživa…

BTW_dé_logoJak naučit děti jíst správně? Co je to vlastně správná strava pro děti? Jak děti donutit jíst, případně je přimět, aby jedly méně? To jsou otázky, kde se správná odpověď hledá velmi těžko, protože samozřejmě neexistuje jedna, ale desítky správných odpovědí, které tu vyhovují a jinde ani ne.

 

V podstatě se člověk jako rodič musí spolehnout na zdravý rozum podpořený aspoň základními znalostmi o výživě. Mě tohle vždycky zajímalo. Ráda kombinuju znalosti z psychologie, výživy a domácího „léčitelství“ tak, abych na jejich základě pletla na míru individuální péči o každého člena rodiny:))

I proto nepřekvapí, že se nechám co chvíli chytit na nějaký zajímavý článek – ať už je to kategorie populárně naučná (vědci objevili:)) nebo osobní zkušenosti lidí, kteří jsou ochotni se s nimi svěřit. No a touto cestou jsem se dostala na (patrně americkém) facebookovém profilu nazvaném „Just Eat Real Food“ k anketě, kde byla položena otázka: Kdybyste mohli zcela vymazat jednu jedinou věc, týkající se vaší výživy v dětství, která ovlivnila váš současný zdravotní stav, co by to bylo?

 

První, co mě praštilo do očí byl komentář Jamie Joi, která napsala: „Jinou matku. Chronická nemoc může být důsledkem traumatu. Jestliže jíte správně, detoxikujete a stále se necítíte dobře, může být za vaší nemocí trauma. Jako je to se mnou.“ Co k tomu říct, že?

Další komentáře se už skutečně zabývaly jídlem, vařením a zvyky kolem jídla. Hodně se opakovala stížnost na to, že lidé byli jako děti nuceny dojídat vše, co bylo na talíři (i tam s dodatkem o hladovějících dětech v Africe). Například Betsy Lynn k tomu poznamenala, že si stále živě pamatuje ty dlouhé večery, kdy seděla sama u stolu, protože jí rodiče nedovolili od něj vstát, když nedojedla – a ona věděla, že víc sníst nemůže. Dodává: „Bylo mi už přes padesát, když jsem se opovážila nechat na talíři jídlo!“

Samozřejmě tam byli lidé, kteří si stěžovali na stravu příliš mastnou a plnou sacharidů, což jim zkazilo postavu a měli potom plno práce, aby si od podobného jídla odvykli, když zjistili, že jim nedělá dobře. To je ostatně vlastně to jediné, co jsem najisto očekávala, že v těch odpovědích bude.

Potom jsem našla další nesmírně zajímavou skupinu názorů lidí, kteří v podstatě kritizovali své rodiče za to, že je důsledně nutili jíst jen zdravě. Ne proto, že by jim to uškodilo, ale krize nastala, když se odstěhovali z domu a najednou zjistili, že nemají vůči „hříšným“ potravinám vypěstovanou žádnou odolnost. Propadli pak sladkostem (Melisa Gonzales), různým snackům a jeden mládenec dokonce přiznal, že poté, co se odstěhoval od své francouzské matky, která skvěle vařila, tak propadl coca-cole tak, až si zničil žaludek.

Jak napsala Lisa, děti by se měly učit, jak vyrovnaně jíst – kompletní zákazy nebo eliminace některých potravin z jídelníčku je totiž nenaučí, jak s těmito potravinami, či řekněme svody, naložit, když budou jednou dospělí.

Mezi těmito příspěvky byla osvěžující poznámka čtenáře (čtenářky?) zapsané/ho jako Mal Kiely, který/á si přiznal obrovskou slabost pro jídlo nazvané „hot chip butties“, což by měly být smažené hranolky vložené mezi máslem namazaný toastový chleba nebo hranolky v žemli. Zajímavé na tom bylo, že to zjevně neměl/a svým rodičům za zlé:))

Našla se ale i skupina lidí, kteří měli stejnou nebo velmi podobnou zkušenost jako Jennifer Black, která napsala, že její matka ji – protože prý byla buclaté dítě – držela na různých dietách od doby, kdy jí bylo osm let. Říká: „Skrze všechny ty diety jsem se dopracovala k váze 300 liber (cca 136 kg). Moc bych si přála strávit své dětství bez toho, abych musela neustále myslet na to, že jsem tlustá a k ničemu, protože i jako dospělá si myslím to samé.

Co k tomu říct? Rodiče y dětem měli nabízet zdravou stravu a učit je, aby jim chutnala. Ale podomácku vymýšlené a všelijak aplikované diety jsou u dětí akorát nebezpečné. Mimochodem Jennifer psala, že ty diety spočívaly v například tom, že jí matka všechno sladila sacharinem a dávala pít dietní colu. Není divu, že to pro Jennifer nedopadlo dobře!

 

A tak jsem přemýšlela, jak bych na tuto otázku odpověděla já. Přiznám se, že bych rodičům nevytýkala nic. Mamina vařila hodně, měli jsme skoro denně teplé večeře, a jestli jsme jedli bůček častěji, než bylo nutné, tak to bylo tím, že nic jiného se často nedalo sehnat. Jedli jsme hodně ovoce (hlavně jablka), i zeleniny, když bylo co koupit. Hotové orgie jsme mívali v létě – a má významná slabost pro rajčata a papriky vznikla právě pod mamininým vlivem.

Že jsem od dětství vysazená na sladké, s tím naši nemají nic společného. Samozřejmě se u nás peklo, bábovky, koláče (hlavně kynuté s ovocem), štrůdly – dorty ne. A jedla se žemlovka, rýžový nákyp a blbouny (kynuté knedlíky:)); ty nejlépe s meruňkami nebo jahodami. Ale nikdo mě do toho nenutil, já jsem sladkožravá od přírody:))

Možná bych se důsledněji odháněla od slazených nápojů. Limonády se u nás skoro nepily, jen na cestách hodně Kofola, zato šťáva do vody se dávala. Dokud byla domácí, tak domácí, potom jsme kupovali takové ty sirupy ve skleněných lahvích.

Čemu jsem doslova propadla, byl takový hnědý sirup, jehož název si nevybavuju – espreso tea? To mi moc chutnalo:)) Ono mě pití sladkého opustila někdo v pozdější pubertě a pak už jsem pila hlavně „samou vodu“, jak říkala kdysi moje malá sestřenka.

Takže rodičům nic nevyčítám, měla jsem skvělé dětství dokonce i v oblasti jídla a pití:)) Za všechny svoje zlozvyky si můžu sama. U svých dětí jsem se opravdu o zdravou stravu snažila, výsledky byly občas i rozporuplné (ten kečup!:)), ale dnes mohu říct, že věcí, co jedí – a co by jíst neměli:))

 

A tak se jednoduše ptám: a jak to bylo u vás? Co byste si radši z dětského jídelníčku škrtli – ne pro chuť, ale pro zdravotní dopady? Co si myslíte o problémech, kterých se dotýkali respondenti oné ankety? Tedy o rozumném přístupu k dětské „oplácanosti“ (obezita potřebuje jiný dohled), o navykání dětí na všechny duhy jídla a učení, aby po odchodu z domu nezvlčely, o dojídání za každou cenu?

Aktualizováno: 7.11.2016 — 20:53

115 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Řekla bych, že způsobem stravování v dětství jsem ovlivněná dodnes. Nevadí mi úplně obyčejná jídla, pokud jsou připravená chutně, ale takový bůček nebo prorostlá masa bych nepozřela, to se u nás nikdy neservírovalo. Zato jsme mívali nudle s mákem, s perníkem, s ořechy nebo naslano se sýrem, škubánky s mákem. Z masových jídel bylo vysoce ceněné kuře a nedostatkovým zbožím byla játra – to byl svátek, když se je podařilo koupit. 🙂
    Měly jsme se sestrou tu výhodu, že nám vařila babička a nemusely jsem chodit do družiny. Až někdy v páté třídě, tuším, že babička onemocněla, tak jsme chodily do družiny asi měsíc -ještěže to nebylo dýl, asi bych nepřežila, neboť jsem se velmi rychle naučila ukrývat nepoživatelná masa (a to byly pro mě prakticky všechny) do polévkového talíře a tak podobně. Byla jsem potom fakt šťastná, že už jsem tam nemusela chodit.
    Jinak jsem si z domova odnesla ještě návyk na sladké – v sobotu maminka vždycky pekla nějakou buchtu, koláče, houstičky a v neděli po obědě býval dort nebo zákusky. 😛 A tak já dnes ke kávičce taky vždy něco sladkého!

  2. Oplácané dítě (já a brácha) a zdravotní sestra (máti) je nebezpečná kombinace. Jak jsme záviděli ostatním dětem, že dostávají „normální“ svačiny…My jsme vstávali s mátí kolem šesté, dostali snídani a na svačinu jedno jablko nebo pomeranč!!! Nenávidím jabka a pomeranče, dodnes. A ten šílenej hlad, co jeden měl, takže se v jídelně nacpal a do večeře zase nic, protože jsme byli tlustí. Takže bych asi vyměnila matku, protože nám zadělala na celoživotní problémy s váhou, organismus se naučil využít vše, co dostal a nedá se moc přesvědčit, aby s tím přestal.

  3. Pokud jde o oplácané děti (jak hezky korektně napsáno 😀 ), je podle mého čistě laického názoru řešení jediné a velmi snadné. Pohyb a snížení energetického příjmu. Fyzikální zákony jsou neúprosné, když je příjem vyšší než výdej, tloustne se, když je příjem nižší než výdej, hubne se. Myslím si, že pro děti nejsou vhodné nějaké diety (pokud nejde o nějaké extrémní případy), děti rostou a měly by mít co nejpestřejší stravu. Jde o to snížit spotřebu sladkostí, sladkých limonád, různých přeslazených mléčných nápojů, všelijakých smažených jídel, majonézy a různých zbytečností, jako všelijaké brambůrky, chipsy, krekry, buráky a podobně. A začít se hýbat. Pokud je dítě jinak zdravé, musí to zabrat. Pochopitelně to nějaký čas trvá a trochu to bolí, ale jinak to nejde.
    Oplácané děti byly vždycky, samozřejmě i za mého dětství. Ovšem to, co jsme tenkrát nazývali tlustoprdem (děti, no), by dneska bylo celkem normální dítě, které není tak úplně hubené. A to, co se dnes bohužel tak často vidí, tedy slečny a mladé ženy, které vypadají jak zápasníci sumo, se zadnicemi skutečně jak almara, to bylo tenkrát celkem nevídáno. To byla naprostá výjimka, když někdo vypadal až tak, to už jsme měli za to, že je nějak nemocný. Přitom jsme byli úplně normální děti, taky jsme jedli bonbóny, čokoládu, oplatky, zmrzlinu, pili jsme limonády, ale asi ne tolik. Nebyla reklama, tak jsme po tom tolik nebažili. Ale hlavně jsme se hýbali. Já jsem jako školačka hrála basket a později volejbal a chodila „do cvičení“ – cvičili jsme v tělocvičně na nářadí. Když jsem neměla trénink, byla jsem venku s ostatními dětmi, jezdili jsme na kole nebo na kolečkových bruslích, lezli po prolézačkách, honili míč. V zimě jsme měli na sídlišti kluziště a chodili jsme skoro každý den bruslit, o víkendech jsem jezdila na hory lyžovat, v létě na tábor. To bylo normální a měla to tak většina mých spolužáků a kamarádů. Nebrali jsme to jako nějaké velké sportování, nemysleli jsme si, že z nás budou nějací vrcholoví sportovci, prostě nás to jen bavilo. Nu což, doba se změnila, no.
    Je to samozřejmě každého věc, jak vypadá, proti gustu žádný dišputát. Jenže to s sebou nese spoustu zdravotních komplikací. Samozřejmě ne hned, ale za dvacet, třicet, čtyřicet let. A mezitím to předají i svým dětem, a tak to pokračuje dál.

    1. Ono se to už zase mění. Vídám teď celkem pravidelně poměrně slušný vzorek dětí od šesti let. Hýbou se rády. Ve škole mají na chodbě žebřiny a šplhadla a věčně na tom visí. Navrhla jsem jim pár akrobatických základů – hvězdu umí, tak most ze stoje, stojku na rukách, takový ty věci, co neuděláš, když nemáš silný posturální svalstvo (který když nemáš v dětství dobře založený, tak se ti v dospělosti křiví záda jak hrom), jsou nadšený a každej týden mi ukazujou pokroky.
      Ony se v podstatě děcka hýbou rády, když mají tu možnost.

  4. Doma problém s jídlem nebyl, taky asi proto, že jsem byla žravý dítě. Na rozdíl od bráchy, kterej nejedl ze zásady a naši kolem něj pořádali loutkový divadýlka, aby nunánek otevřel pusinku. Což se mi hnusilo tak, že jsem se zařekla, že takhle nikdy a fakt jsem to u synka dodržela. I když vypadal jak reklama na hlad. A vyrostl na skoro dva metry 🙂
    Takže jsem proti nucení do jídla, ale na druhý straně se mi protiví pozorovat, jak dneska každá řádná ženská musí na talíři něco nechat, protože dojídat není „IN“. Nemám ráda plýtvání a navíc mi to přijde jako neúcta (v případě, že to je dobrý) k tomu, kdo to vařil.

    1. Tak já už se naučila říkat v restauraci, že chci poloviční hranolky, nebo jen tři knedlíky. A vůbec se nestydím.

  5. Trochu OT, ale zas snad tak moc ne – když je tu dnes řeč o jídle, neporadila by mi některá z vás, co s cukrovou řepou? Včera jsem jí dostala tašku a moc nevím, co s ní.
    Poznámka pro Verenku – „repák“, který znám od trenčínských kamarádů, raději v sebeobraně dělat nebudu. 😉

    1. z repy udelat repanky! btw taky bych repu chtela ale letos ji tu v okoli nepestuji 🙁
      repanky: testo na kynute buchty, napln: domekka uvarena najemno nastrouhana repa napul s mletym makem. (pri vareni repa smrdi. je fajn uvarit pradelnak naraz a namrazit si ji, pak staci vytahovat balicky a pect. mnam!

      1. Řepánky mám v plánu, i řepný sirup, ale chtěla jsem vědět, jestli někdo neznáte ještě něco dalšího.

        1. nakrájet zviřátkům 😀

          máti říkala,že ji její maminka povařila, pokrájenou, protáhla slabou octovou vodou a nechala sušit, pak to měli jako křížaly … ale přesně ti to neřekne…

    2. Máti dělá výborný řepánky, buchty s náplní z cukrové řepy a mletého máku. Recept pošlu hned, jak ho z ní dostanu:-)

    3. Aida,repák som pila len raz v živote / v pochabej mladosti/ a je to hnus.Ešte dnes ma striasa.

    4. Já bych věděla, co s cukrovou řepou, jenže to u vás asi nebude proveditelné … cukrovka se totiž musí hlavně pasírovat, pasírovat a pasírovat přes žírný skot … teda hlavně přes dokrmované prase … to se můžou jít řepánky pak zahrabat (rofl) …

  6. Já si nepamatuji že bych se v jídle nimrala. Co se uvařilo to se taky snědlo a nikdo se neptal co raději k obědu…slaný nebo sladký to bylo fuk. Máma dovedla uvařit i z mála a ráda vařila slovenská jídla jako fazolačku, zelňačku, halušky, nebo dost často rýži s houbama. A taky pekla buchty, koláče atd.
    Celé svoje dětství jsem trávila o prázdninách na slovensku a tam se také jedlo jednoduše, podle toho co bylo k dispozici – maso málokdy, + pravé kravičkové mléko, z něj sýr a brynza a špek se syrovou cibulí a klobása ze zabíjačky co se udila v komíně a vždycky byla ještě v létě. To už nikdy bohužel jíst nebudu a věřím tomu, že to je základ toho, že jsem nikdy nebyla a doufám že ani nebudu nemocná bledule. Abych tak řekla nejlepší je od všeho s Mírou!! 😛

  7. Já bych ze svého jídelníčku v dětství neškrtla nic. Máma vařila moc dobře. Nesledovala žádné trendy ani „převratné vědecké objevy“, u nás se prostě jedlo všechno. Zelenina, ovoce, maso, přílohy, mléko, sýry, jogurty, pečivo, měli jsme jídla masitá i bezmasá, slaná, sladká, teplá i studená, nějaký koláč, bábovka, štrůdl nebo něco takového u nás taky vždycky byl. Přestože jsem vyrůstala ve stejné době a byli jsme běžná rodina ze sídliště, bůček ani přední hovězí jsme nikdy nemívali. Běžně jsme kupovali vždycky nějaké limonády a zároveň taky sodovky (tím mám na mysli to, čemu se dnes říká „perlivá voda“, čistá. Prodávala se ve skleněných lahvích a pokud jde o perlivost, tak se to vůbec nedá s dnešní lehce šumící vodou srovnat. Když byla čerstvě otevřená, tak šla pomalu i nosem 😀 ), později jsme dělali doma sifon. Šťáva do vody se u nás nějak neuchytila, ale vím, že se to tak běžně dělávalo. Naši (oba původem z Plzně) pili k jídlu pivo – ovšem asi tak jednu dvoudecovku piva po jídle, tedy žádné nasávání. Rodiče mě nijak nenutili za každou cenu dojídat, ale to spíš proto, že mi máma prostě vždycky nandala jen tolik, abych to snědla. To bylo jen ve školní jídelně, ale tam to nebyl problém množství, ale to jídlo bylo prostě hnusné. Ale i s tím jsme se jako děti vypořádali, únik před účami byl pro nás zábava.
    Dodnes jím tak, jak jsem si v dětství navykla, tedy jídlo všeho druhu. Nikdy jsem nepropadla žádnému potravinovému šílenství. Veškerá smrtelně vážně míněná varování vědců jsem vždycky házela za hlavu a čekala, až trend zase obrátí o 180 stupňů, a dlužno říct, že se tak vždycky stalo – mléko, máslo, sádlo, vejce, červené maso, cukr, pečivo, káva a já nevím, co ještě, to všechno bylo během mého života těžce pohaněno jako přímá poukázka na rakev, a po čase bylo zase potichoučku nenápadně rehabilitováno. Myslím si, že je dobré jíst ode všeho, ale samozřejmě s mírou. A taky se trochu hýbat a snažit se být pokud možno v pohodě, a pak většinou nejsou problémy.
    Ještě k tomu dojídání. Myslím, že je logické, že nás k tomu naši rodiče vedli. Jsme první generace, která si tohle „plýtvání“ může dovolit (a to jen v části světa), dřív (tím myslím celé dějiny) tomu tak nikdy nebylo. Plýtvat jídlem si mohlo dovolit jen pár nejbohatších, ostatní měli jídla tak akorát a spousta lidí byla ráda, že se vůbec najedla alespoň něčeho, o nějakém nedojídání nebo vyhazování nemohla být ani řeč. Mnohde je to tak dodnes. Navíc naši prarodiče zažili dvě světové války a naši rodiče jednu, pokaždé byla nouze o jídlo, a tak si zvykli dojídat a neplýtvat.
    No nic, taky jsem nudná 😀 . Žádné drama, žádné trauma, žádné výstřednosti.

    1. S tou honbou na nezdravé/zdravé potraviny máš pravdu, mamku to taky nijak nebralo, ale tehdy se ani o tom nijak nemluvilo.
      A co se týká toho masa: my jsme tehdy ještě Praha nebyli a do venkovského řeznictví toho nikdy moc nepřišlo. A když přišlo, řezník měl spoustů známých, to bylo stejné jako u zelinářů, a co zbylo, šlo na krám. Taky se pamatuju, že se prodávalo tzv. vázané maso; když chtěla mamka kousek lepšího hovězího, tak musela vzít taky kus toho podřadnějšího. Ale dobrá kuchařka si poradila i s tím. Jinak to tehdy nešlo. Jednu dobu vůbec nebylo vepřové a my se sestrou mamku prosily, aby udělala řízky z hovězího. Marně nám to vymlouvala, zkusila to jen jednou.

      1. U nás to s masem bylo tak, že máma pracovala v centru Prahy, takže maso kupovala buď hned ráno cestou do práce, nebo v polední pauze, to ještě byla šance na slušné kusy, jako třeba kotlety, hovězí plátky nebo dokonce roštěnky, pěkný kus pečeně nebo občas dokonce i skopové. U nás na sídlišti už to v řeznictví vypadalo hůř, to je pravda. Ne že by maso nebylo, ale to, co měli, prostě nebylo pěkné. Navíc ty řeznice tady měly takový nepěkný zvyk (ale tak to asi bylo všude), že zákazníkovi vlastně ani neukázaly to, co kupuje, balily to na takovém pultu zády k zákazníkům, navrch daly kousek lepšího a dospodu hodily nějakou flákotu. Nějaké takové „ukažte mi to ze všech stran“, nebo že by si člověk mohl vybírat třeba jednotlivé kotlety nebo řízky, to neexistovalo.
        Z hovězího předního máma dělávala někdy polévku, kterou jsem neměla ráda (ale jedla), přišla mi sladká a vždycky jsem se smála, že je jak z lidského masa, o kterém se říká, že je sladké 😀 . Dodnes nemám ráda domácí hovězí vývar a sama ho nedělám, i když jinak mám hovězí maso ráda.
        Taky jsme nezřídka mívali sekanou nebo karbanátky z polotovarů, to jsem měla ráda. A na víkend se u nás dost často peklo kuře, v jiné úpravě jsme ho tenkrát vlastně ani nedělali.

        1. To mi hrozně připomnělo, jak jsme (v 88. roce) viděli prodávat maso v SSSR. Napřed velká nejistota, jestli přivezou. Pak velká nejistota, kolik přivezli. Nakonec velká nejistota, jestli na člověka něco zbude. Průběh prodeje: řezník hodil půl prasete na stůl a zeptal se: Kolik? Odpověď byla váha. On to od oka sekl a převážil. Když se sekl moc, odsekl nebo přidal. Dělit na nějaké kotlety, kýty, lalok? Odkud jste to spadli, to je buržoázní přežitek. 🙂

          1. Přesně tak, taky jsem to tam kdysi viděla, cena byla tuším jednotná za kilo. Častější ale byla řeznictví úplně prázdná, max. tam někde visely tak 2-3 olezlé slepice (i s pařátkama).
            Jak jsme tam letos byli, úplně jsem se zapomněla do nějakého řeznictví podívat, resp. jsem žádné nenašla.

  8. Najskôr som písala veľmi veľa.Po dopísaní som s tým nebola spokojná.Zhrniem to.Ľúbim jesť i variť.Robím to denne s radosťou./podľa toho aj vyzerám,no čo už/

  9. Já se DEDE narodila jako nedonošená v 7 měsíci. Vážila jsem 1,90 kg. A tak mě fest vykrmovaly.
    V půl roce jsem prý snědla talíř BB pudingu.
    V dětství jsem byla dávána za příklad sestřenicím. Že všechno sním a nenimrám se v jídle. Obě dvě mě svorně nenáviděly.

    Můj zlozvyk ze školních jídelen je jíst rychle a dojídat. Až teď v 50-sáti jsem naučila nechávat přílohu.

    Jinak se u nás vařilo normálně a myslím, že i zdravě. O totéž jsem snažila u svých dětí i já.

    Jediné přes co u nás nejel a nejede vlak, je to, že se jedlo vše. Žádné vybírání. Pokud ti to nechutná, sněz trochu a dojez se chlebem.

    Tuhle mě potěšil můj 6-ti letý vnouček Samík. Ptala jsem se ho : “ Hádej co bude k obědu “ .
    A on na to “ Určitě tvoje skvělé francouzské brambory „. On je má totiž moc rád.
    Taky mi řekl : “ Já polévky nemám rád, ale pro tebe sním 12 lžic. „.

    1. Míšo, vnoučata jsou opravdu odměna za to, že člověk své vlastní děti nezabil 😀 Umím si představit Samíka u babičky (inlove) a jsem strašně ráda, že to funguje i u nás 🙂 A těch 12 lžic polévky, kterou by jinak nechtěl jíst vůbec, to je důkaz velké lásky! 🙂

    2. Vsadím se, že po odpovědi „Určitě tvoje SKVĚLÉ francouzské brambory“ bys je uvařila, aj kdybys měla ty erteple jít vykopat (chuckle) … jojo, vnoučátka to s babičkami umí (většinou).

      1. To teda!!! Jak jsem to u svých dětí nedělala, když jsou zde holky tak bych se i „přetrhla“! (inlove)

  10. Jo, a ještě něco jsem si odnesla z dětství.Polívky. Prostě u nás byl pořád na vařiči nebo na kamnech kotel polívky, která se ale jedla jako samostatné jídlo. Prostě co zbylo, rozlila mamka do psích kastrůlků, ty strčila do lednice a založila na další. To náhodou bylo moc vděčné, když naši přišli z práce a my ze školy, nebo zvenku. Klidně jsem si ji ohřála i ke snídani.
    A to mi zůstalo do dneška. Taky navařím, rozdělím a ohřívám. Bez chleba a bez polívek bych nepřežila.

      1. Jj, hlavně v zimě, v létě tak bramboračku, hráškovku nebo pórkovou, jinak zase saláty. A to blaho, když začnu sbírat svoje okurky a rajčata, někdy mám i papriky.
        Ale nastane chladno, najíždím na vývary a polévky zahřívačky.

        1. Polívka je základ, a kór teď, když je chladno; přes léto si na polívku ani nevzpomenu, to spíš na nějaký ten zmíněný salát. Když je takhle chladno, děláváme si s MLP jen obyčejný (ale silný) vývar bez ničeho a pijem ho z hrnku.

          1. Poslední tak 3 roky se mi zdá, že prostě neuvařím tak dobrý hovězí vývar, jako dřív. Vařím ho stejně jako mamka, jen sůl a pak spoustu zeleniny, ale nějak přestává mít tu chuť, která k němu patří. Táhnu ho několik hodin, zeleninu pak dávám dovařit novou, ale nějak to není ono. Zkoušela jsem ty kosti a maso opéct, jak jsem někde četla, ale to mi nechutnalo. Zrovna tak žádné jiné koření ani dochucovadla k vývaru nepřidávám.

            1. My si ten vývar nejraději děláme z krůtích krků. Při vaření kromě soli a kořenové zeleniny přidávám (stejně jako asi každý) i kuličky nového koření a černého pepře, někdy 1-2 bobkové listy, cibli, česnek a nějakou zelenou nať (nať z petrželky, kousek rozmarýnu nebo tymiánu) a když je, tak i rajče. Jo a vaříme to dlouho, opravdu hodně dlouho, a při hodně nízké teplotě. A klidně i v papiňáku, ale pod bodem varu a aspoň 2-3 hodiny nejmíň.
              Já vím, nic světoborného, nám to takhle ale chutná. Inspirováno Jamiem Oliverem.

              1. Jj, cibuli dávám taky, petrželku nebo libeček taky. Ale bobkový list a nové koření už ten vývar vede někam jinam. Do vývaru z vepř. kostí, když dělám játrovou zavářku, to ano, i ten česnek. Ale do hovězího jsem nikdy nic jiného nedávala.
                Nedávno jsem si jeden krůtí krk koupila, tak zen vývar zkusím.

                1. Bobek je volitelný, nemusí se dávat, on i ten rozmarýn nebo tymián to posunuje někam úplně jinam od takové té klasické chutě, na kterou jsme zvyklí. Hlavní asi možná bude to dlouhé vaření při nízké teplotě, aspoň myslím.

                  1. Já nedávám bobkáč, ale zase přidávám hřebíček, někdy i špetku muškátového květu. A souhlasím s aidou, že krůtí krky jsou výborné – vývar bývá hutný a maso z krků moc dobré (ale musí se opravdu hodně dlouho vařit, aby z kostí samo odpadávalo)

                    1. Teď mám indukci, není problém. Ale nejlepší vývar byl, když jsem ho táhla na plotně Rekreantíka.

  11. Jak to tak čtu, tak jsem asi jedna z mála, která v dětství jedla maso téměř denně (v podstatě jenom pátek byl postní – to byla fazula a nějaké bacúchy). Holt kovozemědělci – museli jsme jíst fortelně, abychom zastali všechnu práci (navíc ženské musely zastat i tu chlapskou, aby nám tatínek vydržel – aj tak byl vytřepaný jak machorka).

    Takže polívka, máčka s masem a knedle byly pětkrát do týdne, v pátek ten púst a v nedělu NĚKDY řízek s erteplama (na Vánoce kapr). V podstatě co jsme si nandali na talířek, to jsme i snědli (mamka byla kuchařka od boha) – akorát Danka byla odjakživa nejeza – jen jsme vyšly ze vrat do školy, mrskla svačinu za tihle …

    Sodovky jsme pili akorát v hody (to se koupila celá bedna), jinak taťka k obědu chystal ty svoje dryáky – sodu a domácí sirup z černého rybízu(barva hrozná, chuť neskonale dobrá). Jinak se pila voda ze studně anebo se dělal sifon.

    No chleba se sádlem a hrnek mlíka – tak bez toho se nedal přežít ani den (rofl) (rofl)

    1. Jo, to byla jedna z výhod zemědělství – ovšem je třeba nevidět všechnu tu dřinu okolo 🙂
      My ve městě jsme to měli s dostupností kvalitnějších potravin o dost těžší, ale holt jsme měli zase jiné výhody. Ono to v součtu asi bylo více méně spravedlivé 🙂

    2. Hm, no jo, kastrol čerstvého sádla byl lahoda. Jak byl starší, tak se na něm jenom smažilo- vlastně mě v dospělosti překvapilo, že jíška se dělá třeba taky z másla. Babička byla děvče z venkova a některé věci se holt předávají…

  12. Asi budu za nudnou, ale odpověď na otázky od Dede nezodpovím. Jsem možná dementní, ale nevzpomínám si, že bych někdy musela nad talířem brečet. Jo, už jsem tu jednou psala, že jsem vyndavala švestky ze šv. knedlíků a tahala kopr z koprovky, ale to bylo akceptováno. Nechceš, nejez. Tvoje chyba. Obědy jsme se sestřenicí jedly u babičky přeslicové, večeře doma. Na jídlo nemám žádné nepříjemné vzpomínky, asi bylo v pořádku. Polovinu svého života jsem vážila přesně 48 kilo, furt a pořád. Teď je to kapánek horší, co naděláme!
    Nejsem výživový expert, tak nevím, jestli za mou hyperimunitu může strava z dětství nebo jiné faktory. Těžko to může kdokoliv posoudit. Žádná traumata si nevybavuji, jak jsem psala, jsem nudná.
    Jo, jedno traumo by bylo! Kapr na vánoce! Ale toho jsem nemusela jíst, takže zase nic.

  13. Mamka moc nevařila, protože musela lítat po kurtu (tenisovém ) a my jsme v areálu zatím lezli po stromech, střechách sprch eventuálně prchali k potoku a sbírali šneky. Nemyslím, že by to na nás mělo nějaký negativní dopad.

    K anketě: Taková hezká, návodná otázka :/ Já ne, já za to nemůžu, to voni.
    Přestat se vrtat v minulosti (ta už byla, stejně se nedá změnit) a podívat se, co mám před sebou na talíři teď. (Ono se to dá zobecnit na většinu lidského činění. ) Jenže to je táááák nepohodlné.

    1. Ri, tohle napadne každého, kdo měl aspoň průměrně prima rodiče. Jenže existuje jisté procento rodičů, kteří by bývali radši neměli vůbec rodiči být. Pak jsou šrámy na duši celoživotní. Bohužel.

      1. Ano, jsou. Ale výše řečené platí i tak.
        Dnes je veliká móda chodit pozpátku a padat do hnoje, protože otočit se a koukat před sebe na cestu je dřina.

        Kdyby šrámy na duši v dětství měly takovou moc, jaká se jim v dnešní blahobytné době přisuzuje, lidstvo by dávno vyhynulo. Myslím, že je to spíš nedostatek přípravy ke zvládáni stresu, co způsobuje tu neochotu k sebekontrole. Drze si dovolím dát paralelu k imunitním problémům a hyperčistotě. Ale to je na jiné a dlouhé povídání. A já jsem v tomhle směru zloch 😀

        1. Ale jo, do značné míry s tebou souhlasím, s tím trendem. To, co se třeba děje na západních univerzitách (hlavně v humanistických oborech) je třeba šílenství, kterému jsem se zdráhala věřit.
          Jenže jsou lidé, kteří, ač bojují a snaží se jít vpřed, mají jizvy z dětství příliš velké. Není jich moc, ale existují, pár jich znám. Vždycky si pak říkám, jakou jsem já měla vlastně v životě kliku.

          1. Ano, jistě. Na světě je spousta hendikepů. A za nějaké procento z nich mohou i rodiče. A za nějaké nemohou. Věci se prostě přihodí.

            Otázka je, co dál. Ne co předtím, co dál.

            1. Naprosto s tebou souhlasím. Šrámy se prostě stanou. Když se s nima člověk srovná a jde dál, je to v pohodě, naopak je to neocenitelná zkušenost. Zato když v nich člověk uvízne a až do konce života se v nich ňahňá a tovonuje (od „to voni“), tak prostě uvízl a dál se nehne. Někteří takhle uvízli třeba v předškolním věku. To jsou ty typy, co by radši neměli mít děti.
              Lidi strašně neradi slyší, že je to osobní volba. Že je za ně zkrátka nikdo neodvízne. 🙂

              Když budeš mít smůlu a vyšvihneš si oko, strávíš zbytek života řevem, že sis vyšvihla oko, nebo se s tím srovnáš a naučíš se žít s jedním? Co je lepší?
              Zvířata to řeší jednoduše: srovnají se (nebo umřou). Nebolestínkují.
              (Kór zábavnej mi přijde ten chlápek s tou kolou – boha, to si nevšiml, že mu to dělá špatně? To má místo mozku květák, trauma, nataženou nit, nebo co? Neumí myslet za sebe? Dospělej? Ech… 🙂 )

              1. Zkrátka a dobře je třeba pochopit, že život není jen procházka růžovým sadem, že má občas i nějaké horší stránky. A že to tak má každý, i když na to třeba nevypadá. A že to tak prostě je, a ať je to jak chce, žije se dál. A tak to prostě je.

  14. U nás se taky jedlo dost bezmase. Ne, že bychom ho nejedli, ale bylo ke koupi jednou týdně, většinou bůček a přední hovězí. Tak si taky mamka vypomáhala, jak to šlo, třeba i uzeninami. O trendu zdravé výživy se nijak neuvažovalo, hlavně že něco bylo. U nás se buchty a koláče nepekly, a dodnes mi to nijak nechybí. Ale občas si třeba koblihu dám. Dodnes mám ráda docela jednoduchá jídla: bramborák nebo bramplacky, luštěniny, k těm maso vůbec nemusím, lečo, když je sezóna, ryby jen tak na másle, ale řízek můžu jednou týdně, to je jediné, v čem hřeším, klidně mi jinak stačí k večeři chleba se sýrem.
    Jedno ale musím mamce přiznat jako velké plus: NIKDY jsem nemusela dojídat, radši se mě mamka vždycky ptala, kolik toho na talíř chci. Razila zásadu, že jedno sousto navíc mi může znechutit i to nejmilovanější jídlo.
    O to horší to bylo ve školní jídelně, hlavně na 1. stupni. Párkrát jsem takhle zůstala sedět nad nedojedeným talířem, úča stála nade mnou a nutila mě dojíst. Až když se mi jednou doopravdy zvedl žaludek, tak toho nechaly. A mohla jsem křičet do okýnka, že chci míň, dlouho to nebylo nic platné.

    Ale jednu opravdu úchylku jsem si vypěstovala v dětství a ta mě drží dodnes. Miluju tuhý chleba, ne ten čerstvý.(já vím, jsem exot). Ale púvod téhle úchylky tkví v babiččině sestře. Každý rok babička dostávala od sestry koš jakblek, ten velký, dvouuchý, nahoře překrytý přišitou pytlovinou. Jezdili jsme pro něj na dráhu. A v tom koši byl taky zabalený domácí chleba, pěkné bochníky. Tak se chleba jedl, dokud byl pro dospělé poživatelný, a zbytek jsem si nasyslila pro sebe. To bylo blaho! Suchej, posolenej chleba, zalezla jsem si někam s knížkou a tam jsem si to užívala. A to mě drží dodnes, kdy jsem konečně našla chleba, který mi vyhovuje.
    Jinak si nemyslím, že by se na mně nějak jídlo v dětství negativně podepsalo. Sladké jídlo vůbec nemusím a nějaká ta sušenka se hned vyběhala.

      1. 🙂
        Konečně se mi na to někdo chytl, dobrá blbost, že? 😉
        BTW. Mně to vyšlo podobně.

  15. Můj kolega, který jest náruživým cyklistou (ano, to je ten, co v pátek za hustého deště nasedne v Břeclavi na kolo, aby na druhý den za hustého deště dorazil do Prahy) a ten říká, že na kolo je nejlepší kus špeku a banán (:o)) – chleba že zasedá.

      1. Banány jsou vynikající potrava, jenom jsou poněkud neodolné. Takový banán po několikahodinovém pobytu v batohu společně s flaškou vody (nejlépe když trochu popobíháš a pěkně s batohem natřásáš)…
        Já potřebuju i nějaké to pečivo (ono je jedno jestli rohlík nebo chleba), prostě žaludek vyžaduje, žaludek dostane. Každý to má trošku jinak a důležité je pak právě poslechnout o co si tělo říká a mít to po ruce když si o to řekne.

        1. Přesně – s tím banánem. To by ho člověk musel nosit v krabičce:)) Navíc já mám ráda banány ve stavu, kdy je už část lidí nechce jíst, tedy skutečně zralé – a ty se na cesty už vůbec nehodí 🙂

        2. Máš pravdu přecedo, tělo to ví 😀

          Napsala bych, že umím sbalit banán na cesty nerozbitně, ale když o tom uvažuju, spíš ho včas zakousnu 😉

  16. a ještě něco zmíním, dříve se jedlo u stolu, teď si to každej odnese k televizi na gauč nebo k počítači do pokoje a zhltáááááá…nebo to bezmyšlenkovitě spucne..ani radost z toho jídla nemá….

      1. Tak to je moje úchylka od dětství … já si asi jídlo bez knížky ani nevychutnám (rofl) .

        Když jsem došla ze školy domů, tak po převlečení a rozdělání ohně (v zimě) a uhňácání knedle (aby byla čerstvá, až se všichni sejdeme k obědovečeři) jsem si namazala tři krajice chleba sádlem (jeden byl s cibulí, druhý s hořčicí a třetí se sezónní záležitostí – pažitka, rajče, ředkvička), sedla si s knížkou ke stolu, pomalu ukusovala a četla a jedla a jedla a četla … dodnes je to pro mne největší blaho.

        No jo – když my se u společného jídla sejdeme jednou do roka na Vánoce 🙁

      2. Tak tohle byl a je můj zlozvyk. Ne, když jsme seděli u stolu všichni, to prostě ne. Ale když jsem třeba přišla z venku, ohřála si polévku nebo si udělala chleba s něčím, tak jsem si k tomu vzala knížku. Táta ze mě šílel, říkal, že nemůžu vědět co jím, ale já mu na to odpovídala, že si násobím požitky.
        Ale třeba k televizi vzít jídlo, to mě nebere.

          1. Tak jsem nahoře udělala pokus, který nevyšel.
            Dámy, jsem moc ráda, že v tom nejsem sama.

        1. Ano, to je přesně můj případ. Nebo náš – ono se to v rodině rozmohlo.
          Neplatí to ale u společného jídla – to je úplně jiná záležitost. Jídlo a společnost spolu krásně ladí, knížka netřeba.
          (Výjimka existuje – a to snídaně, kdy jíme jen my dva s Martinem a dohodneme se, že čteme oba 😛 😀 )

          1. Tak jistě – společné jídlo je něco jiného. Navíc – pro samé talíře není kam položit knížku (chuckle) .

        2. Eh, tak tohle se u nás prostě netrpělo. Kniha u jídla (ani kniha v posteli). Dodnes to nedělám.
          Že by následky kruté výchovy 😀 ?

          1. Zano, ani v posteli ne? 😀 To by mi přišlo fakt krutý (pokud ovšem v posteli okamžitě neusínáš (rofl) pak je lepší číst v křesle:))

            1. Ani v posteli. Dodatečně bych řekla, že to asi bylo v mým případě rozumný, protože od malinka blbě usínám. kdybych byla bývala směla číst, tak by mě ráno prostě vyndali z postele s dočtenou knihou 😀

          2. Ano – tak to je velice kruté (rofl) – já měla knížky všude a četla jsem snad při každé příležitosti. Naštěstí mi tuhle mou zálibu naši ani moc nevymlouvali … oni mi vlastně nic moc nevymlouvali, akorát ten suchý chleba jsem posléze musela jíst doma, aby si sousedi nemysleli, že na mně šetří (rofl)

  17. U nás se jedlo hlavně levně, nemohu říct že špatně, ale leta letoucí maminka musela někde ušetřit a nejvíc se ušetří na jídle. Táta byl fantastický kuchař experimentátor, ale málokdy z něj vypadlo něco nejedlého. Jeho vášeň kořenící mne vedla k tomu, že koření používám střídmě, ale myslím, že žádné trauma mi nezpůsobila. Traumata mi způsobilo až studium a prohlubování poznatků z potravinářství, tam jsou jídla, která nepozřu. Například syrové ryby jsou pro mne naprosto nepřijatelné, u grilovaných kuřat též nejprve provádím rozborku, než se odvážím.
    Moje maminka od mého dětství bojovala s mou obezitou, opravdu nic nezanedbala( takže pomyšlení na vařený květák s sebou nese vzpomínku na primáře interní kliniky, který došel k přesvědčení, že po dni hladovky jim tam zase přiberu…). Tím pádem pro mne byla spousta jídel zapovězena a zakázána a striktně to dodržovala celá rodina i s mou prožranou sestrou, zvanou Bohouš. Takže ani ve škole mi nemohli nic zošklivit, hlavně, že jsem něco dostala

  18. Hmmm, u nás se hodně jedla zelenina,maso málokdy, navíc často ten bůček, páč jiného v obchodě nebylo. No a já od mala nejím tlustý maso (a taky vařený hovězí, co jsou v něm průhledný žlaže, poučení ze školky nad mnoha nedojezenými talíři). Z toho zřejmě vychází moje neschopnost jíst častěji maso 🙂 Protože nejčastější jídlo bylo něco z brambor (bramboráky, placky a šulánky) nebo z mouky (kynuté knedle, taštičky a palačinky). Buchty často. Obvykle k luštěninové husté polívce už byly jen ty buchty. Sladké jsem se odnaučila jíst kolem dvacátého roku- zjistila jsem, že i přes drsný sportovní trénink z něj dokážu přibrat. Ty bramborový jídla můžu pořád a zeleninu a luštěniny taky 🙂 Do jídla mě nikdo nenutil, žížala jsem úplně nebyla. Můj muž si přinesl nenávist k luštěninám a nedůvěru k zelenině. To druhé už jí, to první v určitých formách taky- ale jak od mala jedl jen to maso, on ho může vždycky a všude 🙂 Naštěstí je ochoten se mnou jíst ryby (i když jeho máti tvrdí, že ryby nikdy nejedl- no, ona je nejedla, tak je nejedli všichni).

    1. Jo, na bramborách a některé zelenině klidně a spokojeně vyžiju – stačí mi k tomu kousek másla a nějaké to vajíčko:))
      Maso jsem kdysi měla moc ráda, mým snem bylo jíst jen maso a zeleninu, což (vzhledem k ceně a nedostatku masa) byl jen sen. No a když přišel čas, kdy jsem si to mohla splnit, tak jsem o to už nestála. Dnes spíš řeším nedostatek bílkovin ve své stravě, protože umím snadno přežít na zelenině a sacharidech (pečivu) s trochou toho tvarohového sýra.
      Strašně ráda bych měla nerada sladké – to ti závidím 🙂

  19. Máti vařila dobře a ráda. Dojídání bylo prostě taková samozřejmost-to do nás tloukly tety už ve školce, následovaly soušky ve škole a šílený kuchařky z jídelen, které asi měly školení na psychologický teror – prostě to sníš a basta! Jinak nepůjdeš domů! Nestačilo,že u okénka děcka slušně říkala- bez mrkve,bez masa..bez něčeho..nakydaly jim to na talíř a mazejte! tímhle jsem byl adlouho poznamenaná. neskutečný zážitky mám z infekčního z Perníkovické nemocnice, kde jsem ležela se šarlachem. Po návratu domů, jsem se dovolovala i jestli se můžu napít. A dlouhou dobu odmítala brkaši a kmín. Nepozřetelná je pro mne Vratislavická omáčka a doufám, že už se s ní nikdy více nesetkám. Sladké se u nás jedlo -tedy lité buchty, v neděli po obědě a do úterka, když zbylo, byly k snídani.u nás se moc nesladilo, jediný sladký co piju,je espreso tea (stále se vyrábí a kupuju si ho na zimu v Globusu) a mošty, ale ty si ředím. Ano, vím, že je cukr i ve víně a v alkoholu, ale to nepiju denně. Kávu a čaj nesladím. Semo tamo zhřeším v práci a dám si koblihu s meruňkovou marmeládou. ten med do masa se skoro ztratí:-D
    Nejhorší,co pro děti je, je rodičovský příklad. Protože někdo z rodičů něco nejí a šklebí se a dělá i to blééé, to nechci,to nejím,to je hnusný..přejme to i dítě. Pokud matka spoustu věcí v kuchyni nevaří a do jídelníčku nezařadí, dítě to odmítá. Pokud se otec šklíbí nad čočkou na kyselo a odmítne k obědu hrachovou polívku, zkusí to i dítě. bylo dost jídel, která otec odmítal. Z části proto,že moje mečová babička by mohla vařit v eskadrách smrti – dobré suroviny zničila k nepoživatelnosti a šedi.Z části proto, že jazyk už měl někdo v hubě,ledvinky jsou eklhaft a rejži žerou sloni…a tak moje maminka,tahle jí milovaná jídla dělala,když byl na montáži a o víkendu byl bůček..takže v týdnu jsem baštila vemínko,žaludky nebo rizoto, porkovou polívku,luštěniny atd…nebo jen dušenou mrkev s bramborem, kapustový karbanátky…nekupovaly se u nás sušenky a pišingry,bonbony … přesto jsem nikdy vyžle nebyla..ale i přes svoji prostorovou výraznost jsem dokázala lézt po stromech a chodit na vejšlapy a dálkové pochody… jediné,co mne omezilo,byla alergie na pyly…ale je fakt,že jsem nikdy nebyla líná si uvařit… 😉

    1. O rodičovském příkladu mi povídej 😀 Martin přišel z domu s tím, že má rád rajskou polévku – ale sladkou jako pudink. Brr. Hodně let jsem tuto jeho chuťovou úchylku před dětma tajila (sladila jsem mu polévku na talíři, aby to nikdo neviděl:)), ale samozřejmě se toho kluci domákli a co? Začali si i oni sypat cukr do polívky po lžících!
      No, co už s tím – vařila jsem holt tu polívku méně často:)) Dnes musím říct, že už všichni z množství cukru slevili a já mohu zase normálně dochucovat. Když sladili jak šílení, tak jsem si ten základ dělala pro sebe neslazenej, teď už zase ladím jemnou sladkokyselou chuť. Jo a Patrik ji miluje, jak je – doufám, že mu nikdo neporadí, aby si ji doslazoval! 😛

      1. Ech – ale já rajskou taky doslazuju (teda ne polívku, tu nevařím) – já doslazuju aj lečo, aby nebylo moc kyselé … to víš, čím víc na východ, tím víc si musíme obalovat nervy (rofl) (rofl) .

        Na druhou stranu – rajskou omáčku vařím tak dvakrát do roka, tož to se ty dvě žičky cukru snad ztratí. A navíc – nevařím obědy „na sladko“ – takže žádná sladká žemlovka, žádný rýžový nákyp, pěry taky nedělám …

        1. Taky sypu do rajské cukr- a asi dost, ovšem já jí vařím velké hrnce 🙂 Protože u nás mají všichni nejradši k plněným paprikám a ty dělat v malém množství je jednak pruda, druhak papriky mi rodina sní kdykoliv i ohřáté, takže mám fóra do dalšího dne.

          1. Já rajskou polívku ani omáčku nesladím, ale bude to asi proto, že oboje nědělám v takové té klasické české verzi, ale spíš tak jakoby po italsku nebo posunuté směrem na Balkán (Italové i Balkánci by se mi asi smáli a hovořili něco o tom, jak ta česká kuchyně trochu připomíná jejich, ale jen trochu).

            1. Já dělám rajských polévek víc (omáčka se u nás nějak nejí), ale ta, co ji chce Patrik, je ta klasická, sladkokysele dochucovaná, s bobkovým listem, novým kořením a cibulí. Já do ní dávám rýži, těstoniny jen v nouzi, když chci mít tu polívku fakt na hned:))
              Jinak miluju ten typ rajské s bazalkou nebo s bazalkovou pěnou, někdy s česnekem, někdy s tymiánem, někdy s mořskýma potvorama… prostě všechny typy rajské – pro mě. Pro rodinu tu domácí základní 😛

              1. Já dávám bobek a nové koření do rajské omáčky, a ještě hřebíček. Sladím ji jen trošku, jen malou lžičku do kastrólu, aby ztratila tu rajčatovou kyselost. Při vaření do ní házím ještě kolečko citronu, hezky to voní. A když už je hotová, tak chvilku před dovařením do ní dávám od oka trochu mléka, aby byla taková jemně hladká. Jo, a zásadně bez masa, tím by se to celé zkazilo.
                Tu „středomořskou“ s česnekem, pepřem a bylinkami dělávám spíš jako přeliv na těstoviny. Tu ani nemixuji, mám ráda, když je „hrubá“, když v ní jsou kousky rajčat.
                Rajskou polévku moc často nedělám, ale když už, dávám do ní majoránku. A klasicky kolínka, jako když jsem byla malá. Pak se jí jako hlavní jídlo, protože v ní stojí lžíce 😀 .

                1. Tak já ještě do rajdy-majdy dávám celou skořici, ale zásadně ne mlíko – ona ta barva pak je taková … ne-e. A vím, že v Břeclavi a okolí je zvykem do rajské omáčky vařit mrkev – jednou jsem zkusila, ale nijak mne to neoslovilo.

                  Zkrátka co kuchařka, to jiná omáčka (nod)

              1. Rozinky jsou totiž prudce jedovaté … zajímavé, že sušené brusinky jsou vyžadované …

      2. u nás se do rajské dává taky, ale spíše do omajdy..a zahušťuje se strouhaným perníkem..rajskou polívku mám ráda takovou navinulou,tu nesladím a v ní těstovinovou rejži,to je lahoda….

  20. Nevím. Pro mě jídlo není modla. Jím, abych žila, nikoli naopak. Na druhou stranu, babička byla proslulá svým kuchařským uměním, takže se člověk naučil si i pochutnat.
    Jediné, co mi v dětství zákeřně upírali, byl špenát. 😀 Máti ho nedělala pod heslem, že ho nemám ráda. Omyl. Jak se experimentálně zjistilo, špenát nemá ráda máti, zatímco mně chutná ve všech variantách. Pak mi taky zhnusili houby (hysterická tetička a její zvracení „muchomůrek“, to byly opravdu blbé scény a blbé legrace, které si z ní její muž dělal) a semlbábu (rozblemcanou). A jinak v pohodě. 🙂
    V časech závodních a jinak fyzicky náročných jsem se naučila, co tělu kdy rozhodně nemám dělat, a dost přesně jsem zjistila, kde je spodní hranice mé zdravé váhy. (Chtěla jsem slézt o dvě kila, abych se dostala do nižší váhové kategorie, ale fakt to nešlo, rok to nešlo. A tak jsem naznala, že je tělo chytřejší než já, a nechala to tak. To bylo v časech 55 kg i s kimonem.) Taky přesně vím, co jíst a co dělat, když chci xy. Dobré roky a dobrá zjištění.
    Když tak na to koukám, asi jsem prostě řešila důležitější věci, než abych si mohla hýčkat nějaké to traumíčko ze sezení nad nedojezeným talířem. 🙂 (Ale neboj, určitě se ti tu sejde řada foodies, kteří ti budou tvrdit, že oni jsou dokonalí, přestože / ačkoli ne/zažili jídelní trauma, protože jedou podle nejmodernějších trendů.)
    Fakt je, že jsem schopná jít na výšlap (do 20 km je to procházka) a nemít s sebou svačinu. Nepotřebuju ji. Takže se mi těžko chápou lidi, co si na procházku na pouhého půl dne balí zásob, jako by měl nastat konec světa. 🙂 (Jasně, když to s sebou mám, tak to sežeru. Když ne, najdu si jinou výmluvu, proč si na chvilku odpočinout.)

    1. Výšlap = výdej, k němu prostě potřebuješ i ten příjem. I na to, aby tělo jelo ze zásob, potřebuješ alespoň malé množství přihodit. Kdysi dávno se to rozebíralo na DT fóru – co je vhodné, co tolik ne a co tomu tělu která potravina dá. Výsledek = velmi oblíbená šlapací strava je chleba se sádlem, vynikajícím energetickým nápojem je pivo. Já chodím na rohlíky se šunkou (cca 1/20km), čokoládu (cca 1 tyčka/20km) a sladké pití (cca 2l/50km). Ne že by nešla ujít čtyřicítka na hlad, ale proboha proč? A totéž beru i na naše krátké výšlapy, protože to zas chodíme pomalu, takže třeba dvacítku za den – budeš celý den venku bez jídla?

      1. Ne, ponesu si ho v žaludku (a na druhou půlku se budu těšit). 🙂
        Asi jsem si na to zvykla proto, že většinu výšlapů neplánuju. Prostě mám volno, vezmu psy a po dvou hodinách zjistím, že se mi furt ještě nechce domů, protože venku je hezky. Nebaví mě chodit s batohem, otravuje mě to. Takže nosím klíče, vodítka a peníze. 🙂
        Pivo je super. Není náhoda, že se na ně chodí po tréninku.
        A že jseš tu – jedno OT: (hug)

        1. 2,3,4 hodiny neřeším, to nosím občas jen ty klíče. Průměrný člověk dá za ty 4 hodiny bez zastávek 20. Řeším právě to, co je nad. Nesedí mi si po čtyřech hodinách dát velké jídlo a šlapat dál. To si radši každé dvě hodiny zobnu něco menšího. Když jdeš jenom ty 4 hodiny, tak potom klidně vepřo-knedlo-zelo a spokojeně padnout.
          U delší aktivity než 4 hodiny také přistupuje to, že potřebuješ pít. Tohle jsem neřešila v Hostýnkách a Chřibech, tam rostou studánky. Všude jinde si nehraju na velblouda a vodu nesu, takže bágl už stejně mám.

          1. Jo, buď se dá jít od studánky ke studánce, nebo si to naplánovat od hospody k hospodě. 🙂 To umí být i motivační – ještě deset kilometrů a bude hospoda… Ale jo, na celodenní výšlap batoh s vodou a mapou mám, jenom si tam fakt málokdy strkám jídlo, radši si vymyslím uprostřed trasy tu hospodu (ale ne s vepřem knedlem, spíš s nějakou polívkou). Suprově motivační jsou horský boudy.
            Prostě každej funguje jinak. Někdo snáší kolísání cukru dobře a někdo špatně.

            1. Hospody jsou problém. Jednak vůbec co si dát (pivo moc nemusím, kofolu a podobné věci snad pouze kdybych měla jinak zhynout žízní, džusu se nenapiješ, platit předraženou čistou vodu se mi taky nechce…)
              No a když přece jen mají něco co piju, tak člověk najednou využije snad jen 0,2l, zbytek tělem proteče. Takže je mnohem využitelnější vodu si nést. A když už si ji nesu, tak „cucák“ – abych mohla opravdu pít „furt“, protože tahání flašky z batohu zdržuje a otravuje a pak zjistíš že jsi za celý den vypila půllitr. Nebo to v tom horším případě zjistí až doktor na pohotovosti…

              1. Taky potřebuju pití. Po dvou hodinách bez tekutin začínám mít problém. Sebou nosím vodu, v hospodách je to iontový nápoj na P 🙂
                Jídlo tolik neřeším, samozřejmě ráda chodím od hospody k hospodě, ale vydržím i bez něj.

              2. Jo, doktor na pohotovosti, to se mi jednou málem povedlo 😀 Jsem si na džudistickým semináři jaksi – podle hesla „na žíněnku jídlo ani pití nepatří“ – nevzala pití. A po půl dni házení lidí na zem jsem v šatně málem omdlela. Naštěstí tam byly holky s černým páskem (já tehdy ještě děsnej zelenáč), vyptaly se mě, kdy jsem naposledy pila, a věděly, co do mě nalít. 😀
                Ale jsem z těchhle akcí strašně otrlá – fakt není možno cucat. Možná i proto vydržím pár hodin v kuse, pak vytáhnu půl flašky, proleju průtokovým ohřívačem a zas jedu. 🙂
                Jednou na jiným semináři, džó, to se cvičí venku, tenkrát to bylo na fotbalovým hřišti, o stín tam člověk nezavadil, slunko pálilo, my na sobě ty indigový pyžamka s dlouhejma rukávama a šik japonský sukýnky, mlátili jsme se mečema. Kolem desáté (byli jsme tam od sedmi, páč Pán hlavný je skřivan) nám nechal Pán hlavný dovézt hromadu minerálek. Okomentoval to, že ví, že do dódžó pití nepatří, ale že si máme okamžitě každej povinně vyzvednout jednu flašku, protože nás tam nechce vidět kolabovat. 🙂 (Při obojím, džudu i džó, se zapotíš podstatně víc, než když jenom capeš.)
                Takže jsem asi jenom dost otrlá.

                Zas fakt je, že když máš tělo navyklý na tvrdší podmínky – celodenní seminář bez možnosti přihryzávat nějaký tyčinky; pití tak jednou za hodinu -, máš pak lepší výsledky na závodech, protože si těsně před důležitým zápasem schroustáš třeba kofilu a jéje, to je energie! A nestane se ti, že bys prohrála, protože ti v žaludku žbluňká tuna vody, nebo naopak proto, žes byla na záchodě a přeslechla, jak tě vyvolávají k zápasu. A vono to není sranda, závody, to se musíš držet v provozním zahřátí celej den, klidně až do večera, když tím pavoukem prolízáš až nahoru. Tam je to teprv věda – co sežrat dva dny předem, den předem, večer po (abys to kvůli únavě hned nevrátila horem), jak se celej ten den držet v pohotovosti, a přitom nemít narvanej břich ani močák… To člověk občas jede i na dětských jablečných pyré s piškotama. 😀

                  1. Tohle je závodní přístup, ne rekreační. 🙂 Takže záleží, jak moc vážně to bereš. To slavný heslo platí tím víc, čím víc se blížíš k rekreačnímu pojetí.
                    Ale velice tě to poučí o možnostech tvýho těla. A prověří to techniky. Vydržela jsem to na vysoký úrovni asi osm let a nelituju.

                    1. a reprezentanti musí vydržet nepít a nejíst po celou dobu … (chuckle) (IO promiň, to je jen blbej vtip)

                    1. To jo. 🙂 Serotoninek…
                      Vono mezi náma – velký šetření se a posedávání ve fotelu taky není zdravý. Ochabnou důležitý svaly, páteř se začne bortit, vnitřní orgány se obalej tukem, imunita jde do háje… Za závodní kariéru jsem nezažila jedinou pořádnější chřipku a škrábance se mi hojily pomalu ještě dřív, než se udělaly. Zatížený tělo šlape.
                      Líný a přetížený těla se hroutěj.

    2. Já bez svačiny nefunguju – stačí malá, ale musí být. Jinak se mi dělá zle, náhle a těžko snesitelně. Teď v zimě jsem zase najela na systém malých individuálně balených čokoládek z Lídlu (jeden balíček jedna kostka čokolády). Mám je v autě, v běžné bundě, v kabelce. Pro jistotu:)) Už se mi v minulých letech víckrát stalo, že jsem po té jistotě musela sáhnout a byla jsem za ni vděčná. Obvykle mi ale většina z nich vydrží až do jara 🙂

      1. S tou svačinou jsem na tom obdobně. Na cestách to řeším mixitkama, ono se to nezdá, ale jedna bohatě stačí i na delší výšlap, jsou moc fajn. A když jó moc plánuju, vezmu si nějaké sušené ovoce a nějaké ořechy (ideál: sušené nelisované fíky a para ořechy, když to nejde: sušené švestky a mandle), stačí od každého jen pár kousků.

        1. Jo, v baťohu (a v kapsičce na kole) nosím směs rozinek a mandlí. Výborně se mi to osvědčilo. Miluju i sušené švestky, ale jak jsou patlavé, tak mají omezenou životnost. Mandle a rozinky vydrží hodně:))

          1. Zatímco na výlet si beru jabko a musli tyčinku tak nějak automaticky, umím se zničit hladem během pracovního dne. Jelikož pracuju odpoledne, odjíždím naobědvaná a spokojená. A pak to táhnu až do večera, kdy občas na konco vyučka zjistím, že mám hlad, protože jsme vymluvená do bezvědomí a je mi z hladu zle. Ve dny, kdy myslím hlavou, si beru svačinu, aspoň třeba jabko a mrkev. Nebo namazanej chleba. Prostě co doma najdu, protože to, co si v obchodě koupím, se obvykle nedá jíst bez přípravy za volantem potmě. Takže v kabelce mívám musli tyčinku poslední záchrany- a běda, když si zapomenu koupit novou. Z hladu je mi nejen zle, ale navíc na mě padá únava a spánek. Nic moc v autě potmě…

Napsat komentář: verenka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN