Leith Leyland je mezi svými považován za génia. Geniální nesporně je, ale permanentní chvála jeho schopností mu celkem brzy stoupla do hlavy a on nabyl dojmu, že ví nejlíp úplně všechno a že jeho právoplatné místo je tam, odkud může dirigovat ostatní.

 

Zasvětil většinu svého života studiu zemských proudů: nejdřív hledal umbilicus mundi, bájný pupek světa, kde se všechny siločáry spojují a odkud by mělo být možno ovlivňovat proudění magické energie na celé zeměkouli.

 

― Ztracený v hlubině ―

 

Téma: Stopy korýšů

Dubograd, cca 1500

 

Leyland to místo hledal dobrých čtyřicet let. Pupek světa, bod, ve kterém se setkávají všechny magické siločáry – a kde je možné je vycítit. Vyhmátnout slabá místa.

Vyčerpal všechny bílé způsoby.

Pak neochotně shromáždil značnou sumu a odjel do Dubogradu.

„Pošlu tě tam,“ pokrčil rameny černý mistr myšlenek. „Ve snu. Buď pozorný.“

 

Ta vize byla úžasná. Soustředné kruhy města, ulice dlážděné mozaikami s výjevy mořských tvorů. Uprostřed chrám. A tam to bylo, umbilicus mundi, Leyland ho jasně cítil. Pod nohama Poseidónovy sochy. Leyland k ní… dolezl, podivně bokem.

Ohlédl se přes… krunýř.

Jeho nepovědomé čárkovité stopy na dně už pohlcoval písek.

 

___________________

 

Po tomto zklamání se Leyland zaměřil trochu jinam: chtěl stvořit mapu (nejlépe světa, ale aspoň Evropy), která by ukazovala magické siločáry a jejich poruchy v reálném čase. Zjistil, že na největších magických uzlech stávají kostely (a předtím tam byla pohanská kultovní místa) a že nejúplnější prameny o rozmístění kostelů, kde se někdy odehrály nějaké zázraky, a o vztazích těchto zázraků a architektonických změn má glastonburská klášterní knihovna. (Nebylo to náhodou. Podobnému zkoumání se v Glastonbury už před dvěma sty lety věnovala jedna skupina mnichů spolu s jedním nebo dvěma mistry magie.)

Proto Leyland začal v Glastonbury učit. Celkem brzy ale zjistil, že ho výuka neuspokojuje – na jeho vkus to bylo příliš mnoho času vyplýtvaného na příliš nedůležité lidi, rozuměj žáky. Obratnou politikou dosáhl toho, že byl zvolen rektorem, a pak se vyvlékl z téměř veškeré výuky.

Ve své neutuchající žízni po klášterních knihách narazil nejdřív na opata Beera, který nechával klášter vůči Staré koleji téměř úplně uzavřený. Leylandův výzkum v těchto letech téměř úplně stagnoval; Leyland cestoval po celé Evropě, co mu jen jeho funkce dovolovala, sbíral drobek po drobku osobní dojmy z vytipovaných míst a strašlivě zuřil: tuhle práci už pro něj přece za celá staletí někdo dávno udělal a výsledky zapsal, a že on se k těm knihám teď nemůže dostat, je nesmírně nespravedlivé!

Pak se stal opatem Richard Whiting a klášterní knihovna se otevřela. Leyland zjistil, metodou desetiletí pokusů a omylů, že svou vytouženou mapu bílým způsobem jednoduše nezprovozní. A taky se z katalogu dočetl, že se v glastonburské knihovně nachází jeden ze dvou opisů knihy zvané Liber perditus – jediného existujícího kodexu o černé magii. Ovšem tuto jedinou mu opat odmítl půjčit.

V té době už naplno běží proces rozpouštění klášterů. Leith, mimo jiné dostatečně vážený na královském dvoře, doporučí Thomasi Cromwellovi jako písaře svého (dosti neduživého) synovce Johna. (John Leyland je historická osoba a opravdu tuto práci vykonával.) John dostane za úkol sepisovat veškeré knihy všech rušených klášterů.

Pochopitelně své seznamy předkládá prvně strýčku Leithovi, který si z nich vybere tituly, o něž má zájem, a tyto tituly se v seznamu předloženém Cromwellovi už vůbec neobjeví. Leyland zkrátka zdarma zásobuje vlastní knihovnu.

A Johna taky využije, aby se pomstil opatu Whitingovi za to, že mu nechce půjčit ten kodex o černé magii.

 

― Ďábel v detailu ―

 

Téma: Transakce

Glastonbury, konec léta – podzim 1539

 

„Řekneš Cromwellovi, ať je pošle ještě jednou.“ Leith Leyland si poklepával útlou černou knížkou o dlaň.

„Ale… strýčku…“

Zvednuté obočí.

„Ale… oni říkali… nic nenašli… všechno úplně v pořádku….“

„Tentokrát najdou,“ prohlásil pevně glastonburský rektor. „A ty se nezapomeň ujistit, že budeš pořizovat soupis knihovních fondů, Johne. A taky nezapomeň, že ho chci vidět dřív než král.“

„Ale strýčku…“

„Pročpak tak útlocitný, Johne? Cromwellovi zůstane všechno zlato a půda. Co pro něj znamená pár obskurních rukopisů?“

 

Spisek na podporu královny Kateřiny už k rozpuštění kláštera stačil.

Ale vytoužené rukopisy rektor Leyland nedostal.

Když si pro ně přišel, zela knihovna prázdnotou.

 

___________________

 

Pokračování už známe. Tentokrát už byla záminka postačující a klášter byl zrušen.

Leyland si dělal zuby na spoustu cenných svazků. Ale nedostal do ruky ani jeden: předběhl ho Hugh Talbot, který nedůležitější knihy ukryl na jednom místě v Mezisvětí a pak je odtud postupně odnosil tam, kde bratři získali azyl – nejdřív k sestřence Fioně do Refugia, později do Bjørkhallenu.

Ještě předtím ale Hugh Talbot Leylandovi zprovoznil (podle Leylanda příliš malou) magickou mapu Británie. Opravdu dovedla ukázat silné poruchy v magickém poli. Zjistilo se, že jde o výbuchy divoké (dětské, neovládané) magie, a tedy že by se tak daly hledat kouzelné děti, které nemají řádné vedení.

Hugh téměř vzápětí zjistil, že Leyland nehodlá přijmout všechny takto nalezené děti – že bere jen chlapce z bohatých rodin. Hrozně se naštval, protože on, Hugh, za každé použití té mapy platil daň černé magii a tohle mu přišlo jako šílené plýtvání jeho příčetností nebo životní silou. Pohádal se s Leylandem a nakonec tu mapu rozmlátil.

Po zničení kláštera Hugh Talbot z Glastonbury úplně odešel, škola tak přišla o svého černého mága a stala se zranitelnou. Leyland potřeboval vymyslet, jak za Hugha získat náhradu. Ovšem nikdo z černých mágů, kteří prošli Dubogradem, v Glastonbury sloužit nechtěl – Hugh se svým rozhořčením nad glastonburským rektorem naprosto netajil. Tehdy si Leyland vzpomněl na Severina Waterse, který tou dobou studoval v Dubogradu – a jehož strýce už dvakrát musel přesvědčit, aby klukovi zaplatil studia.

Řešení bylo jednoduché: koupil od Severinova strýce Severinovy dlužní úpisy a pak požadoval, aby mu Severin splácel prací. Tedy aby se stal mistrem v jeho škole – s tím, že nebude dostávat prakticky žádný plat, dokud si celou částku (včetně neustále vzrůstajících úroků) neodpracuje. Leyland počítal s tím, že při mizivé almužně, kterou Severinovi přece jen vyplácel, si Severin nezvládne našetřit dost, aby splatil dluh vcelku, a že mu tak nakonec zlomí hřbet pouhé úroky z dluhu.

Severinovi toto uspořádání zpočátku celkem vyhovovalo. Stejně se chtěl do kláštera vrátit. I když už neexistoval. Severin si neuměl představit, že by vůbec mohl žít někde jinde.

 

― Amice, ad quid venisti? ―

 

Téma: Rodná hrouda

Dubograd, konec června 1552, večer po mistrovských zkouškách / Glastonbury, srpen 1552

 

„Proč vlastně jdeš do Glastonbury? To chceš vážně sloužit Leylandovi?“

Severin se mračil a kreslil si prstem v loužičce vína.

Leif se nenechal odradit. „Poslouchej, naši mě nechají předělat stodolu na laboratoř. Máme díky těm Divjakovovým šíleným požadavkům na praxi dost kontaktů po lékárnách. Půjde to rychle, dva tři roky nejvýš – a dílna bude solventní.“

Severin zkroutil rty. „Nemám dva tři roky. Leyland od strýce koupil moje úpisy.“

„Táta by ti půjčil,“ naléhal Leif.

Severin zavrtěl hlavou.

„Paličáku.“

 

Teprve když uviděl pobořenou zeď kláštera, našel odpověď na Leifovu otázku.

 

Odmítl byt ve škole a zařídil se v bývalé opatské kuchyni.

 

___________________

 

Leyland má ještě ze studií výborného přítele (a horlivého přitakávače), Raymunda Kelleyho. (Jestli je vám to jméno povědomé, máte pravdu – je to glastonburský mistr lektvarů, ten, kterého mladý Severin uprošoval, aby ho s sebou vzal na nějaký sněm. Ten, kdo Severinovi odmítl napsat doporučení k mistrovským studiím a kdo mu je nakonec napsal tak nicneříkající, že nemělo cenu jít jinam než do Dubogradu.)

Kelley na rozdíl od Leylanda není žádné zvláštní lumen (a možná proto našemu géniovi jeho společnost vyhovuje). Je taky celkem pohodlný. Leyland ho vytáhl na místo glastonburského mistra lektvarů, což je pozice, na kterou Kelley skoro nemá.  

(Projevilo se to například, když kdysi dávno dal jistému Thomasi Jeffreymu neplatné informace o průběhu vyšší mistrovské zkoušky a pak tam s ním jako jediný z mistrů ani nejel. Kamieński se na něj tehdy proto dost zlobil a Kelley prohlásil, že mu to v tom případě už nestojí za to, brát učedníky.)

Leyland má tohoto muže dost rád – jak bylo řečeno, Kelley umí dokonale přikyvovat a obdivovat –, takže mu umetá cestičku, co mu jen síly stačí. A při vší jeho genialitě ho nenapadne, co tím může z pozice rektora způsobit.

 

― Člověk na nepravém místě ―

 

Téma: Na stopě

Glastonbury, 1550 – 1570

 

Rektor Leyland dokázal vysledovat cesty zemských proudů, jejich křížení, uzly silné i slabé.

Ale cesty lidských srdcí mu byly neznámé.

Znal poučku Herma Trismegista: Co je dole, to je i nahoře.

Ale přesto neviděl, co je špatně na tom, když přizpůsobí požadavky na glastonburské mistry nevalným schopnostem svého přítele ze studií.

Co bylo dole, ovlivnilo to nahoře. Leyland se stal stejně záštiplným a mocichtivým jako jeho starý přítel. „Pro výuku mi stačí asistenti,“ tvrdil. „Mistři nadělají ve věcech leda chaos.“

To nahoře ovlivnilo to dole. Glastonbury ztratilo kredit. Pak žáky. Nakonec příjem.

A Leyland nedokázal vystopovat, kde se stala prvotní chyba.

 

___________________

 

Když do Glastonbury přibude (oficiálně jako léčitel) Severin, Kelley úspěšně spolupracuje s Leylandem na tom, aby tento nadějný mladý mistr neměl s rozvíjením kariéry žádnou šanci. Nechtějí, aby se Severin vypracoval: Kelley nestojí o rivala, Leyland nestojí o to, aby mu Severin unikl z té otrocké smlouvy.

Nehodlají ho pouštět na sněmy a Kelley na něj přehraje většinu svojí práce. Samozřejmě pod hlavičkou „kolegiální výpomoc“ a neplaceně.

 

― Za jeden provaz ―

 

Téma: Spřízněná duše

Glastonbury, 1553 – 1554

 

„Na sněm? Jak si to představujete, Watersi? Jste tu jako léčitel. Opustit areál na celý týden? Vyloučeno.“

Severin se zamračil. „Jsem také mistr lektvarů, rektore.“

„Glastonburským mistrem lektvarů je Raymund Kelley. Pojede on.“

„Ale novinky v oboru…“

„Řekl jsem, Watersi.“

 

„Vezměte za mě praktikum s druháky, Watersi, ano?“

„Potřeboval bych si doplnit léčiva, mistře Kelley…“

„Watersi, Watersi, vy jste takový zelenáč. Podívejte, vezměte si i praktikum s posledním ročníkem – a zadejte si jim, co chcete.“ Glastonburský mistr lektvarů spiklenecky mrkl. „Dvě mouchy jednou ranou, eh?“

 

Ten večer padl Severin úplně sedřený.

K práci na svém vlastním projektu se zase nedostal.

 

___________________

 

Leyland Severinovi dá poměrně brzy za úkol opravit a zprovoznit Hughovu mapu.

 

― Quicumque in hoc pergere vis ―

 

Téma: První úroda

Glastonbury, 1553 – 1554

 

Severin hloubal nad Leylandovými nákresy a poznámkami mistra Talbota. Teorie byla jednoduchá. Jestliže známe rozložení magických polí a proudů, pak je možné detekovat jeho jednorázová nebo krátkodobá porušení výbuchy nekontrolované magie. Což způsobují především kouzelné děti. Pokud se poruchy na některém místě opakují, je téměř jisté, že tam takové dítě žije.

Co můžou udělat lepšího, než najít je a přivést sem do školy?

Po pár pokusech Severin zjistil, že i praxe je celkem snadná. Černá, ale snadná.

Tak proč Talbot varuje: NOLI?

Severin mapu zprovoznil. Napjatě očekával příliv nových žáků.

Pak zjistil, že Leyland vybírá pouze chlapce z bohatých rodin.

 

___________________

 

(Quicumque in hoc pergere vis, noli – znamená „kdokoli chceš v tomto (díle) pokračovat, nedělej to.“)

 

Severin má ale jiný přístup než Hugh. Jemu je v tuhle chvíli celkem jedno, kdy zemře – stejně nemá proč žít. Neví, že ti, které považoval za svoje nejbližší, totiž opat a spol., přežili a kde zrovna žijí. Nevidí ze své situace žádné východisko. A vyměnit vlastní život za naději pro aspoň některé děti mu přijde… no, ne zas tak špatné.

Takže tu mapu používá.

 

― Jako by padaly hvězdy ―

 

Téma: Vidoucí oko

Glastonbury, 1553 – 1560

 

Byl to dokonalý model krajiny. Kopce vytvarované jako živé, řeky se vlnily, rozlévaly se do mokřadů, obtékaly skály, vlévaly se do jezer a při tom všem jemně zurčely. Miniaturní stromy na temenech kopců se lehounce pohupovaly v neexistujícím větru.

Ale lidská sídliště zůstávala nehybná. Jen občas se nad některým z nich rozzářilo malinké světélko. Jako by stoupala hvězda na nebe.

Výbuchy dětské magie.

Rektor Leyland je dychtivě sledoval. Hodnotil. Zažíhaly mu v očích ohníčky hrabivosti.

Severin nehnutě svíral měděný rám mapy.

Až se pustí, mapa se odmlčí a jemu v hlavě vybuchne ohňostroj bolesti.

 

___________________

 

Je ještě jedna věc, o které Severin neví (a která by pravděpodobně změnila jeho názor, kdyby o ní věděl): mistr Lavoisier – ten, ke kterému se Severin jako malý obrátil o pomoc, když utíkal od Thornvalda, a mimochodem i Divjakovův starý mistr; jestli máte pocit, že se v té branži zná pomalu každý s každým, tak máte pravdu, na nejvyšší úrovni to je přesně tak – jeho kariéru sleduje a není z jejího vývoje nijak nadšený.

(Možná se mu dokonce jeho bývalý učedník, totiž Velemir Divjakov, svěřil s tím, že by si byl Severina rád vedl i po zkouškách – podobně jako Lavoisier držel záda jemu, Divjakovovi, ale že se bojí, že mu ho Leyland zlomí nebo zničí.)

Ani Lavoisier, ani Divjakov nemají žádný formální způsob, jak Severina z jeho závazků k Leylandovi vytrhnout a jelikož Severin nejezdí na sněmy, tak se s ním ani nepotkají a nemůžou mu nic nenápadně naznačit nebo rozmluvit.

Ale Lavoisier pošle aspoň do proudu času jistou malou naději.

 

― Kam zákon nedosáhne ―

 

Téma: Vigilantibus iura

Château des Chansons, cca 1554

 

Ode dne, kdy mistr Lavoisier zjistil, jakou oprátku upletl glastonburský rektor na jistého Severina Waterse, nepřestal litovat, že chlapce tehdy před lety nedokázal dostat do Chansons.

Neměl se vzdávat tak snadno. Měl za něj bojovat víc.

Teď Severinovi visel na krku nejen dluh za školné, který rektor Leyland odkoupil, ale i úroky z něj, nastavené Leylandem tak šikovně, že byly vyšší, než kolik činil Severinův plat za výuku u něj.

Leyland byl vždycky chytrý. Bohužel.

Znal svá práva a využíval jich do posledního drobečku.

Ale nechápal sílu lidskosti. Solidarity.

Mistr Lavoisier Severinovi odkázal menší jmění.

Dost na zařízení vlastní laboratoře._________

 

Situace je zralá na to, aby se všechno převrátilo vzhůru nohama.

A odstartuje to nevědomky člověk, na kterého jsme málem zapomněli. Člověk, o kterém naši učení mistři snad ani nevědí, že existuje.

V jednom městečku pouhých 150 mil od Glastonbury žije jedna nekouzelná kupecká rodina. Ta rodina má kouzelnou dceru, jen o tom ještě neví.

 

― Sázka ―

 

Téma: Proč bychom se netěšili!

Aylesbury, krám Lisina otce, 1560

 

Pyšně se podíval na dceru.

Seděla na balíku plátna, aby dosáhla na stůl, malý prstíček běžel podél řady čísel v účetní knize a oči jen kmitaly, aby s ním udržely krok.

„Dvě stě osmnáct,“ pronesla napjatým hláskem.

„Správně.“

Namočila brk, vyplázla špičku jazýčku a krasopisně vepsala cifru na místo.

„No dobrá.“ Kostelník se nepřesvědčeně podrbal ve svých proplešatělých šedinách. „Možná to nebyla ztráta času. Samozřejmě kdybys měl syna…“

Kupec pohodil hlavou. „Zítra tě vezmu na trh.“

„Jé, tati, vážně?“

Lisa nadšeně seskočila ze stoličky.

Opuštěné listy za ní zavířily. Těžká kniha vzlétla.

Kostelník vytřeštil oči.

„V tom děcku je ďábel…!“

 

___________________

 

A taky tam působí náš člověk. Thornvaldův bývalý učeň Lucien.

 

― Dědic ―

 

Téma: Danajský dar

Aylesbury, lékárna, 1560

Věnováno Zaně s díky za diskusi o Margaretiných dětech, a Tallovi, který se umí ptát.

 

„Chtěla bych… syna.“

Alchymista si ženu změřil pohledem. Líbila se mu. Ještě tak před deseti lety by se ji pokusil svést. Drobná, křehká, bohaté plavé vlasy, plné boky… navzdory několika porodům pěkná pevná ňadra. Stydlivá. Ty míval nejraději. Když se těm přihodilo nějaké… neštěstí, bývaly ochotné zaplatit i velké částky.

Kupcova žena se podvědomě odtáhla. Ona viděla předčasně zestárlého, proplešatělého muže s upocenýma rukama.

„Syna,“ ušklíbl se alchymista. Dřív chystával… jiné léky.

„Dědice,“ hlesla kupcova žena. Neměla sem chodit. Ne, neměla.

„Dobrá,“ protáhl alchymista. Vyslovil cenu.

Ale už nedodal, že to bude černý lektvar.

Matka získá syna – a ztratí dceru.

 

___________________

 

― Kdo zasil vítr? ―

 

Téma: Odkud vítr vane

Aylesbury, alej za kostelem, podzim 1560

 

„Pomlouvají moji dceru, že je čarodějnice, otče. Že prý může za… nemoci všeho dobytka ve vsi. Manžel… manžel se jí kvůli tomu přestal věnovat. A myslí si, že je podstrčená…“ Paní Lindsayová vytáhla kapesník a nekontrolovatelně se rozvzlykala.

„A je?“ zajímal se zpovědník.

Mlčky zavrtěla hlavou.

„Proč nás chtějí zničit? Proč…?“

„Jste bohatí, mé dítě. Mají zálusk na váš majetek. Jistě, tvůj muž Lisinku učil, jako by byla chlapec, ale…“

„Maminko,“ přerušila je vyděšeným hláskem Lisa. Stála uprostřed divokého víru spadaného listí – a na ní samotné se nehýbal ani vlásek. „Maminko, odkud fouká ten vítr? Já se bojím… Zastav ho…!“

 

___________________

 

Lisiny spontánní výbuchy magie jsou tak silné, že nemůže uniknout detekci na Leylandově mapě.

A tak se o ní dozví Severin.

Leyland si kontakt pochopitelně odjede prověřit a dítě odmítne. Lindsayovi by sice mohli být bohatí dost, aby zaplatili školné, ale nevyhoví druhému kritériu. Lisa není chlapec.

Jak to celé bylo, uvidíte někdy příště v povídce. Teď už víc neřeknu, abych vám nezkazila překvapení.