Včera ráno, když byl svátek Všech svatých, jsem zaslechla v rádiu zprávu o tom, jak se katolická církev v Polsku hněvá, že Poláci začínají přijímat za své anglosaský zvyk slavení Halloweenu, takže i v Polsku se objevují vesele rozšklebené svítící dýně a děti se shánějí po strašidelných kostýmech. Svůj nesouhlas odůvodňují tradicí – copak lidem nestačí Dušičky?
Přemýšlela jsem o tom a dospěla k názoru, že to polská katolická církev neřeší dobře – tedy pokud mohu věřit oné rozhlasové zprávě. Rozhořčené výčitky určitě nic nezmůžou a násilím se lidé k duchovnímu rozjímaní prostě donutit nedají.
Když jsem se podívala po naší vísce na přelomu letošního října a listopadu, viděla jsem na toto dilema odpověď: nazdobené hroby na vesnickém hřbitůvku se světýlky pomrkávajícími do hvězdnaté tmy se nijak neruší se zubatými dýněmi, sedícími přede dveřmi mnohých domů.
Lidé chodí na hřbitov se stejnou mírou stesku, vděčnosti, zamyšlení, mystiky či aspoň pocitu povinnosti, jako kdykoliv dřív. Jen děti se těší z legračních dýní a nedočkavě čekají na sobotní Haloweenskou cestu, pořádanou u nás na vsi, kde se budou moct tak příjemně bát. Proč ne?
Přemýšlela jsem o tom, proč se odpůrci „zavlečených svátků“ obvykle zmohou jen na sžíravou kritiku a výčitky, když musejí vědět, že něco takového prostě nefunguje. Jestliže mi leze na nervy Halloween nebo svátek Sv. Valentýna, nic mi nebrání je ignorovat. Pokud chci dát větší váhu klasickým českým svátkům, je na mě, abych je slavila a svůj postoj předávala dál – minimálně v rodině.
K Dušičkám jako svátku musejí lidé dozrát. Záleží na rodině, jak pro ně dokáže nadchnout děti – nebo je aspoň neotrávit. Většina těch šťastnějších dětí se nemusí nad smrtí zamýšlet, nikdo důležitý jim nechybí, takže logicky necítí stesk, úctu, či více méně jakýkoliv duchovní přesah. Oč lákavější jsou strašidelné kostýmy a zubaté dýně!
Pokud ale rodiče umějí vyprávět dětem příběhy o lidech, kteří do rodiny patřili, když dokáží předat pocit rodinné sounáležitosti s těmi, kdo už s námi nejsou, tak ani ta návštěva hřbitova nebude jen nudnou povinností.
My jsme se na výpravy na Olšanské hřbitovy vždycky těšili a dušičkový ruch jsem mohla sledovat z okna svého pokojíčku. Maminka nás naučila zapalovat svíčky za všechny členy rodiny, stejně jako pro ty, kterým nikdo nesvítí. Dělám to tak pořád, jen je v tom, jak stále víc lidí kolem mě chybí, víc pokory, stesku i vděčnosti.
Změní na tom něco strašidla a dýně? Ne, rozhodně ne. Ostatně, anglosaská tradice vychází z tradice keltské (oslavy svátku Samhain), ke které máme také blízko. A jelikož naše Dušičky jsou oficiálně 2. listopadu, zatímco svátek Všech svatých už prvního, tak nevidím důvod, proč by se tam nakonec těm, kteří o to stojí, nevešly tradice obě. Stačí jen trochu tolerance.
Rozhodně u nás na vsi to funguje. Možná i proto, že tu (zatím) nikdo nekřičí a nemává nějakým tím praporem. Společnost je dnes už tak zbytečně rozdělená v desítce záležitostí, kdy samozvaní vůdci názorových křídel nás nutí být PRO nebo PROTI, jako by život postrádal cokoliv mezi černou bílou. I z tohoto pohledu se mi jeví snaha polské katolické církve nesmyslná. Proč stavět proti sobě něco, co může v klidu existovat pospolu?
A tak se ptám: Jak slavíte Dušičky vy? Došel k vám i Haloween? myslíte, že lze tyto dvě oslavy nechat v pohodě vedle sebe nebo máte pocit, že k nám Haloween opravdu nepatří?
Moje celá rodina hroby taky nemá.Když má mkaminka byla kvůli nepravdivému udání potrestána komunisty tím, že hned po dokončení pedagogické školymusela místo do rodné Prahy nuceně nastoupit do severočeského Mostu, a ještě k tomu byla potrestána 10 letým zákazem vstupu na území hlavního města, hroby svých rodičů a ostatních příbuzných na Olšanech za těch 10 let naprosto zpustly.protže tohle bylo mamince neskutečně líto, rozhodla se, že podobný stres nám, svým dcerám nepřipraví. Popel maminých rodičů byl z uren vysypán do jedné jamky na vsypové loučce v Chomutově. Po smrti našeho táty tam nechala přidat i jeho popel. Akdyž mi maminka v roce 1997 umřela taky. nechala jsem ji přidat k ostatním čenům své rodiny. jako poslední tam byl přidán i popel mé starší sestřičky. Do jamky se vejdeme všichni, takže i já se k svým blízkým nechám velice ráda přidat, až čas nastane.Jamky na této loučce jsou opatřeny pouze malými destičkami s č zapálená íslem. Na destičku se nevejde skoro nic, jen svíčka.Mám doma svůj vzpomínkový rituál. Na obývací stěně stojí dnes fota mých nejdražších lidiček a hoří uá jejich obrázků jedna mohátná svíčka za všechny. Vzpomínám a někdy i hořce pláču.Odešli mi všichni příliš brzy.Mám ale na všechny jen ty nejkrásnější vpomínky. nechodím za nimi na hroby, ale nosím si je stpamatuji se však velmi dobřeč na chvíle, které jsem trávila u babičky a dědy v Bíteši. Tam se hodně často na hroby chodilo, zelévala se a obměňovala se kvítka, náhrobní kameny se pečlivě omývaly, aby jména byla vždy jasně viditelná. To byla i náboženská tradice. A když se každou neděli vraceli naši prarodiče z kostela, bývala zastávka na hřbotově povinností.jen k dýním dodám: tenhle zvyk jsem jako městské dítě vůbec neznala a troufám si tvrdit, že ani v Pekle nad Zdobnicí , kde jsem většinu roku teávila jako malá s babičkou,se dýně nedlabaly.
Já nemám ani doma žádné rituály a svíčky nezapaluji, bojím se zapálit doma oheň (kromě sporáku), nechci, aby si ublížily kočky a bojím se požáru. Ani fotky svých blízkých nemám vystavené, jejich podobu a vzpomínky na ně si nosím v sobě. Vzpomenu si na ně tolikrát denně, jsou to jen takové momentky, jako kdyby byli pořád se mnou. Jen na zdi mi visí tři velké portrétní fotografie mého dědy. Ne jako vzpomínka na zemřelého, ale proto, že můj děda býval v mládí veliký fešák, takový „frakový typ“, byl herec a kromě činohry hrával hodně v operetě, kde tenhle svůj zjev skvěle uplatnil. Právě takové jsou ty fotky. Měla jsem ho moc ráda. Myslím, že by měl radost, že tyhle jeho tři dávné fotografie po dlouhých letech zase ožily.
Naše rodina nemá hroby, všichni se rozlétli do větru a jednou se za nimi rozlétnu i já. Ale moje maminka měla takový zvyk. Vždycky, když jsme tady jeli někam na dovolenou, do nějakého městečka nebo vesnice, tak se tam šla podívat na hřbitov. Jako holka jsem s ní ráda chodila, byly to hezké chvíle. Bylo léto, teplo a slunce a na hřbitovech byl doslova velebný klid. V těch starých hrobech se zračila celá historie toho místa. Bylo vidět, jaká jména tam byla nejčastější, kdo byl chudý a kdo bohatý, někdy i kdo čím byl – na starých hrobech bývalo někdy uvedeno i povolání nebo funkce zemřelého, nejstarší hroby mívají nápisy v němčině. V některých hrobech leží celé „dynastie“, na náhrobních deskách bývá vypsáno tolik lidí. Někdy jsou do starých náhrobních desek zabudovány i fotografie těch lidí. Vzpomínám třeba na staré šumavské hřbitovy, tam jsme často jezdívali. Plné německých jmen, lidí dávno zmizelých, za kterými už nikdo nechodí…
Když jsem kdysi jezdívala v létě do Mariánek, ráda jsem tam zašla na starý židovský hřbitov, jen tak posedět, třeba s knihou. Kdo to tam znáte, víte, že je kus za městem, v lese. Vždycky jsem s sebou nesla i pár kamínků, abych je mohla dát na hroby, na kterých žádné nebyly. Aby ti neznámí mrtví nebyli smutní, že za nimi nikdo nechodí. Krásné místo, tedy alespoň doufám, že je pořád tak hezký, už jsem tam přece jen pár let nebyla.
Tvoje maminka má stejný zvyk jako já…..
Taky ráda chodím na staré vesnické hřbitovy a čtu si na náhrobcích. Je v tom obsažena historie dané lokality.
Ale i na velkém hřbitově U sv.Václava v Plzni se najdou staré náhrobky.
Mám u vchodu vydlabanou dýni. Tak jsem do ní dala svíčku a odcházejíc se psy na procházku, pravila jsem: „Hlídej.“ 🙂
Dusicky jsem vzdycky mela rada. Vune spadaneho listi, svicky,obcas mlha. Jako pro dite to pro mne byla spis tajemnost nez ponurost. A je to moc pekny zvyk. Tady se dusicky neslavi- snad mozna ano nekde s vetsi koncentraci stredoevropskeho obyvatelstva, jako napr. Chicago. Vzpomnela jsem si na milou dusickovou historku. Muj nejmladsi olomoucky synovec, kdyz mu bylo asi 6 let, byl s jeho maminkou uz za tmy na hrbitove. A svicky ho okouzlily. Kdyz sli domu, tak zadonil, aby ho tam maminka vzala jeste dalsi den. Maminka opacila, ze se uvidi, jestli bude mit cas a Otik prosil: Maminko, jestli mne mas jen trochu rada, tak sem musime jit znovu.
Takze Dede, myslim, ze i Patrik bude okouzleny.
Taky mi neprijde, ze Halloween a Dusicky jsou neslucitelne. Dynove lampiony se mi moc libi. Prosvetli ten zacatek podzimu. No a ty deticky v kostymech co chodi od domu k domu nejsou zas tak moc jine nez ve starych dobach kolednici nebo dnes decka o velikonocich. Podle logiky by katolicka cirkev pak mela vehemenne protestovat proti velikonocnimu mrskutu, ke kteremu dochazi po velikonocni nedeli – nejvetsimu cirkevnimu svatku. Co uz moc nemusim je, ze nekteri dospeli nadsenci se navlekaji do ruznych kostymu I pres den do prace. To mne prijde uz infantilni. Ale co uz vskutku nesnasim, jsou lidi, co uz dost pred vanocema nosi santovske cepicky. To mne privadi k opravdu iracionalnimu vzteku.
Halloween mi nevadí.Deti nemajú a nesmu byť „vychovávané“ filozofiou o skorom skončení pozemského života a odchodom za niečím iným,možno lepším…Na „dušičky“ sme chodili s rodičmi na hroby,spomínali naši na nich rozprávali nám píhody a rodinné spojenia-odvtedy viem,že môj pradedo sa mesiac po smrti svoej ženy oženil a tá do mesiaca vydala svoje vyvydaté dcéry/15 a 16 ročné/ za svojich bratov a tak sa stala nevlastná matka zároveň švagrinou.Táto príhoda úžasne potešila synovcov z Brna-ukončili to vetou :To byli kabrňáci.
No a my,ktorí sa so smťou doverne poznáme,chodíme spomínať,vyžalovať sa,poďakovať.A tak to má byť.
Tím, že dětí a vnoučat nemaje, dýně nedlabu, ale jinak se mi vyzdobená okolí domků moc líbí. Je to takové veselé a v tento pochmurný čas, kdy máme před sebou alespoň pět měsíců tmy a mrholení, tak ty veselé rozzářené dýňové xichtíky jsou takové pozdvihující a než dýňová výzdoba pomrzene, trochu nás to poposune blíž k jaru.
Dušičky jsem mívala moc ráda, hřbitovy před setměním – kouzlo. Ale tak jako Matylda, dnes je z toho davový manifest, přeautováno, takže jsem nastříhala poslední kytku z chryzantémek, nazdobila stůl a u toho hoří svíčka. A teď jedu za maminkou. Na hřbitov skočím až tak za týden. No skočím, musím se probojovat (flex) přes celé Brno dopravou, která už u nás v Brně – dávno klekla.
ja se bal asi do 5tileti ,al jak jsem se vratil do mu tak mayec provazem nebo hulkou aja omu rikal kropici tanecek pcuna kuchyne ay na dvur adale do zahrady kybzch se neurval tak bzch se při vyprasku asi i posral.hez vypominek na sve detstvi preji vsen hezky den preje risa.
RISA, JA SE NA HRBITOV JAKO DITE BAL ALE POTO JIZ NE TAK JSEMTO VSECHNO OCUMEK A NAKONEC SEM SE PRIDAL K OSTATNIM. PRI VYCHOVAVANI BABICKOUJSEM MEL HRBITOV asi KILAK DALEKO A JI BYVALA TMA NO A NA PERIFERII MALEHO MESTECKA NEOSVETLENO POUZE KE KRCHOVU.VR.1949PROTO JSEM SE BAL.POTO JSEM TAM VODI TAKE KAMARADY A BYL JSEM ZA HRDINU.
Hi, hi, hezká vzpomínka na dětství a dětské hrdinství.
Vzhledem k tomu, že kluci ve škole měli Halloween, chtěli vydlabat dýni. Poté, co jsem je upozornila, že je to jídlo, a tedy, co vydlabou, snědí, sesedli jsme se k dlabání. A protože to škrund škrund začne být po chvíli otravné, povídali jsme si o českých dušičkách, o našich příbuzných i o lidech, kteří se něčím proslavili a mají na hřbitově čestné místo. Dodlabali jsem, zdlábli dýňovou polévku a zašli na hřbitov, zapálit svíčku p.t. pánům Borůvkovi, Absolónovi, Halířovi, Tomečkovi, Janáčkovi, Jílkovi… No, nejsem z těch importovaných tradic nadšená, ale snažím se z nich vytáhnout aspoň něco užitečného.
A to je hezké.
Akorát jsem prve nepochopila to škrund škrund – jsem myslela, že jsi chudáčky trápila hlady, dokud se polívka neuvařila (:o))
škráb, škráb….
Jooo – už mi to docvaklo, neb znám JJ, že by nenechala své mužstvo hladovět (rofl)
Ygo, to ani nemůžu, to bych s nimi nevydržela (rofl) .
Hi, híííí. Také jsem měla ten první dojem takový.
JJ, to jsi ten souběh tradic pojala skvěle 🙂 Ne, nepřekvapuje mě to. Ty totiž jsi pedagog od pánaboha (inlove)
I naši nás brali na hroby k velikánům, však jich na Olšanech je. Víš, je zajímavé, že mě to nikdy netáhlo na Slavín…
Vidíš DEDE a my Vyšehradský hřbitov jezdíme s manželem moc rádi. Položím vždy kytičku Boženě Němcové a naproti Janu Nerudovi.
Manžel zase položí květinu vynikajícímu ortopédovi Profesorovi Zahradníčkovi, který v dětství operoval.
Vyšehradský hřbitov má pro mě velký genius loci.
(blush)
Dede, zdá se mi, že zase přeháníš.
A semínka jsme usušili pro veverky….
Tak to je sice bohulibé, ale semínka se dají sušit i pro lidi a jsou velmi zdravé, neb obsahují zinek (či čo).
Díky za tipy. Semínek je tolik, že si přijdou na své lidi, veverky i zahrádka (hlavně na to poslední jsem zvědavá).
To buď, nemusí ti z toho vyrůst stejná dýně, ony se totiž mezi sebou ochotně kříží.
Takhle jsem jeden rok získala patyzony velikosti a tvaru kopacího míče 😀
My jeden rok bílé cukety 😉
Chodit na hřbitov po celý rok a ne jen jednou za rok na Dušičky mě naučila moje milovaná babička Marie. Jako dítě předškolního věku mě vodila sebou. Zapálily jsme dědečkovi a pradědečkovi a prababičce svíčku. Babička poklidila hrob.
Teď tam chodíme s mým manželem a máme na starosti už 4 hroby. Poklidíme, dáme květiny a zapálíme svíčku. V duchu si popovídám s těmi, co už nejsou mezi námi.
A co se týče Halloweenu, tak letos manžel vyřezal 2 dýně a dal je na balkon. Vnouček Samík byl nadšený.
Míšo, máš pravdu – předškolní děti je možné u hrobů zaujmout, a pak, když přijde cloumající puberta, už je to vlastně v člověku pevně zabudované 🙂
Budeme mít na víkend Patrika, tak počítám, že si potmě zajdeme rozsvítit svíčky… Vlastně to pro nás bude s vnukem poprvé 🙂
Tak to bude, Dede, určitě naprosto nadšený.
Dede, já jsem Halloween slavila poslední dva roky, tak umírněně. Uvařila jsem dobre jídlo, pěkně prostřela, pozvala rodinu na společnou večeři. Vydlabala jsem dýní, dala do ní svíčku a dala před dveře, aby děti věděly, že tady můžou zvonit. Potom večer tak od pěti do sedmi chodí děti v kostýmech a maskách, já rozdávám lízátka, a baví mě to moc.
Víš, že jsem to vlastně v Anglii nezažila? Myslím to „koledování“. Přece jen jsme bydleli za vesnicí a pokud děti náhodou zašly k mlýnu, tak šly k mlýnu a ne k našemu domu. Vlastně to i po dvou letech v Anglii znám jen zprostředkovaně 🙂
Já si myslím, že Dušičky, Halloween a vydlabané dýně je pokaždé něco jiného.
Přiznávám, Halloween je pro mne něco … něco jako Masopust či Ostatky, akorát že to probíhá na začátku zimy a ne na konci … zkrátka rej masek. Nevadí mi, ale ani v nich nevidím nějaký významný smysl – prostě, lidi se chtějí bavit a tak si najdou nějakou záminku. Tak nějak mi to k našemu způsobu života sice nepasuje, ale když to lid žádá … a pak je to výborný obchodní tah, že jo! :O
Dušičky – tak tady se není třeba moc rozpovídávat. Jenom si myslím, že večer na dušičkově ozářeném hřbitově, je daleko strašidelnější a tajemnější, než průvody se všemi maškarami světa. Tam je cítit ten genius loci … a každé dítě by to mělo zažít. A není pravda, že je to smutný svátek – je to svátek setkání. Nejen s těmi odešlými, ale i s těmi, kdo za svými drahými přišli – na hřbitově potkáváme v tyto dny lidi, které jsme mnohdy roky neviděli, a vždy prohodíme pár vlídných slov. Je to moc hezký svátek … a tichý hřbitůvek, osvícený stovkami světýlek, je až neskutečně kouzelný.
Jo a ty vydlabané a osvětlené dýně – teda nevím, jak je to s jejich pěstováním v Polsku, ale u nás, na jihu Jižní Moravy, měl každý v turkynisku nasazené dyně a v čas jejich sklizně (ale spíš trošku později, neb se sklízely dřív, než úplně dozrály) téměř na každém dvoře či před vraty se šklebily dyňáci – teda ne až v listopadu (to už byly vybrané, škorbele zkrmené a jádra naplnila hadrové pytlíky), ale v září a začátkem října. Rozsvícené dyňové hlavy se nikdy nevztahovaly k Dušičkám či Halloweenu …
Krásně jsi to vyjádřila Ege…
pamatuju se,že jako děti jsme (coby cukrovkářský region) vyřezávaly řepy a svíčky dávaly do nich..taky to vypadalo děsivě, jako malá protažená lebka…
Jj, my jsme to dělaly jako děti taky.
Vzpomínám na jednoho moc prima tatínka, který v zimě ze sněhu uplácal hlavu s otvory na oči a pusu a prostrčil do ní svíčku. Večer se tam chodili bát nejen totálně nadšené děti…
Co by člověk pro to potomstvo neudělal… 😀 .
já jsem u sousedů jednou na velikonoce viděla pět uplácaných sněhuláků s pomlázkami- to asi na krásném JM nemáte.
Vidím jako křivdu, že za mého dětství se nic nedlabalo – nebo si na to nepamatuju 😀
Jó – to jsou ty radosti venkova (rofl) …
Maruško, tak to tedy nemáme, ani o Vánocích, ani na Tři krále, ani na Hromnice. JM je sněhuprostá. A to mamatuji, když jsme přišli z práce, sněhu plno, mrzlo, svítil měsíc, my jsme nazuli běžky a šli si zaběhat lesními cestami. Ale to bylo tak začátkem 80-tých let. Potom – šlus. Sníh sice ještě býval, ale bylo to tak akorát na sedření skluznic. A kdyby nebylo Ladovské zimi před pár roky (která byla jisto jistě náhoda) tak ani nevíme, co to je odklízet sníh.
Nemáme. I tahle historka je z výletu na Vysočinu.
My v Krkonoších děláme dětem na Vánoce ze sněhu vánoční lucernu podle Dětí z Bullerbynu, vypadá to moc krásně.
Já Dušičky moc nemusím, na velkých hřbitovech vypadají jako prvomájový průvod s nezbytným kolapsem dopravy okolo. Letos jsme zas jednou porušila pravidlo na Dušičky na hřbitov nejít a bylo to fakt děsné, rozhodně mě to nepobídlo ke vzpomínkám ani k ničemu jinému. Když jsme v pondělí v rámci psí procházky prošla s kamarádkou místním hřbitůvkem zapálit svíčky na jejich hrobu, byla to situace úplně jiná. Jednak tady nikoho nenapadlo zakazovat zakazovat na hřbitov vstup psům (tady se totiž chodí zapalovat svíčky průběžně během celého roku, často v rámci psí procházky, neb hřbitov je nad vsí na kopci), tady se prostě spoléhá na zodpovědnost lidí a jejich úctu. Druhak tady chyběly ty šílené davy. Takže za mě lepší. Svíčky zapálím dneska doma.
Víš, já měla ráda davy kolem Olšan, protože jsem to měla pod okny a nemuseli jsme se cpát v přeplněných tramvajích či parkovat.
Dnes jsem vděčná za náš vesnický hřbitov – je malý, útulný, hned vedle lesa. Psi zákaz nemají – stejně jako u vás se i tady předpokládá, že se lidé umějí chovat. A asi i umějí!
Já jsem tedy nechala včera večer psy v autě – ale otevřela jsem jim okénko. Celé. Pokud se jdu sama potulovat po temném hřbitově u lesa daleko za vesnicí, nechávám svým bodyguardům šanci mi případně pomoct 😛
Svíčky dnes zapálím doma. Na hřbitově jsem byla poslední dva dny, ještě si schovávám svíčky na pátek, až tam vezmeme Patrika 🙂
Milá Dede, dobře Tě to maminka učila, zapálit za každého a i za ty,co jim nikdo nesvítí, protože ti,co jim svítí svíčka,mohou na chvíli za Vámi, to mi říkávala moje mamka, že ji to tak babička říkala…jak se jejich přítomnost projeví,to mi bohužel mamka neřekla, ale snad to každý nějak pozná….
Třeba ne všichni chtějí nakouknout zpátky, milá Sharko, ale tu možnost bychom jim měli dát (inlove)
Jsem moc ráda, že nás maminka takhle učila. Zažila jsem Dušičky v Košicích, brr. Obrovský hřbitov, hroby nalepené na sebe, davy a davy, a za vší výzdobou a přítomností nejvíc čouhal STATUS. A to vše obvykle v děsném počasí. Ne, odtud jsem ráda prchla.
Miluju tiché,klidné Dušičky, s upravenými – ne kýčovitými hroby, nevadí mi vydlabané dýně se svíčkou.. mě na Halloweenu vadí ty převleky, rámus a to (omlouvám se za ten výraz) žebrání …
Tady na JJM lidi mají před domy dýně dlabané i nedlabané- prostě výzdoba většinou ke květináči chryzantém a podobně, je tu zvykem zdobit vstup do domu- a dýně jsou tak báječně podzimní 🙂
Viděla jsem dýni předělanou na květináč na chrysantémy – taky naprostá paráda.
U nás na vsi pojala Kristýna Haloween po svém. připravuje pro děti takovou strašidelnou cestu, kterou musejí projít, a když se jim daří (no, je to zařízené tak, aby se jim nakonec dařilo:)), tak dostanou i nějaké sladkosti. To se v naší části vesnice zhasne veřejné osvětlení a objeví se příšery – u nás před Domem jich je hodně, protože je tu louka a hodně místa:)))
Je to dobře zorganizované, když děti musejí jít číst cesty kolem silnice, tak jsou k dispozici strašidelní (a dobře osvětlení) převaděči.
Tzv. Haloweenská cesta je populární, obvykle přijde aspoň 70 dětí z celého okolí, což je dost úžasné 🙂 Já ji ještě neprošla celou, protože obvykle NĚCO dělá, letos jsem na startu 😛
Ale Martin půjde s Patrikem, snad se k nim budu moct přidat.
Prostě, u nás se „nežebrá“ 😀
Tak tohle by se mi líbilo….. (clap)
Nemám nic proti Halloweenu. Argumenty církve mi přijdou tak trochu mimo. Nikdo se snad nesnaží vystrnadit Dušičky a nahradit je Halloweenem. Každá z těch „akcí“ je přece úplně jiná. Dušičky nejsou žádná veselá slavnost pro děti, je to tichá vzpomínka na ty, kdo už tu s námi nejsou, a zamyšlení a světýlka na hřbitovech jsou jejich připomínkou, neslouží k žádnému obveselení. Naopak Halloween je příležitost k veselé zábavě, hlavně pro děti. S Dušičkami přece vůbec nijak nesouvisí a nijak jim nekonkuruje. Je to prostě něco úplně jiného, co náhodou časově těsně předchází Dušičky.
A jen tak mimochodem, rozzářená oranžová dýně se mi moc líbí a kombinace oranžové a černé barvy je úžasná.
(Nevím, jestli katolické církvi vadí i únorový Valentýn, ale sv. Valentýn, jehož smrt se tím dnem vlastně připomíná (což ale bohužel asi mnoho slavících neví), byl s největší pravděpodobností katolický kněz, možná dokonce i biskup, a toho dne byl sťat. Takže, přísně vzato, jde o katolický svátek 😀 .)
Tapuz, souhlasím s tebou – vidíš to velice podobně jako já 🙂