Po hektickém pracovním týdnu konečně nastává pátek. Už od rána je ten den trochu jiný, protože přichází vytoužený víkend, dva dny volna, které sice obvykle trávíme doháněním restů v domácnosti, ale i tak je volnější režim příslibem pozdějšího vstávání a pomalejšího rozjezdu.
Páteční odpoledne jsem milovala už jako školačka. Cesta ze školy mi připadala jiná, veselejší, nemusela jsem odpoledne psát úkoly a měla jsem před sebou báječné volné odpoledne plus ještě ty dva dny! Hraní vybíjené a hra na jelena o plechové dveře trafostanice (divím se, že nás nikdo nepřetrhl jak žabu) mohly pokračovat do pozdějších hodin než během týdne.
V současné době jsou mé pátky dlouhé, protože mám výuku do podvečerních hodin (kdy taky jindy, když učím dospělé a doučuju děti), ale ten slibný večer je skvělý. Nakoupím si dopoledne, protože žiju obrácený život, ale po pátečním nákupu mám tak nějak dojem, že jsem připravena na všechno.
Ať už mě o víkendu čeká návštěva u rodiny, společenská akce nebo jen obyčejné „poflakování po domě“ – sem si doplňte nikdy nekončící řadu domácích prací – tak jiný den v týdnu ten pocit nemám. Navíc přijede Kačka ze školy.
Prostě pátek je výjimečný den, asi kvůli tomu těšení. Nechtějte vědět, co si myslím o pondělku.
Dede: Já vím, že je úterý, ale doufat můžeme, ne?:)) A já se ptám – který den v týdnu máte nejradši vy? A proč?
Jako jiní, v době školní docházky (a těch pár let, co jsem v Praze pracovala) pro mne páteční odpoledne většinou znamenalo odjezd na chatu a nedělní večerní návrat zpět do Prahy. V manželství jsem nikdy nepracovala. Ale dokud pracoval manžel, v pátek ráno vstával sice s povzdechem, ale dostatečně radostným dodatkem a – v Americe velmi oblíbenou zkratkou – „Hurá, T.G.I.F ! (Think God It’s Friday). Podobně v úterý večer naopak uléhal s vidinou „Wednesday is hump day“ – tedy že středa je něco jako převalový den, kdy se chudák pracující doškrabal na vršek poloviny týdne a ten zbytek do T.G.I.F. už uběhne rychleji. Teď si už řadu let aktivity a lenošení rozvrhujeme podle vlastního výběru, jedno jestli v pondělí, nebo v pátek.
Já nevím, mně je to jedno. Ale co mi není jedno je, že se skvěle má k světu mládě lva berberského v Plzni! (inlove)
Promiň, Matyldo. 🙂
Jojo, před chvílí jsem ho viděla v TV! Krásné koťátko. Tak doufám, že se mu bude dařit i dál. (cat)
Utíkám se kouknout! 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=wwNIddfMEbA
(inlove)
Díky Alasdaire, viděla jsem obrázky na netu, ale jak nekoukám na telku, tak mi ty pohyblivé utekly 🙂
Není zač. 🙂 Na konci videa jsou i dospělí, děvčata všimněte si té hřívy až na břicho a protáhlé lebky, podle toho se berbeři poznají. 🙂 Jsou báječní. Omlouvám se, že to tu plevelím, nad tímhle vždycky skáču nadšením. Je jich už moc málo.
Jsou nádherní. A ňuňík je úžasnej plyšák. Půjdou někteří vysadit do přírody? Tenhle ňuňík asi ne, viď, když ho musejí dokrmovat lidi?
Bohužel není to zatím možné.
Tý jo, netušila jsem 🙂
Když jsem byla zaměstnaná (kdysi dávno 🙂 ), byl pro mě pátek předzvěstí víkendu a páteční odpoledne nejhezčím časem z celého týdne. Od té doby, co si práci mohu organizovat sama, to necítím tak silně, protože když potřebuji volno, tak si ho prostě udělám. Na druhou stranu si musím občas připomenout, že je dobré práci o víkendu nechat v šuplíku. To se obzvlášť dobře dodržuje, když přijedou děti. 🙂
Jinak miluju tu sobotu, co jsme měli teď, kdy získáváme hodinu navíc. To je pro mě těžká pohoda! Je zajímavé, že jedna jediná hodina dokáže vytvořit iluzi líně plynoucích hodin a spousty volného času. (chuckle)
Je to zvláštní, že?
Já už to mám roky nastavené jasně – pondělí a středa dlouhé dny, ostatní kratší. Volné víkendy. Někdy jsem za to ráda, někdy mi to přijde už též ubíjející. Ale na druhou stranu jsem ráda, že mám takovou práci, jako mám, a doufám, že v ní ještě těch pár potřebných let vydržím. A pak budu mít, jak už bylo někde výš krásně vyjádřeno – šest sobot a jednu neděli!
Toro, ale tak zas ta pravidelnost není úplně špatná- ber to tak, že tam dlouho nejsi denně 🙂
Poslednich deset let pracuju ruzne smeny, ruzne dny v tydnu. Je docela dobre mit dny volna v tydnu, moct si zaridit co potrebuju, dojit k doktorovi, do posilovny, nekam zajet, a nikde moc lidi, ale zase mi chybi nejaka pravidelmost. Volno v tydnu nikdy nema takovy pocit jako kdyz byl patek vecer a prede mnou volny weekend. Jeste k tomu nase smeny jsou opravdu nepravidelne, nocni, dvojite smeny, vsechno libovolne promichane.
Tak z tvého rozvrhu by škráblo i mě.
Jako školačka jsem se samozřejmě těšívala na víkendy, ale jelikož mi nějak nevadilo chodit do školy, tak to nebylo nijak vyhrocené. Zato když jsem pak začala chodit do práce, tak jsem čekávala na pátek jak na smilování. Většinou jsme to ještě mívali tak, že v pátek jsme v práci končili dřív (zato buď v úterý nebo ve středu jsme dělávali dýl), tak to bylo vysvobození. Zato nedělní odpoledne a večer už jsem měla zkažený představou pondělka a zase celého týdne v práci. Z té pravidelnosti a nudy v zaměstnání jsem byla skutečně zoufalá, a tak když jsem pak jednou ztratila práci, rozhodla jsem se pro „volnou nohu“. Od té doby, co jsem svým pánem, se cítím mnohem líp. Jen jsem tak trochu přestala rozeznávat dny v týdnu, protože ten řád pěti pracovních a dvou volných dní se prostě vytratil. Pracuji podle potřeby, někdy mám volno pár dní uprostřed týdne, jindy pracuji třeba celý víkend, každý týden je to jiné. Úplně mi to tak vyhovuje. Nákupy obstarám ve všední dny dopoledne (pohodička, poloprázdné obchody) a všechny záležitosti, co potřebuji (doktory, úřady, řemeslníci, autoservis atd.) si vyřídím, kdy potřebuji, bez stresu z toho, jak se zase budu dohadovat s šéfem, jestli můžu jít vůbec k doktorovi 😀 . Je to sice trochu „neučesaný“ život a má svá úskalí, ale je to fajn. A tak vlastně ani nemůžu říct, který den mám nejradši.
Každopádně moje kočičí čtyřka oceňuje mou průběžnou přítomnost doma 😀 .
Já jsme taky na volné noze, ovšem svázané pravidelným rozvrhem. Můj pracovní den začíná hodinou až dvěma ráno, pak mám volno (pokud nepřekládám) a odpoledne mám hodiny až do večera, lhostejno, jestli v Brně nebo doma. Někdy bych s chutí byla zaměstnancem…
To mas dost blbe roztahanej den.
Já už bych nikdy nechtěla být zaměstnancem. Ono to tedy v mém věku už ani nehrozí, padesátníky už nikdo nově nezaměstná (ledaže by někdo začal vytvářet podniky pro staré 😀 ). Ale když si vzpomenu, jak jsem sedávala v kanceláři, plodila nesmyslné dokumenty a byla úplně zoufalá z představy, že nemůžu ani vyjít ven a musím tam tak třeba ještě čtyři, pět, šest hodin sedět, hrůza! V zimě jsem chodívala za tmy do práce a za tmy z práce, ztracené dny. Chybí mi snad jen dobrá parta, kterou jsem měla v jednom ze svých míst, ale to byla náhoda, není tomu tak vždycky, spíš naopak. Tak si už na to občas jen tak vzpomenu. Stejně už jsme dnes každý jinde a někdo už ani není mezi námi.
Já jsem zjistila, že v rodině pracovně plně vytížených členů se jedna osoba s individuálním časovým rozvrhem hodí 🙂 Pořád ještě je třeba ledacos zařizovat v době běžné pracovní doby, ne? 😛
Určitě. Já třeba vůbec nevím, jak bych byla při zaměstnání zvládala v posledních dvou letech vyklízení bytu a jeho rekonstrukci, stěhování a vyklizení a prodej domu. Po určitou dobu mě to zaměstnávalo každý den, pochopitelně během dne – úřady, dohled na řemeslníky atd. To by při zaměstnání prostě vůbec nešlo. Takhle jsem prostě na nějakou dobu vypustila práci (bohužel tím pádem i výdělek, o to víc jsem pak musela zabrat) a když bylo všechno hotovo, tak jsem zase pokračovala v práci.
Ovšem má to i svou zrádnou stránku. Svádí to k lenošení (alespoň mě tedy ano) a odkládání práce na potom a člověk si prostě musí umět poručit a pracovat 😀 .
To mi povídej – nemít na sebou bič deadline, kde bych byla? 😀
Přesně, taky pracuju na termíny. (devil)
V poslední době se na pátek těším, protože mám jakous takous možnost nějak vybočit. Dlouhá lety jsme mívali v pátek schůzku či odjížděli na výpravu.
Musím se přiznat, že dost často sobotní a nedělní popolední prolenoším, alespoň částečně. A na to se opravdu těším
No, výpravy můžou být fajn, ale každý týden….
No, vycházelo to tak za dva tři týdny, holčičky byly docela akční. Ale viděly a zažily jsme toho spolu spoustu, dneska už to tak není
U mě jsou dny různé, takže to mám podobně jako Io:))
Jinak jako dítě jsem měla nejradši sobotu – byla „čistá“, tedy volno od rána do večera!
Neměla jsem moc ráda neděli, když jsme byli na horách nebo ve Dvoře, protože nutnost večerního návratu do Prahy mě skutečně bolela.
Jsou tisíce lidí, kteří touží po Praze – včetně kdysi mých rodičů. Já se vylíhla jako Pražák, který celý život toužil žít na venkově 😀
A to jsem k tomu měla praktické zkušenosti, nešlo o teoretické zbožnění ideálu venkova, kdy pak člověk narazí na tvrdou zeď reality. Já brala rovnou tu realitu.
Co žiju na venkově (16 let), tak jsem pořád ještě každý nedělní večer v záblesku myšlenky vděčná, že nemusím odjet… (wasntme)
Nedělní návraty jsem nesnášela. Teď šťastně žiju mimo město 🙂
Záleží na tom. Každý týden trochu jinak. Každý semestr trochu jinak. Teď zrovna je nejlepší den pondělí.
No, rozvrh je někdy neúprosný 🙂
Dnes, kdy jsem už penzistka, mám ráda každý den v týdnu. S červenán ím se přiznám, že trošku raději mám těch pět pracovních dní, protože venku na turistických trasách je volno. I v kulturních zařízeních jako jsou muzea a výstavy je volno. Soboty a neděle používám k většímu lenošení, vymlouvám se na to, že je všude nával, tak jsme víc doma a jdeme jenom na malé procházky do okolí domu.
Ve svém produktivním životě (bože to je strašné vyjádření) jsem to měla naprosto stejně jako Matylda 😉 .
Alex, taky bych s radostí vymetala kulturní akce v týdnu- ale jaksi musím pracovat. V neděli mě znechutil brněnský hřbitov- šli jsme tam na Dušičky, bylo hezky, barevné listí, ale lidí jak much, venku problém s parkováním… takže foťák jsem měla s sebou zbytečně a vzpomínky se taky jaksi nedostavily.
taky jsi měla pocit,že se z hypermarketů přesunuli na hřbitovy? Jen ty košiky jim chyběly….
😀
Dámy, ale vždyť vy jste tam byly také! Také jste byly součástí toho přesunu. 😉
my jsme ten pocit měli při pohledu z okna na sousedy, vycházející s košíky květin a věnci. i usnesli jsme se zavzpomínat a zapálit svíčky doma s tím, že za oběma dědy zajdeme až tuto sobotu v klidu…kromě toho, mamka měla v neděli narozeniny, tak jsme byli gratulovat 🙂
Alex, můj manžel, též penzista, s oblibou říká, že má 6 sobot a 1 neděli.
Jo, můj nepravidelný životní styl mi taky dává šanci vyhýbat se davům – a pilně to dělám.
Zase jsem zvyklá pracovat odpoledne a hluboko do večera, takže to mám proti normálním lidem otočené. No, mě to nevadí, Martin s tím umí žít, tak proč ne? 🙂
No jo pátek, Matyldo taky jsem, co by žáček školou povinný, milovala ty páteční odchody domů. Před sebou 2 volné dny.
Když jsem byla na střední škole v Domažlicích, tak jsem bydlela na intru. Jak jsme se těšily na pátek. Hned po škole, ani na oběd jsme nechodily, jsme běžely na druhou zastávku autobusu ( která byla blízko naší školy )a hurá domů. Těšila jsem se na maminku a na volné dny.
I teď se na pátek a víkend těším. Sice v pátek, po příchodu z práce, chodíme s manželem ještě na páteční velký víkendový nákup. Ale pak si “ už sednu a ani se nehnu „.
Kačka taky vždycky pospíchá ze školy domů- no jo, u maminky je prostě u maminky 🙂
Vidíš, já jsem dom nespěchala – znamenalo to, že budu muset vařit, když jsem byla dýl doma, tak žehlit prádlo za kdovíjak dlouhou dobu (ne moje, to jsem si vyprala a vyžehlila na koleji). Otrava… Na koleji jsem mohla jít, kam jsem chtěla (kino, hospoda..), doma byla večerka v jednu v noci s tisícem řečí, když jsem přišla později.