Karamelka roste a tu a tam i rozum bere, ale pořád jí zůstává vlídné oslovení Raplík. Dokázala jsem s ní natrénovat, aby běžce a cyklisty nepronásledovala, ale zatím nejsem schopna hnout s tím, že je nadšeně vítá.
Celá scéna začne tím, že Karamel hraje to, jak ji kolem dokola kromě čuchání nic nezajímá. Ve zlomku vteřiny se přepne do módu „tý jo, lidi!“ a startuje z nuly na sto. Pokud nestihnu upoutat její pozornost před přepnutím, ohluchne.
Můžu si řvát a hulákat, jak chci, obvykle je to něco ve stylu: „Stůj! Nechej! Fuj! Neskákej! Nechtějí si hrát!“ Podotýkám, že jinak poslušná Světluška vystartuje úplně stejně, protože Karamelčiny nápady považuje za výjimečně kvalitní a nerada by o něco přišla.
Ve výsledku proti lidem letí dva mlčící strakatí psi (kvíkáním vítají jen dobré známé) s vrtícími ocasy a za nimi se s hulákáním jako na lesy řítím já. Naštěstí jsou místní psoznalí a mají pochopení, navíc bez vodítka je mám jen mimo civilizaci, tedy na poli a ve vinohradu za vsí.
Vždycky se strašně omlouvám a psům spílám, ale mám dojem, že je to vlastně baví, i když následuje povinná chůze na vodítku. Naštěstí jsou strakatice natolik odlišné od ostatních místních psů, že si je lidé pamatují.
Onehdy jsem se omlouvala jedné mamince, protože psi jí lítali kolem dětí a snažili se vnutit. Jen mávla rukou a řekla, že ví, že mám hodné psy, tak si nedělá starosti.
Aspoň to…
Dede: Radostné vítání cizích lidí štěňaty je potíž, kterou dokáže zmírnit je roztomilost a malý vzrůst hříšníka. Jenže štěně, stejně jako dítě, potřebuje čas, aby se otrkalo a naučilo slušnému chování. Stejně potřebuje příležitosti, při kterých si může to své chování pilovat.
Za sebe, jako matku i vychovatelku štěňat musím zpětně poděkovat všem lidem, kteří byli ochotní „hrát s sebou“ a nedělali ze štěněčího či dětského dovádění tragédii.
Tady však musím podotknout: každý je mnohem ochotnější mít trpělivost s rozjívenými mláďaty, pokud vidí, že se jejich rodiče či vychovatelé upřímně snaží mládě usměrnit.
Pokud se zodpovědné osoby tváří, že štěně či dítě má právo otravovat své okolí, obvykle je trpělivost dotčené osoby podstatně menší a poznámky o nevychovaných spratcích padají mnohem rychleji.
Takže pokud se ženeš za psy a jedním dechem jim spíláš, zatímco druhým se omlouváš, tak asi děláš to nejlepší, co v daný moment udělat můžeš:))
A tak se dnes ptám – co vy a vaše trpělivost s cizími mláďaty? A co vy a vaše vlastní neukázněná mláďata, jak zvládáte jejich učení se společensky vhodnému vystupování? 🙂
Nase Grizzlinka byla k lidem velmi pratelska, i kdyz ji napred kazdy novy clovek musel byt radne predstaven. No, dama. 🙂 Ale byla velmi nejista kolem malych deti. Asi si je neumela vyhodnotit. Na cloveka prilis male, na zvire trochu divne. A videla jich velmi malo. Resili jsme to dobre. Kdyz prisel nekdo s mrnousem, Grizzly svesila ocas a zalezla pod kuchynsky stul a rodice byli pozadani, at ditko Grizzly neotravuje. Az k nam zacala jezdit obcas Chetova sestra s malym synkem. Vychovane mile decko, ale mel touhu „honit pejska“ a nedal si to vymluvit. Na jedne navsteve ho nechali bez dozoru, ja jsem dodelavala obed a tu vidim jak si to klucik hasi po ctyrech pod stul. Odlovila jsem ho na posledni chvili za fligr a dost durazne mu rekla, ze tohle jsme si teda nedomluvili. A jeho matka se ohradila, ze jako proc nenechame chlapecka si pohrat se psem. Tak jsem opacila, ze treba proto, ze Grizzly ma 40 kg a velke zuby. A hned jsem byla za tetu Herodesku.
Matyldo, ty tvoje holky jsou nádherný. Tuhle jsem taky potkala takovouhle tříbarevnou krasavici, byla, jako by Karamelce z oka vypadla. Já se psů vysloveně nebojím, ale ty volně běhací, z těch mám respekt, malí, velcí, to je fuk. Ale to už jsem tu kdysi psala, tak to nebudu opakovat 🙂
Řekni, kam mají přijít volně pobíhat, třeba tě toho zbaví 🙂
Strakatice jsou kouzelné. Arinku jsme s vypětím sil odnaučili skákat na cizí. Těch si nevšímá, ani běžců, cyklistů nebo dětí na odrážedlech. Jenže v Dalejském háji skoro všechny pejskaře známe, takže setkání vypadá asi takhle: Arinka radostně vyrazí. „Ne, Ari nesmíš! Neskákej! Dolů!“ jen tak mezi hulákáním:! Ahoj (nebo Dobrý den)a „Mazej, neotravuj!“ . Pravda, často přitom ze sebe sundávám toho druhého psa. Arinka občas poslechne, někdy rafinovaně člověka oběhne, tváří se, že ji vůbec nezajímá a pak si skočí zezadu. Pravda je, že má své oblíbené jedince, na které si skočí vždy. Jednak jí to dovolí a pak navíc mávají v ruce pytlíkem s piškoty (a nedají si to vymluvit), to se pak těžko vychovává.
Asteris, já si pamatuju, jak si kdesi psala, že si lidi mysleli, že se tvůj pes jmenuje Arin – protože obvykle voláš: „Ari ne!“ Musím se té vzpomínce aspoň usmát, kdykoliv mám Arína já 😀
Chicht! (inlove)
Jojo, máme Arina velice často.
Skákání, to jsem si užila právě dnes. Vrátila jsem se domů špinavá jak čuně, poskákaná – od vlastního psa! 😀 Došlo k nedorozumění, velela jsem hop! na lavičku a Denis provedl hop! na mě. Zrovna jsme šli docela bahnitým terénem. 😀
Jinak z nadšeného zdravení cizích lidí už Denis vyrostl, vybíhá jen ke známým a oblíbeným lidem a psům a to ho nechám, ať si užije radosti ze setkání!
No a když ke mně běží nadšené psisko, neodolám a mazlím a mazlím. U mě najde pochopení a páníčkům (některým) holt kazím jejich výchovné úsilí. Tak je aspoň ujistím, že z toho ti jejich cvoci jednou určitě vyrostou! (inlove)
Hančo, „jednou z toho vyrostou“ je něco jako univerzální zaklínadlo každého vychovatele (rofl)
Já už jsem výchovu u lidí vzdala. Když jsou lidé naprosto cizí, tak si jich Ajvi nevšímá, popřípadě je v lese seštěká (což mi nevadí, zvláště u mužů 😉 ). To víte, že ji hned přivolám, ale jsem ráda, že se nebojí. Mnohem horší jsou situace, které nastávají, když potkáme známé (i vzdáleně známé, které viděla třeba jednou-dvakrát). Má pamatováka, ví, že to jsou „kamarádi“ a v tom momentě na ně vystartuje takovým vlněním a kroucením celým psem, které končí vehementním máváním té zakroucené plácačky co má na zadku. Před mužskými kamarády dokonce provede ještě horší skopičinu. Sedne si jim na boty, svými zády nalepenými k jejich holením, vrtíííí, a roztouženě k nim vzhlíží vzhůru s vyvrácenou hlavou. Někdy to doplní skácením se celým tělem právě u jejich bot a vyšpulením břicha. Strašně se stydím, ale zakazujte psovi, který neskáče, vyjadřovat radost ze setkání. Je fakt, že to s mužskými kamarády dělá pravé divy. Začíná to bouřlivým přivítáním a nadšeným drbáním a u některých jedinců i šišláním.
Strakatice se cizích lidí nebojí, ale štěkací jaksi nejsou. Štěkáním se ozývají jen doma, kde straší vybrané jedince na ulici a odhání kočky.
naučit psy nevšímat si lidí je těžká práce, která nicméně musí být vykonána, hlavně, když máš plemena, kterých se lidé bojí:)) Tvoje strakatice jsou aspoň strašně roztomilé, tak se ti to snáz těm „napadeným“ vysvětluje:))
Já jsem byla ráda, že Berry vyrůstala v Anglii (na venkově), kde většina lidí měla ke psům moc hezký vztah a nebála se jich. Protože ona někdy na půl roce už moc roztomile nevypadala – takový už větší čert s jedním uchem nahoru a druhým dolů. Naštěstí ona byla – než poznala Ari – velmi tvárná a ukázněná fenka 😀 takže s Kazanovou pomocí jsme zvládli slušné chování celkem rychle.
Půlroční Berry – koukněte zde:))http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Anglie_-_Berry_a_Kazan_-_rijen_2010/
S Ari jsem to řešit vlastně nemusela, cizí lidi jen monitorovala, nebo na ně štěkala, když jí přišlo, že se snaží jít k ní – už odmala prostě o cizí nestála. Když o tom tak přemýšlím, tak jen dodám – díkybohu 😛
No, Světluch úplně cizí nemusí, ale Karamel k nim letí, tak se k té lumpárně připojí, že. Nevšímat si lidí, když k nám domů jich chodí dost, je jaksi složité.
Nevšímat si venku cizích lidí – jsem chtěla říct:))
Také se vždy snažíme vychovat naše psy tak, aby byli pohodoví a nikoho si nevšímali. Bohužel nám to v poslední době několikrát narušili nezodpovědní majitelé ostatním psů, kteří nechali své miláčky volně pobíhat, nechat napadnout našeho mladíka a ve finále se ani neomluvili a ani svého psa nenapomenuli. Ve výsledku nám to přináší problémy, protože náš australák se při setkání s větším psem preventivně staví do pozice „dej si na mně bacha“ a to je věc, po které rozhodně netoužíme. A to těch útoků bylo v poslední době několik! Máme dojem, že s narůstajícím počtem psů přibývá i nezodpovědných majitelů….. Je to trochu mimo téma, ale musela jsem si postěžovat .
Hm, to naštve. Taky mívám psy na volno, ovšem já mám jaksi neútočný typ, navíc je pustím jenom ke psům, které znám.
Psů je mezi lidmi moc a mají je i lidé, kteří by měli mít maximálně plyšáky. tady u nás jen málokdy potkáme neútočného velkého psa, takže jsem ráda, že si a) holky vystačí samy, jinak bychom měly problém b) chápu, že lidé s malými pejsky se mých holek bojí. Ale to překvapení, když a) potkáme prima psa na hraní b) malí pejsci zjistí, že s Ariberry je legrace a nejsou pejskožravé, to stojí za to.
Popravdě jsem ráda, že mi nikdy žádný pes nenapadl Ari, z té by mohla být opravdu bestie. Ono je to hlavně tím, že na našich vycházkách skoro nikoho nepotkáváme…
OT – a jak se ten tvůj australák jmenuje? A máš někde fotku?:))
Australáci jsou 2, protože dcera je trochu „praštěná“ co se týká psů a tak jí byl jeden málo a k původnímu Teddymu (ten plavý) byl dodán Muff (černobílý) – pár fotek jsem dala na Rajče – Maxikova.
Hezcí pesani 🙂
naše Jana je taky ulítlá a jeden nám nestačil a už sedm let máme dva koliáky. A je to někdy fajn a někdy na zabití. A těch chlupů
ó jak Vám rozumím :-)) jak s těmi pocity tak i chlupy…
Copak vítání a honění kolařů, běžců, chodců, psů, dětí, babiček … (doplň, co se hodí), to se dá ukočírovat. Jenže Ernest se upnul na babetisty (místní rybáři) a auta … to jsme se včera kochali krásným podzimním odpolednem (teda já se kochala, Erňa se vázal stopovačkou do balíku) a než jsem se vzpamatovala, pes zbystřil a vrhl se v ústrety autu. Já teda na něj řvala jak na lesy (no, na louky), ale neslyšel-neviděl. Auto zastavilo, otevřely se dveře … a to se už naštěstí Ernest vzpamatoval a vesele se vrátil.
Moji malou obezřetnost snad omlouvá jenom to, že to auto jelo prostředkem louky! Ano, místní myslivec si to šinul od posedu k posedu. Tak to jsem opravdu nečekala (rofl) !
Akorát jsem čekala, co zase budou za kecy – dvakrát do roka nás místní zelený mužíček nabádá, abychom nenechaly běhat psy bez dozoru (zatímco naši psi nám sedí u nohy a v dálce smečka tří psů ženou před sebou srny … taky se to stalo … ovšem tam neměl komu domlouvat, neb pánečci seděli doma). NO – nic nebylo, mysliveček si hodil flintu přes rameno a pospíchal k lesu – teda zabouchl dvérca a odfrčel v dál.
A tady jsou fotky ze včerejška, akorát to auto tam není, to jsem neměla na focení ni myšlenky, ni času (rofl)
http://yga.rajce.idnes.cz/2016_Rijen_slunecny/
u nás jezdí po silnici takoví ti ,,letní lyžaři“ Legýs je jich straně bojí. Jednou je na procházce s Janou potkali /jezdí dennodenně/, Lesýsek se Janě vytrhl a zdrhnul. Naštěstí utíkal domů ALE brána byla zavřená tak Legýsek srovnal v hlavě buňky a vzal to domů přes les, kde není nic oplocené a domů se přes stráň dostal. Ale jak vypadal- vodítko táhl za sebou, tráva a lepíky v kožichu. Nervy to tedy byly! Ještě, že jsou mobily a domluvily jsme se, protože Jana byla strachy bez sebe.
A Matyldo ta poslední fotka strakatic je nádherná. Jsou k zulíbání obě.
Ano, je to vyfocené vteřinu předtím, než jsme chtěla Karamel sundat ten list z ucha- v tu chvíli zdrhla.
To říkám – Cerberos jak vyšije – bodejť by se jich lidi nebáli (rofl) (rofl) (rofl)
Že se bojím velkých psů, je o mě všeobecně známo.
Ale moc dobře si uvědomuji, že je to vždy o majitelích psa. Malí pejskové a fenky mi nevadí, ty i ráda pohladím, když o to stojí.
Kočky neusměrníš, to jsou osobnosti. Proto já říkám všem návštěvám, Hepinku nehlaďte. Je to, řečeno slovy naší paní veterinářky , nespolupracující kočička.
Fousín je medvídek tahací a mazlící.
U svých dětí jsem se snažila, aby neobtěžovaly své okolí. S hyperaktivním Pavlíkem, to byla někdy fuška, ale dařilo se. Například jsme chodili na kožní s ekzémem. Tam bylo čekání na 2 hodiny. Nedovolila jsem, tak jako někteří rodiče, aby kluci lítali po chodbě. My jsme si četli. Kluci byli hodní a poslouchali. Tak nám to lépe uteklo.
No ano, přesně. Velmi aktivní Kuba by zbořil půlku čekárny, tak jsem polohlasem četla. Nakonec pro většinu dětí z čekárny 🙂
Padesátikilová Majda, která miluje jakákoli miminka, to je teprve zážitek. Včera nám spolužák mého syna snažil vnutit želvu nádhernou, která mu sídlí v rybníku – on je něco jako porybný a rybáři u nás mají velký rybník a dalších asi pět chovných. Majda by ji na hraní brala, stejně jako všechny děti, které potkáme. Už teda po nich neskáče, jen je vydatně slintá, či spíše se snaží je oslintat. No a protože všechny školkové děti okolo ní dvakrát až čtyřikrát denně procházejí, vševhny ji znají a všechny zná ona. Většina maminek a babiček už se nehroutí strachy, že jim dítě sežere a já jsem ji vždycky stačila chytnout, aby dítě neoslintala a neschodila. Naopak se mi nepodařilo uhlídat, aby se na ni děti nevrhaly. Ještě že je tak děsně miluje
I moje psice jsou vydatně hlazeny místní mládeží, jen Karamel u toho musím držet, aby se jim nesnažila ve výskoku olizovat nos.
mám ráda Matyldiny Strakatice a vůbec všechna její zviřátka… mám ráda zvířetnická zviřátka,neb jsou dobře socializovaná,vychovaná a jejich děti též..nemám ráda cizí rozmazlené a protivné spratky..ano,já vím..jsem teta Herodeska..pokud dokážu usměrnit a vštípit alespoň trochu slušného chování a probudit to lepší v těch spratcích, je z tety Herodesky zábavná a usměvavá teta Šárka…
Sharko, taky jsem „zlá teta“, kupodivu mi tak říkají dospělí, děti ne- s těmi si vysvětlím meze a pak si s nima hraju, zatímco ostatní dospělí jim říkají „běžte si hrát“.
Pro neteře jsem byla něco jako bubák (Jez, nebo přijde teta Yveta – nabádala babička – cheche). A přitom jsem je nebila ani na ně nekřičela – (headbang) … naštěstí už z toho vyrostly a myslím si, že praneteře a prasynovci mne už taky coby strašidlo neberou (stejně jako babičky, tak i pratety mají tu výhodu, že se s mláďaty mohou mazlit, ale jak jde do tuhého, předají je matkám (chuckle) ).
Hi, hi, jsem též teta (sousedka, kamarádka) Herodeska. Můžu používat?
Speciálně pro Donislavu Miloučatou, nejmiloučkatější mistryni ve skoku na hlavu na světě, byl vyvinut povel Nezávoď.
(Povel Nevítej je celkem rozšířený.)
To takhle jdete po cestě, Donda otravuje Melinu, Melina uhýbá, že si nechce hrát, Donda mele to svoje Nuda, nuda… a najednou za vámi běžec. Nebo cyklista. Donislava Miloučkatá zavětří příležitost. Je odvelena, aby uhnula. Povely jdou v tomto pořadí:
Ke mně! Holčičky, uhneme.
Dondo, zůstaň uhnutá!
Dondo, NEZÁVOĎ! Jseš jiná kategorie!!!
Většina běžců a cyklistů pokračuje ve své bohulibé sportovní činnosti nerušeně dál, jen se jim tak trochu natřásají ramena. 🙂
Ale uf, dalo to práce! Začínala (ve čtyřech měsících) nadšeným skotačením ke sportovci a pokusem namotat se mu do nohou nebo do drátů kola. Samozřejmě si s ní přiběhl/přijel hrát, to dá štěněti rozum! (angel)
Naštěstí – jak píšeš – byla miloučkatá a já spílala jak o duši. (A běžci nás tam většinou znali, neodolali, zastavili se, mazlili si plyšáka a plyšák jim za to pilně ožíral tkaničky…)
Dost pomohlo, když jsem ji asi v půl roce začala učit klusat vedle kola. Měla vlastní a už si nepotřebovala půjčovat; vrhala na všechny jen obdivuchtivé pohledy. A mohla jsem jí snadno ujet – to pak nechala obdivovatele obdivovatelem a s usilovným kvíkáním letěla za mnou.
Melly si celou dobu klepala packou na čelo a jenom ty kolemjdoucí pečlivě na dálku lustrovala. Jestli náhodou nejsou kóliožraví.
A ještě – gratuluju Karamelíně k ocasu! Už je to skoro velká holka. (dog)
Mnozí cyklisiti a běžci mi taky kazí výchovu a drbou je. U Karamel doufám, že ji při tryskovém průletu kolem odlapím a když už nehárá, tak konečně dojdeme na ten cvičák. Světluška ho nepotřebovala, Karamel ho potřebuje jak prase drbání.