Nervozita pomalu, ale jistě stoupá a se stále se prodlužující dobou zkoušek klesá naše schopnost tolerovat děsnou zimu v nepoužívaném sále místní hospody, což klidu také nepřidá. Bože, ta premiéra je fakt už v pátek!

Dobrá zpráva: všechny čtyři víme, o čem ta hra je, jak začíná, pokračuje a spánembohem snad i končí.

Špatná zpráva: občas se navzájem tak vyvedeme z míry nějakou tou improvizací, že nám unikají takové drobnější detaily, jako třeba přesné pořadí jednotlivých témat v jednotlivých jednáních, což vede k dalším improvizacím, čímž se kruh zmatení mění v postupující spirálu:))

Dobrá zpráva: protože jsem tu hru napsala já, nikdo jiný nebude vědět, že jsme zase něco zmotaly!

Špatná zpráva: tu hru budeme hrát víckrát – ano, jsou takoví nadšenci, kteří si objednají představení, aniž by tušili, jaké je. Prý stačí že víme, žes to napsala ty. (Balvan odpovědnosti mi pomalu táhne hlavu pod hladinu:)) No, a s naší sklerózou nemáme naději, že by se nám povedlo hrát dvakrát úplně stejnou hru!

Dobrá zpráva: neustále se najdou lidé, kteří jsou ochotni nejen na divadlo přijít, ale i pomáhat s jeho přípravou. Doufám, že jim to vydrží, protože potřebujeme do sálu místní hospody nanosit další židle z obecního úřadu a tyto dvě budovy nestojí vedle sebe:))

Znepokojivá zpráva: každý jeden člověk na vsi, který viděl naši vánoční hru (lhostejno, že to bylo už před dvěma lety) naprosto přesvědčeně očekává, že to zase „bude prdel, ty vole!“ (cituji jednoho nadšeného diváka). Tím se dostávám coby autor do velmi ošemetné situace. Pokud se lidé zase budou smát od začátku do konce, tak to znamená, že jsem nezklamala. Pokud se smát nebudou… brr.

Prostě, držte nám, prosím, palce!:))

PS: Dnes jdu vyjednávat, aby nám na zkouškách začali topit. Však tam ta kamna jsou:))