FANTASY PODZIM NA DEDENÍKU – Ioannina: Severin a jeho mistr

Logo_IoDnes se zase po čase vrátíme k Severinovi, ale nebude sám, o kom si budeme číst. Pamatujete si na Mistra Divjakova a jeho přítele Andreje? A přibude i Leif. Prostě… pojďte a znovu se ponořte do Ioannina podivuhodného světa. (Dede)

 

Velemir Divjakov

Ostré, jasné zaklepání na dveře.

Kvestor si povzdechl a zamračil se. Tušil, kdo přichází. V tyto dny se u něj zastavovali všichni mistři, kontrolovali si seznamy žáků, dohadovali se o stipendiích a o financích na celý další rok. Téměř všichni měli požadavky vyšší, než mohl splnit. Bez výjimky všichni, dokonce i černí mágové, na konci rozhovoru pronášeli věty typu: „Vím o někom, komu se těmito novinkami zavděčíte ještě méně, mladý pane kolego.“

Čím častěji ho varovali, tím nervóznější z nezbytného setkání s mistrem Divjakovem byl. Ale co mohl dělat? Obchodní stezky na jihu se zhroutily kvůli Turkům, na východě byl jako obvykle takový chaos, že se gilda neodvážila poskytovat ani ty nejzákladnější garance, Polsko sice vzkvétalo, ale co to bylo platné, když pro Dubograd všechny tamní kontrakty zanikly s pádem Řádu německých rytířů, na západě přitahovala šrouby inkvizice a poslední dobou tam začínali vířit bahno i ti takzvaní protestanti… a rektor mu výslovně nařídil, že musí udržet školu solventní, a dal mu na to téma pár otcovsky míněných rad.

Kvestor se ještě nezorientoval ve vnitřní politice školy, a tak mu rektorovo přání připadalo logické. Mistr lektvarů opravdu měl výdaje nejvyšší.

Poodstrčil si židli od stolu, narovnal se.

„Dále!“

„Přinesl jsem vám seznam svých stipendistů.“ Mistr zdolal celou délku pracovny čtyřmi ráznými kroky a nesmlouvavě položil na kvestorův stůl kartici papíru. Jména zaplňovala skoro čtvrtinu stránky. „Tórodson, Waters; na nižším stupni Jefrimov, Bernadettová…“

„Celkem sedm,“ konstatoval kvestor nesouhlasně. Otevřel těžkou knihu záznamů. „O dva více než loni. Nesporně víte, že…“

„Na druhé straně je seznam platících žáků,“ přerušil ho mistr. „Jsem si jistý, že z nich vyždímáte víc než dost. Tady jsou moje požadavky pro laboratoř.“

Na stole přistál dlouhý svitek.

A druhý.

Kvestor se zaklonil, promnul si kořen nosu. „Obávám se, mistře, že to nebude možné. Rektor se v tomto směru vyslovil zcela jasně…“ pokusil se.

„Přál byste si snad, abych si promluvil přímo s rektorem, pane kolego?“

Kvestorovi chvilku trvalo, než mu došel význam těch slov, tak neutrálním hlasem byla pronesena. Mistr mu nepotřeboval vyhrožovat, prostě mu jen položil otázku. Nabídl jiné řešení. Nic víc. Nic míň. A přece kvestor cítil, jak se mu kolem páteře rozbíhají ledové jehličky.

Náhle si byl palčivě vědom svého mládí, své nezkušenosti, svých neposlušných hnědých kudrn uvolňujících se ze sametové stužky, drobného říznutí na krku, jak se ráno spěšně holil, náhle ho tlačil jeho nový límec… vadilo mu zakřivení opěradla židle, na kterou si ještě nestačil zvyknout…

Mistrovy jasné šedomodré oči to všechno pozorovaly a síť vrásek kolem nich se stahovala do drobných pobavených vějířků.

Kvestor si odkašlal. „Není moje vina, že… Nepříznivá situace… Rektor si přeje… Chápejte…“

Mistr lehce naklonil hlavu na stranu a tence se usmál. „Chápu. Pokud se rektor domnívá, že škola nepotřebuje příjmy z mých patentů…?“

Sníh za oknem jiskřil.

Kvestor si zamyšleně promnul tvář. Udržet bilanci školy, to byl jeho úkol. Přitáhl si kartici i oba svitky. Přeletěl očima po řádcích. Rty se mu tiše pohybovaly a počitadlo na jeho stole chrastilo. Byl tak zabrán do práce, že si ani nevšiml, že mistr přešel k jeho vzácné čajové soupravě a rozdmýchal uhlíky pod konvicí s vodou.

„Tolik…?“

Výsledná částka přesahovala to, co si spočítal jako rozumné, téměř o dvojnásobek.

„Tolik,“ kývl mistr a postavil před kvestora kouřící šálek. Jak skláněl hlavu, světlo z okna se zatřpytilo na jeho krátkých šedinách.

Kvestor měl na okamžik dojem, že to nejsou vlasy, ale válečná helmice. Mimoděk nasál známou vůni luxusního nápoje. Uvědomil si, čí ruce ho připravily, a nechtě zbledl.

Mistr Divjakov by mu snad…

Ale…

Sedm, sedm stipendistů… tam, kde jiní mívají tak jednoho, dva…

Sklouzl očima stranou, znovu si povzdechl a nevědomky nešťastně našpulil rty. „Hmm,“ zabručel rádoby nezávazně a otevřel velkou účetní knihu. Vzal do ruky brk. Kuličky na drátech počitadla se poslušně seřadily u levého rámu, připravené znovu se rozrachotit.

Mistr se ještě jednou tence pousmál, zdvihl šálek, upil z něj, otočil se a odešel.

Dveře za ním zapadly.

Kvestor na ně chvíli hleděl, pak si povzdechl potřetí, pokrčil rameny a začal hledat skulinku, která by mu umožnila požadavky dubogradského mistra lektvarů přece jen splnit.

Když letos v létě slyšel tu fámu, že mistr Divjakov prý kdysi zkrotil mladého draka, vycvičil ho a poslal proti svým nepřátelům, smál se tomu a prohlašoval, že je to nemožné.

Ano. Tenkrát se tomu smál.

(Dubograd, léto 1547)

 

Jak to bylo s tím drakem, už dávno víme. Stejně si Velemirovy začátky krátce připomeneme.

 

― Zbraň ―

 

Téma: Nástup!

východní hranice Transylvánie, 1484

 

Andrej se vyhnul zařazení do pravidelného oddílu poukázáním na to, že je felčar.

Velemir takovou výmluvu neměl.

Ne že by se nemohl maskovat jako mastičkář. Byl nesporně více než schopen na požádání stvořit řadu různě odporně páchnoucích mastí, z nichž by mělo deklarované účinky rozhodně mnohem více, než bylo u běžných mastičkářů obvyklé. Popravdě řečeno by byly účinné všechny.

Jenže on potřeboval být přítomen na bojišti. Nebo raději někde poblíž.

Velitel si vymyslel, že nechá jednotku nastoupit.

„Kde máš zbraň?!“ osopil se na Velemira.

Čaroděj se ušklíbl a hvízdl.

Zapleskala křídla. O Velemirovu tvář se něžně otřel čumák porostlý šupinami.

 

___________________

 

― Poněkud horká půda ―

 

Téma: Pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes

východní hranice Transylvánie, 1484

 

Naposledy zkontrolovali situaci. Ovce byla na místě. Drak byl na místě. Turek se taky ještě nezvedl. (To se brzy změní. Tedy snad.)

Hvízdli.

Dračice v támhletom lesíku našpicovala uši, roztáhla křídla a vznesla se. Přesně jak byla naučená. Letěla si pro snídani. Pěkně podél řeky… a pak nahoru nad travnatým svahem… Teď bude nad táborem. Ano – vidíš ten sloup zvířeného popela, slyšíš ten jekot a trubky? A už je tu.

Jen bašti, však jsme ti tu ovci čerstvě zabili.

A Turek zděšeně utíká.

Poslední oddíl.

Děkujem, holka.

Kam spěcháš? Chceš zpátky k vejcím, viď…

My taky raději zmizíme.

Tak sbohem.

 

________________________

 

― Skvělý pomocník ―

 

Téma: Od nemoci ke zdraví: A moje viry jsou silnější než tvoje, heč! / K nebi stoupal dým. Asi nebyl nejlepší nápad požádat draka, aby udělal „ááá“…

Gdaňsk, klinika, předjaří 1485

 

Velemir poslouchal, jak Andrej v ordinaci utěšuje pacienta. Prý zkažený vzduch, jistě. Podle Velemirova skromného názoru na tom ten simulant kupecká nebyl zdaleka tak špatně, aby musel nějak výrazněji skučet. Chrchlal sice ukázkově, ale ještě nesípal. Velemir ano. A kňourá snad Velemir Andrejovi v ordinaci? Ne, chystá mu tady v příruční laboratoři lektvary pro tu hordu simulantů!

Odměřil další ingredienci. Zakroužil měchačkou. Teď by to chtělo čtyři minuty prudce vařit. Nadechl se, že si trochu rozdmýchá oheň, a div se neudusil.

„Iljo? Mohla bys mi sem trochu fouknout?“

Dračice ochotně vyhověla.

„Ááá. Stejně se mi ten kotlík nelíbil…“

________________________

 

A potom, jak už taky víme, bylo mladému, nadějnému mistru Divjakovovi nabídnuto místo v Dubogradu.

 

 

― Nový mistr, nová metoda ―

 

Téma: Invaze

Dubograd, podzim 1486

 

Zvěst o tom, že se v Dubogradu objevil nový, mladý a skvělý mistr lektvarů, se rozšířila po celém Pobaltí a severní Rusi jako lesní požár. Žáci se mohli přetrhnout, jak usilovně se snažili o přijetí, a kvestor byl v sedmém nebi, protože nikoho ani nenapadlo reptat proti výši školného.

„Nemohu učit šedesátihlavé skupiny,“ protestoval Velemir Divjakov.

„Nesmysl,“ odbyl ho kvestor. „Poradíte si.“

Mistr za sebou zabouchl dveře laboratoře tak vztekle, až naštípl rám. Chvíli jen neúčinně zuřil. Pak se škodolibě ušklíbl.

Zpod prahu se celý večer plazily různobarevné pramínky par.

Ty žáky, co přežijí selekci, může vyučovat v jakémkoli počtu.

 

___________________

 

A tak se započalo dlouhé, téměř nekonečné přetahování mistra Divjakova s dubogradským kvestorem.

Nutno podotknout, že se slovutný mistr Divjakov postupně přetahoval se třemi kvestory. Jestli proto, že odcházející kvestor vždy varoval svého nástupce, nebo proto, že mistr Divjakov těžce nesouhlasil se školní politikou typu „vezměte je všechny, hlavně že platí školné“, těžko říct. Možná oboje.

Nevraživost mistra Divjakova k tomu chlápkovi za účetními knihami (ať se zrovna jmenoval jakkoli) kolísala od tolerování se skřípějícími zuby po otevřené naschvály. A byla samozřejmě opětována.

Ovšem nebyl by to Divjakov, kdyby nevýhodné podmínky neobrátil ve svůj prospěch. Respektive v prospěch svého oboru. A tak krom jiného dál zdokonaloval svou proslavenou učební metodu.

 

 

― Praktická cvičení v terénu ―

 

Téma: Čaj o páté, vražda o půlnoci

Dubograd, kabinet lektvarů, někdy ke konci roku 1490 nebo na začátku roku 1491

 

Mistr Divjakov zuřil.

Ten neschopa a hlupák kvestor by si zasloužil oběsit na dubu pro výstrahu! A ta smečka kverulantů a nenažranců, co si nadneseně říká učedníci, by měla bídně zhynout v bolestech…

… což je ovšem po téhle eskapádě téměř jistě čeká.

Ten nápoj obsahuje tanin.

V malém množství, pravda. Ale v kombinaci s lektvarem, který jsem je dnes nechal připravovat ― a ochutnávat, samozřejmě ―

Co teď?

Když jim podám protijed, pochopí a poučí se? Pochybuji.

„Vítám vás zpět z čajového dýchánku. Upozorňuji vás, že jste si v žaludku umíchali pomalý jed. Máte čas do půlnoci. Máte volno, laboratoř je otevřená.“

 

_________________________

 

― Věčná válka ―

 

Téma: Kudla v zádech (třeskutě vtipné drabble)

Dubograd, učebna lektvarů, cirka 1490

 

„Váš dnešní úkol je otrávit čepel nože tak, aby byl jed rezistentní vůči opakovanému čištění. Body k dobru budete mít, když pro takto upravený nůž vymyslíte i jiné než očividné použití. Výsledky mi odevzdáte dnes večer. Do díla.“

Učedníci se rozeběhli po laboratoři: někteří hned začali kreslit schémata reakcí, jiní hledali inspiraci ve skříni s ingrediencemi. Mistr Divjakov se spokojeně usadil u vlastního stolu.

Kvestor by rád vydělával na lektvarech? Spousty platících žáků mu nestačí? Chtěl by prodávat i jejich práci?

To určitě.

Nože neopustí laboratoř.

Kreativním učedníkům vymůže mistr stipendium.

A kvestor ať se jde se svou hrabivostí bodnout.________________

 

Mistr Divjakov se stal předsedou zkušební komise. Samozřejmě do zkoušek nemohl nezapracovat svůj modus operandi. A i když náhodou udělá chybu… Ostatně – dobrý mistr se pozná podle toho, že umí improvizovat, ne?

 

― Chyba? ―

 

Téma : Svázané ruce

Dubograd, červen 1501

 

Původně to tak v plánu neměl. Chtěl si pro odstoupivší adepty jenom připravit správný protijed.

Ale hned na první zkoušky si jeden podvodník, jistý Thornvald, propašoval očarované stříbro a cpal se jím jak blázen, i když nezabíralo.

Protijed s tím prostě nešťastně zreagoval.

Chvíli si myslel, že to přizná: že ta neodbouratelná rezidua v Thornvaldově těle vznikla hloupou náhodou.

Potom zjistil, že se mezi mistry šušká, že tak Thornvalda záměrně potrestal.

Nemoci testovat vyvíjené látky na sobě, protože je zkouška kvůli reziduím neprůkazná… Krutý trest. Krutější, než by si přál.

Ale účinný. Spolehlivě odstrašující další podvodníky.

A tak neřekl nic._______________

 

Taktika opravdu zafungovala a děs a hrůza z dubogradského mistra se začala šířit dál než jen do blízkého okolí školy. Proslýchalo se, že při každých mistrovských zkouškách někdo zemře, že Divjakovovi studenti taky padají jako mouchy a tak dál a tak dál. Fámy pěkně korespondovaly s celkovým obrazem školy, protože Dubograd je jediná evropská škola, která má vysokou koncentraci černých mágů.

Jak to s tou školou vlastně historicky je? Podíváme se do slovníku:

 

 

Dubograd

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí se čarodějové, dosud rozptýlení a otevřeně působící v oblasti Kyjevské Rusi, začali stahovat dohromady. Nejprve se na dvorech různých knížat snažili bránit christianizaci země, potom, když zjistili, že tato snaha nebude úspěšná, změnili taktiku a rozhodli se opevnit na příhodném místě na severozápadní hranici území (u řeky Daugavy).

Tamní území získali legálně, následně skryli všechny záznamy o něm krom jediného, magicky ošetřili okolí, aby bylo jejich sídlo obtížně nalezitelné, a postavili hradiště. Pozvaní mistři s sebou přivedli své žáky a svým příznivcům dali najevo, že i nadále hodlají učit děti nadané magií, ale už nebudou působit u jednotlivých dvorů a naopak, je třeba posílat děti k nim.

Na začátku 11. století je škola plně konstituovaná. Už v polovině 11. století jsou místní přesvědčeni, že škole náležející území jsou prokletá, plná zrádných bažin a nikdo se odtud nevrátí živ; o existenci hradiště vědí a cestu znají pouze ti, pro které je tato informace podstatná (kromě dubogradských mistrů a žáků ještě čarodějové z jednotlivých oblastí, kteří se specializují na vyhledávání magicky nadaných dětí).

Škola má rozsáhlou síť politických kontaktů na nejrůznějších místech (tyto se obvykle zakládají na osobních známostech), a to i mezi křesťanskými duchovními, katolickými i ortodoxními. Tak se škole podařilo podílet se jak na obchodním spojení s Byzancí, tak později navázat spojenectví s Řádem německých rytířů. Po porážce Řádu se škola na čas ocitla v méně příznivé situaci, což se snaží řešit smlouvami s místními knížaty.

Ve škole od začátku působí řada černých mágů a jim je také připisována velká část zásluh za vysokou míru bezpečí, které škola ve svém potenciálně nejistém regionu má. Dubograd je jedním z mála míst, kde černí mágové dokážou žít ve vzájemné shodě a spolupráci. To tady byla definována dobrá polovina kodexu chování mezi černými mágy i vůči nim a černí mágové, kteří strávili v Dubogradu alespoň část svých studií, jsou obecně mlčky považováni za méně společensky nebezpečné.

Právě v Dubogradu také jako na jediném místě v Evropě dlouhodobě probíhá výzkum černé magie a jejího vlivu v jednotlivých oborech, což nezřídka ústí v přeformulovávání černých postupů bílým způsobem (čímž se postup stane dostupným všem čarodějům, nejen černým mágům).

Kromě této práce se Dubograd zaměřuje především na oblast magie spojenou s archetypem bojovníka: proměny, zaklínačství a divoká zvířata; na logickou část svobodných umění (astrologie, harmonie, logika); a v současné době je díky mistru Velemiru Divjakovovi na špici v lektvarech.

Z náboženského hlediska je Dubograd velmi liberální, je tu možné nalézt oltáříky slovanských bůžků i křesťanské kapličky katolického i ortodoxního ladění. Platí pravidlo, že náboženství nesmí zasahovat do studia nebo do práce.

Duch vzájemného respektu, který tu panuje mezi černými mágy, se přenáší i na náboženské otázky a víra se pokládá za individuální věc každého jednotlivce; jak nesmí být nikdo proti své vůli zasvěcen do černé magie, tak nesmí být nikdo ani obracen na jinou víru.

Vyučovacím jazykem je na žákovské úrovni ruština a v menší míře i staroslověnština a latina, na mistrovské úrovni převážně latina.

 

___________________

 

Zhruba v polovině století se Divjakovovým žákem stává Severin Waters.

Severin dostal z Glastonbury tak jalové doporučení, že nemělo smysl, aby se pokoušel o přijetí u jiného mistra. Dubograd, jak víme, bere všechny, kdo si mohou dovolit zaplatit. Mladý Severin si sice nemůže dovolit zaplatit, ale to jeho dosavadního rektora, Leitha Leylanda, nezajímá: kluk má přece strýčka a strýček má peníze (a Severinem podepsaný dlužní úpis na nehorázné úroky).

Takže Severin dostal svoje těžce získané doporučení, poukázku na školné, kterou má předat kvestorovi (Bůh chraň, aby mu strýc dal do rukou opravdové peníze!), a informaci, že mistr Divjakov bude konkrétní týden k zastižení na sněmu v Heidelbergu.

Když tam Severin dorazí včas, mistr mu potvrdí přijetí ke studiu (zápisem do Severinovy zbrusu nové a zatím téměř prázdné Knihy patentů, která, jak jsme viděli na příkladu thornvaldovské dílny, funguje i jako putovní knížka) a dál se bude podle cechovního práva starat o Severinovy cestovní výdaje sám.

Dostat se do Němec je rozhodně snazší než až kamsi na druhý konec světa k Rize. Ovšem Severin šetří jak blázen, takže si plavbu přes Kanál nechce zaplatit, ale odpracovat. A tak ztvrdne na anglické straně příliš dlouho a mistr mu z Heidelbergu ujede.

Loď, která Severina nakonec přes Kanál vezme, se u holandských břehů dostane do bouřky a strachem polomrtvý Severin jí v zoufalé snaze o sebezáchovu zajistí kus klidného moře. A tak ho kapitán té lodi doporučí dál.

 

― Neuváženost?  ―

 

Téma: Loď bláznů

Rotterdam, říjen 1538

 

Správce skladiště nevěřil vlastním uším. „Kam že to chcete plout?“

„Do Rigy.“

„Myslel jsem, že jste chtěl zimovat u nás. Dát oškrabat kýl…“

„Však se včas vrátím, nemějte starost.“

„Kapitáne Berendsene, při vší úctě, je říjen. Podzimní bouře…“

„Řekl jsem, nemějte starost.“

Správce skladiště si významně povzdechl. „Jak myslíte. Ovšem v tom případě budu chtít, abyste mi náklad zaplatil hned. Žádný úvěr.“

„Jak libo.“

Kapitán s kamennou tváří vytáhl měšec. Vysázel na stůl požadovaný obnos.

A teď stál na molu, poslouchal, jak dělníci pokřikují: „Hej! Nakládáme loď bláznů!“ a modlil se, aby ho ten čaro… ech, vlastně ten mnich nezklamal.___________________

 

― Cena za plavbu ―

 

Téma: Pláčí námořníci rum?

Severní moře poblíž průlivu Skagerrak, říjen 1538

 

Silný západní vítr vtlačoval stěžeň do kýlu. Provazce deště vířily kolem lodi jako hejno zlých duchů.

Kapitán Berendsen se těžce propracoval k černě oděné postavě přivázané ke stěžni. Udělal si z rukou kornout a zařval svému… mnichovi do ucha: „Nepotřebuju vítr přímo v zádech! Ničí mi loď!“

Severin k němu otočil strhaný obličej a kývl. Odkašlal si. Odplivl. Narůžovělá slina stekla po palubě a padla do moře.

Kapitán vytáhl placatku, přiložil ji Severinovi ke rtům.

Lokl si. Zakuckal se. Část brandy vyletěla nosem.

Vítr se stočil novým směrem.

„Dobře!“ pleskl kapitán mnicha po rameni.

Ze Severinových očí vytryskly jantarové kapky.

 

___________________

 

V Glastonbury se mezitím dějí děsné věci.

 

― Hrozivý rébus ―

 

Téma: Píši Vám

Glastonbury, konec září 1539

(Hugh Talbot, Severin Waters, Richard Whiting)

 

Seděl zabarikádovaný ve své pracovně. Škrábal se brkem po tváři. Dvoudenní strniště chrastilo. Nevnímal to. Byl plně soustředěný na list papíru před sebou.

 

Severine,

došlo k tomu, čeho jsme se obávali. Otce opata zajali na jeho sídle, odvedli do Londýna a zavřeli v Toweru. U nás v klášteře zatím sepisují veškerý majetek. Bratry možná nechají naživu, ale…

 

Škrtl, co napsal. Takhle ne. Mladý Severin by byl schopen zahodit celou svou budoucnost a přijet – k čemu, k popravě?

 

Naléhavě potřebuji dva nebo tři ochromující jedy, jeden dotykový smrtelný a nějaký prostředek na vytvoření simulacra. Vyrovnám se s tebou později.

Hugh Talbot

 

___________________

 

Severin nemá jinou šanci, než u Divjakova prostě dostudovat. Hugh Talbot to jeho strýci řekl přesně: Severin se buď může živit nelegální černou prací a zemřít dřív, než stihne splatit svůj dluh, nebo se může stát mistrem, prodávat své výrobky za cechem garantované ceny, a… přežít.

Ale studia u Divjakova nejsou žádná procházka růžovým sadem.

 

 

― Tortura ―

 

Téma: Slaměný vdovec

Dubograd, cirka 1540

 

Ten měsíc zůstával mistr Divjakov v laboratořích nezvykle dlouho do noci. A když se tam učedníci vypravili časně ráno, v bláhové naději, že by mistr mohl třeba spát a oni by tak měli trochu klidu na práci, byl tam zas.

Kvestor na něj přes veškerou snahu neustále narážel. Na chodbě, v refektáři a jednou i v umývárnách. Toho litoval nejvíc: fialově opalizující pěna na holení nanesená kolem mistrových nevrlých úst způsobila ubohému kvestorovi tu noc strašlivou noční můru.

Pak nad Dubogradem přeletěla dračice s neznámou ženou v sedle.

Mistr okamžitě ukončil rozdělanou práci a zmizel.

Šeptalo se, že prý… domů.

 

___________________

 

Krom lektvarů se Severin v Dubogradu učí ještě jednu užitečnou věc: totiž jak vycházet s černými mágy.

Lidi se normálně černých mágů bojí, i když je potřebují – jsou věci, které bílým způsobem udělat nejdou, a každá větší instituce (krom Chansons) má svého černého mága, který ji chrání. Ale takový průměrný černý mág je obvykle osoba značně nedůtklivá a teritoriální. (Samozřejmě tu hraje roli i to, že se ho kolegové bojí: v takových podmínkách se těžko daří křehkému květu přátelství.)

Dubogradští černí mágové jsou jiní. Umí spolu vycházet. Umí si navzájem nelézt do zelí. (Tuhle lekci Severinovi dal už Hugh Talbot, pamatujete?) Umí se respektovat. Umí si vzájemně pomáhat.

A zejména díky tomu poslednímu nejsou pro své okolí tak nebezpeční.

Takže pokud se má nějaká instituce rozhodnout, jestli přijme černého mága, který prošel touto školou spolupráce v Dubogradu, nebo nějakého jiného černého mága, bere všemi deseti toho z Dubogradu.

Málokdo mimo okruh zasvěcených se ovšem dozví, na jaké bázi je ta nevídaná vzájemná důvěra dubogradské skupiny postavená.

 

 

― Homo perditus ―

 

Téma: Běsnění

Dubograd, cca 1540

 

Dubogradští černí mágové byli schopní spolu vycházet a dokonce i spolupracovat: věc mezi černými mágy jinde nevídaná. Severin si dlouho myslel, že je to kvůli dobrovolně dodržovanému kodexu. Když mistr Alexij žádal mistra Jakova, aby nezapomněl a zabil ho včas, považoval to Severin za vtip.

Dokud mistru Alexijovi nezačali tančit v očích běsi.

„Všechny vás zabiju!“ řval a od úst mu šla pěna. „Udělám jenom tak – “

Jakov chytil jeho zápěstí.

„Dej mu facku!“ křikl na Severina.

Učedník poslechl.

„Alexiji! Je konec.“

Alexij se probral.

Jakov mu vrazil do srdce nůž.

Severin vytřeštil oči.

„Zemřel jako člověk,“ řekl chmurně mistr Jakov.__________________

 

Severin se taky dozví, že černý mág mívá svého kustoda.

 

 

― Kustod černého mága ―

 

Bonus: Encyklopedický záznam

Fandom: Bjørkhallen

 

– je člověk, který na sebe dobrovolně vezme povinnost dohledu nad černým mágem, jenž má v nějaké instituci, obvykle škole, vyučovat nezletilé.

(Marg.: Kromě Dubogradu, kde tuto funkci zastává Společenství.)

Zná nedořešené závazky svého černého mága, udržuje si přehled o živých nepřátelstvích a dbá, aby se na oficiální akci (zkoušky, sněm) jeho svěřenec nesetkal s některým ze svých nepřátel. Má také přehled o jeho práci, dohlíží na její etiku a legalitu. Postupem času může dosáhnout jistého pochopení černé magie, plně zasvěcen však být nesmí.

(Marg.: Kdo si kustoda zasvětí, přivolá na sebe hněv všech, kterým kustodi umožňují žít slušný lidský život!)__________________

 

Severin ukončil nižší mistrovská studia a vydal se do světa získat povinnou praxi.

(Slíbila jsem, že ještě jednou uvidíme Brigittinu dobrou kamarádku Tissu z Ravenny, dceru paní Tosky. Tady je. Nezapomeňme, že Severin stále chodí v benediktinském hábitu.)

 

― Prevence proti inkvizici ―

 

Téma: Cesta pravé ženy

Ravenna, pozdní léto 1545

 

Ravennská mistryně lektvarů při pohledu na toho mladíka v černém hábitu zaváhala opravdu jen na okamžik.

„Ale jistě, otče, pojďte dál, je to čest pro můj dům.“

Svůdně se usmála a z účesu jí vyklouzla speciálně připravená kadeř.

Severin zamžikal a nervózně přešlápl. Ale nechtěl se hádat na ulici. „Děkuji,“ zamumlal. Nechal se odvést do atria… vtisknout si do dlaně pohár s chlazeným nápojem… Zdvihl ho ke rtům, přičichl a omočil špičku jazyka.

Poznal silný nápoj lásky.

Zavrtěl hlavou a vylil pohár do nejbližšího květináče.

„To bude nějaký omyl,“ řekl – a představil se.

Mistryně Tissa se rozesmála z plných plic._________

 

Na praxi se Severin spřátelí s Leifem Tórodsonem z Bjørkhallenu. Skládali spolu nižší mistrovskou zkoušku a teď mají i část praxe společné, protože oba, Severin i Leif, chtějí studovat ve vyšším cyklu u téhož mistra – a mistři mívají konkrétní požadavky na absolvovanou praxi. (Tím mistrem je samozřejmě Velemir Divjakov. Severin ho už zná, Leif ještě ne; Leif se až doteď učil u Brigitty z Narviku.)

 

― Nejvhodnější možná praxe ―

 

Téma: Otrocká práce

Heidelberg, archiv Cechu alchymistů, podzim 1546

 

Leif vrátil do police dvacátý třetí vzorek toho dne. Odfoukl si. „Řekni, Severine, proč po nás chtěl mistr Divjakov zrovna tuhle praxi?“

Severin mlčky natáhl ruku pro další vzorek. Otřel lahvičku od prachu. Opsal iniciály. Prohlédl obsah proti světlu. Opatrně odškrábl vosk, vytáhl kapátko. Přenesl pár kapek na testovací misku.

„Abychom byli připravení na ještě bezútěšnější dřinu u něj?“ pokračoval zatím v samomluvě Leif.

„Přistrč mi kahan, můžeš?“

Leif udělal, oč byl požádán.

„Praxe v cechovním archivu… chápu… ale trávit celé dny kontrolou expirace vzorků…“

„Čím myslíš, že se mistr posledních pár desítek let zabývá? Sestavováním tabulek expirací.“

Leif zavyl.

 

Mistři se o své žáky starají. Tak jako Divjakov Severina nasměroval na dubogradskou skupinu černých mágů, docela stejně u něj vysledoval vlohy k léčitelství a poslal ho ke svému dávnému příteli. Ten člověk se jmenuje Andreiás Achilleos, my jsme ho poznali v Transylvánii, kde se mu říkalo Andrej, a teď je znám už dlouhá desetiletí jako Anzdrzej, Mistr gdaňský. Ano, to je ten člověk, co založil a vede tu slavnou kliniku.

Tam se Severin setká s malým Anzelmem. Anzelm se nedozví Severinovo jméno a nebude si ani pamatovat jeho tvář, jenom ten benediktinský hábit. A Severinova slova. Už je známe, Anzelm nám je už citoval. Takže je v následujícím drabblíku určitě snadno odhalíte.

 

 

― Teď jez. Plakat můžeš později ―

 

Téma: Sněz mě

Gdaňsk, klinika Mistra gdaňského, časné jaro 1547

 

Paní Jadwiga už nevěděla, co tomu chlapci naservírovat.

Kaši… aspoň polykal, když ho někdo krmil. Občas. A občas ne: pak mu museli utírat bradu jako nemluvněti. A přitom se z misky tak smála, krupicová nebo ovesná, posypaná skořicí, s jezírkem másla a lžící medu uprostřed. Ale chlapci neříkala vůbec nic, jen se díval těma svýma šedýma očima kamsi za obzor…

Dnes zkusila chlebové bochánky, ještě horké z pece, rozkrojené a s hrudkou másla. A mléko s hřebíčkem.

„Já mu to odnesu,“ nabídl se ten tichý učedník v černém.

Vrátil tác prázdný.

„Jak se ti to povedlo?“

Severin se pousmál. Neodpověděl.

 

__________________

Sněm. Poměrně velký a slavnostní: mladým mistrům se předávají nové pečeti, někteří ohlašují, že hodlají pokračovat ve studiu na vyšší úrovni.

 

 

― Poslední otevřený sněm v Gdaňsku ―

 

Téma: Houstone, máme problém!

Gdaňsk, hospoda Cechu alchymistů, podzim 1547

 

Poslední slova mistrovského slibu ještě rezonovala sálem. Čerstvě inaugurovaní přijímali gratulace od svých přátel, kolegů a mistrů… vlastně nyní už také kolegů, někteří si prohlíželi své nové pečetě, jiní podepisovali prohlášení, že ještě hodlají pokračovat ve studiu. Objevily se číše, začínalo se nalévat víno.

„… váš argument ohledně terapie magickým obalem je velice zajímavý, pane kolego. Možná byste…“

„… rád, že se těšíte tak dobrému zdraví…“

„… vás pozvat do Marienburgu. V srpnu…“

Mistr gdaňský sedí ve svém předsednickém křesle a spokojeně naslouchá útržkům vět, které vyplavou nad běžný šum hovoru.

Náhle zazní chvatné kroky.

„Mistře gdaňský! Někdo nás zradil! Jde sem inkvizice!“

 

___________________

 

― Bezhlavý úprk ―

 

Téma: Muž přes palubu

Gdaňsk, hospoda Cechu alchymistů a nábřeží kousek od ní, podzim 1547

 

„Mistře gdaňský! Někdo nás zradil! Jde sem inkvizice!“

Než se Severin stačil byť jen nadechnout, Leif mu vytrhl z ruky číši, chrstl mu víno do tváře.

„Zbláznil ses?! Co to…?!“

Leif ho razantně drapl za rukáv. „Pojď.“

A už ho vleče k… holé zdi.

Severin se vzepřel. „Takhle tu uvízneme! Copak nevidíš, kde jsou dve…“

„Pojď!“

Kapkami vína na zdi prosvitla jakási neznámá, zamlžená krajina.

„Co to…! Kam nás to…!?“

„Pojď!!!“

Prošli tou zvláštní mlhou a náhle jsou znovu ve známém světě, jen jinde: stojí na nábřeží.

Za nimi se ozývá střelba.

Leif zaúpěl a strhl je oba do moře.

 

___________________

 

― Rozpomeň se, Paní ―

 

Téma: Světlo

Gdaňsk, nábřeží, podzim 1547

 

Dopadli do vody – a hladina se zavřela. Najednou měli pod nohama pevnou zem. Znovu byli v té podivné krajině věčného deště.

„Žádná… jména!“ vyrazil ze sebe Leif – a omdlel.

Za clonami deště se začaly shlukovat… tvary.

Severin se bezradně rozhlédl. Kam má jít?

V dálce uviděl útěšnou stříbřitou záři. Zvedl bezvládného přítele a zamířil k ní.

Hladové stíny se stáhly blíž.

Severinovo zoufalství po dlouhých letech promluvilo slovy modlitby.

„Recordare, Virgo Mater…“

A náhle byla s ním, ta z oltáře v Glastonbury. Jemně mu položila ruku na paži.

„To světlo svítí na cestu mrtvým, malý mníšku. Ty potřebuješ projít tmou.“________________

 

Spousta lidí včetně Mistra gdaňského se domnívala, že tím zrádcem byl jeden z Divjakovových žáků. Severinovi a Leifovi dalo dost práce, aby svého mistra přesvědčili, že oni dva to nebyli.

Ale povedlo se jim to. A tak pokračují ve studiu. Přesně podle hesla „dobrý mistr si umí připravit protijed dřív, než padne mrtev k zemi“.

 

 

― Mrtví učí živé ―

 

Téma: Smrt na pitevním stole

Dubograd, velká laboratoř, začátek roku 1548

 

Hlína na Alexijevově hrobě se ještě nestačila sesednout, když si mistr Divjakov svolal své zbylé učedníky.

„Tryzna?“ hádal Leif.

„Ne tak úplně,“ zavrčel Severin. „Uvidíš.“

Na stole stál kotlík plný jakési neznámé látky.

„Toto je poslední práce vašeho kolegy. Zjistěte, jak znělo zadání jeho práce, kde udělal chybu a jak se mohl zachránit.“

Severin trpce svraštil rty a šel si nabrat vzorek.

Zato Leif třeštil oči a svíral okraj pracovní desky, jako by se mu hroutil pod nohama celý známý svět.

„Pohni sebou,“ hodil přes rameno Severin. „Půda je zmrzlá, nemám zájem kopat další hrob. Večer to nechá vypít nás.“

 

___________________

 

― Těžký život géniů ―

 

Téma: Poslední výstřel

Dubograd, menší laboratoř, zima 1548

 

Leif pozorně sledoval hladinu směsi. Jakmile uviděl řetízek bublinek, zaklopil víčko a zapadl za Severinem pod těžký dubový stůl.

Severin pevně zaťal prsty propletené určitým přesným způsobem.

„Šest,“ připomněl Leif. „Drž se.“

Prásk… prásk, prásk. Prásk. Prásk! PRÁSK!

Pobledlý Severin povolil křečovitě sevřené prsty.

… PRÁSK! dveře do zdi. Dovnitř vtrhl rozezlený mistr.

„Tórodson, Waters. Co vás to u všech čertů…! Ještě jedinkrát si budete hrát s výbušninami v místnosti plné laboratorního skla a vyhodím vás!“

A zmizel.

Tyglík byl puklý, jeho obsah vytékal do uhlíků.

Severin nespokojeně zavrčel.

„Příště držíš ten štít se mnou.“

„Ale… sklo?“

„Sbalíme ho do beden.“

 

___________________

 

― Noční služba ―

 

Téma: Čajové obřady

Dubograd, menší laboratoř, 1549

 

Severin zeširoka zívl a zkontroloval baňku. Vypadalo to, že zase stráví nudným dohlížením na aparaturu celou noc.

„Tumáš,“ strčil mu do rukou Leif hrnek s jakousi nazlátlou tekutinou. Stoupala z ní voňavá pára.

„Co je to?“

Leif se spiklenecky ušklíbl. „Čaj. Co si nechává posílat z Indie kvestor.“ A když viděl, jak se Severin podezíravě mračí, upřesnil: „Nálev z drcených fermentovaných listů čajovníku.“

Severin se zamračil ještě víc.

Leif se pousmál. „Má povzbuzující účinky. Nevykloubíš si sanici, neuhoří ti omylem rukáv. Podívej, kvestor…“

„Kvestor,“ odfrkl Severin. „Ten tomu rozumí. Spočítal sis někdy interakce taninu tady s tím svinstvem v baňkách?“

 

___________________

 

― Kouzla s taninem ―

 

Téma: Když už simuluješ, tak…

Dubograd, menší laboratoř, 1549

 

„Půjč mi ty své zázračné dřevěné hranolky.“

Severin ospale mžikl. Po noci strávené hlídáním destilačního přístroje nebyl příliš komunikativní. „Jaké…?“

Leif se protáhl. On na tom byl jako vždycky líp: na rozdíl od Severina si dokázal vychutnat i spánek dávkovaný po půlhodinách. „Cos vyrobil podle toho francouzského vzoru. Přece nebudu násobit z hlavy, když nemusím.“

„Násobit…? Ale, prostě na.“

Leif si nad svými výpočty chvíli spokojeně broukal.

„S tím čajem jsi neměl pravdu,“ ozval se nakonec.

„Cože?! – No, když už chceš simulovat průběh otravy, tak bys měl znát koeficienty. Tady nahoru patří šestka.“

 

___________________

 

– Severin Waters –

V laboratoři bylo ticho a klid, jen osamělý kotlík jemně probublával nad nízkým plamenem.

Kdo to tu vaří bez dozoru? chtěl se rozhněvaně zeptat mistr Divjakov. Ale stačil jediný pohled na pracovní stůl a nemusel se ptát. Uspořádání věcí prozrazovalo viníka dost jasně. V celém hradu byl jen jediný člověk, který byl schopen mít i uprostřed práce stůl čistý jako zrcadlo a pomůcky a potřeby srovnané s geometrickou přesností.

A přesto – nebyl přítomen. Trestuhodná nedbalost.

Dobrá. Jestliže je tak hloupý nebo jestli si tolik věří, že má tu drzost odejít od připravovaného lektvaru, je čas na menší praktickou lekci. Mistr sáhl do kapsy, vyndal dózičku plnou bílého prášku. Nakročil ke kotlíku.

V tu chvíli se pevné kamenné dlaždice pod jeho nohama zavlnily tak divoce, že měl co dělat, aby neupadl a nevyprázdnil si dózičku do vlastních úst. Kolem kotlíku se rozzářila pevně utkaná síť ochranného kouzla. Za pootevřenými dveřmi do vedlejší místnosti něco cinklo, jako když spadne kovová kulička na kámen.

Mistr ustoupil o krok a potěšeně se usmál. Jed zmizel zpátky v kapse.

Podlaha se uklidnila. Nad kotlíkem dál netečně stoupala pára v nepovědomých, permanentně proměnlivých spirálách. Spoře osvětlená místnost se klidně plnila dalšími a dalšími vrstvami kořeněné vůně.

Mistr hleděl směrem k pootevřeným dveřím. Čekal.

Marně.

Dobrá, ušklíbl se znovu koutkem úst. Když tolik věří fyzickým ochranným kouzlům a zapomíná na pracovním stole otevřenou Knihu patentů, a dokonce i své vlastní poznámky… Opatrně přešel k druhému konci stolu. Kouzlo ho nepustilo příliš blízko, ale na to už byl připravený; snažil se vytušit jeho okraje a držet se těsně za nimi. Tentokrát se nechtěl ničeho dotýkat. Tato lekce měla být jiné podstaty.

Zkušenému mistrovi lektvarů stačí, aby si recept přečetl jednou.

Nečekal, že bude mít potíže. Koneckonců, některé recepty v této konkrétní Knize patentů byly psány jeho vlastní rukou, a všechny byly stvrzeny jeho pečetí. A podle platného práva bylo jeho i vše, co učedník během svého studia u něj vynalezl – a mistr sám nadto nařídil, že se pro psaní poznámek bude používat jím oražený papír. Kniha by měla rozpoznat jeho magii, a zápisky také.

Ne že by to jeho učedník mohl vědět. S pečetí se může učit zacházet, až bude nějakou mít.

Mistr se dostal tak blízko, jak jen mohl, povystoupl si na špičky, naklonil se a nahlédl.

Písmena a plamínky obou svící se mu roztančily před očima tak divoce, že z toho dostal závrať.

Zapotácel se. Napřel všechny síly, aby nepřepadl dopředu. Zavřel oči, zakryl si je rukou, poslepu odstoupil od stolu a čekal, až ta bodavá bolest přejde.

Usmíval se. Usmíval.

Brzy už bude připravený, myslel si hrdě. A v tom pomyšlení se skrýval i smutek: ztratím ho.

Ano, byl by si chtěl právě tohoto učedníka u sebe ponechat, byl by mu chtěl předat celý svůj odkaz, veškeré své poznání, a nakonec i svou vlastní pečeť, byl by si přál, aby to byl právě tento člověk, kdo nastoupí na jeho místo, až on sám zestárne a zeslábne tak, že ho už nedokáže zastávat.

Ale nešlo to. Nemohl to po něm chtít. Severinovi se příliš stýskalo po jeho vlasti, bral příliš vážně oba sliby, jež si na něm vynutili dva lidé, kteří si jeho loajalitu naprosto nezasloužili, kteří v něm neviděli nic než vhodný nástroj, užitečný způsob, jak dosáhnout svých cílů: rektor Leyland a Severinův strýc.

Zničí ho, tušil mistr. Ztratím ho. Ale nebudu, nesmím ho zdržovat – protože to bych ho zničil já sám.

Bodavá bolest za očima polevovala.

Co zbývá? uvažoval mistr. Snad jen věřit mu aspoň tolik, kolik si věří on…

Příští rok, rozhodl se konečně. Příští rok bude plně připravený. Příští rok uspořádám zkoušky.

Stáhl ruku z očí. Kamenná podlaha byla klidná, solidní a pevná, jako vždy, linie ochranného kouzla se znovu skryly do říše neviděného, na jednom konci stolu nad nízkým plamenem kahanu mírumilovně pobublával neznámý nový lektvar, na druhém konci se záře dvou svící zrcadlila v sametové žluti pracovní knihy a listů se zápisky.

Uprostřed desky narušovaly precizní uspořádání dvě rozčepýřené misky plné pražených i nepražených zrn nepříliš známé rostliny, kávovníku. Vůně z moždíře se mísila do vrstev linoucích se z kotlíku a dodávala jim hrubší, syrovější texturu.

„Severine!“ zavolal mistr.

Teprve tehdy se ve vnitřních dveřích konečně objevila štíhlá postava učedníka. Slabé světlo ozářilo jeho obličej. Černé vlasy měl pocuchané spánkem, z hlubokých černých očí ještě nezmizel závoj snu, tmavé kruhy pod nimi mluvily o velké únavě, ale přesto stál rovně, hábit měl upravený stejně pečlivě jako kdykoli jindy – a ruce skrýval pod svým neodmyslitelným škapulířem.

Přeletěl očima pracovní stůl a linie kouzla kolem něj. Ve vzduchu rezonovaly všechny věty, které by jindy zazněly nahlas: Kdo tu vaří bez dozoru? – Myslíte tím, že jste se snad k mému kotlíku nebo zápiskům dostal? – Jsi si opravdu jistý, že to stačí?

Ne, nic z toho nebylo třeba vyslovit.

„Ano, mistře?“

„Odjíždím. Příštích čtrnáct dní povedeš praktická cvičení mladších žáků.“

Učedník pozdvihl obočí a krátce přikývl.

(Dubograd, zima 1551)

___________________

 

― Amice, ad quid venisti? ―

 

Téma: Rodná hrouda

Dubograd, konec června 1552, večer po mistrovských zkouškách / Glastonbury, srpen 1552

(Severin Waters, Leif Tórodson, Leith Leyland)

 

„Proč vlastně jdeš do Glastonbury? To chceš vážně sloužit Leylandovi?“

Severin se mračil a kreslil si prstem v loužičce vína.

Leif se nenechal odradit. „Poslouchej, naši mě nechají předělat stodolu na laboratoř. Máme díky těm Divjakovovým šíleným požadavkům na praxi dost kontaktů po lékárnách. Půjde to rychle, dva tři roky nejvýš – a dílna bude solventní.“

Severin zkroutil rty. „Nemám dva tři roky. Leyland od strýce koupil moje úpisy.“

„Táta by ti půjčil,“ naléhal Leif.

Severin zavrtěl hlavou.

„Paličáku.“

Teprve když uviděl pobořenou zeď kláštera, našel odpověď na Leifovu otázku.

Odmítl byt ve škole a zařídil se v bývalé opatské kuchyni.

 

___________________

 

A tady Severina pro dnešek opustíme. Až ho uvidíme příště, bude už sloužit jako glastonburský mistr a černý mág.

 

Aktualizováno: 20.10.2016 — 20:49

23 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dost mě zajímá, jak to nakonec skončí s vazbou mezi Korálky a Velkým příběhem. V Korálcích jsou různé narážky – ale potterovský fandom je tam příliš silný, než aby se dal celkově začlenit – i když je taky poohnutý, protože potterovština je v podstatě aktuální a taková inkvizice je v ní anachronismus. Musím se někdy podívat na data vydání, jestli nejde o dřívější vývojovou fázi, než se Velký příběh postavil na vlastní nohy.

    1. Nijak. Korálky jsou crossover. Lidi z BH byli přeneseni do současnosti a reálie poupraveny, aby líp seděly k HP.
      Z dat vydání zjistíš, že Korálky spatřily světlo světa dřív než první publikovaná povídka z BH (Mistr Mandaly) nebo první publikovaný drabblík (těch 30 stříbrňáků, název z hlavy nedám) nebo první medailonek (Thornvaldův). Ovšem co nezjistíš, je, kdy jsem BH vymyslela.
      Bylo to zhruba současné. Do Korálků se Anzelm (už existující) verval násilím, protože trval na té větě s medvědí procházkou po obličeji. Ovšem to jde jen o dobu, kdy se Anzelm vynořil ze sklepa. Datum, kdy se ta postava začala skutečně rodit, i když jsem ještě vůbec netušila, kdo to bude a kde bude vystupovat, je asi o deset let starší než Korálky. V té době jsem HP ještě vůbec neznala.
      Takže – možná tam nějaké vlivy najdeš, ale BH byl u mě na disku dřív, i když se na veřejnosti objevil později.
      Podobně najdeš silný vlivy Jména růže. Možná ještě silnější. Odtud pochází Severin a téma zlého opata. Druhá část Severina se dá vystopovat ve skotských baladách – podle příjmení Waters. Odtud tragické tóny, protože ve správné skotské nebo irské baladě jsou na konci mrtví i ti, co byli na začátku ještě živí. (Takže oboje Severinovo kopání hrobu se dá spojit s The Twa Corbies. Podobná nálada.) Téma exorcismu zase ovlivnila kniha Exorcista (nečekaně) – konkrétně sugestivním líčením toho, jak takové vymítání vypadá a jak to zapůsobí na rodinu posedlého. Lisa má jméno po Lizzy z Pýchy a předsudku, i když jinak s tou postavou příliš společných rysů nemá (krom toho, že je taky druhorozená a má hromadu sester – ale charakteristiky sester taky nesedí). A tak dál.
      Složitý, co? 😀
      Inspiraci lidmi z reality průběžně odhaluju tady i na RFG.
      Je to sranda, co všechno se v podvědomí smíchá. (Nevím jak jiní, já tuhle práci nedělám vědomě. Dovedu zpětně vysledovat inspirační zdroje, když o postavě nebo lince přemýšlím a snažím se ji pochopit, ale původně to lovím „ze sklepa“ – řekněme z databanky všech přečtených textů, vyslechnutých písní a zažitých zážitků za celý dosavadní život.)

      1. Zábavné bylo umisťování BH do konkrétní doby. Původně jsem myslela, že to bude konec gotiky, 15. století, protože se mi tam líbí oblečení, architektura, hudba. (Brigittu si dodnes představuju v kytlici, ne v renesančním prostříhaném šatu.) Ale pak mi přišlo líto nevyužít úžasného Kafete, když už vzniklo, takže jsem to posunula do toho 16. století, protože tehdy je první doložený výskyt kávy (velmi vzácná lahůdka) v Evropě.
        Zároveň jsem byla limitovaná tím, že potřebuju, aby Severin byl anglický benediktin, což mi omezilo čas „shora“: musela jsem se vejít do doby, kdy kláštery ještě existovaly. (Chtěla jsem, aby byl Angličan, a potřebovala jsem, aby byl zběhlý mnich, jakkoli k tomu mělo dojít, protože potřebuju, aby byl první na ráně pro podezření v tom přepadení sněmu v Gdaňsku.)
        A tak jsem dostala víceméně darem témata rozpouštění klášterů a reformace. Původně jsem se reformací nechtěla zabývat. Teď už musím. Ale jsem za to ráda – fakt je, že například takové hony na čarodějnice byly v tom 16. století mnohem četnější než v 15. S reformací to souvisí, resp. oboje má stejný důvod (bordel a děsnou zkaženost v kat. církvi).
        A tady přichází další kousek inspirace: Malleus maleficiarum (ten dobový spis) a Kladivo na čarodějnice. A s tím téma kněží vs. magie. Co když je magie reálná a nějaký kněz zjistí, jak to funguje? Co udělá pak, čemu bude věřit? Zatím se v BH pohybuje několik kněží, každý to řeší jinak: Sebastian věří nadřízeným, ale snaží se mírnit dopad na svoje ovečky, Bernhard v zásadě věří nadřízeným, ale když pak vidí, že tak vlastně zabíjí lidi, vymyslí si ze sebezáchovných důvodů racionalizaci, opat ze Selby ví, co dělá, a vytváří si nástroj na rozpoznání kouzelných lidí, opat Whiting věří, že kouzelní lidi jsou Bohem nadaní, a dává jim, co potřebují, bez ohledu na církevní nauku, Johan by dilema zpočátku řešil oddělením se od čarodějů, později věc pod tlakem událostí přehodnotí, Brian… no, Briana jsme ještě neviděli, uvidíme ho, až potkáme Lisu. 🙂 Brian není zlý, jen je srab. Tam mi dobře posloužilo, jak šíleně se v Anglii žonglovalo s vyznáním za Jindřichových nástupců. To muselo semlít kde koho. A Brian není typ, který by se nechal za Alžběty zavřít do priest hole, on radši konvertuje.
        Tak. Tolik vím. To je inspiračních zdrojů, co? A možná je jich ještě víc, jen nejsou tak výrazné. Třeba právě obrázek takové díry pro kněze (priest hole). Nebo Byrdovy skladby. K Lise (ale i k Severinovi v době některé z jeho četných krizí víry) se hodí zejména Tristitia et anxietas. Tam jsem pochopila, co někteří lidi v té době museli cítit. To vůbec nebyla sranda, to přetahování mezi katolíky a anglikány. Tam šlo vysloveně o život. Čeho se vzdát – života? Víry? Na to není jednoduchá odpověď.

        1. Děkuju… ani jsem nečekala takovou krásnou odpověď. Čte se stejně zajímavě jako samotné příběhy. Vlastně je to taky tvůrčí příběh, skutečný. Bude to krásná kniha, až ji napíšeš, jen bude hodně dlouhá a tedy až za mnoho let.
          Donutila mě zamyslet se nad tím, proč jsem se vlastně nad propojením pozastavila. Já jsem ani moc nepátrala nad tím, jak HP ovlivnil Bjorkhallen. Teď mi dochází, že ten prvotní problém je, že nedokážu moc dobře vidět postavy jako fikci. Pro mě jsou pravdivé a když Anzelm říká, že ho Snape zkoušel na nižší mistrovské zkoušce a inspiroval k výzkumu, tak to tak prostě má být – a pokud by (zjevně ten stejný) Anzelm v BH měl jinou historii, těžko bych to nesla. Ještě bych zvládla, kdyby tutéž roli v BH hrál někdo jiný, Snapovi podobný, tatáž postava a jiné jméno – nebo kdyby Korálky byly dřívější verze, která se do BH potom vyvinula (tak to tedy není, to jsi teď napsala). Hm. Zaujala mě taky podoba Severin a Severus…

          1. Ale Severin Anzelmovi dělal oponenta při nižší zkoušce. Uvidíš, ten drabblík tu ještě nebyl. Stejně jako se tady už objevilo, že to byl Severin, kdo přiměl Anzelma jíst; myslím zrovna v téhle sadě to je. A taky se nakonec Anzelm stane Severinovým učedníkem.
            Oni si Severin a (korálkový) Severus i chvíli byli podobní – Anzelm potřebuje mistra určitého druhu. Ale nakonec se Severin vyvinul jinam a jinak. A za to už může opat Whiting.
            Co se nezopakuje a co je jedinečné pro Korálky je Anzelmův přínos k poválečným problémům Potterverse. Proto jsem ho tam asi potřebovala, proto se mi tam vetřel. Ten svět – jak ho vidím já – je šíleně nemorální, měří dvojím metrem, celý je nastavený tak, aby plnil přání jedné postavy (Harryho). To jsem se snažila v Korálcích vyřešit. Přišla jsem ovšem na to, že aby se vážně dalo říct, že „všechno bylo v pořádku“, doopravdy, musela bych v tom světě udělat neskutečně moc změn. A tehdy mě ta fanfikce přestala zajímat. Bylo zbytečné, abych předělávala Potterverse do podoby, kterou bych byla schopná popsat slovy „všechno bylo v pořádku“, když jsem měla k dispozici vlastní svět, jehož páteř nebyla tak strašně pokřivená a který mi přinášel mnohem víc radosti.
            Takže – v BH Anzelm nebude řešit dilema, které měl v Korálcích: jestli smí požádat o přijetí u mistra, kterému zachránil život, a jestli je košer se zakoukat do holky svého kolegy a kamaráda. Pravděpodobně to nebude řešit, uvidíme, v jaké pozici se bude nacházet v době závěrečné bitvy s Thornvaldem. (Vypadá to, že tou dobou už bude Severinův učedník. Opravdu netuším, jak tam bude seskládaná Severinova domácnost: Severin má tendenci zajistit všechny lidi ve své péči, než se do té bitvy pustí. Takže Lisu bezpečně ukotvit v některé ze škol a svého prvního učedníka, Louise Carmichaela, dovést k nižším zkouškám. Nemám ponětí, kde v téhle chvíli stojí Anzelm.) Pravděpodobně platí, že Severin Anzelma nakopl k vyššímu studiu právě tou oponenturou, ale asi to udělal trochu jinak. A tak dál – můžeš jít detail po detailu, důležité věci budou Anzelmovi sedět, ale konkrétní provedení se bude lišit.
            Dobře je to vidět na vyvraždění jeho rodiny. V realitě BH k tomu došlo tak, že se otec Sebastian v tehdy velmi liberálním Polsku zmínil svým nadřízeným, v podstatě nechtěně a jen jako o kuriozitě, že má ve farnosti kluka, který je buď posedlý, nebo čaroděj. Následovala velmi bezzubá výprava inkvizitora. Bezzubá proto, že nezničil celé Jablunské, jak bývalo zvykem (obvykle se zkonstruovala síť ďáblových spřeženců až k nejbohatším možným lidem, jelikož inkviziční proces se hradil ze zabaveného majetku), a tudíž lze dovodit, že mu v tom někdo zabránil, pravděpodobně vrchnost. Což je v dané době a na daném místě velmi dobře možné. Polsko byla jediná evropská země, kam tehdy nedosáhly náboženské boje. Bylo to proto, že tehdy byla polsko-litevská unie; západ Polska lehce koketoval s protestantismem, střed byl katolický, východ byl ortodoxní nebo ještě pohanský. Nebyli by schopní postavit takovou armádu, jakou měli, kdyby si nezakázali náboženské spory. Inkviziční procesy jsou doložené jen z okolí Jeseníku.
            V realitě Korálků je dynamika jiná. V současnosti je Polsko poměrně bigotní, inkvizice stále (reálně) existuje, i když se jí tak už oficiálně neříká. V korálkovém světě je jedna frakce církve, která věří na potírání magie střelnými zbraněmi. Zjistilo se – a to už je zase společné, protože to je teorie z BH -, že se magická pečeť dá narušit buď silným exorcismem, nebo průletem kulky těsně nad temenem hlavy. Jedna frakce (v Korálcích) to vede ještě o kousek dál a čaroděje aktivně loví a střílí. Takže nezávazné drbání jablunského kněze se donese právě této frakci a oni si na vlastní pěst přijedou do Jablunského zastřílet.
            V obou případech pak u Janeciů doma ozbrojení chlapi rozkopávají dveře a střílí, i když v každé verzi jinou ruční zbraní.
            Tak to vidíš. 🙂 Tohle se ti stane, když z něčeho uděláš crossover. Ti lidičkové, které jsi přesadila do jiného světa, projdou jistou proměnou. Jsou to oni, povaha zůstane, ale musí být trochu přetvořené jejich reálie.
            Takže nejlepší asi je považovat BH a Korálky za dva odlišné světy. Nejdou logicky propojit. Jediné spojení je v tom, že jsem si z BH do Korálků půjčila Anzelma. (Nebude sedět ani cechovní právo – připoohnula jsem ho v Korálcích tak, aby vyhovovalo světu HP. Zkrátka – přesně a beze švů nebude vzájemně sedět nic.)
            Pokud ti to furt ještě nesnesitelně vadí, tak správně je BH. Korálky jsou patchwork.

  2. Milá Io, tohle je bezvadný výběr a jak už čtu tvoje drablíky dlouho, tak mi teprve teď spousta věcí došla. Chronologie má mnohé půvaby 🙂
    Divjakov je drsnej Mistr, ale nejspíš hodně naučil – minimálně ty, kdo jeho výuku přežili 😛

    1. Můžu se zeptat, jaké věci konkrétně secvakly na místo?
      Divjakova píšu moc ráda. Hlavně v konfrontaci s kvestorem. Ale i se Severinem. Ještě ho uvidíme – a budeme celkem koukat, protože udělá výjimku a pustí nás (a Severina) do svého soukromí. 🙂

  3. Divjakovovy požadavky na provoy jeho katedry buďtež A. Příjem z jeho patentů budiž B a celková suma školného od jeho učedníků budiž C.
    B+C=D
    Jestliže A > D, pak nemá kvestor nad čím dumat, jenomže to je vždycky tak. Tihle lidé často vidí, že chcete teď naráz ruksak peněz, ale už je ani nenapadne si spočíst, kolik z vás měli za poslední rok.
    V případě rovnosti, či opačné nerovnosti je to složitější, tam už pak hraje roli třeba prestiž a reklama, ono se na peníze, prachy, mergle, čili vejvar také všechno přepočítávat nedá.
    Velemir výborně, tak se na ně musí. 🙂

    1. Ono by normálně platilo A<D, akorát když mistr vidí, jak kvestor hamižně sedí na měšci, tak se postará, aby se víceméně A=D. 😀
      A vlastně mu nikdy nic neprovede, jenom… (rofl)

  4. Divjakov se skvěle čte, ale v reálu bych asi nikdy nenašla odvahu pod jeho vedením studovat.

      1. Ani já ne, a to jednoho Divjakova znám v reálu (a mám ho docela dost ráda). (inlove) V normálním životě suše vtipný, v rodinném kruhu nesmírně oddaný a úžasný táta tří dcer, jako soukromý učitel (doučování) bezvadný, ale ve třídě z něj šel děs takovej, že člověk zapomněl i 1+1. 🙂
        Ovšem vědomosti jím vtlučené do hlavy nerezaví a slouží. Traduje se, že jednou potkal svého bývalého žáka jako řidiče trolejbusu. Poznali se, pozdravili se a bývalý žák cítil nutnost se panu profesorovi pochlubit: „Podívejte, tohle je hodně blbé místo, kříží se tu troleje a hned za tím se napojuje nový drát. Všem řidičům tu padají fajfky, jen mně ne. Víte proč? Díky vám! Kluci brzdí před tím křížením a pak do toho jedou pomalu. Já do toho vjedu normálně a zabrzdím, až mám fajfky skoro na tom. Tím se zvýší spotřeba elektřiny, drátem jí teče víc a fajfky se k drátu elektromagneticky přitáhnou.“ (JJ mě opraví, pokud jsem tam tu fyziku zvorala.) Reálnému Divjakovovi se v ten moment prý zaleskly oči a řidiče beze slov poplácal po zádech. Tolik fáma. 🙂
        Divjakov měl být v BH jeden ze zlounů, ale uvzdoroval si to. (A až pak jsem pochopila, kde jsem ho vzala.)

        1. Divjakov: „Tak já že mám být zloun? To nemyslíš vážně, milá Ioan. Mimochodem, letos se urodil výborný…hm…okus sama.“ A s baziliščím úsměvem podává Ioannině kouřící šálek. 😀

          1. Nene, kdepak, to bylo jinak.
            Divjakov: „Zloun, ano, Matko Stvořitelko?“ (Zklamaný, smutný pohled stranou.)
            Já: „Vraždíš žáky? Vraždíš.“
            Divjakov: „Kdepak, já je vždycky poctivě varuju, že je tam past.“
            Já: (významné mlčení)
            Divjakov (stranou): „Podívej se na výsledky, Matko Stvořitelko. Podívej se na výsledky. A pak si uvědom, oč mi opravdu jde. Kdybych chtěl ty neschopy otrávit, tak to *udělám*, a ne že jim budu dávat šance!“ (mrmlaje odchází)

  5. Díky za příjemnější prožití pracovního pátku – nevím, na co se budu těšit celý týden, až skončíš 🙁

  6. Milá IO, jako každý pátek jsem raději vyrazila dřív, abych si mohla pokochat očička…. Doufám, že ještě hodně pátků máme před sebou

    1. Už moc ne, už finišujem. Však to vidíš na tom, že se linie splítají dohromady. Ale zato nás ještě čeká jedno duo Erik-Anzelm a pak malinká miloučkatá Lisa.

        1. Pohádky nebudu psát já. Leda bych stihla jednu (ale furt ještě nevím o čem).
          Mně to trochu trvá, než něco napíšu. Ty texty, které tady běží od léta, jsem tvořila od r. 2010 rychlostí zhruba 3 povídky a 35-40 drabblíků za rok. (Pokud se nemůžeš dopočítat povídek, tak máš pravdu; od Penuščiné smrti vznikla jen jedna pořádná – Léčitel – a hromada polotovarů. Nešlo mi pár let psát a zpívat. Ale už to vypadá, že to bude dobrý, hlas mám zpátky a psací mašina se taky dobře rozbíhá.)

Napsat komentář: Martian Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN