Minulou neděli jsme s Martinem strávili báječné dopoledne doplněné skvělým obědem. Obědem, který jsme si sami pracně připravili. A překvapivě se nám i povedl. A proč o tom píšu? Protože jsme se učili připravovat „pravé“ suši!
Ten nápad ve mně doutnal už dlouho a když měl Martin narozeniny, tak mě napadlo, že by to byl pěkný dárek. Vypadli bychom spolu z domu a dělali něco, co jsme dosud nedělali. A navíc oba máme suši moc rádi!
Kurz organizovalo Café Buddha v pražských Vršovicích s tím, že termíny byly vždy v neděli dopoledne. Odloupnout to ráno Martina od Domu bylo těžké, protože je vlastně pořád pryč, ale nakonec se ukázalo, že to stálo za to. Kurz byl perfektně připravený, zábavně podaný, a navíc se nám dařilo:))
A mě napadlo, jak moc se mi poslední dobou chce dělat něco jiného. Něco se učit, nejlépe to dělat rukama. Tedy takové něco, ve kterém bych měla naději, že se mi to povede, takže oním něčím určitě nebude třeba patchwork:)) Když koukám po nabídce nejrůznějších kurzů pro dospělé tak vidím, že v těch touhách nejspíš nebudu sama. Učí se opravdu kde co!
Já třeba vím, že bych chtěla zase malovat olejovými barvami, ale sama se do toho po těch letech a letech nemalování nějak nemám odvahu pustit. Navíc mi momentálně to chybí správné myšlení v obrazech, už tolik let jsem uvízlá ve slovech, že se přede mnou obrazy schovávají. No, pomalu se dostávám od plané touhy k plánování, byť v této oblasti se projevuje odvrácená strana života tam, kde lišky dávají dobrou noc. Lišky ještě kurzy neposkytují:))
Možná jsou i jiné věci, které toužím dělat, a přitom o tom nevím, protože jsem na takovou činnost ještě nenarazila. I proto mě dnes zajímá: Co děláte ve svém volném čase pro zábavu vy? Jak vidíte, hledám inspiraci:))
Ale svoji otázku ještě rozšířím: Máte taky občas puzení pustit se do něčeho nového, co jste třeba ještě nikdy nedělali? Co byste dělali, kdybyste k tomu měli čas a prostor?
A ještě odvážněji, co byste opravdu rádi dělali, kdybyste se nemuseli nechat omezovat takovými okrajovými podmínkami, jak jsou věk, peníze či zdraví?:))
Výsledek mého snažení:))
Milá Dede, to jste si udělali krásnou radost, nejen pro chuťové buňky ale i pro oko.
Moje touha je mít nádhernou kvetoucí zahradu s těmi nejbarevnějšími lučními květy,plnou našich motýlů, čmeláků, hmyzích domků,ptačích budek a krmítek. A hrozně moc bych chtěla létat. Zvažuji, jestli bych dala aspoň ten vzduchový tunel. U3V asi dám až vyberu a přednosta zůstane doma aby obsloužil naši zvěř.
Já už dneska žádné ambice nemám!
Cestování jsem si užila dost a dost (i když je stále ještě spooooousta míst, kam bych ráda….. ale je mi jasné, že už to nedám).
Ráda bych v klidu dožila v Krkonoších. Ráda bych se věnovala šití šantových polštářků pro kočičky, háčkování, vyšívání, výrobě svíček, zahradě, bylinkám…… Snad se mi to podaří. Už nic neplánuju! Plánovala jsem celý život a dopadlo to jak to dopadlo, takže dneska už jsem tohle vzdala. Chci mít klid a chci se věnovat tomu, co mě baví a bavilo vždy. Být jen trochu šikovnější, budu dělat tak krásné šperky, jako Bláža nebo Inka……. jenže tohle neumím. Tak třeba vyniknu v něčem jiném. To se uvidí. Každopádně – krásné téma!
Můžu snít? Opravdu můžu? Tak dobře. Zrovna minulý týden jsem četla článek o expedici šesti mladých lidí na Aljašku. Procházeli místy, kde už člověk desítky let nevstoupil. Vím celkem bezpečně, že tohle už se mi prostě nezadaří, ale líbilo by se mi to moc. Nebyla bych věřila, že jsou na Zemi místa tolik tolik opuštěná a nedotčená.
Spokojím se s reálnějším přáním, že se podíváme znovu na Skotskou vysočinu a tentokrát si na ní užijeme více chození a poznávání zblízka. Nebo ještě jeden návrat do Toskánska, nebo… Těch míst k poznávání je ještě moc.
A ve volných chvílích mezi cestováním by se mi líbila spousta z výše zmíněných činností – kurz malování, fotografování, jízda na koni, dějiny umění… Něco z těch snů si určitě splním.
Katty, Skotsko! Přesněji – toulání po ostrově Skye. Tohle patří mezi ta reálná přání taky. Příště už to ale zkusím raději bez chřipky. 😉
Já mám 2 krátkodobé cíle – rodokmen a piáno. Loni mě kamarádka přitáhla ke genealogii, na podzim jsem absolvovala kurz a ponořila jsem se do matrik a archivů. Dostala jsem se hodně daleko a přitom jsem objevila spoustu zajímavých věcí, spoustu příběhů svých předků – a ty bych teď chtěla zaznamenat. Musím vymyslet systém, jak to celé uchopit – a pak se dám do toho!
Piáno – někdy před rokem jsme začaly hrát se snachou, ona je výborná pianistka, já jsem nehrála 30 let a podle toho to taky vypadá. Snacha do mě klavíruje 🙂 , ať si pořídím piáno, abych mohla cvičit. Dokonce už mi i vybrala. Tak to asi dopadne.
Jinak kdybych nemusela brát ohled vůbec na nic, vydala bych se na cesty. Daleké.
Ještě ke vzdělávání – u nás běží tzv. Virtuální univerzita 3. věku, nepřednáší se naživo, ale ze záznamu. To by mi tak nevadilo, ale jedná se o půlroční kurzy, které na sebe nenavazují a vždy na konci pololetí si třída odhlasuje, co se bude studovat v dalším období. Takže jednou jsou to bylinky, podruhé třeba architektura atd. To mě poněkud zklamalo. Bavila by mě historie, literatura nebo dějiny filmu a divadla, anebo obory související s genealogií (potřebovala bych umět číst staré písmo), ale to bych musela dojíždět někam do univerzitního města.
mě genealogie zajímá a to velmi. Z manželovy strany jsme se dostali do roku 1650 po dost přímé linii. Nějaké vzdělání ohledně toho nemám, co jsme nevěděli, to v matrikách našel dr. Jodas, který vydal knihu o mlýnech a vodních dílech na Mohelce a Zábrdce. Je to mravenčí práce, zjistit o jednotlivých rodech návaznosti. Máme rodné i úmrtní listy našich předků a jiné písemnosti, nejstarší asi z r. 1780. Ještě drží pohromadě a je psaná švabachem. Dá se to přeluštit.
Z mojí strany jsem se dostala, s pomocí přátel do roku kolem 1700. Je škoda, že se už nemáme koho zeptat. Když byl člověk mladý tak se zase tak moc nezajímal. Teď to je docela módní záležitost. S tím vědomím jsem to pro mladší členy rodin také dávala dohromady.
Já mám zatím zpracované 2 linie po rodičích tatínka, dostala jsem se do roku 1710. Mám štěstí, že obě rodiny byly usedlé v Hořicích v Podkrkonoší a blízkém okolí a matriky jsou psané česky. Jen v tom 17. – 18. století se používal kurent a ten jde, když člověk nemá zkušenosti, číst obtížně.
Taky jsem už litovala, že jsem se víc neptala zamlada, ale to už teď nenapravím.
Práve dnes sme hovorili,čo bude,ke´d prestaneme byť vykorisťované v prac.procese/ ako napísala km 11/.Bojím sa toho voľného času-po dnešku však menej.U3V ma láka a samozrejme tiež historia umenia.Druhý typ jazyky-teda oprášiť francuzštinu.Dali ste mi dobrý typ na kurzy varenia-ak by som vedela urobiť také suši ako má Dede,tak by som bola jednička./ a hlavne,že suši mám rada/
Na ručné práce a telesnú aktivitu som absolutny mimoň.Jedna kolegyňa maľuje na hodváb,hm.lenže ja deťom ani toho koníka neviem nakresliť!!
Já bysem prosím ráda piano. A jezdit na koni. Koně jsem nikdy neměla, ale jako malé holčičce mi byla přidělena velká harmonika, se kterou jsem kvílela u otevřeného okna Hřbitove, hřitove, zahrado zelená… Sousedé mě nenáviděli, ale tohle mi šlo. Bylo to pomalé, slzavé a lepší než úkoly, které mi pan hudební zadával. Harmonika byla opravdu velká, neměla jsem ji ráda, tak mé hudební vzdělávání vyprchalo do ztracena.
Ale to probíhání kláves bych si ráda zopakovala. A radši na tom piánu. Ale piáno není. Vím, jsou klávesy, tak snad, někdy, možná. I když, jestlipak by prsty zvládly ce de e ef ge a ha cééé na všelijakou přeskáčku. A koordinovat akordy levé a noty pravé ruky. Hrozny jsou vysoko. A teď ten kůň! Letět na něm s větrem o závod, to už opravdu spím velmi hluboce. Ale ten sen je hezkej!
Že já radši netoužím, dozvědět se něco víc o prvočíslech, nebo tak!
🙂 Jano, tak to máme podobně. Piáno by mě taky lákalo. A pobrat k tomu trochu hudební teorie a pořádně se naučit noty. Doufám, že to doženu s dětmi. Ne, že bych jim chtěla vnucovat svoje ambice, ale pokud nebudou úplně hluší, myslím, že trocha hudebního vzdělávání jim neuškodí. 😉 A sama vím, jak těžko se to v pozdějším věku dohání. Na kytaru umím to, co mě jako malou naučil táta a co jsem pak v pubertě pochytila od hudebně zdatnějších kamarádů. Mojí momentální ambicí je oprášit aspoň to, co jsem dřív uměla. Snažím se. Občas. Chtělo by to víc.
A letět na koni s větrem o závod, no jéje, to bych ráda uměla. Jenže k tomu mi kromě času a financí chybí především odvaha a talent. Musí být nádhera cválat krajinou a užívat si to. Cválat krajinou stylem „jestli se na něm neudržím, tak se zabiju, pomóóóc,“ jsem si párkrát zkusila a jaksi to není to pravé ořechové. 😉
Líbí se mi, kolik je tady potenciálních adeptek U3V – taky se k nim hlásím. 😉 Až budu v důchodu (no, ještě to naštěstí chvilku potrvá), moc ráda bych na zde už několikrát zmiňovanou kunsthistorii, nejlíp se zaměřením na architekturu, je to můj celoživotní koníček, tak bych se aspoň dovzdělala.
Je tady někdo, kdo zná pocit, že je součástí rychle tekoucí řeky s peřejemi, když klečí v uzavřené slalomové kánoi, cítí stehny její boky, a ovládá ji kromě pádla celým tělem? Tak to bych chtěla zažít znovu, kdyby mi to jeden malý zdravotní problém, který mi jinak nijak nevadí, dovolil. V kůlně pořád opatruju svoje pádlo, a když na něj občas narazím, zažiju krátký, ale intenzivní absťák. A pak si řeknu, že bych po té třicetileté pauze už stejně měla strach divokou vodu jet. Místo toho dělám spoustu jiných věcí, které mě baví. 🙂
No a když nemůžeš tu hodně divokou, dáš si občas trochu chlupatou?
Chlupatou? Safra, sedím si na vedení…
Že bys myslela chlupatou, černobílou, co v moři divoce loví kačenu?
asi myslí Inka klidnou,jezdila vodu s vodními skauty….
No chlupatá je taková ta sem tam bublánek, peřejka, nic moc těžkého, jen pro pobavení. Prostě ne divoká, ale ne líná
Tak to si pořádně sedím (nebo momentálně spíše ve společnosti virózy ležím) na vedení 😉
My takové vodě chlupatá neříkali. To byla voda, co se jezdila „se svíčkou na přídi“.
A normální voda (tj. klidná řeka bez peřejí) by nestačila? – kanoistických oddílů je dost, kolikrát nechají zajezdit si i veřejnost. Vím dokonce i o pár veslařských, to zas láká mě (ale ještě jsem nenašla odvahu). Nevím, odkud jsi/jste, ale určitě by se dalo něco vymyslet, najít. A nebo – ale to je spíš na soukromou zprávu/mail. 😉
Možnosti by byly. Oddíl, se kterým jsem jezdila stále existuje, včetně některých lidí, se kterými jsem pořád v kontaktu, dokonce se na ty klidnější řeky přeorientoval. A v době celkem nedávné jsem si něco v otevřené kánoi i sjela, ale v sedu to prostě není ono, těžiště je jinde, není tam ten kontakt s lodí. I v ní se sice dá zakleknout, ale tady mi právě vadí ta moje zdravotní drobnost. A co si budeme povídat, na tu divokou vodu už bych si dneska stejně netroufla. Ale dobře se na to vzpomíná.
Hele, moje moje hodně dobrá kamarádka, která divokou jezdila celý život (a to fakt hodně nebezpečnou, když jsem viděla nějaká videa toho, co sjíždí, dělalo se mi špatně strachy), tak toho už radši nechala, a to je docela mladá, do padesátky jí ještě nějaký ten rok chybí, bojí se. Poslední kapka byla ta, když sjížděli jednu řeku v Rakousku – utopil se tam na ne až zas tak rizikovém (ale samozřejmě, že nebezpečném) úseku kamarád, celoživotní vodák, opravdu hodně zkušený. Tak si řekla, že už fakt ne, dostala strach, a teď s náma jezdí na té řece a je to v pohodě. Jezdímě štreky, na takovém tom autobuse/šalině a je to fajn, i ten adrenalin se tam taky zažije (a polosedíme/poloklečíme).
P.S. Ta kamarádka je učitelka tělocviku na VŠ.
Nedivím se, že se bojí. To je důvod, proč bych už dnes doopravdy divokou vodu jet nechtěla. V oddíle jsem strávila skoro deset let, ale na rozdíl od tvé kamarádky jsem pořádnou vodu jela naposledy na jaře 1989. V té době samozřejmě nic v Rakousku, ale dalo se jezdit do Rumunska nebo do bývalé SSSR. Popřípadě do Tater nebo na jaře do Jeseníků. Od té doby už jsem párkrát jela jen ty „chlupaté“ řeky. A pak mě život zavál jinam, i k jiným zálibám. Jak moc mi ale ta voda zůstala pod kůží je vidět z toho, že to staré pádlo pořád nemám chuť vyhodit. Ty pocity si prostě chci připomínat. Pro mne nebyl prvotní adrenalin, ale ta harmonie. Přečtu vodu a jedu v souladu s ní. Neperu se s řekou… Prostě jsem jen odpověděla na otázku Dede – co kdyby nebyla žádná omezení.
Ale moc děkuju za zájem. 🙂
Hmmm …
Až na to budu mít čas, naučím se lítat.
Abych se mohla koukat shora na svět. To bude bezva 😉
RI! Já četla, že až budeš mít čas, tak se naučíš LÍBAT! :*
😀
To je nápad. Hned jdu guuuglovat 😀
Kde máte nejbližší letiště? Můžu pomoct zařídit, poletujících kamarádů, vesměs spolužáků mého muže, máme docela dost.
Oh, děkuji. Ale oni lítají letadly, ne?
😉
Ano. Na jiné zdroje lítání bohužel kontakty nemám, nebo jsem to nepochopila, omlouvám se.
🙂
Nemusíš se omlouvat. Nenapsala jsem nic konkrétního.
Nejblíž k mé představě má asi paragliding. Ale obávám se, že nepodstatné překážky typu věk a zdraví mě spíš přinutí čekat, až mi narostou křídla 😀
Aha, dík za vysvětlení.
Ale paraglidisty a kitaře taky nějaké znám, tak kdyby něco, stačí se ozvat.
Navážu jednoduše na Tvoji poslední větu (věk, zdraví a v neposlední řadě peníze) „šla“ bych opět do koní! Věk a zdraví kůň pod sedlem, peníze – kůň v zápřahu v terénním vozu, vozatajství.
Já byl o víkendu na kurzu freedivingu. Je to zajímavá zkušenost, člověk vydrží víc než by o sobě řekl 😀
Už v dětství jsem tvrdila, že bych v životě chtěla být rentiérem 😀 . Byla to spíš taková legrace, které jsme se doma vždycky smáli, ale pravdou je, že by to byl ideální stav. Na světě je tolik zajímavých věcí, které by člověk mohl dělat, ale práce mi v tom trochu překáží.
V létě jsem byla na kurzu kraula, byl fajn. Kdyby mě neomezovala taková podružnost jako věk, tak bych se chtěla naučit a provozovat step, ale kondice už bohužel není taková, aby to pro mě byla čirá radost, takže se poohlédnu jinde. Za poslední cca tři roky, kdy jsem měla jiné starosti, jsem tak nějak úplně ztratila kondici, takže jsem mimo jiné skončila i s potápěním, které mě moc bavilo. Tak jsem teď začala ve volném čase zase pracovat na získání své bývalé dobré kondice.
Už pár let se chystám na kurz ruštiny na RSVK. Letos jsem to zase nějak prošvihla, musím si to pamatovat na příští školní rok.
Ne že bych se nějak moc těšila na dobu, až ze mě bude důchodkyně, ale na druhou stranu se těším, že se jednak zase vrátím k hebrejštině, kterou jsem z nedostatku času před lety opustila, a taky na univerzitu třetího věku. Je tolik zajímavých věcí, které se člověk může dozvědět!
No a samozřejmě mě baví moji čtyři kočičáci a jsem si jistá, že už navždycky budu doma nějakou tu kočičku mít.
Moc ti fandím na univerzitu třetího věku. Jen jsem se „ocitla doma“, podala jsem si okamžitě přihlášku na dvouleté „studium“ Veterinární fakulty v Brně. Myslela jsem si, že o veterinárních problémech miláčků a koní vím už ledacos, ale bylo to opravdu víc než poučné. Byla jsem vlastně se svými vědomostmi „sto let za opicema“ (chuckle) a tam mi páni profesoři otevřeli oči. U3V je výborná věc v každém oboru. Jen musí člověk podávat přihlášku zavčasu, protože je o tohle vzdělávání velký zájem.
já jsem to opět letos prošvihla, pořád dáváme do kupy barák a chodím na pár hodin do práce a pod.
Alex, fakt se na U3V dá studovat třeba i veterina? To je nádhera! Taky se mi moc líbí, kolik lidí se chystá na studium 😀 , ale na rozdíl od mnoha se určitě nechystám na „kunsthistorii“, to mě neba a vůbec mám těch humanitních věd za celý život po krk. Těším se na něco přírodovědného nebo technického (ostatně, kdybych šla dnes znovu studovat, tak bych volila patrně něco na přírodovědné fakultě. Jediné, co závidím dnešním studentům U3V na FF UK tady v Praze, jsou přednášky Martina Hilského z anglické literatury. Já jsem k němu chodila na přednášky jako studentka, tenkrát o něm svět ještě nevěděl, byl vlasatý 😀 a překládal teprve první ze série Shakespearovských her, ale byl neméně skvělý, jako dnes. Byl to na fakultě nejlepší pedagog, jakého jsem tam poznala. Ale toho už patrně jako důchodkyně nestihnu.
Dá: http://www.vfu.cz/studium/icvi/u3v/index.html
No, a já protože jsem dělala tu veterinu, tak právě proto je pro mě ta FF tak lákavá, byla i tehdy (třeba právě ta kunsthistorie), ale osud to holt zařídil jinak. Hilského bych si „dala“ velice ráda (my ho doma oba zbožňujeme, i toho kompletního „Šejkspíra“ od Hilského jsem MLP před pár lety koupila, byl moc rád), bohužel jsem z Brna, tak nic.
No jo, člověk chce prostě po těch letech dělat něco úplně jiného, než celý život, no.
Já jsem zase pro změnu z Prahy, takže ta VFU je z ruky zase pro mě, ale co já vím, třeba budu dostatečně vitální na to, abych si zajela vždycky na přednášku do Brna.
Tak to jsi mi padla do noty – zrovna v úterý před Pražením jsem byla na kursu Indické kuchyně – dostala jsem voucher v létě k narozeninám a nechala jsem si ho na podzim, až pominou vedra. Bylo to super, i když jsem tam byla sama za sebe, nikdo se mnou nechtěl…ale náhodně přidělený parťák byl fajn a shodli jsme se na úrovni pálivosti, což u indické kuchyně je věc dost podstatná…určitě si dám pod stromeček pokračování…Jinak v práci jsme se zbláznili do korálkování, udělali jsme si tři kolegyně spolu dva kurzy ketlování a šití z korálků a tak dva roky jsme se trumfovaly po každém víkendu, co jsme si zas nového udělaly. Extrém bylo, když už při koupi nového trička nebo halenky jsme rovnou mazaly do korálkárny vybrat příslušný materiál a komponenty, abychom ladily. Pak se náš zaměstnavatel přestěhoval přes půl Prahy a už se tam nedalo skočit přes oběd a nakonec korálkárnu na jaře zavřeli. Takže teď už opravujeme a příležitostně něco nového spácháme…já umím šít, plést, háčkovat a drhat z provázků, ale strašně se mi líbilo paličkování, to si nechám na důchod:-) Teď jsem majitelem jednoho psa, ale až budu v důchodu, určitě ještě jednoho přiberu a těším se na univerzitu třetího věku, ráda bych historii umění, někde jsem viděla i historii filmu a divadla, a taky mám ráda architekturu nebo navrhování interiérů a zahradní architekturu…jéje, plánů je, hlavně aby zdraví vydrželo.Nejhorší když hlava funguje a spoustu by toho chtěla a tělo to nedá…
POZOR ZPRÁVA OD RenatyE ZE ZVÍŘETNÍKU 🙂
Čtěte zde:))
http://neviditelnypes.lidovky.cz/aukce-cnb-/p_zviretnik.aspx?c=A161019_204153_p_zviretnik_kosa
Suši jsem jedla jen jedenkrát. Není to špatné, ale šálek mé kávy to není.
Až budu mít ten správný věk na univerzitu třetího věku, ráda bych studovala historii. Ta mě baví od dětství.
Nebylo by špatné se též věnovat historii umění, respektive malířství.
Galerii už jsem prošla hodně např. Louvre a Musée d´Orsay v Paříži, Uffizi ve Florencii, Galerie Borghese v Římě, Rijks Museum v Amsterdamu, National Gallery v Oslu. A samozřejmě pobočky Národní galerie v Praze.
Tak to je plán na důchod, snad se ve zdraví dožiju.
Míšo, to je bezvadný plán. (inlove)
Kdyby mě neomezovaly ty nepodstatné drobnosti, učila bych se malovat a kreslit. Taky bych se vrátila do karate, nebo bych spíš začala s tajči (přece jen nemládnu).
Ve volném čase jsem se vrátila k pletení a vyšívání, což roztomile střídám 🙂 Myšlenky na to, že to k ničemu nebude, si nepřipouštím, protože svetr pletu sobě (a já ho nosit budu!) a vyšívané ubrusy mám ráda (od doby, co vynalezli vanish, se spousta věcí zjednodušila). Jinak mým koníčkem je můj zvěřinec- lítání se psy venku je často jedinou volnou chvílí, co během dne mám.
Tu sa ti Matyldo s dovolením prilepím, kreslenie a maľovanie by som brala všetkými desiatimi. Na športy som nešikovná (poviem rovno že drevo), kondičku som nikdy bohviakú nemala a už to asi ani nedobehnem. Plietli sme kedysi s kamoškami v podstate celú vysokú školu, zháňali sme všelijaké podpultové vlny a Vereny a Burdy z Nemecka. Ale od nástupu do procesu vykorisťovania človeka človekom som sa už k pleteniu nikdy nevrátila a dopadlo to tak, že mám doma jeden nedokončený sveter z farebných zvyškov s nórskym vzorom, ktorý už nikdy nedokončím, lebo som zabudla, ako sa to robí! 😀
A s prechádzkami vonku môžem tiež len súhlasiť, keby som mohla, som furt niekde vonku, medzi stromami.
A já se taky přilepím, akorát to, co bych dělala, kdyby koleno dovolilo, by bylo znovu džudo.
Ale v reálném plánu mám koně a oprášit japonštinu. To není co by, kdyby, to prostě bude.
Jé – moc se ti to suši podařilo a pro oko je to lahodné. Ale na jídlo pro mne téměř nepoživatelné. Nejenom že je tam syrová ryba, ale navíc RÝŽE! (rofl) Ne ne, na suši mne neužije (shake)
Já bych moc ráda do nějakého kurzu focení … to je to, co mne baví a co neovládám, jak bych si představovala. A možná, ale jenom možná, do kurzu psaní … holt já na práci ručičkama moc nejsem (chuckle) , navíc nemám ani to výtvarné střevo, takže malování či vytváření něco hodnotného rukama, tak to mi fakt nejde. No co už, tyhle dovednosti má v naší rodině prostřední sestra a její dcery, na mne už nezbyly (rofl)
Suši není moje parketa, nějak jsem nezjistila, co vlastně na tom je tak chutné. Nicméně mám pochopitelně předsudky k požívání syrových ryb, to je asi to hlavní. Jinak třeba s avokádem to klidně sním, ale že bych to musela, to teda ne.
Loni jsem měla taky takové puzení a šla jsem s Kačkou na kurz cínovaného šperku. Už se zase těším na klidné podzimní a zimní večery, až budu něco plácat. Zatím objevuji objevené, ale nesmírně mě to baví. Podařilo se mi občas něco vyfotit, zde pár začátků http://inusanka.rajce.idnes.cz/sperky/
Určitě bych nějaké to vaření taky zkusila, jenom nevím co…. Vím že ne sladké pečení, ale slané? Nebo italskou kuchyni, ta mi moc chutná? Taky indická…..
Zkus se mrknout na Riccarda Lucqueho a jeho Laboratorio, určitě se tam dá vybrat: http://www.laboratorio.cz/cs/
Nebo na Vaňkův Prakul, tam je taky nabídka pestrá: http://prakul.cz/course/
P.S. Určitě je těch nabídek a možností mnohem a mnohem víc, napsala jsem odkazy jen na to, co plus mínus znám.
Inko – jsi velice šikovná a nápaditá. Moc se mi líbí ten s červenými kuličkami …
To je hezké, když jsme byla teď ve volební komisi, tak předsedkyně měla na krku něco podobného a taky si to vyráběla sama.Jsi šikovná!
a na ten rybí bys se mnou ke Stupkovi nešla? Já bych s tebou šla na ten indickej….
a on pořádá oboje, jak rybí,tak indické..
http://kulinar.cz/kurzy-vareni/
Inko, to jsem netušila, že jsi takhle nadaná. Moc pěkné věcičky!!!
Děkuji všem, snad se mi bude dařit a hlavně to, co hlava vymyslí ruce udělají. Jsem hrozně ráda, že jsem na ten kurz šla
Na album jsem se koukla až teď. Pěkné věci, to bych určitě nezvládla (na veškeré výtvarné věci jsem absolutně levá) a kdo to umí, toho upřímně obdivuju.
jé Dede,do Café buddha občas v Praze zajdu, už mne napadlo i udělat tam Pražení, ale odrazují mne spíše ceny – tedy mě ani ne, ale nevím, jak by to dali ostatní… sushi miluju, ale dělat to pro jednoho, to není to pravé ořechové…Dan tyhle vymyšlenosti a ještě k tomu syrové, prostě nejí…a české alasuši mne sice napadá, jen odvaha není (asi by mě dojeli z Japonska zabít), u Vás se to užije, ingredience se sehnat dají (kdybys něco nemohla sehnat- napiš) a pro celou Tvoji velkou rodinu je to prima stmelení i když zrovna tohle u Vás není na pořadu dne, neb se tmelíte fest. Jen si to opakujte často,abyste nevyšli ze cviku… já takhle uvažuju o rybím kurzu u Petra Stupky, to je podle mne nejlepší rybí kuchař u nás a dokáže s nimi neuvěřitelné věci.Jen se mi tam nechce samotné.
PS: povedlo se ti, na začátečníka dost dobře. Chce to jen cvik…jo a kdyby to už u Vás nikdo nechtěl jíst – udělej sushibraní – my rádi přijedeme 😀
Na výuce sushi jsme taky byli s Chrisem! Ale doma mi to tak nejde jako to šlo pod dohledem na kurzu.Já se teď těším jak budu číst a koukat na televizi když už nemusím studovat, chodit častěji do posilovny. Ráda bych zase pletla a háčkovala, kdysi dávno před 25 lety jsem si pletla svetry a háčkovala drobnosti, ale nevím jestli na to mám teď trpělivost. Tenkrát nebyl internet.
dede, tak to je zase téma. kdybych pořádně viděla, určitě bych se opět vrátila k šití. kdysi jsem obšívala doma všechny včetně sebe. dnes už jen trochu spravuju a ušila jsem pouze tři nové vesty pro svého drbana -tedy Jiřího.na těch vestách, které on miluje a tahá všechny až do úplného rozpadnutí, kdy je pak musím já doslova tajně a bez jeho přítomnosti vyhodi do cizí popelnice, aby vestyu nenašel v té naší.na sebe už nešiju, protože kvůli špatným očím nedokážu dnes opravdu zcela rovně ušít šev.Ale ve volném čase se věnuju zahradničení, což mne vážně moc a moc baví. Krom zahrádky se stále zdokonaluju ve znalostech bylin a jejich účinků. Letos jsem měla velké přebytky řepíku, měsíčku a bylo i navíc menší množství suché levandule. Také se mi povedla na zahradě třezalka, z níž jsem vyrobila spoustu sušila vyráběla bylinkové masti a oleje ostošest. Bylo všeho dost, takže jsem něco nachystala i do zvířetnické aukce. Snad balík k renátě po týdnu putování konečně dorazí. Stále jsou potíže s jeho doručením, na které se pošta vykašlala, takže si budu stěžovat na takové jednání až na nejvyšších místech. Pošta už mi připravila tolik nechtěných a nemilých překvapení, že už si stěžovat musím. Balíček ještě ani po týdnu nedošel a já mám opět dojem, že o naložili na záda poštovnímu holubovi, který má přistřižená křidélka, takže musí tu cestu urazit pěšky. jen doufám, že má stížnost se nemine účinkem í , jak to vše vyřešila. sice nmusím na tu milostivou odpověď čekat až 30 dnů, ale snad se konečně něco pohne.