Dnes budeme sledovat malého Anzelma, jak rostl, a přitom se opravdu pořádně podíváme do Bjørkhallenu. Seznámíme se taky s jeho nejlepším kamarádem Erikem.

 

Musím prozradit, že dvojka Anzelm – Erik pravidelně vyžírá nejpříšernější zadaná témata, ta, o kterých si myslím, že jsou tak šílená, že je snad do svého světa ani nenapasuju. Tihle dva chlapci mě obvykle zachrání. Přesněji řečeno mě obvykle zachrání Erik, jehož pak zachraňuje Anzelm.

Nadto k Erikovi patří Danele. A Mandala. Nebo možná Erik a Danele patří společně k Mandale. (Linky se nám začínají spojovat čím dál víc.)

 

Bjørkhallenští žáci jsou rozdělení do pěti domů, podle pěti elementů. Anzelm s Erikem patří do domu Prázdnoty, který má na starosti mistr Ayre Anderson. Mistr Ayre na začátku Anzelmova studia učí harmonii a studuje elementy u Mistra Mandaly (Hjalmara Baldwyna), někdy ke konci Anzelmova studia se pak sám stane Mistrem Mandaly. To jen pro pořádek, abychom se v tom vyznali. Hjalmar Baldwyn je jako Mistr Mandaly o něco ráznější než mistr Ayre, takže ten předěl možná poznáte.

 

Jak přišel do Bjørkhallenu Anzelm, už víme. Erik je o trochu starší, takže se tam dostal dřív. A nemohlo to být normálně. To by nebyl on.

 

― Na mostě přes Grønfjellågu ―

 

Téma: Zadek v mlze

Bjørkhallen, konec léta 1544

 

„No jo, jenom se nedělej,“ broukl Erik. Zvedl ruku až nad hlavu (bratři se mu věčně smáli, jaký je prcek), nahmátl kamenný výstupek, co vypadal nejspíš jako… jako dračí fous, teda kdyby draci byli, že, a zatahal.

Vysoko nad ním to pobaveně zafunělo. Už tak dost hustá mlha v tom místě zhoustla.

„Stejně jseš jenom figura na mostě,“ řekl Erik. Nadhodil si uzlík na rameni. Zarazil se. „Na mostě. Na mostě. Hej, já jsem našel most! Já jdu správně!“

Mlha nad divoce hučící řekou se převalila tam a zpět. Na druhé straně mostu se pohnul další kus kamene.

Dračí ocas.

 

___________________

 

Ayre Anderson

Gunnarova smrt mezi nimi ležela jako obrovský padlý strom.

Ayre nadto věděl, že jeho si, na rozdíl od Gunnara, mistr ze své vůle nevybral, že mu ho Mandala vlastně vnutila; a Mistr Mandaly si zase smrt svého staršího učedníka vyčítal tak silně, že slyšel obvinění a odsouzení i za každým druhým slovem toho mladšího, přestože to tak Ayre mnohdy nemyslel. Ayre měl pravdu v tom, že ho mistr učí jen proto, že musí. Ale byl příliš mladý, naivní a nezkušený, a tak podceňoval mistrovu zodpovědnost a sílu jeho slibu.

Bjørkhallenská Mandala byla na světě svého druhu jediná. Mistr Hjalmar ho neměl kam jinam poslat.

Ayre se jen zřídkakdy odhodlal svému mistrovi položit nějakou otázku, mistr Hjalmar si zase střežil své myšlenky příliš pečlivě, než aby je učedník dokázal byť cípkem odhalit, a tak se jejich úvahy i skutky občas naprosto zbytečně míjely.

Tak jako v případě toho malého nezbedy.

Samozřejmě si ho oba všimli: Erik byl nepřehlédnutelný od samého Představování. Už když procházel mezi Dveřníky, ohlédl se po něm jako první ten Žlutý, ale než se chlapce stačil dotknout, odstrčil ho čumákem Bílý. A když pak Erik ponořil ruce do Mandaly, měl Ayre dojem, že v té nezřetelné, nevyjasněné mlze, která se v ní zvedla, rozeznává barvy podzimního listí a obrysy ptáků. Jenže se nechtěly nebo nedokázaly ustálit. A tehdy zasáhl mistr Hjalmar: uklidnil hladinu, gestem zahnal mlhu – a k Ayreho překvapení se objevil jiný strom, strom s holými černými větvemi pod bílým baldachýnem sněhu. Mistr prohlásil otázku za vyřešenou a svěřil Erika domu Prázdnoty.

Ayre měl neodbytný pocit, že to nebylo správně.

Ale když se pokusil mistra zeptat, když jen tak opatrně a zlehka nadhodil, že má určité pochybnosti, mistr Hjalmar stroze mávl rukou:

„Zvykne si.“

A Ayre se už ke své škodě na víc nezeptal.

Plynuly měsíce a Ayremu se zdálo, že si Erik nezvyká.

Ne že by s dětmi ze svého Domu nějak nevycházel, jen býval často stranou nebo sám. Když ostatní zkoumali imaginární cestičky v Šelestilese, on šplhal po stromech. Když se bavili sledováním spár a jinak barevných kamenů v hradbě, on si vyřezával flétnu. Když ráno před snídaní tiše zametali sníh, on si pobrukoval. A když se smáli, mlčel.

„Za jakých okolností je možné člověka přeřadit do jiného Domu, mistře?“

„Pořád myslíš na toho zrzka? Už se začal učit první lekce. Nechej ho, kde je. Zvykne si.“

Ale Ayre by přísahal, že si Erik nezvyká.

Uplynul rok. Erik se už nemusel ve všem držet svého patrona z vyššího ročníku. Čím dál častěji někde býval sám, a toho si nemohli nevšimnout místní potížisté a rváči. A když začal každé ráno sedávat na vysoké zdi kolem Plácku a pískat s ptáky o závod, dal jim výbornou záminku. Pokoušeli se ho ze zdi shodit; pokoušeli se mu sebrat a zlomit jeho flétnu; pokoušeli se ho překřičet. To poslední jim rázně zatrhli učedníci z Collegia: prý se tisíckrát raději nechají budit Erikovým hvízdáním než jejich řevem.

Ayre přestal naléhat na jakékoli přeřazení, sám viděl, že teď už je pozdě. Místo toho osobně zašel do domu Prázdnoty a přezkoušel tamní ochranné znaky na dveřích. Byly v pořádku, nikdo cizí se ani do domu, ani do chlapcovy ložnice dostat nemohl; v nebezpečí byl jen mimo svůj Dům – a mimo dohled mistrů. Ayre dlouho přemýšlel, jak to vyřešit. Nakonec si nechal Erika zavolat, zadal mu několik základních cvičení pro hru na flétnu a pak nápadně často chodíval na Plácek, zvlášť když tam Erik zrovna hrál, občas mu opravil nějakou technickou chybu, občas přidal něco dalšího. Celou dobu se přitom hněval na svého mistra: myslel si, že mistr Hjalmar už na Erika dávno zapomněl, že starost o něj přehodil na Ayreho kvůli vlastní pohodlnosti nebo neochotě uznat původní chybu, že…

Mýlil se snad v každém z těch bodů.

Erik byl ze svých pokroků tak nadšený, že si začal brát svou flétnu s sebou úplně všude, i do výuky, k jídlu, na zametání chodeb… Objevil krásy tichého Nádvoří Mandaly, kde se nesmělo běhat a dělat hluk, a postupně začal být fascinovaný i samotnou věčně proměnlivou Mandalou. Nejdřív ji jen pozoroval zdálky; pak se odvažoval blíž a blíž, zaujatý občasným zavířením jejích Stromů; potom se naučil sedat na její obrubě. Nakonec vytáhl svou flétnu a začal jí hrát, a tehdy se z husté mlhy v jejím středu vynořoval jeden kouzelný les za druhým. Vypadalo to, jako by si povídali.

„Neměl bys mu trochu domluvit?“ kývl jednou při večeři směrem k chlapci Mistr čísel.

„Zkoušel jsem to,“ zamračil se Ayre, „ale jako bych mluvil do hluchého pařezu.“

„Já jen, jestli to muzicírování Mandale nevadí. Nerad bych tu viděl další pohřeb.“

„Zdá se, že ne. Mám dojem, že si ho dokonce oblíbila.“

Mistr čísel povytáhl obočí, přikývl a začal se zase věnovat svému talíři.

„Ale… když už o něm mluvíme… Mám od začátku pocit, že není ve svém Domě.“

Mistr čísel odložil nůž a otřel si rty. „No, já bych ho do domu Vzduchu byl přijal rád, kdyby se tehdy projasnil náš Strom. Ale na mně to nezáleží, však víš.“ Zamyslel se, pokrčil rameny. „Jestli si vzpomínám dobře, dokud Hjalmar nezasáhl, bylo to celé tak nezřetelné, že bych se nedivil, že tam každý z nás viděl svůj vlastní Strom.“

Ayre se kousl do rtu.

Mistr čísel ho poklepal po ruce a odešel.

Ayre si připomněl svá vlastní dobrodružství s Mandalou a ještě ten večer šel zkontrolovat jistou komnatu nahoře ve věži. Setřel několik zrnek prachu ze všech pěti ochranných znamení vytesaných v rozích a nade dveřmi. Prohlédl nábytek z pěti druhů dřeva a odnesl pryč stoličku, která tam nepatřila. Vymetl a vytřel všechny kouty, vynesl vyvětrat pokrývky a polštáře, vyměnil závěsy kolem lůžka a slamník (ten starý spálil), vykropil místnost čerstvou vodou, vyčistil krb, až se celý leskl, zapálil v něm nový oheň a vykouřil místnost pěti druhy kadidla.

A čekal.

Čekal dny, týdny. Každé ráno komnatu znovu prošel, zkontroloval všechny ochranné linie; každý večer vykropil na podlahu nový obrazec a zapálil kadidlo. Trpělivě, neúnavně. Dobře si pamatoval, jak vděčný býval za každou takovou čáru on sám, po každém ze svých divokých střetů s bytostmi z Mezisvětí, vždycky když ho Mandala, bez ohledu na všemožné zákazy a opatření mistra Hjalmara, znovu vtáhla do svého středu. Nebylo to tak dávno, kdy míval úděsné noční můry, pokud spal kdekoli jinde než tady.

Byl si skoro jistý, že se vrátí.

Nevrátily se. Místo toho mu začaly jeho sny přehrávat, co si z té doby nepamatoval: jak k němu byl mistr Hjalmar přes všechnu svou strohost laskavý. Jak vedle něj probděl celé noci… kolikrát  pro něj do těch čarovných a děsivých světů za světem šel…

Mistr Hjalmar tu komnatu taky chodíval kontrolovat a dokonce někdy přes dveře pozoroval Ayreho, jak se zastavil v práci a zasnil se. Nenacházel nic, co by musel po učedníkovi napravovat.

Byl přitom tak opatrný, že Ayre jeho přítomnost nikdy nevytušil.

Pak musel mistr Hjalmar někam odjet.

A zrovna ten den nějaká horká hlava začala jednu z věčných a nekonečných hádek o Erikovu flétnu, což po chvilce vyústilo do dalšího pokusu ji Erikovi vzít a zničit. Erik nejdřív uhnul a odešel, potom se zkusil schovat pod křídly Dveřníků, ale Bílý se příliš vrtěl a přešlapoval a Žlutý odvrátil hlavu. Pak se Erik snažil zůstat co nejdéle v dohledu mistrů. Nakonec všichni odešli na oběd, chodby se vyprázdnily – a on skončil u Mandaly.

Vypadalo to, že tam se za ním nikomu z rváčů nechce.

Ale pak se z Nádvoří ozval dupot, křik, úzkostný výkřik – a…

Ayre letěl po schodech. Řval.

Když doběhl dolů, bylo Nádvoří prázdné, jen v Mandale se převalovala hustá mlha nebo dým, čas od času se z ní vynořila větev některého z pěti Stromů. Na hladině plavala Erikova flétna.

Ayre se opřel o kamennou obrubu, naklonil se do mlhy. Napřáhl ruku a flétna mu do ní sama vklouzla. Zhluboka se nadechl. Vskočil dovnitř. Stromy se utišily, projasnily; propletly své holé černé větve do klenby. Ayre udělal pár kroků. Pod nohama mu šustilo zlaté listí ze stromů Vzduchu. Sklonil se, nabral ho do dlaně a sevřel. Stromy se rozestoupily, až uviděl alej, odkud listí pocházelo, a za ní mýtinu. Tam seděl malý, ztracený chlapec, a kolem něj výsměšně hvízdal vítr zvukem jeho flétny. Ayre došel až ke kraji mýtiny. Tam se mu rozvlnila půda pod nohama, listí začalo znovu divoce vířit.

Chlapec se probral a zvedl hlavu.

A Ayre konečně našel správné gesto a slova.

„Eriku! Pojď domů!“

V tu chvíli se v komnatě nahoře ve věži mistr Hjalmar tence, neradostně usmál, postavil k lůžku dva hrnky bylinkového čaje, vyšel ven a tiše za sebou zavřel dveře.

(Bjørkhallen, časné jaro 1546)

 

___________________

 

― Serenáda pro Píšťalku ―

 

Téma: Polední pauza

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, časné jaro 1546

 

Jistěže měli zakázané na Nádvoří Mandaly běhat nebo dělat hluk.

A málokoho by napadlo tam trávit polední pauzu, i když bylo hezky. Většina žáků se potloukala po Pětikruží, divoši se stahovali až na Plácek, kde mohli řádit po libosti.

A právě pro tu svou relativní polední opuštěnost Píšťalku Nádvoří Mandaly lákalo. Obvykle sedával na obrubě kamenné růžice, pozoroval pohyby stínů v její hloubce a naslouchal téměř neslyšnému bzučení. Někdy přitom lehounce dýchal do flétny druhý hlas.

Tak jako dnes.

Náhle se jakoby odnikud vyřítila tlupa spolužáků, vyrvala mu flétnu a hodila ji do Mandaly.

Erik pro ni bez rozmýšlení skočil.

 

_________________________

 

Erik je sice všemi bohy nadaný muzikant, ale že by byl zrovna vzor žákovské píle… Občas tím dokáže své mistry pořádně štvát.

 

―  Drobná písařská chybička ―

 

Téma: Alfasavec

Bjørkhallen, podzim 1546

 

„Copak to sháníš tentokrát, Eriku?“

Těžko říct, jestli měl Žlutý drak toho malého potížistu opravdu rád, nebo jestli ho jen škodolibě těšily ty hory průšvihů, které kolem Erika jaksi samovolně vznikaly. Tak nebo tak, vyhledával chlapce při všech možných i nemožných příležitostech.

„Alfasavce.“ Erik si utřel rukávem nos. Bylo chladno, podzim se skláněl k zimě a on si samozřejmě zapomněl napsat domů o teplejší plášť.

„Alfa – co?“

„Savce.“

„To je pěkná pitomost, Eriku,“ ušklíbl se drak.

„No jo, asi jo. Ale když… Mistr divokých tvorů chce, abych mu takové zvíře přivedl ukázat, jinak mě prý vyštve do zimy mezi vlky…“

 

___________________

 

Ale hudba, panejo, to je jiná.

I když bych se vsadila, že Erik většinou netuší, jak konkrétně ty divy dělá.

Ovšem mistr Ayre ho sleduje pozorně a pomalu už začíná mít jisté podezření.

 

― Polední experiment ―

 

Téma: Proměnná

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, začátek léta 1547

 

Na Erikovo polední muzicírování u Mandaly už byli všichni zvyklí. Ale tentokrát znělo jinak.

Mistr Ayre vyhlédl z okna.

Zdánlivě se nedělo nic neobvyklého. Jenom v Mandale vyrostlo pět jasně prokreslených stromů Ohně.

A Erikova flétna zněla jako trubka.

Ayre sešel dolů. „Nepřestávej. Hraj dál,“ volal už od kraje nádvoří. A vyvolal v Mandale na dálku Vodu.

Zvuk trubky se proměnil na hlas vodních varhan.

Ayre vyvolal Vzduch.

A flétna rázem zněla jako dudy.

Ayre ohromeně dosedl na obrubu Mandaly. „Hraj dál,“ zašeptal a vyvolal Prázdnotu.

V Mandale poslušně vyrostlo pět holých stromů.

Erikově flétně se vrátil její pravý hlas.

 

___________________

 

― Sbírání semenáčků ―

 

Téma: Pokrevní bratři

Bjørkhallen, Plácek, 24. srpna r. 1547

 

„Mistře Ayre, ještě tady!“

Mistr se otočil. „Kdo ti dovolil vylézt na střechu, Eriku?“

„Ale když já…“ Chlapcova ruka nervózně žmoulala nalezený březový semenáček. „Jsem tu už třetí rok a…“

„A propadáš.“

„Nojo… Ale mistře! Ten stromek! Vklouzl mi do ruky úplně sám!“

Mistr si povzdechl. Semenáčky se nesbíraly jen proto, aby střechy domů zůstaly čisté. Byl to i věštecký obřad. Kolik březových stromků, tolik nových žáků. Nováček si vybere sazeničku – a kdo ji pro něj našel, ten bude jeho patronem. Starším bratrem.

Mistr Ayre si nedokázal představit, že by Erik…

„Nežmoulej tu rostlinu. Má sem tvůj kamarád dorazit polámaný?“

 

___________________

 

Myslím, že jste velmi přesně uhodli, kdo si ze skleníku vyzvedl Erikem nalezenou sazeničku. Ano, na scénu nám vstupuje Anzelm (a jeho šťastnou náhodou neutopený pes).

 

― Básník a skeptik ―

 

Téma: Hic sunt leones – zde jsou lvi

Bjørkhallen, dům Prázdnoty, podzim 1547, dva dny po Anzelmově příchodu do Bjørkhallenu

 

Na stěně visel detailně provedený nákres celého hradu.

„Hic sunt leones, ibi dracones, illic deinde mantichorae esse dicuntur,“ bájil zpěvavým tónem Erik a ukazoval na různá místa plánku.

Anzelm seděl na předložce před krbem a vyčesával svého psa. „Hmm… draka jsem už viděl. Vletěl do řeky tady pro Barnabáše.“ Pohladil psa po hlavě. Z provazců dlouhých šedobílých chlupů oddaně zazářily oči. Anzelm se zase chopil kartáče. „Ti lvi, jak říkáš, ti jsou taky kamenní? Myslím, že na opravdové je tu trochu moc zima.“

Erik zahanbeně sklonil hlavu. „Ty lvy jsem si vymyslel. Ale mantichory tu jsou! Vážně! Živé!“

„Hm, hm…“

 

___________________

 

― Mana nebeská ―

 

Téma: Nektar a ambrózie

Bjørkhallen, refektář, podzim 1547

 

Po týdnu hladového putování, kdy jedl jenom placky z žitné mouky, ovoce nasbírané u cesty a, z nezbytí, solené ryby, které mu nechutnaly tak strašně moc, že si je kolikrát raději odpustil, zvlášť když se mu nepovedlo rozdělat oheň, a tak si je nemohl ohřát, aby aspoň náznakem připomínaly jídlo, po takhle hubeném týdnu se už Anzelm nedočkavě těšil na první opravdovou bjørkhallenskou večeři.

Byly slanečky. Studené.

Zaskučel – a spokojil se s chlebem. Snad zítra…

Uzenáče.

A tak to šlo den za dnem.

Až dnes. Anzelm se doloudal do refektáře, u dveří začichal – a rozusmíval se jako měsíček.

„Borůvkové koláče!“

 

___________________

 

První Anzelmův zimní slunovrat v Bjørkhallenu. Kluk sedí v refektáři jak přibitý a s očima navrch hlavy hltá jeden příběh za druhým. Erik se vedle něj spokojeně ušklibuje, skoro jako by celý ten obřad sám zrežíroval, a komentuje a vysvětluje jak o život.

Připomeňme si jeden z příběhů, který té noci vyslechli.

 

― Dva dny dlouhá noc ―

 

Téma: Pořádná kára

Bjørkhallen, refektář, zimní slunovrat 1547

 

O zimním slunovratu se bjørkhallenští scházejí v refektáři, celou noc bdí a vyprávějí příběhy. Každý z nich musí být dokončen. Jinak se slunce nevrátí a svět pohltí temnota.

Toho roku měli vzácného hosta, povozníka z jižních krajů.

„Poikilos z Kyrény chtěl vůz, jaký nemá nikdo jiný. Postranice udělal ze vzrostlých jasanů, kola z kmenů baobabů a oj ze staletého dubu. Vůz byl nesmírně těžký, dokázali s ním pohnout jedině masožraví koně z Bellerofontova chovu.“

Vypravěč se napil medoviny. Víčka mu nebezpečně klesala.

„A dál?“

Cizinec mlčí.

„Skončil špatně,“ improvizuje rychle Mistr paměti. „Jednou usnul ve stáji a koně ho sežrali.“

 

___________________

 

Erik by byl rád stejně vtipný a pohotový jako Mistr slov, ale…

 

― Erikistorie ―

 

Téma: Nemrtvá princezna

Bjørkhallen, učebna historie, začátek roku 1548

 

V lavici prvňáčků se zatřepotala zdvižená ruka.

„Mistře, mistře, já mám otázku!“

„Co bys chtěla, Kerstin?“

„Je pravda, že byla královna Kleopatra némrtvá?“

Mistr paměti se snaží udržet vážnou tvář. „Jaks na to přišla, Kerstin?“

„Erik mi to říkal!“

„Aha, Erik? Nu, předstup, ó chrabrý bájetvůrče, a dopřej nám podíl na svých úvahách.“

Erik neochotně vstává. „No, já myslel, kdyby ten had, co Kleopatru kousl, nebyl obyčejný had, ale hadí upír, tak by ona taky byla upír, ne? Upírská hadice. Né mrtvá.“

Mistr nevydržel a zasmál se do hrsti.

„Úžasný nápad, hrdinný barde. A jestli neumřela, tak tam straší dodnes.“

 

___________________

 

Zato Anzelm se snaží opravdu poctivě. Bohužel jsou někdy okolnosti proti němu. A celkem často slyší ty okolnosti na jméno Erik.

(Dostat téma „pastelky“ do 16. století, tedy do doby, kdy tužka jako taková ještě neexistovala, bylo značně… zajímavé. Ale s Erikovou pomocí jde všechno.)

 

― Sami chodí pastelky ―

 

Téma: Pastelky

Bjørkhallen, začátek roku 1548

 

„… a každé léto chodívají na sever do místa zvaného Jiellevárri, kde slunce po mnoho dní vůbec nezapadá, samy pastelky.“ Anzelm vzhlédl k mistrovi zemských proudů, usazenému v mohutném křesle, a nejistě si olízl rty. Minulou lekci zameškal, takže ji teď musel stručně odvykládat zpaměti. Učil se z Erikových poznámek. Moc jim nerozuměl, ale Erik přísahal, že všechno zapsal správně.

Mistr pozvedl obočí. „Cos tím myslel, Anzelme?“

„Nevím, mistře, třeba že je tam hodně barev…“

„Kdo ti půjčil zápisky?“

Anzelm mlčel.

„Aha. Říkal jsem posledně, že tam Laponci, po našem Sámové, pasou stáda losů. Jak je tvou rodnou řečí los, Eriku?“

 

___________________

 

Erika samozřejmě štve, že si před o čtyři roky mladším Anzelmem nemůže vždycky hrát na velkého brášku Všudybyla Všechnovíma. Měl by správně mladšího kamaráda vést. Jenže jak, když se prvních pár let ve škole docela flákal?

 

― Neprozrazené trápení ―

 

Téma: Nohy na ramena

Bjørkhallen, začátek roku 1548

 

Erik seděl uprostřed kupice rozvrkočených poznámek. Zíral na ně, jako by to byli jeho úhlavní nepřátelé. Ten úkol napsat musí. Aby mu věřili, že…

Anzelm opatrně zakašlal.

„Zatracená bylinka na ramena,“ štěkl Erik. „Co já vím, co je dobrý na ramena? Nohy, jo, to zajímá každýho, ale zatracený zkroucený ramena?“

„Santolina,“ řekl okamžitě Anzelm.

„Jak to víš?!“

Anzelm pokrčil rameny. „Používaná od… no, odedávna. Proti dně.“

„Hmm…“

„Bršlice kozí noha. Čaj nebo obklad z listů.“

„Jak víš tohle?!“

Anzelm znovu pokrčil rameny a neřekl, že jeho táta byl herbarista a lékárník.

Rozhodl se přece, že už pro tátu brečel dost.

 

___________________

 

A tak si vlastně pomáhají navzájem. Anzelm Erika učí lásce k poznání, Erik Anzelma, jak přežít na hradě plném nástrah.

 

― Životní sázka ―

 

Téma: Slepice

Bjørkhallen, Plácek, jaro 1548

 

„Půjde nalevo!“

„Tůdle! Rovně.“

„O jednu chodbu.“

„Platí.“

Slepice, nevšímavá k sázce (uklízet, či neuklízet o chodbu víc?), zahnula doprava.

„Do háje!“

Slípka pod hradbou spokojeně vyzobávala červy. Mířila do příkopu pod latrínou.

Erik nahrábl pár kamínků.

„Hej! Nekaz nám závod!“

„No jo, furt…“

Zahodil kamínky a, nevinně hvízdaje, začal okopávat patami zeď. Kousky malty padaly mezi slípku a potočnici žravou.

Marně.

„Vleze do kytek!“

„O Thornvaldovu učebnu!“

Tentokrát Dirk sázku vyhrál. Erik slezl zpátky na Plácek. Nemusel to sledovat až do konce. Znal to. Potočnice neměla své jméno pro nic za nic.

Ráno zbyly v příkopu jen ohlodané kosti.

 

___________________

 

― Rovnýma nohama do louže ―

 

Téma: Kam se poděl hrdina?

Bjørkhallen, učebna lektvarů, jaro 1548, tentýž den večer

 

Anzelm považoval uklízení učebny mistra Thornvalda za odpovídající… trest.

Když mu kluci líčili, co taková potočnice žravá dokáže, nevěřil jim. Myslel, že si z něj střílejí. Pak se nad kytky vznesl obláček slepičího peří.

Anzelm měl husí kůži ještě teď.

Dirk se z výhry radoval. Pochopitelně. Nebýt v dosahu mistra Thornvalda, to bylo Dirkovým pravidelným cílem dne. (Anzelm namočil hadru do džberu, vyždímal ji, namotal na smeták.) Ale co když to Thornvald ví a právě proto Dirkovi ten úklid zadal?

Na chodbě se ozvaly známé kroky, nepravidelné, kulhavé.

Anzelm zahodil smeták, chňapl dveře od skříně se vzorky a skočil dovnitř.

 

___________________

 

Děti Prázdnoty mají za úkol udržovat průchodné všechny cesty v hradě a okolí, hlídkovat v Šelestilese a doprovázet bjørkhallenské hosty a nekouzelné lidi (třeba kvestora). Je to proto, že se děti Prázdnoty dokážou nejlépe dorozumět s Mandalou, a tedy jednak odhalit cizáka na bjørkhallenském území, jednak se snadno domluvit na dálku s Mistrem Mandaly.

A takhle se dostane do příběhu třetí člen malé tlupy, Danele. Pojďme se nejdřív podívat k ní domů.

 

― Náhodný host ―

 

Téma: Velké srdce, malý mozek

usedlost u jezera Svanvatnet, zhruba severně od Bjørkhallenu, podzim 1548

 

Host se rýpal lžící v husté polévce. Odstrkoval ke kraji misky kusy mrkve a petržele, nabral kousek masa a vyplivl ho zpátky…

„Čím mě to chcete uctít, žrádlem pro psy?“

Danele s Alfem na sebe rychle mrkli. Oni měli polévku z losího srdce rádi. To přece dá rozum, že když takhle na podzim zabijete zvíře, tak nejdřív sníte vnitřnosti. Co má ten chlap v hlavě, že tohle neví? Může být rád, že je srdce dost velké, aby se dostalo na všechny.

„Neurážej hospodyni,“ uryl táta, „nebo tě nechám spát venku.“

Host mrštil miskou do krbu. „Mně zima nebude.“

Krb vybuchl.

 

___________________

 

― Trollsligr ―

 

Téma: Dnes to praskne

bažiny u jezera Svanvatnet, zhruba severně od Bjørkhallenu, podzim 1548

 

Povedlo se jí to. Vlákala ho sem. Dospělý ze statku by sem nevkročil, dokonce i větší zvířata se tomuhle místu vyhýbají. Půda tu unese leda dítě a i to jen někde.

Padla bělavá tma, Danele vnímá jen rozmazané stíny stromů. K jednomu kmeni se přitiskla a je ticho, tichunko, aby ji ten zlý chlap nenašel. Slyší ho kousek odtud cákat a funět. Spadl do rašelinové pasti.

Začíná mrznout.

Chlap sebou mlátí jako vzteklý troll, pak řve cosi o bloudění v temnotě. Už ji tak proklel několikrát.

Je mrtvý, jen to ještě neví. Ráno led povolí a bažina ho vtáhne úplně.

 

___________________

 

― Danele ―

 

Téma: Zprava dobrý

Bjørkhallen, bažiny severně od hradu, 1548

 

Svět se zatmívá, ztrácí se v bílé mlze, přesně tak, jak volal ten muž, co zapálil jejich dům. Děvčátko utíká. Vidí ještě kmeny stromů, pak temnou hmotu obou kopců a nadějně světlající škvíru údolí. Kameny pod nohama už nevidí. Běží po paměti, zná cestu. Teď se rozsvětlilo, to už má hory za zády? Půda se jí pod nohama zahoupala. Bažina. Sem vede toho černokněžníka. Odtud nevybředne.

Děvčátko opatrně ohmatává půdu. Vlevo je čvachtavější, napravo pevná. Děvčátko to neví, ale začalo se stáčet.

Když po týdnu dokončí celý kruh, k smrti vyčerpaná a už úplně slepá, Mandala k ní přivede Erika.

 

___________________

 

― Hvízdálek ―

 

Téma: Vedlejší kolej

Bjørkhallen, Plácek, 1548

 

Erik si nemohl pomoct. Už odmalinka miloval to napětí mezi černou a tmavě modrou, pak první náznaky zlata a barvy, potom obrysy mraků a nakonec nové, vítězné slunce. Už odmalinka měl pocit, že kdyby se na sklonku noci nerozezpívali ptáci, slunce by prostě nevyšlo.

Už odmalinka se snažil hvízdat s nimi.

Klukům z koleje se jeho ranní vystoupení nelíbila o nic víc než kdysi doma jeho bratrům. Snažili se přivázat ho k posteli, hodit mu tu jeho uječenou flétnu přes zeď Plácku…

Pak přibyla do vedlejšího Domu Danele.

„Nechte ho,“ řekla. „Hvízdá, aby vyšlo slunce.“

Ten den se Erik zamiloval.

 

___________________

 

― Vidoucí ruce ―

 

Téma: Čí jsou oči, kterýma tě vidím?

Bjørkhallen, 1548-9

 

Danele zabořila prsty do psí srsti.

„Barnabáš,“ řekl Anzelm. „Je… no… takový šedivý… má bílé tlapky, tady, dej pac… a bílý límec… a oči mu přes ty dlouhé chlupy skoro nevidíš… teda… promiň…“

Daneliny citlivé prsty se probíraly srstí na hřbetě.

Pes šťouchl děvče do ruky. Olízl ji.

Danele se oběma rukama chytila psího límce. Přitáhla se. Vstala. „Uměl bys mě zavést k Erikovi, Barnabáši?“

Pes jemně zatáhl, popošel o dva krůčky.

Když Erika na Plácku doopravdy našli, chlapec psa nadšeně objal a vlepil mu pusu na čumák.

Danele nahmatala tuhé kudrny. Rozesmála se.

„Zubaté sluníčko!“

 

___________________

 

Zpátky do školních škamen. Pomalu se blíží rozřazovací zkoušky, při kterých se rozhoduje, kdo je dostatečně schopný, aby studoval pod vedením vyšších mistrů, a kdo zůstane v méně pokročilé skupině. A tak naši hrdinové dostávají těžší a těžší zadání.

 

― Otázka překladu ―

 

Téma č. 3: Jednoduchá složitost

Bjørkhallen, 1549

 

Mistr divokých tvorů vstal ze svého křesla a uchopil ukazovátko.

„Vaším zvířecím pomocníkem je včela. Vrátí se z průzkumu, usedne vám na dlaň z tohoto směru,“ poklepal na připravený diagram, „provede dvě a třičtvrtě otočky doleva, třikrát zavrtí zadečkem, udělá esíčko, pětkrát pokývá hlavou a přitom pomalu máchá křídly, pak se zastaví, přešlápne, udělá pět a půl otočky doprava, olízne si přední nohu a uzavře sdělení dvěma na sebe kolmými esíčky. Skončí hlavou na této straně.“ Ukazovátko přestalo šíleně tančit a zabodlo se mezi prostředník a prsteník.

„Určete, kterým směrem a jak daleko leží vámi hledaný objekt.“

 

___________________

 

Brigitta z Narviku

Ten den měl mistr Thornvald ještě horší náladu než obvykle.

Vycítili to, sotva vešli do třídy: něco bylo jinak. Nebezpečně jinak. Ohlíželi se ustrašeně jeden na druhého, jeden druhému bezmocně signalizovali, že nevědí. Snažili se ten pocit zahnat a chovat se jako vždycky, ale všechno, nač jen sáhli, se jim vzpíralo a kroutilo pod rukama. Kerstin šla přiložit do krbu – mistr Thornvald nesnášel vyrušování uprostřed hodiny a nedovolil by zatopit, ani kdyby jim měly umrznout ruce u samých ramen, takže se naučili postarat se o všechno, než hodina vůbec začne. Přihodila tři pořádná polena, a jak je rovnala do hraničky, jedno se rozpuklo, vytekla z něj smůla a ohromný roj jisker vylétl až k lavicím. Nebýt Kerstin dítě Ohně a neumět tančit mezi plamínky a tišit je, mohla by se v tu chvíli rozloučit se svým hábitem a možná i se svými vlasy. Anzelm a Jens se zatím snažili vytáhnout z horní police skříně těžkou bednu s rozpracovanými vzorky, a jak Kerstin vykřikla, škubli sebou, bedna jim vyklouzla z rukou a byl jen zázrak, že ji dokázali chytit dřív, než se její obsah rozprskl po podlaze. Vyděšeně se ohlédli po dveřích třídy: zničit vzorky, na kterých pracovali už čtvrtý týden, a hlavně rozbít mu jeho drahocenné zabroušené lahvičky, to by jim mistr pořádně osladil.

Roje jisker se lekl i Dirk – a povedlo se mu přitom říznout se do prstu o dokonale tupý okraj kotlíku. Na stěně ulpělo pár kapek krve.

Nic nebylo viditelně jinak – a přece šlo všechno šejdrem. Jako by je někdo zaklel.

Konečně se mistr Thornvald objevil. Podmračeně si přeměřil pracovní stoly, zavrčel dvě tři slova na Dirkovu adresu, jako vždycky, otočil přesýpací hodiny a nařídil žákům, že mají začít pracovat. Ale nesedl si do svého křesla ani si nešel ohřát ruce a záda ke krbu, jako to dělal obyčejně. Zamířil dozadu k nešťastné skříni (nešla dnes zavřít, snad že se rozhodla spolupracovat se vší protivností kolem) a začal tam přecházet, ruce za zády, jako tygr v kleci.

S takovou byla jen otázka času, kdy Dirk něco zkazí. Mysleli si to všichni (a někteří se předem třásli o svoje vlasy a oči nebo, v lepším případě, uši), ale nikdo se jeho směrem raději nedíval. Nač dráždit mistra Thornvalda bosou nohou, nač ještě přivolávat další smůlu.

A pak maloučko vrzly dveře. Dirk, vždycky připravený nechat se vyrušit čímkoli kolem, se samozřejmě ohlédl. Dovnitř vešla útlá, křehká žena, kterou zatím znali jen podle vidění: mistryně z Narviku. Vzdorovitá, prskající polena v krbu se rázem zklidnila, divoké bublání v Dirkově kotlíku se jakoby samo ztišilo aspoň tak, že přestalo hrozit, že lektvar každou chvíli překypí a vypálí do lavice novou sadu děr. Dirk se nevěřícně usmál.

„Použij hořkou sůl,“ ozval se jemný hlas někde nad jeho levým ramenem, a na to se už ohlédli i Kerstin a Anzelm. Nebyli zvyklí, že by jim někdo při práci radil.

Dirk se samozřejmě pro krabičku natáhl přes kotlík, samozřejmě si v něm málem vymáchal rukáv, samozřejmě chtěl sůl nabrat holými prsty a Anzelm na něj samozřejmě varovně sykl… samozřejmě se zezadu od mistra Thornvalda ozvalo pohrdavé odfrknutí… ale ta víla za jejich zády jen tiše pozvedla obočí, počkala, až první krystalky soli dopadnou do lektvaru, a popošla o lavici dál.

„Promiňte…“ odvážil se tichounce Anzelm.

„Ano?“

„Tady ten vír…?“

„Zakolísala ti ruka při stabilizaci. Zopakuj ji znovu.“

„Aha… Děkuji.“

Písek se sypal, hodina uplývala. Mistryně z Narviku prošla kolem každého stolu – a ještě dva, tři žáci sebrali odvahu se jí opatrně na něco zeptat. Její poznámky byly klidné, jemné a průzračné jako ona sama, a zůstávala za ní tichá radost.

Když skončili práci a odevzdali vzorky k posouzení, pronesla k nim pár slov o nadcházejících zkouškách. „Věřím, že ti, kdo chtějí, budou připravení dobře,“ řekla, a oni se usmáli. Pak jim však zdůraznila, že do svého pokročilého kurzu přijme jen ty nejlepší z nich. Zopakovala známou skutečnost, že bez dobře složené zkoušky z lektvarů si nemůžou zapsat kurz léčitelství. Přejela rukou po tabuli a objevily se otázky. „Opište si je,“ pozvedla znovu obočí, když viděla, že váhají. „Vím, že si myslíte, že máte ještě dva měsíce a že není kam spěchat, ale mýlíte se: utečou dřív, než by vám bylo milé.“ Pak jim ještě popřála hodně štěstí, jakoby mimochodem zmínila, kde ji najdou, kdyby potřebovali, poděkovala mistru Thornvaldovi, rozloučila se s nimi a odešla.

Sotva je mistr Thornvald propustil, už byl Anzelm v polovině chodby. Třída se ještě nestihla vyprázdnit, a on už klepal na dveře mistrovského kabinetu, rozhodnutý, že se za žádnou cenu nenechá odbýt. I kdyby měl u mistryně z Narviku několik let jenom zametat podlahu a drhnout stoly.

Tohle bylo to, co chtěl. Tohle hledal.

„Nepřijímám pomocníky z prvního cyklu studia,“ řekla mu, a její hlas byl tak jemný, že zprvu nechápal, že ho vlastně odmítá.

„Patřím do domu Prázdnoty,“ vemlouval se slovy i gesty. „Kdybyste mě nechala třeba… uklízet? Nebo chodit po nějakých pochůzkách? To je přece práce pro náš živel. Mistryně z Narviku. Prosím.“

Zavrtěla hlavou. O poznání zpřísněla. „Pravidla jsou jasná. Nejdřív musíš složit rozřazovací zkoušky. Pak se uvidí.“

Tehdy mu v jeho šedivých očích poprvé doopravdy bleskla ocel nezlomného rozhodnutí.

A to nešlo přehlédnout.

Brigitta z Narviku si udržela vážný, nesmlouvavý výraz tváře, dokud před chlapcem nezavřela dveře. Ale jakmile ji mohly vidět jen staré, začernalé suky na jejich vnitřní straně, přivřela oči a spokojeně se na ně usmála.

(Bjørkhallen, zima 1549)

 

___________________

 

A máme tu další zimní slunovrat a s ním spojená vyprávění.

 

― Mistr paměti vypráví ―

 

Téma: Masožravky

Bjørkhallen, refektář, zimní slunovrat 1549

 

„Stalo se za vlády krále Håkona V., že zas jednou táhla vojska krajem, aby upevnila královskou moc. Většina oddílů v našem kraji prošla v míru a nevědomosti kolem řeky Ranelvy, jen jeden mladý, povýšeníchtivý velitel vedl své muže průsmykem u Vlčích jam. Slyšel totiž, že tam najde svobodné vesnice a prý i jakýsi hrad, který je chrání.

Vešli samozřejmě do Šelestilesa a téměř všichni padli do jeho sítí. Koho nezahubily skály a voda, toho dostali vlci. Jenom ten velitel došel až k bjørkhallenským hradbám.

Pokusil se je přelézt, ale hrubě podcenil apetit naší potočnice žravé. Užrala mu nohy v kolenou.“

 

___________________

 

― Tajemství zimního slunovratu ―

 

Téma: To druhé město

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, zimní slunovrat 1549

 

Erik a Anzelm vykoukli zpoza rohu. Teď ji uvidí. Mandalu v plné kráse. V den, kdy k ní nikdo nesmí.

Známý kamenný kruh uprostřed Nádvoří zmizel. Kde jindy bývala Mandala, byl teď jen nepříliš prudký, oblý kopec. Rostly na něm stromy všech barev a tvarů, větve propletené do divokých krajek… na vrcholku se tyčily vysokánské věže, tančily jako stonky trav… po úbočích se míhaly hlavičky s chvostem jiskernatých vlasů… klenutými průchody ladně proplouvaly vlny kamenů, a každý měl jinou tvář…

„Ten… ten chrám!“ Erik se omámeně rozeběhl ke středu Nádvoří.

Bdělý mistr Hjalmar ho srazil k zemi jedinou pádnou fackou.

 

___________________

 

― Poznávání Prázdnoty ―

 

Téma: Tam ve tmě

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly; Mezisvětí, 1550

 

První výlet do Mandaly podnikli pod přísným dohledem mistra Hjalmara. Nedovolil jim vyjít z kruhu stromů a ani na okamžik je neopustil.

Nemusel je varovat. Sami si troufli sotva na pár kroků. Celá krajina tam byla na první pohled jiná. Nezemská. Ne že by z ní šel vysloveně strach, ale… nedokázali by ji popsat. Chyběla jim slova.

Krom věcí, které jim ukázal a pojmenoval mistr Hjalmar, si Anzelm zapamatoval ještě kupoli světla kolem nich.

Podruhé mistr na chvíli odešel.

Jeho světlo zmizelo s ním. A oni zůstali sami ve tmě, v kruhu holých temných stromů, pod klenbou z čiré nicoty.

 

___________________

 

― Dokonalý pečetní vzor ―

 

Téma: Punková nutrie

Bjørkhallen, učebna ve věži Prázdnoty, cca 1550

 

„Navrhněte ochrannou pečeť pro vozku, který cestuje nejčastěji Vodou a přepravuje převážně obilí,“ nařídil žákům mistr Ayre.

Sklonili se nad společným stolem. Občas se někdo dovolil, jestli smí nahlédnout do pramenů, a pak pod mistrovým dohledem opatrně listoval v bjørkhallenské Knize pečetí nebo v těžkém, tři století starém bestiáři.

Jediný, kdo žádnou konzultaci nepotřeboval, byl Erik. Ryl uhlem do kartice a blaženě se šklebil.

„Odevzdejte mi práce,“ řekl mistr. A pak: „Eriku, můžeš mi vysvětlit, cos stvořil?“

Vypadalo to jako kříženec křečka, bobra a dikobraza. Cenilo to velké tesáky a skákalo to do vln.

„To je, prosím, Puncus potvorensis nutriens!“

 

___________________

 

― Nic než cvičení ―

 

Téma: Nesnaž se, ukaž se

Bjørkhallen, cca 1550

 

Dva takty písně – a trylek. Dva takty – a trylek. Nádech. A znovu: dva takty, trylek. Pomalu. Rychleji. Ještě rychleji.

Celou frázi.

A trylek.

Celou frázi.

A ještě jednou.

Fráze – ozdoba. Repetice – jiná ozdoba.

Těžký úsek opakovat čtyřikrát.

Celou skladbu.

Odložit flétnu, vydechnout.

Znovu celou skladbu. Tón se řadí k tónu, variace následuje variaci, bezchybně, čistě.

Vydechnout, protáhnout prsty.

A znovu. Holé téma. První ozdoby. Složitější variace. Finále.

 

Erik hraje se zavřenýma očima, takže nevidí, že Danele zdvihla ruce a vykročila do taneční figury.

Poslepu. Vedená jen jeho melodií.

 

Přetvářejí svými kroky a tóny svět, a nemají o tom ani tušení.

 

___________________

 

A samozřejmě další kolo zkoušek. (Jen za dobu žákovského studia absolvují takové zkoušky čtvery, čím dál obtížnější a významnější.) V tuto chvíli se rozhoduje, které obory budou studovat dál a které naopak opustí. Chlapci by tedy už měli být starší a rozumnější. Měli by…

 

― Drzost, nebo správná odpověď? ―

 

Téma: Ten, který nic nenapsal

Bjørkhallen, zkušební místnost, červen 1551

 

Otázka zněla: Jaký je protijed proti otravě tisovými bobulemi?

Většina zkoušených napsala něco v tomto smyslu: Nic. Proti tisu neexistuje protijed.

Anzelm napsal: Nic. Dužina tisových bobulí je jediná část té rostliny, která není jedovatá. Proti jedu obsaženému ve všech ostatních částech není znám protijed, i když autority uvádějí čtyři tzv. panacey, které mají být schopné vyčistit z organismu cokoli nežádoucího. Osobně ovšem v jejich účinnost nevěřím.

Erikova odpověď musela být samozřejmě jiná.

Nemohl přece napsat „nic“ jako ostatní…

Na jeho papíru stálo: Nevím. Tak zoufalý hlad jsem ještě nikdy neměl a flétny se z tisu nedělají. Zeptejte se Anzelma.

 

___________________

 

Pro udržení souvislostí s už známými liniemi na tomto místě připomenu, že dochází k výměně na dvou důležitých bjørkhallenských postech. Odstoupil starý rektor a místo něj byl zvolen Sigurd Holden. A Mandala při posledním Ayreho zasvěcení (opět na den sv. Jana, tedy těsně po ukončení všech zkoušek) pohltila Hjalmara Baldwyna, takže se Ayre Anderson stal novým Mistrem Mandaly.

Pro naše dva malé hrdiny se ale nic podstatného nemění. Mistr Ayre dál zůstává hlavou jejich Domu. A tak můžou dál páchat bezstarostné lotroviny.

Anzelmovi se podařilo absolvovat zkoušky tak dobře, že se dostal do některých výběrových kurzů. Zejména začal studovat léčitelství.

 

___________________

 

― Voněly tím hluboko do zimy ―

 

Téma: Vůně vyprané kočky

Bjørkhallen, cirka 1550 – 1554

 

Přicházelo léto. Ve špitále se přestalo topit a mistryně Freya nařídila důkladný úklid. Její žáci drhli celý dům od střechy po prádelnu ve sklepě.

„Dnes vyperete deky. A když už budete v tom, přihoďte do lázně i kočky.“

Anzelm se zarazil. Rozuměl dobře? Kočky? To jako Princeznu a Čertisko!?

Bloumal bylinkovou zahradou a nespokojeně kopal do kamínků. Co by jenom mohl…

Do prádelny dorazil mezi posledními. Levou ruku schovával za zády.

„Kde je ta… kočičí lázeň?“

Ukázali mu malý kotel.

Anzelm do něj rychle hodil svazek šanty.

Někdo se zasmál.

Anzelm se podíval na zem.

Čekala tam hromada ledvinových pásů.

 

___________________

 

― Asi to bylo tím jménem ―

 

Téma: Příbuzenská plemenitba

Bjørkhallen, skleníky, cirka 1550 – 1554

 

Anzelm váhal. „Mateřídouška a hadinec, půjde to zkřížit? Je to dost příbuzné?“

Erik bůhvíjak prošel do druhého cyklu studia herbaristikou téměř nedotčen. „Jo. Oboje je zelený a chlupatý,“ prohlásil – a pustil se do práce.

Teď zkroušeně stáli před mistryní bylin.

„Nám se ten projekt maličko…“

„Zvrtl.“

„Ona ta kytka totiž… trošku… leze.“

Mistryně Heidi byla zvyklá, že si žáci občas nemohou vybavit správný latinský výraz. „Scandit,“ napověděla. „Šplhá.“

„Ještě to tak,“ protočil oči Erik.

„Ne,“ zčervenal Anzelm. „Serpetur.“

Za rohem stolu se vynořily dva masité chlupaté listy, připleskly se k zemi a přitáhly k sobě zbytek liány i s květináčem.

 

Poznámka: jedna kytka má hada v latinském názvu: mateřídouška úzkolistá neboli Thymus serpyllum. Hadinec ho má už v názvu českém, nicméně pro pořádek: hadinec obecný čili Echium vulgare. Sloveso „haditi“ – serperi – jsem si zákeřně vymyslela, ovšem to neznamená, že by nemohlo existovat.

 

___________________

 

― Na poslední chvíli, než mě mistr zabije ―

 

Téma: P.I.F.K.A. (zkratka)

Bjørkhallen, kolej Prázdnoty, cirka 1550 – 1554

 

Erik se křivil na bedně, papír položený na okně, a ohryzával brk. Prokousal se celým praporcem až ke spodnímu chmýří, a na papíru se skvěla jenom řada zuřivých škrtanců. Erik si nejdřív brumlal, potom bručel a nakonec polohlasem pozpěvoval úryvky bojových písní. Když už svítalo a začínalo hrozit, že Erik začne hvízdat na ohlodaný osten nebo nasávat inkoust, broukl právě probuzený Anzelm: „Co to tvoříš?“

„Ále, ten úkol pro Mistra slov.“

„Akrostich?“

„Ále prosím tě, akrostich. To chce něco lepšího. Třeba… třeba…“

Inspirace se dostavila. Torzo brku se sneslo na papír jako letka pomstychtivých valkýr.

 

Pro

vIgilantia

inFinita

kviKr

maneAm.

 

Poznámka: kvikr je ve staré norštině „naživu“. Celé to znamená „Ať díky (své) nekonečné bdělosti zůstanu naživu“.

 

___________________

 

― Duše písní ―

 

Téma: Duch jazyka

Bjørkhallen, cirka 1550 – 1554

 

„Každou skladbu můžete zahrát na libovolný nástroj, ale přitom je každá obzvlášť vhodná jen pro jeden konkrétní, nanejvýš dva. Dá se říct, že souzní s možnostmi nástroje, s jeho duchem. Rozumíte?“

Kroužek žáků kolem mistra Ayreho vypadal velmi zamyšleně. Erik naprázdno přejížděl prsty po dírkách flétny.

„Jako který strom zní tvá flétna, Eriku?“ zeptal se mistr.

„Jako… jako… jako bříza?“

„Takže nejlépe zahraje písně, ve kterých slyšíš břízu. Rozumíš?“

Tváře žáků se rozsvěcely poznáním. „Moje viola je vrba,“ radoval se jeden. „V mé píšťale žije topol,“ přidával se další.

„A mistře?“

„Ano, Eriku?“

„Co zpěv? Jaký je duch lidského jazyka?“

 

___________________

 

― Studentské hříčky ―

 

Téma: Sedmnáct

Bjørkhallen, cirka 1550 – 1554

 

Jako první si toho všiml Mistr slov: pokáral Erika, že jsou jeho věty strnulé a nezdravě formalistní.

Nedlouho poté se rozhněval mistr Thornvald, že mu ten hvízdálek naprosto nesmyslným způsobem přerovnal skříň se vzorky.

Pak začal Erik ukončovat své písně na nečekaných místech: mistr Ayre mu stoicky zakázal zpívat poblíž Mandaly.

Ten večer se Erik nabídl, že uklidí talíře z horního stolu: Mistr čísel se zasmál a odešel.

A když se začaly objevovat podivně stejnorodé kupičky popsaných listů i v kolejní ložnici, zeptal se Anzelm:

„Co to blázníš s tou sedmnáctkou?“

„Už nic,“ odpověděl Píšťalka – a vymyslel si jiné číslo.

 

Poznámka: rozdělení odstavců a délka vět nejsou náhodné, ač by se takovými mohly na první pohled zdát.

 

___________________

 

― Písně budoucího barda ―

 

Téma: Pod postelí

Bjørkhallen, kolej Prázdnoty, cirka 1550 – 1554

 

V koleji bývala nouze o místo.

Ne že by žáci měli velký majetek: pár svršků, nějaká ta kniha, někteří šťastlivci si vysloužili koberec nebo kožešinu, a hlavně spousta zápisků. Stohy a stohy papírů a pergamenů.

Erik Píšťalka je vršil na všech vodorovných plochách a teprve až už nebylo kde psát, nedbale je shrnul na hromadu a vecpal do truhly. Tu nechal stát pod oknem, všichni si o ni okopávali holeně a nadávali.

Jednoho dne ji Anzelm zastrčil pod svoji postel hned vedle vlastní krabice pečlivě srovnaných listů a svitků.

Od té noci mu slova v ní uvězněná broukávala do snů.

 

___________________

 

― Sladký příslib jara ―

 

Téma: Sladká očekávání

Bjørkhallen, Zamilovaný hájek, cirka 1550 – 1554

 

Jenom Erik se mohl postavit do závějí, začít tam pískat jako kos a zpívat z plných plic.

 

„Ecco la primavera,

che’l cor fa rallegrare,

temp’è d’annamorare

e star con lieta cera…“

 

Mistr slov vykoukl z okna. Zavrtěl nevěřícně hlavou. Na rozdíl od většiny ostatních rozuměl i textu. Hle, přichází jaro. To určitě, usmál se.

Ovšem když v další sloce uslyšel krom obvyklých témat i něco o radosti všech elementů, zabouchl okno a běžel za mistrem Ayrem.

„Nemusíš se bát,“ tvrdil Ayre.

Mistr slov mu nevěřil.

 

Jenom Erik mohl svou písní dokázat, že sníh začne definitivně tát a jabloně že rozkvetou.

 

___________________

 

Místo závěrečných slov bych vám ráda představila celou skladbu z posledního drabblíku. Tu je: https://www.youtube.com/watch?v=jITM5VzTEPU

Až Anzelma s Erikem uvidíme příště, budou už oba učedníky.