Trochu OT, jen tak pro zajímavost.
Víte, že u nás při změně pohlaví si může člověk změnit křestní jméno i příjmení (na tom by nic nebylo), na nové jméno má pak všechny doklady, ale na rozdíl od některých zemí i nový rodný list?

Křtěná jsem Marie, po tatínkově babičce a kmotrou mi byla nejmladší maminčina sestra také Marie. Marička se píši „negramaticky“ s měkkým „i“, protože „y“ znělo mamince moc tvrdě. A to jméno proto, že v okolí a v rodině už byly různé Marušky atd. a mamince se tohle jméno líbilo. Je fakt, že Maruška mi nikdy nikdo „paličatě“ neříkal :). Ale maminka, když se na mne zlobila tak mě říkala Marko. Nějak si nepamatuji, zda mi v dětství jméno vadilo, asi ne, protože jsem nikdy „nevyžadovala“ abych byla třeba ta Maruška, Mařenka či podobně. A nepamatuji se ani, že bych by někdo dodával M.Magdonová 🙂 Ale když „neznalec“ napsal Maryčka, tak to mi fakt přišlo na pohled divné, že to prostě ke mně nepatří :). Manžel nemá s výslovností mého jména problém, ostatní nejprve to „č“ vyslovovali jako „š“, ale stačilo říci, že správné „č“ mají také – „church, chipmunk atd“ a šlo to.

Jinak v rodině (i širší) máme normální česká jména jedině maminčina nejstarší sestra se jmenovala Aloisie, ale sestry jí říkaly Lojda, nebo Lojzička. Pro nás to vždycky byla teta Lojda (a velice milovaná jako všechny maminčina sestry).

Kdysi na jednom táboře byla dívka se jménem Kopretinka (měla to v křestním listě) !!! Chudák holka, nechápu, jak jí rodiče mohli do života dát takové jméno.

Jinak ráda slyším, že v únoru se rozzáří holičičí hvězdička !!!

Já jsem se svým jménem spokojená. Má to jeden háček – nikdo mi tak neříká, snad jen manžel. Pro všechny jsem Majka (a to nejsem Marie) 🙂

hm, tak schválně – jak se jmenuju já??? mám pocit že to dnes už málokdo ví, protože Beda se tak vžilo a rozšířilo (i v podobě Béďa, což je vlastně originál ze vzorového Méďa Béďa), že ani já na vlastní jméno pomalu už ani neslyším (inlove)

což nijak extra nevadí, moc se mi nelíbí (rofl) – je takové hrozně tvrdé

Krásna téma.Ja som Viera-na dedine u babičiek na mňa tetinky volali Véra,alebo Víra/v jednom regione sa -íka,v druhom -éka.To bolo na zabitie.Občas volali Verona. hnus. A ja som tak chcela byť Ľudmila-zdalo sa mi to vznešené,také veľkosvetské./ a mala som kamaratku Ľudmilu a bola z Blavy/.
Uspokojila som sa až vtedy,ke´d mi mama povedala,že chcela mená také,aby to oficiálne sa dalo bežne používať.Ako príklad udávala svoju kamaratku,ktorej sa hovorilo nežne Gizika-lenže oficiálne to bolo Gizela-no hnus.
Druhé uspokojenie prišlo,keď som sa dozvedela,že ak by som bola chlapec,tak som mala byť Bystrík/!!!/ To niekde vyhrabal otec a „našiel v tomto mene zalíbení“.Presadil si aspoň to,že v krstnom liste mám uvedenú latinskú verziu mena-teda Fides./Dosť ťažko som to partajníkom vysvetľovala-priznám sa,“zvalila“ som to na svetácku povahu otca,ktorý vtedy už nežil.
Najkrajšie mi hovoril kolega-Verenka-tak som si to zobrala ako nick.

A ještě mě tak napadlo – jakpak se asi cítí lidé „překřtění“ úředním překladem?
Můj tatínek je původně Giuseppe, ale babička mu nikdy neřekla jinak, než Josi a úředně přeložen je už léta Josef, se jménem je spokojený.
Babička (jeho maminka) byla původně Friedhilde, v rodině jí všichni říkali Frído, ale úředně byla dlouhá léta Miroslava, na což vůbec neslyšela. Bohužel na hrobě má tu Miroslavu…
Jedna z jejích čtyř sester měla krásné jméno Franciska.

Ještě taková perlička z naší vesnice (rofl)
Žili byli maminka a tatínek a ti dali své dcerušce jméno Rozálie … do půl roku ji oficiálně přejmenovali na Růženu, neb jenom vyjeli s kočárkem na ulici, děcka na ně pokřikovali Rozára spadla z kočára …

Tak to je zase výživný téma 😀
Oba moji dědečkové a můj tatínek se jmenovali Václav, babička mečová byla Anna, přeslicová Eliška. Maminka tátovi říkala Vášo, tatínek mamince Aťko nebo Atinko. Nevím proč, byla Marie. Na mém jméně se rodiče nějak nemohli dohodnout a tak jsem byla pokřtěna po kostele, kde se křest konal. A tak jsem Ludmila. Ještě že mně nekřtili u sv. Salvátora! 😀 Manžel byl po otci Srb a jmenoval se Dušan. V Srbsku mu říkali Duško, nebo Dule(což mi připadá hrozný!) A abychom dodrželi trochu srbskáho ducha v rodině, jmenuje se starší syn Zoran(po kmotrovi) a mladší syn Marko – po kralevici Markovi ze srbské historie. Snacha je Lenka a vnuci Adam a Filip. A máte tady půlku kalendáře 😀

Já jsem se svým jménem dost bojovala. Tvar Dagmar se mi vždycky líbil, ale neměla jsem ráda Dášu – samozřejmě jsem rezignovala, tlak společnosti je velký. Ostatně Dášen(ň)ka nezní nejhůř 😛 Ale byly (a jsou) výjimky. Děda mi říkal Dada, a jedna z tet teta a jedna ze sestřenek Dáda.
Ovšem moc se mi líbil a líbí tvar jména od maminky – tedy Dede. Nevím, jestli to měla z Betty MacDonaldové, ale je mi to celkem jedno, moc ráda na to slyším. Využila jsem internetového „nickování“ a Dede si tak nějak zoficiálněla. Kromě psaní na netu to ale nejde nejsnáz, když ono je to zase nesklonné! 😛

Jméno Alexandra mi dala maminka, která se shlédla v anglické panovnici, která je takovým druhým jménem. Je příšerně dlouhé, takže už jako dítě jsem hledala kratší náhradu. Slyším na Ali, Sašo, Xandro (také už je dlouhé) nu a hlavně na Alex. Nedá se moc zdrobnit, ale s tím jsem si nikdy hlavu nelámala 😉 , důležité je, co ke mně lidé cítí a ne jak jméno zdrobňují.

Jé, tohle je téma:
Já se jmenuji po jedné maminčině spolužačce Ingrid, ale byla jsem dlouho bezejmenná, než rodiče na matrice dokázali, že to jméno je v kalendáři, sic německém, ale je. Svátek jsem slavila na Adélu, než mne zařadili i do našeho kalendáře. To byla tenkrát taková úmluva – když mi popřeje deset lidí, tak budu slavit podle nového kalendáře. Babička mi říkala Ingridko, tatínek Inče nebo Inušanko. To Inka ani nevím, kde se našlo.
Když jsme čekali první dítě, byla jsem přesvědčená, že je to kluk ( táta se se mnou vsadil o velkou láhev Becherovky, že není ). Bimbo chtěl evangelistu, já Jakuba. Když jsem dva týdny před termínem šla na rizikové a vyplňovali jsme všechny ty papíry povídá MLP: Chceš pořád toho Jakuba? Tak si ho tam napiš. A měla jsem pravdu, náš dobrodruh opravdu tak silného patrona potřebuje. Dceru jsem chtěla pojmenovat po babičce Ludvika, ale nesetkala jsem se s pochopením. Tak je Kačenka a snad své patronce ostudu nedělá.
Můj tchán se taky jmenuje Jaroslav jen proto, že tatínek, když ho nesl ke křtu z velké radosti nad synem zapomněl, jak se má jmenovat. Prý mu tak jeho maminka nikdy neřekla.
Nejmladší vnučka měla být vnuk, je za deset kluků a dostala poetické jméno Emilka. V naší děsné rodině se jí pochopitelně říká Emil.
Co se týče přezdívek, tak to by bylo pomalu na článek

Dnes je tu spousta otázek na zajímavé téma, tak se přidám…
Tatínek chtěl, abych se jmenovala po mamince (Anna), ta nechtěla, tak zůstalo první písmeno a byla z toho Alena. Uznávám, že to není špatné jméno, ale moc se mi nelíbí, tak se představuji jako Alča – to mi zní líp. Rodiče mi říkají Aluško… :o)
Co se týká dětí – měla jsme vybrána jména, ale manželovi se nelíbila, tudíž bylo po jeho (otec tenkrát musel souhlasit se jménem). Obzvlášť pikantní to bylo u nejmladší dcery, jíž bylo určeno jméno Jiřina. Už se blížila těžká hodinka, pochodovala jsem v porodnici po chodbě a sestřička, která mě chtěla rozptýlit, se zeptala na jméno. Tak jsem jí odpověděla a ona na to: „to jste ale nespravedliví, dát dítěti jméno, které připadá na den jeho narozenin!“. Přísahám, že mi nedošlo, že je 15. února. Tak jsem, když se narodila holčička, improvizovala a nahlásila jméno manželovy maminky (Marie) doufajíc, že projde. Prošlo, ale prosadila jsem si aspoň, že nebudu říkat dceři Maruško (jak manžel), ale Mášo. A tak je to dodnes, dcera se představuje jako Máša i v dospělosti.
Co mě mrzí – že jsme neuplatnili jméno pro kluka – máme totiž doma babinec… :o)