Jména zakladatelů Bjørkhallenu jsou známá: Bjørn, Ingrid, Ulla, Tobold a Einar. Stará legenda praví, že Tobold byl jedním z třiceti mladíků, které poslal dánský král Agantyr s misionářem Willibrordem do Utrechtu.

 

Tobold se tam naučil latinsky a po návratu často sloužil jako překladatel nebo tlumočník. Také zblízka poznal katolickou církev a varoval jak krále Angantyra, tak svůj kouzelný lid, že odtud přijde neštěstí. Bjørn, Ingrid a Ulla byli podle téže legendy žáky avalonských mistrů, kteří odešli hledat lepší místo k životu, jak je psáno výše.

Tito čtyři se řízením osudu sešli a jak hledali zemi, na kterou by si ještě nikdo nedělal nárok, cestovali dál a dál na sever. Legenda praví, že je sledoval další ze skupiny těch třiceti Willibrordových žáků, věrně obrácený křesťan, který byl v Utrechtu dokonce vysvěcen na kněze a vrátil se domů, aby tam vykonával misijní činnost (jak Willibrord zamýšlel).

Na útěku před ním se dostali do neobydleného kraje daleko na severu a tam našli údolí plné bříz, o kterém se Ulle od začátku jejich cesty zdávalo. Zprvu se prý domnívali, že dotěrného kněze cestou setřásli; usadili se na místě, na kterém se všichni shodli, a začali stavět dům. Všimli si zvláštních stínů kus od domu, vyměřili to místo a stvořili Mandalu.

Následující zimu k nim divocí vlci přivedli vyhublého, vyhladovělého a zraněného Einara. Otevřeli dveře domu a uviděli, jak Einar vyčerpáním padá na okraj Mandaly. Běželi mu na pomoc, a v okamžiku, kdy se jí dotýkali všichni, Mandala ožila. Později, při jarním tání, skoncovali s pomocí jistého trolla i s tím dotěrným knězem.

 

Tolik legenda.

 

Nejstarší potvrzené zprávy o Bjørkhallenu sahají opravdu do osmého století. Původně sloužil nejspíš jako útočiště a centrum, kde se mohou scházet a pracovat mistři magie, ale ti si tam brzy začali přivádět své žáky, takže v polovině desátého století už byl Bjørkhallen prokazatelně plnohodnotnou školou s úplným systémem výuky.

V této době také začal přijímat osiřelé nebo opuštěné kouzelné děti (tzv. Einarovy děti) – ve Skandinávii se začalo šířit křesťanství a severní křesťané byli mnohem méně shovívaví ke všemu, co považovali za hříšné, než zbytek Evropy, a tak bylo takových dětí nemálo. Dodnes je Bjørkhallen školou, která nejsnáze přijímá bezprizorné děti. Nedělá se rozdíl mezi chlapci a děvčaty; Bjørkhallen je pověstný vysokým počtem vzdělaných žen.

Pro školu je typická variabilita a univerzalita, škola přitahuje vynikající mistry (a také pořádá mistrovské zkoušky v nejvíce oborech). Díky své jedinečné poloze je dlouhodobě proslulá studiem divokých tvorů a astrologie; současný rektor Sigurd Holden též pozvedl na úroveň evropské špičky výuku spiritistiky. Navzdory své poloze je škola proslulá i herbaristikou, zejména co se týká pěstování rostlin v nepříznivých podmínkách. Na vysoké úrovni je tu i studium lektvarů a léčitelství: Karol Kamieński byl představeným Cechu alchymistů a jeho žačka Brigitta z Narviku navázala a udržuje nadstandardní spolupráci s klinikou Mistra gdaňského; Bjørkhallen díky tomu jako jedna z mála škol nabízí studium léčitelství už na žákovské úrovni.

Bjørkhallen též klade velký důraz na studium liberálních oborů, zejména na historii a etiku, a také se tu uchovalo plné vědění o runách. Ale naprosto jedinečné je zdejší studium elementů: v Evropě sice existují tři Mandaly (bjørkhallenská Mandala stromů, Písečná mandala v Torre de la Trinidad a nově sestavená Ptačí mandala v Château des Chansons), ale bjørkhallenská je jediná z nich živá a má svého Mistra.

Bjørkhallen je proslulý svými vysokými nároky na studenty. K nižšímu mistrovskému studiu jsou učedníci přijímáni na základě doporučení od svých předchozích mistrů, není možné si je jen zaplatit.

Vzhledem k různorodosti nářečí přijímaných sirotků a vzhledem k silné orientaci žáků na mistrovské studium je vyučovacím jazykem latina.

Bjørkhallen je nábožensky velmi liberální. Nejvíce je tu ctěna Trojitá bohyně, kterou tu vzývají pod jmény Paní vlků, Paní růží a Paní motýlů.

I když to bjørkhallenští příliš nezdůrazňují, považují se za dědice avalonského duchovního odkazu; a to tím silněji, čím víc upadá oficiální dědic Avalonu, Glastonbury.

Po zániku Avalonu a Asklépia je Bjørkhallen nejstarší fungující magickou školou v Evropě.

 

__________________

 

Školu dělá sbor mistrů a o mistrech rozhoduje rektor. Proto budeme tentokrát sledovat hlavně Sigurda Holdena a jeho ženu Leilu, ale taky se dozvíme pár drobností o mladé Brigittě z Narviku a její věčné oponentce (a Leilině nejlepší spojenkyni), mistryni proměn a kněžce Ohně, Gretě Gunnarsdóttir.

 

Leila se narodila a vyrostla na Krétě. Tam platí docela jiná pravidla než na Severu: kouzelná děvčata se neposílají do žádných velkých škol a nečeká se od nich, že by se mohly stát mistryněmi magickýho oborů. Učí se doma, nejčastěji v malém kroužku příbuzných a přítelkyň, který vede dospělá žena, obvykle matka nebo babička některé z dívek.

Učí se věci takzvaně vhodné pro ženu: jak vést domácnost, vařit, šít, držet dobytek i lidi zdravé, pole úrodné, sady plodné… jak věštit budoucnost s minimem viditelných efektů… a jak přilákat a omámit vhodného muže.

Malou Leilu vedení domácnosti nezajímá. Připadá jí nesmírně nudné. Ale když do domácnosti přibude nový pomocník jejího otce, vysoký světlovlasý Seveřan slyšící na exotické jméno Sigurd… Leile je zkrátka krásných šestnáct let a strašlivě, osudově se zamiluje.

 

___________________

 

― Stálo to v kartách ―

 

Téma: Červený a černý

Kréta, dům Karanisových, 1512

 

Černá na červenou, červená na černou, to ji učívala máma.

Ale Leila už umí víc.

Nejprve vytáhne trojku Holí. Kříží se uprostřed, sepjaté zlatým kroužkem. Její rodina.

Pak přijde Smrt, Ta, která rozvazuje pouta.

Potom se objeví Princezna Holí. To je ona sama, vždycky byla. Tančí na špičce plamene, radostná a divoká.

Za ní se otáčí Princ Pohárů. Letí nad hladinou, za sebou široký vějíř vodní tříště modré jako oči toho Seveřana, otcova učedníka Sigurda.

Konečně Velekněz vztáhne ruce a spojí je.

Leila spokojeně odloží karty. Ať jí otec namlouvá černého Prince Pentáklů ze sousedství. Ohnivá Princezna půjde na Sever.

 

___________________

 

Leila má pro tarot talent. Její ruce vždycky vyberou správné karty.

Její neštěstí tkví v tom, že si je ne vždycky vyloží správně.

Tentokrát musela na splnění věštby čekat sedmnáct let. Pro Sigurda byla zkrátka v šestnácti ještě příliš malá, než aby ji vůbec dokázal vnímat jako ženu. V danou chvíli pro něj byla důležitější praxe v zaklínačství u jejího otce a to, že se přes Karanisovy mohl dostat ke znalcům spiritistiky na Blízkém východě.

Ale nakonec se Leile její sen začal plnit. Sigurd se na Krétu vrátil, ona se zasnoubila a odešla se svým zlatovlasým princem na Sever. Prozatím jen dočasně. Nevadí, nevadí…

Jenom ten Sever vypadá o trochu jinak, než si vysnila.

 

___________________

 

 

―  Začátek zvláštního přátelství ―

 

Téma: Krášlení

Bjørkhallen, 1529

 

Na Krétě se bájilo o Severu snadno. Krásný světlovlasý muž. Žádné věčně u plotny. Pryč od babiččiných lekcí pro děvčata z okolí… Leila ty hodiny nenáviděla. Proč se namáhat s učením? Pár praktických kouzel – a stačí! Pracovat má přece manžel!

Jenže v Bjørkhallenu se od žen čekalo, že budou stejně vzdělané a schopné jako muži.

„Nenudíš se trochu?“ zeptala se jí mistryně Gunnarsdóttir. „Já bych se doma zbláznila. Přijď někdy do mé dílny, nechceš?“

Po dvou nekonečných dnech Leila přemohla strach a přišla.

„Tak co bys ráda nosila?“

„Náramek lásky,“ špitla Leila.

Greta Gunnarsdóttir spiklenecky povytáhla obočí. „Nejhezčí bude měděný.“

 

___________________

 

Brigitta z Narviku studuje ve Španělsku. V Torre de la Trinidad panují dost podobné zvyklosti jako na Krétě – žena má být doma, škola obecně a mistrovská studia zejména jsou tu pro muže.

Ale vést učedníky k vyšším mistrovským zkouškám je pro mistra prestižní záležitost. Svědčí to o jeho kvalitě.

A na téhle úrovni studia už učedníci hodně cestují – existuje pravidlo, že musejí studovat u mistrů z alespoň dvou různých linií. Kdyby mistři z Torre odmítali učednice, byli by sami proti sobě. Takže ten zákaz šikovně obcházejí: děvče se zkrátka vydává za muže. A protože se Torre navenek maskuje jako klášter (i když s žádným klášterem nemá co do činění, na rozdíl od Glastonbury), jsou mimikry nasnadě.

V takových podmínkách musí nutně docházet k jiskření silnějšímu, než kdyby tam ty dívky byly zcela viditelně.

 

___________________

 

― Poprvé ―

 

Téma: Anonymní seznamka

Torre de la Trinidad, zima 1531-2

 

„Proč se nikdy nezajdeš trochu pobavit s kolegy? To je pořád samá laboratoř, knihovna, spát, laboratoř, knihovna…“

Brigitta loupla po kamarádce okem. „Dovolili nám tu studovat, jenom když se ostříháme, oblečeme kutny a nepůjdeme rozeznat od mužů, pamatuješ?“

„A? Stydíš se za tu hrůzu, co máš na hlavě místo účesu?“

„To ne…“

Tissa si nakapala vlastnoručně vyrobený parfém za uši. „Můžu tě ujistit, že na kráse nebo beztvarosti hábitu vůbec nezáleží.“

„Ale…“

„Mistři nesmí přijít na to, že tě v tom někdo poznal,“ mrkla Tissa. „Dej si na hlavu kapuci a pojď.“

Šla.

O devět měsíců později toho trpce litovala.

 

___________________

 

― Odkrývání vrstev ―

 

Téma: Nejsem žádná květinka

Torre de la Trinidad, jaro 1534

 

Navrhnout učedníkovi pečetní prsten mohla být jedna z nejobtížnějších mistrových povinností.

S Tissou z Ravenny byl mistr Ortega hotový hned. Vzal prostě dědičný vzor jejich rodinné dílny, trochu ho zmodifikoval a položil na citrín.

Brigitta byla jiný oříšek.

Nejdřív mistr uvažoval o nějakém květinovém vzoru. Čistém a symetrickém, to kvůli Brigittině studiu hvězd.

Ale pak Brigitta otěhotněla. Mistr pochopil, že vzor musí být trojný.

Navzdory přání svého muže se vrátila k práci a studiu. Mistr uviděl nepoddajný uzel hadů.

Manžel jí sebral dítě a ji zapudil. A mistr zjistil, na jaký kámen tu pečeť položí.

Silný, vyrovnaný a očišťující. Selenit.

 

___________________

 

― Přesně jak slíbil ―

 

Téma: Ten musí jít z kola ven

Dubograd, začátek léta 1534

 

Během zhruba třiceti let praktikování zkušebního řádu podle Velemira Divjakova došlo v cechu k zajímavým změnám.

Málokdo si troufl přihlásit ke zkoušce nedostatečně připraveného adepta.

Slabí mistři přestali na nejvyšší úrovni vyučovat úplně.

A vedoucí prací při zkoušce svým učedníkům nenápadně napovídali.

„Mám nějak překyselený žaludek,“ utrousil mistr Ortega při obědě – a Tissa upustila od testování neznámé látky na alkalicitu.

„Letos je to samé neplodné kamení,“ stěžoval si nahlas mistr Lavoisier – a Brigitta běžela protáhnout vzorek serpentinovou škálou.

Velemir Divjakov byl spokojený. Jen ať ho neschopní nesnášejí, jen ať s ním silní soupeří! Trocha cvičení neuškodí nikomu.

Cech se obrodil.

 

___________________

 

― Odkaz ―

 

Téma: Čekání na Godota

Bjørkhallen, podzemí Neviditelné věže, časný podzim 1534

 

Přebírala dědictví po mistru Kamieńském.

Nemohla tomu uvěřit. Proč ona? Neměl snad lepší žáky? Brigitta složila poslední zkoušky docela nedávno; mezi všemi těmi zvučnými jmény se pořád cítila příliš mladá a nezkušená.

„ … kustodium nad bjørkhallenským černým mágem, Theodosiem Thornvaldem.“

„Přijímám.“

Bůh ví, proč jí ty známé sály připadaly tak chladné a cizí.

Thornvald se stačil usadit v mistrově starém bytě.

Nechala to tak. Nač hned začínat spor.

Dveře mistrovské laboratoře nešly otevřít.

„Mohla bych dostat klíč?“

Thornvald se ušklíbl.

Starý právník si promnul tvář. „Jsou zapečetěné kletbou. Otevřou se, až přijde černý mág, mistr lektvarů, který si dokáže vážit života.“

 

_______________________

 

Jak vidíte, tady se nám už začínají linie propojovat. Pamatujte si i Tissu, ještě ji jednou potkáme. A když už mluvíme o Tisse, prozradím jen tak na okraj, že hádáte správně, opravdu je dcerou jisté paní Tosky – a možná dokonce dcerou nemanželskou. V tom případě by byl jejím otcem Karol Kamieński, který byl v době Tissina početí představeným Cechu alchymistů. Možná. Tissa sama neví. Nedostala z matky na tohle téma nikdy víc než pár záhadných narážek.

A když už jsme u těch souvislostí, někdy touto dobou by se měl vracet ze studií v Chansons i Ayre Anderson. Mistrem Mandaly je stále Hjalmar Baldwyn a Gunnar pořád ještě žije a počítá se s ním jako s Hjalmarovým nástupcem.

Zato Sigurd stále ještě nebyl zvolen rektorem. Leilu drží její vlastní kouzlo, které položila na něj a na sebe – přála si, aby si ji vzal Sigurd, silný čaroděj a nejmocnější muž v širokém okolí. Sigurd o tom kouzlu neví; přesto je už touto dobou často zmiňován jako možný nástupce stárnoucího bjørkhallenského rektora.

Stále je svobodný. Stále udržuje kontakty s rodinou Karanisů. Leila za ním na Sever občas jezdí, samozřejmě ve vší počestnosti a s vhodným doprovodem, ale on se na Krétu za jejím otcem ne a ne dostat. Vždycky mu do toho něco vleze. Pořádně ho to štve, teď by už rodinu založit chtěl.

Dost dobře je možné, že Leilino kouzlo už zasáhlo i jejího otce a ten Sigurdovi položil podmínku – dám ti svou dceru, pokud se tam na severu staneš mocnějším, než jsem tady na jihu já.

Tohoto roku se ale oženil jistý herbarista Karol Janecius s mladičkou nekouzelnou Anielou. (Ne že by se k bjørkhallenským ta zpráva donesla. Nebylo na tom přece nic tak zvláštního.)

A o deset let později se konečně dočkal i Sigurd. Obojího. Rektorského postu i ženy.

 

________________________

 

― Otvírání svatebních darů ―

 

Téma: Zubatá

Bjørkhallen, byt rektora, jaro 1544

 

Leila nedočkavě strhla další ozdobnou stuhu. „Jů, Sigurde, podívej! Koťátko! A jaké! Chceš udělat hami ham, maličké, chceš?“

Na hraně krabice se objevila měkkoučká tlapka. Vysunuly se něžné růžové drápky. Zajely do tvrdého dřeva jako do změklého másla. Sigurd jen povytáhl obočí.

Jeho žena to neviděla: utíkala do kuchyně pro misku a mléko.

Novomanžel se opatrně naklonil nad bedýnku. „Dvě… koťátka. Přisekej jim trochu masa. Můžeš přidat i krev.“

„Ano, ano!“ zatrylkovala Leila. „Tak, miláčci, už se to nese, museli jste mít hladíček, viď-“

Zmlkla.

Přes okraj bedýnky zvědavě vykukovaly dvě maličké mantichorky a cenily po třech řadách mléčných zoubků.

 

___________________

 

― Nová tradice ―

 

Téma: Milionový nápad

Bjørkhallen, jaro 1544

 

Leila si vymohla, že bude přítomná na zasedáních bjørkhallenské Rady. Mistr paměti měl sice silné námitky, že Leila není dostatečně zkušená, nemá nejmenší ponětí o vedení školy a nedosáhla ani nižšího mistrovského titulu, a tudíž že nemá na zasedání mistrů co dělat, natož aby tam mluvila – ale Sigurd z moci rektorské zasáhl v manželčin prospěch.

Tentokrát projednávali obsazení uvolněných učitelských pozic.

„Spillemand by učit mohl a chtěl, ale má na starosti pětiletého synka,“ mračila se Brigitta.

Leila zvedla obočí. „A to je problém? Proč byste… Proč bychom nemohli zřídit přípravnou jednotřídku? Pro děti mistrů a… sirotky?“

„Kdo ji povede?“

„Já…?“

 

___________________

 

A tak došlo k založení quinquevia, bjørkhallenské speciality a důvodu, proč bjørkhallenští učedníci smějí zakládat rodiny (na rozdíl od učedníků na jiných školách), proč v Bjørkhallenu mohou působit mistři, domácí nebo hostující, kteří mají v péči malé dítě, a proč Bjørkhallen může přijímat sirotky a opuštěné kouzelné děti všeho věku a jakéhokoli stupně (ne)připravenosti.

Brigittě a jejímu synovi to už k ničemu nebude. Brigittin manžel se zcela v souladu se zvyklostmi své rodné země, Španělska, odmítl rozvést a z titulu otce rodiny zakázal synovi se vídat s matkou. Vlastně je v příběhu už nikdy neuvidíme. Brigitta by syna po pravdě ani nepoznala – viděla ho naposledy jako kojence.

Zato tahle nově založená přípravka o hodně let později nejdřív usnadní a pak zkomplikuje život Severinovi. (Víc neprozradím. Počkejte si, až se k tomu dostaneme.)

Aby nebylo v Bjørkhallenu všechno jednoduché, stala se v prvním roce Sigurdova rektorství ještě jedna důležitá věc: fatálně se zvrhlo zasvěcování nového Mistra Mandaly. O tom už víme dost z minulých dílů.

Téhož roku taky do školy nastoupil jistý Erik Entwhistle, kterého uvidíme pro změnu příště.

Zpět k Sigurdovi a Leile. Respektive k jejich mantichorám.

 

_________________________

 

― Denní rutina ―

 

Téma: Nezvední mladí svišti

Bjørkhallen, sklepení pod rektorskou věží, jaro 1546

 

Lapnout za kůži na krku. Poponést. Vecpat zpátky do hnízda.

Mezitím uteče jiný.

Doletět ho. Lapnout za kůži na krku. Poponést. Vecpat zpátky do hnízda.

Mezitím uteče ten první.

Přišlápnout prackou. Lapnout. Poponést. Vecpat zpátky do hnízda. Seknout křídlem po dvou dalších, shodit je z okraje bedny pěkně dovnitř.

Čtvrtý se zahryznul jediným zubem do horní latě.

Sundat. Přišlápnout a olízat.

Pátý a nezbeda první mávají schlíplými křídly. Nechat je, dokud nezačnou nadskakovat.

Tři další dostali hlad. Hledají cecíky. Lehnout si na bok a nespouštět oči z rádoby letců v rohu.

Ještě si myslíte, že mantichoří mamina má snadný život?

 

________________________

 

S familiáry je potíž. Někdo má mantichory, ale neumí s nimi pořádně pracovat, zato se mu rozlézají málem po půlce hradu, a někdo jiný, konkrétně Leilina přítelkyně a ochránkyně Greta, mistryně proměn, by si moc a moc přála co nejmocnějšího kočkovitého tvora, a ne a ne ho sehnat. Začíná být pomalu pověstná tím, že ji každou chvíli doprovází jiná kočka. Takže se šíří fámy, že jí každý familiár dřív nebo později uteče.

Potíže obou žen s familiáry pochopitelně nemohly uniknout pozornosti žáků darebáků. A když se žáci dostanou k nedávno instalovanému a pečlivě zamykanému tiskařskému lisu…

 

___________________

 

― Čím že krmí rektorova žena? ―

 

Bonus: Tlačenka (bulvární novinový článek)

Bjørkhallen, 1550

 

Již delší dobu klademe si otázku, ctní a vážení, čím as krmí rektorova žena familiáry své, že jedenkaždý zakrátko jest jí uteče?

Vposledku viděna byla u nového letohrádku, ana kol se kousků ovarových rozhazujíc, syčíc hrubě a nožkou silně dupajíc. Hadům, vidno, tentokráte špatně strojila!

 

Dementitum officiale:

Nařízeno nám z vyšších míst, bychom se omluvili. Pravíme tedy, že co psali jsme dříve, nepravdou jest. Paní Leila pražádných familiárů nemajíc, krmiti jich, jak zřejmo, nemůže. Známo nám též, že hadův u ní by člověk nijakých neshledal, neb v domácnosti její takový randál se činívá, že ani hluchý had by toho nevydržel.

 

Oba lístky po celém hradě, zvláště pak po jeho chodbách a knihovně, neúnavně kolovaly v hojném počtu mnoha desítek kusů. Přítrž této kratochvíli byla učiněna, až poslední z lístků ustavičným očítáním na cáry byl rozedrán.

 

___________________

 

― Tátova věrná ozvěna ―

 

Téma: Klácení zmijí

Bjørkhallen, Pětikruží, jaro 1550

 

„Já se od tebe nenechám zkracovat ve svých právech!“

Leilin jekot se nesl až dolů do zahrad. Sigurdovy odpovědi nebylo slyšet: čím víc se Sigurd hněval, tím tišším hlasem mluvil.

Mistryně Heidi se skláněla nad záhonky, přivírala oči před sluncem a plevel po plevelu se propracovávala k letohrádku. Přála si, aby nebylo tak vedro: Sigurd by si aspoň zavřel okno.

Těsně před ní zaškrábal kamínek. Vzhlédla.

Byl to Sigurdův synek. Kreslil na schody matčina oblíbeného letohrádku znak proti plazivé havěti.

Heidi si otřela pot. Na čele jí zůstala šmouha od hlíny.

„Copak to děláš, Markusku?“

„Klátím zmije v jejich plávech.“

 

___________________

 

― Nepředvídaný následek ―

 

Téma: Ta kletba je jen pro tvé dobro…

Bjørkhallen, Pětikruží, 1550

 

Leila toužila po letohrádku.

A tak jí ho Sigurd dal postavit. I když věděl, že bude pět měsíců v roce pod sněhem. Nechal do všech jeho rohů vytesat znak pro slunce, aby tam bylo Leile dobře aspoň po ty tři měsíce, kdy tady na Severu má smysl sedět venku. Poprosil Heidi, aby předpěstovávala květiny ve skleníku. Leila má přece tak ráda girlandy…

První léto Leila v letohrádku snad i spala.

Další roky ji pomalu přestával bavit. „Jsou tam zmije,“ tvrdila synovi.

Malý Markus mamince namaloval na schody znak proti jedovatým jazykům.

Od té doby tam Leila nedokázala překročit práh.

 

___________________

 

― … a pak už nikdy nic nebylo jako dřív ―

 

Téma: Křup

Bjørkhallen, circa 1550

 

Začalo to jako dětská hříčka. Našla pár vlasů toho pohledného Seveřana, vytrhla si několik svých, spletla copánek a z něj vykouzlila prstýnek.

Jenomže ho nosila tak dlouho, dokud se doopravdy neproměnil v kov.

Když dospívala, Sigurd se vrátil. Věděla, že se vrátí. Nemohl jinak. Zpečetila svazek mezi nimi slzou a kapkou rosy – a na prstýnku vypučely křišťál a perla.

„To víš, že si tě vezmu,“ smál se. „Až vyrosteš.“

Žertoval.

Ona ne.

Po svatební noci přibyl na kroužku rubín. Tohle je už navždy, těšila se.

O pár let později prsten v hádce přeštípla kleštěmi.

Jejich třetí dítě se narodilo mrtvé.

 

___________________

 

Leila za to bude dávat vinu Thornvaldovi. Přece nemůže přiznat, že udělala chybu sama, ne?

Bez ohledu na domácí radosti a starosti je Sigurd především rektorem. Ať se u něj doma děje cokoli, on musí udržet školu v chodu.

I ten rok, co při posledním zasvěcování Ayreho Andersona Mandala pohltila svého starého Mistra.

 

___________________

 

― Nový Mistr Mandaly ―

 

Téma: Testovací

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, konec léta 1552, den před začátkem zápisu

 

Greta Gunnarsdóttir prohlásila, že místo sebe raději pošle na procházku Mandalou kočku.

Brigitta z Narviku svraštila rty: „Freyiny kočky tě neposlechnou a tvůj vlastní familiár ti utekl.“

Ingwar Spillemand si špičkou boty zamyšleně čmáral pravděpodobnostní obrazce. Mlčel.

Heidi Ivarsdóttir přinesla svazek bylin: šalvěj, lopuch a medvědí česnek. Mačkala je tak silně, že se jejich vůně linula až na Starý dvůr.

„Nemáme kněze Prázdnoty,“ řekl hluše Ayre Anderson. Bál se už tak dost a nedůvěra ostatních mu nepřidávala. Dokáže pro ně najít střed Mandaly, ostrůvek klidu mezi pěti běsnícími elementy? Nevěděl.

Rektor Holden klidně vstal.

„Já jsem knězem Prázdnoty. Pojďte, začneme.“

 

___________________

 

― Prašivý familiár ―

 

Téma: Prašivá brebera

Bjørkhallen, Šelestiles, 8. 8. 1553 (na Den zvířat)

 

Bjørkhallenská mistryně proměn zuřila. Prý – obyčejné kočky tě neposlechnou a tvůj vlastní familiár ti utekl. Tak jí to vmetla do tváře přede všemi ostatními ta chudinka odnikud, ta upjatá a nezajímavá nicka. Brigitta.

Řečená z Narviku – ale to jen proto, že ji jako mimino našli tamní rybáři, víme? Vyplavenou na břeh jako nějaký prosolený kus vraku. Ta si dovolila vytknout jí, mistryni Gretě, dceři Gunnarově…! Co ta může vůbec vědět o zvířecích společnících?! Vždyť by jí v tom jejím jedy prosáklém laboratoriu beztak každý zcepeněl.

A ze všeho nejhorší bylo, že s tím obviněním nešlo dělat vůbec nic. Jedenáct a půl měsíce nebyl vhodný den k pořízení nového familiára. Jistě, lidi si tu a tam zvládli připoutat nějaké bezprizorné kouzelné stvoření i jindy než na Den zvířat, jenže to zdaleka není to pravé. Pouhý žák se s takovým společníkem nesporně spokojí, ale familiár samotného mistra musí mít onačejší kvality.

Především nesmí být zbabělý, jako byl Gretin poslední. Inu – ano, utekl. Pro mistryni proměn to představovalo další hrst soli v ráně: že totiž Brigitta měla pravdu. Ten familiár… hm… nějak se nepohodli ohledně tvaru a zdobnosti křídel. Tedy přesně řečeno, ten černý (původně mourovaný, ale kdo si to pamatoval?) kocour nestál o žádná křídla.

Neuměl se s nimi hýbat. Pořád se je snažil používat jako další packy. Přetáčely ho při skocích zády dolů a to ho strašlivě štvalo. A hlavně se o ně pořád někde zasekával. Ano – takhle to vypadá, když k člověku přijde zvíře jindy než ve správný den. Mistryně Gunnarsdóttir tu chybu už znovu neudělá.

Měla na přípravu skoro rok. Materiály pro svou zvířecí masku si nechala dovézt až z Modeny. Pracovala na ní každou volnou chvilku, většinu detailů tvořila mechanicky. Taková byla tradice: čím pečlivěji si člověk masku vyrobí, tím silnější tvor k němu přijde. Greta se rozhodla pro podobu stylizované kočkovité šelmy.

Přes zkušenost s oním černým, no dobrá, mourovatým kocourem chtěla zase… něco kočičího. Psy pohrdala: jsou příliš… poslušní, přímočaří, a ten jejich psí pohled… S liškou by se nesnesla: jsou falešné. Vlků se… no ano, bála. Žádného býložravce nechtěla, ani losa ne: co s dobytkem? Ptáci… kdepak, nic pro ni. Drobná zvířata? Dobrá jen jako kořist. Ale kočka… nějaká velká, silná, nezávislá kočka…

Takovou píseň si broukala pod svou maskou z brokátu a hedvábí, když teď pokládala obětiny ke krmelcům. Pak lehkým, zdánlivě bezstarostným krokem zamířila do spleti cestiček Šelestilesa, obešla jeho střed, všechny staré náhrobky. Pro štěstí se dotkla svého stromu, pěkně rostlé břízy se silnými větvemi. A potom si stáhla černou hedvábnou podšívku masky hlouběji do očí a ztratila se v srpnovém přítmí.

Bloudila po lese celou noc. V tuto roční dobu to znamenalo jen několik hodin, ale Gretě to připadalo nekonečné: žádné zvíře k ní pořád ne a ne přijít. Až když už nejmíň stokrát zakopla o nějaký kořen nebo kámen, až když už vůbec nevěděla, kde je a kterým směrem stojí hrad, tehdy se jí otřelo o lýtka něco chlupatého.

Natáhla ruku. Nahmatala pevnou kulatou hlavu. Lesní kočka!

Pronesla stará slova vyzvání.

„Vrrraou,“ odpověděl tvor.

Vyvedli se z lesa navzájem.

V bytě mu pak, sama polospící, nachystala misku syrového masa a vysíleně padla na lůžko.

Zvíře se nažralo, vyskočilo ke své nové paní na polštář, stočilo svoje dobré dva lokte dlouhé tělo do klubíčka, hlavičku se štětičkami na uších si pohodlně položilo na huňatý ocas. Než usnulo, lišácky mrklo.

Ráno mistryně Gunnarsdóttir neuvidí kouřově zbarveného, pětadvacet trójských liber vážícího kocoura, ale ubohé ucmochtané cosi, zdánlivě plné prašiviny a bůhvíjakých breberek.

Bude potřeba hodně Brigittiných lektvarů, než se zvíře uvolí ukázat svou pravou podobu.

___________________

 

Ať je Leila jakákoliv, její quinquevium škole opravdu prospívá. Například umožnilo mistru Ayremu, aby začal programově zkoumat jistý podivný jev.

 

___________________

 

― Náhodná spojení ―

 

Téma: Les náhod

Mandala, Mezisvětí, 1552 a dál

 

V kruzích Mezisvětí porůznu rostly stromy. Snad jak se rozšiřoval původní hájek z onoho kopce, který byl v našem světě Mandalou a kde ve všech pěti ostatních světech stál dobře známý chrám. Nebo snad někteří z Mistrů Mandaly, co jich za staletí bylo, sázeli na místa, která jim připadala jistým způsobem zvláštní, místo milníků stromy. Nebo to byla ruka Paní, která je pro svou lásku k lidem popropojovala se stromy na důležitých místech našeho kruhu světa.

V takových skupinkách stromů se daly zaslechnout zvuky. Smích. Volání o pomoc. Nebo pláč.

Občas se díky tomu podařilo odněkud nějaké trápené dítě zachránit.

___________________

 

Tady pro dnešek Bjørkhallen opustíme. Ani tento příběh není ukončený – a nemá být. Ještě ne.

Příště se podíváme do stejného místa a času z docela jiné perspektivy – pohledem žáků.