Ahoj, já jsem Indy. Teda do pasu mi napsali Indira, ale takhle mi moji lidi říkají  jen když zlobím. Regi povídala, že můžu něco napsat o tom, jak jsem v moři lovila kachnu. Prý už sem píšou kočky a kocouři a dokonce i jeden pejsek. Takže se můžu přidat.

Já vím, že vy lidi už skoro všichni moře znáte, ale já ho viděla prvně v životě. A řeknu vám, byl to zážitek. Nejdříve jsme ale museli na veterinu, kde jsem dostala dva píchance do kožíšku, moc dobrou granulku a krásný modrý pas s fotkou, skoro stejný, jako mají lidi z mojí smečky.

A pak jsme jeli autem. Pořádně dlouho. Každou chvilku jsme stáli, abych si mohla protáhnout nožičky. A taky se vyčurat a vy… ehm, já jsem slušně vychovaná holka a s tím druhým chodím vždycky co nejdál a co nejhlouběji do křoví. Moji lidi to vědí, tak mi na cestu koupili pětimetrové flexi vodítko, abych prý měla pohodlí a oni za mnou do toho roští nemuseli lézt.

Ta země, kam jsme jeli, se jmenuje Polsko. Byla v ní spousta divných věcí, třeba malá paní, která se tvářila, jako že mě nevidí, i když jsem jí olízala nohu. Nebo pták, co je větší než moji lidi, a nelítá a nelítá.

V tom Polsku jsme pořád někam chodili a chodili, moji lidi chtěli vidět tohle, pak ještě támhleto a ještě něco… A já už začínala být netrpělivá. Lesů a různých velkých starých baráků máme přece i u nás spoustu.

Až už jednoho dne měli Regi s Honzou toho chození konečně dost a rozhodli se, že pojedeme na celý den k moři. Taky bylo načase, byla jsem moc zvědavá, jestli moje kačena, teda hračka, co mi koupili, fakt plave.

Než jsme se usadili na pláži, šli jsme na hodně dlouhou procházku pod šiškovými stromy (prý se jmenují borovice), a to jsem si moc užila, protože mi moji lidi celou cestu ty šišky házeli a kopali. A taky odtud byl bezva výhled na tu obrovskou vodu, co asi nemá nikde žádný konec.

Po procházce jsme sešli dolů na pláž. Nejdříve jsem ale musela jít na vodítku, prý jak se budu tvářit a jestli se nebudu bát a kdesi cosi. To víte, lidi. Copak mě už neviděli plavat v potoce? Tohle přece nemůže být o moc jiné… No, bylo to jiné. Chtěla jsem lovit vlny, ale ta voda byla zvláštní. Moc rychle utíkala tam a zase zpátky, a vůbec mi nechutnala.

A pak mi už konečně do toho moře hodili moji kačenu. Fakt plavala! Kachnu jsem ulovila mockrát. A to prosím nejsem žádný lovecký pes! Když jsem vylezla z vody, vypadala jsem prý spíše jako hubená myš. Ale když jsem se vyválela v písku a uschla, a když ze mne ten písek zase opadal, ukázalo se, že jsem krásná borderkolie. Aspoň všichni kolemjdoucí mi to říkali.

Poznámka Regi:

Na sever Polska jezdíme rádi, tentokrát jsme bydleli asi deset kilometrů od moře, u přátel v Elblągu. Je to město s bohatou historií sahající až k vikingům a ještě dál…

Na rozdíl od Indirky byla pro nás, lidi, nejzajímavějším výletem téměř pětihodinová plavba Elblągským kanálem. Loď pluje nejdříve jezerem Druzno s ptačí rezervací a pak se vydá do kopce k dalšímu, výše položenému jezeru.

A to naprosto unikátním způsobem (podobný mají jen na jednom místě v Kanadě). Loď najede na vagón pozemní lanovky, polsky pochylnie, a po souši přejede něco přes tři sta metrů do výše položeného kousku kanálu. Během plavby absolvujete tuto atrakci pětkrát. Tedy dnes je kanál z roku 1872, jeden ze sedmi divů Polska a kulturní památka, už „jen“ zábavou pro turisty, ale původně sloužil celý systém jako významná dopravní tepna a zasloužil se o obrovský rozvoj regionu.

Tehdy s námi Indirka nebyla, protože na výletní loď pejsci nesmí (vyhrabala mezitím s kámošem Bajerem obrovskou díru na zahradě naší kamarádky), ale slíbili jsme jí, že o tom něco napíšeme a ukážeme fotky, protože tenhle zážitek by si samostatný článek zasloužil, a Honza fotil jako o život.

Vítám u nás Regi i s Indy:)) A téma? Cestování se psem – pes a moře, lidi a moře… o cokoliv dalšího, o čem se vám bude chtít povídat:))