Mandaly v Evropě vznikly celkem tři: Stromová v Bjørkhallenu (od začátku až dodnes je funkční a linie jejích Mistrů nebyla nikdy přerušena), Písečná v Torre de la Trinidad na severu Španělska (její linie Mistrů byla přerušena, dnes je Písečná mandala opuštěná, zdivočela a vyvádí psí kusy) a Ptačí v Château des Chansons. Tu v podstatě omylem stvořil Ayre Anderson v době, kdy v Chansons studoval harmonii a magické obrazce – a bjørkhallenská Mandala se ho snažila přitáhnout za každou cenu domů.

 

Taky trochu nahlédneme do kuchyně, respektive do stájí gildě. Ta zajišťuje mimo jiné přepravu právě Mezisvětím (a proto je pro čaroděje svět podobně malý jako pro nás, kteří sice nemáme gildu, ale zato máme letadla. Ono to totiž vyjde zhruba podobně).

Ale nejdřív se obrátíme do hluboké historie.

 

Dnešní sbírka drabblíků a krátkých textů netvoří ucelený příběh. Představte si spíš, že sedíte v bjørkhallenském refektáři, v obrovském krbu hoří velikánský oheň, jste tam spolu se spoustou dalších lidí, někteří z nich jsou domácí, jiní přespolní. A vyprávíte si příběhy.

Jak noc uplývá, zjišťujete, že mají společného víc než jen téma světů za světem.

 

― Engelandsbergan ―

 

Téma : Záblesk

Bjørkhallen, Andělská stěna a jezero, zimní slunovrat někdy v první polovině osmého století

(rozšířená verze)

 

Nastala nejdelší noc v roce: ta, která trvá dva dny.

Na svislé skále nad jezerem, bezejmenné, protože ji ještě žádný člověk neobjevil a nepojmenoval, pableskovaly odrazy světel. Přestože na obloze nebylo vidět nic než hvězdy. Na hrubých šedivých prsou skály, mezi krajkami utkanými ze sněhu a drahokamy lišejníků, tančily stíny neviditelných ohníčků.

Jako by hořely někde v hloubi skály.

Jako by kámen omylem zrcadlil své vlastní nitro.

Jako by ty plamínky byly živé a snažily se projít ven na tento svět.

Na jedné sněhové závěji uprostřed zamrzlého jezera stála Paní a pozorovala ten rej. Nedalo se říct, jestli se usmívá, nebo mračí.

Když se nebe konečně prosvětlilo, Paní ukončila svou hlídku a odešla. Ve zmrzlém sněhu po ní nezůstaly žádné stopy. Jen vzdalující se vytí vlků prozrazovalo, kudy mohla jít.

Skála nad jezerem zase na rok pohasla.

 

___________________

 

― Pátý strom  ―

 

Téma: It is alive!

Bjørkhallen, vrcholek kopce, zhruba osmé století

 

Jednoho bouřlivého dne, kdy vítr ohýbal koruny bříz až k zemi, si Ulla všimla, že se stíny na vrcholku kopce kladou velmi zvláštním způsobem.

Tobold s ní pečlivě prozkoumal celé to místo a společně vymezili a vyčistili tu část, která jim připadala pravá. Byl to kruh. Tobold ho přešel dvaceti čtyřmi kroky.

Ingrid si přinesla čerstvou vodu a píď po pídi ho vykropila. A Bjørn rozdělal oheň a zíral do něj, dokud neuviděl tentýž obrazec jako Ulla.

Čtyři stromy.

Trvalo měsíc, než je v kruhu vyskládali správně.

Ale nepohnuly se, dokud vlci nepřivedli Einara. Teprve pak ožily a začaly tančit.

 

_________________________

 

― Pátý uzavírá kruh ―

 

Téma: Volání přírody

Bjørkhallen a údolí Ranelvy, zhruba osmé století

 

Ti vlci byli k neutišení.

Dobytek v ohradách neklidně přešlapoval, přestával žrát. Sobí samci začali samým podrážděním vyvolávat půtky, i když na ně nebyl správný čas.

Lidé z osady vyslali Einara, přestože byl ještě mladý. Einar to se zvířaty uměl, mluvil jejich řečí. Pokud existoval způsob, jak zjistit, co vlkům vadí, a uklidnit je, mohl ho najít jedině Einar.

Byl pryč den, žádná změna. Byl pryč pět dnů, vytí trochu zesláblo. Byl pryč deset dnů. Vytí utichlo.

Po pěti měsících začali mluvit o tom, že se pro svou osadu obětoval.

Mýlili se.

Vlci ho jen odvedli tam, kam patřil víc.

 

___________________

 

― První průchod ―

 

Téma: Tak do toho jsem šlápnout nechtěl

Bjørkhallen, vrcholek kopce, zhruba osmé století

 

Bělošedé štěně poskakuje kolem, tu vystartuje a uloví sněhovou vločku, tam mu podklouznou tlapky a ono sebou plácne na zem. Překvapeně se posadí, podrbe se a zase vyskočí a pádí za další zajímavostí.

Einar a jeho přátelé zamyšleně obcházejí zvláštní kruhový obrazec na vrcholku kopce. Snaží se pochopit jeho účel.

Štěně se batolí s nimi.

Vtom přeťápne přes kamennou obrubu. Spadne dovnitř.

Reliéfy stromů se zaostří. Celá Mandala se prohne jako obrovská mísa.

Štěně se kutálí do jejího středu. Vyděšeně piští.

Einar skočí za ním.

Nad Mandalou se vyklene kopule temného bezhvězdného nebe.

Právě otevřela svůj první průchod do Mezisvětí.

 

___________________

 

 

― Divoké vody Grønfjellågy ―

 

Téma: Ty máš svaly, já mám čáry!

Bjørkhallen, údolí Grønfjellågy, zhruba osmé století

 

„Tento brod je můj. Dejte mi, co nesete, nebo vás sním.“

„Neodolatelná nabídka,“ ušklíbl se Einar. „Ale poslyš, mám lepší.“

Troll naklonil hlavu a zamyšleně zvedl jedno kamenné obočí. Čekal boj nebo útěk, jen vyjednávání ne.

„Pronásleduje nás jeden kněz – víš přece, křesťan, cizí v téhle zemi, nesnáší nás čaroděje stejně jako vás trolly. Rádi bychom se ho zbavili. Nech nás projít, schováme se na protějším břehu. Až se přiblíží, já za ním zmatu cestu, Ingrid rozbouří řeku – a je tvůj. On, jeho družina i všechno, co nesou.“

Dohodnuto, provedeno.

Později na tom místě postaví pro trolla pěkný kamenný most.

 

_________________________

 

― Čarovoda ―

 

Téma: Voda (lyrický text)

Bjørkhallen, údolí Grønfjellågy, zhruba osmé století

 

Pevně svírá uzdu, opatrně vede koně po břehu té bezejmenné řeky.

Nemůže od ní odtrhnout zrak.

Divoký proud skáče přes kameny, laškuje s dlouhými vlasy vodních rostlin, pročesává je a zdobí prvními barevnými listy. Cink! Zbloudilá sprška padne do tůňky skryté za velkým balvanem, polechtá tam spící rybu. List se točí, točí, točí… až ho za stopku znovu stáhne proud.

Nad hladinu se naklání zlátnoucí břízky a temné borovice, šplhají po srázných březích až tam nahoru, až do nebe plného holých skal.

Náhle se voda vaří, stoupá z ní mlha plná zubů. Zahaluje kněze i jeho průvod.

„Pane! Pomoz!“

 

 

― Báječná hračka ―

 

Téma: Vůně divočiny

Bjørkhallen, zhruba osmé století

 

V novém domově vonělo tisíc různých věcí.

Vyhřátý kámen. Březová kůra sloupaná z kmenů. Popel zvlhlý ranní rosou. Tři druhy mechu, kterým plnili lůžka. Kožešiny na spaní, které Ulla pověsila přes zábradlí, aby nachytaly sluníčko. Ingridin rašící bylinkový záhon, o němž Bjørn pochyboval, že přežije zimu. Ovčí mléko. Sobí trus. Malé modré kytičky, o kterých nikdo nevěděl, jak se jmenují nebo k čemu jsou.

Tobold tvrdil, že nic z toho necítí. Že se ještě nezbavil zimní rýmy.

Ale jednoho dne vyskočil od oběda a zařval: „Fuj! Okamžitě s tím padej ven!“

Einarovo štěně si přitáhlo do síně losí střeva.

 

___________________

 

― Nekonečno světů ―

 

Téma: Neznámé hranice

Bjørkhallen a Mezisvětí, zhruba osmé století

 

Prvnímu kruhu Mezisvětí, do kterého se skrz Mandalu dostal, dal Einar jméno Prázdnota. Protože tam vůbec nebylo nebe, jen nekonečná čerň.

Několik let do něj podnikal výpravy. Našel skupinu holých stromů na temeni kopce. Objevil celé aleje takových stromů. Zjistil, že se záhadně stěhují. Někdy se mu povedlo vyjít zpět do světa jinudy než Mandalou; ocital se pak na nečekaných místech, kolikrát velmi nepřístupných, a průchod do Prázdnoty se za ním obvykle rychle zavřel. Rozhodl se naučit se, jak ho udržet otevřený, projít tam a zpět a přinést s sebou… třeba kámen.

Když to konečně uměl, ukázala mu Mandala Vzduch.

 

___________________

 

― Vytyčování cest ―

 

Téma: Na loveckých stezkách („Stačil jen krok stranou, a…“)

Mezisvětí, zhruba osmé století

 

Einar vystoupil z elementu do normálního světa, usadil patník s náležitým glyfem, otevřel si znovu průchod. Oddechl si. Druhý patník s tímtéž glyfem stále ležel tam, kde ho nechal: na malém plácku mezi třemi stromy. Na jejich větvích plály květy neznámých tvarů i vůně.

Za hranicí plácku se začínali shromažďovat ohniváci.

Einar je zdánlivě ignoroval. Usadil i patník určený pro kruh Ohně, zakreslil jeho polohu do hrubé, schematické mapy. Pak se rozhlédl; hledal další stabilní místo. Poctivě pročesával zrakem mihotavý obrazec oharků a plamenů. Musí vybírat cestu dobře. Zdejší bytosti jsou hladové. Člověku by stačil jediný špatný krok stranou, a…

 

_________________________

 

― Poznáš nás, poutníku? ―

 

Téma: Okno (verše)

Bjørkhallen, zhruba 12. století

 

Jsme strážci hradu,

ústa umlčených srdcí.

Námi hrad bdí i spí.

 

Mě potkáš první,

mám záda vysoká, pevná,

na nohách vodu, led a vodu,

skáče po kamenech zubatých

jak úsměvy mrtvých.

 

Já nejsem,

je jen křehká krajka klenby nade mnou,

proletují mnou ptáci a motýli,

za mnou je stůl

a přes něj nahlížím do tvojí duše.

 

Mě vidí každý,

mám žhavé srdce v zimě v létě,

otáčí se v něm místa,

po kterých toužíš.

 

Já jsem skryté,

mé tělo je plné, a přece nejsem slepé,

dívám se tam, odkud jsi odešel.

 

Já ležím.

Vejdi a budeš

v docela jiném světě.

 

(Řešení: oblouk mostu přes Grønfjellågu, nedokončená klenba ve věži Nevěži nad oltářem Všech bohů, krb v refektáři, kouzelné okno v Obří věži a Mandala.)

 

___________________

 

― Píseň Mandaly v písku ―

 

Téma: Dokonalý tvar

Torre de la Trinidad, zhruba 14. století

 

Okno je nedokonalé.

Arabeska je dokonalá. Proměnlivá síť mezi tady a jinde.

Píseň je dokonalejší. Smazává všechny hranice a vábí tě: pojď.

 

Čára je nedokonalá.

Kruh je dokonalý. Nemá začátek ani konec.

Spirála je dokonalejší. Je to tvar natažený za okraj nekonečna, rozvíří prostor i čas. Chopí se tě, uchvátí a nikdy nevrátí zpět.

 

Kámen je nedokonalý.

Zrno je dokonalé. Oblé a hladké, příslib života.

Písek je dokonalejší. Stovky jemně broušených fazet, tisíce hranek a ostří, a přece umí plynout. Vyplní prostor a ještě víc. Sype se, přesýpá, a tiše šeptá nad tvou hlavou:

 

Neměl jsi vstupovat do mých vod.

 

___________________

 

―  Písek v soukolí ―

 

Téma: Ke strojům!

Torre de la Trinidad, zhruba 14. století

 

„To po nás nemůžou chtít.“

„Xaverius jen jedinkrát šlápl na tamten krucánek a od té doby pořád ječí.“

„Kecáš, čtyři dny jsem ho neslyšel.“

„Protože teď řve ve špitále.“

„Xaverius byl hlupák. Nedostal ho žádný krucánek. Prostě do ní vlezl oběma nohama. To nesmíš.“

„A jak chceš dosáhnout na ten písek uprostřed, no?“

„Nijak. Nechci se ho ani dotknout.“

„Ale jíst bys chtěl, že?“

Dívali se na sebe, jeden roztrhanější a vyhublejší než druhý. Stěží zaplatili školné; na jídlo nezbylo. Vydělávají si prací pro mistry. Ale některé úkoly…

Nakonec se shodně chopili košťat a začali nespolupracující Mandalu systematicky zasypávat pískem.

 

___________________

 

― Poledne o letním slunovratu ―

 

Téma: V pravé poledne

Torre de la Trinidad, zhruba 14. století

 

Písek na nádvoří se blyštěl tisícem křemenných střípků. Slunce už vystoupalo na vrchol své denní výhně a teď se snažilo upražit všechno, nač jen dosáhlo. Stíny se stáhly do bezpečí; do středů velkých místností nebo do sklepů. Mistry nikde nevidět, po nádvořích se upoceně ploužilo jen pár mladších žáků. A nedalekým údolím se tiše plížily oddíly Maurů.

Právě v tu chvíli se na jednom dávno uzavřeném a opuštěném nádvoří pohnul písek. Zvedalo se zrníčko po zrníčku, opatrně a pomaličku se sesypávalo, jako by ho odmetal nějaký neviditelný metař, od středu nádvoříčka ve stále se rozšiřujících kruzích.

Písečná mandala se probudila.

 

___________________

 

― Nic k životu ―

 

Téma: Ten kouzelný zpěv

Torre de la Trinidad, zhruba 14. století

 

„Do toho údolí… nepůjdeme, není tam nic zajímavého.“

„Ale, veliteli, ještě včera jste říkal, že…“

„Neslyšels rozkaz?!“

Pochva meče pleskla o stehno. Volný cíp turbanu se zatřepetal. Kůň zařičel bolestí. Kdyby důstojník mohl, zaryl by raději ty ostruhy do slabin veliteli. Pět mužů se vrátilo z průzkumu s nevysvětlitelnými bolestmi, Bůh zatrať všechny nevěřící! Má to snad být k ničemu?! A přitom tam opravdu… nebylo vlastně nic. Jen skály, srázy, polozbořený římský akvadukt, tu a tam pokroucená zplanělá oliva. Nic k životu.

„Strhněte tábor!“

Odtáhli.

Na konci onoho údolí si Písečná mandala přestala pobrukovat.

Její lidé zase mohli pokojně spát.

 

___________________

 

― Zpěv Písečné mandaly ―

 

Téma: Perpetuum mobile

Torre de la Trinidad, zhruba 14. století

 

Pro Zanu, která chtěla vidět některou ze tří Mandal.

 

Ztratila jsem svého Mistra, který mi rozuměl. Tak dlouho váhal se zasvěcením svého nástupce, až… odešel… a já tu zůstala sama.

Kam lidé odcházejí?

Jeho učedníci mě zametali, abych nezavála pískem. Ale když jsem jim zašeptala, jen tak tichounce, vylekali se a utekli.

Proč se mě lidé bojí?

Ti, kdo přišli po nich, kolem mě chodí po špičkách a službu u mě považují za trest. Čím hlasitěji promluvím, tím později zase přijdou.

Plním se pískem, a to bolí.

Chráním vás ze všech sil, mí drazí, ale kdo z vás mě dnes slyší?

Teskním po svém Mistrovi, který mě míval rád…

 

___________________

 

― Neodbytná ―

 

Téma: Už je tady zas

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, 1522

 

Zakopl o kamennou obrubu Mandaly. Div že nepřepadl dovnitř.

Její Stromy se radostně rozhořely girlandami květů.

Ayre provinile odtrhl pohled od knihy. Nesmí sem. Nechtěl sem. Celý den se Mandale dokázal vyhýbat. Tak proč…?

Ohlédl se přes rameno k věži Prázdnoty. Jen ať ho tu nenachytá mistr Hjalmar! Sklapl knihu, upřel oči na kameny nádvoří a opatrně se šoural pryč, nejdřív pomalu, pak čím dál rychleji. Přes Horní dvůr už běžel trapem. Pod schody chvíli chytal dech. Nakonec znovu otevřel knihu, našel stránku. Začetl se.

Nevědomky udělal první krok. Druhý. Třetí.

Zakopl o kamennou obrubu Mandaly, div že nepřepadl dovnitř.

 

___________________

 

― Magické obrazce ―

 

Téma: Umění pro umění

Château des Chansons, léto 1532

 

Ayre strávil na tom zastrčeném nádvoříčku dohromady snad dva měsíce. Skládal kámen ke kameni, růžové, bílé a šedé, sám zvědavý na výsledek.

Dílo mu rostlo pod rukama. Doslova. Míval strach položit další kámen, aby ten zázrak nezničil.

Tohle bude má mistrovská práce, těšil se.

 

Jenže podcenil bdělost mistryně Sánchez.

Sledovala ho, jak pracuje v polospánku. Jak Mandala pod jeho rukama ožívá. A protože znala Písečnou mandalu z Torre, vyděsila se.

Přivolala na pomoc mistra Hjalmara a společně novou Mandalu zapečetili.

 

Ayre absolvoval s bezobsažným geometrickým obrazcem. Roztočil ho – a mistři nedokázali odtrhnout oči.

 

Ale nebylo to Dílo, jen laciný trik.

 

___________________

 

― Trysk po stupních dospělosti ―

 

Téma: Cena dospělosti

Heiligenkreuz – Bjørkhallen, cca 1530-1540

Jakob Gellinger

 

Pogrom. Zachránil se ve studni, on a jeho dva sourozenci.

Bylo mu devět, nemohl se o ně ještě starat sám. Každý skončili jinde.

Po otci mu zůstalo jen málo. Přesto s dědictvím nesměl nakládat. Bude mu vydáno v patnácti – nebo po absolvování aprobací.

Spěchal, co mohl. Zvládl to ve dvanácti letech.

Za odměnu dostal hubený podíl z posledního otcova obchodu a povinnost platit školné. Troje.

Odjel do Bjørkhallenu. Sourozence přehlásil tamtéž, aby se mohli občas vídat.

Bydlet spolu smějí, až mu bude jednadvacet nebo až získá pečeť.

Dokázal to v devatenácti.

Dostatečně včas, aby aspoň jim mohl dopřát zbyteček dětství.

 

___________________

 

― Opravdová tvář Prázdnoty ―

 

Téma: Nad propastí

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, den po sv. Janu 1540

 

„Druhý stupeň Prázdnoty, mistře Gellingere. Projdi na druhou stranu a přiveď odtud zvíře.“

Jakob se mistru Baldwynovi zdvořile uklonil a vstoupil do Mandaly. Přivítala ho známá alej holých černých stromů. Až tudy povede zvíře, uvidí element jeho, ne svýma očima. Jaké to asi bude?

Vystoupil z Prázdnoty před otevřenými vraty stáje. Zamlaskal na Lysku. Kobylka ochotně přišla a důvěřivě se nechala provést průchodem.

Tam zaryla kopyta do… ničeho. Tak to pro ni vypadalo: jako by se vznášeli nad bezednou propastí. Jen v dálce prosvítala kamenná obruba Mandaly.

Jakob kobylce zakryl oči a něžně ji přemlouval k jednomu kroku za druhým.

 

___________________

 

― Pozdní lítost ―

 

Téma: Zbytečná oběť.

Bjørkhallen, refektář, začátek léta 1544

 

Mistrovi Mandaly hořkla slavnostní večeře v ústech.

Gunnar je mrtvý.

Pohltil ho Oheň. Právě ten element, kterého se odjakživa nejvíc bál.

Měl jsem to předvídat. Měl jsem.

Ale já místo toho zasáhl, otevřel jsem před ním právě tuto cestu a ještě ho povzbudil, aby na ni vstoupil…

On měl správné tušení. Ale věřil mi, a tak šel.

Jak jsem si mohl myslet, že jsem silnější než vůle Pěti stromů Mandaly? Ona si vybírá. Já to měl jen poznat.

Jenže já na to byl příliš pyšný.

Co záleží na tom, že Ayreho nemám rád?

Gunnara jsem měl.

Tohle si nikdy neodpustím.

 

 

― Krůčky ke zkáze ―

 

Téma: Náhodné srážky atomů

sídlo gildy, cca 1545

(Pro Martian)

 

Prázdnota vřela.

Will jel jako šílený. Nechtěl to přiznat, ale ten cápek Gellingerů měl pravdu: nebylo nejchytřejší brát do Prázdnoty koně zvyklého na Zemi. Spolehlivá nebo ne, Frísa nedokázala zdejší temnou nicotu snést. Po pár mílích už uskakovala i před obyčejnými šepotálky tak divoce, až málem převrhla vůz. Will jí domlouval slovem i bičem; marně.

U Augberského uzlu se jí konečně povedlo prokopat do vytoužené Země.

Z nezabezpečeného průchodu vyletěly živé kameny. Trhaly nicotu Prázdnoty na kusy a samy v ní bezcílně zanikaly. Uzel se začínal hroutit.

Zjančená kobyla se dala na útěk.

Do gildovních stájí dorazila sama. Vozku nenašli.

 

_____________

 

― Práce čtenáře srdcí ―

 

Téma: Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa!

sídlo gildy, cca 1545

 

Číst srdce člověka vždycky bolí.

Jakobova práce je stát za starším kolegou, mlčet a poslouchat. Slyšet nevyřčené.

Prověřují nové vozky.

Většina z nich jsou nestudovaní prosťáčci. Gildě to nevadí. Ke starosti o zvířata a náklad bůhvíjakou chytrost nepotřebujete.

Zato nutně musíte být z jednoho kusu.

Mezisvětí dovede člověka rozleptat.

„Proč?“ ptá se Jakobův kolega dalšího mládence a ten začne bájit o cizích zemích, o dálkách, o koření. Jakob mlčí a poslouchá a vnímá za mladíkovým horováním roztřepené konečky zničených vztahů, přeřezaná lana nesplněných povinností, chvat útěku. „Až na konec světa,“ zapřísahá se mladík –

– a Jakob smutně zavrtí hlavou.

Tohoto ne.

 

___________________

 

― Varování ―

 

Téma: Šli tři, šli dva, šel jeden

sídlo gildy, cca 1545

 

Vozka si nervózně žmoulal zvětšené klouby na rukou. „Vídám tam… divný věci, pane.“

„Při průchodu do Mezisvětí člověk vídá paobrazy běžně,“ snažil se ho uklidnit Jakob. „Než si oči zvyknou…“

„Ale… Já tam vidím sám sebe, pane. Dvakrát. Jeden ten já je mladší, cápek, takovej vytáhlej a vykulenej…“

Jakob si podepřel bradu rukou. Tohle bylo opravdu podivné. „A ten druhý?“

„Staroch, pane. Shrbenec.“

Jakob si zamyšleně mnul tvář.

„A víte co, pane? Když jsem vyjížděl teď posledně, mladej mně zmiz. A při návratu, pamatujete, jak to bylo těžký, že? Tam mě vopustil i staroch.“

Jakob kývl. „Chápu. Přestanete jezdit. Okamžitě.“

 

___________________

 

Oheň

Soukromě jim říkal rarášci.

Bytosti z Mezisvětí samozřejmě neměly jména, ale Ayre dávno věděl, že většina hrůzy z neznámého spočívá v jeho cizosti. Pojmenuj to – a stane se to známým: tahle poučka se tradovala už od Zakladatelů.

Dobývali tak Mezisvětí kousek za kouskem, generaci za generací: tahle nevysvětlitelná černota dva dny cesty od chrámu Vzduchu směrem ke Světlinám je přece Díra, na trase Vodou mezi třicátým a dvanáctým vratikamenem leží Vír a ty stíny, co do něj padají, jsou Osamělé duše… Nepřestaneš se bát, to ani nesmíš, zdravá porce strachu udržuje člověka v Mezisvětí naživu, ale už to bude známý strach. Očekávaný. Neztuhneš jako králík před lovcem.

Protože nic jiného v Mezisvětí nejsi. Jsi jen drzý vetřelec ve světě bytostí stejně silných jako nepochopitelných. A když si nedáš pozor, staneš se jejich kořistí.

Ty bytosti nemají jména. Nebo aspoň nemají lidi dostatečně rády, aby jim svá jména svěřily.

Ale každý Mistr Mandaly jim nějak říká. I když jen docela tiše, protože jména mají velkou moc, dokonce i ta v žertu darovaná, a žádný Mistr by nechtěl, aby se tyhle bytosti skrze neopatrně vyřčené slovo naučily to, co umí on: podle své vůle rušit nebo posilovat blánu mezi světy.

Možná se i jejich přezdívky tradovaly stejně jako názvy míst. Ayre nevěděl. Mistr Hjalmar mu svá jména pro bytosti Mezisvětí nesdělil.

Takže jim Ayre soukromě říkal rarášci. A neměl je rád.

Původně se Ohně příliš nebál, dokonce se mu líbilo pozorovat, jak se ohnivé Stromy v Mandale obalují květy, ale před osmi lety uviděl jejich druhou podobu, tu hořící. Pozoroval svého přítele, staršího a nadanějšího žáka mistra Hjalmara, jak se brodí závějemi jemného popela na kopec k chrámu, kde měl být zasvěcen. Jak se snaží kličkovat mezi padajícími větvemi, jak si chrání hlavu proti plamenům. A nakonec zjistil, co mu ohniví mužíčci nachystali v chrámu za zkoušku.

Hranici a kůl.

Gunnar tehdy zkouškou neprošel. Mandala vynesla zpátky do světa jen jeho ohořelé tělo.

A mistru Hjalmarovi zbyl jako možný nástupce jen Ayre. Ten, kterého učit nechtěl.

Chodili kolem sebe celých osm let velmi opatrně. Žádný z nich druhému ten den ani slovíčkem nepřipomněl. Hjalmar chladně a korektně vykonával svou práci a Ayre se vzdal všemožných legrácek a recesí a jen se učil, zarytě, neústupně, kde nestačila hlava, tam přinutil k zapamatování tělo. Přesto mezi nimi ta smrt ležela jako kámen, jako věčná výčitka.

Protože Gunnar se tehdy Ohně bál – a mistr Hjalmar to měl vědět.

Ayre se Ohně už také bál. A rarášky, jeho obyvatele, ze srdce nesnášel. Vlnotváře, bytosti Vody, pro něj byly krásné. Vzdušní cipísci mu hvízdali písně, kterým dokázal naslouchat celé hodiny. Stínům v Prázdnotě se uměl obratně vyhnout a někdy měl pocit, že i oni se vyhýbají jemu. Tvářníci z hlubin Země ho mnohostí svých podob spíš mile překvapovali než děsili. Ale rarášky považoval za zákeřné. A právě proto nezopakoval Gunnarovu chybu a nenechal si ten element až na poslední zasvěcování.

A stejně to nebylo nic platné.

Vracel se z posledního chrámu, hlavu lehkou, jak to po úspěšné zkoušce bývá; sestoupil z kopce a prošel mezi Stromy obalenými mladým, svěže zeleným listím. Stál po kotníky ve Vodě. Už stačilo jen vylézt na kamennou obrubu Mandaly a bude zpátky v tomto světě. Mistr Hjalmar k němu dokonce natahoval ruku.

A pak bylo rázem všechno jinak.

Svět se převrátil, Ayre náhle stojí na pevné dlažbě nádvoří a Hjalmar je daleko, hluboko v Mandale, pod nohama žhavé oharky větví, zoufale ze sebe setřásá ulpívavé tlapky s plamínky za každým drápkem. Možná křičí, možná volá o pomoc; není ho slyšet.

A každý z rarášků má pod ohnivou kšticí Gunnarovu tvář.

Bjørkhallen, konec léta 1552

 

― Jako ručičky orloje ―

Téma: Poslední hodinka.

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, konec léta 1552

Od toho dne, co Ayreho přijal jako žáka, ne jen formálně, ale doopravdy, v srdci, se Mandala chovala jako výtečně seřízený hodinový stroj. Žádné výstřelky, žádné otevírání nových úrovní, když Ayre jen prošel kolem… žádné další oběti. Zpočátku si to Mistr Mandaly neuvědomoval: trápil se pro Gunnara, vyčítal si zbytečnost jeho smrti, svou předpojatost. Ale čím dál postupovalo Ayreho zasvěcování, tím víc to bylo zřejmé.

Mandala byla spokojená.

Tak si to aspoň Mistr vysvětloval.

Dnes tedy zprostředkuje Ayremu poslední zasvěcení.

Přistoupili ke kamennému kruhu.

Roztočil se jako ciferník orloje a Mistr rázem věděl, co uviděl Gunnar, než tenkrát vkročil dovnitř.

 

 

― Dva dny dlouhá noc ―

 

Téma: Pořádná kára

Bjørkhallen, refektář, zimní slunovrat 1547

 

O zimním slunovratu se bjørkhallenští scházejí v refektáři, celou noc bdí a vyprávějí příběhy. Každý z nich musí být dokončen. Jinak se slunce nevrátí a svět pohltí temnota.

Toho roku měli vzácného hosta, povozníka z jižních krajů.

„Poikilos z Kyrény chtěl vůz, jaký nemá nikdo jiný. Postranice udělal ze vzrostlých jasanů, kola z kmenů baobabů a oj ze staletého dubu. Vůz byl nesmírně těžký, dokázali s ním pohnout jedině masožraví koně z Bellerofontova chovu.“

Vypravěč se napil medoviny. Víčka mu nebezpečně klesala.

„A dál?“

Cizinec mlčí.

„Skončil špatně,“ improvizuje rychle Mistr paměti. „Jednou usnul ve stáji a koně ho sežrali.“

 

___________________

 

― Mistr divokých tvorů vypráví ―

 

Téma: Nesmrtelný strýček (bajka)

Bjørkhallen, refektář, zimní slunovrat 1549 (nebo třeba i jiný rok)

 

Kdysi dávno doplul jeden atlantský kocour do Egypta. Tamní kočky si ho prohlížely s velkou nedůvěrou.

„Kdes přišel k těm křídlům?“

„Máš divný ocas. Syčí na mě, div mě nekousl.“

Atlanťan však dobře lovil a o úlovek se ochotně dělil, takže egyptské kočky souhlasily, že je vlastně jejich příbuzný a smí zůstat.

Zatímco ostatní kočky stárly a umíraly, okřídlenému kocourovi jako by se čas a nemoci vyhýbaly. Ovšem když to chtěl kočkám vysvětlit, vyděšeně couvly.

„Jsi černokněžník, zrůda, kočkožrout! Táhni pryč!“

Přijal jméno, které mu daly v hněvu, odešel do Persie – a svou magii a umění si odnesl s sebou.

 

___________________

 

― Mistr paměti vypráví ―

 

Téma: Masožravky

Bjørkhallen, refektář, zimní slunovrat 1549 (nebo třeba i jiný rok)

 

„Stalo se za vlády krále Håkona V., že zas jednou táhla vojska krajem, aby upevnila královskou moc. Většina oddílů v našem kraji prošla v míru a nevědomosti kolem řeky Ranelvy, jen jeden mladý, povýšeníchtivý velitel vedl své muže průsmykem u Vlčích jam. Slyšel totiž, že tam najde svobodné vesnice a prý i jakýsi hrad, který je chrání.

Vešli samozřejmě do Šelestilesa a téměř všichni padli do jeho sítí. Koho nezahubily skály a voda, toho dostali vlci. Jenom ten velitel došel až k bjørkhallenským hradbám.

Pokusil se je přelézt, ale hrubě podcenil apetit naší potočnice žravé. Užrala mu nohy v kolenou.“

 

___________________

 

― Tanec jiného světa ―

 

Téma: Ples příšer

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, zimní slunovrat 1547

 

O zimním slunovratu, v tu dlouhou, zdánlivě nekonečnou noc, kdy jsou všichni ostatní bjørkhallenští shromáždění kolem ohně v refektáři a vyprávějí si příběhy, chodí Mistr Mandaly po Nádvoří. Se západem starého slunce pošle Draky na hradby a zavře brány.

Ta dlouhá noc bez naděje, kdy i mrtví spí tak hluboce, že je nelze probudit, je právě tou nocí, kdy se v Mandale objevují bytosti z Mezisvětí. Tančí mezi jejími Stromy: ohniví chlapíčci, vlny s proměnlivou tváří, větroplachové, oživlé kameny. A šepotavé stíny Prázdnoty. Proplétají se v překrásných obrazcích. Zpívají.

Lákají.

Mistr mlčky obchází Mandalu a hlídá.

Nesmí je pustit ven.

 

___________________

 

― Věčná bitva ―

 

Laskavá invaze (pověst)

Bjørkhallen, refektář a věž Nevěž, zimní slunovrat 1547

 

Za zimního slunovratu, kdy slunce jen tak blikne na obzoru a pak se nad hradem rozklene noc dlouhá dva dny, v čas, kdy jsou příšery z jiných světů nejsilnější a brány mezi světy nejslabší, se všichni bjørkhallenští a všichni jejich hosté shromáždí v refektáři, zapálí velký krb a zahájí hlídku. Oni uvnitř a Mistr Mandaly jediný venku. A aby nikdo neusnul, vyprávějí si příběhy.

V určitou chvíli se mistr hvězd nakloní k mistrovi paměti, ten vstane a řekne:

„Pojďte, už je čas.“

Projdou pak mlčky hradem až k oltáři Všech bohů. A tam mistr paměti vypráví poslední příběh celé noci.

 

„Uběhl rok světa a slunce, jiskra věčného ohně žhnoucí v ledové lebce, bylo unavené a nemělo už sílu vystoupat na oblohu. Kleslo tedy za svět a padalo dál a dál, do říše ledu, kam odcházejí mrtví. Bylo tak slaboučké, že nedokázalo ani ten led rozpustit, ani tu říši prozářit. Nořilo se do mrákot, kde mrzne dech a srdce se zastavují, padalo nejdříve mezi stíny lidí, pak zvířat a nakonec stromů.

A dole, mezi kořeny největšího ze stromů, už zcela chladné a vyhaslé, propadlo do říše ohně.

Tam se naplnilo čerstvým plamenem a s novou nadějí vystoupalo nad náš chladnoucí svět.“

 

„Pohleďte!“ zvolá v tu chvíli mistr hvězd.

A opravdu, nad jižním obzorem se z říše ohně právě vynořuje mladé slunce.

Tehdy se ke svým vrátí Mistr Mandaly a řekne: „Naše hlídka skončila.“

A unavení lidé jdou do svých příbytků, mnozí z nich klopýtají, rodiče nesou své děti, mladí podpírají starce.

 

___________________

 

Příběh Mandaly a Mezisvětů nemá konec, leda by měla konec samotná existence jsoucna, ale pro dnešek bychom se mohli zastavit tady a podobně jako bjørkhallenští se vrátit do svých domovů.

 

V dalších vyprávěních se nám začnou pomalu jednotlivé nitky svazovat do celé tapisérie, tak se těšte.