Dnes se vrátíme tam, kde jsme prakticky začínali. Pamatujete si na povídku Léčitel? Tyhle drabblíky vznikly dřív než ona (a některé z nich jsem pak v textu lehce pozměněné využila).

 

Anzelmovy drabblíky na sebe navazují až neskutečně přesně. (Nevím proč. Podobně se chovají drabblíky s Lisou.) Takže dnes nebude propojovací text, ale zato najdete na konci krátkou povídku. Byla psaná jako dárek pro člověka znalého kontextu; proto ta řádka drabblíků před ní.

 

 

― Před svatbou ―

 

Téma: Tenký led

Jabłunské, 1534

 

„Ale tohle se maminka nesmí dozvědět.“

Karol si skousl ret.

Aniela utrhla kopretinu, rozpačitě s ní točila v prstech. „Pochop, máma je… hodně pobožná. Půjde to s ní, uvidíš, jenom nesmí vědět, že jsi… Myslela by si, že jsi kdovíjaký černokněžník, víš. Rozumíš, viď?“

Přivinula se k muži po svém boku. Já si nic špatného nemyslím, já tě mám přece ráda a chci tě, ujišťoval ten pohyb.

Karol ji objal kolem ramen. „Nic se nedozví. Leda…“

„Co?“

„Leda byste měli v rodě nějakého čaroděje i vy. Pak by naše dítě mohlo…“

„To nemáme,“ zavrtěla ulehčeně hlavou Aniela.

Jenže se mýlila.

 

___________________

 

― Každá rada drahá ―

 

Téma: Ach ty kalorie

Jabłunské, dům Janeciů, jaro 1544

 

„Kam to jen všechno dáváš, Anzelme.“ Potřásla hlavou a přisunula k vnukovi třetí porci kaše. „Tolik jí, a přitom ti vůbec neroste, Anielko. Jestli on nemá tasemnici. Měli bychom ho nechat týden hlady a pak by mu Karol měl dát česnek v oleji, to pomůže. Myješ si ruce před jídlem, Anzelme?“

Anzelm rychle polkl. „Mhm… ano, babičko.“

„Myslím, že se znepokojujete zbytečně, maminko,“ zabručel smířlivě Karol. „Hodně běhá po venku, proto je tak hladový. Ale dobře… Přidržím ho víc doma. Začnu ho učit číst a psát.“

Aniela se na manžela stísněně usmála.

Jen oni dva věděli, že chlapce vyčerpává magie.

 

________________________

 

― Odpolední beseda ―

 

Téma: Co je doma, to se počítá!

Jabłunské, lavička před farou, konec jara 1546

 

Ale tak manžel on je dobrý, velebný pane, to nemůžu říct. Aspoň naše Anielka si nestěžuje, a k nám on je vždycky slušný, všechna čest. Zprvu jsem si myslela, že ten drogistický krámek, že to není nic pro naši Anielku, však sám víte, jaká je to zbožná dušička, a takové teď skoro čarodějnictví… Ale nakonec to je křesťansky vedený podnik, viďte, velebný pane? A ten její Karol má přece jen dobré drogistické zkoušky i praxi dobrou, úspěšnou…

Jen to jejich děcko se mi nepozdává, však víte, malý Anzelmek. Takový je vám divný, po všech čertech lítá, s bylinami si povídá…

 

_________________________

 

― První kamínky laviny ―

 

Téma: Motivační dopis

Jabłunské, konec léta 1546

 

Vaše Excelence,

buďte, prosím, ujištěn, že v případu toho chlapce, o kterém jsme mluvili, nejde o žádnou čarodějnickou praxi ani ze strany jeho, ani ze strany jeho rodiny. Dle mého soudu je hoch pouze posedlý. Již jsem zahájil potřebné procedury a doufám, že budou mít, s pomocí Boží, co nejdříve žádoucí účinky.

S úctou Váš oddaný etcetera.

– – – – – – – – – – – – – – – –

Otče,

domníváme se, že Vaše péče je příkladná. Přesto považujeme za nutné poslat Vám našeho spolehlivého…

… etcetera…

… přijměte jej…

… etcetera.

– – – – – – – – – – – – – – – –

Mistře gdaňský,

s naším Anzelmem je zle, a prý sem má dokonce přijet inkvizice. Mohl bych Vám ho na čas svěřit?

Karol Janecius

 

_________________________

 

― Pozdě ―

 

Téma: Komu není rady…

Jabłunské, časný podzim 1546

 

„Anielo, musíme pryč.“

Neříkal jí to poprvé, ale tentokrát už nevypadal, že ustoupí. Police v komůrce, jindy plné knih a svazků sušených bylin, zely prázdnotou. U dveří stály tři truhly.

Rozechvěl se jí ret. „Ale, Karole… kam? Nemůžu… Maminka… Maminku by to zabilo…“

„Tvoje paní matka…! Anielo, a náš syn?! Nevidíš, že ho ničí už jenom ty modlitby? Nač chceš čekat – až sem dorazí inkvizice?“

Malý Anzelm se oběma rukama držel máminých sukní. Jeho šedivé oči pulsovaly nedětskou bolestí.

Karol vytahal truhlice na dvorek, vyhrábl v zemi jamku a všechny tam postupně zanořil.

„Anielo…“

Na dveře krámku dopadla těžká pěst.

 

_________________________

 

― Neohlížej se ―

 

Téma: Léčba šokem

Jabłunské, časný podzim 1546

 

Táta se ho dotkl – a z malé jamky v zemi byl tunel.

„Utíkej. Neohlížej se.“

Sotva Anzelm udělal pár kroků, na temeni hlavy se mu rozhořela taková bolest jak nikdy, ani když ho Otec Sebastian kropil svěcenou vodou. Nedokázal se pohnout.

Za ním se ozvala rána.

Anzelm se otočil.

Táta se zapotácel, začal padat; z úst mu vyletěly rudé korálky krve. Přistály v Anzelmových vlasech hned vedle máminých slz. Tátova ruka smazala konec tunelu.

Anzelm zůstal sám.

Sklonil hlavu do dlaní. Bezděčně promísil slzy a krev, rozetřel si je po prasklině v magické pečeti.

Bolest pominula.

Naslepo klopýtal dál. Plakal.

 

___________________

 

― Útěk Zemí ―

 

Téma: Malí a oškliví

Kruh Země na cestě mezi Jabłunským a Gdaňskem, časný podzim 1546

 

„Utíkej,“ řekl mu táta.

Teď, když byl táta mrtvý a díra zpátky na svět setřená, už Anzelmovi nic jiného nezbývalo.

Nejdřív klopýtal naslepo, neviděl přes slzy. Potom začala být cesta hrbolatější, takže několikrát zakopl a natloukl si. Vytřel si pěstmi slzy z očí. Popotáhl.

Hrubý tunel lemovaly spousty malinkých potvůrek. Ty žížalovité měly dlouhatánské hmatové vousy. Další připomínaly připosražené trpaslíky s rozšklebenými tlamami. Ještě další vypadaly jako kamínky s očima; když se pohnuly, zachřestilo to.

„Vy jste ale škaredí,“ zašeptal Anzelm.

Nemyslel to zle.

Vtom otevřel oči balvan velký jako dům. „Vážně?“ zaduněl.

Anzelm zaječel a rozběhl se o život.

 

___________________

 

― Anzelmův pláč ―

 

Téma: Ledová voda (double drabble)

Gdaňsk, podzim 1546

 

Chlapec s očima šedivýma jak moře sedí v okně a bez hnutí zírá ven, sleduje vlnu za vlnou, jak se vždycky přižene, rozhrkotá pod sebou kamínky, vyběhne nahoru k naplavenému dřevu, tam se zlomí, nechá za sebou pěnu a sama ustoupí zpět, splyne s nekonečnem slané vody. Chlapec tak sedí už týden. Nemluví. Nejí. Večer se nechá vzít za ruku a dovést na lůžko; tam se roztřese, jako by se bál, že ho pevné zdi kliniky pohltí.

Uklidní se jen, když pozoruje věčně proměnlivé podzimní moře.

Mistr gdaňský si začíná zoufat.

Nejdřív si myslel, že chlapec zešílel bolestí následkem exorcismu. Ale chlapcova pečeť je nedotčená. Fyzicky je naprosto v pořádku.

Podepsala se na něm otcova smrt a nezabezpečený průchod Zemí.

Mistr Mandaly vidí věc jednoduše. „Zemi odplaví Voda.“ A ať si to léčitelé pochopí, jak chtějí.

Mistr gdaňský vezme chlapce na mořský břeh. Svlékne ho a vstoupí s ním do vln. Nese ho dál a dál, až sám stěží dosáhne na dno. Voda je ledová, dobrovolně by se nekoupal. Sotva cítí vlastní ruce.

Náhle se přižene velká vlna a vytrhne mu chlapce z náruče.

Když se oba šťastně vyškrábou na suchou zem, chlapec se mistra chytí a konečně se rozpláče.

 

___________________

 

― Teď jez. Plakat můžeš později ―

 

Téma: Sněz mě

Gdaňsk, klinika Mistra gdaňského, časné jaro 1547

 

Paní Jadwiga už nevěděla, co tomu chlapci naservírovat.

Kaši… aspoň polykal, když ho někdo krmil. Občas. A občas ne: pak mu museli utírat bradu jako nemluvněti. A přitom se z misky tak smála, krupicová nebo ovesná, posypaná skořicí, s jezírkem másla a lžící medu uprostřed. Ale chlapci neříkala vůbec nic, jen se díval těma svýma šedýma očima kamsi za obzor…

Dnes zkusila chlebové bochánky, ještě horké z pece, rozkrojené a s hrudkou másla. A mléko s hřebíčkem.

„Já mu to odnesu,“ nabídl se ten tichý učedník v černém.

Vrátil tác prázdný.

„Jak se ti to povedlo?“

Severin se pousmál. Neodpověděl.

 

___________________

 

― A takové to pak už bylo napořád ―

 

Téma: Biografie (jedné postavy)

Gdaňsk, pobřeží pod klinikou, léto 1547

 

Nepamatuje si, co bylo předtím.

Vzpomíná si na svět až od té chvíle, kdy ho spláchla velká vlna. Kutálela jím přes pláž a na moře, šedá a bílá jako on sám. Hrabal se na vzduch, kašlal a prskal. Mokrý kožich ho táhl dolů. Ale nakonec ucítil pod nohama pohybující se kamínky.

Vylezl kousek od hromádky šatů.

Patřila chlapci s hojivýma rukama. Anzelmovi.

Chlapec z něj vymačkal vodu, vrátil mu dech. Později mu nosil kousky masa a hráli si spolu. To byl pro Barnabáše život. Pes potřebuje k někomu patřit.

Takže když pro chlapce přijela dračí loďka, Barnabáš neváhal a naskočil.

 

___________________

 

― Poslední otevřený sněm v Gdaňsku ―

 

Téma: Houstone, máme problém!

Gdaňsk, hospoda Cechu alchymistů, podzim 1547

 

Poslední slova mistrovského slibu ještě rezonovala sálem. Čerstvě inaugurovaní přijímali gratulace od svých přátel, kolegů a mistrů… vlastně nyní už také kolegů, někteří si prohlíželi své nové pečetě, jiní podepisovali prohlášení, že ještě hodlají pokračovat ve studiu. Objevily se číše, začínalo se nalévat víno.

„… váš argument ohledně terapie magickým obalem je velice zajímavý, pane kolego. Možná byste…“

„… rád, že se těšíte tak dobrému zdraví…“

„… vás pozvat do Marienburgu. V srpnu…“

Mistr gdaňský sedí ve svém předsednickém křesle a spokojeně naslouchá útržkům vět, které vyplavou nad běžný šum hovoru.

Náhle zazní chvatné kroky.

„Mistře gdaňský! Někdo nás zradil! Jde sem inkvizice!“

 

___________________

 

― Bezhlavý úprk ―

 

Téma: Muž přes palubu

Gdaňsk, hospoda Cechu alchymistů a nábřeží kousek od ní, podzim 1547

 

„Mistře gdaňský! Někdo nás zradil! Jde sem inkvizice!“

Než se Severin stačil byť jen nadechnout, Leif mu vytrhl z ruky číši, chrstl mu víno do tváře.

„Zbláznil ses?! Co to…?!“

Leif ho razantně drapl za rukáv. „Pojď.“

A už ho vleče k… holé zdi.

Severin se vzepřel. „Takhle tu uvízneme! Copak nevidíš, kde jsou dve…“

„Pojď!“

Kapkami vína na zdi prosvitla jakási neznámá, zamlžená krajina.

„Co to…! Kam nás to…!?“

„Pojď!!!“

Prošli tou zvláštní mlhou a náhle jsou znovu ve známém světě, jen jinde: stojí na nábřeží.

Za nimi se ozývá střelba.

Leif zaúpěl a strhl je oba do moře.

 

___________________

 

― Rozpomeň se, Paní ―

 

Téma: Světlo

Gdaňsk, nábřeží, podzim 1547

 

Dopadli do vody – a hladina se zavřela. Najednou měli pod nohama pevnou zem. Znovu byli v té podivné krajině věčného deště.

„Žádná… jména!“ vyrazil ze sebe Leif – a omdlel.

Za clonami deště se začaly shlukovat… tvary.

Severin se bezradně rozhlédl. Kam má jít?

V dálce uviděl útěšnou stříbřitou záři. Zvedl bezvládného přítele a zamířil k ní.

Hladové stíny se stáhly blíž.

Severinovo zoufalství po dlouhých letech promluvilo slovy modlitby.

„Recordare, Virgo Mater…“

A náhle byla s ním, ta z oltáře v Glastonbury. Jemně mu položila ruku na paži.

„To světlo svítí na cestu mrtvým, malý mníšku. Ty potřebuješ projít tmou.“

 

___________________

 

NAHORU PROTI PROUDU

 

Dál po cestě proti proudu, řekli mu, a on tedy šel. Vykračoval si mezi kameny skoro tak velkými, jako byl sám, v ranečku na rameni pytlík mouky a dobře povázaný hrnec s nasolenými rybami, občas se vydrápal kousek do stráně, to když zahlédl ty úžasně sladké žluté nebo nakyslé červené bobule, jejichž jména si nedokázal zapamatovat, přestože mu je opakovali několikrát a přitom se jeho neobratným pokusům o nápodobu vesele smáli.

Pořád proti proudu, až dojdeš k mostu, řekli mu. Aspoň doufal, že jim rozuměl správně. Latinsky neuměl pořádně nikdo z nich, a tak se uchýlil k lámanému nářečí němčiny, jak ji pochytil v Gdaňsku. Jejich jazyk neznal. Občas v zoufalství sklouzl k rodné polštině, a to se na něj dívali už úplně nechápavě a on to hned zachraňoval horečným gestikulováním. Byl si skoro jistý, že říkali most. Ale pak dodávali ještě něco, pořád dokola opakovali jakési hrčivé slovo, které mu prostě nedávalo smysl. Stejně jako nerozuměl, když mu vysvětlovali, jak dlouho asi půjde. Tehdy nad tím pokrčil rameny: až k tomu mostu dojde, tak uvidí, a žádná krajina přece není úplně pustá, tak čeho se bát. Všude žijí lidi. Stačí jen přejít kopec nebo dva.

Až na to, že tady to zřejmě neplatilo. Tahle země pomalu začínala vypadat na krajinu devatera hor, devatera lesů a devatera řek, a všechny ty hory, řeky a lesy byly stokrát větší a divočejší než u nich doma v Jabłunském.

Šlapal proti proudu úzkou cestou stěží pro jeden vůz, po levici řeku, po pravici prudkou stráň. Za ním poctivě ťapal ten pejsek, co ho našel v Gdaňsku na pobřeží schouleného mezi naplaveným dřevem, celého mokrého a zmrzlého. Uprosil tehdy starého Mistra, aby mu dovolil vzít štěně dovnitř, a staral se o ně, dokud se neuzdravilo. Pak mu jednou uteklo a on ho obrečel. A potom se zas nečekaně vynořilo, zrovna když odrážel od břehu, a skočilo za ním do loďky.

Byl za jeho společnost rád. Nikdy nezapomene, jak před půldruhým rokem klopýtal sám Zemí, když do jejich vsi přišla inkvizice; a i když věděl, že ho loďka proveze Vodou spolehlivě – slíbila mu to mistryně z Narviku a starý Mistr mu to potvrdil a on Mistrovi věřil –, přesto se té cesty bál. Pejsek se bál taky, klepal se a kničel, a Anzelm ho vzal do náruče a utěšoval a pozapomněl tak na vlastní strach.

A teď, v horách, na téhle osamělé cestě, byl pes teprv neocenitelný pomocník. Slyšel a cítil mnohem lépe než Anzelm a chlapec se rychle naučil jeho smyslům věřit víc než vlastním. Když se pes zastavil a strnul, Anzelm hned hledal úkryt, i kdyby se kolem nehýbal ani lísteček; když se naopak neprobudil, přestože byla okolní tma plná skřípotu a praskání, Anzelm se taky cítil v bezpečí.

Instinkt jeho společníka se jim několikrát vyplatil. Jednou se tak vyhnuli obrovskému zvířeti vzdáleně podobnému jelenovi (Anzelm ho chvíli pozoroval z houští a hlavou mu běžel popis ze Zápisků Julia Caesara – est bos cervi figura a tak dál –, ale tohle zvíře nemělo jenom jeden roh rozvětvený na konci do dlaní, takže to nemohl být sob, a rozhodně mělo v nohách klouby, Anzelm viděl, jak se ohýbají, když zvíře scházelo k řece pít, takže to nebyl ani los) a jednou velkému medvědovi. A dvakrát se taky nad řekou v noci prohnalo cosi, co bušilo do vzduchu jako nějaký obří pták nebo obrovský netopýr. Anzelm i pes zůstali zalezlí ve škvíře mezi kameny, zakutaní v plášti a tichounko jako myšky.

Dál proti proudu a večer zas nasbírat dřevo na oheň, najít pěkný placák a na něm upéct placky, solenou rybu aspoň prohřát nad plameny, aby nebyla tak hnusná. Ne, syrová ryba prostě není jídlo, to Anzelmovi nikdo nevymluví. Dost na tom, že jí vůbec nějakou rybu.

Stýskalo se mu po máminých koláčích. A po zelňačce.

Máma je prý živá, říkal starý Mistr. Prý se po něm zkoušela ptát.

Nesměl na to myslet.

Večer se z řeky zvedala mlha, zahalovala celé údolí. Po té mlze, kterou zažil při plavbě Vodou, už Anzelmovi nepřipadala tak děsivá, jak by mu přišla dřív. Ale šla od ní zima. Nedávalo to smysl, před pár dny byly dožínky, tak jak to, že se den tak rychle krátí, jak to, že byla dnes ráno na zemi jinovatka?

Po prvním ránu, kdy se probudil s drkotajícími zuby, se naučil nalámat si na noc větve, aby neležel na holé zemi; a rozdělat oheň a dát vařit vodu na čaj ze smrkových letorostů, hned jak se vzbudí, ještě dřív, než si půjde opláchnout obličej.

Ano, a zachumlat k sobě pod plášť psa.

Ale noční mrazík taky popohnal toho malíře, co každý podzim zdobí lesy. Anzelm se teď cestou koukal víc kolem sebe než pod nohy, oči mu zářily a nadšeně se usmíval. V Gdaňsku nikdy tolik barev nebylo, Mistrova klinika byla hlavně bílá, písková a šedá. Na Kose stromy nerostly, kromě těch čtyř vysazených na nádvoří, a i ty museli chránit před větrem z moře, který se je snažil ohlodat.

To doma býval podzim takhle barevný. V Jabłunském. Mámě na zahrádce rozkvetly fialové astry a táta a on mezi ně nastavěli koše plné…

… nesmí brečet. Už brečel dost. Tak mu to přece řekl ten ošetřovatel oblečený jako mnich, ten, co neuměl polsky a mluvil s Anzelmem jenom latinsky, a i když byla jeho latina čistá (a rozhodně mnohem lepší než Anzelmova), bylo v ní slyšet dálku, ze které přišel. Iam satis flevisti, řekl mu, takovým tónem jako velebný otec u nich doma říkával Ite, missa est, a Anzelm si navykl ta slova v duchu opakovat, kdykoli to potřeboval. I teď. Poskakoval mezi obřími kameny, zpíval si iam satis flevisti, pejsek si našel kus klacku a pobíhal s ním nadšeně kolem a smutek se vzdal a zmizel a zůstala jen nádhera barevného lesa.

Rostou v téhle zemi taky jabloně?

Třetího dne se oteplilo a dalo se do deště.

Pršelo skoro půl dne, občas prudčeji, občas míň. Anzelm a pes vylezli do stráně, co mohli, a schovali se pod mladé smrčky. Pomohlo jim to jen na chvíli. Za nějakou dobu se déšť propracoval větvemi až k nim. Sklouzali tedy zpátky na cestu – Anzelm se chytal stromů, aby nesletěl do řeky, a pokaždé, když mu nečekaně ujela noha, zanadával a pes se po něm ohlédl, co to vyvádí, proč neleze po čtyřech a nezatíná drápy – a šli dál i v dešti. Anzelm se jen postaral, aby měl uzlík pod pláštěm. Rybám by namočení nejspíš moc neuškodilo, ale o mouku by přišel.

Plášť byl tkaný velmi hustě: nepromokal.

Možná byl i nějak ošetřený, kdo ví. V té vesnici byli přece i čarodějové. To oni poznali a přivolali Anzelmovu loďku, to oni mluvili jak s Anzelmem, tak s dračí hlavou na její přídi. To oni se taky vylekali, když uslyšeli slovo srozumitelné zřejmě kdekoli na světě: inkvizice. Předtím Anzelmovi nabízeli, že může zůstat, dokud nebude mít cestu do Bjørkhallenu někdo z nich, aby nešel sám; stačilo však říct inkvizice, a námitky ztichly a nechali ho jít hned, jak chtěl.

Kdyby nebyli nechali, byl by utekl.

Stejně jako utekl z Gdaňsku.

Už nikdy nedovolí, aby nějaký dospělý umřel jenom proto, že se zdržel, když zachraňoval jeho, Anzelma. Už nikdy, nikdy, nikdy.

Kdyby byl tohle věděl dřív, mohl být táta…

… nesmí brečet. A nebude.

Mistryni z Narviku takovou práci už nepřidělal.

Byli domluvení, že ho vezme s sebou do Bjørkhallenu, až se bude vracet. Beztak už je mu devět; a už je v pořádku; proč se školou otálet. Vysvětlila mu, jak to bude s tou loďkou, že ji řídí mluvící dračí hlava a tak všechno. Věděl, že loďka je tu kvůli němu; mistryně z Narviku uměla chodit Vodou jen tak. Říkala to.

A pak jela do města na tu slavnost.

Pár hodin nato Anzelm uslyšel starého Mistra volat, že je někdo zradil a poštval na ně inkvizici.

Běžel do pokoje, kde starý Mistr obvykle sedával, když měl zrovna volno. Doufal, že tam najde toho čaroděje, se kterým Mistr rád hrál šachy. A byl tam, stál u okna, poklepával prsty na parapet, mračil se a jeho krátce sestřižené vlasy vypadaly jako válečná helmice ještě víc než kdy jindy.

„Ve městě… inkvizice…“ vykoktal Anzelm.

„Slyšel jsem.“

„Tak já jdu,“ zamumlal Anzelm. Vycouval, tichounce za sebou zavřel a už pádil na břeh.

Ne, kdepak, myslel si spokojeně, jak teď šlapal proti proudu té kamenité řeky, tentokrát nikomu práci nepřidělal. Tentokrát nikoho nezdržel. Tentokrát utekl rychle a včas.

K večeru přestalo pršet.

Ale všechno bylo pořád příliš mokré, takže nedokázal zapálit oheň. A magií si pomáhat nechtěl. Věděl sice zhruba jak, ale taky věděl, že to ještě neumí ovládat, a nerad by vypálil celý les. Čili ho čekala studená ryba a žádné placky. Anzelm si párkrát ukousl, zašklebil se hnusem a dal zbytek psovi.

Pes proti druhé porci ryby námitky neměl.

Zato se bez pozvání nacpal pod plášť, jen co si chlapec lehl.

Anzelm zjistil, že mokrý pes hřeje skoro stejně jako suchý.

Další den dorazili k rozcestí.

Širší a vyježděnější cesta vedla od řeky pryč. Dál proti proudu pokračovala úzká stezička.

Anzelm se bezradně zadíval na psa.

„O tomhle neříkali nic, viď? O tom soutoku ano, ale o rozcestí ne. Že ne? Mluvili jenom o mostu. A most jsme neminuli…“

Pes k němu vzhlížel a nakláněl hlavu střídavě na jednu a na druhou stranu.

Anzelm se nerozhodně podrbal ve vlasech. Pamatuje se správně? Rozuměl správně? Snažil se najít nějaké vodítko.

Les mlčel.

Jenom tamhle u cesty se červenala záplava zralých bobulí. Anzelm se k nim nadšeně vrhl. Než se rozhodne, může se najíst. A třeba si natrhá i do zásoby. Tohle bylo rozhodně lepší než včerejší hnusná studená ryba. Jak tu můžou jíst tolik ryb?! Divná země.

Zatímco se chlapec cpal, pes hlídal. Větřil ve směru, ze kterého přišli, očichával úzkou odbočku i širokou cestu. Najednou se upřeně zadíval na širokou odbočku, celý se napjal a srst na hřbetě se mu zježila. Zavrčel.

Anzelm vzhlédl od keříku, který obíral, pustil těch pár bobulek, co držel, a sykl na psa: „Jo? Tak pojď, pojď, honem!“

Utíkali po úzké cestičce proti proudu, dokud chlapci nedošel dech.

Bylo to jeho třetí špatné rozhodnutí za poslední týden – a jediné, o kterém hned vzápětí začal pochybovat. Právem. Nemohl to vědět, ale kdyby byl zůstal na široké cestě, byl by se potkal s bjørkhallenskými dětmi Země. Sbíraly tam tytéž borůvkám podobné plody, na kterých si pochutnával i on. A bjørkhallenští mistři je poslali tímto směrem právě kvůli zprávám, které dostali z rybářské vesnice. O loďce a neznámém chlapci, který se ptal na cestu.

Aktivněji ho nehledal nikdo.

V Bjørkhallenu měli plno práce se dvěma dalšími uprchlíky z Gdaňsku, kteří na svém útěku prošli dost drastickým způsobem Vodou. Teď, po necelém týdnu, už Mistr Mandaly a mistryně z Narviku začínali opatrně doufat, že by mohli být v pořádku. A v Gdaňsku samém bylo několik mrtvých, několik zajatých čarodějů, které bylo potřeba dostat ze zajetí pryč, několik nekouzelných obyvatel křivě obviněných z čarodějnictví a hlavně ohromné pozdvižení.

Gilda gdaňských obchodníků utrpěla ztráty na životech i majetku a vřelo v ní jako v rozkopnutém vosím hnízdě. Měšťané se bouřili, že někdo zasáhl do jejich suverenity. Čarodějové tušili, že je musel zradit někdo z vlastních. Podezření se množila jako houby po dešti. Stejně jako přibývalo bezpečnostních opatření.

Těch přibylo i kolem Bjørkhallenu. Jistí… tvorové vycítili strach svých známých lidí a byli mnohem ostražitější.

Jediné, kam celý ten chaos nedosáhl, byla paradoxně klinika na gdaňské Kose, a to právě díky rychlému zásahu toho stříbrovlasého mistra, kterého Anzelm tehdy běžel varovat. Jenže tento zásah – okamžité uzavření všech přístupových cest – byl proti duchu, ve kterém starý Mistr gdaňský kliniku založil a vedl.

Zjistilo se, že z areálu těsně před položením bariéry zmizel jediný člověk, malý Anzelm, a že se zároveň ve městě ztratili dva učedníci toho stříbrovlasého mistra, a to jen chvilenku předtím, než vtrhli do sálu ozbrojenci, a že nikdo neví, kde by mohli být. (Oni tou dobou už bojovali o život a zdravý rozum v Bjørkhallenu, kde pro změnu nikdo netušil, proč a odkud tak neopatrně a zbrkle utíkali; alespoň dokud nedorazila i Brigitta z Narviku.) Mistr gdaňský se se svým dlouholetým přítelem pohádal a ten odjel, rozhněvaný a uražený, a přísahal, že jej ani jeho žáky už v Gdaňsku nikdo neuvidí.

Tohle všechno Anzelm nemohl vědět.

Šlapal úzkou stezičkou, přelézal velké balvany, kterých tu bylo mnohem víc, nikdo je neodvaloval, když sem spadly; tato cesta byla už dávno zrušená, nepoužívaná. Anzelm se nejdřív snažil jít co nejtišeji a naslouchal, jestli se za ním neozývají kroky. Ale nic tam nebylo, nikdo ho nepronásledoval. Postupně ho opatrnost zase přešla, zas se díval kolem sebe na krásné barevné stromy, sledoval, jak se v říčním proudu točí a předhání pár prvních spadaných listů, a broukal si. Řeka se tu hodně kroutila, z kamenů vyrůstaly opravdové hory, strmé a srázné, jakoby nožem vykrojené. Jeden jejich hřbet se natahoval kolmo do údolí jako mocná paže, jeho čelo shlíželo z druhého břehu přímo do řeky.

Anzelm byl cíli blíž, než tušil.

Sluníčko se pomalu nabodávalo na špičky stromů a on se právě začínal rozhlížet po dobrém místě na přespání, když uviděl most. Překračoval tu prudkou kamenitou řeku i část jejího údolí pěti úzkými, vysokými oblouky.

Anzelm zajásal a rozběhl se k němu. Přece jen se na rozcestí rozhodl správně!

Neměl pravdu. K mostu vedly obě cesty. Ta druhá, ta široká, byla kratší a pohodlnější, a sestupovala k němu shora. Odtud, z té užší, bude muset šplhat podél celého jednoho oblouku, od bývalého brodu až do poloviny srázu.

Pes věrně běžel s ním.

Balvanů přibývalo. A byly pořád větší a větší.

Náhle jeden z nich natáhl ruku.

Pes skočil. Všemi čtyřmi tlapami narazil do chlapcových zad.

Anzelm spadl. Ranec se mu svezl z ramene a odkutálel se. Chlapec dopadl na kolena a na dlaně. Jednu si rozřízl o kámen.

Trollova ruka chňapla.

Pes se vznesl do výšky. Skučel. Škrábal kolem sebe, kopal a snažil se otočit hlavu a kousnout, ale na nic nedosáhl a ruka ho svírala pevně.

Anzelm se obrátil. Vykulil oči. Tak tohle bylo to hrčivé slovo, kterému nerozuměl! Obr! Před tímhle ho varovali! A ten hnusák teď chce sežrat jeho psa! Anzelm vyskočil. Nahrábl hrst kamínků, začal je metat po trollovi.

„Pusť ho, ty potvoro!“

Troll nastavoval psa jako štít. Smál se.

Anzelm zaťal zuby, zahodil kameny a vrhl se na nepřítele pěstmi.

Troll líně natáhl volnou ruku.

Chlapec po ní šlehl vší silou svého vzteku. Tentokrát svou magii nehlídal.

Vypálila trollovi na ruce dlouhý bílý šrám. Tvor překvapeně zaskučel. Pustil psa a chytil se za zraněné předloktí.

„Jo!“ vykřikl vítězně Anzelm. Vycenil zuby. Bleskově se shýbl pro nový kámen.

Troll uhnul. Cosi řekl.

Anzelm mu nerozuměl. Ani se nesnažil. Kámen se rozpaloval jeho vztekem. Předtím chlapec chtěl jen odpoutat pozornost, vysvobodit přítele. Teď bude házet, aby ho ochránil. Aby zabil.

Troll znovu cosi řekl.

Nad údolím zabušila obrovská křídla.

Od řeky se ozvalo psí zakňučení.

Anzelm se ohlédl přes rameno. Kámen v jeho dlani pálil. Anzelm zaváhal, napřáhl se a hodil; spíš jen proto, aby se kamene zbavil.

Minul.

Už ho to nezajímalo.

Pes spadl do řeky. Snažil se sice plavat, ale prudký proud byl silnější. Strhával ho, tloukl jím o kameny a unášel pryč.

Anzelm se rozběhl a skočil za ním.

Než se stačil dotknout hladiny, uchvátily ho kamenné dračí pařáty.

Chlapec se kroutil. Snažil se vytrhnout. Zoufale mával rukama a kopal.

„Hej! Hej! Pusť mě! Můj pes! Nevidíš!?“

Drak přistál na okraji mostu. Sklonil hlavu k chlapci, jako by se ptal, co chce.

Anzelm ječel a ukazoval oběma rukama do proudu. Kdyby ho drak nedržel, byl by tam skočil znovu i z mostu.

Drak se tam nekonečně pomalu zadíval. Zavětřil.

Pes ještě bojoval, ale bylo jasné, že nad řekou nemůže vyhrát. Nesla ho ke změti balvanů a polámaných větví z padlého stromu. Trčely do proudu jako ostré zuby.

Drak vzlétl a zaclonil Anzelmovi výhled. Vír z jeho křídel přibil chlapce ke kameni.

Na konci mostu se objevil znovu troll. Držel Anzelmův ranec a vítězně jím potřásal.

„To je mi úplně jedno, klidně si to nechej, tu mouku i ty hnusný ryby a i ten hrnec, co v něm jsou, ale jestli jsi zabil mýho psa, tak tě rozsápu na kousíčky, ty potvoro, rozumíš?!“ řval Anzelm a hrabal se na nohy a doprostřed mostu. Ještě se nadechne a rozeběhne se na nepřítele a dá průchod všemu zoufalství, bude kousat a drásat jak o život.

Vtom se za ním ozvalo: „Co křičíš? On polsky neumí.“ A pak proud slov v té místní řeči.

Drak se vynořil z řeky. Nesl ve spárech psa. Ten jenom splihle visel a z kožichu mu crčela voda proudem. Spodní ostny na dračích křídlech ji rozprašovaly do vějířků.

Anzelm se otočil po hlase. Přes most k němu přicházela mistryně z Narviku.

Troll objal oběma pažemi ranec a cosi jí odpovídal.

Anzelm natáhl ruce. Drak mu do nich položil psa. Anzelm mu zabořil obličej do srsti na krku.

Dýchal.

Anzelm klopýtl a byl by přepadl, kdyby mu drak nenastavil křídlo.

Chvíli jen tak stál a trochu se kymácel, v náručí těžkého, mokrého psa. Pak mu došlo, že už je po boji. „Díky,“ řekl drakovi a omámeně zamrkal. Potom si uvědomil, že pořád mluví polsky. Zamyslel se. Přejít na latinu bylo najednou strašně těžké. Ale nakonec si vzpomněl. „Gratias.“

Drak zafuněl.

Mistryně z Narviku se pořád dohadovala s trollem. Ukazoval jí svou ránu a Anzelmův ranec.

Pes se chvěl.

Anzelm znovu zamrkal. Dřepl si, položil psa a dal mu ruce na hřbet. To ho probralo, najednou věděl, co je třeba. Shodil plášť a začal jím psa třít, aby ho zahřál a osušil. Ten se nebránil, jen ležel a oddychoval, a když se mu chlapcova ruka mihla kolem čenichu, olízl ji. Anzelm si vzpomněl na starého Mistra a začal po jeho vzoru zvíře prohmatávat, hledal zranění. Cítil, jak mu z konečků prstů proudí teplo a jak pes pod jeho dotyky okřívá. Usmál se. Pracoval dál.

Ani si nevšiml, že je kolem ticho.

Vzhlédl, teprve až se ujistil, že pes nemá nikde nic zlomeného, a až se mu povedlo vytřít ho skoro do sucha.

Troll zmizel. Asi zalezl zpátky pod most. Zato mistryně z Narviku chlapce pozorovala a nesouhlasně se mračila.

„Ty ses rval.“

Anzelm se stáhl, svraštil rty a neodpověděl.

„S naším strážcem. Zranil jsi ho. Nekontrolovanou magií.“

Anzelm mlčel. Nebude se vymlouvat.

„Vyděsils rybáře v Røssvollu bláboly o inkvizici. Mysleli si, že je ti v patách. Přitom jsi věděl, že to není možné.“

Anzelm pořád mlčel.

„V Gdaňsku jsi utekl a nepočkal jsi na mě. Hledala jsem tě skoro půl dne. Málem jsem kvůli tobě přišla pozdě, když mě potřebovali tady.“

Anzelmova ruka zajela do psí srsti a sevřela. Pes k němu otočil hlavu.

Mistryně z Narviku si povzdechla.

„Doufám, že příště budeš aspoň trochu přemýšlet, než něco provedeš.“

Anzelm sklopil oči.

„Tak vstaň a pojď domů.“

Bjørkhallen, údolí Grønfjellågy, podzim 1547

___________________

 

A ještě epilog:

 

― Pamatuj ―

 

Téma: Cena za štěstí

Krakov, cirka 1550 – 1554

 

Aniela přečkala povinné roky vdovství v jakémsi mlčenlivém snu. Pak svlékla smutek a do půl roku se provdala znovu.

Co nejdál od svojí matky.

Do Krakova.

Rozsvítila velký, tmavý dům svého muže novými závěsy, naleštila všechno dřevo. Celý jej prozářila svou tichou láskou.

Zdálo se, že je šťastná.

Jen už vždycky nosila Karolův pečetní prsten. A v květináči za oknem mívala měsíček a šalvěj. Často ji bývalo vidět, jak stojí v okně, záclonu odhrnutou, nevšímavá k dění na ulici, obličej skloněný ke květinám, a vdechuje jejich hořkou vůni.

Oranžový, každoročně podsévaný měsíček za Karola.

Modrou vytrvalou šalvěj za malého Anzelma.

 

___________________

 

― Stále příliš mladá ―

 

Téma: Nejsme na to už moc staří?

Jabłunské, cirka 1580 (?)

 

Bylo jí padesát a neměla jediný šedý vlas.

Každé ráno si schovávala tmavé copy pod šátek, pečlivě zastrkovala neposlušné pramínky. Myla je nejhrubším mýdlem, splétala tak silně, až ji bolely. Nevedlo to nikam.

Bylo jí šedesát. Její vrstevnice začínaly umírat; ona sama neznala ani obyčejné nastuzení, natož loupání v kříži. Každou sobotu večer drhla podlahy v kostele. Aby na mši vypadala aspoň trochu… uvěřitelně.

Děsilo ji, že za tím jsou nějaké čáry. A nemohla se svěřit nikomu, snad jen dceři. Jenže Aniela se v Jabłunském už neukázala.

Bylo jí osmdesát a pořád nepotřebovala hůlku.

Zeť ji pozval na Anielin pohřeb.