Abychom získali kontext pro sérii drabble nazvanou „Pouť bratrů z Glastonbury“, nahlédneme nejprve do slovníku.

 

 

Avalon

Jedna ze tří škol, které vznikly po útěku z Atlantidy, a jediná z nich, která se udržela dost dlouho, aby se dočkala pečeti. (Současný systém pečetí je relativně mladý, avalonská pečeť je jedna z nejstarších evropských magických pečetí vůbec. Dříve se používal systém tzv. magických podpisů – přímých otisků magie.)

Pro Avalon bylo typické, že vzdělával dívky i chlapce (v pozdějších letech však odděleně), zachovával starou víru ve Trojitou bohyni (v pozdějších letech nazývanou Naše Paní) a kromě magických znalostí předával i znalosti rituálů. Studium se soustředilo převážně na magická umění, to místo, které dnes patří uměním liberálním, zastávala v Avalonu výuka historie, starých jazyků a starých rituálů. Vyučovacím jazykem byla ke konci stará keltština.

Škola je od 9. století zrušená, za jejího obnovitele a dědice se považuje jednak Glastonbury (formální dědictví včetně pečeti), jednak Bjørkhallen (duchovní odkaz). Říká se, že když někteří z avalonských mistrů zhruba sto let předem vytušili blížící se zkázu, odešli se souhlasem školy na sever hledat příhodnější místo k životu. Jejich žáci pak založili Bjørkhallen.

 

Glastonbury

Zhruba dvě století po zániku Avalonu, když už zprávy o krutostech spáchaných při jeho rozvrácení nepůsobily tak čerstvou bolest, se rozptýlení mistři z Británie rozhodli vrátit se na staré místo a školu obnovit. Zjistili, že chrám postavený kdysi nad Artušovou hrobkou stále stojí a dokonce se k němu pořádají poutě. To jim bylo vhod, poskytovalo jim to dobré vysvětlení pro příchody a odchody neznámých lidí.

Méně příjemné zjištění bylo, že staré jezero se proměnilo v bažinu, přes kterou nebylo možno najít žádnou trvalejší cestu. Na starý ostrov se tak nebylo možno dostat a čarodějové byli nuceni vybrat si jiné místo k usídlení. Zvolili nižší kopec stranou od osady i cest, obklopený ze tří stran bažinou, s výhledem jak na věčně zamlžený starý ostrov, tak na dřevěný chrám. Zpráva o znovuotevření školy se po Ostrovech rychle rozšířila a brzy neměli o žáky nouzi.

Asi o sto let později, ke konci dvanáctého století, začal kolem starého dřevěného chrámu vyrůstat benediktinský klášter. Glastonburští čarodějové to nejdřív pozorovali s velkou nelibostí a dost možná, že někteří z nich stavbu prokleli. Ovšem když klášter v květnu roku 1184 vyhořel do základů a oni viděli, jak zoufalí jsou přeživší, pohnulo se v nich srdce a přišli jim na pomoc.

Od té doby se datuje vzájemné přátelství mezi glastonburským klášterem a školou magie (které se nadále v klášteře přezdívá Stará kolej). O škole zdaleka nevěděli všichni mniši: někdy byl do tajemství zasvěcený jen knihovník, opat nebo bratr ošetřovatel, jindy skoro celý klášter; a stejně tak v průběhu staletí kolísala míra spolupráce (v závislosti na tom, kdo byl zrovna rektorem nebo opatem a jaké byly jejich vztahy ke druhé straně), ale nepřátelství už mezi nimi nevzniklo nikdy.

Škola se christianizovala, i když nepříliš nápadně, a v klášteře se kladl velký důraz na mariánský kult, mimo jiné i kvůli zázračné soše Naší Paní, která jediná přežila ničivý požár. (Mniši nevěděli, že je to bývalá avalonská socha Bohyně, a čarodějové nepokládali za nutné jim to zdůrazňovat. Co je po jménech, říkali si, Panna jako Panna. Časem tato skutečnost upadla v zapomnění úplně.)

V některých obdobích měli glastonburští čarodějové otevřený přímý vstup do kláštera (což záleželo nejen na vůli opata a rektora, ale i na tom, jestli byl v Glastonbury černý mág ochotný takový vstup vytvořit a spravovat), takže glastonburští mistři a žáci mohli chodit na mše, pokud si to přáli, a mniši chlapce vyučovali svobodným uměním; v jiných dobách se glastonburští čarodějové v klášteře neukazovali, pokud nebylo výslovně potřeba pomoci, a liberálním uměním vyučovali mistři magie.

 

Za posledního opata, Richarda Whitinga, bylo vzájemné propojení na jedné z nejtěsnějších úrovní vůbec, opat Whiting dokonce díky svému daru vidět magickou pečeť nad hlavami lidí vybíral z žáků své klášterní i světské školy a vůbec ze všech dětí, se kterými se při svém působení setkal, kouzelné chlapce a posílal je do Staré koleje.

Po rozpuštění kláštera a popravě otce Whitinga (r. 1539) Hugh Talbot, glastonburský mistr iluzí, mistr kleteb, mnich a černý mág, obvinil rektora Leylanda z porušení úmluvy s klášterem a ze záměrné nečinnosti, zbořil průchod mezi školou a klášterem a ve velkém hněvu odešel, přičemž s sebou jednak odvedl část bratrů, jednak odnesl nebo ukryl glastonburskou (klášterní) knihovnu (čehož rektor Leyland trpce litoval, protože se jí chtěl zmocnit sám).

Někteří tvrdí, že Hugh Talbot zachránil i otce Whitinga a další dva bratry, kteří byli odsouzeni k popravě, ale většina tomu nevěří: přece viděli všechny tři stoupat na Tor, slyšeli jejich hlasy, mohli se dotknout jejich mrtvých těl…

Je ovšem pravda, že všechna tři těla velmi brzy zmizela, přestože Cromwell nařídil, že mají shnít nepohřbená: těla bratrů Johana a Rogera nebyla k nalezení už pět týdnů po popravě, tělo otce Whitinga, rozsekané na pět kusů a vystavené na pěti různých místech, se záhadně vypařilo z hřebů den před Štědrým dnem. Na druhou stranu, říkají čarodějové, mrtvé ještě nikdy nikdo neoživil. Pravděpodobně je tajně pohřbil některý z jejich bratří.

 

Glastonbury bývalo pověstné zejména úrovní svých magických oborů z archetypu kněze a oborů liberálních, přičemž se na kvalitě liberálních oborů odrážel jeho vztah s klášterem: v dobách, kdy škola a klášter hodně spolupracovaly, byly liberální obory na mimořádné výši. V současnosti je Glastonbury celkově na jedné z nejnižších úrovní od svého vzniku; odcházejí z něj mistři, některé obory vedou jen mladší mistři.

Stále si udržuje vysokou úroveň v liberálních uměních, zejména v historii a právu a také latině a filozofii, právě tak jako z magických oborů ve věštectví, zaklínačství a iluzích (Hugh Talbot sice odešel, ale rektor Leyland za něj sehnal dobrou náhradu). Má však punc školy, která nedodržela smlouvu, podvedla smluvního partnera a přivedla ho ke zkáze, a také školy, kterou opustil její černý mág.

Na škole není možné studovat na vyšší mistrovské úrovni, nižší mistrovské studium je povolované individuálně (a velmi zřídkavé – poslední, kdo měl učedníky na nižší mistrovské úrovni, byl právě Hugh Talbot). Škola tradičně (s ohledem na své vazby ke klášteru) přijímala jen chlapce, tato praxe pokračuje, i když k ní už není důvod.

Výuka léčitelství je ve zkratce zahrnuta do výuky lektvarů; v poslední době byl školním léčitelem nekouzelný bývalý mnich. Samostatně se nevyučuje ani spiritistice, toto téma je zahrnuto do oborů zaklínačství a věštectví.

Z náboženského hlediska je škola do velké míry christianizovaná, i když se náboženství nijak nezdůrazňuje. Je zde silný mariánský kult. (Někteří si to vykládají jako přetrvávání avalonského kultu Naší Paní.)

Vyučovacím jazykem je angličtina a v menší míře latina (svobodná umění, pokud jim učí mniši). Obecně se má za to, že pokud Leyland zůstane rektorem, přivede školu ke krachu.

 

 

A teď už se vydáme po stopách Richarda Whitinga, Hugha Talbota a ostatních bratrů.

 

Hugh Talbot pochází z rodu hrabat z Talbotu. Rod je (na anglické poměry) mladý a jeho význam v Jindřichově době stoupá. Většina rodu je nekouzelná, ale v každé generaci se objeví dvě tři kouzelné děti. Zhruba před sto padesáti lety se přišel zeptat otec takového chlapce glastonburského opata, co má se synem dělat. (Glastonburského opata si vybral proto, že opat tohoto kláštera byl, spolu s biskupen z Canterbury, nejvyšší duchovní autoritou v zemi.)

Měl štěstí: klášter tehdy zrovna se Starou kolejí úzce spolupracoval. Opat tedy Talbotovi odpověděl, že kdykoli se v rodě objeví takové dítě, je to dítě, které si vyvolil Bůh, a oni ho tedy mají přivést do tohoto kláštera a darovat Bohu. Tak se do kláštera dostal i malý Hugh.

Talbotům se rodily i kouzelné dcery. Pro ně koupili půdu ve Skotsku, místo zvané Inverton, nechtěný kus zboží na severozápadním pobřeží, a vystavěli tam a materiálně podporují poměrně velký dům. Kouzelné dcery Talbotů tam mohou žít a jsou podporovány, dokud se nevdají. Jelikož jim rodina nedává žádné věno, nevypadá to s možnostmi jejich sňatku nijak nadějně.

V Hughově generaci se narodila i kouzelná dívka, Hughova sestřenice, o mnoho let mladší než Hugh sám. Jmenuje se Fiona a na protest proti tomu, že se rod prakticky zříká svých kouzelných dětí, přijala jméno Fergussonová. Dospělý Hugh se jí postaral o vzdělání: poslal ji do Bjørkhallenu, kde předtím studoval i on sám. Odtud se Fiona vrátila zpátky do skotského útočiště a to vede podle vlastních představ. Ještě se s ní potkáme.

V tuhle chvíli je Hugh teprve novicem.

 

― Zvědavost zabila…? ―

 

Téma: Návod k použití

Glastonbury, klášter, 1494

 

Teď byl sice pouhý mníšek, ale pocházel z hrabat z Talbotu. Takže když požádal o nějakou knihu, jakkoli podivnou, dostal ji. Knihovník jen dobrácky pozvedl obočí.

„Zkoumáš dějiny inkvizice?“

„No… vlastně ano, otče,“ řekl.

Ale lhal.

Hledal příběhy o lidech, jejichž ruce dokázaly to, co ty jeho. Odemykat zámky. Nechávat mizet písmena. Zapálit svíce na oltáři bez křesadla, pouhým dotekem.

A našel, Bůh mu pomoz.

Mezi řádky. Jen opatrně naznačované. V poznámkách připsaných drobným, nečitelným písmem na okraj.

Zmínky o černé magii.

Text se mu vzpíral, ale on byl vždycky chytrý. Porozuměl.

A vyzkoušel.

A pak už nebylo cesty zpět.

 

________________________

 

― Lístek založený v Liber perditus ―

 

Téma: Nikdy více! (reklamní leták – půldrabble)

Glastonbury, klášter, 1494

 

Nešťastníče, nevíš, co činíš! Nebezpečenství této knihy jsou horší nežli smrtedlná. Ach, kéž bych i já byl varován, dříve než v pošetilosti mladické stránky její jsem rozevřel! Ochraň svou duši, neuvrhuj ji v pokušení, jak jsem byl učinil já. Odlož tu knihu, zapřísahám tě, a nečti ni o řádek více!

 

_______________________

 

Na tomto místě potřebujeme uvést i někoho z kouzelné strany. Leith Leyland, mistr zemských proudů, je svými současníky považován za génia. Kdysi dávno, ještě za studií, navštívil katedrálu v Chartres a tam se zrodil jeho celoživotní projekt: chce stvořit mapu magických siločar a najít její střed, Pupek světa. (Jak zanedlouho uvidíme, bude postupně tento svůj plán modifikovat.)

Proč? Inu proto, že stará legenda praví, že z Pupku světa je možné ovládat víc než jen sám sebe. Mnohem víc.

 

 

 

― Ztracený v hlubině ―

 

Téma: Stopy korýšů

Dubograd, cca 1500

(Leith Leyland)

 

Leyland to místo hledal dobrých čtyřicet let. Pupek světa, bod, ve kterém se setkávají všechny magické siločáry – a kde je možné je vycítit. Vyhmátnout slabá místa.

Vyčerpal všechny bílé způsoby.

Pak neochotně shromáždil značnou sumu a odjel do Dubogradu.

„Pošlu tě tam,“ pokrčil rameny černý mistr myšlenek. „Ve snu. Buď pozorný.“

 

Ta vize byla úžasná. Soustředné kruhy města, ulice dlážděné mozaikami s výjevy mořských tvorů. Uprostřed chrám. A tam to bylo, umbilicus mundi, Leyland ho jasně cítil. Pod nohama Poseidónovy sochy. Leyland k ní… dolezl, podivně bokem.

Ohlédl se přes… krunýř.

Jeho nepovědomé čárkovité stopy na dně už pohlcoval písek.

 

___________________

 

A teď se vrátíme do Glastonbury. Leyland je na kouzelné straně mistrem (zanedlouho se stane rektorem), Hugh Talbot na nekouzelné stále novicem a mladičký Richard Whiting se vrátil ze studií bohosloví, už vysvěcený na kněze. A je plný nadšení a plánů na spásu kouzelných dětí.

 

 

― Pro spásu tvé i jejich duše ―

 

Téma: Stará škola

Glastonbury, sídlo opata, podzim 1505

 

Opat Beere stál u otevřeného okna, ruce složené za zády, a vyhlížel ven. „Je čas, aby ses po návratu ze studií zapojil do života kláštera, bratře Richarde.“

„Ano, otče.“ Richard Whiting sepjal ruce pod škapulířem. Bože, dej, ať mi svěří výuku světských žáků! Vyhledával bych mezi nimi ty s kouzelnou aurou…

„Posledně jsi tu mluvil s jedním novicem, Hughem,“ řekl opat.

Bratr Richard přikývl. Hugh byl kouzelný. A neměl mistra. Jeho vlastní zvídavost ho přivedla k… černé magii.

„Zběhl z kláštera,“ řekl opat.

Do Staré koleje, odhadl mnich. Bohu díky.

„Budeš se věnovat hudbě. Až do odvolání ti zakazuji učit.“

 

___________________

 

― Liber perditus ―

 

Téma: Cizí kůže

Glastonbury, klášterní knihovna, 1523

 

Otec Richard miloval knihy. Takže nikoho nemohlo překvapit, že využíval svého nového postavení celleraria k častým vizitacím klášterní knihovny. Tvrdíval, že se potřebuje na vlastní oči přesvědčit o stavu fondu, aby si spočítal, kolik má nechat vyrobit klihu, kůží a dřevěných destiček. Ale častokrát jen přejížděl prsty po hřbetech nových tisků, hladil kování starých rukopisů, tu a tam některou knihu vytáhl, náhodně otevřel… a z četby ho probral až zvon.

Dnes mu v rukou uvízla záhada.

Starobylý typ vazby s obalem. Ale kůže byla neznámá, cizokrajná, snad… šupinatá. Titul nečitelný.

Zpoza regálu vyběhl pobledlý bratr Hugh. „Tuto raději ne, otče!“

 

___________________

 

Po smrti Richarda Beera došlo v klášteře k velkému sporu: bratři se nedokázali shodnout ve volbě nového opata. Jedna frakce stála za Johanem Thornem, který chtěl pokračovat v Beerově politice uzavřenosti vůči Staré koleji. (Argumentoval zejména tím, že rektor glastonburské čarodějné školy, Leith Leyland, není člověk, kterému by bylo radno věřit: že mu záleží víc na tom, aby mu jeho mistři přikyvovali a podkuřovali, než na tom, jestli jsou jako mistři kvalitní.

Krom toho Johanovi vadil klíč, podle kterého si Leyland vybíral žáky: přijímal výhradně chlapce z bohatých rodin. Když mu klášter doporučil nějaké kouzelné dítě, které pocházelo z chudých poměrů, Leyland ho odmítl, leda že by za to dítě klášter zaplatil Leylandem požadované školné. Otci Johanovi připadalo takové jednání silně nekřesťanské, místy až vyděračské.)

Druhá frakce chtěla za opata Richarda Whitinga. Bylo dostatečně známo, že otec Richard chce otevřít klášter vůči Staré koleji co nejvíce, aby se už nemuselo stát, že nějaké nadané dítě udělá tu chybu, jako Hugh Talbot. Whiting nebyl slepý vůči nešvarům glastonburského rektora, ale taky věděl, že pokud se kouzelné dítě nenaučí ovládat svou magii do začátku puberty, ovládne pak magie je.

Vyrovnat se s jedním hrabivým namyšlencem na postu rektora mu připadalo jako celkem přijatelná cena za záchranu životů a duší těch dětí, které se mu podaří do školy protlačit.

Benediktinská regule praví, že když se bratři nedokážou na novém opatovi shodnout, má proběhnout volba per formam compromissi: vyberou společně vnější duchovní autoritu a té předloží oba sporné kandidáty, a pak přijmou volbu této autority.

Glastonburští se obrátili na canterburského biskupa, který pochopitelně netušil nic o Staré koleji ani o povaze sporu mezi oběma frakcemi, a tak mu přišli kandidáti víceméně stejně dobří, s jediným rozdílem, totiž, že že Whiting byl zhruba o dvacet let starší než Thorne. Vybral tedy Richarda Whitinga s tím, že je starší a zkušenější, a pokud Bůh bude chtít, aby se později stal opatem i Thorne, tak si to nějak zařídí.

Bratr Johan převzal Richardovu starou pozici a stal se cellerariem.

Prvních deset let působení opata Whitinga bylo téměř idylických.

Pak se Jindřich VIII. pustil do postupného rozpouštění klášterů a drancování jejich bohatství. Takže druhých deset let Whitingovy vlády zahaloval čím dál hmatatelnější strach.

V této době se do kláštera a školy dostal malý Severin.

 

Zopakujeme tu jeden drabblík z předminula, abychom neztratili souvislosti:

 

― Caritas ―

 

Téma: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny (double drabble)

Glastonbury, jaro 1532

 

„A mám tě, ty chmatáku!“

Vítězný výkřik prořízl hluk tržiště jako katovy důtky kůži odsouzence. Dva mniši procházející poblíž se zastavili a otočili se po hlase.

Chlapec se rve tiše; neplýtvá dechem. Mrská sebou jako losos nad potokem, kouše a kope ze všech sil, ale rukama k sobě tiskne bochník chleba, tak pevně, až se jeho špinavé prstíky probořují kůrkou do bílé střídky. I kdyby ho ztloukli až do krve, tohle nepustí.

Rány prší. Chlapec uhýbá. Potrhaný lem černé suknice mu víří kolem kotníků šedavý prach.

„Vždyť je to malý benediktin…! Pojď, bratře Johane. Zaplatíme za něj.“

„Je to zloděj, otče,“ namítl suše glastonburský cellerarius. „Sám jste viděl. Třeba i tu kutnu někde ukradl.“

„Možná,“ připustil opat. „A možná ne. Uvidíme, Johane. Pojď.“

Pekařův pomocník zatím chytil kluka za kapuci. Škub – a děcko se válí v prachu, ochranitelsky obtočené kolem bochníku, vzdorné černé oči nezkrotně blýskají zpod čupřiny neuvěřitelně zacuchaných vlasů. Teď se zaleskly zuby – a křaf! voňavý kusanec kůrky mizí v žaludku skoro bez kousání.

Zničeho nic ruce na ramenou.

Nebijí, neubližují. Jen tam prostě leží. A pomstychtivé hole a boty se rázem stahují pryč.

Několik slov. Zacinkání stříbra. Neochotná úklona.

Cestou ke klášteru se chlapec opatrně zeptá: „Proč?“

 

________________________

 

― Vzpomínky utopené na dně srdce ―

 

Téma: Osmý hřích

Glastonbury, chrám, Popeleční středa 1535

 

Chlapec nenápadně postával u dveří do sakristie.

Otevřely se. Vyšel opat.

„Severine?“

„Otče,“ vydechl chlapec. „Otče, dneska jste říkal… Proč je smrtelných hříchů jenom sedm?“

Opat se usmál. Posadil se do lavice. „Jaký by podle tebe měl být ten osmý?“

Severin si promnul tvář.

„Mistr Talbot si myslí, že ignorantia. Ale to je vlastně…“

Ohlédl se. Za ním stál právě mistr Talbot. „Jen pokračuj,“ řekl tiše.

Severin se zachvěl.

„Pýcha a lenost,“ pokýval hlavou opat. „Ano. A ty si myslíš…?“

„Crudelitas.“

Mistr Talbot mlčky zvedl obočí.

„Krutost je žádostivost těla, Severine,“ řekl opat mírně. „Tak jako chtíč.“

Chlapec zbledl. „Ne…!“

 

________________________

 

― Neodpustitelné ―

 

Téma: Zabít málo

Glastonbury, 1535

 

Trvalo dlouho, než mistr Talbot z chlapce vytáhl, kdo a jak ho zasvětil do černé magie. Když pochopil, že malý Severin považoval zasvěcovací proces za normální výuku, musel se odvrátit a skrýt ruce pod hábitem, aby hocha nevyděsil. Zatínal zuby tak silně, že ho chytala do sanice křeč, a z pěstí mu div nekapala krev.

„Toto je neodpustitelné. Mezi tebou a Thornvaldem je navždy válka,“ procedil, když byl konečně schopný promluvit.

Chlapec se ošil.

„Být tebou, vyprovokoval bych ho, aby zemřel jako démon,“ pokračoval mistr. Z jeho slov sršel chlad. „Aby se nikdy nemohl vrátit zpět.“

Severin se zamračil. „Jak?“

 

___________________

 

― Vlastně se nic nestalo ―

 

Téma: Třináctý život není

Glastonbury, 1536

 

Většina se naučila, že těmhle dvěma musí buď podlízat, nebo se jim vyhnout.

Stejně si vždycky našli vhodné oběti.

Bonney a Curtis skončili poleptaní. Příliš se ukláněli.

Holmwood už nikdy nevkročil do lesa.

Allard, Putnam a Gardyner nepřišli k závěrečné disputaci. Vlastně si netroufli diskutovat už pár měsíců.

Statham, Warwick, Darrell a Thorne odjeli domů. Darrell slepý na jedno oko.

Hobbes a Trent prostě zmizeli.

Potom si vyhlídli Severina Waterse.

O týden později byli jako vyměnění: tiší, uctiví…

Vybouřili se, mínil rektor Leyland. Dospěli.

Ale mistr Talbot zastavil Severina na chodbě. „Příště na takové černou prací neplýtvej. Škoda tvého života.“

 

___________________

 

― Poté co Jindřich Osmý začal rušit kláštery ―

 

Téma: Vražda na tyranu není zločinem

Glastonbury, opatovo sídlo, 1536

 

„Chtěl bych ulevit své duši, otče. Vyslechnete mě?“

Glastonburský opat se otočil ke svému nejkontroverznějšímu mnichovi čelem. „Co tě tíží, Hughu?“

„Proklel jsem člověka.“

Opat sešpulil rty. Mlčel. Čekal. Věděl, že bratr Hugh je černý mág, mistr kleteb a iluzí, a že jeho činy nelze posuzovat bez znalosti souvislostí.

„Krále Jindřicha,“ dodal Hugh.

„Tak už i ty.“

„Ano.“

„Chceš mi říct, jak zněla tvoje kletba?“

„Ať ti slouží zdraví tak dobře, jak dobře ty sloužíš své zemi.“

Opat povytáhl obočí. Usmál se.

„Hughu, to není prokletí. To je ordál. Kdyby byl dobrým králem, tvá slova by mu přinesla jen prospěch.“

 

___________________

 

Jedním z užitečných poskoků rektora Leylanda je jeho (nekouzelný) synovec John. Leyland hraje u dvora politickou hru, snaží se, jako tolik jiných, získat krále na svou stranu. Johna nastrčil do výhodné, ale téměř neviditelné pozice: sepisuje pro krále seznamy knih z rušených klášterních knihoven. Samozřejmě je prvně předkládá strýčkovi a ten si vybírá tituly, o kterých se král v životě nedozví, že vůbec existovaly. Knihovna Staré koleje se utěšeně rozrůstá.

Leyland to nedělá jen z hrabivosti. Má celoživotní projekt: chce vytvořit „živou“ (dnešním výrazem interaktivní) mapu magických proudů a pomocí ní lokalizovat kouzelné děti. Umí si představit, jaké skvosty může taková klášterní knihovna obsahovat.

Mimo jiné vyšťoural, že knihovna glastonburského kláštera obsahuje jeden ze dvou existujících opisů knihy zvané Liber perditus, de facto manuálu pro černou magii. Potřebuje ji. Ne pro sebe: chce, aby se stal černým mágem jeho nejvěrnější přítel, Raymund Kelley (ano, správně, příbuzný onoho nechvalně známého Kelleyho s uřezanýma ušima, co bude později vyhnán od anglického dvora jako podvodník a najde si cestu do rudolfinské Prahy).

Hugh Talbot totiž na rektorovo naléhání tu mapu nakonec stvořil, ale poté co odhalil Leylandův klíč výběru žáků (pouze chlapci z bohatých rodin), odmítá s ní pracovat. Opat perfektně chápe, oč jde, a opakovaně Leylandovi tu knihu odmítá půjčit.

Tak Leyland vymyslí plán, jak by se mohl zmocnit celé glastonburské knihovny.

 

― Ďábel v detailu ―

 

Téma: Transakce

Glastonbury, konec léta – podzim 1539

 

„Řekneš Cromwellovi, ať je pošle ještě jednou.“ Leith Leyland si poklepával útlou černou knížkou o dlaň.

„Ale… strýčku…“

Zvednuté obočí.

„Ale… oni říkali… nic nenašli… všechno úplně v pořádku….“

„Tentokrát najdou,“ prohlásil pevně glastonburský rektor. „A ty se nezapomeň ujistit, že budeš pořizovat soupis knihovních fondů, Johne. A taky nezapomeň, že ho chci vidět dřív než král.“

„Ale strýčku…“

„Pročpak tak útlocitný, Johne? Cromwellovi zůstane všechno zlato a půda. Co pro něj znamená pár obskurních rukopisů?“

Spisek na podporu královny Kateřiny už k rozpuštění kláštera stačil.

Ale vytoužené rukopisy rektor Leyland nedostal.

Když si pro ně přišel, zela knihovna prázdnotou.

 

___________________

 

― Hrozivý rébus ―

 

Téma: Píši Vám

Glastonbury, konec září 1539

 

Seděl zabarikádovaný ve své pracovně. Škrábal se brkem po tváři. Dvoudenní strniště chrastilo. Nevnímal to. Byl plně soustředěný na list papíru před sebou.

Severine,

došlo k tomu, čeho jsme se obávali. Otce opata zajali na jeho sídle, odvedli do Londýna a zavřeli v Toweru. U nás v klášteře zatím sepisují veškerý majetek. Bratry možná nechají naživu, ale…

Škrtl, co napsal. Takhle ne. Mladý Severin by byl schopen zahodit celou svou budoucnost a přijet – k čemu, k popravě?

Naléhavě potřebuji dva nebo tři ochromující jedy, jeden dotykový smrtelný a nějaký prostředek na vytvoření simulacra. Vyrovnám se s tebou později.

Hugh Talbot

 

___________________

 

― Refugium ―

 

Téma: Na cestách

Glastonbury – Inverton, podzim 1539

 

Poslední ze tří těl pod šibenicí se věrohodně zhroutilo.

„Rychle pryč,“ zasípěl bratr Hugh. „Do Skotska.“ A omdlel.

Mniši se bezradně podívali jeden na druhého. „Co teď budeme…?“

„Dopravte Hugha k vozu,“ poručil tiše opat. „Jedeme na sever.“

Navzdory žalu, který je všechny užíral zaživa, každý dělal, co dokázal. Bratr Johan střežil jejich hubený váček. Roger smlouval o noclehy, přívozy, jídlo.

Hugh… jim umíral před očima, a nikdo jiný cestu neznal.

„Ten kopec,“ zachraptěl konečně po týdnech putování. „Fiona.“

„Kdo?“

„Útočiště pro naše lidi,“ vydechl Hugh. „Sestřenka.“

Čekala na ně na prahu.

„Otče…? Hughu, proboha…?! Co se stalo v Glastonbury?!“

 

___________________

 

― Resurrectio ―

 

Téma: Zpovědnice

Inverton, podzim 1539

 

Ostatní bratři se zabydlovali v přiděleném křídle. Johan dal dohromady liturgické texty a dohlížel na dodržování regule, nakolik to v pěti lidech dokázali (z nočního čtení veršů se stala velmi vyčerpávající záležitost). Roger si vzal na starost, jak mají vypadat cely (a jejich hostitelka, Fiona, jen kroutila hlavou, co všechno odmítl jako nepotřebné). Simon se ujal kuchyně a vařil pro všechny v Refugiu, nejen pro bratry.

Otec opat zdánlivě bezcílně bloumal po celém prostoru vymezeném prastarou zídkou. Prodíral se houštím náletových stromků, prolézal mezi polozbořenými zdmi a hledal.

Dřevo na oltář.

Za jedním zhrouceným pilířem našel.

Polovinu bývalé zpovědní budky.

 

___________________

 

― Závod s časem ―

 

Téma: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu

Inverton, podzim 1539

 

Zakopat simulakra, řekl Hugh. Pak se změní zpátky ve špalky, kouzlo pomine – a přestane jemu, Hughovi, brát životní sílu.

Jenže tři „mrtvoly“ byly rozčtvrceny a každý kus vystaven jinde.

„Půjde bratr Simon,“ rozhodl opat. Rozpačitě potřásl hlavou. „Promiň, ale…“

„Samozřejmě, otče.“

„A já,“ řekla Fiona. „Jen si nás netroufnu dopravovat Mezisvětím,“ omlouvala se, „nezbyla by mi už síla na…“

„Máme povoz.“

Pracovali za denního světla. Fiona vždycky volně došla k pranýři, upřeně se zadívala na okovy, železné kruhy pod jejím pohledem roztály jako olovo a zmizely, kus těla spadl – a Simon, zakrytý iluzí, jej zdvihl a ukryl pod plachtou vozu.

 

___________________

 

S opatem zdaleka neodešli všichni. Vzal s sebou jen ty, kteří byli dostatečně důvěryhodní, a zároveň dost fyzicky silní. Bratr Herbert, který celý život tolik toužil spolupracovat s kouzelnými lidmi, byl příliš starý a opat se bál, že by náročné putování odnikud nikam nepřežil. Herbert tedy zůstal v Glastonbury, jako jediný z bratrů, protože bylo zakázáno, aby na místě zrušeného kláštera pobýval víc než jeden z jeho původních obyvatel. Myslí si, že je opat mrtvý. Každodenní pohled na rozbitý klášter ho bolí. Ale nedokáže odejít od dětí ze Staré koleje, o které se léta staral.

Takže musí najít způsob, jak žít dál.

 

― Radši se oženit, než viset ―

 

Téma: Je lepší být mrtvý, nežli ženatý

Glastonbury, lékárna ve městě, cca 1540

 

„Asi jsem trochu drzý, paní Rozálie…“

Bývalý glastonburský bratr herbarista seděl v kuchyni u kamen a rozpačitě si foukal do hrnku s mátovým čajem. Prohříval si bolavé klouby na rukách. Strávil celý boží den v zahradě sběrem rostlin a vzadu za krámkem přípravou potřebných směsí, a teď cítil každý ze svých sedmi a půl křížků.

Postarší vdova si utřela ruce do zástěry. „Co byste potřeboval, Herberte?“

„Nevycházíme spolu zrovna špatně, Rozálie, viďte. Ano, jsem už plesnivý stařec…“ Polkl. „Potřeboval bych dokázat královským inspektorům, že nejsem mnich. Jinak mě čeká oprátka. Rozálie… skoro si netroufám vás požádat, ale… Vezmete si mě?“

 

___________________

 

Skupinka Richarda Whitinga nakonec musí z Fionina útočiště odejít. Inverton pod Fioninou správou je totiž otevřený všem čarodějům v nouzi – platí jen pravidlo, že host nahradí to, co spotřeboval. (Např. mistr tedy věnuje domu signovanou mistrovskou práci na prodej; neučený člověk bude po dobu svého pobytu nosit dříví, vodu, starat se o zvířata apod.)

Mniši se pokusí najít domov v jiné kouzelné škole, Heiligenkreuz, která žije z toho, že má stejné jméno jako jeden (ženský) klášter, i když s tím klášterem nemá nic dalšího společného a ani neleží nikde poblíž něj. Mniši tam nabídnou, že by mohli jednak učit liberální obory, jednak pomáhat s krytím školy. Ani tady se spolupráce neosvědčí. Stoupá počet honů na čarodějnice a kouzelný lid je čím dál nedůvěřivější ke každému, kdo má jakoukoli spojitost s církví.

Hugh se na jednom sněmu setká se svým starým mistrem, Sigurdem Holdenem, který se mezitím stal rektorem v Bjørkhallenu. Sigurd nabídne, že by se celá skupinka mohla usídlit u něj.

Míjejí se se Severinem, takže ten stále ještě neví, že opat vůbec přežil. Vrátil se do Glastonbury, našel tam stařičkého bratra Herberta, domluvil se s ním a jeho ženou, že až dostuduje, budou pro něj mít místo v lékárně.

Jenže než Severin stihl dostudovat, Herbert zemřel.

A Leyland koupil od starého pana Waterse jistý dlužní úpis.

 

 

― Amice, ad quid venisti? ―

 

Téma: Rodná hrouda

Dubograd, konec června 1552, večer po mistrovských zkouškách / Glastonbury, srpen 1552

 

„Proč vlastně jdeš do Glastonbury? To chceš vážně sloužit Leylandovi?“

Severin se mračil a kreslil si prstem v loužičce vína.

Leif se nenechal odradit. „Poslouchej, naši mě nechají předělat stodolu na laboratoř. Máme díky těm Divjakovovým šíleným požadavkům na praxi dost kontaktů po lékárnách. Půjde to rychle, dva tři roky nejvýš – a dílna bude solventní.“

Severin zkroutil rty. „Nemám dva tři roky. Leyland od strýce koupil moje úpisy.“

„Táta by ti půjčil,“ naléhal Leif.

Severin zavrtěl hlavou.

„Paličáku.“

Teprve když uviděl pobořenou zeď kláštera, našel odpověď na Leifovu otázku.

Odmítl byt ve škole a zařídil se v bývalé opatské kuchyni.

 

___________________

 

― Člověk na nepravém místě ―

 

Téma: Na stopě

Glastonbury, 1550 – 1570

 

Rektor Leyland dokázal vysledovat cesty zemských proudů, jejich křížení, uzly silné i slabé.

Ale cesty lidských srdcí mu byly neznámé.

Znal poučku Herma Trismegista: Co je dole, to je i nahoře.

Ale přesto neviděl, co je špatně na tom, když přizpůsobí požadavky na glastonburské mistry nevalným schopnostem svého přítele ze studií.

Co bylo dole, ovlivnilo to nahoře. Leyland se stal stejně záštiplným a mocichtivým jako jeho starý přítel. „Pro výuku mi stačí asistenti,“ tvrdil. „Mistři nadělají ve věcech leda chaos.“

To nahoře ovlivnilo to dole. Glastonbury ztratilo kredit. Pak žáky. Nakonec příjem.

A Leyland nedokázal vystopovat, kde se stala prvotní chyba.

 

___________________

 

― Za jeden provaz ―

 

Téma: Spřízněná duše

Glastonbury, 1553 – 1554

 

„Na sněm? Jak si to představujete, Watersi? Jste tu jako léčitel. Opustit areál na celý týden? Vyloučeno.“

Severin se zamračil. „Jsem také mistr lektvarů, rektore.“

„Glastonburským mistrem lektvarů je Raymund Kelley. Pojede on.“

„Ale novinky v oboru…“

„Řekl jsem, Watersi.“

 

„Vezměte za mě praktikum s druháky, Watersi, ano?“

„Potřeboval bych si doplnit léčiva, mistře Kelley…“

„Watersi, Watersi, vy jste takový zelenáč. Podívejte, vezměte si i praktikum s posledním ročníkem – a zadejte si jim, co chcete.“ Glastonburský mistr lektvarů spiklenecky mrkl. „Dvě mouchy jednou ranou, eh?“

 

Ten večer padl Severin úplně sedřený.

K práci na svém vlastním projektu se zase nedostal.

 

___________________

 

― Quicumque in hoc pergere vis ―

 

Téma: První úroda

Glastonbury, 1553 – 1554

 

Severin hloubal nad Leylandovými nákresy a poznámkami mistra Talbota. Teorie byla jednoduchá. Jestliže známe rozložení magických polí a proudů, pak je možné detekovat jeho jednorázová nebo krátkodobá porušení výbuchy nekontrolované magie. Což způsobují především kouzelné děti. Pokud se poruchy na některém místě opakují, je téměř jisté, že tam takové dítě žije.

Co můžou udělat lepšího než najít je a přivést sem do školy?

Po pár pokusech Severin zjistil, že i praxe je celkem snadná. Černá, ale snadná.

Tak proč Talbot varuje: NOLI?

Severin mapu zprovoznil. Napjatě očekával příliv nových žáků.

Pak zjistil, že Leyland vybírá pouze chlapce z bohatých rodin.

 

___________________

 

― Jako by padaly hvězdy ―

 

Téma: Vidoucí oko

Glastonbury, 1553 – 1560

 

Byl to dokonalý model krajiny. Kopce vytvarované jako živé, řeky se vlnily, rozlévaly se do mokřadů, obtékaly skály, vlévaly se do jezer a při tom všem jemně zurčely. Miniaturní stromy na temenech kopců se lehounce pohupovaly v neexistujícím větru.

Ale lidská sídliště zůstávala nehybná. Jen občas se nad některým z nich rozzářilo malinké světélko. Jako by stoupala hvězda na nebe.

Výbuchy dětské magie.

Rektor Leyland je dychtivě sledoval. Hodnotil. Zažíhaly mu v očích ohníčky hrabivosti.

Severin nehnutě svíral měděný rám mapy.

Až se pustí, mapa se odmlčí a jemu v hlavě vybuchne ohňostroj bolesti.

 

___________________

 

Ale Severinův příběh si musíme nechat na jindy. Za chvíli do něj totiž (právě přes Leylandovu mapu) vstoupí Lisa, a to by pak bylo na hodně dlouhé povídání. Můžu prozradit jen to, že nakonec se Severin s Lisou taky ocitnou v Bjørkhallenu – a tam se konečně potkají s opatem a ostatními bratry z jeho skupinky.

 

Bjørkhallenští taky řeší podobný problém jako Leyland: jak najít kouzelné děti a získat je pro školu. Mají pro to ale jiný důvod než školné, totiž inkvizici. (Vzpomeňme na malého Anzelma.) Zatímco se Leyland snažil děti hledat podle porušení běžných magických siločar, bjørkhallenský Mistr Mandaly zjistil, že dokáže slyšet jejich nářek, když vstoupí do Mezisvětí.

 

 

― Náhodná spojení ―

 

Téma: Les náhod

Mandala, Mezisvětí, 1552 a dál

 

V kruzích Mezisvětí porůznu rostly stromy. Snad jak se rozšiřoval původní hájek z onoho kopce, který byl v našem světě Mandalou a kde ve všech pěti ostatních světech stál dobře známý chrám. Nebo snad někteří z Mistrů Mandaly, co jich za staletí bylo, sázeli na místa, která jim připadala jistým způsobem zvláštní, místo milníků stromy. Nebo to byla ruka Paní, která je pro svou lásku k lidem popropojovala se stromy na důležitých místech našeho kruhu světa.

V takových skupinkách stromů se daly zaslechnout zvuky. Smích. Volání o pomoc. Nebo pláč.

Občas se díky tomu podařilo odněkud nějaké trápené dítě zachránit.

 

___________________

 

Whiting a jeho mniši sice Ayremu nedokážou v jeho práci pomáhat, ale otce Richarda začne Mandala neskutečně zajímat. Kromě toho se zapojili do života Bjørkhallenu téměř tak, jak to nabízeli v Heiligenkreuz: vyučují skoro všechny liberální obory (v podstatě obdobné sedmi svobodným uměním).

Bydlí prozatím v pokojích původně určených pro hostující mistry, totiž mistry, kteří přijedou do komisí k nižším nebo vyšším mistrovským zkouškám. Po zkušenostech ze své dlouhé pouti se už nesnaží nikoho obracet na víru – to je mezi čaroději považováno za nevychované. Přesvědčují tím nejtěžším a nejpravdivějším možným způsobem: jen tím, jací sami jsou.

Zatímco se otec Richard velmi spřátelil s mistrem Ayrem, bratr Johan našel společnou řeč s bjørkhallenským kvestorem. Všech šest otců učí nejmenší děti naprosté základy: číst, psát, počítat. Vytvořili si v největším z přidělených pokojů improvizovanou kapli, ale jednou denně přesto sejdou k Oltáři všech bohů a slouží tam. Tiše, nevtíravě.

A samozřejmě je stále potřeba činit těžká rozhodnutí.

 

― Konec hledání ―

 

Téma: Je mi líto, ale někde v koutě svého srdce ji/ ho/ to stále miluju…

Bjørkhallen, cca 1560 (?)

 

Neměl nejmenší představu, jak to opatovi říct.

Strávili hledáním nového domova dlouhé roky. Jejich skupinka se ustálila na deseti členech: směšně málo proti slávě a mohutnosti Glastonbury, ale úžasně mnoho na podmínky, ve kterých teď byli nuceni živořit. A našli něco, co se v pevných glastonburských zdech najít ani nedalo, proč se prostě museli vypravit do pustiny: naučili se spoléhat jeden na druhého. Stala se z nich rodina.

Ale Hugh se nestal mnichem kvůli své víře. A tady v Bjørkhallenu…

Poklekl, vzal opata za ruce. Dopadly na ně jeho slzy.

„Otče, odpusťte, chtěl bych…“

Přikývnutí. Povzdech. „Žít jako mistr, viď.“

 

___________________

 

 

Severin je pozván do komise k nižším mistrovským zkouškám z lektvarů. (Mimo jiné zkouší i Anzelma, dokonce je jeho oponentem. To jen tak na okraj.)

A otec Richard, už velmi, velmi starý, zapomene jednoho dne na Oltáři všech bohů kalich.

A tak se konečně setkají.

 

 

― Černá práce ―

 

Téma: Krev

Bjørkhallen, věž Nevěž, druhý týden v červnu 1561

 

„Otče…“ vydechl mistr Severin – a zcela neobřadně starého kněze objal.

Pak ustoupil a napůl pyšně, napůl stydlivě ukázal: „Moje dcera.“

Bývalý opat se usmál, políbil Lisu na čelo. „Oženil ses, máš rodinu… To je dobře.“

Mistr Severin rozpačitě zašoupal nohama. „No… neoženil…“

Kněz posmutněl. „Inu, i tak to jde.“

„Lisa… není dítě z mého těla,“ řekl tiše mistr Severin. A začal vysvětlovat. Lisina zničená pečeť. Lektvar. Krev děvčátka už neobsahovala dost magie, takže přidával svoji. Příliš mnoho. Zhojená pečeť nese některé Severinovy znaky.

„Takže Lisa je dítětem mojí krve.“ Odkašlání. „Máte mi to za zlé, otče?“

„Co? Žes zachránil člověka?“

 

___________________

 

Severinův ani Lisin život tady není žádná selanka, ale o tom si povíme víc někdy jindy. Nás teď zajímá, že se Severin s Lisou usadí ve vsi kousek od hradu a že bratr Johan vyjednává, aby si mniši mohli postavit klášter někde mimo hrad. Získali totiž prvního kouzelného novice (ne, neuvidíte ho) a rádi by žili, jak jsou přesvědčeni, že pro ně patří.

Severin si vzpomene na starý opatův slib – nejdřív dostuduj, pak se vrať a já tě vysvětím. Jenže… teď má dítě. Co s tím?

 

 

― Strach nezkušeného ―

 

Téma: Je lepší být mrtvý, nežli ženatý

Bjørkhallen, Horní dvůr, léto 1562

 

„Nepřipadá ti to trochu divné, mít dítě a nemít ženu?“

Severin si promnul bradu. Takhle nad situací ještě nepřemýšlel. Kdysi dávno se rozhodl uctít opatovu památku tím, že bude žít jako mnich, přestože řeholní slib složit nestihl. Jenže teď… když ví, že otec opat žije…

„Máš asi… pravdu, otče Johane. Podle Pavla je lepší se oženit, než hořet, ale… Mohl bych s tebou chvíli mluvit jako s knězem, prosím?“

Bratr Johan přikývl.

„Snažil jsem se žít podle regule i bez podpory kláštera. Umíš si představit… učednická léta… no. Uhasil jsem ten oheň. A teď… Uměl bych ho vůbec znovu rozdmýchat?“

 

___________________

 

― Nákupy ―

 

Téma: Mrkev v zimě

Bjørkhallen, Dlouhý dvůr, podzimní trh 1562

 

Chodit s mistrem lektvarů na zelný trh je zážitek. Každý kousek zeleniny třikrát obrátí, zkoumá na nich kdejakou prasklinku a tečku, ohmatává, jestli je zboží dost tvrdé nebo správně měkké… Zkrátka ten nákup, který mámě kdysi v Aylesbury trval asi hodinu, se s mistrem protáhne nejmíň na půl dne. A to byla máma nějak pečlivá hospodyně.

Ale dneska je to ještě mnohem horší.

Mistr se totiž rozhodl, že nakoupíme zásoby na celou zimu.

Louis šílel, už když jsme zřizovali tu obrovskou skladovací bednu. Mistr potřeboval konkrétní písek, …

Teď už druhou hodinu kousek po kousku vybíráme mrkev.

To bude dlouhý den.

 

___________________

 

Tolik světský život.

Opat se, jak jsme řekli, zajímá o světy za světem.

Jako by tušil, že tu znalost bude na konci svého života potřebovat.

 

 

― Skrytá touha starého muže ―

 

Téma: Krásná neznámá

Bjørkhallen, podzim 1563

 

„V každém elementu žijí jeho bytosti,“ vysvětloval neochotně Mistr Mandaly.

„Nejsou lidské podstaty, viď, mistře Ayre?“

„Ne.“

„Co jsou zač? Démoni? Andělé?“

Mistr Mandaly pokrčil rameny. „Neplatí pro ně naše pojmy dobra a zla. Mohou pomáhat i škodit, podle okolností. Nejlepší je se jim vyhnout.“

„Jak škodí?“

„Otče Richarde, nezlobte se, ale takové otázky jsou velice nebezpečné.“

Starý kněz se tiše zasmál. „Tuhle větu jsem neslyšel od dob opata Beera, pokoj jeho památce! – Řekni mi, prosím: mohl bych tam uvidět tu, které ty říkáš Paní, a Severin ji nazývá Marie?“

„Proč?“

Stařec se jen mlčky zahleděl vybledlýma očima do prázdna.

 

___________________

 

― Pozvání ―

 

Téma: Růže

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, podzim 1563

 

Opata Whitinga Ayreho líčení Mezisvětů a Mandala fascinovaly. Nemohl se zbavit dojmu, že když Ayre vypráví o bytostech z Mezisvětí a on o andělech a démonech, oba mluví o tomtéž, jen každý jinými slovy. Ale ze všeho nejvíc ho přitahovalo téma Paní.

Ta symbolika byla tak podobná!

Mistr Ayre ho od návštěvy Mezisvětí opakovaně zrazoval. Richard Whiting postupně dosáhl aspoň toho, že jejich diskuse probíhaly v blízkosti Mandaly. Polovinu času pak poslouchal Ayreho a polovinu sledoval měnící se obrazce.

Dnes nejdřív vystřídala všech pět stromů, a když do ní Ayre ponořil ruku, aby ji uklidnil, naplnila se okvětními plátky růží.

 

___________________

 

― Maris stella ―

 

Téma: Smrt v hlubinách (romantické drabble)

Bjørkhallen, Mandala, předjaří 1564

 

„Raději bych to přece jen nedělal, otče.“

„Tobě nic nehrozí,“ oponoval bývalý opat. „A pokud jde o mě – inu, žil jsem dost dlouho.“

„Vůbec nemám představu…“

Opat přikývl. „Ano, mistře Ayre. Pojďme.“

 

Sotva vstoupili do Mandaly, zastavila se a poprvé po staletích ukázala své pravé kosti: kámen, dřevo, kov. Ayre polkl.

Opat ho jemně pobídl: pojď dál.

Došli do středu obrazce.

Tam se bez varování propadli do Vody.

 

Paní na ně už čekala, oděná v plášti z nejtemnější modři. Prosvítalo jí světlo. Ayre užasle pustil starcovu ruku.

Opat rozpřáhl paže: „Ave, maris stella…“

Přikročila, objala ho a políbila na čelo.

 

___________________

 

Není to konec. Ještě ne. Ještě mám hodně co vyprávět.

Ale myslím, že tady můžeme opata a jeho lidi s klidným srdcem opustit.