Pokračování příběhu malého Severina – první část najdete zde.

 

 

 

„Konečně jsi tady. Už jsem myslel, že nepřijdeš.“

Severin mlčky vytáhl lněnou utěrku, utřel jí pohár a rozprostřel ji na stůl.

Jeho kolega ho se zájmem sledoval. „Co to máš za novinku?“

Severin jen něco zabručel; nechtělo se mu vysvětlovat, odkud vzal inspiraci. Sice si uvědomoval, že ať mistra na jeho pokusy na pokoji upozornil kdokoli, prokázal mu tím velkou službu, ale přesto se na svoje kolegy zlobil. Nepohodlí při vaření byla jedna věc, soukromí druhá. Mlčet bylo bezpečnější. Kdyby otevřel ústa, jistě by začal nadávat, a to nechtěl. Podal si chléb, rozlomil ho a začal do něj pěchovat sýr.

V síni už byli jenom učedníci a pár mistrů, žáci dávno odešli. Snídaně pomalu končila. Severin se natočil zády co nejblíž k ohni a zakousl se do svého chleba.

Na druhém konci jejich oblíbeného stolu, pod nedávno dokončenou girlandou z borového chvojí, se bezelstně ládovali tři nováčci. Oleg, nejstarší z učedníků, se jim pokoušel připomínat platná pravidla: „Jste v permanentním nebezpečí života. Mistr na nás ustavičně líčí pasti. Čehokoli se dotknete, cokoli pozřete nebo vdechnete, může být a pravděpodobně dříve nebo později bude otrávené. Bláhoví a nepozorní tu nemají šanci přežít.“ Skupinka nováčků to považovala za dobrý žert. Přikyvovali, mrkali jeden na druhého a usmívali se od ucha k uchu.

„Myslím to vážně, vy pitomci,“ čertil se Oleg. „Když něco někde nastraží, nechá otevřené dveře od laboratoře.“

Rozesmáli se. „Ty jsou přece dokořán celou dobu!“

„O tom přesně mluvím!“

Smích zesílil.

Severin se ušklíbl. Otřel si nůž cípem šátku a natáhl se pro další bochánek. A pak přece jen nevydržel a pronesl částečně k sobě, částečně k nikomu: „Dělejte si, co chcete, jen mě pak laskavě vynechte z toho kopání hrobů.“ Jeho rozmrzelost dodala těm slovům zlověstný podtón.

Smích ustal.

Nikolaj zvedl obočí. „No ty teda máš dneska náladu,“ utrousil tiše. „Copak, poslední várka mamonu nedopadla dobře? Když jsem tam v noci nakoukl, vypadalo to dost… pozoruhodně.“

„Líp než myslíš. Je na tom mistrova pečeť.“

Nikolaj překvapeně zamrkal.

Hovor u stolu se mezitím stočil k nadcházejícím svátkům.

„Já pojedu domů,“ přidal se Nikolaj. „Koneckonců, mám to jen kousek, tři dny cesty po zemi. Škoda toho nevyužít. Aspoň tu bude mít Severin víc místa pro svoje experimenty.“

„Mistr taky odjede,“ nechal se slyšet Oleg. „Nejdřív do Gdaňsku a pak do Marienburgu, na novoroční sněm. Jenže na rozdíl od nás obyčejných chudých študáků, on cestuje s gildou. Hm, zajímalo by mě, jestli vezme někoho s sebou. Já bych si dal říct…“

„Takže žádné otrávené jídlo o Vánocích?“

„Nedělej si iluze.“

Severin dojedl. Odsunul pohár, očistil si nůž a chystal se složit utěrku, když do něj Nikolaj drbnul.

„Hádám, že támhle ti přichází nová příležitost k mamonu.“

Severin se ohlédl. Jídelnou pomalu, svým typickým kulhavým, roztřeseným krokem procházel kvestor. V ruce držel nějakou truhličku. Severin pozoroval jeho viklavé, bolestivé pohyby, srovnával jejich namáhavost s počasím venku a v duchu si dělal poznámky. Bude potřebovat víc rakytníku. Ještě že je právě jeho čas.

„To se pleteš,“ zavrčel nakonec na půl úst. „Nejspíš tu vůbec není kvůli mně. Krom toho, žádný mamon se nekoná. Za to mazání mi ani jednou nezaplatil. Jestli něco, tak mi jde připomenout, že jsem si ještě neodpracoval celé školné.“

„Cože?“

„Nemůžu za to, že posloucháš jenom to, co se ti hodí.“

Ale nakonec se mýlili oba. Pravým důvodem kvestorovy přítomnosti byla dřevěná truhlička.

Byl to velmi pěkný kousek, skvěle vyvedený z nějakého tvrdého dřeva namořeného na tmavo a s fantastickou řezbou raráškovsky se šklebícího obličeje na víku. Kvestor ji položil před Severina a začal si rozmrzele stěžovat, jak těžko se prý učedník dá zastihnout. Rarášek mrkl, otevřel ústa a pronesl krásnou čistou latinou:

„Lže. Chtěl mě vykrást.“

Zahihňal se.

„Přivezli mě včera odpoledne. Zkoušel se dostat dovnitř celý večer. A teď mě přinesl jenom proto, že jsem mu pohrozil, že mu ukousnu prsty.“

Kvestor se začal uraženě ohrazovat. Rarášek se zazubil. Kvestor stáhl obličej, pohrdlivě si odfrkl, zabručel něco o nemožných způsobech černých mágů a zamířil pryč.

Severin položil na truhličku ruku – a v pravém dolním rohu víka krátce zazářila vypálená pečeť: tři spirálovité vlny a okřídlená ryba.

„Můj tvůrce mi řekl, že teď patřím tobě,“ prohlásil rarášek. „Máš uvnitř dopis.“ Zavrtěl se. „Ten stůl nějak lepí…“

List byl opatřený stejnou pečetí jako víko truhličky.

 

Severine,

dals do toho víc, než jsem se odvážil čekat. Přijmi tuto skromnou náhradu a ať ti slouží. Dovol mi prohlásit, že tímto považuji naše vzájemné závazky za vyrovnané.

                                                                                                                        Hugh Talbot

 

Nikolaj, který četl Severinovi přes rameno, si to vyložil po svém. Začal se nadechovat. Severin ho přerušil.

„Zase se pleteš. Zrovna teď bych byl opravdu vděčný, kdybych to měl domů tak blízko jako ty. A jestli jsi zvědavý na ten zbytek, tak to nemáš šanci pochopit, leda by tě někdo zasvětil do černé magie. Máš zájem?“

Ale nedal mu možnost odpovědět. Vstal, prudce shrnul rozloženou utěrku, přeložil ji – a překvapeně ji upustil zpět na desku stolu.

Zespoda na ní vykvétaly tmavé skvrny.

Starší učedníci vytřeštili oči, vyskočili od stolu a utíkali k laboratoři.

Dveře byly…

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

… zavřené.

Chlapec se do nich opíral ze všech sil, ale bezvýsledně. Jako by byly na stěně jen namalované. Škrábal prsty kolem zárubní, až si je odřel do krve. Už už cítil, že se dveře stávají skutečnými – jako by je právě kapičky jeho krve vyvolávaly k existenci – když…

„Přestaň. Nevíš, jak velkou hloupost děláš.“

Chlapec se otočil.

„Slíbil jsem otci opatovi, že…“

Mistr Talbot se nevesele usmál. „Neměl by radost, kdyby zjistil, žes kvůli tomu zbořil zeď.“

Chlapec stáhl ústa, odvrátil pohled a mlčel.

„Na těch dveřích leží moje moc, rozumíš? A ty se mnou přece nechceš bojovat. Nebo chceš?“

Chlapec svraštil obočí. „Slíbil jsem otci opatovi, že budu chodit na bohoslužby,“ zopakoval tvrdohlavě. „Za chvilku začínají vigílie.“

„Severine! Vnímáš vůbec, co ti říkám?!“

Chlapec se zase zadíval do rohu.

Mistr k němu přistoupil a položil mu ruce na ramena. „Severine. Víš, co je černá magie.“

Chlapec po něm loupl podezíravým pohledem a neochotně přikývl.

„Znáš její cenu.“

Chlapec znovu přikývl.

„Už jsi ji někdy použil.“

Chlapec se hořce ušklíbl a přikývl potřetí.

„Severine, ať tě zasvětil kdokoli, ať jsi o to stál nebo ne – a při tvém mládí je pravděpodobné, žes o to vědomě neusiloval –, stalo se. Jsi černý mág. Musíš se podle toho začít chovat.“

„Nechci,“ řekl chlapec tiše, ale přesvědčeně.

„V tom případě jenom zemřeš o hodně dřív a pravděpodobně s sebou přitom vezmeš mnohem víc lidí, než by se ti líbilo.“

Chlapec vzhlédl a překvapeně pootevřel ústa.

„Jistě, cos myslel?“ povzdechl si mistr nespokojeně. „Je to srovnatelné s tím, když je někdo čaroděj a nenaučí se svou magii ovládat. Magii buď používáš, nebo používá ona tebe.“

Světlo z olejové lampičky na zdi se odrazilo od hrůzy v chlapcových očích. „Nechci,“ řekl znovu a mistr cítil, jak se zachvěl.

„To ti nijak nepomůže. Zasvěcení se nedá zvrátit.“

Chlapec se ještě víc stáhl do sebe. Mlčky vrtěl hlavou. Najednou sebou cukl, vytrhl se z mistrova sevření a rozkřičel se: „Já tohle dělat nebudu! Já nechci! Já jsem se o to neprosil!“

„Že ne? Jen se podívej!“ Mistr Talbot hněvivě ukázal na dveře. Kde se jich dotkla Severinova krev, tam jejich reliéf vystupoval ze zdi, plastický, reálný. Mistr vytáhl šátek a krev setřel, a ze dveří zase zbyl jen obraz.

Severin ztuhl v šoku.

Mistr se zhluboka nadechl, zavřel oči, zadržel dech. Potom pokynul rukou a v okenním výklenku zaplálo další světlo. Na kamenném sedátku se objevil polštář.

„Uklidni se. Sedni si.“

Chlapec se pomalu probíral z ochromení. „Já… nechci,“ trval na svém, přestože mu zuby drkotaly. „Něco jsem slíbil. Otevřte mi ty dveře a nechte mě jít!“

„Vigílie ještě nezačaly. Sedni si.“

Ale stálo to hodně času a trpělivosti, než byl chlapec schopný naslouchat. Několikrát se mu málem podařilo znovu vzbudit mistrův hněv – v tu chvíli jako by se za Hughem Talbotem nadula obrovská černá křídla, jen aby vzápětí beze stopy zmizela. Později bude mistr přemýšlet, který černý mág asi chlapce zasvětil a jak špatné zkušenosti a představy si od něj Severin musel přinést, že tak usilovně vzdoroval pouhému rozhovoru.

Teď ne. Teď mu jenom potřebuje předat poučení, které měl dostat už dávno.

„Dobře poslouchej. Většina černých mágů se zničí sama. Existuje způsob, jak do té pasti nespadnout, ale je těžký.“

„Jaký,“ vydechl chlapec.

„Sebeovládání. Sebekontrola. Černá práce je zdánlivě snazší než bílá. Nepodlehni. Nemíchej je. Vždycky si uvědomuj, co děláš. Nepomáhej si černým způsobem, dokud máš k dispozici bílý.“

Chlapec na mistra upřeně hleděl. Neodpovídal.

„Když něco bílým způsobem udělat opravdu nejde, dobře zvaž, jestli ti nepředvídatelná a většinou příliš vysoká cena, kterou zaplatíš za ten černý, stojí za to.“

Chlapec se ani nepohnul.

„A konečně, nauč se rozeznávat práci ostatních černých mágů. Zničení černého kouzla se chápe jako vyhlášení války. Nemá smysl zbytečně bojovat tam, kde bys při troše úcty a opatrnosti nemusel. Když už budeš muset, pamatuj si, že vedlejší škody mohou být nesmírné. Například kdyby se ti povedlo násilím otevřít tyto dveře, nejspíš tím zboříš celou zeď a možná strhneš i střechu chrámu. Na ty, za kterými jsi chtěl jít. A pak by ses ještě musel vypořádat se mnou. Přemýšlej. Přemýšlej, než něco uděláš.“

Mistr Talbot čekal, že chlapec přikývne nebo dá nějak jinak najevo, že rozuměl. Ale chlapec jen zamyšleně svraštil čelo a sklopil oči. Po chvíli tiše řekl:

„Už určitě začali zpívat. Mohl byste mi, prosím, teď otevřít?“

Až o pět let později mistr zjistí, že chlapec nejen porozuměl, ale dokonce se cítí zavázán.

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

 

„Byla to borová smůla, žádný jed. Řeknu ti, Olegu, ty jsi vážně expert.“

„Jo, a ještě by prej milostivě ráčil jet do Marienburgu, haha.“

„Že by mistr popatlal jedem stůl v jídelně, kam si může sednout kdokoli, to určitě.“

„Ale sehrál to na nás dobře, naletěli jsme mu všichni.“

„To teda jo. Ale bylo to naposledy, to ti povídám! Příště už mě nedostane.“

„Mě taky ne.“

Učedníci se snažili co nejrychleji uvést laboratoř do původního stavu, aby mistr nepoznal, jak moc se blamovali. Oleg, rudý až za ušima, se utekl k urovnávání skříně s chemikáliemi: otevřel oboje její dveře, aby na něj nebylo vidět ze stran, a vnořil se dovnitř.

„Neposlouchej je, je to banda pitomců.“ Severin si nalil do mělčí misky trochu horké vody. „Jednou to bude doopravdy a bude s nimi ámen, se vtipálky. Nemohl bys mi podat louhové mýdlo a nějaký terpentýn?“

„Tumáš. Zkus sádlo, nechceš?“

„To už jsem udělal.“

„Pouští to?“

„Celkem jo. Akorát jde dolů všechno, i moje impregnace, čert to spral. Víš, co bych chtěl? Najít nějaké detekční kouzlo nebo lektvar, kterým bych takový ubrousek mohl napustit a on by se pak zbarvil jenom po kontaktu s jedem… a zároveň by to nemělo špatný vliv na jídlo…“

„Hm… Člověče, kdybys něco takového vynalezl, tak jsi rázem boháč.“

„Myslíš?“ zapochyboval Severin. „Já bych řekl, že takhle paranoidní jsme jenom my…“

Vyždímal utěrku, začal ji protřepávat, aby uschla.

Vtom se od dveří ozvalo zasyknutí: „Bacha, už jde!“

Oleg rychle zavřel dveře skříně, Nikolaj zhasil poslední kahan, nováčci se shlukli do chumlu, hlídka od dveří k nim přiskočila. Někdo ještě honem shrábl ze stolu použité testovací proužky, zmuchlal je do kuličky a hodil na žhavé uhlíky v ohřívací pánvi. A Severin přehodil svou stále ještě mokrou utěrku přes dřevěnou truhličku.

„Fuj, to studí,“ postěžoval si rarášek.

„Neremcej a foukej.“

Když mistr Divjakov vešel do dveří, tvářili se všichni jako vzory píle a nevinnosti.

Mistr je všechny přehlédl, koutky úst se mu neznatelně stáčely do pobaveného úsměvu. Neodpustil si pochválit je za jejich pečlivost a dochvilnost, zatímco se papírové proužky na ohřívací pánvi škířily a šířily kolem sebe usvědčující zápach. Mistr si jich nevšímal tak ostentativně, až se zkušenější z učedníků začínali obávat něčeho hodně nepříjemného.

Přesto pořád nic nepřicházelo. Mistr jim rozdal úkoly, jako vždy… a pak jakoby mimochodem oznámil, že toto je jejich letošní poslední pracovní den, od zítřka až do konce roku že mají prázdniny. Mohou zůstat nebo odjet domů, jak si budou přát. Pokud jde o něj, on sám ráno odjíždí. Vrátí se asi v polovině ledna. Byl by rád, kdyby do té doby uvařili tyto lektvary – položil na stůl hustě popsaný list – a přichystali mu je ke zkontrolování. Za výuku žáků bude v jeho nepřítomnosti zodpovědný Oleg Niequist, za práci v laboratoři Nikolaj Bjelyč. Ach, ano, byl by rád, kdyby za ním do Marienburgu přijela Ria Nicholsonová… pošle pro ni gildovní povoz. To je vše, dejte se do práce.

Sotva se otočil zády, Oleg a Nikolaj na sebe udělali protáhlý obličej.

„Sbohem, sněmovní zábavo.“

„Sbohem, Vánoce v milujícím kruhu rodiny.“

A ještě jednou se…

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

… co nejnenápadněji ohlédl. Ne, toho člověka nezná, nikdy ho tu ještě neviděl… a toho druhého, se kterým se baví, taky ne. Chlapec rychle vklouzl k otci herbaristovi.

„Otče, my tu máme nové lidi?“

„Co… cože? A, Severine… už jsi tu… říkals něco?“

„Viděl jsem na dvoře nějaké neznámé mnichy.“

Herbarista si protřel oči, oteklé z únavy a nedostatku spánku. „Aha… ano. Náš král ruší některé kláštery, víš, a otec opat se rozhodl, že několik lidí bez domova přijme. Mohl by ses, prosím tě, podívat na tu ledvinovou směs? Otec opat si pro ni každou chvíli přijde… A budeme potřebovat další plicníkovou tinkturu… počkej…“ Začal se namáhavě zvedat.

Severin si povzdechl. „Jen seďte, já to udělám. A nechcete mě nechat u bratra Ignáce aspoň tuto noc? Měl byste se vyspat.“

„Ne, ne, synku, to nemůžu.“

„Proč ne.“

„Bojím se, že může potřebovat víc kněze, než ošetřovatele.“

Severin se zachmuřil, a aby zakryl svou nespokojenost, obrátil se k práci. Čekal, že ho uklidní, jako obyčejně, ale když zvedl sklenici s lihem, zjistil, že se mu klepou ruce.

„Rušit kláštery…“ zamumlal.

Z křesla, kde seděl otec Herbert, se ozvalo zachrápání.

Chlapec se bezděčně pousmál, trochu nakřivo, zvedl deku, která se starému herbaristovi svezla ke kotníkům, a pečlivě ho zakryl. Vrátil se zpět ke stolu a tiše pokračoval v práci.

Po nějaké chvilce vrzly dveře.

„Pšššt!“ sykl Severin bez přemýšlení – aby vzápětí omluvně sklopil oči.

Opat za sebou opatrně zavřel, podíval se na spícího herbaristu a usmál se. „Bohu díky.“

Chlapec rychle a tiše dokončil práci. Uklidil stůl, předal opatovi sáček s čajovou směsí a kartičku s vypsaným dávkováním, na viditelné místo postavil láhev tinktury, kelímek medvědí masti a mnohem větší sáček s jinou čajovou směsí, všechno pečlivě popsané. Přihodil ještě do krbu a pak vyšel za opatem ven.

„Otče…?“

„Copak.“

„Proč král ruší kláštery?“

Opat si povzdechl. „Chceš znát oficiální důvod, nebo moji domněnku?“

„To druhé.“

„Nemá peníze. A kláštery bývají bohaté. Zejména vlastní hodně půdy.“

Chlapec mlčel. Po pár krocích zamumlal: „To je ale hnusné.“

Šli dál mlčky.

Pak se chlapec zeptal znovu: „Co bude s námi? S Glastonbury?“

„Král mi slíbil, že našeho kláštera se to týkat nebude.“

„A… věříte tomu?“

Opat jen pozvedl obočí a pokrčil rameny.

Zamířili mezi záhonky. Pomalu se probouzely po zimě, tu a tam se objevovaly špičky listů nebo první květy.

„Otče… kdybych tu chtěl zůstat… musel bych asi studovat bohosloví, že?“

Opat se zastavil. „Bože můj, Severine…“

„Co se děje, nejde to? Nedovolíte mi to?“

Opat se otočil a zadíval se mu do tváře. „Kdykoli jindy, synáčku, za jakékoli jiné situace bych byl nekonečně šťastný. Ale teď… v této nejistotě… Je to rozhodnutí na celý život, Severine. A ty jsi čaroděj, tvůj život bude dlouhý, dvakrát delší než můj. Severine,“ a položil mu ruce na ramena a jeho hlas byl náhle plný bolesti, „Severine, počkej s tím, až dospěješ. Nejdřív dostuduj. Pak, pokud pořád ještě budeš chtít, pak za mnou přijď znovu.“

Chlapec se díval do země. Do očí se mu draly slzy.

„Vy mě tu nechcete…“

Opat vzdychl. „Ne, tak to není.“

„Prosím vás, nevyhánějte mě…“

„Nikdy bych tě nevyhnal.“

Chlapec sklonil hlavu a stáhl tvář, aby potlačil pláč. Vymanil se z opatových rukou.

Opat vykročil dál mezi záhonky. Chlapec ho následoval.

„Proč se chceš stát mnichem? Nebo lépe, čím chceš být, až budeš velký? Co bys chtěl dělat?“

Chlapec polkl. „Asi… léčit lidi. Připravovat léky. Jako otec Herbert.“

„Všiml jsem si, že jsi v tom zručný, a bratr Herbert tě často chválí.“

Chlapec zvedl jeden koutek úst do polovičního úsměvu. „Je to… jako bych to měl v rukách. Cítím, víte, v rostlinách… a v lidech… Nedá se to pořádně popsat.“

Opat přikývl.

„Bylo by asi lepší, kdybys studoval magické léčitelství, a… alchymii…? lektvary, tak tomu říkáte.“

Chlapec pokrčil rameny. „To bych rád. Rozhodně víc než tu nemagickou řezničinu. Ale…“

„Co?“

Chlapec zašoupal nohama. Staré listí se pod podrážkami jeho bot drobilo na prach.

„Studium je drahé. Už teď toho budu strýci splácet strašně moc…“

„Jako lékař nebo lékárník by sis mohl vydělat docela hodně.“

„Jako mnich ne, chcete říct.“

„Přesně tak. Mnich nemá majetek.“

Chlapec vzdychl. „Vidíte, na to jsem nemyslel. Já jen… Otče, když já nic jiného než klášter pořádně neznám. Já si toho před Selby moc nepamatuju… A tady u vás jsem doma, tak doma, jak jsem v Selby nikdy nebyl…“

Opat pokýval hlavou. Svraštil rty. „Nejdřív dostuduj,“ zopakoval. „Pak za mnou přijď znovu, a když to bude možné, rád tě vysvětím.“ Pokud ještě budu žít a klášter bude stát, myslel si přitom – ale nahlas to neřekl.

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

Jakmile pro tento rok zavřeli velkou laboratoř, začal Severin obcházet kolegy a jiné své obvyklé odběratele a vymáhat všechny nedoplatky. Tvářil se tak smrtelně vážně, že skoro nikdo nenašel odvahu ho odbýt nebo na jeho účet žertovat. Dokonce si jeden dva vzpomněli, že by přece jen ještě něco potřebovali – a bylo by to prý možné do rána? Severin slíbil, vyinkasoval zálohy a zašel si, s notným kusem obav, za mistrem pro klíč.

Dostal ho bez potíží, mistr se jen zeptal, co a pro koho bude vařit. Všechno mu schválil, utrousil dvě tři rady, zkonstatoval, že jelikož všechno bude předáno v Dubogradu, nebude Severin potřebovat jeho pečeť, a dovolil mu použít ingredience ze svého skladu.

Severin nemohl uvěřit, že má najednou tolik štěstí. Obětoval večeři a běžel do laboratoře. Chtěl mít všechno hotové co nejdřív, než se něco zvrtne.

Ale zdálo se, že je mu osud pořád příznivě nakloněný. Dokončil poslední objednávky jen malou chvilku po půlnoci – nebyly nijak náročné – a dokonce je ještě stihl roznést. Teď už si, pravda, vyslechl jednu dvě narážky, ale odpověděl po pravdě, že potřebuje peníze, aby mohl někomu sám poslat dárek k Vánocům, a že nutně musí stihnout gildovního posla hned ráno, protože to bude posílat daleko a chce, aby to došlo pokud možno ještě včas.

Jestli se někdo divil, že ten samotářský, do studia zažraný učedník má kdesi ve světě někoho, kdo je mu tak drahý, že je ochoten kvůli vánočnímu dárku pro něj takhle vyvádět, Severin si toho nevšiml. Dopotácel se do pokoje, v polospánku do sebe nacpal suchý chléb, co mu schoval od večeře Nikolaj, zapil ho hltem ředěného vína, padl na lůžko a usnul.

Spal jen pár hodin a pronásledovala ho jedna noční můra za druhou.

Dávno před svítáním už podupával ve sněhu na dvoře, sledoval, jak nakládají povoz, a pořád dokola přepočítával hromádku měděných a stříbrných mincí ze svého hubeného váčku. Přes všechnu horečnou snahu to nedávalo dohromady ani tři zlatky. Doufal, že to bude stačit. Neměl představu, kolik může taková zásilka stát. Když ho před dvěma a půl měsíci požádal o pár hodně složitých (a dohromady hodně podivných – co se jen Severin naspekuloval nad účelem!) lektvarů mistr Talbot, poslal si pro ně vlastního posla.

Sám za sebe jednal s někým z gildy poprvé.

„Glastonbury? A co by to mělo bejt, mladý pane?“

Severin vytáhl pečlivě zabalený balíček, rozvázal ho a odhalil dopis, kelímek s mastí a zapečetěnou lahvičku s lektvarem.

„Aha, citlivý zboží… lektvar… hm. Komu to má být doručený? Tamnímu mistrovi lektvarů?“

Severin se rozčileně zamračil. „Ne. Glastonburskému opatovi, otci Richardu Whitingovi.“

„Opatovi? V Anglii? Dělej si šprťouchlata ze svojí babičky.“

Severin položil ruku na kozlík. „Myslím to vážně!“ řekl mnohem hlasitěji a ostřeji, než chtěl. „Glastonburská škola a klášter jsou přece už dávno…“

„No pomalu, pomalu! Pracky pryč od mýho vozu, mladíku!“

Stálo ho veškeré sebeovládání, aby poslechl.

„Když teda tvrdíš… Pět zlatých,“ řekl povozník.

„To… nemám. Můžu vám dát…“

„Nesmlouvám. Pět zlatých nebo nic.“

„Podívejte se, tohle je…“

Povozník sáhl po biči.

Severin zúžil oči. Cítil, jak se za ním zvedá síla. Šimrala ho v konečcích vlasů a prstů.

V tu chvíli se z vozu vyklonil pasažér.

„Budeme tu mrznout celý den? Nezdržuj, Watersi, a nastup si!“

Severin…

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

… pomalu stoupal po schodech k opatovým pokojům. Už si sbalil a vyklidil svoje lůžko, polici a truhlu ve společné ložnici; ranec, překvapivě malý na ty roky, které tu strávil, si uložil v dílně u otce Herberta. S ním se rozloučí až nakonec. Teď šel, mechanicky zvedal střídavě jednu a druhou nohu a snažil se moc nemyslet. Věděl, že by měl být za výsledek jednání vděčný, ale zatím to nedokázal. Pořád viděl chamtivá, vychytralá prasečí očka svého strýce, pořád mu v uších zněla slova, která strýce přesvědčila, aby ho přece jen poslal na další studium. K argumentům, že je Severin nadaný léčitel a slibný budoucí alchymista, byl strýc hluchý. Správný klíč našel až mistr Talbot: „Když ho necháte vydělávat hned teď, bude muset dělat hlavně černou práci pro černý trh a zemře vám dřív, než stihne splatit čtvrtinu svého dluhu. Zatímco když získá v nějakém oboru mistrovskou pečeť, bude si za práci počítat cechem garantované ceny – a vy se shledáte se svými penězi jednak mnohem dřív, jednak vám splatí opravdu celou částku i se všemi úroky.“

Tak to bylo.

Jeho život neměl jinou cenu než tu uvedenou na úpisu strýci.

Severinův mistr lektvarů se k návrhu mistra Talbota přidal až tehdy, když bylo jasné, že se po něm chce jen, aby sepsal doporučující dopis. Školu v Dubogradu nevybral kvůli tamnímu mistrovi, ale protože to pro něj bylo nejméně pracné: přijímají tam kohokoli, kdo zaplatí. Rektoru Leylandovi to bylo taky úplně jedno. Sice dopis podepsal, ale tím jeho zájem končil. A otce Herberta, který se jediný dovolával Severinovy píle a nadání, z jednání vykázali s tím, že není čaroděj.

Že by se někdo zeptal na názor Severina samotného, že by Severin mohl mít nějaké vlastní představy, že by se například na některém ze sněmů, kam ho jeho mistr lektvarů po dlouhém uprošování vzal jako užitečného poskoka a nosiče věcí, mohl s někým na něčem dohodnout, že by třeba mohl mít od někoho slíbené stipendium… to je ani nenapadlo.

Severin dupal po kamenných schodech a vztek v něm vřel.

Opatovy dveře byly otevřené.

„Severine? Už na tebe čekám. Pojď dál.“

Na stole stálo víno a koláčky.

„Posaď se. Nabídni si. Jak to dopadlo, dobře, že? Budeš studovat dál?“

Severin hněvivě zamručel něco nesrozumitelného. Zabouchl za sebou dveře. Hlasitě odtáhl židli. Sedl si. Opřel se lokty o stůl a podepřel si pěstmi bradu.

Opat se tím nenechal vůbec vyvést z míry. „Ano, ano, bratr Herbert už mi pověděl. Máš štěstí.“

„Štěstí,“ zaskřípal zuby Severin.

Opat se pousmál. Nalil víno a číši postavil před Severina. „Napij se. Spláchni zlost.“

Severin do sebe obrátil číši na jeden zátah. Otřásl se.

Opat se znovu pousmál a položil mu ruku na rameno. „Ano, štěstí,“ potvrdil pevně. „Při vší snaze odrat tě až na kost přehlédli dvě věci. Jestlipak víš, jaké.“

„Ne,“ zamračil se Severin.

„Za prvé, kdo je tvůj budoucí mistr. Vybrali Dubograd, viď, a nejspíš ti napsali tak vágní doporučení, že jít jinam by bylo zbytečné. Ale kdo je mistrem lektvarů v Dubogradu?“

Severin jen něco zahučel.

„Velemir Divjakov, největší žijící kapacita mezi alchymisty.“

„Jak to víte?“

„Inu, informoval jsem se.“ Tentokrát se opat krátce zasmál. „Kdyby bratr Hugh tvého strýce nedokázal přesvědčit, byl bych tě na studia poslal já sám, a bylo by to právě do Dubogradu.“

Severin k němu zvedl udivený pohled.

Opat potěšeně přikývl. V očích mu jiskřilo.

„Za druhé, mistr Divjakov oceňuje u svých žáků nadání, píli a originalitu.“ Spiklenecky mrkl. „Neříká ti to nic?“

Severin si povzdechl a otočil hlavu zpátky k poháru. „Hm. A viděl jste ho někdy? Já ano. Jde z něj hrůza. Kdybych si mohl vybrat, nikdy bych k němu nešel.“

Opat obešel stůl, posadil se a taky si nalil.

„Severine. Synku. Takových lidí se vůbec není třeba bát. Ti aspoň varují, než udeří, a málokdy udeří bez důvodu.“ Upil, poválel víno po patře. „Horší jsou ti, kteří se ti do tváře usmívají, využívají tě, slibují podporu – a pak ti vrazí kudlu do zad.“

„Třeba můj strýc.“

Opat chvilku mlčel, jako by měl na jazyku jiné jméno. Pak řekl: „Nevzpomínám si, že by se na tebe kdy usmál. Ale jinak ano.“

Severin se ušklíbl. Natáhl se pro koláček. Zamyšleně žvýkal a sladká medová chuť postupně překrývala původní vztek. Mísa se pomalu vyprazdňovala.

„No dobrá,“ přerušil po nějaké době ticho opat. „Nechal jsem ti připravit pár věcí na cestu. Máš to tamhle na židli.“

Později si bude Severin ten rozhovor připomínat znovu a znovu – vždycky když otevře jednu ze dvou darovaných knih nebo vezme do ruky růženec.

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

„Tak klášter, hm? Takže tu kutnu nenosíš jenom z rebelantství.“

Severin mlčel a snažil se zabírat na bedně co nejmíň místa. Bylo to hrozně divné, být namačkaný spolu s mistrem v drncajícím voze mezi jakýmisi žoky, soudky a bednami. A taky nepohodlné. Takhle nízko neseděl už roky. Měl kolena až pod bradou.

Krom toho zvenčí nebyly slyšet obvyklé zvuky. Ozývalo se tam nějaké kvílení, chechtání a nelidský jekot, jako by projížděli středem vichřice. Nebo peklem.

S mistrem Divjakovem se při nakládání počítalo, takže měl v rámci možností pohodlí. Ty divné zvuky zvenku zřejmě nevnímal. Nebo na ně byl zvyklý a už ho neděsily. Možná dokonce věděl, co to je.

„Kam… jedeme?“ odkašlal si Severin.

Mistr pozvedl obočí, jako by to byla zbytečná otázka. „Já do Gdaňsku a ty do Glastonbury.“

„Ale…“ Severin se nepohodlně zavrtěl. Nebude cesta dražší než poslání balíčku? Jak se dostane zpátky? Když cestoval do Dubogradu poprvé, měl nějaké zlato od otce opata, a i přesto se nechal najmout na loď… a dobře udělal, aspoň mu něco zbylo. Tehdy mu také cesta trvala přes čtyři měsíce, a to pomáhal počasí ze všech sil.

„Chceš doručit ten svůj dárek, nebo ne?“

Severin si povzdechl, zamračil se a odvrátil pohled.

Mistr lovil ve vaku, snažil se vyndat nějakou knihu. „Účtoval ti obrovskou přirážku za riziko,“ vysvětloval jen tak mimochodem. „Gilda nerada jedná s nekouzelnými lidmi, které nezná. A duchovní berou jako úplně zvláštní kapitolu, těm nevěří skoro vůbec. Naopak zastavit ti v nějaké klidné uličce a znovu tě tam po pár dnech vyzvednout, to je pro něj mnohem méně nebezpečné a mnohem snazší. Kolik se ti povedlo vydělat?“

Severin mistrovi mlčky podal váček.

Mistr si vysypal jeho obsah na dlaň. Uviděl kupku mědi a sem tam kousek stříbra. Ani to nepočítal, zamručel, sáhl do kapsáře a přidal dvě zlatky z vlastního.

„Na jídlo.“

A než překvapený učedník stačil poděkovat, mistr už vzal svou knihu a začetl se do ní.

Severin ho chvíli po očku pozoroval a naslouchal přitom kvílení neznámé vichřice zvenčí. Zdálo se mu, že v ní slyší hlasy. Ale mistrova netečnost k těm zvukům ho uklidňovala, dodávala mu pocit, že ať se děje venku cokoliv, tady uvnitř vozu jsou v bezpečí. Cesta však byla dlouhá a Severinovi zakrátko začalo vadit, že nemá co dělat. Pokusil se zas jednou popřemýšlet nad podivnou sestavou lektvarů pro mistra Talbota (Bdělý spánek v lihové tinktuře – zrádná těkavá potvora, která mu dala strašně zabrat, celou dobu vaření se musel dopovat protijedem –, dva druhy koncentrovaných jedů v křehkých ampulkách a jeden bezejmenný černý lektvar, který měl příšerně komplikovanou formuli a překvapivě snadnou přípravu). Pořád neuměl říct, nač je mistr Talbot mohl potřebovat. Dokázal sice vymyslet pár teorií, jednu šílenější než druhou, ale pravdu se nejspíš nedozví, dokud nedorazí do Glastonbury. Glastonbury… Sjel rukou k taštici na opasku. Doušek dlouhého života, původně černý lektvar přeformulovaný bílým způsobem. Usmál se. To je aspoň dárek, ze kterého bude mít otec opat radost. Představil si sám sebe, jak běží nahoru po schodech, klepe na opatovy dveře, opatovo překvapení… Začínal být rád, že ho mistr přiměl nastoupit.

Ale cesta byla nekonečná a nekonečně jednotvárná.

Dobrá, zatím může dospat všechny probdělé noci z posledních týdnů, řekl si. Pořádně se zachumlal do pláště, zavrtěl se, aby si našel pohodlnější polohu, ještě jednou mrkl po mistrovi, jestli nebude mít námitky, podložil si tvář dlaní a usnul.

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

Mnich s kápí staženou hluboko do obličeje se sklonil ke spícímu muži.

„Benedicamus Domino.“

Spáč se šťastně usmál. Známá slova pronikla do jeho snů a probrala ho jemněji než pohlazení.

„Deo gratias,“ odpověděl, jak byl desítky let zvyklý, podle hlasu probuzený jen napůl.

Pootevřel oči, pořád s úsměvem.

„Bratře… Hughu?“

Pomalu se k němu prodírala realita. Poslední hlídka před svítáním, ano. Čas na vigílie, ano. Cela… ano. Ale ne klášterní.

Vězeňská.

Skutečnost se vrátila v plné nahotě.

Včera byl souzen, jestli se tedy té parodii na proces dá tak říkat. Dnes má být pověšen, zaživa vykuchán a rozčtvrcen.

„Bratře Hughu…“ vydechl podruhé, a tentokrát z něj mluvil nejhlubší smutek.

„Pojďte, otče Richarde. Je nejvyšší čas jít.“

Otče Richarde. Už ne otče opate, už nikdy. Klášter byl zrušen. Jeho celoživotní práce se během osmi týdnů sesypala jako stavbička z dětských kostek.

Stál v cestě mocným, to je jeho pravá vina.

Ví o tom vůbec král?

„Ano, jít,“ zašeptal. Najednou měl hrozný strach. A než si uvědomil, co dělá, už slyšel sám sebe, jak cituje z Izajáše: „Sicut ovis ad occisionem ducetur, et quasi agnus coram tondente…“ Jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihače.

„Tomu bych právě chtěl zabránit,“ řekl mistr Talbot. „Pospěšte si, prosím vás. Musíme zmizet ještě před svítáním.“

Staré oči, vybledlé více než sedmi desítkami zim, byly náhle velmi bdělé. „Zmizet? Hughu, kdo tě posílá? Král?“

„Ne.“

„Váš rektor?“

„Ne. Přišel jsem sám za sebe.“

Glastonburský mistr iluzí, mistr zaklínač a černý mág rozkládal na lůžku čistý nový hábit, obyčejný, beze všech rozlišovacích znaků, a jeho pohyby byly stejně úsporné jako jeho slova. Z vaku, který si přinesl, vytáhl i kameninovou misku, zvětšil ji, naplnil horkou vodou a postavil na zem. Přes nízké čelo postele přehodil ručník a na něm vybalancoval kostku mýdla. Odvrátil se.

„Pospěšte si, otče, prosím vás. A když dovolíte, ty špinavé hadry budu potřebovat.“

Čekal, že uslyší zvuky mytí. Ale svět za jeho zády byl tichý. Až se nakonec ozvala vyčítavá slova: „Hughu, ty mě navádíš, abych utekl.“

Mistr Talbot se hlasitě nadechl a velmi pomalu vydechl. Pevně do sebe zaklesl prsty obou rukou. Zaryl si nehty do masa. Nechtěl, za žádnou cenu nechtěl být hrubý.

„Ano, otče. Samozřejmě.“

„Ne.“

Teď už Hugh Talbot nevydržel a vjel si rukama do vlasů. „Sancta Maria, mater misericordiae…!“

„Neklej.“

„Otče Richarde, snažně vás prosím!“

„Je mi líto, Hughu. Nemůžu.“

„Pro živého… Proč?!“

Konečně zašustila látka, zašplouchala voda.

„Odpusť, že se ptám, ale břitvu náhodou nemáš? – Děkuji ti.“

Okamžiky míjely jeden za druhým a čaroděj byl čím dál netrpělivější. Ten lektvar, kterým omámil stráže – všechna čest mladému Severinovi! – nebude účinkovat věčně. A úkol, který ho ještě čeká… Bude muset sám vnímat to, co… Bál se té bolesti. Nebyl s ní smířený. Nevěděl, jestli ji vydrží, až přijde. Tohle protahování rozhodnutí ho mučilo. Ale starý muž za jeho zády nic z toho netušil, a  nejevil nejmenší snahu spěchat. Snad si chtěl naposledy vychutnat obyčejné světské potěšení z horkého ručníku na tváři, z čistého plátna a vlny na čistém těle, možná se tak svým vlastním, neokázalým způsobem loučil.

„Mí mniši, Hughu.“

„Promiňte?“

„To je ten důvod. Když nebudu klást odpor… nechají je odejít. Zatímco kdybych se vzepřel…“

Nemusel nic víc dodávat. Oba věděli, že když opat některého kláštera určeného ke zrušení podal byť mírný a formální protest, byl celý klášter okamžitě obviněn ze zrady a spiknutí a všichni mniši skončili na popravišti. Nedalo se zapomenout, jak před třemi roky dopadla takzvaná pouť milosti. A král, nebo možná královští úředníci, od té doby nehodlali dovolit, aby měl někdo takovou z jejich pohledu vzpouru chuť opakovat.

„Slíbili vám, že když budete spolupracovat…“

Přitakání.

„A vy jim to věříte.“

„Je to jediná naděje, která mi zbývá.“

Ale mýlil se a čaroděj to věděl. Byla tu cestička z nouze. Že by ji opat neviděl?

„Většinu života jste strávil obklopený magií, otče,“ pokusil se ho přesvědčit. „Bránil jste nás, zastával jste se nás, ochraňoval jste nás… Tolika z nás jste dal naději… Dovolte mi, abych vám to oplatil. Dovolte, aby pro jednou magie ochránila vás…“

Hlas se mu zlomil.

„Už se můžeš otočit. – Hughu, co to děláš, neplač…“

Stará ruka se jemně natáhla k jeho tváři. Čaroděj ucukl.

„Víte, jak dlouho a bolestivě se umírá na vykuchání břicha?!“

Starý kněz si smutně povzdechl. „Děláš mi to velice těžké,“ řekl mírně.

Čaroděj uchopil jeho ruku do obou svých. Klesl na kolena. „Otče. Prosím. Vyslechněte mě. Ti tam,“ pohodil hlavou někam nahoru, „chtějí svoji mrtvolu. Vy jim ji chcete dát. Rozumím. Ale…“

A konečně udělal to, čím měl začít: pustil se do vysvětlování.

Má s sebou špalík dřeva, říkal, který po tři dny máčel v jistém lektvaru. Ten může proměnit v dokonalou repliku jakéhokoli živého těla, stačí na něj jen kápnout správnou krev. Bude to dýchat, bude to samo chodit, bude to mít všechny vnitřnosti, které si jen kat může přát. Dokáže se to zachvět bolestí a vykřiknout…

„To je strašná představa, Hughu…“

Bude to úplně jako živé, vemlouval se čaroděj. Může to dokonce i pokleknout a políbit kříž, když o to bude otec stát. Nikdo nepozná rozdíl. Není přece černý mág a mistr kleteb a iluzí pro nic za nic! Bude to vypadat, přesně jak to vypadat má, dokud se to nepohřbí do země: teprve pak se z toho stane znovu dřevo. Potřebuje jen kapičku krve… a ty špinavé hadry, do kterých to oblékne. Tamti nahoře dostanou svoji mrtvolu s celou parádou – a otec Richard zůstane naživu, bude volný… jen se musí jednat rychle, rychle, dokud stráže spí…

Kněz se otřásl. „Nerouhej se, synu. Memento, quia pulvis es…! Jsi jen člověk. Nemůžeš zabít, co nežije – nemůžeš dát život neživému…“

„Můžu, když dávám z vlastního!“

Kněz se zarazil. Poprvé uviděl velikost nabízené oběti.

„Tak je to tedy…“

Nerozhodně se odmlčel.

„Kdybych… se odvážil ti věřit…“

Černý mág vzhlédl. Oči mu plály.

Kněz se smutně pousmál. Přemýšlel. Pak ale zavrtěl hlavou. Zdvihl čaroděje ze země. „Děkuji ti, Hughu, z celého srdce ti děkuji. Ale bojím se, že pro mě už není naděje. Jestli chceš pomoci, odveď bratry do bezpečí. Pryč z tohoto Bohem opuštěného ostrova. Do Skotska, nebo snad na kontinent…“

„Na to jsem už myslel a to je snadné, otče. Ale – vy…!“

„Pro mě už není cesty, můj synu. Kam bych mohl jít? Udělal jsem chybu, postavil jsem se za krále v jeho sporu s papežem. Král zapomněl, ale papež nezapomíná… I kdybych teď přežil, kam bych mohl bratry odvést? Kam bych se měl obrátit? Nikdy nezískám svolení založit nový klášter. Klášter je jako strom, víš, Hughu, roste, kde byl zasazen, a když přijdou špatné časy, buď vytrvá, nebo zahyne. Můj strom vyvrátili z kořenů, Hughu. Proč bych měl ještě žít…“

Jeho hlas se vytratil do nicoty.

„Pro nás, otče,“ řekl mistr Talbot. „Pro nás, kterým jste vždycky říkal, že jsme děti Boží stejně jako vy. I čarodějové potřebují kněze.“

„Čarodějové…“

„Ano. Takoví jako Severin nebo já.“

Otec Richard zvedl jejich spojené ruce a přiložil k nim čelo. Svraštil rty, kousl se do nich.

„Deus, in adiutorium meum intende… ad adiuvandum me festina, Domine…“

Venku se probudil první pták. V klášteře nedaleko odtud začínaly poslední společné laudes. Aniž to mohli tušit, mniši pronášeli tatáž slova, jaká právě vyslovil jejich nepřítomný opat. Bože, pospěš mi na pomoc. Vyslyš mé volání.

„Mohl bys mě… odvléct i proti mojí vůli, kdybys chtěl, viď,“ zašeptal kněz.

„Mohl, otče,“ přisvědčil čaroděj. „Ale to jediné neudělám. Na to si vás příliš vážím.“

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

„No ne, nazdar, Mníšku, kde se tu zrovna ty bereš? Myslel jsem, že študuješ někde v jakési Tramtárii?“

Severin se nepohodlně pousmál. „Mistr nám dal na svátky volno.“

„A ty ses přijel podívat na svou starou školu? No to je dojemné. Neřekl bych, žes to tu až tak miloval.“

Severin se ošil. „Za bratry do kláštera,“ usekl stručně.

„Hmm… tak to sis mohl ušetřit cestu, Mníšku.“

Severin zúžil oči. „Co tím myslíš?!“

„Klášter už není. Rozpustili ho, rozehnali, zavřeli. Takže si můžeš odpustit námahu s lezením na kopec. To bylo štěstí, žes mě potkal, co? No nejsi rád?“

Severin vykročil a drapl bývalého spolužáka za šaty na hrudi. „Pěkně cvrlikáš, ptáčku,“ zavrčel. „Vyzpívej mi hezky celou tu písničku. A běda ti za každou falešnou notu, rozumíš?!“

A ptáček mu se škodolibou radostí vyhověl.

Severin poslouchal jako uštknutý. O sporu o neomezený přístup do klášterní knihovny. O jarní návštěvě královských úředníků a jak byl tehdy mistr Talbot náhodně poslán pryč, takže spojovací dveře zůstaly patrné. O divoké hádce a výhrůžkách adresovaných mistrem Talbotem rektorovi, když se pak vrátil a zjistil to. O suchém dotazu, komu že to glastonburský černý mág vlastně slouží. O tom, jak královští úředníci na podzim přijeli znovu a jak byl rektor slyšen, že brzy nebude s knihovnou žádný problém. O výpovědi, kterou mu mistr Talbot hodil na stůl, a o zuřivých kletbách, které ji doprovázely. O tom, jak se za mistrem Talbotem spojovací dveře navždy zavřely a zmizely, o týdny dřív, než se to rektorovi hodilo. O tom, jak byl rektor vzteklý, když se do kláštera konečně dostal přední bránou a knihovna už byla pryč. A samozřejmě také o popravě a o tom, jak opatovu hlavu přibili nad bránu.

Severin nevěřícně, zoufale spustil ruce k bokům. „Lžeš. To není možné.“

„Tak se běž přesvědčit sám. Však tam pořád ještě visí.“

A Severin šel.

Byla tam.

Vztáhl k ní ruce a ona mu do nich vletěla. (Ucítil přitom zašimrání zbytků magie mistra Talbota i své, ale bylo tak jemné, že na ně ve svém zděšení hned zapomněl.)

Zavřel jí oči, setřel z čela sníh a políbil ji.

Pak vstoupil rozvrácenou bránou dovnitř.

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

„Requiem aeternam dona ei, Domine.“

Odpočinutí věčné dej mu, Pane…

Chrám byl prázdný, vypleněný stejně jako celý klášter. Dokonce i sochy někdo odnesl. Severinovi dalo hodně práce sehnat dost prken na jednoduchou rakev.

„Et lux perpetua luceat ei.“

A světlo věčné ať mu svítí…

Nenašel v celém okolí jedinou svíčku. Musel sejít do města a koupit. Potřeboval je. Oltář a vlastně celý chrám byl hrozně špinavý a než Severin douklízel, byla dávno tma.

„Te decet hymnus, Deus, in Sion

et tibi reddetur votum in Jerusalem.“

Tobě přísluší chvála, ó Bože, na Siónu a tobě se splní slib v Jeruzalémě…

Jediný hlas rezonoval pod kamennou klenbou. Bylo s podivem, jak snadno se chlapec rozpomínal na všechna ta slova, jak jistým tónem zpíval, když ve svém nedlouhém životě tolik mší za mrtvé ještě nezažil. Jako by to tak někdo chtěl…

„Exaudi orationem meam,

ad te omnis caro veniet.“

Vyslyš mou modlitbu, k tobě veškeré tělo přichází…

Ale nejdřív musel jednotlivé kusy přivolat. Musely být daleko a každý jinde; bylo to nesmírně těžké. Odmítl se však vzdát, odmítal si stěžovat. Konečně se mu jednou hodilo, že je černý mág.

„Requiem aeternam dona ei, Domine,

et lux perpetua luceat ei.

Kyrie eleison…!“

Rozbitými okny se hrnul dovnitř déšť a mokrý sníh.

Zdálo se, že to chlapci nevadí.

Jeho plášť zakrýval hrubou rakev. Jemu zůstal na ochranu před chladem jen hábit. A přece mu nebyla zima. Nebo ji možná jen nevnímal.

„Lectio libri Apocalypsis beati Ioannis apostoli.“

Ten večer, kdy se všude jinde čte z Lukáše, on citoval z Apokalypsy. Zpaměti. Neměl žádný misál, ze kterého by četl, neměl vlastně vůbec nic krom holého oltářního stolu, vlastních rukou, hlasu a paměti. Dokonce i ty svíce musel barbarsky přilepit na kraj oltáře a na zem. Místní supi za těch pět týdnů rozkradli i to, co bylo přibité.

„Dies irae, dies illa…“

Onen den, den hněvu…

Možná někdy v budoucnosti. Ale ne dnes. Dnes byl hněvu na hony daleko. Dnes se jen prozpívával starobylým houpavým nápěvem sekvence jeden verš za druhým, zatímco mezi sloupy naříkal vítr a šedivá oblaka venku plakala.

„Preces meae non sunt dignae…“

Nehodně tě prosím, Pane…

Pravda, nebyl ani knězem, ani řádným mnichem. Byl jen zběhlý novic. A čaroděj. A přece…

„Huic ergo parce, Deus.“

Tohoto však šetři, Pane. Mě nemusíš, myslel si, ale jeho ano.

Čtení ze svatého evangelia podle Jana.

„Oremus…“

Modleme se…

Byl sám, a přesto mu ten plurál nepřišel divný.

Kázání vynechal. Místo toho jen sklonil hlavu a mlčel.

„Domine Iesu Christe, Rex gloriae,

libera animas omnium fidelium defunctorum

de poenis inferi et de profundo lacu,

libera eas de ore leonis,

ne absorbeat eas tartarus,

ne cadant in obscurum.“

Pane Ježíši Kriste, Králi slávy, vysvoboď duše všech věřících zemřelých od útrap pekla a od hluboké propasti, vysvoboď je z tlamy lví, aby jich nepohltila pekelná hlubina, aby neupadly do temnoty…

Z tlamy lví. Náš král má na erbu lvů šest. Náš král, který tě zradil, otče. Náš požitkářský, hrabivý, věrolomný král. A pečetním znakem našeho rektora je lvice.

Když se dostal k obětování, proud slov, která mu až dosud volně přicházela do úst, vyschl, gesta přestala být samozřejmá. A přece… svým způsobem…

„Sursum, corda,“ šeptal.

Odpovídala mu jen ozvěna.

„Memento, Domine, famuli tui Richardi… cuius tibi fides cognita est…“

Pamatuj, Pane, na svého služebníka Richarda, jehož věrnost jsi poznal…

Zadrhl se mu hlas. Musel chvíli polykat slzy, než dokázal pokračovat.

„Memento etiam, Domine… famuli tui Rogerii…“

To, co si tenkrát myslel, že nedokáže vyslechnout, nyní sám vyslovoval. A bylo to správné. Otec opat měl pravdu. Mezi exorcismem a přímluvou je obrovský rozdíl.

„Lux aeterna luceat eis, Domine… requiem aeternam dona eis. Dominus vobiscum.“

Pán s vámi.

A nikdo neodpověděl I s tebou. Mrtví nemluví.

„Requiescas in pace.“

Odpočívej v pokoji.

Hrob už měl připravený, přichystal ho ještě za světla. Nemusel ani zapalovat oheň, aby ho mohl vykopat, hlína tu nebyla promrzlá. Naštěstí. V Dubogradu by musel. Tady bylo nejobtížnější odvalit kamenné dlaždice v kapli Naší Paní. Tam, kde bývalo klekátko. To místo mu připadalo nejlepší.

„Domine, exaudi orationem meam

et clamor meus ad te veniat…“

Pane, vyslyš mou modlitbu, kéž mé volání dolehne k tobě.

A každé to slovo mělo smysl.

„Amen.“

Zahrnul hrob hlínou a položil zpět dlaždice.

Teprve teď na něj dolehla zkáza toho místa a jeho samota a on se doopravdy rozplakal.

A od jedné holé zdi chrámu k druhé k němu jako útěcha běžela tichá ozvěna milovaného hlasu, hlasu, kterému tento prostor náležel po mnoho desítek let:

„Jsem rád, že jsi tady.“

Selby, 1529; Glastonbury, 1531 – 1539; Dubograd, advent 1539