FANTASY LÉTO NA DEDENÍKU – Ioannina: Osm týdnů, osm let (1)

Logo_Io„Jsem rád, že jsi tady.“ Chlapec v odrbané a příliš krátké kutně vyskočil z klekátka, vyděšeně se nadechl a honem se stáhl ke zdi. Jeho oči se v pološeru blýskaly, jak jimi střílel ze strany na stranu. Mnich, který na něj prve promluvil, se opíral rukou o kraj lavice a trochu se usmíval.

 

Chlapec si olízl rty. Pomalu mu docházel význam pronesených slov.

„Modlil ses k Naší Paní,“ řekl mnich.

Chlapec ostražitě přikývl.

„Taky sem rád chodím.“ Mnich pohnul rukou na vysokém opěradle lavice. Prsten na jeho prostředníčku zachytil odlesk světla z hlavní lodi a rozhodil po okolí maličká prasátka.

„Mám… líbí se mi tahle socha,“ odkašlal si chlapec. „Je si tu hodně podobná.“

Mnich stáhl ruku z lavice. Překvapeně se naklonil k chlapci. „To si myslíš? Nebo jsi ji snad viděl?“

Chlapec se nahrbil. Pokusil se zavrtat do zdi kaple. „Bylo by to podle vás… rouhání? Od někoho jako jsem já?“

„Ne. Vůbec ne.“ Mnich se usmál, ani ne tak ústy, jako očima. „Třeba mi někdy povíš, jak to bylo.“

Chlapec střelil pohledem k průchodu mezi klekátkem a lavicí, příliš úzkému pro jeho strach. „Proč ne? Proč si to nemyslíte?“ vyrazil vzdorně. Pak zamrkal, zadíval se na prsten a krotčeji dodal: „Otče opate.“

Mnich neodpověděl, jen obešel okraj lavice a sedl si.

„Jsem přece čaroděj!“ naléhal chlapec.

„Především jsi dítě Boží, stejně jako já.“

„To si myslíte.“

„Jsem o tom přesvědčený.“

Chlapec se zamračil. Popotáhl a utřel si nos rukávem. Zamyšleně zamžikal. Zaletěl očima k pokojně sedícímu muži. Nakonec zamumlal něco o tom, že musí jít, že má ještě práci do školy.

Opat ho nechal…

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

„… nás tu všechny zabít, Watersi?“

Severin se probral – a už rychle odtahoval kotlík z ohně.

„Kdybych tě neznal, myslel bych, žes včera musel flámovat až do bílého rána.“

Mistrův hlas nezněl rozhněvaně; ozývaly se v něm spíš pobavené tóny. Severin přesto zrudl až za ušima. Nebýval káraný často; pokud se pamatoval, stalo se to od jeho příchodu do Dubogradu teprve potřetí. Ale stačil mu jediný pohled do kotlíku a bylo mu jasné, že dnešní práce jde k čertu. Skousl, svraštil obočí; poprášil obsah kotlíku černou solí, několikrát jím zakroužil a vylil ho do výlevky. Nabral na hadřík hrst písku a začal kotlík čistit.

Náhle se mistr ocitl za učedníkovými zády. Jeho hlas zvážněl.

„Pokud nedokážeš udržet potřebnou pozornost, nemáš tu co dělat.“

Severin sklonil hlavu. Tohle bolelo. Být vyhozen pro takovou hloupou chybu… takhle pošetile si zkazit jedinou reálnou naději na slušnou budoucnost… Ale neodporoval, jen hořce zkroutil rty. Mlčky vypláchl kotlík vodou, postavil ho zpět na polici, otřel svou část desky, uklonil se a odcházel.

„Běž se vyspat a vrať se, až budeš zase schopný práce,“ dořekl mistr Divjakov a otočil se zády ke dveřím.

Severin se překvapeně nadechl. Takže ho… nevyhazuje?

„Jak si přejete, mistře,“ potvrdil tiše.

Odpověď nepřišla.

Učedník ji ani nečekal. Rychle vyklouzl ze dveří, než si to mistr rozmyslí.

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

„Měl bych vám… poděkovat za tu kutnu.“

Znělo to podivně bezvýrazně, jako nějaká lekce odříkávaná zpaměti.

Opat se zastavil těsně přede dveřmi.

„Ach. No, ještě na tom nejsme tak zle, abychom pro jeden hábit navíc přišli na buben.“

Chlapec vystoupil ze stínu. Upřeně sledoval zem pod svýma nohama a popotahoval se za založené rukávy.

„Strýc nejspíš měl… hodně výdajů, se kterými nepočítal, víte. Navíc moje školné… a tak… Ale určitě by časem…“

Opat byl jednání mezi glastonburským rektorem, kvestorem a Severinovým strýcem přítomen, takže dobře věděl, jak nadšeně se pan Waters tvářil jen na samotné placení školného za cizí dítě, které se vynořilo odnikud. Litoval, že se ten muž vůbec objevil, a vskrytu duše měl rektorovi za zlé, že po něm nechal tak usilovně pátrat, i když mu on, opat, několikrát navrhoval, že chlapcovo studium může hradit klášter. A ta smlouva, kterou přinutili chlapce podepsat… Ale škoda mluvit. „Vidím, že je ti to dost volné,“ řekl raději. „Cellerarius neodhadl velikost, že?“

„Ne. Já to tak chtěl. Hodně rostu,“ odpověděl chlapec tiše.

Opat pozvedl obočí, přikývl.

Chlapec k němu vzhlédl, zase ho chvíli ostražitě zkoumal, a pak se konečně pousmál, jen náznakem a trochu nakřivo, jako by ho při tom pohybu bolela ústa. Potom si sáhl na ramena pro kapuci, přetáhl si ji přes hlavu a neslyšně se ztratil ve stínech.

Opat zamířil zpět do lodi. Bylo sychravo a on se původně těšil do tepla; už nebyl nejmladší a v takovém počasí ho bolívaly klouby. Přesto teď došel ke klekátku u sochy Panny Marie, poklekl a položil předloktí sepjatých rukou na opěrku před sebou. Vlastně se ani nemodlil. Jen sledoval pohyby světla na jemně vyřezané tváři a nechával myšlenky se volně toulat.

Měl dojem, že ho chlapec ze stínů pořád ještě pozoruje, nedůvěřivý jako divoké zvíře, které už jednou jen taktak…

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

… dokončil poslední zamíchání, odložil špachtli na dřevěnou mřížku, poupravil žhavé uhlíky do lepšího tvaru – a konečně mohl dovrávorat k lůžku. Zavřel oči. Pevně se chytil pelesti. Bylo mu ještě hůř než předtím v laboratoři. Žaludek měl jako na vodě a celý svět se s ním točil. Procházel si znovu recept, ale žádné varovné signály v něm nenašel. Přemýšlel, jestli je to tedy opravdu jenom únava, nebo jestli přece jen konečně nenaletěl na jeden z mistrových chytáků. Snažil se upamatovat, čeho všeho se za poslední den dva dotkl a jestli omylem nesnědl něco, co si neprověřil… ale myšlenky mu utíkaly, nedokázal se soustředit. Hlava mu třeštila bolestí jak ještě nikdy.

Vzdal se. Stáhl si škapulíř i svrchní hábit, skopl boty a zavrtal se pod přikrývku. Jestli se otrávil, tak je zkrátka konec: v tomhle stavu nic nenadělá.

Přitáhl si pokrývku až k očím a propadl se do mrákoty beze snů.

Před půlnocí někdo zaklepal na dveře.

„Severine, žiješ? Oleg sehnal nějaké pití, přidáš se?“

Žádná odpověď. Jen se zpod prahu vyplazily přilnavé jazýčky páry.

„Myslím, že nemáme šanci. Zase jednou propadl přízemnímu mamonu.“

„Že se mu chce. Já si s tou dřinou radši počkám, až budu mít vlastní pečeť.“

Vrzly dveře, vzduch prosycený výpary na okamžik prořídl. Světlo z chodby dopadlo na postavu stočenou pod přikrývkou do klubíčka.

„Severine?“

Nic. Ani se nepohnul. Jen žhoucí uhlíky pod kotlíkem vzplály jasněji a z místnosti se vyvalila vlna ostře kořeněné vůně.

„No nazdar.“

„Vezmi si deku, Nikolaji, dneska spíš u nás. Doufej, že ti moc nenačichla. Bůh ví, co to zas je.“

Hladiny výparů se rozvířily, promísily s čerstvým vzduchem i jedna s druhou a zas se začaly usazovat v koutech.

„Neměli bychom ho probudit a raději ho odtud vytáhnout? Mistr ho přece pustil z hodiny, že mu bylo zle.“

„Rio, má lásko. Severin je černý mág. Buď ví, co dělá, a pak se o sebe dovede postarat sám, nebo už to neví, a pak je nejlepší od něj být co nejdál.“

„Ale brát od něj lektvary a tahat z něj nápady, to můžete, že? Jste zbabělí.“

„Však to není zadarmo.“

Dveře se zase zavřely. Zvuk hlasů se vzdaloval, až utichl docela.

Uhlíky postupně prohořívaly do nových a nových vzorců. Spirály páry nad kotlíkem se stáčely jednou doleva, podruhé doprava, přesně jak si autor receptu představoval. Vůně stoupající z lektvaru se zahušťovala a dozrávala do konečné podoby. Plnila místnost vrstvu za vrstvou.

Do rána lektvar vychladne a bude ho možné slít.

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

„Teď tam nechoď.“

Chlapec se ohlédl. Cestičkami mezi jinovatkou pokrytými obdélníky záhonků k němu mířil starý, shrbený mnich.

„Otec opat má nějakou návštěvu od dvora. Teď ho nemůžeš rušit.“

„Chtěl jsem jen…“

„Až později. Teď se to nehodí.“

Chlapec zklamaně stáhl ústa.

„Zatím mi můžeš pomoct třídit semínka,“ navrhl mnich.

V chlapci se probudila zvědavost. „Takže jste to opravdu vy, kdo se tu stará o zahradu? Otče… Herberte? Vypadáte tak. Trochu jako…“ Zarazil se.

„Co mi mé staré tělo dovolí. Už toho moc nenazvedám.“ V rozporu se svým tvrzením se mnich spokojeně rozhlédl po svém království. Suché stonky bylin jemně šelestily nad příkrovem listů, z vyčištěných a zrytých políček mezi nimi stoupala vůně zimní hlíny.

„V… no, tam, co jsem byl dřív… chci říct, taky jsem pomáhal bratru herbaristovi. Dokonce jsem s ním i připravoval nějaké léky.“

„Takže budeš platný pomocník,“ přikývl mnich. „A až budeme hotoví, uvaříme si heřmánkový čaj s medem, co říkáš.“

„Hm. Tak jo.“

Známé vůně sušených bylin a úžasná dřímající síla živých semen, kterou probouzel a zase uspával každým dotykem prstů, ukolébala chlapcovu ostražitou nedůvěru. Společná mlčenlivá práce, teplo sálající ze skromného krbu v rohu, šustivé a hrkotavé zvuky, když on nebo starý mnich shrnovali kupičky vytříděných semínek do skleněných nádob, to všechno mezi nimi splétalo pavučinu porozumění, konejšilo a uklidňovalo. Až najednou vyvstala otázka, položená zcela samozřejmě, jako by se znali po celý chlapcův život:

„Co tu dělají ti lidi od dvora, otče Herberte?“

„Nevím, synku.“

„Chtějí nám ublížit?“

„Doufám, že ne. Myslím, že král jen zjišťuje, kdo jej v jeho sporu s papežem podpoří a kdo ne.“

„V jakém sporu?“

„Král se chce rozvést a papež mu to nechce dovolit.“

„Hm. Co to má společného s námi?“

„Těžko říct, synku. Ale o vaší škole ve Staré koleji by se dozvědět nemuseli, že?“

Chlapec se pousmál a shrnul do nádoby další semínka.

„Vy o ní víte.“

Starý mnich se zahleděl na chlapcovy nadané prsty. Vypadaly, jako by měly vlastní rozum, tak rychle a přesně se probíraly hromádkou, oddělovaly úlomky sušených stonků, mrtvá semena a jiné smetí od těch, ve kterých dřímal život, a skoro k tomu nepotřebovaly pomoc očí.

„Vím, synku.“

„Hm… Já myslel, že většina mnichů neví… Vždyť ty dveře ani nejsou pořádně vidět… A nepřipadá vám to trochu… divné, otče, klášter – a taková škola?“

„Ne, ani ne. Jsem rád, že se náš opat a váš rektor tak dohodli.“

„Proč?“

Mnich se narovnal, protáhl si záda a ukázal na polici plnou herbářů, bestiářů a alchymických a lékařských knih. „Podívej se sám. Dobře si přečti jména autorů.“

Náhle se otevřely dveře a dovnitř nahlédl glastonburský mistr iluzí.

„Promiň, že ruším, bratře Herberte. Nemáš tu někoho od nás? – Aha, tak přece. Severin. Okamžitě běž na kolej.“

Starý herbarista se zatvářil rozmrzele. „Nemůžeš ho tu nechat, bratře Hughu? Dám na něj pozor.“

„Je mi líto, dnes ne. Dělá mi těžkou hlavu jeden z těch cizáků: chodí si tu všude, ruší mnichy, vlezl dokonce i do klauzury. Za chvíli určitě dorazí i sem. Rád bych posílil ochrany na spojovacích dveřích. No tak, Severine…!“

Starý mnich se za nimi díval, jak přecházejí přes dvůr, jak mistr Talbot žáka vede za rameno, jako by byl opravdu jen neposlušným novicem, dokud nezmizeli v předsíni chrámu. Pak si povzdechl a vysypal na pracovní desku další neroztříděnou hromádku. „Škoda. Skoro bych řekl, že…“

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

„… chceš přijít o pečeť dřív, než se ti ji vůbec povede získat?“

Rachot otevírané okenice.

Severin se instinktivně pokusil uniknout chladu a světlu pod pokrývku. Nebylo mu to vůbec platné.

„Že se zkoušíš otrávit, to je tvoje věc. Ale že si myslíš, že budeš za mými zády prodávat na černý trh? Zbláznil ses, Watersi?“

„To… to není pravda…“

„Jsi tak drzý, nebo tak hloupý? Snažíš se mi namluvit, že vaříš modifikovaný Doušek dlouhého života pro někoho z kolegů?“

Severin si promnul oči. Byly nateklé a pálily.

„To ne, mistře.“

„Nebo že by mi unikla nějaká objednávka z našeho špitálu?“

Severin zavrtěl hlavou a sykl, jak ho ten pohyb zabolel.

„Takže?“

„Není to na prodej. Je to… dárek.“

„Aha. Tak dárek.“

Otevřeným oknem ledově táhlo, vítr hnal dovnitř i sníh. Nezdálo se, že to mistru Divjakovovi vadí; ovšem on byl na rozdíl od učedníka oblečený v několika vrstvách pořádné teplé vlny. Přešel ke stolu, ke kotlíku s už vychladlým lektvarem. Namočil do něj špachtli, z ní nabral trošku na špičky prstů, promnul je, přivoněl ke vzorku, opatrně ochutnal. Špachtli opláchl a osušil, vzal naběračku, i tu otřel a pak s její pomocí lektvar pozorně přelil do připraveného flakónu.

Severin hladově sledoval každičký pohyb jeho rukou. Nestávalo se často, že by mistr demonstroval. Pak si zřejmě uvědomil, že mu mistr chce jeho lektvar vzít.

„Počkejte!“

Odhodil pokrývku a vyskočil – a zavrávoral a padl zpět. Zasakroval. Znovu zkusil vstát, a tentokrát přepadl dopředu. Mistr se krátce a suše zasmál a kopnutím poslal přes celou místnost otlučený plechový lavor. Jak se nádoba točila, postupně se plnila vodou.

„Namoč si hlavu, hlupáku. Pokud to nepomůže, vyzvracej se.“

Severin po něm od podlahy loupnul škaredým pohledem. „Otrávil jste mě.“

„Ale kdepak. Vůbec jsem se nemusel namáhat. Tohle sis způsobil úplně sám.“

Kotlík byl prázdný. Mistr ještě prohlédl lektvar proti světlu, pak lahvičku zazátkoval. Severin mezitím ponořil hlavu do ledové vody a teď se držel okrajů lavoru, drkotal zuby a lapal po dechu. Mistr Divjakov se ušklíbl. Zavřel okno. Zapálil kahan, umístil nad něj plochou měděnou misku a nasypal do ní několik druhů bylinek a nějaký prášek.

„Čím jsi to zkazil, tím to napravíme,“ utrousil jakoby mimochodem.

Odněkud vytáhl tyčinku pečetního vosku a hedvábnou šňůrku. Vypsal štítek, navlékl ho na šňůrku a převázal jí zátku na flakónku. Zakapal uzel voskem a do něj otiskl svou pečeť.

Severinovi se podařilo vyhrabat se na nohy a natáhnout si zmrzlýma rukama hábit. Kouř z pálících se bylin mu s každým nádechem pročišťoval hlavu víc a víc. Nevolnost zvolna ustoupila, i závrať byla pryč. Doklopýtal ke stolu.

Mistr před něj postavil flakón.

„Takhle to má vypadat. Teď to prodáš dvacetkrát dráž. A příště se mě zeptáš na svolení předem, jasné?“ Znovu se pobaveně ušklíbl. „Možná budu dokonce tak laskavý, že ti půjčím klíč od laboratoře. Proč myslíš, že nikdo se špetkou zdravého rozumu nespí vedle kotlíku?“

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

„Lhal jsem, otče opate.“

Knězovy ruce na okamžik strnuly ve vzduchu, pak položily kalich na stůl.

„Přišel ses vyzpovídat, synu?“

„Ne. Možná. Já nevím.“

Opat si povzdechl. „Pojď dál.“

Chlapec se prosmykl dveřmi do sakristie.

„Víte… vy jste byl ke mně hodný a já…“ Pokrčil rameny. „Říkal jsem si, že… Já se prostě bál, že se budete zlobit a že mě vyhodíte. Tak jsem vám řekl, co jste chtěl slyšet. Ale nebyla to pravda.“

Opat stál zády k chlapci a mlčel.

„Já vám to prostě musím říct.“

„Dobře, Severine. Mluv.“

Chlapec udělal pár váhavých kroků ke světlu.

„Víte… pamatujete si… tehdy u té sochy… a vy jste se zeptal, jestli jsem se modlil, a já řekl, že ano…“

Opat se zamyslel a přikývl.

„Ale ne… jenom jsem tam tak byl… a vzpomínal, trochu… Bylo tam ticho… tak nějak mírně… a ona je tak hezká, víte…“ Chlapec posmrkl a vychrlil jedním dechem: „Otče opate, já bych se i třeba modlil, ale ono mi to už nejde.“

Kněz znovu složil roušku, kterou si chystal, a odložil ji na stůl. Otočil se. Ve tváři měl pozorný, polekaný výraz. „Jak dlouho?“

„Od té doby, co…“ Chlapec si všiml, jak se opat tváří. Vyděsil se. Couvl. „Vy se zlobíte!“

Kněz sepjal chvějící se ruce, přitiskl si je k ústům. „Ne, Severine. Ne. Mluv, prosím.“

Chlapec sklonil hlavu. Tmavé řasy vrhaly na jeho tváře dlouhé stíny. „Od té doby, co umřel Roger,“ zašeptal.

„Roger?“

„Myslím… že jste ho neměl odkud znát. V Selby. Byl tam novic, jako já.“

„A tys s tím měl něco společného?“

Chlapec polkl. „Ano.“

Kněz zhluboka vzdychl, zakryl si oči. Potom poodešel od stolu, posadil se.

„Pojď, synu. Pověz mi, co můžeš.“

Chlapec si klekl na holý kámen vedle něj, chytil se opěrky jeho křesla, položil si čelo těsně vedle jeho ruky a začal tichým, přerušovaným hlasem vyprávět.

„Roger byl můj kamarád, jen asi o rok o dva starší. Byl taky čaroděj, jako já…“

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

… i když o tom ani jeden z nich neměl tušení, dokud se magie nezačala hlásit ke slovu. A když se to stalo, nevěděli, oč jde, a neuměli si s tím poradit.

„Ze začátku je to hrozně zvláštní. Třeba chcete vzít ze stolu nějakou knihu, a ona k vám sama přiletí, někdy tak rychle, že vás porazí. Fouknete, a zvedne se vítr. Zadíváte se na svíčku, a on na ní naskočí plamínek. Musíte se to teprve naučit ovládat…“

… ale v klášteře nebyl nikdo, kdo by jim dokázal vysvětlit, jak. Když ucítil to svrbění v prstech Severin, utekl vždycky na zahradu, zanořil ruce do hlíny a počkal, až země tu zvláštní sílu vstřebá; a když se mu povedlo se popálit nebo zranit, zašel si do lékárny pro nějakou mast a ošetřil se. Bez potíží se v nich vyznal, však je bratru herbaristovi pomáhal vyrábět.

Roger žádný takový způsob neměl. A tak, čeho si u Severina nikdo nevšiml, s tím Roger sám přišel za otcem představeným. Ten chlapci nejdřív nevěřil, pak ho začal sledovat a nakonec dospěl k závěru, že je hoch posedlý ďáblem.

Trvalo to nekonečně dlouho, celé týdny. Zpočátku Severin vůbec nevěděl, že se s jeho kamarádem děje něco špatného, a když to zjistil, bylo už na všechno pozdě.

„Nejdřív býval prostě jenom unavený. Potom zmizel a já myslel, že mu dali nějakou práci, tak jako jsem já pomáhal bratru herbaristovi. A pak…“

… dostal Severin za úkol mu každé ráno a večer přinést léky. A když bylo potřeba, měl mu přestlat lůžko. O pár dní později se jeho povinnosti rozšířily o podávání jídla a vody. Za další týden už musel Rogera krmit lžičkou, protože neudržel misku. Ještě o něco později Roger přestal rozlišovat, s kým mluví.

„Dávali jsme mu léky proti bolesti, hlavně laudanum. Víte, z čeho se dělá? Z nezralého máku. Dostával mnohem vyšší dávky než dospělí, a stejně to nepomáhalo. Když byl při sobě, byl potichu, ale když usnul nebo blouznil, naříkal. Pak se začal bát tmy, tak jsme mu nechávali v noci rozsvícenou svíčku a někdo s ním vždycky zůstával, aby náhodou nezačalo hořet. Většinou jsem u něj sedával já. Brával jsem si tam herbář na přepisování, abych neusnul.“

A jednu takovou noc…

 

~ · ~ · ~ · ~ · ~

 

„… se probudil a díval se přímo na mě. Věděl jsem, že mě vnímá. Něco šeptal, tak jsem šel k němu, abych ho líp slyšel. Severine, řekl mi, ty jsi ještě tady? Severine, uteč. A zaškrábal prsty po pelesti, jako kdyby se chtěl něčeho chytit. A potom… pak se stalo něco hrozně zvláštního.

Měl postel přistavenou ke zdi čelem, abychom k němu mohli z obou stran. To se tak ve špitále vždycky dělá. Ta zeď byla bílá a visel na ní obyčejný dřevěný křížek. A najednou se vedle toho křížku rozsvětlilo… a byla tam ona.“

„Panna Maria?“

„Nevím. Asi. Kdo jiný? Vypadala… hodně podobně jako ta socha tady v kostele, víte, takový krásný obličej, čistý a bílý, a nádherné ruce a úsměv jakoby z jiného světa, a taky měla takový modrý plášť… Roger se otočil a viděl ji, vím, že ji viděl. Natáhl k ní ruku, ona ho za ni vzala a… tak nějak přitáhla k sobě… špatně se to popisuje. On se ještě jednou ohlédl, kývl na mě… a pak zmizeli a zbylo tam jenom tělo.

Tu noc jsem přelezl zeď a utekl.“

Chlapec se schoulil na podlaze do klubíčka a definitivně se rozplakal.

Knězova dlaň sklouzla z opěrky křesla na chlapcovy vlasy.

„A od té doby už to nedává smysl, otče,“ pokoušel se chlapec šeptat mezi slzami. „Můžu ta slova říkat třeba tisíckrát dokola… ale nic v nich už není… jsou prázdná.“

Opat mlčel, jen jeho ruka na chlapcových vlasech hřála.

Nahoře na věži jednou cinkl zvon.

Opat se probral ze zamyšlení. „A pak ses toulal a kradl jídlo na tržištích, dokud jsem tě u toho jednou nechytil, viď.“

Chlapec zčervenal. Neodpověděl.

„Kolik ti bylo let, Severine?“

„Myslíte…“

„Když jsi utekl ze Selby.“

Za dveřmi sakristie někdo zakašlal.

„Teď ne!“ zavolal kněz. Obrátil se k chlapci a tiše pokračoval: „Severine, za chvíli začne mše. Jestli chceš, můžeme ji věnovat tvému příteli.“

Chlapec vytřeštěně vzhlédl. „Otče opate… já nevím… já bych nechtěl… Vy jste neviděl, jak strašně ho to bolelo…!“

„Mezi exorcismem a přímluvou je obrovský rozdíl.“

Chlapec mlčky popotáhl a utřel si nos do rukávu.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny kněz. „Teď to důležitější. Žes mi lhal, to ti odpouštím a Bůh ti to taky odpouští, už jen proto, žes sem dnes přišel.“

Chlapec ulehčeně vydechl.

„Ta druhá věc, Severine, je mnohem vážnější. Ty se zlobíš na Boha kvůli něčemu, co způsobili lidé. A to není správné.“

„Ale…“

„Žádné ale. Tady není prostor na ale. Povím ti, co můžeš udělat, abys to napravil. Posloucháš?“

Chlapec zatěkal očima po okolí a přikývl.

„Dobře. Půjdeš teď do kostela. Sedneš si do lavice a budeš přítomný po celou mši.“

„Otče…“

„To není všechno. Budeš pozorně naslouchat, a když budeš mít odpovídat, nejdřív se zeptáš sám sebe, jestli ta slova mají smysl. Když budou mít, vyřkneš je. Když nebudou, zůstaneš sedět a mlčet. Rozumíš?“

Chlapec se polekaně odtáhl, jeho tmavé oči křičely z pobledlé tváře jako výčitka. Pomalu, velmi pomalu se do nich vracely stopy původní důvěry.

Z chrámu se ozvaly první tóny žalmů.

Někdo zaklepal na dveře. „Otče opate, je čas.“

„Severine.“

Chlapec si skousl ret. „Když já…“ Bezradně si povzdechl. „Říkáte, jen ty, co budou mít smysl.“

„Ano.“

„A… neublíží mi to.“

„Ne.“

„Tak dobře.“

 

Pokračování příště…

Aktualizováno: 25.8.2016 — 05:48

67 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Inu, není opat jako opat. Ten v Selby byl prvotřídní svině. Teď měl Severin štěstí, že narazil na člověka na stejné pozici, který je hluboce lidský. A to dává určitou naději…

    1. Řekla bych, že nebýt tohoto opata – Whitinga, samozřejmě -, mohl se i ze Severina stát zahořklý černý mág, který by se nechal utlouct následky svého vlastního díla v útlém věku asi tak 40 let (z celkových průměrných 150, co se čarodějové dožívají).
      Samozřejmě to ani Severinovi, ani otci Richardovi neudělám jednoduché. 🙂 A prvotřídní svini tady v té povídce taky potkáš. S napětím čekám na moment, kdy ji odhalíš.

  2. Teď ne. Teď chtěl mluvit, vysypal by úplně všechno, měl si s ním povídat, mše nemše. Já vím, mně se to řekne, nejsem představený kláštera. Vždy, když se někdo velmi chce svěřit a má s tím problém, jsem hrozně opatrný abych nějakým neopatrným slovem, pohybem nebo čímkoliv tu napjatou nitku, na které vše visí, nepřetrhl a tím nějakou důležitou informaci nezazdil navěky.

    1. (inlove)
      To je úžasnej přístup, Ale.
      Mám dojem, že Severin v podstatě strašně chce mít k někomu blízko, jenom se hrozitánsky bojí, že se zase spálí – tak jako s Thornvaldem a s lidma v Selby. O opata se nespálí. Myslím, že to touhle dobou už ví. A možná si tu nejdůležitější věc už řekli – v tu chvilku, kdy si opat myslel, že Severin Rogera zabil.

      1. Vlastně ano. Svědčí o tom to, že už tak řekl hodně, tolik, že se dostal za hranici, která dělí nedůvěřuji od důvěřuji.

  3. OT: Jak jsem nedavno poprosila o pridrzeni palcu na vysetreni, tak to dopadlo, jak se podle predbeznych vysledku dalo ocekavat. Ano, je to rakovinovy nador na mocovem mechyri. Potud tedy nic moc. Aaale, navrhovana terapie je zajimava a z toho, co jsem se docetla a co mi rekli, tak se pouziva jen na nadory, ktere, aspon podle vysetreni, nejsou invazivni a jsou nove. Je to imunoterapie, ale co je na tom nejzajimavejsi je to, cim a jak se to dela. Katedrem zavedou dovnitr nejakou tekutinu, pak ten katedr zavrou a dve hodiny se to tam proplachuje. Ale nad cim rozum stoji je, ze to, co pouzivaji, je vakcina proti tubere. A ta nabudi imunni system tak, ze probuzene bunky se vydaji do boje ubezdusit nechteneho zaskodnika. A tak se to opakuje 6x az 8x v tydennich intervalech. Pak se to zkontroluje a uvidi… a pripadne zopakuje. ..

    Kupodivu mne ta diagnoza nijak nerozhodila. Teda ne, ze bych byla takovy drsnak nebo se uz nestarala, ale spis se mi ulevilo, ze mam konecne jasno. Protoze ta mrcha zakerna se skryvala za banalitami jako zanety mocovych cest nebo nejake nesouvisejici gastricke problemy. Ale ja jedina jsem napred tusila a pak uz “vedela”, ze tam je zrada, protoze jsem mela cim dal vic problemu. A pak ten muj povestny vnitrni hlas… Nakonec jsem si uz dupla a zvysovala hlas, ze pokud hned neuvidim doktora, tak ztropim paradni scenu. A hele, doktor se zjevil a pak uz to odsejpalo.

    Prvni davku TBC jsem dostala ve stredu. Tak si lezim na ambulanci a snazim se prohanet si mozkem pozitivni myslenky tak silne, az mi na rty prisla takova briskni pisnicka, kterou jsem si septem zapela: Posledni bitva vzplala/ dejme se na pochod/… a teprve pak mi doslo, ze dalsi slovo bude “inteernacionaaala…”. Coz mne velmi rozesmalo, az na mne sestry hledely jak na debila. No ale reknete, kolik onkologickych pacientu si pri terapii zpiva Internacionalu? (rofl)

    1. Hano, asi moc ne! Ale je to rozhodně dobrá zpráva, že bojuješ a věř, že zrovna dnes jsem si zase vzpomněla, jak jsi potřebovala přidržet palce a neřeklas, na co.
      Každopádně tutéž diagnózu měl tchán a i v jeho 80 letech si s tím poradili a následné kontroly jsou ok (ťuk ťuk)
      Moc ti držím palce a jen zpívej! Ona ta písnička má nakonec velmi bojovnou melodii (no, slova taky:)) a ty potřebuješ být bojovná.
      Myslím na tebe a posílám (hug) (inlove)

      1. Ech, Hano, kolikrát jsme tu Internacionálu za život povinně slyšely! Teď prvně má, zdá se, konečně smysl. Tedy ta bojovnost. 🙂
        A ty jsi bojovník velikej. (inlove)

    2. Hani, klidně si zpívej 🙂 Je fajn, že mají i takovou novou terapii, budu držet palce, aby rychle zabrala.

    3. Držím palce, abys tu mrchu Internacionálou udolala (teda mimo jiné léčebné postupy). Navíc ta léčba se mi zdá daleko méně „zdravým buňkám v těle“ nebezpečná, než jiné …

      Zpívej děvče, zpívej a hodně nahlas (h) (h)

    4. To je zajímavá terapie. Hrozně moc držím palce, ať se tvoje bílý krvinky pořádně ozbrojí a hnusáka rozdupou na kaši a vynesou na kopytech! (y)

    5. Hani moc držím palce a zpívám si s Tebou: ….“poslední bíítváá vzpláááláá, dééjméé se na póóchóód…“

  4. Já k tomu dokážu říct málo, když to bude mít pokračování.
    Ale vždycky mi přišlo jako problém, když člověka nenechají něco doříct, co by v tu chvíli řekl, ale pak už to neřekne nikdy.
    Já jsem zas dneska musela Kačce říct, že pořád hrajeme o její hospitalizaci (Kačku představa nemocnice k smrti děsí, jelikož zažila jen jako dítě infekční oddělení). Ten zánět ledvin je prostě na hraně a doktorka ji neposlala do nemocnice okamžitě jen proto, že jednak mi věří, páč mě zná a sama bydlí u nás na vsi, jednak byla toho názoru, že Kaččin děs by nemusel do jejího zdravotního stavu zasáhnout dobře.
    Jenže jde o to, že musí jíst a pít, což nechtěla. takže jsem ji musela mírně vyděsit, aby udělala to, co je potřeba. Dělám to nerada, i když to tak nevypadá (obvykle jsem hodnocena jako matka drsoň). Ne vždycky to, co vypadá nepříjemně, je míněno ve zlém úmyslu.

    1. Někdy matka musí být drsoň. Bývám i já, i když nerada. Kačce držím palce, tobě taky… (inlove)

      PS: jsi si jistá, že vaší rodinu letos nikdo neproklel? (wasntme)

    2. Matyldo, držím palce aby vás už ta smůla opustila, určitě se to obrátí zase v dobré. Někdy to takové prostě je. Ať se Kačka opatruje a mamku poslouchá. Já to totiž s tou fobií z nemocnice a lékařů mám také tak. (h) (h) (h)

    3. A co bude dělat, pokud bude chtít dítě? Neměla by ve vlastním zájmu tu fobii nějak časem řešit?

    4. Matyldo, moc vam drzim palce a myslim na vas. (hug)
      S tou fobii je to svizel. A nepomohlo by ji, kdyby tam s ni nekdo z rodiny behem pobytu byl?

      1. Hele, já si myslím, že kdyby došlo na lámání chleba a musela tam jít, tak to dá. Líbit se jí to nebude vůbec, ale já jsem ji na to musela připravit, kdyby lékařka řekla, že tam bude muset a to se uvidí zítra. Důležitý bylo slíbit, že všichni kolem neumřou 🙂

        1. Matyldo, vždyť to není žádná malá holka (22?), ale dospělá ženská, tak snad nebude kopat a kousat doktory 😉

          1. Ne, ale bude v obrovském stresu a stres ještě nikomu k vyléčení nepomohl. Proto je dobré se tomu vyhnout, pokud to půjde. Jak to nepůjde, tak to Kačka zvládne – já tu holku znám, když bude třeba bojovat, udělá to. A protože mám svoje fóbie, tak ji chápu, že se jí tu fóbii porážet nechce, zvlášť, když jí je momentálně tak bídně. (wave)

          2. Hele, ze ty to ale obcas umis rozstrihnout z jedny vody nacisto. Kdyz jsem si poprve musela jit lehnout do spitalu, a bylo mi priblizne tolik co Kacce, a shodou okolnosti tez na urologii, tak jsem se bala a snazila se to ukecat. A to jsem tehdy mela naprostou jinou zkusenost nez Kacka. Olomouckou FN jsem znala, znala jsem doktory a ruzne kliniky ne jako pacient, ale protoze tam tata pracoval. A urologie, to uz bylo jak parta strejdu. Nekolik z nich byli vasnivi bezkari, meli chalupy kousek od nasich, spolu s tatou se podileli na me bezkarske vychove a o vikendech pri sobote se parilo. A stejne jsem se bala. Hlavne jsem se litovala, se „taaak mlada“ a uz musim do spitalu. A to jsem se tam tehdy se zaseklym sutrem mela jak prase v zite.

            Takze ono tezko soudit bez empatickeho pokusu o vziti se do situace toho koho kritizuju.

  5. Po první části zveřejněné na Dedeníku jsem nahlídla do Refugia – a rozhodla se, že tam dál číst nebudu. Jednak si nemůžu dovolit začíst se na dlouho (a znám se, jako ty Smolíčkovy Jeskyňky, ještě toto, ještě toto – a čas letí (chuckle) ) , a taky proto, že chci sledovat tvoje pořadí, s jakým budeš jednotlivé části zveřejňovat. Nemyslím si totiž, že toto pořadí je náhodné.
    Budu se opakovat, tvůj způsob psaní je strhující, člověk se obtížně odtrhává od příběhu, a hlavně nesmírně plastický, vidím malého kluka, který neví, jestli se má rozbrečet nebo kousnout a utéct… Odteď už asi chválit způsob psaní nebudu, protože kdo má vymýšlet stále nové obraty, aby se nepsalo furt to samé 😉 Ale můj obdiv nad stylem roste dál a dál.
    Hodně mi leží v hlavě Roger. Vyskytne se ještě v nějakých dalších Severinových vzpomínkách, resp. existuje nějaký jeho samostatný příběh z dřívější doby?

    1. Rogera jsme už měli plně na scéně v povídce Ten druhý. 🙂 Víc na scéně nebude, ale ovlivnil Severina na celý život – Severin bude v dospělosti roky bádat nad tím, jestli opravdu neexistuje lektvar, který by zhojil rozbitou magickou pečeť. A taky ten lektvar nakonec najde. Jak Lucien tušil, je to mistrovská práce. Černá. (Vzpomínáš? Kuchař přišel pro analgetikum na trh, Lucien a mistr Thornvald pochopili, oč s Rogerem jde, Lucien předpokládal, že Thornvald stvoří lék na Rogerovu rozbitou pečeť, a Thornvald mu odpověděl, že takový lék neexistuje. Měl pravdu, tehdy neexistoval. Severin ho o pár desítek let později vymyslí.)
      Vidíš – pořadí není náhodný. (Tahle povídka, Osm týdnů, je velice stará, Ten druhý je prakticky rozpracovaná scéna z Osmi týdnů – to se mi na tom světě líbí, chová se jako fraktál.) Bylo potřeba prvně vyprávět, co se stalo v Selby a potom s Thornvaldem, abyste tady mohli přichytit Severina při lži nebo při zatajování detailů, které nechce / nedokáže zveřejnit. Abyste prvně věděli, jak se to stalo, a tady uviděli, jak se na to zpětně dívá Severin. Že si například Rogerovu smrt vyčítá, i když to vůbec nebyla jeho vina a popravdě se snažil ji odvrátit, co jen mohl.
      Ech, klidně chval, dobře se to poslouchá. 🙂 Mám sice nejradši přemýšlení nad tím, proč udělala která postava co, ale ráda se dozvím, že mi funguje technika. Však mi to dalo cca 30 let práce, abych se to naučila.

  6. Já jen doufám, že Severina netrápíš zbytečně! Jak jsem četla drablíky, tak mě smiřuje to, že našel Lisu… (inlove)
    Musím říct, že mě fascinuje, kolik jsi toho dokázala nastudovat o životě v klášterech a o práci lékárníků – a alchymistů. Poklona za dokonale prostudované reálie a jejich použití ve fantasy příběhu. 🙂 Když to čtu, tak si říkám, že se to nakonec klidně stát mohlo…

    1. Mě ty reálie strašně baví. Jednak se v nich samotných schovávají potenciální zápletky, jednak dávají příběhu život.
      Lisa je Severinovo světlo v temnotách a důvod jednat. Mám moc ráda Lisu.
      Ale – umíš si představit, kdyby Severin za sebou neměl svoje zkušenosti, že by vůbec dokázal s Lisou něco udělat? To musel být jenom on. Všichni ostatní Lisu celkem klidně obětovali na oltář svého klidu. Severin ne. Protože je, jakej je, a protože zažil, co zažil.

    1. Ten odkaz je na pár fotek z minulého týdne – trošku sluníčka pro ty, kteří ho mají momentální nedostatek (rofl) (rofl)

    2. To bych mohla. 🙂 Opata už Zana ukecala.
      Máš krásný fotky. Ten zelenej chrám zevnitř je úžasnej, takovej hobití.

  7. Io, tohle se nedělá, já chci pokračování!
    Jasně že mám přečtený tvůj web, ale tady to máš krásně srovnané a myslím, že některé kousky jsem ještě nečetla. Nebo jsou alespoň víc rozvedená stoslůvka.

    1. Přes polovinu věcí jsi na Refugiu nemohla číst – všechny povídky, co vyšly na papíře, jsou tady na netu v plné verzi poprvé. A k drabblíkům přidávám detaily.
      Taky mě baví to skládat, vysvítá za tím ten megapříběh.
      Pokračování bude. 🙂 Ona je fakt dlooouhatánská. Uvidíme, jestli se vejde na dvě části, nebo jestli ji budem muset seknout na tři.

  8. Já jsem dnes nějaká lítostivá a tak tentokrát je mi dvakrát líto toho chlapečka, který musel tolik vytrpět.

    1. Tahle povídka je psaná na přání a to přání bylo, abych ukázala Severina o Vánocích, jak je sám a smutný (nebo tak něco, už si to přesně nepamatuju, ale byly tam Vánoce a depka). Nakonec mi to zase přerostlo přes ruce, ale takhle vypadalo to zadání.
      Dej jiný zadání, bude jinej výsledek! 🙂 (I když já tam nějaký ty stíny narvu vždycky.)

      1. Důležité je psát o boleti a utrpení ne pro fascinaci bolestí a utrpěním, ale proto, aby člověk aspoň ukázal, že cesta ven existuje. Já vím, že neexistuje vždycky, ale i tehdy je třeba aspoň dát naději!
        Nesnáším, když autor používá krutost a utrpení své postavy jen proto, aby na sebe upoutal pozornost. Možná to někdo čte fascinován s pocitem – hele, a mě se to nestalo… ale jinak nevím, proč takovou věc číst.

        1. Teď jsi krásně formulovala něco, nad čím intenzivně přemýšlím poslední měsíc! (inlove)

      2. Víš IO, jak píšeš na konci – ty tam nějaké ty stíny narveš. Ale to není ve zlém, možná za takových 30 let budeš psát jinak, až toho za život uvidíš víc nehezkého. Alespoň já to tak mám a to prosím mé osobní zkušenosti jsou minimální, měla jsem v životě štěstí. Co jsem zvládala před třiceti lety, neudělala bych dneska. Nevytřídila bych například kamión na jatka, protože ve svém srdci bych je prostě nenašla.

        1. Mám pocit, že jsem toho viděla nehezkého za tři životy. 🙂 Ale to je právě to, proč tam rvu ty stíny: v podstatě píšu o tom, jak se to dá přežít.
          Víš co, nějaký takový jednoduchý trápeníčko, kdy ti nejde o život, to v zásadě zvládneš, i když ti lidi kolem říkají, mlč, nenarušuj nám pohodu. Ale když je to fakt hodně zlý a voláš o pomoc a lidi kolem ti říkají Mlč, nenarušuj nám pohodu…
          A tak ukazuju, jak se tohleto dá přežít.

          1. No, jestli kolem sebe vidíš jen ty Mlč a nenarušuj nám pohodu… já měla dojem že ne všichni. Nevím, třeba už proto bych jim neuměla ublížit a to si nemyslím, že bych jim umetala, stejně jako jsem neumetala svým i „nesvým“ dětem

            1. Většina takových je. Jen si vzpomeň. Ten vzorec se tu opakuje pořád dokola. Čím horší má kdo trápení, tím víc na něj řvou, ať je zticha. Ti horší z nich jsou ještě schopní si dělat PR, jak strašně pomáhají – tam, kde vlastně o nic nejde.

              Pak je pár těch, kteří jsou opravdu lidští. Těch si velice vážím. Nebýt jich, jsem touhle dobou už mrtvá, a to nemyslím obrazně. Nikdy jim to nezapomenu a kdykoli budou oni potřebovat, stačí jim jen hvízdnout a já přiběhnu.
              Poznáš je od těch prvních nejlíp tak, že pomoc druhým pokládají za normální a necítí potřebu se s každou drobností vytahovat. Ale především je rozeznáš, teprve až o něco jde. Po ovoci jejich…

        2. Víš co, řeknu to ještě jinak.
          Když se normální běžnej člověk setká s někým, kdo má rakovinu, polituje ho a snaží se co nejrychleji zapomenout, protože je to velice nepohodlná myšlenka. Zmírňuje svoje utrpení, který není nijak velký, zatímco život ohrožující situaci toho nemocnýho nijak neřeší.
          Já cvičím Dondu s tím, že budem chodit pravidelně na Žlutý kopec k onkologickým pacientům, protože vím, že jakákoli úleva na duši pro ně může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. A obětuju tomu svoje nepohodlí. Samozřejmě se tam nechodí snadno, co myslíš. Jenže ještě horší je pro mě vědomí, že bych mohla pomáhat, a přesto s ohledem na jakýsi svůj mizivý diskomfortík sedím doma na zadku a nechám ty lidi se trápit.
          Penuška takhle chodila do LDN. Jasně že to nebylo jednoduché – ti lidi se odtud nejčastěji dostávají nohama napřed. Jasně že to víš.
          A přesto to má smysl.

          A o tom píšu. Když se dobře podíváš, tak většinu hrůz u mě nemají na svědomí padouši, ale lidi, co postávali kolem a neudělali nic.

          1. No, nejsou všichni takoví, ale máš pravdu, je jich hodně. Ale píšeš co cítíš, je to krásně napsané, asi i pravdivější, než moje touha po neubližování.

            1. Já bych taky chtěla, aby byl svět pěkný, úplně stejně jako ty. (inlove)
              Akorát že on není. Každý to řešíme po svém, abychom v něm dokázali žít. Moje řešení je tohle. Umím vidět krásné věci z hloubky bolesti. Neumím *ne*vidět bolest. Jsou lidi, co to dovedou. Já ne.
              Bylo jistý období, kdy jsem se jen těžko vracela domů z knihovny – po jedenácté večer – kolem všech těch žebráků, co si tou dobou stlali svoje kartonové krabice. Nejhorší na tom bylo vědomí, že téměř neexistuje systémové řešení. Dát jim peníze, koupí si alkohol a zítra budou tamtéž. Dát jim jídlo… jo, to dělám, dávám jim chleba. Ale ani to není řešení. Dobré je to, co dělá Nový Prostor: učí je, jak pracovat.
              Jako ten Sparťan, co dal žebrákovi ne rybu, ale síť. 🙂
              A i tak je na světě trápení příliš mnoho, než aby to jeden člověk dokázal zvládnout. Ale když člověk zavře oči a nebude dělat vůbec nic…?
              Každý jsme se narodili nějak a každý s tím děláme, co umíme. Někdy je to dobré a jindy špatné. (h)

            2. Jak tak přemejšlím – úžasně tu otázku nastoluje Card v Enderově hře. Vezmu jen jednu úroveň. Enderův bratr Petr je ten typ, který dovede pitvat veverku zaživa, aby viděl, co to udělá. Ender na to reaguje tím, že krmí veverky, aby jim to trápení kompenzoval. Ovšem tak přiláká do okolí domu větší množství veverek, než by tam bez toho krmení bylo, a ochočí je, takže je pro Petra snazší si chytit a umučit nějakou další.
              Cardova otázka zní: Co je vlastně správně? Jestliže nemůžeme eliminovat všechny Petry, protože se takoví prostě rodí, co je správně? Jak se zachovat?

              1. Tohle mi hodně připomnělo Luciena… a proto jej prostě nedokážu mít ráda. Nemůžeme eliminovat aby se takoví lidé nerodili, ale můžeme jejich počínání prohlásit za nelegální a pokud nepřestanou sami, zkusit zařídit, aby pokračovat nemohli. Místo krmení veverek prostě dám Petrovi do držky a seberu mu nůž. A pak půjdu nakrmit veverky.

              2. Holky, já vás miluju. (inlove) Jste bezvadný.

                Cardovo řešení je komplikovanější: Petr začne závidět Enderovi, že ho lidi mají rádi, a tak se začne navenek chovat jako Ender – a ke konci života zjistí, že se vlastně stal Enderem.

                1. Jenže kolik veverek rozkrájí než to zkusí jinak? Kdyby dostal do držky hned u té první…

                  1. To je vono, to je podstata toho dilematu. Nedostal do držky hned u té první, protože se na ni nepřišlo. A teď, co je cennější? Nerozkrájené veverky za cenu doživotně uvězněného člověka (tedy zmařeného lidského života), nebo vykoupený lidský život za cenu rozkrájených veverek?
                    Neexistuje správná odpověď.

                    1. Měla jsem říct „neexistuje jediná výhradně správná odpověď“.
                      Tohle je řešení, který já sama v reálným životě používám nejčastěji. Ne vždycky to klapne. Lidi na to nemívají koule. Lidi chtějí hrát na druhé, třetí, milionté šance.
                      Někdy můžou mít pravdu. Průšvih je, že to nejde poznat předem.

                    2. Hele, jsem v Kalifornii. 😀
                      Tak ještě z Kalifornie příklad, kdy tohle řešení neklaplo: Lavoisier chtěl vzít Severina do školy v Chansons. Ta škola jediná má pravidlo, že nepouští přes bránu černé mágy. Severin tehdy ještě nebyl plně zasvěcený. Chansonský rektor to přesto zamítl s tím, že se kluk nacházel pod Thornvaldovým vlivem, a tedy je zkažený. Ergo nedali mu šanci ukázat, jestli veverku zabije, nebo nakrmí. Kdyby ho tam vzali, Severin by nebyl provedl to kouzlo u hrobu svojí mámy a nestal by se černým mágem.
                      Na druhou stranu, kdyby ho tam vzali, nikdy by se nepotkal s opatem Whitingem a nestal by se pod jeho vedením lepším člověkem. Nepotkal by Lisu a neuměl by jí pomoct. 🙂 Zůstal by běžným, normálním kouzelníkem, poměrně inteligentním a značně nadaným, ale neudělal by to nejlepší, čeho byl v životě schopen.
                      A teď, co je správně?
                      Naštěstí člověk nevidí dopředu, jinak by z těch všech možností volby zešílel. 🙂

                    3. existuje – protože je pravděpodobnost, že veverkou to jenom začne. Budem čekat až se přes kočku a psa dostane k prvnímu člověku?

          2. Io, když se setkáš s rakovinou velmi zblízka, je nejhorší právě ta bezmoc, protože nemůžeš NIC. Můžeš jen doufat, že rakovina nevyhraje, ale jinak? Jo, k cizím můžeš dojít dvakrát týdně, popovídat si, nechat pomazlit psa a až odejdeš, odškrtneš si modré políčko a zavřeš tyhle dveře až do příštího týdne. A jak moc jim to pomůže, nevím. U dětí a u velmi starých pacientů to podle mne má velký smysl. Dospělý člověk se možná nechá na chvíli rozptýlit, ale po tvém odchodu stejně dál přemýšlí … nad tím co předtím. Rodiče malých onkopacientů – ti potřebujou hlavně peníze, hromady peněz, protože se často museli vykašlat na zaměstnání, tráví třeba rok zavření v izolaci s dítětem, doma další děti… pes tam může pomoci těm dětem – pokud k nim smí, ale jejich rodiče…

            1. Jo. Je to příšerný.
              Já si vždycky vzpomenu na jednu kamarádku, která prohlásila, že se té mrše nevzdá. A uprostřed nejhoršího se začala učit operní zpěv. Teď zpívá věci od Nightwish, jak chtěla, koncertuje – a mrcha byla utlučena!
              Taky si vzpomenu na kolegyni ze školy, která roky nosila paruku. Mrchu utloukla, ale nechtěla ukazovat puberťákům, že má vlasy zatím jenom někde. Strašně se za to styděla. Já to pochopila až z její reakce – byl přípravný týden, ona přišla bez paruky a já jí ty vlasy pochválila. Ony jí vážně ladily k očím víc než paruka. Nemyslela jsem tím nic víc než jen takové to běžné pohlazení hezkým slovem. Ale ona mi pak teprv ten příběh odvyprávěla – a už nikdy si paruku do školy nevzala a hrdě nosila svoje vlastní dorůstající vlasy.
              Protože jsem v podstatě těžkej optimista, na tyhle dvě holky myslím, když vidím někoho, kdo je vážně ve srabu. A doufám. A strašlivě moc doufám, že na mně to doufání bude vidět a že bude nakažlivý.
              Protože když ztratíš naději, když přestaneš doufat, tak jseš mrtvá, i kdybys ještě pár dalších let chodila a dejchala.
              Vím, že Dondí návštěvy nemůžou zvrátit běh světa, ale třeba můžou trošinku postrčit. A i dospělým se na chvilku uleví, když se potkají s šaškem Dondou. Jenom na chvilku, jenom co by se párkrát nadechli, než se zas potopí do té bažiny. Malej kousek naděje, nic víc.
              Vzpomínám si, že nejvíc, co mně samotné pomohlo, bylo, když mi sestřičky učesaly cop a vůbec nenadávaly, že zdržuju. Když mě v hnusným bouřkovým počasí, kdy jsem litovala, že jsem se do toho těla vůbec vracela, když už jsem měla to štěstí a vyklouzla z něj ven, tak hnusně mi bylo, tak když tenhle den ten doktor na vizitě řekl: Vydržte to, to bude dobré. Jsou to drobnosti. Znamenají moc.

  9. Jestli máte dojem, že povídka není ukončená, máte pravdu. Je dlouhatánská, prozatím nejdelší ze všech, a tak bude na pokračování. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN