Dnes vás pozvu k pořádnému nakouknutí do autorské kuchyně. Jak jste si určitě všimli, používám drabblíky k ohmatání možností zápletky a časem mi z nich rostou povídky. V dnešních drabblících se schovávají prozatím dvě: „Ten druhý“ a ta, kterou právě píšu a ve které se řeší, jak Severin cestoval s mistrem Thornvaldem a jak a kam od něj utekl.

 

Abychom se orientovali, měli bychom vědět, že Severin je nemanželské dítě čarodějky a kněze; jeho matka utekla z domova za svým milencem, když byl přeložen do jiné farnosti. Severinův otec nevěděl, že je jeho milenka kouzelná; když to zjistil, začal dělat randál ve smyslu „byl jsem očarovaný, za nic nemůžu“. Severinova matka před ním úspěšně utajila, že je chlapec taky kouzelný.

Mám dvě teorie o tom, kdo Severina odvedl do Selby. Starší verze je, že to byla jeho matka. Novější (a logičtější) verze je, že to byl někdo, komu Severinova matka zaplatila, aby chlapce bezpečně dovedl nikoli do kláštera v Selby, ale do mnohem vzdálenějšího kláštera v Glastonbury (protože glastonburský klášter jako jediný nemá námitky proti kouzelným dětem, a naopak spolupracuje s kouzelnou školou, tzv. Starou kolejí, jež je na něm nezávislá, ale shodou okolností leží v jeho sousedství – ta škola tam byla dřív než klášter, s obojím se zanedlouho seznámíme), a ten člověk se na to vykašlal pod heslem „klášter jako klášter, jsou to benediktini, jak chtěla, tak co“. Následující drabblík počítá ještě se starší verzí zápletky.

V obou případech posílá matka chlapce do kláštera proto, aby se dostal z dosahu svého otce.

 

___________________

 

― Nezlob, abych nemusela plakat ―

 

Téma: Židle (dojemné drabble)

Selby, 1525

(Severin Waters, Bernhard Powell, Severinova matka)

 

Chlapec svírá opěrky židle stejně pevně, jako se ještě před hodinou držel matčiny ruky. Sedí strnule, sotva se odvažuje dýchat. Nejdřív mu kolem hlavy cvakaly nůžky, teď cítí na temeni břitvu. Slyší, jak mu přejíždí po kůži, ssst, ssst.

Je to, jako by odřezávali jeho starý život.

Vždycky když přehmátne, je opěrka pod jeho dlaní míň vzpomínkou na matčinu ruku a víc dřevem.

„Poslouchej opata a starší bratry. Nezlob, abych nemusela plakat.“ Maminčina slova na rozloučenou.

Chlapec to neví, ale už ji živou neuvidí.

Mnich dokončí holení tonzury. Mlčky kývne.

Chlapec vstává.

Je mu pět a právě skončilo jeho dětství.

 

___________________

 

― Zvedni hlavu, mrcho! ―

 

Téma: Hlavu vzhůru

Keswick, 1525

(matka Severina Waterse, keswický kněz)

 

Když je slyšela přicházet, zapečetila si ústa kouzlem. Neudělat to, vyla by teď bolestí a hrůzou jako umírající fena. A to nesměla. Nesměla. Nesměla.

Bože můj…

Přivázali jí na nohy kámen a hodili ji do řeky. Normální člověk se prý utopí; čarodějnici voda nepřijme.

Bylo tam mělko. Přežila.

Bože můj, děkuji ti…

Přes větev blízké vrby přehodili provaz. Její bývalý milenec jej sám požehnal. Jí požehnání odepřel. Je čarodějnice. Podle Písma…

Bože můj, děkuji ti, že jsem malého Severinka stačila odvést do kláštera. Ochraňuj před tímhle šíleným knězem aspoň jej. Amen.

 

Zemřela bez hlesu a nesmířená, říkali později její sousedé.

 

___________________

 

Ale Severin se to nedozvěděl. Je dost dobře možné, že se do Selby zpráva o smrti jeho matky vůbec nedostala. Kdo by ji taky poslal, když jeho otec nevěděl, kde kluk skončil?

Takže si mohl prožít další čtyři roky v míru a v pohodě. Učil se číst, psát, počítat, zpívat, pomáhal bratru Bernhardovi ve špitále… Normální klidný život malého novice. Nic zvláštního.

A tak tu dobu přeskočíme až k místu, které známe z povídky Ten druhý.

 

___________________

 

― Není pomoci ―

 

Téma: Poslední bonbónek

Selby, předjaří 1529

(klášterní kuchař, bratr Roger, Severin Waters)

 

Nejdřív kuchař pro toho prcka koupil u alchymistů lék. Zabralo to jen na dva týdny. Mniši s vymítáním nepřestali a klukovi bylo brzy stejně zle jako předtím.

Na druhou dávku už neměl ani peníze, ani dost odvahy. Kdyby opat nebo bratr ošetřovatel zjistili…

Když se od toho druhého mrňouse, špitálního pomocníčka Severina, dozvěděl, že malému Rogerovi podávají koňské dávky laudana, pochopil. Nedávají mu naději. Začal ke každé večeři přikládat na tác dva kousky sladkostí. A měl radost, že i když zůstala večeře nedojedená, laskominy vždycky zmizely.

Dnes v noci Roger zemřel, Severin zmizel – a na tácu smutnil jeden kousek žužu.

 

________________________

 

― Útěk špatným směrem ―

 

Téma: V pasti!

Selby, předjaří 1529

(Severin Waters, Theodosius Thornvald)

 

Utřel si rukávem nos. Rozhlédl se. Nikde nikdo, klášter spal. Olízl si rty. Sebral ze země uzlík s trochou jídla, piksličkou šalvějové masti a, především, vlastnoručním opisem Adalberta Velikého. Přikradl se ke zdi. Klášter pořád ještě spal, jen jeden pes čenichal u úzkého otvoru střílny. Severin ho objal. Zabořil tvář do jemných chlupů mezi jeho ušima.

„Roger umřel, víš,“ postěžoval si. „Musím jít, chápeš? Nebo zabijou i mě. Mrzí mě, že tě opustím.“

Pes mu olízl nos.

Severin si skousl ret. Začal šplhat.

Na vrcholku zdi se zarazil. Taková hloubka!

„Tudy, chlapče,“ zašeptal někdo.

Ten čaroděj z tržiště.

Theodosius Thornvald.

 

________________________

 

Slíbila jsem pohledy do autorské kuchyně. Tak tady bude jeden. V původním plánu bylo, že se Severin s mistrem Thornvaldem a Lucienem potká náhodou na tržišti. Ovšem zjistila jsem, že novic neměl co z kláštera vystrčit nos. Víte, jak jsem to nakonec vyřešila – tou kartičkou se vzkazem.

Takže Severin samozřejmě Thornvalda v tomto místě nezná a nemůže ho poznat.

Hezký relikt starší vrstvy v pouhých šesti slovech na dvou řádcích, co?

 

________________________

 

― Smrtelné tajemství ―

 

Téma: Pssst!

blíže neurčené městečko někde v Anglii, jaro 1529

(Severin Waters, Theodosius Thornvald, Lucien)

 

Severin se zlobil. Proč mu mistr nevěří? Dobrá, dal mu na starost koně a vůz: to byla zodpovědná a vcelku příjemná práce. Ve stáji bylo teplo, sláma čistá a s koníkem si Severin zakrátko uměl pěkně popovídat. Dál směl drhnout kotlík a moždíř; v tom měl praxi už z kláštera. Sbíral a připravoval jednodušší byliny. Dobrá.

Jenže mistr nebo Lucien občas někam mizívali. A pak se rychle balilo a odjíždělo pryč.

Takže se teď plíží za mistrem, tichounce, opatrně.

Mistr si povídá s nějakým děvčátkem. Vede ji kamsi do stínu…, pak rychlý záblesk… Nůž?!

Severinovi přistála na ústech dlaň.

Lucienova.

 

___________________

 

― Dies illa ―

 

Téma: Gloria

blíže neurčené městečko někde v Anglii, jaro 1529

(Severin Waters, Theodosius Thornvald, Lucien)

 

Dveře chrámu byly otevřené. Zevnitř zněl zpěv, jeden z těch jednodušších, zpívaný víc hlasitě než čistě, nesrovnatelně chudý proti vybroušené harmonii bratrů doma v Selby. Severin se přesto chytil postranice, hotový vyskočit z vozu, vběhnout dovnitř, vklouznout do lavice na své místo vedle…

Bláto na lemu hábitu zaškrábalo po lýtkách. Jizvy na zápěstí zabolely. Srdce vystoupilo do krku, sevřelo se a zmlklo.

Vepředu na kozlíku zatím Lucien žvanil o holkách z poslední štace, světácky, mlsně. Cinkaly počítané mince.

Severin sklouzl zpět do sedu. Už nedokázal zazpívat Gloria, zašeptat Miserere. Nebylo komu.

„Hý,“ třepl otěžemi mistr Thornvald. Vůz se pohnul dál.

 

___________________

 

― DCLXVI ―

 

Téma: Šedesátá

někde v Anglii, léto 1529

(Severin Waters, Theodosius Thornvald, Lucien)

 

Po každém pouštění žilou směl Severin položit mistru Thornvaldovi jednu dvě otázky. Jizvy na chlapcově zápěstí brzy tvořily nečitelnou síť, svoje poznámky však udržoval precizně očíslované.

Dnes nadepsal LX.

„Magie? Bílá magie je to, co tě učí Lucien, zákon příčiny a následku. Černá práce ten zákon obchází, ale musí se jí něco obětovat. Třeba tvoje krev.“

Sotva se za chlapcem zavřely dveře, Lucien se rozčílil: „Není náhodou na zasvěcení trochu mladý?!“

„U něj na tom nesejde. Tys zapomněl, proč ho s sebou taháme?“

 

V Glastonbury Severin dopíše čtyři písmena, aby list začínal DCLXVI. Číslem Šelmy.

Jenže to už bude pozdě.

 

___________________

 

Černá magie není v tomto světě inherentně zlá, je spíš chaotická a hodně nebezpečná. Zasvěcení do ní je trojstupňové a nevratné. Na pořadí prvních dvou stupňů nezáleží, jen třetí musí příjít jako poslední. Jde o to, že adept musí pochopit princip (bere energii pro práci ze zdroje mimo sebe a tak obchází známé přírodní zákony, o kterých tu mistr Thornvald mluví), být smířený s cenou, která se za ni platí (viditelnou cenou je oběť, ale nemusí k ní dojít vždy; ovšem naprosto vždy si černá magie vybere daň v něčem, co je pro černého mága drahé nebo důležité; Thornvald takto ztrácí kousky soucitu a taky přichází o ohebnost rukou – to jsou ty jeho pavoučí prsty), a konečně musí vědomě vykonat svou první černou práci.

Problém s černými mágy spočívá právě v té ceně, kterou za svou práci platí. Černá magie si bere ze tří možných zdrojů: buď zdraví (cokoli počínaje banálním nachlazením a konče ochrnutím a udušením), nebo rozum (cokoli počínaje drobným přehlédnutím a konče šílenstvím nebo amnézií), nebo soucit. Nelze stanovit, odkud a kolik vezme. Proto se praktikující černí mágové dožívají na čaroděje relativně nízkého věku a někteří jsou na konci života značně nebezpeční – šílení nebo morální zrůdy.

Cechy chrání tovaryše a učedníky nařízením, že pokud studují u černého mága, tento je nesmí zasvětit proti jejich vůli. Lucien o zasvěcení stál.

Severin je technicky vzato taky Thornvaldův žák. Jenže o téhle ochranné zvyklosti neví.

___________________

 

― Nic jsem neviděl ―

 

Téma: Teď se nedívej

někde v Anglii, 1530

(Severin Waters, Theodosius Thornvald, Lucien)

 

„Nekoukej se, trochu to škrábne.“

Kluk statečně držel, levé předloktí natažené nad plochou miskou, loket podložený pravou dlaní. „Já se nebojím,“ protestoval. Ale oči i tak zavřel.

Lucien nařízl žílu.

Zpoza blízkého keře je pozoroval Severin. Musel se hodně krotit, aby nedupal vzteky: proč bere Lucien krev od bůhvíjakého špinavého spratka?! Dávat krev pro mistra Thornvalda je přece jeho, Severinova výsada. Není jim snad dost dobrý?!

Lucien otřel ránu. „Běž.“

Kluk se motal jako opilý. Právě kolem Severinova keře.

Soucit převážil nad vztekem. Severin sykl: „Hej! Tumáš. Honem zmiz.“

Když byl kluk dost daleko, zabručel Lucien: „Další kontryhel najdeš támhle.“

 

___________________

 

Thornvald by měl tisíc důvodů nechodit na cechovní sněmy. Ale teď na jeden musí: Lucienovo učení se chýlí ke konci, Lucien by měl získat řemeslnickou pečeť. Což znamená dostavit se na každoroční sněm cechu Alchymistů do Marienburgu.

Jak jste určitě uhodli přinejmenším podle jména, Lucien pochází z Francie, a tedy ho před Thornvaldem učil mistr Gérard Lavoisier. Je dost dobře možné, že cestou na sněm malému Severinovi o svém starém mistru a vůbec o škole v Château des Chansons vyprávěl.

Severin vytušil příležitost a pokusil se vzít věci do svých rukou.

Udělal jedinou chybu: neprozradil, že mu Thornvald bere krev. Kdyby to byl řekl, všechno by se vyvíjelo úplně jinak.

 

___________________

 

― Chybělo tak málo ―

 

Téma: Presumpce viny

cechovní hostinec v Marienburgu, léto 1531

(Gérard Lavoisier, Severin Waters)

 

Mistr Lavoisier byl pro jednou rád, že jejich rektor jezdí na všechny významné sněmy všech tří cechů. Aspoň u něj bude moci poprosit za toho chlapce hned – bez dlouhého trmácení do Chansons a zpět.

„Přimlouvám se, abychom přijali do učení a na výchovu jistého Severina Waterse. Je pravděpodobně sirotek, Angličan, utekl z kláštera před obavou z vymítání. Momentálně je tady, v Heidelbergu…“

„Jak se sem dostal?“

Té otázky se Gérard Lavoisier bál.

Protože znal odpověď: s Theodosiem Thornvaldem.

Thornvald byl černý mág. A Chansons mělo na černou magii jasný názor.

Přesto se pokusil: „Ale chlapec nebyl zasvěcen…“

Marně.

„Zamítá se.“

 

___________________

 

― Třicátý ―

 

Téma: Pro třicet stříbrných

blíže neurčený zájezdní hostinec někde na severní hranici Francie nebo v Holandsku, poblíž pobřeží, léto 1531

(Theodosius Thornvald, Lucien, Severin Waters)

 

„Přestává být dítě,“ řekl mistr Thornvald.

Lucien přikývl.

„Uděláš to zítra,“ hodil přes rameno mistr Thornvald.

Lucien udržel klidnou tvář, dokud nesešel do stáje.

Vůz byl odtažený do kouta, kůň ošetřený. Chlapec seděl na čisté otepi slámy a drobil si do misky chléb.

Dětská krev… Drahé a vzácné zboží.

Lucienovy prsty vklouzly do váčku u pasu. Počítal.

… dvacet devět.

Ještě jeden a jsem volný.

… neživé bezkrevné tělíčko pod keři?

Sláma zašustila. Chlapec odcházel umýt misku. Lucien mu ji vytrhl a vtiskl mu do rukou peníze.

„Běž. Uteč. Thornvald tě chce zabít.“

Severin zíral na stříbro ve svých dlaních.

„Neslyšels? Běž!“

 

____________________

 

― Zloději moře ―

 

Téma: Mlátička

Rotterdam, léto 1531

(Severin Waters)

 

Mohutný kmen na laně tlustším než mužská ruka pomalu stoupá do nebe. Těsně před kladkou se zastaví, čtyři muži na plošině se natáhnou, ustálí ho. A pak kmen padá okovanou hlavou přímo na velký kůl. Bummm! Kůl zajel do pobřežního bahna o další píď. A kmen znovu namáhavě stoupá. Lano navíjí na obří buben dva voli, pachtí se ve velkém kole, na očích klapky, aby se v tom randálu nesplašili. Přehodit páku, odpojit volský pohon, ustálit kmen – a bummm! Další píď.

Malý Severin stojí, hlavu vyvrácenou, a zírá jako uhranutý. Dočista zapomněl, že vlastně utíká a potřebuje najít nějakou loď.

 

___________________

 

Tu loď najde, vžebrá se na ni, po mnoha peripetiích se dostane až do rodného Keswicku. Celou dobu ho pohání naděje na setkání s matkou. Téměř si nepamatuje, jak jeho máma vypadá: když od ní odešel, bylo mu necelých pět, teď mu táhne na jedenáct.

Ale teď se mu o ní zdává skoro každou noc.

Jenže když konečně dorazí domů, zjistí, že dům je vypálený a jeho matka dávno mrtvá.

 

___________________

 

― Šepot z podsvětí ―

 

Téma: Pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes II

Keswick, časné jaro 1532

(Severin Waters)

 

Tady to bylo.

Vrby se tu skláněly hlavami k sobě tak těsně, že nebylo vidět nebe. Jen pár kroků a člověk se ocitl u řeky.

Jestli vchod do podsvětí nevypadal takto, tak už Severin nevěděl, jak.

Udělal patou mělký důlek. Podíval se na chyceného králíka. Králík mu pohled oplatil. Chlapec položil zvíře krkem k důlku. Vytáhl nůž.

Náhle králíka pustil. „Ne. To nemůžu.“

Nastavil vlastní ruku. Řízl. Krev pomalu stékala na dno jamky.

„Maminko…“

Stín skrčený u loužičky krve dostal jasnější obrysy. „Severine… ty?“

Na cestě od Keswicku zadupaly nohy. Stará kořenářka zoufale spráskla ruce.

„Chlapče nešťastný, cos to udělal…!“

 

____________________

 

Ta kořenářka je i porodní bába a byla při jeho porodu, takže zná spoustu tajemství. Ale rozhodne se, že prozradit chlapci celou pravdu o jeho rodičích by nebylo moudré. Místo toho mu dá pár věcí, které pro něj schovala jeho matka: její kotlík, dva stříbrné knoflíky, na něž si Severin pamatuje, protože si s nimi jako dítě hrál, a knihu receptů. Taky mu věnuje trochu peněz a řekne mu, že ho máma původně chtěla poslat do kláštera, resp. školy na jihu v Glastonbury. Vypakuje ho z vesnice dřív, než se někdo začne příliš zajímat, co tam ten kluk tak najednou dělá a kdo že to vlastně je.

Severinovi trvá cesta přes celou Anglii několik měsíců a tehdy teprve se doopravdy naučí žebrat a krást.

 

___________________

 

― Caritas ―

 

Téma: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny (double drabble)

Glastonbury, jaro 1532

(Severin Waters, opat Richard Whiting, Johannes Thorne)

 

„A mám tě, ty chmatáku!“

Vítězný výkřik prořízl hluk tržiště jako katovy důtky kůži odsouzence. Dva mniši procházející poblíž se zastavili a otočili se po hlase.

Chlapec se rve tiše; neplýtvá dechem. Mrská sebou jako losos nad potokem, kouše a kope ze všech sil, ale rukama k sobě tiskne bochník chleba, tak pevně, až se jeho špinavé prstíky probořují kůrkou do bílé střídky. I kdyby ho ztloukli až do krve, tohle nepustí.

Rány prší. Chlapec uhýbá. Potrhaný lem černé suknice mu víří kolem kotníků šedavý prach.

„Vždyť je to malý benediktin…! Pojď, bratře Johane. Zaplatíme za něj.“

„Je to zloděj, otče,“ namítl suše glastonburský cellerarius. „Sám jste viděl. Třeba i tu kutnu někde ukradl.“

„Možná,“ připustil opat. „A možná ne. Uvidíme, Johane. Pojď.“

Pekařův pomocník zatím chytil kluka za kapuci. Škub – a děcko se válí v prachu, ochranitelsky obtočené kolem bochníku, vzdorné černé oči nezkrotně blýskají zpod čupřiny neuvěřitelně zacuchaných vlasů. Teď se zaleskly zuby – a křaf! voňavý kusanec kůrky mizí v žaludku skoro bez kousání.

Zničehonic ruce na ramenou.

Nebijí, neubližují. Jen tam prostě leží. A pomstychtivé hole a boty se rázem stahují pryč.

Několik slov. Zacinkání stříbra. Neochotná úklona.

Cestou ke klášteru se chlapec opatrně zeptá: „Proč?“

 

________________________

 

A tady se pro dnešek se Severinem rozloučíme.

Konečně se dostal tam, kam měl. Je v bezpečí.

Prozatím.