Nosíme je skoro všichni. Džíny, původně jeans, jsou nesmírně odolné kalhoty, které ovšem původně vznikly jako „montérky pro zlatokopy“.
V době zlaté horečky obchodník Jacob Davis potřeboval ušít trvanlivé kalhoty pro zlatokopy. Látku nakoupil v obchodě Leviho Strausse – byla to trvanlivá bavlněná tkanina.
Jenže na těchto pracovních kalhotách se pořád vytrhávaly kapsy (například zlatokopové měli ve zvyku tahat po kapsách vzorky hornin). Proto Davis vymyslel zpevnění kapes kovovými nýtky. První džíny byly na světě.
Získaly si mezi dělníky velkou oblibu, Davis se Straussem rozjeli výrobu a v roce 1873 si nechali džíny patentovat. Do módy se dostaly v polovině 20. století.
A nosíme je dodnes. V různých barvách a tvarech, i když ty modré jsou asi pořád nejoblíbenější.
Nosím je taky, ale přiznávám, že jen jako volnočasové oblečení a rozhodně za ně nejsem ochotna dát velkou částku. Konec konců, první džíny stály jeden dolar!
Kačka nosí džíny nerada, nepřipadá si v nich dostatečně žensky. U leckterých typů džín to chápu a džínové sukně mi dnes připadají jako strašnost, byť v pubertě jsem je nosila taky 🙂
Můžeme proti džínám mít jakékoli námitky, ale fakt je ten, že hodně vydrží, bláto se z nich poměrně snadno odrolí, a když si sednu do trávy, nejsem okamžitě jako čuně. Pro majitele psů mají jednu výhodu – moc se na ně nechytají psí chlupy 🙂
Je to taky jeden z mála kusů oblečení, které usilovně látám a spravuji. Doma vlastním řadu džín v různém stupni rozkladu – ty první jsou „mezi lidi“, ty poslední jsou vysloveně pracovní.
Vlastně si neuvědomuji, že bych dokázala našít tolik záplat na jiný kus oblečení. A vy?
Dede: Džíny byly první oblečení, po kterém jsem kdysi dávno nesmírně toužila, leč v rodině nevybavené styky se zahraničím ani tolik potřebnými bony jsem prostě opravdové zlatokopecké kalhoty sehnala, až když mi bylo tuším patnáct – někdo si je nechal připašovat a nešly mu. Značku si nepamatuju, byly světle modré a byla jsem v nich prostě úžasná hvězda! (Fakt!:))
Od té doby džíny miluju a můj životní styl mi dovoluje je nosit poměrně často. Ovšem považuju je za to, co doopravdy jsou! Nesimulují mi ani společenský ani pracovní oděv. A souhlasím s Matyldou, jsou to skvělé gatě pro život se zvěří:))
Takže: co vy džíny? Máte je rádi? Nosíte je? Úzké, širší, černé, modré, bílé nebo třeba kytičkované?:)) A co nosíte k nim? Pojďme si povídat o kalhotách, které už nejsou jen oděv, ony jsou i kus životního stylu:))
hm, tak úpravé rifle jsem v mládí neměla nikdy a ani jsem po nich nijak zvláště netoužila. Asi jsem neměla try správné ambice oslňovat vrstevníky. od necelých 16 jsem kvůli starostem o svéhonemocného tátuneměla na nějaké shánění parády čas.Vždy jsem chodila ve sportovním, ale rifle v mém šatníku nebyly. Až po příchodu našeho útulkového Hokina jsem teprve pořádné rifle ocenila, i když už tehdy se velice na mou slonohroší postavu sháněly. na rozdíl od ri já zas vyžaduju kalhoty až do pasu, nesnáším, když mi lezou záda ven z kalhot. Naše dcera studovala hodně let v Českých Budějovicích, takže měla tamější oébchody vždy výborně zmapované. Jednoho dne přijela domů ze školy a pověděla mi, že v Budějkách našla jednu skvělou prodejnu opravdu kvalitních riflí všemožných značek, kde však mají hlavně i ty velikosti na mne-slonohrocha. vydala jsem se tam jednoho dne i s nía zírala jsem jak alenka v říši divů. ten oobchod je nevelký, ale výběr fiflí pevných i strečových a všelijakých barev ají vážně obrovský. tehdy jsem tam zakoupila své první opravdové rifle a nakupovala jsem tam potom i několikrát opakovaně. Ceny těchto riflí jsou sice dosti vysoké, ovšem kvalita materiálu ceně přesně odpovídá. a hlavní je i fakt, že vám na požádání kalhoty i bezplatně zkrátí , když jsou moc dlouhé. pokud bude někdo chtít vědět adresu toho obchodu, budu se meset poradit s dcerou. Pokud taky vím, mají v tom obchodě i vedle riflí též nadměrné a docela pěkné a kvalitní(nevytahovací!) plavky. Sama bych do obchodu netrefila, protože jsme tam většinou jezdily mhd od budějovického nádraží. Je to prý někde směrem k hlavní poště, ale už bych tam nedojela sama. Budu se muset věry zeptat na podrobnosti, pokud bude zájem. Vím jen, že naproti prodejně, která je v rohovém domě, je veliký park kolem jakéhosi mlýnského náhonu, ale ani tím náhonem sinjista nejsem.Chystám se ale, že tam zas brzy dojedu. Potřebovala bych nové, nestrečové rifle, jelikož ty staré mám již za ty dlouhé roky nošení tak prodřené, že už mi zadek prosvítá.
Moje první džíny byly dvoje 🙂 Bílé Wranglerky klasického střihu a modré Lee do zvonu se zeleným prošíváním. Bylo mi patnáct a přivezl mi je nevlastní otec z Libye, kde tenkrát bylo ke koupi jakékoliv západní zboží. Nevím, jak to dělal, ale vozil oblečení pro čtyři ženské a vždycky trefil velikosti.
Později jsem si kupovala džíny v Tuzexu, obvykle takové, že jsem se do čerstvě vypraných soukala vleže – ale to bylo před mnoha lety a dvaceti kily.
Teď si kupuju Levisky, klasické modré nebo černé. Hřívnatec odmítá cokoliv jiného než Levis 501 se zapínáním na knoflíky.
Rifle jsou moje druhá kůže. Sedí mi spíš pánské, dámské mi jsou ¨většinou v pase fest a přes zadek velké. Mám ráda HISky. Se psy jsou džíny k nezaplacení.
Kdyby nebyly rifle, tak nevím, co bych nosila. Mám klasické modré, světle modré, vyšisované, bílé, oranžové, květované.. Kupuji v Bonprixu, o číslo menší než mám velikost. HISky jsem měla bezvadné, leč jsem je nějakou dobu nedopla a dala jsem je neprozřetelně do kontejneru. Teď lituji, byly by mi akorát 🙁
takhle jsem dala pryč bílé, nevím tedy jak by od těch našich dvou chlupatin vypadaly ale ono to není choulostivé oblečení. Neznamená to, že bych neměla jiné oblečení /sukně a šaty nenosím/, ale džíny jsou džíny. I v mém pokročilém věku.
Pravé džíny jsem nikdy neměla a nenosila. Všechno jsem si šila sama. A tak i jakési velmi upnuté kalhoty, které na mně vyprosil pro svou tehdejší přítelkyni kolega Vlastimil Hašek v Českých Budějovicích. Nabízený peníz jsem za ně nevzala. Ani coby herečka Městských divadel pražských jsem neměla kupované oblečení. Šila jsem nejen pro sebe, ale i pro manžela košile a pro kloučka třeba velice obdivovanou pelerinu. Takovou neměl nikdo v celém Československu. Až jednou mi manžel objednal tehdy módní prošívaný kabát. Černý, jinou barvu neměli. Já tu smuteční barvu nemohu nosit, vypadám v černé barvě jako mrtvola. No teď už tak vlastně vypadám ve všech barvách oblečení. 😀
Ale tady ve Švédsku jsem něco jako džíny obdržela od sestry z Ameriky. Tedy žádná značka to nebyla. Širokánské a planďavé byly.
Kalhoty s laclem jsem si taky jednou ušila. Bledě modré kombinované s růžovou. No hrůza, ale fajn se nosily.
Už tak dvě desetiletí na sebe nešiji. Poslední roky nakupuji přes internet v Ellos a La Redoute velké velikosti. A kdybych náhodou zhubla, no tak zmenšit oblečení lze vždycky ale naopak to jde velice špatně. 😉
Džín mám v šatníku také dost, jsou to fakt skvělé, slušívé a prostě „nesmrtelné“ kalhoty. Dříve jsem je nosila vlastně denně, zde na horkém Jihu už jen v zimě (nebo jakmile se dostatečně ochladí), jinak je mi v nich vedro. Mám tradiční pevné i ty strečová které miluji (hlavně na dlouhé jizdy autem). Všechny jsou v klasické tmavě modré, ta se mi nejvíce líbí. Kdysi jsem koupila i jedny černé a bleděmodré, ale nebylo to ono. Skončily v charitě, ač jinak černé kalhoty jiných materiálů v mém šatníku převládají. Mám ráda značky Lee, Wrangler a Jordache, ve strečovém provedení jsem se nadchla pro značku Denizen. Dokud jsem byla holka štíhlá, kupovala jsem džíny v pánském oddělení, sedly mi lépe. Teď kupuji v dámském, protože ty mají přeci jen více místa pro rozšířené pozadí. Ale všechny kupuji zásadně v „boot cut“,nebo „Flare“ tedy dole mírně rozšířené, až do zvonu, protože na mé postavě vypadají lépe (alespoň v mých očích), oproti „straight cut“, kdy v těch uzoučkých nohavicích vypadám jako obrácená kapka. Co se mi ale vůbec u džín nelíbí jsou ty „rozřezané nohavice“ a vzít si k nim navíc elegantní – témeř večerní – blůzičku (jak to občas vídám), považuji za nevkus. Prostě nechápu, jak může někdo dobrovolně (navíc draze) zaplatit za rozedrané kalhoty (kdy jiný ty díry pracně záplatuje).
V dobách, kdy jsem ještě nosila i sukně jsem měla džínovou sukni. Byla bleděmodrá, mírně kolová, ke kolenům a já ji nesmírně milovala. Pak se mi na ni udělal flek. Mohutným drbáním látky jsem sice flek odstranila, ale s ním i barvu a získala jsem flek jiný – téměř bílé kolečko. Bylo vpředu, asi 10cm pod pasem a tak jsem pak sukni nosila jen s dlouhým svetrem, který ho zakrýval. Prostě jsem se se sukní nedokázala rozloučit. Vyhodila jsem ji až teprve tehdy, když jsem pohřbila naději, že ji ještě kdy v pase zapnu:)
Manžel nosí džíny na práci na zahradě, při které často i klečí. Na delší klečení má gumové nákoleníky (co mívali cestáři), ale i tak kolena časem prodře. Protože zbytek kalhot je v pořádku přišívám (na jeho žádost) na kolena režnou nití velké záplaty ze starých džín. Životnost kalhot se tak dost prodlouží. Když se pak i záplata prodře, odstříhnu spodní části kalhot (lýtka), které jsou téměř neporušené. Z ních po rozstříhnutí vzniknou záplaty, připravené k našití na nové džíny, až se jim také časem prodřou kolena.
Moje první džíny byly značky Lee, dovezené v roce 1965 z Rakouska, mým budoucím švagrem,který byl Rakušan a mohl tam volně. Byly naprosto úžasné, sedly mi jak hrnec na zadel,tenkrát jsem měla na ně kostřičku, haha! Nosila jsem je až do totálního rozkladu a i pak sloužily ještě jako kraťasy. Byly to nekvalitnější džíny, které jsem kdy měla a to jsem jich teda vystřídala. Dost mi seděly i Wrangle, musela jsem vyhledávat spíše rovné střihy ne ty zcela dámské. Džíny Rifle jsem taky jednou měla. Mám džíny i teď ale oblíbila jsem si i určité typy sportovních kalhot, hodnotím zejména jejich vzdušnost a nepromokavost. Ale džíny jsou prostě klasika,ověřená léty.
Nosím rifle. Všude a pořád. „Normální“, civilní kalhoty nemám, nesnáším střih do pasu.
Značky mě nikdy moc nezajímaly a u nás se pro ně jezdilo do Polska. Mívala jsem vždycky dvoje. Jedny do školy a ty druhé, které mi mamka do školy zatrhla. Tak jsem je nosila, dokud se nerozpadly. Jenže to byly dobré, bavlněné hadry, které se přizpůsobily tělu a už tak zůstaly. Dnešní strečové teda nosím, protože jiné se skoro nedají koupit, ale pohodlné celodenní kalhoty to nejsou. Nalípnuté na tělo, pořád se někam plazí, padají, jedna se v tom potí …
Vyčmuchala jsem v Hradci prodejnu, kde mají opravdovské rifle, některé dokonce nestrečové. Drahé, to jo, ale ty které jsem si tam koupila asi před čtyřmi roky a nenosím je, mám schované. Ani jsem do nich nestřihla, ani je nikomu nedám 😀 Tam si jezdím pro celodenní rifle 😀 Nevím, co budu dělat, jestli ta prodejna zmizne.
Ri, kde je ta prodejna? 🙂
Proti DONu nebo proti Avionu 😀
Rimika se to jmenuje. Gočárova 1210 😀
A já jsem zrovna chtěla napsat ódu na strečové džíny! 🙂 Přijdou mi pohodlné, na rozdíl od zařezávajících se tvrďáků. Mám i letní, blankytně modré, jsou lehoučké a doopravdy příjemné (však taky na pásku mají vyšito Free to Move).
Krom kalhot jsem nosila bundu, šaty, košili, kraťasy. A taky kalhotovou sukni na začátku 90. let, s vysokým pasem a širokými nohavicemi, to byl tak trochu omyl.
Ten obchod v Hradci by mě taky zajímal.
Miluju džíny (ano, v Praze jen džíny, nikoliv rifle:)) a ráda je nosím. Měla jsem jedny do zvonu i s vestičkou (ach!) a minuly mě mrkváče. Móda nemóda, to jsem na sebe nevzala:)) Celoživotně preferuju džíny úzké, dnes už rozumněji úzké než kdysi. A úlet? Úžasné bílé džíny… moje jediné, první a poslední bílé kalhoty. Tedy ony to nebyly džíny, to byly takové ty extra manšestráky, jemný manšestr, střih i cvočky ala džíny. Úžasné kalhoty, úzké jako druhé kůže v době, kdy bylo co ukazovat. Ale pak jsem v nich šla jednou na lodičky na Vltavu a umazala si je od něčeho, co prostě nešlo vyprat. Strašně mě to mrzelo a už tehdy jsem usoudila, že prostě nejsem na bílé kalhoty ten správný typ 😛
Tak na bílý kalhoty jsem nikdy nesebrala kuráž 😀 . Měla jsem bílej kostýmek – jeden jedinej a moc jsem ho nenosila, protože jsem celoživotní prase a bílá mi prostě nevydrží…
Ale džíny jo, já se k nim probojovala snad až v osmnácti a byl to pro mne vrchol mé tehdejší životní dráhy 😛
Nemluvě od černejch džínách, co jsem v Maďarsku koupila bráchovi a ony mu nebyly. To bylo radosti.
I mé první džíny přivezené z Rakouska – krásně bleděmodré – postihl stejný osud : sedla jsem si na dno pramičky a to co se obtisklo, nikdy nešlo vyprat. Ale přeci je nevyhodím, nosila jsem je do roztrhání.
Tenkrát mne překvapil přibalený dotazník – kolikrát do roka si džíny kupujete a jaký střih preferujete? Jak to kolikrát, přeci toto jsou první v životě a dlouho očekávané a dlouho další nebudou !!!
Chichi
Moje první džíny byly z Tuzexu za první vydělané peníze. Poctivě jsem korunky vyměnila s vekslákem za bony a koupila tuhoše z pravé džínoviny. Doma se do nich oblékla, vlezla do vany a pokoušela se je trochu odrbat. Modrá byla vana i já. Uschly a já v nich jela zpátky do Prahy, kde jsem tehdy pracovala v Motole. Měla jsem úplně modré nohy, ta barva byla fakt neuvěřitelně urputná. Tak jsem je opět přemáchla a pověsila na balkon. Ráno tam nebyly!!! Byl listopad a hodně foukalo. Běžela jsem deset pater dolů a v noční košili běhala kolem motolské nemocnice a doufala, že je vítr urval ze šňůry a někde se válejí. Prdlajs, urval je nějaký chmaták a já měla po hehe. Takže jsem je měla na sobě jednu cestu vlakem a tím moje radost skončila. Nevím, kdo je nosil, musela být hubená jako tehdy já, nikoho jsem v nich neviděla. Asi je prodal, hajzl!
Teda Dalmi! Tomu říkám pech.
kdo to kdy slyšel,věšet džíny na balkon v jakémkoliv patře???? (chuckle)
Jednou jsem pověsila na balkon zajíce, kterého jsme vyhráli v tombole,vise,visel( I.patro) a pak najednou zmizel. Chtěla jsem udělat zvěřinu a udělala jsem tak akorát, víš co.
Dalmi, Jenny – lity, lity 🙂
Maminka mívala léta malou ždímačku, takový soudek. Když se stěhovala, v novém domě zůstala ždímačka s několika ostatními věcmi u výtahu, jako další várka, protože už se tam nevešla. Ale než bratr sjel zase dolu, ždímačka zmizela. Dům byl zamykací, takže ji musel šlohnout někdo z nájemníků, kdo z okna stěhování sledoval, nebo zrovna vešel do domu a ždímačka se mu „hodila“ (ostatní věci by možná take rád, ale to by nestihl. No obcházejte nájemníky a ptejte se jich, který z nich to byl ???
Mariško, měla jsem ji. Měla takové přísavky, kterými se přicucla k podlaze a v případě dobrého vyvážení prádla uvnitř ždímala dobře. Jenže když se odcucla, byla schopna mě honit po koupelně…
Ano,to byla ona. Maminka si ji pochvalovala hlavně při ručním praní svetříků atd. ždímačka na ně byla skvělá. Utáhla i ložní prádlo, ale po jednom, cejchu a prostěradlo zvlášť.
JJ, málem s ní odešlo i bytové jádro.:-)))
ten mám pořád, a funkční….
Maričko, taky jsme tuhle ždímačku-soudek měli. Vždycky jsme ji přicucli do vany. Ždímala jak divá.
Dalmi! Bodejť mu upadlo… no to, co na tu krádež a její užití použil:))
Jo, všem zlodějům zmar !
Já měla první džínsy jako holka, když je omylem dovezl tatínek s hromadou staršího oblečení z Holandska od přátel. Měli dcery v mém věku a tatínek vyfasoval kufr šatstva. Štěstí bylo, že celý soubor jel 2 autobusy – 80 členů PSPU (Pěvecké sdružení pražských učitelů) a tak celníci kontrolu provedli jen velmi namátkově. Když říkám omylem, tak je to pravda, kdyby věděl, že v oblečení jsou džíny, vyhodil by je. Tuhle módu náš staromilec nesnášel. Pak následovaly Wildcat z Tuzexu v Krymské – stála jsem na ně frontu celou noc.
Neomejvali tatínka, když zjistil, co přivezl?
Ne. Vybalení se konalo v jeho nepřítomnosti, džíny byly uschovány a nosila jsem je jen tehdy, když nebyl poblíž. Pak to už nějak začal brát na vědomí, asi jako „hudbu bítlsačku“ a další moderní vymoženosti. Ale ještě když mi bylo 18 byl rozzuřen na nejvyšší míru mým magnetofonem, na který jsem si vydělala a koupila. To bylo láteření!
Můj tatínek jezdil přeměřovat metr, takže si na začátku šedesátých let přivezl originál RIFLE. Když je odložil, zabrala jsem je na chalupě na své každodenní sběračské výpravy, takže za pár let na nich bylo více záplat než vlastní hmoty.
Moje první Wildcatky jsem ukořistila v Tuzexu a myslím, že jsem v nich byla nacpaná celou střední školu. Postupem času jsem je opustila a odsoudila na kolej volnočasového oblečení
Tatínek jezdil přeměřovat metr??????
ano, nyní se tomu říká kalibrace a cejchování…
Jsem si to myslela, ale i tak mi to vrtalo hlavou 🙂
Jo, taky jsem tu formulaci ocenila:))
No ano, jezdil s metrem do Francie a pak tam měl čas, než mu to přeměřili……….A už se ho nezeptám, ale porád mi straší v hlavě, že ten metr byl platinovej, teda i ten, co s ním jezdil
Džíny nosím od mládí a ráda.
Cítím se v nich dobře.
Mám dlouhé i tříčtvrteční.
V 18-ti letech jsem měla i lacláče.
Ale pozor já mám ráda klasiku. Nejraději tmavě nebo středně modré, rovné. A hlavně žádné umělé díry a prostřihy.
Co se týče záplat, když byli moji kluci malí, pořád jsem jim našívala nášivky s obrázkem na kolena. Oni dětství strávili na kolenou a ty jen hořeli.
Také ráda kupuji džíny vnoučkovi. Tuhle jsem mu sehnala perfektní. V pase do gumy a dole na nohavicích jsou prodlužovací. Moc mu sluší.
Vidíš, a ty lacláče jsme neměla. Ale uvažuju, že jako pracovní kalhoty na doma z nějaké praštěné hadry bych je teď moc a moc chtěla 🙂 i když figuru na ně už teda nemám.
Jé rifle (ano, v našem kraji nikdo džíny nenosil)! Moje první ála rifle jsem měla v osmé třídě a mám dojem, že jsem v nich i spávala (rofl) … totiž ušil mi je kmucháček, takto vyhlášený mistr krejčí, z rifloviny, která se nějakým nedopatřením dostala do jeho krejčovského salonu. A heč – byly to nejen první rifle, ale také první roury v tehdy ozvonovaném otesilovaném (nebo okrimplenovaném) světě zvaném Základní devítiletá škola Kobylí (chuckle) .
A od té doby mne provází doteď, i když na mou nynější postavu se už dost blbě kupují. Ale když je někde uchvátím, tak je taky nosím do roztrhání a nějakou tu prodřeninu poctivě látám.
Asi nejvíc lat na riflích má naše Terka na těch jezdeckých (na koních strašně trpí a pracovní rajtky nenosí nikdo) – po každém praní jí říkám, aby je už příště hodila do popelnice a pak tam zase přišívám další záplatu. Myslím, že z původních gatí je tam už jenom zip a knoflík (rofl) .
Jo a první opravdové rifle, které se do naší rodiny dostaly, byly Hisky – ty si koupily naše holky za bony (jó – to tenkrát byly za 3,50 … o pár roků později jsem kupovala za 5 a byla jsem ráda!) a byly tak veliké, že je mamka kompletně přešila, aby byly hezky na tělo! Ale té parády co potom nadělaly! Děvčata Michnovy se uměly oblíkat (chuckle) …
Taky doma mluvím o riflích, ale korektně píšu o džínách 🙂
Pamatuju rifle z Krasu, hadr vzhledem riflovinu připomínal, ale nedalo se to ošoupat- úplně trapný byly! První ošoupávací rifle jsem měla z Maďarska- Trappery 🙂
moje první nový jeans, byly značky Montana…šikmo střižený mrkváče,cvočky s orlíčkem a nápisem Montana, pár nášivek s emerickou vlajkou a emerickým orlem. Bylo mi 15 a záviděla mi je snad celá strojárna. V roce 1983 to bylo něco. Přivezl je pro manželku – moji sestřenici, její muž,který jezdil jako lodní kapitán u ČESPLA. A jí byly malý přes zadek. Nosila jsem je až do rozpadnutí a záplat na nich bylo nepočítaných, ve čtvrťáku jsem si podle nich nechala ušít manžestráky. Dělaly taky velkou parádu,ale neměly cvočky,orlíčky… nikdy jsem žádný další – ani plísňáky nebo Levisky, wildcatky..tolik nemilovala..a ani mi neutkvěly v paměti…
Takovou tu zápaďáckou klasiku jsme nikdy neměla- ale děsně jsem ji záviděla 🙂
Myslím, že klasika nejklasikovatější a nejžádanější byly Superky – kdo je měl, ten byl naprosto největší hvězda. Tak na ty jsem se zmohla až po dvacítce – to letěly mrkváče a odlehčená riflovina a je pravda, že tyto rifle byly nejpohodlnější gatě, co jsem kdy měla.
Mrkváče letěly a byly pohodlné- pamatuju si, že jsem měla mrkváče do vysokého pásku, to byl hit! Ale dneska se opotím jen při představě, že bych tenhle střih riflí na sebe měla oblíknout 🙂
Nojo – když tenkrát jsem měla o třicet roků a pětadvacet kilo míň. A nebyly to takové ty echt mrkváče, jenom nebyly uplé přes boky a stehna, jako klasické rifle, do kterých se některé soukaly jedině vleže (rofl)
Uf, taky jsem nosila mrkváče a už tehdy jsem tak nějak tušila, že moje krása tím poněkud trpí 😛
Ale přece jsem se nemohla nezúčastnit!
já jen jednou 😀