Klášterní kuchař procházel tržištěm, zamračený, ramena shrbená, oči upřené k zemi. Tu a tam střelil pohledem zpod svraštělého obočí nalevo nebo napravo; když ho někdo známý pozdravil, trhl sebou a pak něco zavrčel, zjevně nerad, že tu byl přistižen. Trvalo mu celé čtyři dny, než se k této pochůzce odhodlal, a pořád ještě si nebyl jistý, že jedná správně.

 

Věděl, že by klášterní ošetřovatel, bratr Bernhard, jeho nápad považoval za nepřípustné vměšování do svého výhradního hájemství, a ten dovedl být velmi nepříjemný, zvlášť na laické sluhy. A opat… raději nemyslet. Ať byl bratr Bernhard sebejízlivější, nebyl ani mstivý, ani zlý, dalo se od něj čekat nanejvýš nějaké to přezíravé kázání z jeho oblíbené pozice „kdo jsi, ty, který se neumíš ani sám podepsat, že máš tu drzost plést se mi pod nohy“, zato opat… opat dostává osypky, když se někdo o magii nebo alchymii jen letmo zmíní. Kdyby se ten dozvěděl, že jeho kuchař hledal pomoc u potulných alchymistů, místo aby spoléhal na sílu modlitby… sbohem, teplé a nenáročné místečko v kuchyni, sbohem, obživo pro rodinu!

A přece šel dál, prodíral se zurčícím, lomozícím davem, jako by plaval v hustém oleji. Už minul stánky zelinářů, teď šel kolem řezbářů, letěl pohledem po jejich zboží, zkušeným zrakem hodnotil všechny ty misky a mísy, měchačky, díže, lžíce i lžičky, naběračky na med, špetky na koření, máselnice i formy na máslo, mašlovačky… oko trojnásobného otce zas registrovalo tyčky s koňskými hlavami ozdobenými různobarevnou hřívou, pestré káči, dřevěné panenky, rytíře s maličkatými štíty a mečíčky, obruče a vyřezávané škatulky s drobounkým zámkem, do kterých se tak báječně schovávají poklady všeho druhu, třeba žužu. Zastavil se. Něco ho napadlo. Přistoupil k jednomu stánku, koupil panenku, dvě káči a jednu menší krabičku. Má přece v kuchyni zbyteček šťávy z třešňové zavařeniny. Když bude chystat večeři, vyrobí z toho, jen tak bokem… a vezme domů ženě a dětem… Představil si čtyři rozzářené tváře u stolu. Ustaraný obličej roztál v úsměvu.

Možná bude moci trochu dát i tomu klukovi ve špitále.

Alchymista si rozložil svůj krámek až na druhém konci trhu, daleko za pytli a pytlíky kořenářek, v podloubí jednoho z krajních domů. Kuchař nevěděl, jestli alchymisté v tom domě i nocují, a raději se o to nezajímal. Čím míň o nich bude vědět, tím líp.

„Proti bolesti,“ šeptal a snažil se ukrýt co největší část svého zakulaceného těla za sloupem.

„Jaká bolest,“ zeptal se znuděně, jen z povinnosti starší z obou mužů, ten, jehož ruce připomínaly pavouka sekáče: samá kost a velké klouby. Kuchař z nich nemohl odtrhnout oči.

Odkašlal si. Ohlédl se přes rameno. „Nevím. Ale je mu den ze dne hůř. Bojím se, že…“ Polkl, podbradek se mu zatřásl. „Otcové si myslí, že ho posedl ďábel. Už jsem tam… zažil dvě nebo tři vymítání, ale… Nevím, nejsem študovaný člověk, já tomu nerozumím. Jenom mně to připadá nějak… jiný. Jako kdyby… jako by ho spíš něco praštilo do hlavy, trám nebo kámen nebo tak. Zvrací. Nemá chuť k jídlu. Vařím mu nejjemnější jídla, co si dokážu vymyslet, nudlovou polívku, pasírovanou mrkvičku, škrábaný telecí hašé, a stejně sotva uždíbne. To není u devítiletýho kluka normální, no řekněte? Stěžuje si, že ho bolí hlava. Syká při každým pohybu. Tak jsem si myslel…“

Artritický pavouk se líně podíval na svého tovaryše, zvedl obočí.

„Když nebude jíst, umře, ďábel neďábel…“ snažil se prolomit ledy kuchař.

„Kámen mudrců není moje specialita, jestli hledáte tohle,“ protáhl alchymista.

„Já… nejsem študovaný člověk…“ Kuchař si přetřel čelo šátkem. Cítil, jak mu stékají kapičky potu po zádech, podle páteře, pod opasek a dolů. Prádlo se mu lepilo na tělo a studilo. Takhle horko nebývalo ani poblíž rožňů.

„Jestli je v celé věci zapletený… ďábel,“ ušklíbl se starší muž, „těžko vám můžeme dát nějakou záruku.“

Kuchař polkl. Zatěkal očima. Už už měl na jazyku: Vy jste přece čarodějové a na ďábla nevěříte, ale něco, snad pověrčivost nebo zdravý pud sebezáchovy, mu zabránilo to vyslovit. Místo toho si olízl rty. Zapátral prsty ve váčku. Vylovil tři zlaté mince.

„Stačilo by… tohle?“

Kostnaté pavoučí prsty se dotkly peněz. Dva zlaťáky shrábly do dlaně, třetí postrčily zpět ke kuchaři. „Proti bolesti. Ještě něco?“

Kuchař mlčky zavrtěl hlavou.

„Přijďte těsně předtím, než zavře trh. A jak jsem řekl, jestli je ve hře ďábel, nemůžeme nic zaručit. Když bude chtít toho kluka zničit, tak to udělá, lektvar nebo ne.“

Kuchař kývl. Odkašlal si. Poděkoval. Otočil se a spěchal zpátky do kláštera. Večeře se podává před setměním; trh se zavírá, když zapadne slunce. Bude mít co dělat, aby všechno stihl. Jeho chyba, neměl se tak dlouho odhodlávat a courat po tržišti sem a tam. Proč si vlastně představoval, že alchymisté budou mít nějaký lektvar hotový?

Na dně žaludku se mu jako lojová koule usadil strach a ne a ne se rozpustit.

 

Sotva se kuchařova rozměrná záda ztratila v davu, kývl starší z obou alchymistů, mistr Thornvald, na tovaryše: „Slyšels. Nějaké analgetikum. Koukej se do toho pustit.“

„Já?“

Mistrovy nepravidelné vrásky se poskládaly do nových úhlů. „Zakázka pro tebe jak dělaná,“ ušklíbl se. „Nedá se zkazit.“

„Ale já myslel… podle toho, co ten člověk říkal… Ten kluk bude nejspíš kouzelné dítě, a exorcismus, pokud vím…“

„Vždyť říkám. Nedá se to zkazit.“

„… rozbíjí magickou pečeť, a…“ vrtěl nevěřícně hlavou tovaryš. „Myslel jsem, že tohle bude mistrovská práce!“

„Neexistuje lektvar, kterým bys vyléčil rozbitou magickou pečeť. Už si to jednou pamatuj.“

„Ale já viděl, že… se lidi… uzdravili!?“

„Magická pečeť se může jedině zajizvit. Zregenerovat ji nelze. Jednou rozbitá, navždy rozbitá. Jestli byl ten kluk silný čaroděj, bude rána velká a on umře bolestí. Jestli byl slabý, možná přežije. To je vše. Chápeš konečně? Přestaň mi tu polykat vzduch jako leklá ryba a pusť se do práce.“

„Ale…“ pokusil se ještě jednou Lucien.

Mistr Thornvald se odvrátil a založil ruce. „Jestli mu chceš prokázat laskavost, přimíchej do toho jed.“

 

Mníšek se opřel dlaněmi o lavici, nadskočil a vysoukal se nahoru, obratně, tichounce, ani jedinkrát do ničeho nekopl. Měl za ty roky už praxi. Dobře věděl, že pokud chce večeřet, nesmí dělat žádný hluk. Rychle mrkl vedle sebe, jestli byl jeho kamarád také tak úspěšný… a kousl se do rtu.

Roger v refektáři nebyl. A otec představený Severinovi nechtěl říct, co s ním je. Severin Rogera viděl naposledy před… týdnem? Deseti dny? Roger tehdy vypadal unavený, nijak mu nechutnalo a nebylo mu do řeči.

Dlouhá lavice podél stolu se zaplňovala, novicové i mniši spořádaně vcházeli jeden po druhém, kapuce stažené do tváří, a tiše si sedali na svá místa. Žádný jiný z noviců nemusel nadskakovat, aby si mohl sednout, jak to udělal Severin: on a Roger byli v klášteře nejmladší a Severin i nejmenší. Když se na Rogerově místě usadil bratr Cecil, Severin jen nepatrně sklopil hlavu. V refektáři se nesmělo mluvit. Kdo tuto reguli porušil, byl vykázán od stolu. Novicové i mniši zákaz obcházeli, domlouvali se prstovou abecedou, ale Severin od jisté doby svým rukám nevěřil a rozhodně nestál o průšvih před zraky všech.

Určitě ne poté, co se Roger přiznal. A zmizel.

Opat zatleskal. Mniši si shrnuli kapuce na záda. Sluhové přinesli jídlo. Bratr Benedikt vystoupil k pultíku, otevřel knihu a začal číst.

Severin si hladově přitáhl misku plnou sladké ječné kaše. Byla vrchovatá a uprostřed plaval pořádný kus másla. Zajímala ho mnohem víc než čtení z Augustinových Confessiones, které jim dnes večer plnilo uši. Chlapec měl rád jídla, u kterých předčítal bratr Benedikt. Benediktův hlas byl jemný, hudební, prostý a dobrý jako chleba, nevnucoval čtená slova, jako to dělali bratři obecně považovaní za lepší lektory: člověk ho poslouchat mohl, ale nemusel. Severin už několikrát zjistil, že si texty předčítané Benediktem pamatuje kupodivu přesněji než jiná, zapálenější čtení nebo kázání, přestože jim v době, kdy je slyšel, věnoval jen málo pozornosti.

Ujedl už asi čtvrtinu z misky, takže zahnal nejhorší hlad. Poslední měsíce, co se začaly kolem něj a Rogera dít ty podivnosti, míval hlad skoro pořád, nevěděl proč. Začichal. Uvědomil si, že cítí vůni jablek. Takhle pozdě v zimě už čerstvá jablka nebývají, šálí ho snad nos? Nešálil. Na stole stály v pravidelných rozestupech mísy křížal.

Severin polkl sliny. Křížaly! Miloval křížaly, dokázal by jich sníst celý pytel, kdyby mohl. Sušené hrušky nebo švestky byly taky dobré, ale jablka byla nejlepší. Zkusmo natáhl ruku k nejbližší míse. Ležela příliš daleko, nedosáhl. Žádostivě sevřel a rozevřel prsty, jako nemluvně, které se natahuje po hračce.

Ucítil v dlani příliv tepla. Mísa se nepatrně posunula.

Polekal se a honem ruku stáhl.

Mnich sedící naproti němu se usmál a přisunul mu vytouženou laskominu na dosah.

Severin nahrábl, kolik jen dokázal do dlaně pobrat, a už šťastně hoduje: lžíce kaše, křafanec z hrsti, lžíce kaše, křafanec z hrsti.

Když vyškraboval poslední kapku kaše a zakusoval poslední křížalou, pronesl bratr Benedikt poslední slovo dnešního čtení a zavřel knihu.

Odcházeli stejně spořádaně, jako přišli: mlčky, kapuce stažené do tváří, v zástupu jeden za druhým. Teď už se sytí mníšci někdy pošťuchovali; jídlo měli bezpečně v břiše a mohli schytat nanejvýš pár ran. Severinovi se znovu zastesklo po Rogerovi. Držívali se vždycky vedle sebe, stáli spolu proti těm starším. Kde jen může být? Proč nechodí ani k jídlu?

V chodbě se na Severina znenadání obrátil představený noviců.

„Bratr Bernhard tě potřebuje ve špitále. Běž hned.“

 

„Kampak takhle na noc?“

Lucien se zarazil. Myslel, že mistr spí.

„Na zálety?“ Hlas mistra Thornvalda zněl pobaveně.

Mladík si odkašlal.

„Hlavně se postarej, aby z toho něco bylo. Hodila by se nám nějaká práce… i ten špinavý zbytek po ní.“ Mistr se otočil na lůžku čelem ke zdi, zívl a přitáhl si pokrývku k uším.

Lucien svraštil rty. „Pod klášterní zeď.“

Uchechtnutí. „Zvláštní místo na dostaveníčka.“

„Pro toho kluka,“ zúžil oči tovaryš.

Mistr odhodil pokrývku, posadil se. „Cože?“

„Napsal jsem mu, že tam na něj budu čekat,“ usekl tovaryš. Prudce otevřel dveře. Měl chuť jimi třísknout, ale nakonec to neudělal. Naopak je za sebou zavřel tak tiše, že sotva klaply. Provokovat mistra Thornvalda přes míru by se nemuselo vyplatit.

Těsně vedle Lucienova ucha se pohnul vzduch, vytvarovaly se rty a pronesly: „Blázne.“

 

Po ranních modlitbách se většina mnichů procházela po křížové chodbě, v chrámu zůstával jen málokdo. Severin se utekl do boční kaple ke své oblíbené soše Panny Marie. Klekl si a sepjal ruce. Když ho někdo uvidí, bude si myslet, že se modlí. A taky si budou myslet, že vědí zač. Oni by se na jeho místě za Rogera rozhodně modlili.

Jenže Severin včera viděl…

Ani on, ani Roger ještě nechápali a nedovedli poznat rozdíl mezi modlitbou a exorcismem. Když se mu Roger šeptem svěřil, že tak se to děje už třetí týden, čtení z knih, přikládání štóly, svěcená voda, všechno… že si otcové myslí, že ty svíčky zapalované fouknutím, stránky otáčené mrknutím, vítr, co shazuje jablka ze stromu rovnou do nastaveného škapulíře a další podivnosti jsou dílem ďábla, kterého musejí vyhnat… že on má přitom pocit, jako by mu těmi svatými slovy štípali lebku přímo na temeni a vytahovali tou škvírou cosi… cosi živého… Severin jen polkl, černé oči rozšířené strachem. Seděli s Rogerem bok po boku na špitálním lůžku, drželi se za ruce a oba se báli.

Pak přišel bratr Bernhard s miskou kaše a vynadal Severinovi, že měl přece převléknout postel.

Takže teď byl Severin přesvědčený, že kdyby se za přítele modlil, ublíží mu. Možná víc než otcové. Protože – nevěděl, jak to ví, ale byl si jistý, že je to tak – protože má víc síly než otcové.

Protože umí přimět věci, aby se staly.

Nechápal jak.

Ani netušil, co to znamená.

Věděl jenom, že je to jeho vlastní síla. Ne nějakého ďábla. Jeho, Severinova. Měl ji v rukách, co se pamatoval.

„Jsem proto zlý?“ šeptal tiše do sepjatých dlaní. Madonin modrý plášť se jakoby mihotal na hranici mezi měkkým světlem svíček a stříbřitým šerem, které předchází svítání.

Mlčela.

„Roger není špatný, určitě není, je mnohem hodnější a poslušnější než já, tak proč ho tolik trápí? Copak nevidí…?“

Mlčela jako kámen, ze kterého byla vytesaná. Jen její tvář se rozmazala slzami v chlapcových očích.

Za Severinovými zády někdo zašoupal nohama.

Chlapec si netroufl se otočit. Jen stiskl sepjaté prsty, až zabolely.

Dospělý tiše zafuněl. Buclatá ruka sevřela opěrku klekátka. Severin koutkem oka uviděl objemné břicho přepásané bílou zástěrou. Klesalo. Ze zástěry se linula přičmoudlá vůně chleba.

Kuchař si těžce klekl. Chvíli mlčel. Chlapec vedle něj vtáhl mezi zuby ret a kousal se do něj. Ucítil, jak mu po zádech teče čurůček potu.

„Ty pomáháš… ve špitále, viď.“

Severin zamžikal a kývl. Pak málem vyjekl: hřbetu jeho ruky se dotklo něco studeného.

Fiólka. Taková, v jaké bratr Bernhard uchovával silné léky.

„Schovej to, honem.“

Severin si olízl rty. Nejistě uchopil lahvičku. Nahmatal zátku zakapanou voskem… hrubý provázek… štítek ze silného papíru. Ucukl: jako by štítkem prošlehla jiskřička, co to bylo? Nebyl čas to zkoumat. Ať je to cokoli, teď to u něj nesmí nikdo uvidět. Rychle si strčil fiólku pod škapulíř.

„Pro toho druhýho mrňouse,“ šeptal horečně kuchař. Tučná brada se mu třásla. „Má to na sobě dávkování. Ty si to budeš umět přečíst. Dej mu to. Nezapomeň.“ Kuchař se nenápadně rozhlédl. Chrám byl pořád ještě skoro prázdný, nikdo je nesledoval. Muž se zapřel rukama o dřevo před sebou, hekl a vstal. „Stav se v kuchyni, když to půjde,“ dechl ještě. „Mám pro vás žužu.“

A už pleská pantoflemi přes hlavní loď, zastavuje se před oltářem, naznačí pokleknutí a mizí v křížové chodbě. Má spoustu práce. Teď budou mniši zpívat žalmy a pak se podává snídaně.

Severin zajel rukama pod škapulíř. Zkusil rozvázat provázek kolem hrdla lahvičky, ale poslepu mu to nešlo, tak štítek prostě jen odtrhl. Položil si ho na klekátko před sebe a zakryl dlaněmi. Sklonil hlavu a četl: Analgetikum. Třikrát denně jednu lžíci po jídle.

Pak znovu ucítil to brnění v prstech. Na okrajích štítku začala vyvstávat drobná písmena:

Chlapče, jestli tohle čteš, ještě není pozdě. Uteč. Budu tě čekat pod klášterní zdí vždycky mezi půlnocí a jednou.

Skousl si ret. Zvedl vyděšené černé oči k bílé kamenné tváři před sebou.

„Co myslíš? Máme…?“

Tesaná víčka se přivřela, něžný kamenný úsměv pohasl a zesmutněl.

„Ach, můj mníšku. Ach můj maličký, nešťastný mníšku.“

 

„Luciene! Vstávej.“

Mladík se otočil na druhý bok a přehodil si paži přes obličej.

Mistr Thornvald jím zatřásl. „Vstávej. Je mi jedno, kdys šel spát. Máš práci.“

Spáč se zavrtal hlouběji pod pokrývku.

Mistr vzal z toaletky džbán a vylil ho tovaryšovi na hlavu.

Lucien rázem vyletěl z lůžka. Třásl hlavou, vytíral si vodu z očí.

„Buď rád, že to nebyl nočník,“ zpražil ho mistr. „Kdybys aspoň ponocoval kvůli něčemu rozumnému, ale pro toho kluka? Poslat neznámému děcku psaný vzkaz po chlápkovi, kterého jsi viděl prvně v životě, a pak věřit, že k tobě to děcko okamžitě přiběhne – takového pitomce aby pohledal! Děvkaření, prosím, jsi mladý a je z toho užitek, ale tohle? A navíc, navádět novice, aby utekl, a hned tam připsat, kde a kdy budeš? Že se ten lístek může dostat do úplně jiných rukou, to tě nenapadlo?“

„Nemůže,“ zahučel zpod utěráku Lucien.

„Jak, nemůže?“

„Protože jsem ten vzkaz zakryl iluzí,“ vrčel neochotně tovaryš. „Napsal jsem ho na štítek s dávkováním. Objeví se jen tehdy, když se ho dotknou ruce s živou magickou silou.“

Mistr nespokojeně blýskal očima zpod svraštělého obočí. „I kdyby mu ten kus papíru svěřili. Jestli už má rozbitou pečeť, tak si to stejně nepřečte a ty pod tou zdí civíš zbytečně. A ráno aby tě tahal z postele párem volů.“

Lucien pokrčil rameny. Sáhl pro kalhoty a kazajku.

„Běda, jak uděláš v práci chybu.“

Tovaryš si nacpal do úst kus chleba, zapil ho mlékem. Neodpověděl.

 

Fiólka ukrytá za hábitem Severinovi při každém pohybu narážela do břicha a studila, štítek schovaný tamtéž škrábal a pálil. Chlapec nedočkavě vyhlížel chvilku, kdy si bude moci popovídat s kamarádem o samotě. Jenže všechno jako by se proti němu spiklo. Ráno dostal za úkol znovu Rogerovi převléknout lůžko. Bylo celé mokré. Severin nepátral po příčině, prostě se rozhodl slamník vyhodit. Rogera mezitím někam odvedli. Severin přinesl čistý slamník a deku, rozhodil nová prostěradla vonící chladnou zahradou… do krbu strčil cihlu, aby se nahřála… vyklepal podhlavník, přinesl si koště a vodu, vykropil místnost a zametl… pak zabalil horkou cihlu do kusu látky a umístil ji do nohou postele… a Roger pořád nikde. Chlapec neměl v úmyslu odejít ze špitálu dřív, než kamaráda uvidí. Vzal tedy koště i vědro a pustil se do úklidu další místnosti. Došel zkontrolovat horkou cihlu, zjistil, že trochu vychladla, a dal ji znovu nahřívat. Otřel mokrým hadříkem těžké dřevěné rámy postelí a pak je vyleštil do sucha. Vymyl umyvadlo. Donesl čerstvou vodu do džbánu, i když ta stará byla ještě dobrá. Vypucoval nočník, že by se z něj dalo jíst.

A snídaně na stolku netknutá, slunce skoro na poledni a Roger pořád nikde.

Až nakonec přišel. Bratr Bernhard ho podpíral, skoro ho nesl.

„Umyvadlo teplé vody,“ nařídil ošetřovatel. „A židli.“

Severin hned přiskočil.

Bratr ošetřovatel nemocného svlékl, umyl houbou, zabalil do prostěradla a jemně osušoval.

„Košili.“

Severin téměř poslepu hmátl do truhly. Vtáhl mezi zuby horní ret a kousal se do něj. Rogerovi klimbala hlava, nedokázal se udržet ani vsedě.

„Pokrývky,“ kývl bratr Bernhard. „Polštář pod záda.“

Severin plnil příkazy mlčky a přesně. V hlavě mu vířila šedivá mlha hrůzy.

Bratr Bernhard vzal do rukou misku a lžíci, že Rogera nakrmí.

„Já…“ odvážil se Severin.

„Už můžeš jít.“

„Já bych…“ Mníšek se natáhl k misce.

Zkoumavý pohled. „Nevybryndáš?“

Divoké zavrtění hlavou.

Bratr ošetřovatel krátce přikývl. Odložil misku i lžíci na stůl. Chvíli chlapce při práci kontroloval a když viděl, že si opravdu počíná dost šikovně, pokýval hlavou a odešel.

Sotva se dveře dovřely, Severin vytáhl lahvičku s lékem. Odlomil voskovou pečeť. Nalil tekutinu na lžíci.

„Polkni to naráz. Pak musíš honem dojíst celou misku.“

„Co to…“

Severin se rychle rozhlédl. „Od bolesti,“ šeptl.

Roger souhlasně přivřel oči. Polkl lék. Zkřivil ústa, jako by kousl do shnilého jablka.

„Hnusné?“

„T-trochu.“

„To vydržíš.“

„Jo.“

„Tak jez, dělej.“

Někde v půlce misky vzal Roger Severinovi z ruky lžíci.

„Zvládneš to?“ nakrčil obočí Severin.

Roger si olízl rty a nejistě kývl. „Je mně… o moc líp. Ukaž, dej to sem. Zas taková chcíplotina nejsem.“

Spiklenecky se na sebe usmáli.

„Fakt je ti líp?“ ujišťoval se Severin.

Ale nemusel. Stačilo se podívat. Roger už dokázal sedět pevně, hlavu držel zpříma, ruku měl jistou. Dokonce se mu vrátila trocha barvy do tváří. Udivující změna. Žádná z Bernhardových medicín nikdy tak rychle neúčinkovala.

„Odkud jsi to… čmajzl?“ zeptal se Severina, když mu vracel prázdnou misku.

Severin se uchechtl. „Neuhodneš.“ Pak mu to prozradil a oba se pěknou chvilku smáli do hrsti. „Ale, Rogere, nesmíš to nikomu říct. Vyhodili by ho a tu flaštičku taky.“

„Jasně.“

Severin zalovil za hábitem, vytáhl škrábavý kus silného papíru. „Píše se tu třikrát denně. Zkusím si zařídit, abych ti nosil jídlo. Ale počkej, teď to hlavní. Podrž to na chvilku, jo?“

Roger uchopil kartičku a sykl, jako by se spálil. Zvedl volnou ruku na půl cesty k temeni. Potom vtáhl nosem vzduch, vykulil oči a na tvář se mu vloudil nevěřícný úsměv. Z papíru začalo pomalu a nerovnoměrně vystupovat skryté písmo:

Chlapč…, jes…i t…le čteš, ješt… n…ní pozdě. Uteč. Budu tě č…at pod klášter… …dí vž…y mezi …lnocí a jed…u.

Severin se zase opatrně rozhlédl, dokonce vykoukl i ze dveří, jestli za nimi někdo není. Pak zašeptal:

„Napadlo tě někdy, že bychom nemuseli být tady s tímhle,“ zvedl ruce dlaněmi vzhůru, „sami?“

Roger přejížděl prstem po slově uteč, dopředu a dozadu, sem a tam. Písmo se s každým dotykem stávalo plastičtějším. „Vůbec nevíš, kdo to je,“ namítl nakonec a odkašlal si, aby se zbavil knedlíku v krku, který ho nutil chraplat.

„Ale vidím, co nám dělají tady.“

„Mně,“ řekl Roger. Oči měl teď upřené na deku. „O tobě nevědí.“

„Zatím.“ Severin schoval fiólku. Nalil si do umyvadla ještě trochu vody a oplachoval pohárek, lžíci i misku. „Já bych to riskl. Já bych šel.“

„Tak běž,“ řekl Roger tak tiše, že mu skoro nebylo rozumět.

„Jedině s tebou.“

Roger mlčel. Hrál si s cípem pokrývky, skládal jej do trojúhelníků a kornoutů, do neforemných cípatých hvězd. Dřevěný rám okna zarachtal, jak se do něj opřel náhodný poryv větru. Na zvlněné sklo v kulatých olověných rámečcích dopadly těžké kapky promísené se sněhem. „Já…“ odhodlal se Roger, „bych počkal. Třeba s tím otcové přestanou. Tebe… tebe nenapadlo, že by mohli mít pravdu?“

Severin otevřel okno, vychrstl z něj použitou vodu. Roztočil umyvadlo na kamenných dlaždicích. Poslední kapky se zvedly nad nádobu a začaly tančit. Oba chlapci tu hru tiše pozorovali, dokud se umyvadlo, už suché, nezastavilo.

„Nevím. Jenom vím, že jsem se tak musel narodit. Myslíš, že by On dovolil, abychom se narodili s ďáblem v těle?“

Roger sešpulil rty. „Nejsem žádný teolog a ty taky ne. Na tohle se ptej bratra Benedikta nebo tak. Jestli si troufneš. Já bych to teda už znovu neudělal.“

„No vidíš. Takže si myslíš, že pravdu nemají.“

„Nevím.“

„Tak utečeme?“

Roger polkl. Sklonil hlavu. „Počkej pár dní.“ Uši mu hořely studem, ale přesto dopověděl: „Teď bych tu zeď asi nepřelezl.“

 

„Je pomalu čas jít dál,“ řekl mistr Thornvald.

Seděli nad večeří. Nebyla nijak bohatá: chleba, sýr a pivo. Mistr Thornvald nerad utrácel za to, čemu říkal zbytečnosti.

„Ještě tři, čtyři dny, mistře…“

Mistrovy ostré vrásky se prohloubily. „Máme zákazníků čím dál míň. A docházejí nám suroviny.“

„Zítra se porozhlédnu tady v okolí a něco nasbírám,“ vemlouval se Lucien.

„Rostlinné preparáty mohu koupit,“ mračil se mistr. „A jestli budeš sbírat ty… speciální ingredience, tak dobře víš, že pak musíme rychle pryč.“

„Ani z rostlin nemají lékárníci vždycky všechno,“ oponoval opatrně tovaryš. „A viděl jsem tu černé žabky a…“

„Ty si pořád myslíš, že ten kluk přijde, viď.“

Lucien pootáčel pohárem, pozoroval, jak na jeho stěnách praskají bublinky pěny. „U nás doma… teda ve vedlejší vsi… žil jeden člověk, co přežil exorcismus.“ Zase na chvilku zmlkl. Napil se. Poválel pivo po patře, jako by to bylo víno.

Mistrovi to neuniklo. „Myslel jsem, že bychom se podívali do Burgundska. Do léta bychom tam mohli dorazit. Jestli se ovšem nebudeme zastavovat před každým klášterem a koukat tam v noci do zdí.“

Lucien polkl, až mu ohryzek poskočil. Víno…! Ale pak potáhl nosem a odložil pohár.

„Ještě pár dní, mistře. Prosím. Vyčítal bych si, kdybych na něj nepočkal. Slibuju, že seženu, co jen dokážu. Ingredience… a možná i nějaký kšeft…“

Mistr se jen ušklíbl a ironicky potřásl hlavou. Ale o odjezdu už toho večera nepadlo ani slovo.

 

Ve fiólce z tržiště ještě zbývala dobrá polovina obsahu, když si bratr Bernhard zavolal Severina do laboratoria. Sotva chlapec vstoupil, ucítil zvláštní nasládlou, trpkou vůni. Zelená vůně, pomyslel si, aniž věděl proč.

„Pojď dál,“ řekl bratr ošetřovatel.

Severin hlasitě vydechl. Zavřel za sebou dveře. Kde a kdy už jen takovou vůni…?

„Umyj si ruce. A žádné olizování prstů při práci.“

Voda v umyvadle štípala. Bratr Bernhard do ní musel přilít trochu lihu. Severin si vykasal široké rukávy hábitu, podvázal si je šňůrkami, jak ho už Bernhard naučil, a drhl si ruce až po lokty. Osušil se čistým kusem plátna. Vzal z háku na boku police zástěru, oblékl ji přes škapulíř. Otec představený sice novicům vysvětloval, že škapulíř je sám původně zástěra a nosí se, aby chránil hábit před ušpiněním, ať už člověk pracuje ve skriptoriu, nebo v zahradě, ale bratr Bernhard trval na tom, že v laboratoři se přes škapulíř nosí ještě jedna zástěra, ne z černé vlny, ale z bílého plátna. Nechával je šít ze starých prostěradel a vyhazoval tak dvě, tři ročně, když už na nich byly zřetelné fleky nebo propálené díry. Nikdy je nepřihodil ke kupičce vyřazovaných věcí, co se rozdávaly chudým: ne, trhal staré zástěry na hadry, ty dál používal v laboratoři, dokud se úplně neroztřepily, a pak je spálil.

„Ženské by z toho chtěly dělat pleny, protože je to měkké, seprané plátno, a to by nebylo dobré,“ vysvětlil kdysi Severinovi. „Vidíš? V každém tom fleku jsou zbytečky různě silných substancí. Močí se mohou uvolnit a pak by na dětském zadečku napáchaly hodně zlého. Tomu neříkám dobročinnost, když svým darem uškodíš.“

Severin si zavázal tkanice zástěry vzadu v pase na dva uzly. Bratr Bernhard si uvazoval mašličku, že se to pak lépe povoluje, když člověk zástěru odkládá, ale Severinovi mašle nešla uvázat, když na ni neviděl. Rozvazovat poslepu dvojitý uzel bylo podle něj snazší.

„Tohle přefiltruj,“ kývl bratr Bernhard.

Víno ve džbánu vonělo loňským podzimem. Nebylo příliš silné. Bratr Bernhard většinou používal jako základ léků mešní vína, právě proto, že byla slabá. Jen jednou, aspoň co Severin pamatuje, použil silné, husté víno, ve kterém navíc nechal máčet rozinky, takové víno, ze kterého se mohl člověk opít, už když k němu přivoněl. Míchali tehdy lék pro stařičkého bratra Williama, lék, který William užíval poslední týdny života, když už nemohl bolestí ani pořádně spát. Proč na to jen Severin teď myslí?

Ta vůně? Zelená vůně?

Ta substance v nádobě s širokým hrdlem, co stojí na stole?

Je to stejná vůně?

Severinovi se zdá, že ano. A už pro ni taky z paměti vylovil jméno.

Maková tresť. Šťáva z nezralého máku. A ten lék se jmenuje laudanum.

Ze všeho nejdřív se drobně pousmál a špičky uší mu zčervenaly radostí: tentokrát ho bratr Bernhard nechá pomáhat s výrobou! A určitě mu vysvětlí, co, proč a kdy do léku dává, vždycky to tak dělal. Takový složitý lék! Recept, který je prý tajný, znají ho jen ošetřovatelé jejich řádu! Takovou důvěru si už vysloužil!

Pak se zarazil a zamyslel. Léčivá vína nevydržela tak dlouho jako tinktury, bratr Bernhard je neměl ve zvyku připravovat do zásoby. Kdo je v klášteře tak moc nemocný? Kdo v klášteře umírá? Špitál je přece skoro prázdný, tedy až na bratra Simeona, a toho jen trápí bolavé klouby, jako vždycky na jaře a na podzim. Krom něj je tam už jenom…

Bože.

Severin si odkašlal.

„Otče…?“

„Už jsi hotov?“

„Ano. Otče, proč laudanum?“

Doufal, že bratr Bernhard řekne, že se plete, že budou chystat něco docela jiného. Ale Bernhard otevřel ústa a pronesl svým obvyklým tichým, vyrovnaným hlasem: „Pro Rogera.“

Severin ustoupil od stolu. Netroufal si něco držet v rukách, nejspíš by to zničil. Přejížděl si prsty po dlaních a cítil, jak v jejich stopách běhají jiskřičky, jako desítky kousavých černých mravenců. Náhle měl sucho v puse. Navlhčil si rty, zkusil polknout. Jazyk se mu lepil na patro. Dýchal jenom mělce, jako by plakal. „Ale Roger přece je…“ začal – a nevěděl, jak doříct.

„Teď,“ řekl bratr Bernhard. „Ale to se může každým dnem změnit. Pojď sem, chlapče. Přidrž mi ten džbán. A míchej s ním.“

Severin chvíli stál mlčky. Tak proč mu ubližujete, chtěl křičet, proč nad ním pronášíte ty modlitby, proč ho týráte tím přikládáním štóly a vykuřováním a vykrápěním, když vidíte, jak moc ho to bolí!? Kdybyste mu dali pokoj, nepotřeboval by žádné laudanum! Všechno je to vaše vina, to vy jste ho přivedli až sem! Taková slova v duchu křičel, ale přes rty se mu neprodralo ani jediné. Jen nehlasně otevíral a zavíral ústa. Pořád ještě, stejně jako Roger, nedokázal uvěřit, že by jejich spolubratři něco tak strašného opravdu dělali schválně. Že by mohli vědět, co se stane, a přesto v tom pokračovali.

Bratr Bernhard odložil, co měl v rukou, a otočil se. Severin s jistotou čekal, že mu ošetřovatel vynadá, ale nedokázal se přinutit udělat ty dva kroky ke stolu, vzít džbán a pokračovat v práci. Ať, klidně, ať mi vynadá, myslel si, a cítil, jak se v něm rodí řev. Ať mě dá třeba i zbít, jestli chce. Nic to nezmění. Ještě třikrát vydechnu a začnu strašně řvát. Ještě dvakrát. Ještě jednou.

Vtom ucítil Bernhardovy suché, úzké ruce na ramenou. „Ďábel je silný, můj synu. Nechce se vzdát. Týrá tělo tvého přítele, aby zneužil našeho soucitu, naší lásky – aby nás přinutil nechat ho být. Jenže právě to se nesmí stát.“ Bratr Bernhard se sklonil, díval se teď Severinovi přímo do očí. „Každý z nás dřív nebo později zemře, Severine, každý z nás. A ty přece už víš, co je důležité. Abychom v okamžiku smrti patřili Bohu – a ne tomu druhému.“

Severin bezmocně svěsil hlavu, zavřel oči a mlčky polykal slzy.

Bernhardovy ruce stiskly chlapcova ramena. Pak se ošetřovatel obrátil zpět ke stolu a pokračoval v přerušené práci. Za chvilku, jako by se nebylo vůbec nic stalo, zopakoval, že potřebuje přidržet ten džbán.

Severin ztěžka polkl poslední slzu a šel.

 

„Budete mě ještě dnes potřebovat, mistře?“

Mistr Thornvald vhodil do pánvičky na vodní lázni kousek vosku. „Proč by tě mělo zajímat, co dělám, že,“ ucedil koutkem úst. „Běž si zírat na svou zeď. Dej pozor, abys do ní nevyzíral důlek.“

Lucien loupl po mistrovi škaredým pohledem. Ale hlas udržel zdvořilý. „Pořád si myslíte, že nepřijde.“

Mistr nepokládal za nutné odpovědět.

„Toho analgetika měl na pět dní. Kdyby ho nebral, už bychom dávno slyšeli z kláštera umíráček.“

Mistr se nezastavil v práci, jen se ušklíbl.

„Nebo myslíte, že tamti,“ hodil Lucien hlavou ke klášteru, „zahrabávají své mrtvé potajmu? Jako zdechlé psy?“

Mistr jen dál vymíchával pravidelnými, zkušenými pohyby sladce vonící bílou mast.

Tovaryš pokrčil rameny. „Jdu si zírat na svou zeď,“ oznámil a otevřel dveře.

„Jestli přijde,“ promluvil konečně mistr, „budeš se muset snažit aspoň tak, jak se snažíš poslední dny. Abys ho uživil. Protože já ti žádného darmožrouta se zničenou pečetí živit nebudu.“

 

Malý mníšek měl napilno. Nejprve zkontroloval, jestli nikdo nenašel kotouč lana, který si schoval za psím kotcem. Pak se nenápadně ochomýtl kolem laboratoria, otevřel bednu se sklem a na samé dno zastrčil fiólku od toho zázračného analgetika z trhu, už prázdnou, dobře vymytou a oškrábanou od vosku na hrdle, takže byla téměř k nepoznání od ostatních. Smetl pod hábit piksličku čerstvé šalvějové masti. Zaběhl do dormitáře a uklidil ji pod svůj slamník, tam, kde ještě před týdnem schovával vlastnoruční opis Adalbertova herbáře. To byla jeho první samostatná práce, kdysi dávno, před dvěma roky, v těch klidných, bezpečných dnech, než začalo celé to trápení. Tehdy mu dokonce dovolili, aby si cvičné listy s neumělými kopiemi kreseb svázal jako opravdovou knihu. Zářil štěstím víc než týden, usmíval se na každého a na všechny, od rána do večera. Tenkrát se ještě uměl usmívat.

Teď už málem zapomněl, jak se to dělá.

Dormitář byl prázdný. Chodba taky. Výborně. Ostatní novicové jsou na kůru, učí se zpívat nové Miserere ke svátku vzkříšení, ale Severina tam nikdo nepostrádá. Dobře se ví, že pomáhá bratru Bernhardovi a s čím. Bylo to jako tehdy s opisováním Adalberta: měl svou velkou práci. Všichni čekali, že ji prostě vykonává nejlíp, jak umí, a dokud nežádal o radu, nechávali ho být. Paradoxně tak měl víc volnosti, než kdyby žádný zvláštní úkol nedostal.

Rychle proběhl křížovou chodbou. Těžký, už pořádně navlhlý plášť mu pleskal o holé kotníky a studil. Severin se snažil nepohodlí nevnímat. Teď půjde do kuchyně pro jídlo. Zanese ho Rogerovi. Pak… pak už Rogera prostě musí přesvědčit, aby utekli. Dnes v noci. I kdyby trakaře padaly.

Holé, na konečcích už nazelenalé větve stromů se rýsovaly proti tmavě šedé obloze a světlejší klášterní zdi, oblaka se nemohla rozhodnout, jestli z nich bude padat sníh, nebo déšť. Severin se shrbil nad košem s jídlem, v každé ruce cíp pláště, aby chránil večeři ze všech stran. Než doklouzal přes rozblácený dvůr ke špitálu, byl mokrý až na kost. Ale cípy pláště i utěrka na košíku byly suché a jídlo zůstalo teplé.

Však taky cítil, jak ho pálí špičky prstů.

Doufal, že se to tentokrát obejde bez puchýře. A kdyby ne, vždycky ještě má svou mast.

Roger si četl. Severin poznal hřbet svého herbáře. Pousmál se.

„Nesu ti jídlo.“

Roger si založil stranu známou karticí silného papíru – štítkem z fiólky. To byl pravý důvod, proč sem Severin svůj herbář přinesl: aby tu ten kus papíru nevypadal tak podezřele. Roger si s ním často hrál, držel ho v rukou, proplétal mezi prsty, přejížděl po skrytém řádku písma, ale dával si pozor, aby Severin na nápis neviděl. Jeho kamarád si stejně všiml, oč jde. Že Roger denně zkoumá, kolik ztracených písmen ještě dokážou jeho ruce vyvolat.

A že je jich čím dál míň.

Vyložil polovinu obsahu košíku na stůl. Roger se usmál, kývl, ale nevstal. Severin přešlápl.

„Musím ještě za bratrem Simeonem vedle. Chceš rozsvítit?“

Nečekal na odpověď. Stiskl prsty knot svíčky a když je odtáhl, zářil mezi nimi plamínek. Ohlédl se přes rameno. Ano, dveře jsou zavřené, nikdo ho neviděl. Vzal poloprázdný koš.

„Za chvilku jsem zpátky.“

Roger zase jen kývl.

Jak jiná byla cela bratra Simeona! Stejně zšeřelá (Severin tentokrát použil řádně křesadlo), ale prozářená a proteplená Simeonovým kolozubým úsměvem. „Pochválen Bůh, chlapče, to už je večer? Jsi celý zmáchaný. Prší venku, nebo ještě sněží?“ Starý mnich natahuje ruku přesně do výše Severinova ramene, opírá se, bolavě se belhá ke stolu. „Četl bys mi, byl bys tak hodný?“

Severin se nejistě ohlédne po dveřích.

„Aha, ano, tvůj kamarád vedle. Tak běž.“

Chlapec polkne. „Víte něco, otče?“

Uzlovatá ruka nahmatá bíle vyholené kolečko v černých vlasech. A když si už Severin myslí, že starý mnich nic neřekne, ozvou se slova: „Bernhard nedělá dobře.“

Mníšek se překvapeně nadechne. Přizvedne hlavu, jen maličko, jen aby tu ruku nezaplašil. Čeká na pokračování. A než přijde, sám si je domýšlí: Měl by s tím vymítáním přestat, nebo: Není správné působit tolik bolesti.

„Jsi příliš mladý na tak těžkou službu,“ povzdechne si stařec.

Černé oči se rozšíří, polekaně zazáří v šeru a rychle se skryjí za víčky.

Chlapec se vrací do Rogerovy cely. Mluví o laně za psími kotci, o místě, kde je klášterní zeď nižší. O piksličce s mastí. O kusu látky, z nějž udělá uzlík. O náhradním plášti, co visí v laboratoři. Ale všechna ta slova jsou prázdná, vyčichlá. Posbírá nádobí. Odnese košík do kuchyně. Předá ho do rukou kuchaři.

„Jak je mu?“ zeptá se kuchař, a pak tišeji: „Budete potřebovat ještě jednu…?“

Severin zavrtí sklopenou hlavou. Náhle bez varování chytí do obou hrstí kuchařovu zástěru, přitiskne do ní obličej a rozpláče se.

Jedna tučná ruka ho schová před světem a druhá ho hladí po zádech, dokud se nevypláče.

Po večeři jde chlapec znovu do špitálu. Už nespěchá, jako když nesl jídlo, netěší se, ale prostě to udělat musí. Třeba se mu podaří Rogera přesvědčit…

„Měls pravdu,“ přivítá ho Roger. „Ten déšť je… dobrý, zamete stopy. Měl bys jít. Dnes v noci.“

Severin chvíli bojuje s touhou přitakat a utéct. Má strach, skoro tak velký jako kuchař, když mu v kostele dával lahvičku s lékem. Utéct, utéct od trapičů, než ho přistihnou tak jako Rogera…! Nebo vzít Rogera na záda a vyvléct ho přes zeď, jakkoli, jen ať jsou už konečně pryč! Vtom si pořádně všimne, jak bledý je jeho kamarád, jak se chvěje, jak mu klimbá hlava… Ne. To nejde. Ne do toho deště. A už pro něj nemá léky a neumí je vyrobit. Olízne si slepené rty. „Nenechám tě tu samotného.“

Před půlnocí se v cele objeví bratr ošetřovatel a pošle Severina spát. Chlapec přece jen neodolá, projde kolem kotců. Lano je pořád tam, kde ho nechal. Psi běhají po zahradě. Jeden z nich čenichá kolem zdi v místě, kde je nižší, a vrčí.

Severin se kousne do pěsti a zamíří do dormitáře. Snad zítra. Nebo pozítří.

 

„Nemusel by to být darmožrout, i kdyby měl pečeť rozbitou.“

Z mistrovy strany pracovního stolu se ozve uchechtnutí.

„Mohl by být k užitku,“ trvá na svém Lucien. „Kdyby zůstal naživu.“

„Tebe to ale drží,“ odfrkl si mistr. „Nebo se ti jenom nechce dělat?“

Tovaryš se zamračí a zmlkne. Jako obvykle provádí tupou, rutinní činnost. Mistr občas pronáší moudra o množství praxe, ale Lucien je přesvědčený, že mu všechny ty filtrace, kondenzace, sekání, tlučení v moždíři a třídění zadává hlavně proto, že jeho samotného to nebaví. Většina lektvarů, které připravují, je bílých: další věc, která Lucienovi vadí. Nedal se přece do učení k černému mágovi proto, aby se piplal s obyčejnou bílou prací. To se mohl naučit i doma ve Francii, kvůli tomu se nemusel vydávat na nekonečné cesty s takovým mrzoutským podivínem, jako je Thornvald.

Pravda, když už se mistr rozhodne pro černou práci, stojí to za to.

Lucien krouží tloukem a zarytě mlčí. Když nepomohou slova… Ostatně hodil udičku – divil by se, kdyby se na ni ten starý škrťa nechytil.

„Tak to vyklop,“ řekne po hodinách mlčení mistr Thornvald. „Jaký bych mohl mít důvod tahat s sebou kluka přinejlepším jen závislého na makové tresti?“

„Dětskou krev.“

Lucien vytře moždíř, uloží ho a obrátí se k odchodu.

„Jdeš zírat do zdi?“

„Ne. Za holkama.“

 

Z láhve vína s makovou trestí už ubyla polovina obsahu. Rogerův stav se teď rychle zhoršoval. Už nebyl schopný se sám najíst. Bál se tmy, potřeboval, aby měl v cele v noci světlo, jinak neusnul. Když byl vzhůru, nestěžoval si, ale ze spaní naříkal. Severin měl dojem, že ho kamarád občas nepoznává. Střídali se u něj s bratry Bernhardem a Benediktem tak, aby Roger nezůstával sám; Severin v jeho cele sedával večer a první polovinu noci, a měl proto dočasně dovoleno si ráno přispat a vstávat až za světla, na matutinu. Bratr Bernhard přestal říkat „až se mu udělá lépe“ a začal říkat „jestli“.

Ten den Severin zase zůstal po bohoslužbách v kostele, klečel před sochou Panny Marie a… ne, nemodlil se, nemohl najít slova. Utekl se tam prostě proto, že v boční lodi byl klid a on tam mohl být sám. Snad trochu doufal, že mu Madona znovu odpoví, i když nedokázal zformulovat otázku. Ale nepromluvila. Zato k němu po žebrech klenby dolehl hlas bratra Bernharda.

„Ďábla jsme už zlomili, je pryč. Ale chlapec…“

Někdo mu odpovídal. Severin neslyšel, co.

„Nerozumím tomu. Děje se něco, co jsem ještě nezažil. První týdny jsem se odvažoval doufat, že bude dost odolný. A teď…“

Severin znovu nezachytil odpověď.

„Kdyby se tak rychle zhoršoval před čtrnácti dny, chápal bych to. Ale teď to nedává smysl. Ďábel ho přece už netrýzní, měl by se lepšit.“

„… ho udržet naživu.“

Teď Severin ten hlas poznal. Patřil opatovi.

„Jistěže se o to snažím, otče,“ namítl popuzeně Bernhard. Neměl rád, když někdo zpochybňoval jeho lékařské kvality.

„… být užitečný. Mohl by… vycítit… jiných ďáblů a čarodějníků. Když…“

Hlas se vytratil úplně. Muži se museli přesunout o kousek jinam.

Severin nasucho polkl. Cítil, jak se mu chvějí útroby, mohl dýchat jen velmi mělce. Spínal prsty rukou tak silně, že byly bílé. Jiných čarodějníků, řekl opat. Tohle tedy jsou, Roger a on? A jak dlouho bude trvat, než…? Zvrátil obličej k něžné tváři pod plachetkou. „Nedáš mě,“ šeptal, „viď že mě nedáš? Jestli mě máš jenom trochu ráda, viď že mě nedáš?“

Otevřenými dveřmi do kostela pronikl vítr. Plameny svíček před sochou se zamihotaly. Vypadalo to, jako by se zavlnil její plášť.

Chlapec se pohnul. Z hábitu mu vypadla jistá známá kartička. Dnes ráno si všiml, že změť slov, která se na ní nakonec pod Rogerovými doteky ustálila, působí příliš podivně, a tak ji z cely odnesl. Pamatoval si, že ráno z ní nejvíc zářilo slovo pozdě. Ale teď se znovu měnila, a to se jí Severin nedotýkal. Nejdřív z ní výrazně vystoupilo mezi půlnocí a jednou. Pak se úplně vyhladila a uprostřed se objevilo jedno jediné slovo, plně čitelné, krásně stínované.

Uteč.

Znovu zafoukal vítr. Stíny na Madonině plášti – nebo plášť sám – se nadul a zase splaskl. Lilie v její ruce se rozvoněla. Ta vůně kupodivu připomínala spíš růže. Kdyby byl Severin zkušenější, byl by podle toho poznal, s kým mluví.

Severin se opatrně dotkl papíru na zemi. Špičkami prstů mu projelo zamravenčení. Překvapeně vydechl. Všechna skrytá slova zmizela a na štítku stálo znovu jen vypsané dávkování.

„Nemůžu nechat Rogera…“

Kamenná víčka se přivřela. Na tvářích se nakratičko zablyštěly slzy.

Severinovy prsty přitáhly kartičku do dlaně, začaly ji muchlat, drtit a cupovat na kousky. Kdyby to nebyl udělal, byl by zjistil, že se nápis zase změnil. Stalo se to, když vyslovil kamarádovo jméno. Na kartičce se znovu objevilo slovo pozdě.

Severinův pot ho rozpil do nečitelna.

Venku před kostelem Severin otevřel dlaň. Papírové vločky se z ní rozletěly jako roj motýlů. Popadaly na blátivou zem a nohy mnichů obuté v černých střevících je zanedlouho rozšlapaly k nepoznání.

 

„Zapravil jsem účet,“ řekl mistr Thornvald. „Seženeš, co máš, nachystáš vůz a večer odjíždíme.“

Lucien kývl. Večer. To znamená, že mistr chce tu… speciální surovinu.

„Žádné škemrání o další den, abys mohl ještě jednou zírat do zdi?“

„Všiml jsem si, že vám to vadí, mistře. A stejně je ten kluk už nejspíš mrtvý.“

Tovaryš vyšel z hostince, loudal se městečkem. Nenápadně mířil k dlouhým pásům zahrad. Vypozoroval, že tam si děti hrávají nejčastěji. I dnes tam jedno bylo, pěkný, silný klučík v čemsi, co na první pohled připomínalo mnišský hábit, jen kdyby to nebylo ustřižené těsně pod zadkem a doplněné barevnými nohavicemi.

„Hej, ty! Kluku! Chceš káču?“

Chlapec se ohlédl. Zářivě se usmál. „Nechci, mám svoji. Od táty!“ A opravdu, vylovil z jakési kapsy bláznivě pomalovanou hračku. Zvedl ji do výšky, aby svoje slova potvrdil, a zas ji schoval.

„Čím je tvůj táta?“

„Klášterním kuchařem!“ vykřikl pyšně kluk – a odběhl.

Tovaryš ho s klidným srdcem nechal jít. Však do večera najde jiné děcko. Vždycky to tak bylo. Trpělivě pokračoval v procházce. Maně ho napadlo, že by opravdu nebylo špatné, kdyby byl ten novic poslechl a přišel… mít s sebou dítě, kterému můžou pustit žilou bez strachu ze žalování, bez pokušení vzít příliš mnoho, bez nutnosti utíkat… dítě, které takovou drobnost klidně strpí, protože za to dostává najíst a má kde spát…

Inu, škoda.

 

Večeře v Rogerově cele zůstávala netknutá. Roger se sice tu a tam probral, ale když ho Severin zkusil zvednout do sedu a dal mu přivonět k jídlu, Roger semkl víčka a drobounce zavrtěl hlavou. V košíku byly i sladkosti. Kuchař Severinovi řekl, ať se o ně s kamarádem rozdělí. Severin snědl svůj díl, Roger svou polovinu odmítl. Když ho Severin prosil, ať aspoň ochutná, vzal si jednu kostečku želé a cumlal ji, dokud se mu v ústech nerozpustila. Trocha šťávy mu vytekla koutkem úst na polštář. Severin ji otřel. Viděl, že si to Roger nejspíš vůbec neuvědomil.

Na stole hořely dvě silné voskovice. Bratr Bernhard Severinovi už před týdnem poradil, aby si na tyto noční služby bral nějakou práci. Severin se rozhodl pro svou kopii Adalbertova herbáře. Buď si v něm četl, nebo vylepšoval kresby, dvě noci věnoval vlepování volných listů s opravdovými sušenými bylinami. Na nic složitějšího se nedokázal soustředit.

Odkudsi z hloubi kláštera se jako každou noc ozývalo monotónní odříkávání veršů; ukrajovaly částečky noci od večerního požehnání k ranním laudes, odměřovaly čas, po který ostatní měli spát. Roger dnes dýchal namáhavěji než jindy, často se na konci nádechu objevil tichý, krátký sten, chlapec tu a tam otevřel oči. Severin si nemyslel, že Roger něco vidí. Tedy něco asi viděl, ale nejspíš to nebylo skutečné.

Náhle Roger otevřel oči doširoka, naplno. Díval se kamarádovi zpříma do tváře.

„Severine…?“

Severin vzhlédl. Dokonce se mimoděk drobně, nadějně pousmál.

„Severine? Ty jsi ještě tady?“

Severin málem převrhl stoličku, jak rychle vyskočil. A už sedí u přítele, drží ho za ruce. Mluv, Rogere, zapřísahá ho v duchu, mluv se mnou, vyhrab se z toho, ať jsi to zase ty, ať tahle noční můra skončí! Jenže Roger stáčí pohled kamsi nahoru a za sebe, ke stěně za hlavami lůžka. Objevuje se tam jakási záře. Severinovi nejdřív připadá, že to světlo vystupuje z dřevěného kříže, který tam visí. Potom si všimne, že je to jinak: ta záře se mihotá před stěnou. Je čím dál hmotnější, určitější… vypadá jako obličej, ženská tvář obkroužená plachetkou… pak i ramena… ruce… celé tělo. Plášť, temně modrý, jiskřící vlastním světlem. Roger se na tu postavu chvíli dívá, potom se uvolněně, osvobozeně usměje, jeho ruce v Severinových dlaních ochabnou. Severin vidí, jak se té ženě pohybují rty, ale neslyší ani slovo, jen praskání svíčky, povrzávání větru v okenici a vzdálené nesrozumitelné mumlání veršů. Roger zřejmě její slova slyšel jasně. Přikývne a celý se rozzáří úlevou. V tu chvíli to je znovu jeho tvář, obličej ze šťastných let před tímhle trápením. Světelná paní mu podá ruku a Roger se jí chytí. Paní chlapce vytáhne k sobě. Chvíli oba stojí ve vzduchu. Severin pořád ještě svírá kamarádovy ruce ve svých dlaních, ale necítí je; ty pravé, ty živé se drží Paní. Roger se k němu ještě naposled obrátí. Děkuju, naznačí. Usměje se, a je to ten úsměv, jako když spolu česali jablka foukáním do větví.

„Počkej – kam jdeš? Co mám dělat já?“

Uteč.

Severin si není jistý, jestli to byl Rogerův hlas, nebo šepot… Madony? Paní?

Pak světlo zmizelo. Na lůžku zůstalo ležet jen mrtvé tělo.

Severin chvíli zíral na prázdnou, tmavou stěnu. Pak Rogerovo tělo objal. Rozbrečel se. Utíral si slzy do rukávů, do pěstí, pořád to bylo málo. Chtěl přítele zavolat jménem; nemohl.

Do okenice se opřel silnější poryv větru.

Rozevřená kniha na stole zaklapla.

Severin polkl, aby se zbavil knedlíku v krku.

„Už jdu. Sbohem, Rogere. Odpusť, že jsem…“

Zavrtěl hlavou. Co měl vlastně udělat víc, co? Nevěděl.

„Už jdu.“

Sbalil Adalberta. Zpod Rogerova slamníku vytáhl uzlík s piksličkou masti. Jako ve snu přibalil chléb a sýr z košíku. Pak zase všechno odložil, vrátil se k Rogerovi, srovnal mu pokrývku, urovnal mu na ní ruce a zavřel mu oči.

Kdesi nedaleko vrzly dveře: je půlnoc, bratr Benedikt jde chlapce vystřídat.

Severin shrábl uzlík, hodil přes sebe plášť a vyběhl ven.

Když lovil lano zpoza psího kotce, jeden ze psů k němu přišel a začal mu olizovat obličej. Tehdy si Severin uvědomil, že zase brečí. „Roger umřel,“ vysvětlil psovi, a teprve když to vyslovil, došlo mu, že je to opravdu tak. Přitiskl se ke zvířeti a nechal slzy téct. Hrubý psí jazyk mu je slízával z tváří.

Druhý pes vrčel u zdi. Srst se mu ježila.

„Ano. Už jdu.“ Nechtěl jít, bál se, nevěděl, co ho venku čeká, ale co mu zbývalo? Nechat se chytit a…?

Uvázal lano ke kůlu, přehodil ho přes zeď. Vyškrábal se na střechu kotce, odtud na korunu hradby.

Podíval se dolů.

Tak hluboko!

V ohybu cesty zavrzalo kolo, zafrkal kůň.

K Severinovi se natáhla kostnatá ruka s velikými klouby.

„Tudy, chlapče.“

Pod klášterní zdí stál mistr Thornvald.

Selby, předjaří 1529