I cesta může být cílem – podle tohoto hesla jsme si s Patrickem v sobotu vyrazili na výlet vlakem ze Dvora Králové do Staré Paky a zpátky. Tam jsme měli jet couráčkem motoráčkem, zpátky rychlíkovým motorákem (rakví:)). A jako bonus jsme na královédvorském nádraží potkali Hurvínka:))

Nebyla jsem překvapená, protože jsem o něm věděla. Nemohla jsem nevědět, protože ten víkend u nás byl můj synovec a jak jsem přišla s myšlenkou na výlet vlakem tam a zase zpátky, dostala jsem kompletní informační servis – u něj je to nutkavá záležitost, neznám nikoho, kdo by měl podobný přehled. „Váš vlak se bude ve Dvoře křižovat s Hurvínkem, teto! To je ten mrňavej motorák, ten si musíš pamatovat!“ pravil srdečně a já na okamžik zapřemýšlela, jestli by neřekl totéž i o koňce:))

„Koukej Patricku, tímhle vláčkem jsem jezdila jako malá!“ Patrick moc nadšeně nevypadal – jak je to malý cestovatel, tak má rád stroje velké, čím větší, tím lepší! Ať jde o auta, vlaky, lodě nebo letadla. Zato já jsem zjistila, že mě ten pohled hodil á dva na skluzavku vzpomínek. Když motorátko zastavilo, aby počkalo na vlak v protisměru, zvědavě jsem nahlédla dovnitř. Ano! Je to ono! Doteď si pamatuju, jak ty dřevěné lavice tlačily, když jsem na nich po přestupu v Martinicích, uondána zdlouhavou cestou z Prahy, nakonec usnula.

I díky tomu mi přišlo, že v Poniklé je vždycky zima. Objektivně i bývala, od Jizery pěkně táhne, ale většinou to bylo tím, že jsem byla rozespalá a vidina dalších nejméně pěti kilometrů šlapaných vzhůru do kopců mi v tu chvíli taky nepomáhala. Maminka ale obvykle dovedla vymyslet nějakou hru, nebo začala něco vyprávět, a tak se nám za chvíli pěkně šlapalo. Tato vzpomínka mě vzápětí přivedla k dalšímu pozorování.

Když přijel nás motoráček, byl hodně plný a já najednou zapochybovala, zda s malým vůbec najdeme místo u okýnka – každý, kdo cestuje s dětmi, ví, jak je okno důležité:)) Při hledání mě zarazila rodinka, rodiče a dva chlapci, kteří okupovali hned deset sedadel naráz – šest na jedné straně vagónu, a čtyři na druhé. Už jsem je málem žádala o místo, když jsme si všimla, že za nimi jsou ještě dvě sedadla volná.

Usadili jsme se a cesta začala. Patrick svědomitě koukal z okna a komentovali jsme každou pozoruhodnost – přejezdy, krávy, koně, zamávali jsme Zvičině a na projížděných nádražích hledali další koleje. Mezím mi nemohla ujít aktivita rodiny před námi. Otec klidně okupoval čtyřsedačku a dětí (cca 4 a 10 let) si nevšímal.

Matka seděla na hraně jednoho ze šesti sedadel, měla (mě dobře známý:)) uštvaný výraz, průběžně kluky napomínala, podávala jim vodu a jídlo, a podle toho, že jim po dojezdu slibovala vanu a postel, byť bylo teprve čtvrt na šest, jsem usoudila, že už toho má plné zuby. Což jsem dokázala pochopit. Jen mě napadlo, proč jim místo toho věčného napomínání radši něco neukazuje nebo nepovídá?

Dokud jsem nevyrostla natolik, abych si mohla ve vlaku číst, tak mi naši ukazovali a povídali. Když jsem měla děti já, ukazovala jsem a povídala. Díky tomu, že ve vlaku býval celkem hluk, nemuselo obvykle mé povídání snášet mnoho lidí v okolí. I když si myslím, že je pořád lepší poslouchat povídání, než uječené nespokojené děti, okopávající každého v okolí.

Ano, i Patricka začala po čase stálezelená krajina s nedostatkem technických zajímavostí nudit, ale díky kreativnímu využití oblíbené Svěrákovy a Uhlířovy písničky „Krávy krávy (jak si vlastně povídáte – nevěřili byste, co všechno si může povídat!:)) jsme v hlučném a ukolíbaném motoráčku hladce dorazili do vzrušujícího světa nádraží ve Staré Pace:))

Zatímco jsme povinně zamávali dvěma projíždějícím vlakům a čekali na náš rychlík, uvědomila jsem si, jak rychle jsem vklouzla do známého módu „Podívej, táhle je…“ dosaďte cokoliv. A došlo mi, že mi doteď taťka říká totéž – pokud spolu někam jedeme – i když bych si třeba chtěla mírumilovně číst. On to nejspíš bude rodičovský reflex, něco jako odsunování skleniček z kraje stolu a dosahu nepozorných loktů:))

Začíná mi připadat, že to babičkování asi bude častěji časově dvojkolejné – jednou nohou si budu užívat přítomná dobrodružství s prapotomkem, zatímco tou druhou se budu brouzdat v dávno vyjetých kolejích. Což, mezi námi, nezní vůbec špatně:))

PS: Jak jste se svými rodiči a prarodiči cestovali vy? Povídali vám, hráli jste hry, uklidňovali vás četnými svačinami? Jak bavíte na dlouhých cestách své potomky vy?

PPS: Jedna zvědavá: jestlipak víte, jak si povídají železniční přejezdy?:))