Lenošila jsem na terase a užívala si klidu, jaký nastává, když člověk odmává nájezdníky. Milované, hlučné, zábavné nájezdníky, s nimiž se můj život obvykle zhoupne do živelného víru, který mě ujistí, že obvyklý poklid vůbec není špatná věc. Vzpomněla jsem si na letošní dva týdny nepřetržitého babičkování v režimu 24/7 a mírně se otřásla. Byla to legrace, ale nechtěla bych tím procházet znovu na plný úvazek…

A pak mě napadla překvapivá myšlenka: Byla jsem úžasná a nevěděla jsem to!

Uvědomila jsem si, že jsem s novorozeným dítětem zvládla bez přerušení nebo opoždění dokončit poslední ročník vysoké školy a zdaleka ne se špatnými výsledky. A to ono dítě déle než rok nespalo jedinou noc, od jedné do třech až pěti hodin ráno měl vždy aktivní den, bez ohledu na matku fungující jako zombie.

Uvědomila jsem si, že jsem úspěšně zvládla příchod dalšího potomka, přičemž mi v té době samozřejmě vypověděli toho staršího ze školky, protože jsem byla doma. Aby to nebylo tak jednoduché, pořídil k tomu můj muž ještě i štěně. Dlouhodobě to byla výhra, ale učte štěně čistotnosti, když bydlíte v jedenáctém patře a před venčením musíte obléct mimino a donutit čtyř a půlletého kloučka udělat totéž dřív, než se štěně počůrá!:))

Uvědomila jsem si, že jsem nejen přežila, ale dokázala i vychovat dvě rozjívená mláďata mužského pohlaví, obě silně dominantní a tedy neustále se rvoucí jak koně. Když se nervali, okamžitě spáchali nějakou lumpárnu. Když ji nepáchali, určitě ji plánovali. A nezabila jsem je!:))

Uvědomila jsem si, že jsem nejen přežila jejich bouřlivou školní docházku, ale dokázala jsem je i přivést k tomu, že poznávání je úžasné dobrodružství. Často škole navzdory!

Uvědomila jsem si, že ač jsem byla často zoufalá, nikdy jsme neshnili ve špíně, denně jsem dokázala uvařit, vždy jsme měli čisté oblečení a nakonec, tím bytem se vždy dalo projít, pokud jste si dávali pozor, kam šlapete:))

A uvědomila jsem si, že mě za tyto skvělé výkony nikdy nikdo nechválil, vždy se braly jako naprostá samozřejmost.

A uvědomila jsem si, že ani já jsem se nedokázala pochválit! Pořád jsem se viděla jako neschopná lepších výkonů a strávila spoustu času pokusy být lepší matkou, mít doma větší pořádek, a více prádla vyžehleného a…

…dnes vidím, jak jsem byla hloupá.

A dnes vidím, že jsem pořád hloupá! Protože si pořád myslím, že nedělám věci správně, že jich nedělám dost, že je nedělám dost rychle.

A napadlo mě: Co si o svých dnešních výkonech budu myslet za deset, dvacet let?

…

Neměla bych se radši aspoň občas pochválit už teď a trochu si to užít?:))

Přeju vám všem, abyste si uvědomili hned teď, jak jste byli skvělí – a že vlastně jste skvělí pořád. Jen to obvykle vůbec nevidíte!:))

PS: Co si jeden neudělá sám, to nemá  😛 Takže se rovnou zeptám, zbytečnou skromnost stranou: za co byste se pochválili vy?  🙂