Karol Kamieński: Čekal, že to oznámení vyvolá řadu více nebo méně rozjitřených reakcí. Špatné zprávy zkrátka takový vliv mají. A poslední dobou se jich objevovalo víc než kdy dřív. Tentokrát to bylo šest mrtvých lékárníků. Čtyři z nich kouzelní, dva ne. To nemohl na výročním sněmu opomenout. Řekl tedy, co musel. A samozřejmě, dřív než mohla začít jakákoli rozumná debata…

 

„Upálení! Hranice ve Francii, hranice v Němcích… a proč, proč? Protože někdo nechápe, že prostě nedokážeme vyléčit všechno? Že se musí přijít včas, a ne až pacient umírá? Že je naprostá hloupost dát zbytek čehosi na dně lahvičky sousedce, protože vám to před dvěma roky tolik pomohlo? Ne! Jsou to přece čarodějné lektvary, ty prostě musí dokázat nemožné. A když ne – inu tak se rozhlásí, že to byly čarodějnické kejkle – a šup na hranici! Jak jednoduché!“

Mistr Kamieński seděl ve svém předsednickém křesle, mlčel, sledoval kolegy mistry u stolu i řemeslníky usazené na lavicích podél stěn, čekal a snažil se udržet nezaujatou tvář. Ne že by s paní Toscou nesouhlasil. Jen si přál, aby svá bohužel dosti přesná pozorování dokázala sdělit poněkud… méně výbušně. Rvaní si vlasů a nářky nad lidskou hloupostí nic nevyřeší.

A přitom, najít nějaké řešení by bylo velmi žádoucí. Vždyť k čemu je cech, když nedokáže ochránit vlastní lidi?

„Jestli smím, mistře představený?“

Paní Tosca se zarazila v půli rozhořčeného nádechu a s rukama dramaticky zalomenýma ve vzduchu se obrátila k tomu drzounovi, který si dovolil přerušit její tirádu.

Mistr Kamieński se nepatrně pousmál do vousů.

„Prosím, mistře Velemire.“

„Možná je tu i jiný, reálnější důvod.“

Paní Tosca si uraženě odfrkla. Jeden z mladých lékárníků na lavici u zdi se nepohodlně ošil.

„Mohl byste nám objasnit jaký, mistře Velemire?“

Hlas mistra Kameńského byl starosvětsky zdvořilý, téměř laskavý, nenechával žádný prostor pro výsměch nebo ironii.

Zato po lavicích kolem stěn se rozběhla vlna šťouchání, úsměšků a šuškání: „Třeba peníze.“ – „Závist.“ – „Nenávist.“ – „Strach z těch, co umějí víc.“ – „To je nějaká novinka?“ – „Pořád to samé.“

Velemir Divjakov vstal, opřel se rukama o desku stolu a čekal.

Šumění po chvilce utichlo.

A tehdy kývl na svého přítele, který si už stačil, navzdory svému mládí, svými léčitelskými úspěchy vysloužit přízvisko Mistr gdaňský, a společně začali líčit nejdříve své působení na turecké frontě. Mluvili o životě bez jakéhokoli zázemí, hrubé práci v polních podmínkách, o nečekaných přesunech, nemožnosti připravovat si rostlinný i minerální materiál předem nebo do zásoby, o touze po pořádném moždíři a stesku po nějaké – jakékoli – apatyce aspoň v dosahu dvoudenní cesty… ale i o nenadálých setkáních s místními kořenáři, v jejichž lesních chýších našli rostlinné preparáty tucetkrát vyšší čistoty a kvality než kdy viděli v kterékoli civilizované lékárně, a o nesmírné náklonnosti tamních lidí, kteří tyto čaroděje skrývali a chránili i za cenu vlastní krve, před křesťany stejně jako před Turkem.

Mistr Kamieński se probíral svou bradkou, pozorně naslouchal a mlčel.

Vyprávění se navrátilo do známější části Evropy. Oči mladého čaroděje potemněly hněvem, jeho vlasy se naježily jako lví hříva. Nemohli se dočkat, až budou doma, říkal. Těšili se, jak vyzkouší své nové poznatky, co všechno jen budou teď schopní dokázat ve stálé laboratoři s pořádným vybavením. Vybavení je nezklamalo, zaskřípal zuby. Zato ingredience ano. Snad v každé lékárně, na kterou se obrátili, bylo něco špatně: byliny z různých sběrů smíchané dohromady, světlo ve skladě, vlhké zdi, plíseň na bylinách, lektvary staré a dávno zlomené, stabilizační kouzlo pokládané pro celý kvelb plošně a opakované tolikrát, že preparáty ztratily všechnu sílu… to všechno v lepším případě. V tom horším se zaklínadla zkřížila, látky citlivé na světlo zreagovaly a léky se začaly chovat jako jedy.

Lhostejno, jestli apatyku vedl kouzelný nebo nekouzelný majitel.

Mistr Kamieński viděl, jak se mnoho lékárníků, sedících po obvodu sálu, nepohodlně ošívá, zahanbeně klopí oči, někteří se tápavě rozhlížejí. Jeden z nich, mladý a mistrovi nepříliš povědomý, se tvářil doslova jako hromádka neštěstí. Několik stištěných rtů a pohledů upřených do korbele se dalo najít dokonce i u samého mistrovského stolu. Karol Kamieński se zamračil.

Zato paní Tosca se rozesmála. Vysokým, nuceným smíchem.

„Ale pane kolego! To jste měl zjistit už za svých studií! Všichni tady známe jistá jména, víme, na koho je dobré se s jakým požadavkem obracet. Nechcete nám tu přece tvrdit, že je pod vaši důstojnost zapamatovat si silné a slabé stránky svých kolegů, viďte? U koho že jste to studoval?“

„Obávám se, že jste nepochopila, co měl Velemir na mysli,“ zavrčel mistr z Château des Chansons.

Zazněla další námitka: „Proč jste neposlal nějaká varování před pečetí?“

„V mnoha případech nebylo možné zjistit, kde přesně ke škodě došlo, jestli až v apatyce, nebo…“

Mistr Kamieński rázně zvedl dlaň. „Ne, pane kolego. Takové výmluvy nechci ani slyšet. Zodpovědnost má ten, kdo závadný výrobek prodává.“

„I když není schopný magie, mistře?“ namítla léčitelka z Invertonu. „Jestli rozumím správně, našly se i lektvary zkažené kvůli nadbytečným plošným stabilizacím. I mě samotnou naši nekouzelní kolegové nejednou požádali, abych u nich v kvelbu právě takovou preventivní stabilizaci provedla, a já jim samozřejmě vyhověla. Způsoby skladování, to je jiná, ty dokáže ohlídat každý, ale sílu a trvanlivost lektvaru nemá nekouzelný člověk jak zjistit.“

„Možná by nebylo na škodu vypracovat tabulky expirace…“ zamyslel se mistr z Château des Chansons.

„Cech v současnosti eviduje celkem na tři tisíce receptů,“ zachmuřil se mistr Kamieński. „Krom toho má na trvanlivost dost podstatný vliv i síla lektvaru. Dobře víš, Gérarde, že tato hodnota kolísá člověk od člověka. Každý z nás má své silné stránky…“ Paní Tosca se vítězně ušklíbla. Mistr Kamieński zvedl obočí. „Musela by se udělat i kalibrační stupnice. Obávám se, že…“

„Promiňte, mistře představený, ale co kdybychom u každého lektvaru stanovili obvyklé rozmezí síly?“

Paní Tosca se obrátila k novému soupeři a znovu se zasmála. „Mladý muži! Chcete se snad zbavit vynikajících výrobků? Jen proto, že je nedokáže připravit každý? Tomu nechci věřit!“

Ale Andrzej Gdaňský se nedal odbýt. „Pro léčitele by to naopak bylo velice užitečné,“ oponoval klidně. „Lektvary by se daly mnohem snáz kombinovat.“

Paní Tosca jen pohrdavě vzhlédla k nebi.

„K čemu to všechno. K čemu tolik námahy,“ krčila odevzdaně rameny mistryně bylin z Heiligenkreutz. „Ať uděláme cokoli, hranice budou hořet dál… Oni nám nikdy neuvěří. Oni nechtějí slyšet pravdu. Oni chtějí mít moc.“

„Tady už nejde o inkvizici, Ingeborg. Tady jde o naši profesní čest.“

„Především o životy pacientů,“ zahučel Mistr gdaňský.

„Jde o životy nás všech.“ Mistryně z Heiligenkreutz si skryla obličej v dlaních. „Randalfa jsem znala. Byl to můj žák, výborný lékárník. Jeden z těch, kdo nedělají chyby. Takhle doplatit na…“ Vzlykla a sáhla do rukávu pro šátek. Kdosi jí položil ruku na rameno.

Mladý nešťastný lékárník se na svém místě neklidně vrtěl, jako by seděl v mraveništi, špulil rty a rozčileně mžikal, ale zasáhnout do debaty si netroufl.

Zato mistr z Château des Chansons si odkašlal. „Já tu stupnici udělám. Velemir mi určitě rád pomůže. A navrhoval bych, aby se mistrům dovolilo dávat do oběhu i silnější nebo koncentrovanější lektvary, pod podmínkou že o to budou konkrétně požádáni a budou schopni určit sílu takového preparátu a vypočítat změny v dávkování a expiraci.“

„To bude trvat nekonečně dlouho…“

Velemiru Divjakovovi zajiskřilo v očích. „Když do práce zapojíme i naše učedníky, tak ani ne.“

Mistr Kamieński zamyšleně přikývl. Rozhlédl se po síni a vyhlásil přestávku. Předpokládal, že si většina přítomných bude chtít všechno rozebrat ještě neformálně, v malých kroužcích přátel. On sám si nebyl úplně jistý, jestli se mu takový odklon od individuálních odlišností zamlouvá. Jistě, zjištěný stav je neudržitelný… ale je nabízené řešení opravdu jediné možné? Přešel k oknu, opřel se o parapet a zíral do větví jasanu na dvoře. Mám hlasovat pro, nebo proti? Mám vůbec hlasovat?

„Mistře Kamieński…? Promiňte…?“

Otočil se.

Byl to ten mladý lékárník. Pořád ještě mžikal, díval se do země a ruce měl sepjaté, prsty pevně propletené; nejspíš nechtěl, aby bylo vidět, že se třesou. Ale stál rovně a jeho hlas zněl odhodlaně.

„Chtěl jsem se zeptat… přijal byste mě k mistrovskému studiu? Pochopil jsem, že…“ Kývl hlavou přes rameno do sálu.

Karol Kamieński si ho prohlížel. Na druhou stranu, jestli má mít ta novinka takovýto efekt…

„Jak se jmenuješ?“

Mladík rozpletl prsty, sáhl do taštice pro svou poutní knihu.

„Theodosius Thornvald.“

A zvedl oči.

Byla v nich velká nejistota, ale ještě větší touha – a kousíček naděje.

Mistr knihu přijal, chvíli v ní listoval. „Hmm… to není špatné. Dobrá. Uvidíme.“

Když pak došlo na hlasování, Karol Kamieński předkládaný návrh podpořil.

(Heidelberg, výroční sněm, dožínky 1489)

 

Pečeť Karola Kamieńskiho

Pečeť byla vytvořena roku 1451 za použití tradičního bjørkhallenského vzoru pro mistry lektvarů, téhož roku byla tato realizace vzoru právoplatně zanesena do Knihy pečetí pod tradičním jménem Had na stromě. Vzor byl realizován v karneolu a mědi jako mistrovská pečeť, jejím registrovaným vlastníkem je Karol Kamieński.

Barva vosku: rezavožlutá,

barva šňůrek: měděnková;

tvar uzlů: čtvercový, keltský uzel.

 

 

Pečeť byla v tomto provedení registrována roku 1451 v Cechu alchymistů pro vyšší mistrovský stupeň v oboru lektvary, její držitel převzal při registraci závazek doživotního působení v Bjørkhallenu. Tatáž pečeť byla zpětně registrována i pro vyšší mistrovský stupeň v oboru věštectví, jenž Karol Kamieński získal roku 1446.

Od roku 1446 Karol Kamieński vyučuje lektvary v Bjørkhallenu, zprvu jen na pozici asistenta. Plných práv bjørkhallenského mistra lektvarů začal požívat roku 1469, kdy jeho předchůdce odstoupil. Karolu Kamieńskimu podle zvyku připadl celý mistrův odkaz, písemný i věcný, a všechny závazky k nepromovaným učedníkům.

Karol Kamieński je knězem Ohně, členem bjørkhallenské rady a Čarodějné rady; od roku 1470 i členem a od roku 1486 předsedou zkušební komise pro mistrovské zkoušky z lektvarů. Z této komise roku 1498 vystoupil. Roku 1522 s ohledem na svůj zdravotní stav rezignoval i na členství v Čarodějné radě.

Roku 1531 se Karol Kamieński zaručil za svého bývalého žáka, Theodosia Thornvalda, a souhlasil s tím, že nad ním bude vykonávat kustodium. Pod touto podmínkou bylo Theodosiu Thornvaldovi dovoleno působit v Bjørkhallenu na pozici mladšího mistra (alchymisty).

Před svou smrtí mistr Kamieński ustanovil dědičkou své laboratoře, písemností a závazků Brigittu z Narviku, toho času dokončující studia lektvarů u mistra Frederika Ortegy; s ohledem na její fyzickou nepřítomnost nechal jistou část odkazu zabezpečit kletbou. Svou pečeť však do odkazu nezahrnul, a proto byla po jeho smrti roku 1533 vyřazena z registru a pečetidlo bylo deponováno v bjørkhallenském trezoru. Smí být znovu vydáno nejdříve roku 1683, pod podmínkou jednomyslného souhlasu všech členů bjørkhallenské rady.

 

 

 

― Divjakovův komentář k mistrovským zkouškám ―

 

Téma: Přizdisráč

Dubograd, červen 1501

(Velemir Divjakov, Theodosius Thornvald, Thomas Jeffrey, Yannick de Bruyn, Linda Florianová)

 

Oni si myslí, že je nevidím. Ve vlastní laboratoři.

Zábavné.

Dva z nich mají slušný potenciál. Zbytek… no, uvidíme.

Ten z Anglie ještě nepochopil, kde je háček. Jed v jídle, jed v pití… jed v pokrývkách.

Ten z Bjørkhallenu, jakýsi Thornvald… Moment, to si vážně myslí, že mu dovolím, aby pracoval s propašovaným polotovarem?

Ačkoliv…

Aha, uvědomil si, že udělal při práci chybu.

Moment, on opravdu nabízí svůj chybný protijed na otestování kolegům?!

Odmítli. Správně.

No tak, trochu odvahy, hochu, vyzkoušej to sám na sobě…

Ne? Vážně radši otrávíš kočku?

A ode mě čekáš, že tě nechám odejít s fanfárami?!

 

___________________

 

― Vypij tohle, děvče moje, udělá ti to dobře ―

 

Téma: Tak umírá Mary Sue

Dubograd, červen 1501

(Velemir Divjakov, Valentina Todi, paní Tosca)

 

Ještě před týdnem považovala paní Tosku na nedostižnou. Její gesta, šarm, způsob oblékání; jak dovedla řešit prekérní situace se zákazníky. Že se neváhala v cechu ozvat a klidně i zesměšnit kohokoli, kdo s ní nesouhlasil. Valentině to imponovalo. Snažila se svou mistryni věrně napodobovat.

Až dodnes.

„Už jsem to vyřešila, a správně,“ snaží se oponovat. Je si svým protijedem jistá. Taky ví, že paní Tosca neví, jaké řešení Divjakovovy úlohy si její učednice zvolila.

Mistryně nedbá. Nalije jí svůj vlastní preparát do krku a ucpe nos.

Valentina musí polknout.

Celý další týden, co bude umírat, bude svou bývalou hrdinku nenávidět.

 

___________________

 

― Chyba? ―

 

Téma : Svázané ruce

Dubograd, červen 1501

(Velemir Divjakov, Theodosius Thornvald)

 

Původně to tak v plánu neměl. Chtěl si pro odstoupivší adepty jenom připravit správný protijed.

Ale hned na první zkoušky si jeden podvodník, jistý Thornvald, propašoval očarované stříbro a cpal se jím jak blázen, i když nezabíralo.

Protijed s tím prostě nešťastně zreagoval.

Chvíli si myslel, že to přizná: že ta neodbouratelná rezidua v Thornvaldově těle vznikla hloupou náhodou.

Potom zjistil, že se mezi mistry šušká, že tak Thornvalda záměrně potrestal.

Nemoci testovat vyvíjené látky na sobě, protože je zkouška kvůli reziduím neprůkazná… Krutý trest. Krutější, než by si přál.

Ale účinný. Spolehlivě odstrašující další podvodníky.

A tak neřekl nic.

 

___________________

 

― Rozehraná partie ―

 

Téma: Skrz nazkrz

Gdaňsk, podzim 1501

(Velemir Divjakov, Mistr gdaňský, Theodosius Thornvald)

 

„Proč jsi mu dal protijed, po kterém mu v těle zůstanou neodbouratelná rezidua?“

Velemir Divjakov zdvihl figuru. Zamyslel se. Táhl.

„Komu?“

Obvykle rozvážný Mistr gdaňský zareagoval hned a poněkud zvýšeným hlasem. „Tomu adeptovi při vyšší mistrovské zkoušce, Velemire. Theodosiu Thornvaldovi.“

Mistr Divjakov se opřel v křesle dozadu. Usrkl vína. „Aha. Hm. Jsi na tahu, Andrzeji.“

„Nevykrucuj se.“

„Nevykrucuji. Jen mi nestojí za odpověď.“ Pauza. „Budeš ještě hrát, nebo vzdáváš?“

Mistr gdaňský poodstrčil šachovnici. Jeho král se zakymácel.

„Vyšetřoval jsem ho. Má toho plnou krev. Už nikdy nebude moci spolehlivě testovat neznámé látky, Velemire.“

„Opravdu?“ Tenký úsměv. „Jeho chyba. Neměl podvádět.“

 

________________________

 

― Pod dohledem cechu ―

 

Téma: U snědeného krámu

Oyten, jaro 1503

(Velemir Divjakov, Theofil Thornvald)

 

Nad dveřmi cinkl zvonec. Do krámu vstoupil neznámý muž.

Theofil Thornvald kousínek couvl od pultu. Podvědomě se přikrčil. Otřel si ruce čistým šátkem; náhle je měl zpocené. Proč?

Šedé, krátce střižené vlasy návštěvníka zářily jako přilbice.

„Rád bych dvě dávky vašeho pověstného protijedu.“

„Ano… hned,“ zakoktal se Theofil. Otočil se ke štelářům. Vytáhl příslušný šuplík.

Prázdný.

Bože…! Nemá žádnou panaceu opatřenou náležitou pečetí! A Theodosius je pryč, i se svým prstenem. I kdyby Theofil ten lektvar teď připravil, nemá jej čím zapečetit. A nezapečetěný prodat nesmí…

Opatrně se to pokusil návštěvníkovi vysvětlit.

Ten se tence usmál.

„Velmi dobře.“

A odešel.

 

___________________

 

Poznámka autora: v tomto místě příběhu se Theodosius Thornvald má několik let toulat po celé Evropě, převážně černou prací si vydělá na základní lektvaristické pomůcky, pak už připravuje a prodává lektvary. A protože nedbá varování, vysloveného v Liber perditus, jediné knize, která se zabývá do hloubky černou magií, totiž „neber z druhých, nebo zemřeš jako démon“ (musíme Thornvaldovi přiznat, že se možná ani k jednomu z obou opisů té knihy nedostal), vypěstoval si takový zajímavě hnusný modus operandi: často používá dětskou krev, ke které přijde tak, že cizímu dítěti pustí žilou a pak rychle z místa uteče, obvykle do jiného města. Je mu celkem jedno, jestli to dítě na ztrátu krve zemře, nebo ne. Podobných praktik má ještě několik, ale tahle bude hrát v následujícím vyprávění zajímavou roli.

Ke konci tohoto období se mu dostane do rukou malý Severin Waters. Ten mu nakonec uteče. Na útěku zažije řadu příhod, kterým se budeme věnovat někdy jindy; teď je pro nás důležité, že se setká s mistrem Lavoisierem, kterého už známe, a že mistr Lavoisier na základě Severinova neochotného vyprávění pojme jisté velmi specifické podezření, co že to Thornvald dětem provádí.

Aby ho mohl nechat od cechu potrestat, musí ho nejdřív chytit při činu, což zabere pár let opatrného intrikaření, protože Thornvald je mazaný. V tuhle chvíli Lavoisier ještě nic konkrétního v ruce nemá, ale už stihl neoficiálně varovat kolegy, že Thornvald provádí levotu.

Tak – takhle šikovně jsem pro vás zkrátila asi třicet let. Pojďme k dalšímu vypravování.

___________________

 

― Mistrova důvěra ―

 

Téma: Starý člověk je podruhé dítětem (double drabble)

Bjørkhallen, podzemí Neviditelné věže, konec zimy 1534

(Karol Kamieński, Theodosius Thornvald, v pozadí Sigurd Holden)

 

Čím byl mistr Kamieński starší, tím víc vzpomínal na jednoho ze svých prvních a podle svého soudu nejnadanějších učedníků, tím častěji si přál, aby se k němu Theodosius vrátil, tím usilovněji se snažil poslat Theodosiovi zprávu. Ale Thornvald nebyl k dostižení: na sněmech se neukazoval, služeb gildy využíval tak sporadicky, že nevěděli, kam by mu měli dopis doručit… Mistr Kamieński schválně nevnímal čím dál otevřenější náznaky svých kolegů, že jeho Theodosius má dobrý důvod se cechu takto stranit…

A pak mistr onemocněl a navzdory všemu umění bylo jasné, že je už příliš unavený, příliš starý, než aby se mohl zotavit úplně.

Tehdy se začali doopravdy snažit – a do čtyř měsíců Thornvald mistrův list dostal.

A přijel.

Ne že by mu nechali jinou možnost.

Mistr Kamieński byl šťastný. Ubytoval ho ve svém bytě, dovolil mu, aby se o něj staral, a postupně na něj převáděl většinu svých povinností, jako by ho chtěl učinit svým nástupcem. Přestože Thornvald byl jen mladší mistr. Přestože se v těch letech osamělých toulek stal…

Zbláznil se, šeptali si bjørkhallenští mistři. Zdětinštěl.

Zoufali si.

Zapomněli, že děti a starci jsou schopní vidět svět čistýma očima.

Těsně před svou smrtí položil mistr na dveře velké laboratoře nezlomitelnou pečeť.

 

_________________________

 

― Úkol pro budoucí mistryni paměti ―

 

Téma: Ham

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, konec zimy 1534

(Karol Kamieński, Gudrún Baldwynová, v pozadí Theodosius Thornvald)

 

Mistr Kamieński proseděl na obrubě Mandaly celé zimní odpoledne, pozoroval víření v jejích hlubinách a posílal pryč každého, kdo se ho odvážil vyrušit.

Když slunce zapadalo, přiletěl Červený drak a složil z kamenných smyček svého těla teplejší sedátko. Mistr si opatrně přesedl, nepřítomně drbal draka mezi ostny a dál mlčel.

Se setměním přišla mladá Hjalmarova dcera. Tiše si dřepla vedle dračího ocasu.

„Přivedl jsem do Bjørkhallenu zlo, Gudrún,“ řekl po chvíli mistr Kamieński.

Mlčela.

„Ale nenechám ho tu vládnout. Budeš si pamatovat, co teď udělám?“

Přikývla.

Mistr si stáhl pečetní prsten a podal ho na dlani drakovi.

Dračí čelisti zacvakly.

 

___________________

 

― Odkrývání vrstev ―

 

Téma: Nejsem žádná květinka

Torre de la Trinidad, jaro 1534

(Frederico Ortega, Brigitta z Narviku, Tissa z Ravenny)

 

Navrhnout učedníkovi pečetní prsten mohla být jedna z nejobtížnějších mistrových povinností.

S Tissou z Ravenny byl mistr Ortega hotový hned. Vzal prostě dědičný vzor jejich rodinné dílny, trochu ho zmodifikoval a položil na citrín.

Brigitta byla jiný oříšek.

Nejdřív mistr uvažoval o nějakém květinovém vzoru. Čistém a symetrickém, to kvůli Brigittině studiu hvězd.

Ale pak Brigitta otěhotněla. Mistr pochopil, že vzor musí být trojný.

Navzdory přání svého muže se vrátila k práci a studiu. Mistr uviděl nepoddajný uzel hadů.

Manžel jí sebral dítě a ji zapudil. A mistr zjistil, na jaký kámen tu pečeť položí.

Silný, vyrovnaný a očišťující. Selenit.

 

___________________

 

― Přesně jak slíbil ―

 

Téma: Ten musí jít z kola ven

Dubograd, začátek léta 1534

(Velemir Divjakov, Gérard Lavoisier, Frederico Ortega, Brigitta z Narviku, Tissa z Ravenny)

 

Během zhruba třiceti let praktikování zkušebního řádu podle Velemira Divjakova došlo v cechu k zajímavým změnám.

Málokdo si troufl přihlásit ke zkoušce nedostatečně připraveného adepta.

Slabí mistři přestali na nejvyšší úrovni vyučovat úplně.

A vedoucí prací při zkoušce svým učedníkům nenápadně napovídali.

„Mám nějak překyselený žaludek,“ utrousil mistr Ortega při obědě – a Tissa upustila od testování neznámé látky na alkalicitu.

„Letos je to samé neplodné kamení,“ stěžoval si nahlas mistr Lavoisier – a Brigitta běžela protáhnout vzorek serpentinovou škálou.

Velemir Divjakov byl spokojený. Jen ať ho neschopní nesnášejí, jen ať s ním silní soupeří! Trocha cvičení neuškodí nikomu.

Cech se obrodil.

 

___________________

 

― Odkaz ―

 

Téma: Čekání na Godota

Bjørkhallen, podzemí Neviditelné věže, časný podzim 1534

(Brigitta z Narviku, Theodosius Thornvald, bjørkhallenský Mistr paměti, v pozadí Sigurd Holden)

 

Přebírala dědictví po mistru Kamieńském.

Nemohla tomu uvěřit. Proč ona? Neměl snad lepší žáky? Brigitta složila poslední zkoušky docela nedávno; mezi všemi těmi zvučnými jmény se pořád cítila příliš mladá a nezkušená.

„ … kustodium nad bjørkhallenským černým mágem, Theodosiem Thornvaldem.“

„Přijímám.“

Bůh ví, proč jí ty známé sály připadaly tak chladné a cizí.

Thornvald se stačil usadit v mistrově starém bytě.

Nechala to tak. Nač hned začínat spor.

Dveře mistrovské laboratoře nešly otevřít.

„Mohla bych dostat klíč?“

Thornvald se ušklíbl.

Starý právník si promnul tvář. „Jsou zapečetěné kletbou. Otevřou se, až přijde černý mág, mistr lektvarů, který si dokáže vážit života.“

 

_______________________

 

― Zlatý starý pán ―

 

Téma: Fascinován zpět ve své kleci

Bjørkhallen, zima 1534

(Brigitta z Narviku, Theodosius Thornvald, Karol Kamieński)

 

Mistr Kamieński zemřel. Konečně byl Thornvald zase svým pánem.

Sice by byl raději, kdyby mu rektor svěřil ještě garanci nad oborem, ale… Raději našlapovat opatrně. Ještě by si mohl štěstí vyplašit.

V červnu vedl rozřazovací zkoušky.

Jeho naděje vzrostly. Dokonce se odvážil porozhlédnout mezi mladšími žáky: jisté suroviny by se hodily. Kterýpak by dokázal mlčet?

Na podzim se o dědictví po Kamieńskim přihlásila ta káča z Narviku. Včetně jistého kustodia. Theodosius se smál: takového žabce opije rohlíkem!

O tři týdny později nevěřícně zíral: jediná ampulka krve, a ona hned poslala Čarodějné radě varování před pečetí?!

Pak že byl Kamieński tvrdý!

 

___________________

 

Theodosius Thornvald

Trvat na tom, že i na nejvyšší úrovni můžeš vždy rozlišit mezi černou a bílou magií, je nesmysl, Theodosie, řekl tenkrát mistr Kamieński – a Theodosius Thornvald poctivě přikývl a přiřadil si ta slova ke všem ostatním poučkám, které mu mistr předal.

Teprve mnohem později zjistil, že jim měl vyhradit co nejčestnější místo. Teprve mnohem později se nad nimi doopravdy zamyslel – a pak strávil další dvě desetiletí neplodným experimentováním, životu nebezpečným pobytem na samé hranici šílenství.

Na nejvyšší úrovni už mezi černou a bílou magií není rozdíl, Theodosie, opakoval si v těch letech znovu a znovu, jako by se tak mohl zbavit té hořké pachuti v ústech a pálení v žilách (a proklínal přitom okamžik, kdy tak hloupě požádal mistra Divjakova o protijed); není žádný rozdíl mezi černou a bílou magií, slýchal ve svých horečnatých snech, netuše, že mu podstata zcela uniká a že se s každým opakováním těch slov jejich původnímu významu jen vzdaluje. Snad ho spletla vzpomínka na mistrův laskavý hlas – mistr Kamieński býval velmi milý a nekonečně trpělivý člověk – nebo to snad bylo jméno, jeho vlastní jméno…

Bjørkhallenští mistři vždycky říkali svým žákům jménem.

Teď už mu tak nikdo neříká. Od té doby, co mistr Kamieński zemřel, neslyšel Theodosius Thornvald své jméno z úst žádného živého člověka. Oslovují ho jen mistře Thornvalde, žáci i mistři, a je to další osten do té rozbolavělé rány, zvlášť když pak slyší, jak na sebe volají navzájem: Brigitto, Ayre, Leilo… Jednou se pokusil tu bariéru prolomit a zavést řeč na ten výrok, co ho pořád pronásleduje, jistý, že i pro ně – pro koho, když ne pro ně! – musí být stejně fascinující jako pro něj, pevně přesvědčený, že ta slova zafungují jako tajné heslo, kterým se k nim přihlásí, ale oni jen pokrčili rameny a rychle zavedli řeč jinam.

Podruhé už to nikdy nezkusil.

Stokrát si mohl říkat, že je nepotřebuje, tisíckrát si mumlat, že ho jejich názory nezajímají, že má vlastní hlavu, vlastní výzkum, vlastní poznání – ale nemohl před pravdou utíkat příliš dlouho ani příliš daleko: cítil ji na jazyku, kolovala mu v žilách. Rezidua lektvaru od mistra Divjakova. Klíč zalomený v zámku těch nejvytouženějších dveří.

Byl jen mladší mistr. Neodvolatelně a navždycky.

U vyšší mistrovské zkoušky neuspěl.

(Bjørkhallen, circa 1550)

 

Pečeť Theodosia Thornvalda

 

Pečeť vytvořil roku 1495 mistr Karol Kamieński, téhož roku byl vzor právoplatně zanesen do Knihy pečetí pod jménem Farmakopoios. Vzor byl realizován jako asistentská pečeť, jejím registrovaným vlastníkem je Theodosius Thornvald. Jako mladší mistr nemá nárok na vlastní ochranný kámen, ale mistr Kamieński si výslovně přál uvést, že si při navrhování pečeti představoval rubín v patinovaném stříbře.

 

Barva vosku: temně červená,

barva šňůrek: zašlé stříbro;

tvar uzlů: šípovitý, rozvolněný má podobu srdce.

 

 

Pečetidlo bylo roku 1497 dočasně deponováno v archivu Cechu alchymistů, protože Theodosius Thornvald zahájil u mistra Kamieńského vyšší mistrovské studium. Roku 1501 bylo pečetidlo Theodosiu Thornvaldovi znovu vydáno. Předseda zkušební komise konstatoval, že Theodosius Thornvald u vyšší mistrovské zkoušky neprospěl a není fyzicky způsobilý k ní přistoupit znovu.

Roku 1531 bylo cechu doručeno první varování před touto pečetí; jednalo se o prodej nelegální suroviny (panenské krve). Oznámení podal a důkazy doložil mistr Gérard Lavoisier. Cech rozhodl, že účinnost varování vyprší po patnácti letech.

Theodosius Thornvald je černý mág, v současnosti působí jako alchymista v Bjørkhallenu a je zde pod kustodiem mistryně Brigitty z Narviku.