„Kombajny! Patricku, koukej na kombajny, ty jsi tu ještě letos neviděl!“ Zatímco upozorňuju malého milovníka zemědělské techniky na nový fenomén (loni tu touto dobou nebyl:)), tak si najednou s nepříjemným pocitem uvědomím, že léto vrcholí a já mám přitom pocit, že jsem si ho ještě snad ani nezačala užívat!

Hned vzápětí se pokárám – samozřejmě, že si léto užívám, dokonce i čerstvou rybízovou marmeládu mám udělanou, spoustu borůvek jsem snědla a pryskyřicové vůně vyhřátých jehličnatých lesů se nadýchala. Kořen té momentální minipaniky tkví jinde a já vím kde. V letech raně školních, kdy jsem si touto dobou uvědomila ten děsný fakt, že prázdniny se už překulily do druhé poloviny.

Léto budiž pochváleno:))

Co na tom, že prázdniny už dávno nemám a na venkově (díkybohu:)) žiju celý rok. Stejně přichází s vrcholným létem jakýsi pocit stesku a je jedno, že vlastně nemá opodstatnění. Vždyť já mám ráda i podzim, ne? Stejně jako zimu. Eh… tady dodám, že je mám ráda ve správných obdobích – tedy například netoužím po zimě v létě, že:))

Žně focené z mého okna – kombajn

Když ale zaženu hloupé pocity, mám se z čeho radovat! Zlatá pole s obilím – miluju ten pohled, i tu vůni za suchých horkých dní. Žně jsou pro mě napínavá podívaná, nikdy neodolám pohledu na kombajny, traktory s ohromnými vleky, na celou tu (většinou) velmi účelnou organizaci, jejímž cílem je dostat úrodu pod střechu pokud možno suchou.

Jiný kombajn, který stál dva dny zaparkovaný před naší zahradou – místní sedlák nejspíš zase nechtěl přijít o naftu, jako když ho loni nechal v noci na poli. Naše psice si kombajn pohlídaly…:))

Další fáze ošetření polí je opticky také pěkná – zlatá strniště se mění v jemnou čokoládovou hněď – v našem kraji jde spíš o čokoládu mléčnou, černozem není pro podhůří Krkonoš zrovna typická. Jenže jakákoliv čokoládová přirovnání nepomohou, když musíte vydržet ten smrad! Pro čtenáře nesžité se zemědělskou praxí doplňuju, že před podmítáním se strniště hnojí rozmetanou kejdou. Šťastným, kteří nevědí, co je to kejda, doporučuju googlit:))

Když se snáší balíky, aneb žně z mého okna podruhé:))

Krajina v této době ztrácí ten neprostupný zeleno-zlatý kožich, který nutí poutníky (i trénující psovody stopaře:)) se držet pouze na cestách nebo v lesích. Na loukách už roste otava, tráva je tedy o něco řidší a je v ní víc květin, než v té husté jarní. Loukou se tedy dá projít, aniž by člověk příliš poválel trávu a ztížil tak její sekání. Stromy jsou tmavě zelené, letos bujně zelené – nezničené suchem.

A kdopak nás to navštívil? Čáp kontroluje průběh prací:))

Tedy všechny kromě mé třešně – srdce mi usedá, když se na ni podívám. Listí uschlo a opadalo, jen na vrcholcích nejvyšších větví ještě nějaké je. Můj krásný strom umírá a já ani nevím proč. Zato růže letos rostou a kvetou takovým způsobem, že už chápu, jak to bylo s tou Šípkovou Růženkou. Bílá růže už byla tak veliká, že bránila otvírání okna!

Moje růže

Bylo tedy třeba jim ostříhat odkvetlé květy. Ty nové keříky, co mám u zadního sezení, ty jsem si ostříhala sama – byly toho jen tři větší košíky. Ale na ty v růžové zahradě jsem nutně potřebovala Martina. To není práce pro dámu ve slamáku s košíčkem na předloktí – to je v případě mých růží práce pro statečného muže v ochranném oděvu.

Moje růže – to jsou ty zahrádkové:)) Další mám jinde…

Moje růže jsou totiž predátoři, kteří dokázali vytlačit i mátu:)) Nakonec jsme na tom pracovali oba (já stříhala na těch lépe dostupných místech:)) a výsledkem byla hromada vysoká asi metr dvacet na základně s průměrem kolem dvou metrů. Eh, mám opravdu ráda růže!:))

Letos máme krásné léto, bez zbytečných veder a dokonce s dostatkem vláhy. Mám radost a jsem vděčná. Vždycky, když se zrovna neleknu, že ještě chvíli a je tu listopad!:))

Muškáty nezklamou:))

A tak se ptám: jak si léto letos užíváte vy? Kde vám bylo krásně? Kam se těšíte? (Míša do Říma! A napíše nám o tom:)) Máte nějaké fotky, na které můžete dát odkaz? Pojďme vzdát hold létu, i když je už po svaté Anně:))