Léto trávím tradičně – v práci. Samozřejmě se zkomplikovalo vše, co se zkomplikovat mohlo, a tak místo válení se na plážích, prolézání hradů a zámků či brouzdání v lesích pěkně každé všední ráno (ach, ta nádherná, jiskřivá, svěží letní rána…) šupajdím do práce.
Jediný týden dovolené, který jsem si na léto dokázala uchránit, věnuji vnoučatům, a ta jsou ještě moc malá na to, abychom s nimi cestovali po vlastech českých. Celé léto tedy letos strávím doma. Navíc proto, že opravujeme zadní trakt domu a doděláváme terasu, není ani o víkendech moc času na výletění.
A když už tedy dřepím doma, tak bych měla taky něco užitečného udělat, ne? Sklepů máme víc než dost (podsklepený celý velký dům je fakt prima, něco jako magnet na kdejaké předměty, o jejichž užitečnosti by se dalo s úspěchem pochybovat).
Občas je potřeba do některého ze sklepů vletět a do slova a do písmene je vykydat. A tak jsem se tuhle plna elánu vnořila do mé sklepní dílny. Strávím užitečně čas vyklizením krámů, co se tu válí buď už od války, nebo, v lepším případě, od mého přistěhování. Co je tu od stěhování a doteď jsem nepoužila, půjde do popelnice, nakázala jsem si.
Jenže první, co mi přišlo pod ruku, byly dvě velké krabice. Byly mi povědomé, ale až když jsem otevřela první, mi došlo, co obsahují.
Dopisy.
Dopisy z doby, kdy jsem byla ještě mladá, mlaďoučká, až to bolí…
Dopisy od kamarádek, rozprchly jsme se na střední školy a vídaly jsme se jen občas o víkendech na zábavách. Jak jinak jim svěřit své tajnosti, jak jinak jim sdělit, že ten vyvolený, no, ten, kterého jsme tuhle viděly u rybníka, víš, jak měl tu super figuru a skákal šipku, tak ten… ten lump chodí s tou potvorou Andulou, co byla v béčku o ročník níž!
Dopisy od kamarádů z vojny. Píšu kamarádů a myslím tím kamarádů – kluků z party, kteří se buď nedostali na vysokou, nebo na vysokou neměli – ti všichni skončili v přijímačích, posléze v různých vojenských útvarech a piš, piš, každá drobnost mě zajímá… Pravda, jejich dopisy nebývaly dlouhé, vojna se mnohým hodně příčila, nicméně s několika jsem si opravdu psala celé dva (pro ně nekonečné) roky.
Dopisy svému tehdejšímu chlapci… jednomu, posléze druhému… však týden je dlouhá doba a většinou jsme se vídali jen o víkendech. A víte, jak takový dopis tak přibližně ve středu, ve čtvrtek, ve schránce potěšil? Jak často jsem si je pročítala… je to na nich vidět, oslí uši, pomačkané listy…
Ty dvě velké krabice mě přenesly zpátky do let, kdy mi bylo …náct, kdy jediná starost byla, jestli u rybníka nebo na zábavě potkám JEHO, no a pak teda taky trochu škola, kdy se kupovaly dopisní papíry a známky, kdy se běhalo k poštovním schránkám a kdy se na domluvenou schůzku prostě přijít muselo, protože nebylo jak ji odvolat.
Neuklidila jsem tu sobotu vůbec nic. Vynořila jsem se ze sklepa po několika hodinách a měla jsem pocit, že jsem omládla. Na duši. S tím, že ta dívka, která ty dopisy kdysi četla a vlastnoručně na ně několikastránkovými listy odpovídala, tam někde vevnitř pořád ještě je.
Vždyť kdo jiný by si vzpomněl (a srdce by se mu přitom zachvělo) na všechny ty podrobnosti, jak to tehdy u té vody bylo a jak super byl ten druhý kluk, no víš, ten v těch modrých plavkách, jak nám pak ukazoval, kde je Kasiopea…
Díky vám všem, co jste mi kdysi psali dopisy. Ne, ty krabice rozhodně z domu nepůjdou. Vždyť jsem stačila probrat sotva polovinu…
U nás v místním venkovském muzeu máme část,která je věnována legionáři, úzce spolupracujícím tehdy s T.G.Masarykem, generálu Bohuslavu Závadovi,místnímu rodákovi. Jedním z exponátů , darovaném, či vypůjčeném jeho rodinou je originál dopisu, který pan generál píše své manželce, den před popravou. Jako člen odbojové organizace, byl odhalen a odsouzen k trestu smrti. Dopis je tak emotivní a zároveň statečný, že nemohu zapomenout. Čest jeho památce!
Ten dopis si Jenny pamatuju. A nezapomenu.
Tak vam lidi nevim. Sepsala jsem delsi prispevek, ale neni. Poslala jsem ho 2x, a ani mi to nereklo, ze je to duplicitni. Asi mne system ignoruje. (devil)
Jo jo, znám…taky jsem nedávno dělala debordelizaci, ale krabici s dopisy jsem neměla srdce vyhodit. Někeré obálky byly přímo umělecká díla – v době, kdy mi bylo tak 14,15 let a sestřenici o dva víc, psaly jsme si pravidelně a na obálky malovaly obrázky, citáty, vzkazy, že se tam pomalu ani adresa nevešla, možná toho bylo víc na obálce než uvnitř – to se pošťačky musely bavit… největší rodinný objev byly dopisy, co psal táta máti, když byl jako čerstvý ženáč na vojenském cvičení. Žádná romantika, jak se mu stýská a jak ji miluje a jak to těch pár týdnů přežije, ale: skoč k Frantovi, ať ti vrátí tu kosu, co má půjčenou a posekej tu louku za barákem; když jsem odjížděl nějak blbla vodárna, tak skoč za Tondou, ať se na to podívá a podobně. Teď jsme se tomu s máti chechtaly, ale neumím si představit, kdybych tohle dostávala jako novomanželka pravidelně, asi bych si připadla jako nesvéprávná…škoda že už se na to táty nemůžu zeptat…
Jo, ty pomalovaný obálky, a ty názvy a hesla na nich… Taky kapitola sama pro sebe 🙂
Jo Toro dopisy. Taky jsem je psávala.
Pamatuji si, jak jsme se sestřenkami o prázdninách na půdě u prababičky na vsi objevily staré dopisy a pohledy. Jak rády jsme si je prohlížely. Některé tam byli i po Němcích původních obyvatel domu, kteří museli po válce do odsunu.
Já mám schované 2 dopisy od svých synů, které napsali Ježíškovi.
A já alespoň nyní posílám pohledy k narozeninám, Vánocům, Velikonocům a v rámci Postcrossingu.
No, nevím jestli by po nás ty dopisy někdo vůbec ještě dokázal přečíst, sama s tím mám problémy 🙂
rychlá ruka, to jsem já 🙂
Já jsem si dopisovala se spoustou přátel z celého světa už jako malá holka. Schránka byla stále plná a na dopisy jsem se vždy moc těšila. Je to škoda, že dnes už lidé dopisy nepíší – SMS, maily, SKYPE….. to vše usnadňuje komunikaci, ale ten písemný projev byl jaksi srdečnější. Člověk si musel najít čas na odpověď a také si tříbil jazyk i písmo. Nedávno jsem na chalupě našla pořadače, ve kterých jsem dopisy měla uložené. Ty dávné kamarádky už nejsou, zmizely v časoprostoru, tak jsem si pár těch dopisů přečetla a poté je všechny prohnala komínem. Jediné, které jsem nedokázala vyhodit ani zlikvidovat jsou od mé první lásky. To mi bylo 17, jemu 27 a já byla zamilovaná tak, že od té doby se nic podobného neopakovalo. No, ostatní dětské vzpomínky jsem zkrátka zlikvidovala. Jednou se s tím začít musí. Chalupa je narvaná věcmi, které jsou zajímavé jen pro mne a já si s nimi podle toho naložím. Kdyby se se mnou cokoliv stalo, tak to někdo stejně vidlemi nahází na valník a vyveze do sběrného dvora. Tak to raději pořeším sama.
Jo, takhle tchýně spálila všechnu korespondenci, co byla v našem baráku, když ho odkoupili… a je to podle mně docela škoda. Včetně fotek, což mi vadí ještě víc, protože sem jezdili na návštěvy docela známí lidé a mně by fakt zajímalo, jak byl dům vybaven a jak vypadal, když byl v plném lesku. To mě mrzí moc.
Někde mám složku s pár výkresy a dopisy dětí ze škol v přírodě, jinak jsem neschovávala… i tak mám pocit, že mě množství věcí v našem domě zavalí. Ale když mám něco vyhodit, tak se ve mně všechno kroutí a nějak nemůžu 🙂 I když tuhle jsme vytřídila aspoň oblečení ve své skříni, teda s Kaččinou podporou.
Pamatuju si, jak jsem milovala dopisy a pohledy, co mi chodily na tábory- i když rodiče později přiznali, že nějak nevěděli, co mi mají pořád psát 🙂
Jo to znám. Pořád vyhazuju a pořád nemám místo! Nechápu to! Vyhodila jsem 3 tašky staršího oblečení, které už nebudu nosit. Uvolnilo se místo na stojanu, sesunula jsem ramínka, pověsila to, co bylo v krabicích složené…… NEMÁM MÍSTO!!!!!!
Teď mám připravenou spoustu věcí na prodej. Takže se začnu zbavovat balastu aspoň za nějakých pár stovek. Každá se hodí!
Nemám krabici, ale mám plnou tašku skládačku (jestli pak si ji pamatujete – všichni po ni šíleli!) – hlavně dopisů od kamarádky Vlasty, co jsme si psaly na intr (to víte, od víkendu se semlelo věcí). A pak tam mám velmi zvláštní dopisy – skoro motáky – které mi strkal krásný Roman do boty v šatně „Myluju tjě straššne moc! Sy tak heská!!“ Teda to nepsal v první ani v druhé třídě, ale v deváté (a to už tuším dva roky přesluhoval) – ale byl tak krásný, že nějakou tu chybku jsem mu odpustila (rofl) . Jéžiš, teď jsi mne navnadila – musím ty dopisy pohledat a snad o této podivuhodné druhé lásce něco napsat (chuckle) …
Jen se ponořit do toho je úžasné. Držím palce a ráda si o tom přečtu. Taky jsem měla takovou platonickou lásku, kluk moc pěkný, jezdil na koních, prostě chemie jak hrom. Ale jinak taky žádný myslitel. Zverbovali ho do dolů. Jak dopadl netuším, sešel z očí, sešel z mysli. S tím jsem si ani nepsala, nebýt tebe, nevzpomenu si.
To je psina, Ygo, taky jsem na základce dostávala dopisy do boty. Bývalo to odpoledne, když jsme se dělili na nepovinnou angličtinu a němčinu, a tak stylově mi chlapec psal částečně v cizích jazycích : I love you! Ich liebe dich! Čekám, až tě zase uvidím, my dear girl! (inlove) Schované ty dopisy nemám, ale některé věci jsou prostě z paměti nevymazatelné.
A napiš, rozhodně!
Já je nacházela na lavici, nosil mi je spolužák který s oním dotyčným jezdil stejným vlakem… Zalepené obálky s malůvkami na obálce… Jak mi to vždycky projasnilo den…
Jedna moje skautka koupila starou usedlost a kamarád sběratel se tam jal vyklízet poklady. Našel hromadu dopisů, začínaly rokem 1914 když syn majitele narukoval, psal celou válku, byl třikrát raněn, tři lazarety – ležel i v Pardubicích a vrátil se z války a potom jeho korespondence snad až do druhé války. Neuvěřitelné věci
také mám takovou krabici, ne velkou, ne ve sklepě ale zaštrachanou ve skříni. Ale o té psát nechci. Mám ještě jednu větší obálku ve které mám dopisy a hlavně pohledy, neříkalo se pohlednice, ale pohledy.Jsou tam dopisy psané krásným písmem mého dědy plné lásky a hlavně zpráv co je nového , co se narodilo ve chlévě, kde potlouklo na poli, kdo umřel ve vsi, kde se narodilo malé a hlavně plné vět přijeď už přijéď moc se nám stejská.A tak honem na vlak a každé svátky a celé prázdniny tam na mé milované Třeboňsko kde se babičce a dědovi stejskalo stejně jako mě v Praze.
Jé Třeboňsko… Tam muselo být krásné dětství, super prázdniny.
Ano je to tak, celý život z toho čerpám, prázdniny a svátky s dědou a babičkou. S lidmi kteří mě nadevše milovali a dali základ do života.Žádné rozmazlování, ale práce kolem zvířat, práce na poli a v domácnosti, kamarádství s dětmi ve vsi, koupání, chození na borůvky ( u nás se říkalo na jahody)na houby a brusinky, venkovské poutě a dětské lásky. Babička mě naučila vše co znala o bylinkách , všechny práce kolem hospodářství a kuchyně. Chovám to v sobě jako poklad a maličko se snažím předat svým vnoučatům. Ale svět je dnes už někde jinde, ale to co mám v sobě ze svého dětství chovám v duši jako vzácný poklad.
Tohle já prožívala u tety (tedy tety, sestra mojí babičky to byla, bezdětná), v Janštejně. To jsou pro mne ty nejkrásnější vzpomínky.
Toro, páni, já ti závidím, mně se tohle nepoštěstilo, a že jsem si taky pilně dopisovala, prostě dopisy někam zmizely, mnohokrát za život jsem se stěhovala, několikrát i ne zrovna dobrovolně a o některé věci jsem zkrátka přišla. Při posledním stěhování se mi ztratila krabice s fotkami a to jsem tedy obrečela, byla bych spíš oželela lednici nebo skříň, ty fotky mi nic nenahradí, no ale co už.
Ale vlastně mám takový malý balíček a tam mám korespoňďáky a dopisy mých dětí ze škol a ze školek v přírodě, taky jsem se tuhle do nich ponořila a jakoby se vrátil a zastavil čas…
To mě mrzí, že se ti ty dopisy poztrácely. Občas neškodí se zastavit a vrátit v čase…
To rozhodně nevyhazuj, víš, jak si na tom za dvě stě, tři sta let archiváři a historici pošmáknou? Víš, kolik úžasných informací o běžném životě se tam mezi řádky schovává?
Dětské výkresy a tak mám taky ale tyhle dopisy… To je jiný kalibr 🙂
Nějak se mi divně řadí odpovědi. Io, to bych snad badatelům ani nepřála, ty naše pubertální dopisy 🙂
Věř tomu, že je to vzácnost jak hrom, pokud to přežije nějakých cca 500 let.
Jo, vzpomněla jsem si na svůj největší dopisový objev: dopisy mýho otce mojí máti a naopak z doby kolem mých cca -6 až +6 měsíců. Zachovaly se tam i nějaký otcovy básničky.
Můj tatínek byl filatelista s určitým zaměřením. Když už mu to trochu začalo lézt do peněz, přesedlal na obálky prvního dne a staré pohlednice. Pravidleně jezdíval na burzu k Novákovým do Vodičkovy.
Jednoho dne přivezl dvě krabice od bot, plné starých pohlednic. Začal se v nich probírat a dovolil mi, abych si je prohlížela taky. Sběratelsky zřejmě dost zajímavé, pohledy zmizelých míst, měst dneska změněných k nepoznání.
Ze začátku jsem se bavila adresami:
Velevážený pan soudní rada…
Velectěná slečna…
text psaný zdobným rukopisem, tenoučké linky vybledlého inkoustu, slůvka která pomalu nešla rozluštit.
Ctěná slečno, dovoluji si oznámit, že jsme s celou rodinou šťastne dorazili do R.
Pokud to bude možné, a zastihnu-li Vás na této adrese, dovolím si Vám podat další zprávu.
Vážený pane rado, F. je krásné město, ale panují zde podivné proudy, které otravují nejen krásnou přírodu, ale i nálady lidí.
Byly tam i jiné, které už si netroufnu citovat.
(volné citace).
Pohledy byly datovány rokem 1937, 1938…
Hodně brzy jsem přestala.
To jsem byla já.
Tečka
Přesně. To je to, co mám ráda na historii. V podstatě jsou to příběhy o lidech. Nebýt toho, byla by historie jenom souhrn suchých dat.
já vím, jenže z některých těch lístků byly zřejmé obavy z věcí příštích, nejistota.
Některé byly jakýmsi pokusem o skryté sdělení.
A většina pisatelů si byla vědoma toho, co zřejmě přijde a já si uvědomovala, že ne všichni měli to štěstí.
Jo. Já vím. Tak vypadají ty zajímavější kousky.
Já dostala do ruky řecký papyrus, dopis, kterým se obraceli příbuzní odsouzeného na prefekta, že už minulo 20 let trestu a jestli by jim tatíka nepropustil. Na dopisu byl úřední přípis, že osoba byla nalezena a propuštěna. V čem spočívá vtip? Ten chlap pracoval 20 let v lomu na kámen. Než se tenhle dopis objevil, mělo se za to, že se to nedalo přežít.
Tím chci říct – ano, zjistíš, že lidi měli těžký život a že to mnohdy nepřežili. Je to součást té práce. Historik z toho vyvodí fakta. Spisovatel z toho stvoří srdcervoucí román. Ale ten příběh je tam vždycky a vidí ho oba.
mám uložené dopisnice z první světové války, adresované babičce i jiné. Mám uložených pár dopisů, které mi psal manžel z vojny /ze cvičení/ a mnohé další písemnosti, je to velmi zajímavé čtení. Je mi to líto likvidovat, jsem stará ale opravdu stará kramářka. Je to o mně tak profláknuté, že to snad nikdo nevyhodí.