Ležím trávě a lenivě pozoruju bílá oblaka povalující se na modrém nebi. Snažím se zachytit vůni připravovaného oběda, pusu mám červenou od malin a višní a přemýšlím o tom, jestli děda přivezl z města meloun. Jsou přece prázdniny…
Ač už prázdniny nemají dokonce ani moje děti, je pro mě pořád začátek července dobou očekávání. A vzpomínek na babičku a dědu ve Dvoře Králové. Na městský byt i na zahradu poblíž hřbitova, kde jsme jako děti našly jednu formu ráje.
Přemýšlím, v čem spočívalo to kouzlo? Nechodívali jsme za atrakcemi, na výlety se jezdilo jen sporadicky, nejvíc času jsme trávili právě na zahradě, v lese, a ve městě mezi cukrárnou, koupalištěm, knihovnou a knihkupectvím. Z pohledu dnešní úrovně bavení dětí: nuda, čistá nuda. Ano, pomáhali jsme s různými pracemi, ale vždy jen tak, aby následující lenošení bylo ještě sladší.
A v tom to asi bude. Po organizovaném školním roce, s vidinou organizovaného tábora a cestováním nabité dovolené s rodiči, byl pobyt u babičky a dědy vlastně jediným časem, který jsme měli úplně pro sebe. A že člověk takový čas nutně potřebuje!
Když koukáte do nebe a jedinou starostí je, co bude k obědu, tak se v hlavě dokáže chaos tisíce zážitků utřídit do přehlednější tkaniny poznání a zkušeností. Ovšem musím podotknout, že se to nikdy nezvrhlo ve zvlčení – babička s dědou byli učitelé a vlčení netolerovali. Vždy měli cit pro hranice. A navíc nám trpělivě naslouchali, to bylo taky velmi důležité.
A tak bych ráda připomněla babičkám a dědečkům, kteří se už těší na svá prázdninami obdařená vnoučata, aby si připomněli, že děti nepotřebují jen nabitý program, ale i chvíle klidu, kdy si v hlavě i srdci zpracovávají zážitky a vytvářejí si tak své osobité já.
I já budu letos v létě babičkovat a cítím velkou odpovědnost. Ty nádherné prázdniny, které jsem si kdysi užívala s babičkou a dědou já, je totiž potřeba po další generaci poslat dál.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové 2016
Tak se logicky ptám: Jak jste se nejradši bavili o prázdninách vy? Co jste dělali u babiček a dědečků? Na co nejraději vzpomínáte?
Prázdniny. Po dlouhých letech mají pro mě zase to kouzlo jako kdysi.
Včera jsme byly s Matyldou (vnučkou) nakoupit, vzala jsem jí kolo, říkala jsem si, bude to rychlejší, jenže jsme se musely pohoupat na houpačce, nakrmit kachničky a kapříky v rybníku (a zároveň se tak trochu s nima i vymáchat) a dva pejsky, kteří taky radostně chňapali po rohlíku, no ve finále jsme se vrátily o dvě hodiny později.
Odpoledne jsme byly v Berouně v bazénu, a když jsme se večer vracely vlakem domů, tak Matylda najednou povídá, babi já tě mám ráda. Ach, co víc si můžu přát.
To je krásné
Milá DEDE, na prázdniny jsem jezdila s babičkou k její mamince a mojí prababičce na ves. A tam jsem jako dítě z města obracela seno, chodili jsme na borůvky. Už jako děti předškolní jsme vyfasovali hrneček plecháček a museli ho nasbírat. Hrály jsme si se sestřenkami na dvoře. Lítaly jsme po vsi. Ráda na to vzpomínám.
Já nezatracuji ani pionýrské tábory. Jezdila jsem na ně od 3.třídy. Pod hlavičkou pionýra nám vedoucí Marat zařídil nefalšovaný skautský tábor. Plnili jsme bobříky, měli jsme hlídky, pomáhali v kuchyni. V 70-sátých letech to byl odvážný počin. Taky to vydrželo jen 3 roky. Pak ho odvolali.
Já bych tak ráda o prázdninách babičkovala. Vnuk zatím jezdí jen na víkend. Letos jsem ho pozvala na pár dní. Uvidíme, co na to jeho maminka. Je to trochu složitější. Jeho maminka a jeho tatínek ( můj syn ) nejsou spolu. Ale styky udržujeme.
OT: U drabblíků je jeden recyklát, ke kterému, pokud začne pršet, možná ještě vymyslím nádstavbu.
Celý týždeň na dovolenke na Istrii sme so sestrou spomínali na mladosť a našich blízkych,ktorí tu už nie sú. Vrátim sa a tu taká krásna téme.Spomínanie-len tak sa mihnú utržky rozhovorov,niekedy spojené s vôňou jedla,sena,tu zabudnutý úsmev,zvuk nejakého zvieraťa,strach nášho Lapaja z lietadiel,ke´d prekonávali zvukovú bariéru, búrky s bleskami a že to Boli blesky,zapálenie hromničnej sviečky a strach.A večerníé rozprávanie babičky,hlavne Sybilino proroctvo.Viete,čo bude celý život pre ,ňa začiatok II.sv.vojny? Veta babičky:sedeli sme na podstienku,varili slivkov lekvár a došla Kačena a povedala ludé Nemec skočev na Poláka.Tak veru,žiadne Gliwice-to nemec skočev na Poláka!
Som rada,že naše babičky aj deduško boli takí,akí boli.Ale apko-otcov otec ten boli starý a mali z prvej vojny bajonetom prepichnutu tvár.-tým žal.vredy a boli nervný.Každú chvíľu sme počuli:pankgharti nepodarení,le vreštá,Jula treba ich vrátiť!!A babička potichučky/tiež sa ich báli/ hovorila ale Štefan veď sa to len deti,pod urobím Ti grizku.a apko išli.Bolo to krásne,som rada,že som to zažila.
Dede vítej zpět a užívejte si oba babidědování.
Prázdniny jsme s bratrem nejprve trávili pouze na chatě (rodiče měli dovolené podle toho rozdělené), později mezi pionýrkým táborem a chatu a pak mezi různými (placenými) brigádami (první měsíc prázdnin) a chatou. Dny, které jsem v době prázdnin strávila v pražském bytě, by se daly spočítat na rukách, většinou to byly „tranzitní dny“, kdy se třeba balil kurf.
Na chatě jsem si užívali všechny radosti, které k prázdninám patři, nenudili jsme se ani když třeba celý den pršelo. Takže moje dětství je s chatou pevně spojené. Na život v Praze mám také krásné vzpomínky, ale to jsou ty „městské, usedlé“, když byla škola – chození do divadla, kina, bruslení, procházky městem atd. Ty prázdninové, to je to různé blbnutí v lese, lezení po stromech, koupání, bojovky, hra na pikolu, večerní táboráky a spousty další zábavy – prostě prázdniny, jak mají být.
Jak píšu, nad domem se stahuje pořádná bouřka a teď tak prásklo, až jsem nadskočila a i Trixie, ležící u mých nohou vyskočila. Tak to raději pro jistotu honem vypnu.
Díky za krásné komentáře! A souhlasím – o prázdninách skoro nikdy nepršelo, dalo se skoro pořád koupat a vůbec, byly to krásné časy:))
Já teď babičkuju na plný úvazek a budu až do neděle, kdy juniora vrátíme. Je s ním sranda, má obrovskou fantazii, není tak zbrklý, jako byl jeho táta a strejda, ale přece jen jsou ty čtyřiadvacetihodinovky na mě kapku znát – no, nemládnu 😛 Ale děláme plno věcí, učí se říkadla, prohlížíme knihy – žádné filmy ani videa. Chtělo ho to trošku přimět, aby se soustředil a už pochopil, že s knihami to může být taky báječné dobrodružství. Babí, pojď si číst! slyším každou chvíli a mám radost.
No a na zahradě zraje rybíz všech barev, maliny, muchovník a dítko se nám pilně pase. Taky hází psinám míček a ty vypadají spokojeně – konečně je s tím štěnětem nějaká legrace:)) No a jezdí na svém prvním kole – na tom bez šlapek, ale jinak opravdovém, kovovém kole a tak pěkně prohání hlavně dědu. A naproti nám sekali louky, usušili a teď balí trávu do balíků, takže se nám před domem promenuje zemědělská technika a mladík má oči na vrch hlavy – traktory a nakladače a babí, ten pán nám mává! 😀 Jo a máme komplet vypráno, pořád ještě ho nepustil obdiv k pračce – zrovna teď nadšeně vříská v koupelně, protože pračka ždímá (a já můžu chvilku psát:))
prostě doufám, že si užívá prázdniny u babičky… (inlove)
PS: Musím končit, jdeme věšet prádlo:))
Milá Dede, užíváš si to moc krásně, jako bych to viděla. 🙂
YGO, tak já jsem si tu fotku s dovolením stáhla (s tím posedem) a zvětšila a čučím do monitoru a před levou nohou posedu vidím sedět kočku? Pruhovanou?
KOČKU??? Teda já fotila káně (rofl)
Šmánkote já tam vidím hnědou kočku!!!!! Nu, dravec jako dravec.
Prázdniny nikoliv u babičky, ale s babičkou. Hned na začátku prázdnin jsme bratranec, sestřenice a já (jedináček)odjeli na chalupu do Sloupu v Čechách. Byla tam veliká zahrada, báječné koupaliště a překrásné výlety do okolí. Ty jsme podnikali s tetou, která byla na dovolené. Babička vařila a starala se o nás. Taky nás hlídala, abychom nezvlčili. 😀 Krásné dva měsíce to vždycky byly, dodnes rády se sestřenicí vzpomínáme. Babička nás odmítla hlídat, až když nám bylo asi patnáct a začaly se nám zapalovat lejtka. Pak jsem trávila prázdniny v Praze, převážně na plovárnách. Taky vám připadá, že se tenkrát dalo koupat celé léto?
Babička a její dva bratři postavili před a těsně po válce tři chaty na sousedících pozemcích, takže jsme tam bývali, celej klan: všecky děcka, všecky babičky a ten z dospělých, kdo měl zrovna dovolenou.
Nejlepší ptákoviny, co se nám povedly, bylo vlézt do jeskyně jenom se svíčkou (samozřejmě uvnitř zhasla) a vrátit se od řeky úplně fialoví. Pak jsme měli zakázanou jeskyni a u řeky jsme museli hodně řvát, aby se na kopci vědělo, že jsme furt živí. To první nám trochu problémů dělalo, to druhý vůbec ne. 😀
Je to tam krásný místo, dědina za kopcem, nejbližší civilizace pět kilometrů daleko. Oni byli babička a spol. trempi, tak to uměli vybrat.
Ani já jsem nemívala prázdniny u babiček a dědečků, ti moji byli všichni městští. Tátovi rodiče bydleli tady v Praze, ty jsem viděla průběžně celý rok, a jezdit z pražského bytu k máminým rodičům do plzeňského bytu taky nemělo moc cenu, to spíš oni přijeli k nám do Prahy. Ale i tak jsem mívala báječné prázdniny. Hned první tři týdny prázdnin jsem léta jezdívala na skvělý vodácký tábor do Dobronic na Lužnici, neměl chybu. Když jsem se z něj vrátila, přebalila jsem během víkendu kufr a jela se školou na dva týdny do Bulharska. Ředitel naší devítiletky byl neuvěřitelný chlapík a v dobách, kdy to nebývalo zvykem (70. léta), zařídil díky nějakým svým osobním kontaktům pobyt v Bulharsku. Vzal nás asi 20 dětí a pár učitelek a odputovali jsme do jakési vesnice u Černomorce na pobřeží moře. Poprvé jsme jeli vlakem přes Maďarsko a Rumunsko, ale protože ta cesta byla úmorná, tak hned další rok nelenil a u Balkan Airu zařídil letenky z Prahy do Burgasu, takže jsme to měli sice trochu dražší, ale se vším pohodlím. Ve vsi jsme bydleli po menších skupinkách vždycky s jednou učitelkou v soukromí u místních, stravovali jsme se v jediné místní restauraci na náměstíčku (každý den ráno fíková marmeláda a máslo, v poledne tarator a pak kofteti (čufty) pokaždé s trochu jinou omáčkou a večer máslo a kus kaškavalu nebo místní jogurt a ke všem jídlům velké bílé čtvercové nadýchané housky bez omezení a každé ráno jsme každý dostali čtyři krásné broskve, abychom na pláži neumřeli hlady a žízní). Na náměstíčku byl i stánek s popcornem a v určité hodiny přijížděl i zmrzlinář a do jediného místního konzumu jsme si chodili kupovat chalvu a orientální cukrovinky, které tam ležely, oklopené vosami, v cukrové vodě, aby neztvrdly 😀 . Dopoledne i odpoledne jsme byli na pláži a v moři, cestou z pláže jsme chodili kolem kamenného koryta s neustále přitékající sladkou vodou, ve kterém jsme se odsolovali. Ono sloužilo pro celou vesnici jako napajedlo pro osly, ale to nám nijak nevadilo, naopak, místním oslům jsme nosili ty velké housky na přilepšenou. O víkendu jsme vždycky jeli na výlet do Burgasu. Byla to paráda, každému děcku bych přála takovýhle jednoduchý pobyt u moře. Domů jsme se vraceli světlovlasí, opálení, obalení pískem a naprosto šťastní. Pak jsem obvykle bývala nějakou dobu doma, a to právě byla ta hezká doba klidu, kdy jsem znovu v duchu prožívala tábor i Bulharsko a ještě jsem se těšila na dovolenou s rodiči na konci prázdnin. A ta byla vždycky fajn, ať už byla na Šumavě (tam jsme jezdívali často), nebo ještě jednou někde u moře. Na to všechno moc ráda vzpomínám. A dodnes je pro mě červenec a srpen prostě obdobím prázdnin.
Moje prázdniny bývaly skvělé ať už u jedné nebo u druhé babičky. Žádného dědu jsem bohužel nepoznala, oba zemřeli před mým narozením. U babičky mečové jsme lítali po zahradách, posedávali na třešních,jedli jablka, hrušky, ryngle,běhali kolem Bečvy a rybníka,plavali v řece celé hodiny. Taky jsem jezdívala na kole do Čekyně, kde měli kamarádčiny rodiče chatu a tam jsme žily s kámoškou jako správné zálesačky v lesích, ve vyvedených bunkrech, jezdily v loďce po rybníku a pozorovaly zvířenu a pod.Její rodiče trampovali a tak jsme leccos pochytily. U babičky přeslicové jsem si s babičkou hodně povídala, hlavně lačná historek z mládí jejího i maminčiného. Taky jsme jezdívaly na poutě na Hostýnek,či Kopeček.Tenkrát to tam vypadalo ještě jako na obrázcích Jožky Úprky. Když bylo škaredě probíraly jsme krabice s knoflíky, vyšíváním, krásnými bavlnkami. Nejvíc jsem se těšila, že bude možná večer bouřka, to jsem nemusela domů ale mohla jsem zůstat u babičky. Ležívala jsem spokojená na výsost v babiččině posteli, přikrytá natřepanou duchnou a těšila se na ráno,kdy zavoní babiččino kafe a budeme spolu snídat. Moc ráda jsem jezdila na tábory,nikdy jsem neměla příležitost se tam nudit a brigády byly v pohodě. Snažila jsem se synovi i vnučce umožnit totéž. U nás je dnes je venku otřesné vedro od rána avšak i tak léto budiž pochváleno. :-))
Prázdniny u babičky – tak to taky neznám. Naša stařenka nás nechtěly (prááááávda, eště byste naroztahovaly!) a se stařečkem to nebyly prázdniny, to byl někdy horor a někdy komedie (jéje, co se nám nanadávali do prašivců špinavých a bandě prašivé, když se nám nechtělo umívat náčení po obědě (rofl) a schválně jsme před něma mluvily rusky).
Jinak jsme se o prázdninách většinou „bavily“ tak, že jsme šly dvakrát do obchodu (po sedmé pro mlíko, po desáté hodině pro chleba – jinak nebylo ani jedno, ani druhé), uklidily, uvařily, natrhaly ovoce, umyly sklenice, uvařily knedlu, atd. atp. … a stejnak to byl ten nejkrásnější čas s nekonečnými dny a teplými nocemi, v dálce hučely kombajny a vzduch voněl posečeným obilím.
A takhle vypadají první prázdninové dny na jihu Jižní Moravy (v podstatě stejně jak u Matyldy, akorát pes není barevný (rofl) )
http://yga.rajce.net/2016_Zacatek_cervence
Hele, to poslední je bylina nebo keř nebo strom? Květenství to má jako šrucha. A to předchozí – jak je velké?
To jako kaštan je křovisko tak asi do pasu, a to poslední je spíš keř než strom.
Já jsem byla spravedlivě rozdělována maminčinu příbuzenstvu. Tatínek byl Pražák a být přidělena strýci kožešníkovi nebylo úplně prázdninové. Zato babička u Jemnice, teta ve Znojmě, nebo maminčina kamarádka blízko Prahy, to bylo něco! Anča, dědečkovy třešně, ráchání se v potoce, voňavá mez, lesní jahody se smetanou u babičky, první dětská láska u tety a mezi stromy zavěšená houpací síť u té druhé „tety“. Ležím tam, pocákaná sluncem, s Erbenovými horory, …Marie, Hana, dvě jména milá… a najednou husí kůže …proboha!, rakev!, černý kříž! Hůů! Ale odlehčuje to její nepřekonatelný štrůdl s jablky, při kterém jsem asistovala a zplna hrdla ji doprovázela při zpívání o šumaři Bártovi z horské dědiny.
Kde ty loňské sněhy jsou!
Jsem se nějak zasekla u „tety“, ale tímto jí alespoň vzdávám opožděný dík za chvilky vracející se ve zpomínkách, které věnovala cizí holčičce.
Ale že tenkrát pořád svítilo slunce, že ano!
OT- pár červencových fotek: http://malcka.rajce.idnes.cz/2016_cervenec/#
Krásné, miminko Ti závidím, já si bohužel nemohu žádné pořídit – pejsek by nebyl zrovna nejlepší řešení a čubinku už opravdu nechci, já to umím lépe s pejskama
Matyldo, řehtám se u tvých j krásných dotek a komentář nemohl by ti upadnout kousek jídla“u dvou vzorných psíčků mě fakt shodil pod stůl. a k rudbékiím mám dotaz: tobě se rudbékie nedaří pěstova, nebo nemáš semena? Já semen mám dost, vyluštila jsem je z vlastních kytí,takže mohu poskytnout. mám třapatky nejrůznějších barev a taky tu, co se ti tolik líbí t cherry.sbírám si většinou semena sama a když se mi něco líbí, semínka si vezmu..ale nejraději mám trvalku-tedy třapatku nachovou-echinacea purpurea. ta totiž k láká spousty motýlích i jiných hmyzích návštěvníků. Zatím letos ještě plně nerozkvetla, ale už to bude brzy.Jinak k otázkám dede pouze podotknu, že ty nejkouzelněší rázdniny jsem zažívala až do svých deseti let, dokud ještě žila babička. bylo to u babiččiných výborných přátel v mém milovaném pPekle nad Zdobnicí.většinou jsem prázniny v dalších letech trávila bvuď s rodiči na rodinných dovolených nebo jsem taky jezdívala na letní tábory.na táborech jsem plnila od necelých 16 let funkci prktikantky u dětí nebo jsem později, po nabytí plnoletost zasvobodna i pracovala s dětmi jako vedoucí.Hodně let jsem strávila na táborech celé prázdniny.Na Peklo mám ty nejkrásnější vzpomínky. Nějaké zážitky a vůbec čas strávený u téhle babičky si nějak nedokážu vybavit.
No, mně rostou jen ty žluté, na ty tmavé jsme nikde nenatrefila. Klasickou echinaceu- takovou tu růžovou- tu mám a daří se mi.
kceš jejich semínka na příští rok? Mám je na zahradě a ještě před domem, takže není problém semena vluštit, až dozrají. ad yž tě vidím matyldo,zeptám se veřejně nejen tebe: Letos jsem nedaleko objevila, nasbírala a usušila záplavu nádherného řepíku. ve veikých nádobách si na zahradě pěstuju obrovské množství dobromyslu, řepíku a měsíčku. Obojí už suším, ale je toho hodně a mám už taky naložený řepíkový a měsíčkový olejíček. Pokud by byl zájem, nabídla bych svoje bylinkové přebytky do zvířetnické aukce.Pokud bude ještě dost třezalky,mohla by i být menší sklínka třezalkového olejíčku na převislá psí ouška, co trpí více záněty v boltcích.Moc olejíčku však neslibuju, jelikož můj jiří, ač tedy převislá ušiska fakt nemá, vymaže kvůli svým často zánětlivým boltcům třezalkového oleje hodně. Mám ale hodně oleje měsíčkového, kterého je fakt hodně, a mám i dost oleje řepíkového. Na uši měsíčkový ani ten řepíkový olej moc nepomáhá, ale suchá a rozpukaná chodidla či ručičky zahradnické léčí výborně a spolehlivě. před několika lety jsem totiž začala dělat olejíčky místo bylinkových mastí. Jednak se oleje lépe natírají a vstřebávají do kůže, druhak je jejich příprava jednodušší, nežli u mastí.Zvířetníci a hlavně matyldo,dejte mi vědět, zda se mám snažit a ty bylinky dávat do aukce.Tady dneska bylio pekelné vedro, ale aspoň navečer trošinku sprchlo při bouřce. Líp se dýchá.
Leno, aukci pořádá letos opět RenataE, takže se obrať na ni.
Semínka bych měla ráda.
Dík, Matyldo, tohle mi jaksi uniklo. Semínka té tmavé třapatky pošlu normálním dopisem, jakmile květy dokvetou a semínka budou zralá. neboj, nezapomenu,takže budeš mít příští rok ty brandy třapatky svoje. Jsou to vděčné kytky a mně se opravdu v mé kyselotině daří bez problémů ako jediné.Na renatu se obrátím raději hned, abych věděla, zda bude zájem.zrovna dnes jsem prohlížela za oknem a na plném slunku zrající oleje. Měsíčkový však mám uložený v temnu, ve spíži. Měsíčkové okvětní plátky suším taky v temnu, tedy v papírovém sáčku na osluněném okně.
MATYLDO, MRKNI SE NÍŽ DO OMENTÁŘŮ, NĚCO TAM NAVRHUJU.JINAK TEN TEBOU A U NÁS JE NORMÁLNĚ K SEHNÁNÍ. NEMUSÍŠ SEMÍNKA SHÁNĚT, MÁM ZROVNA TÉHLE TŘAPATKY DOST, POSKYTNU TI JEJÍ SEMÍNKA RÁDA NA PŘÍŠTÍ ROK. JEDINĚ VŠECHNY RUDBÉKIE SE MI TOTIŽ TADY V NAŠÍ KYSELOTINĚ DAŘÍ DOBŘE.RŮŽE JSMEM TU POUZE TRÁPILA, TAKŽE JSEM JE DAROVALA. BYLINKÁM A RUDBÉKIÍM JE TU PRÝ DOBŘE, JEN ŠALVĚJ MÁM V OBROVITÉM KÝBLU, PROTOŽE TA KYSELOTINU NESNESE A SKORO MI V NÍ ZAHYNULA .ŠLA DO VELEKÝBLU A ROSTE JAK DIVÁ.
Prázdniny u babičky znamenaly být zavřená na zahradě u domku na předměstí, odkud jsme málokdy vyšli ven- před domem jezdila šalina, na procházky leda o kousek dál ke splavu a sami jsme nesměli nikam. Jo, babička vařila báječné meruňkové knedlíky a pekla bramborové placky, ale takové to opravdu prázdninové volno bylo na chalupě.
Moje babička s dědečkem byli rozvedení, takže jsem s panovačnou nebabičkou jezdila k jejímu bratrovi nebo sestře a s dědečkem byla v Nymburce, kde se o nás starala jeho staropanensky zapšklá sestra. Děda se snažil, jezdili jsme spolu na výlety, na rekreace – tam jsem ve druhé třídě poznala svou nejstarší kamarádku – ale takové ty prázdniny, na které se nezapomíná, tak ty jsem nezažívala. Až jako pomalu dospělá na chalupě, tam jsem se mohla sběračsky vyžívat, nádherné koupání, jo, tak na ty vzpomínám ráda.