„Mému bratrovi se narodil syn,“ prohodil učedník. „Gratuluji,“ odpověděl mistr. „Ať jsou mu nebesa příznivá.“ „Nechali ho už i pokřtít,“ dodal zdánlivě nenuceným tónem učedník. „Šel jsem mu za kmotra. Jmenuje se Karl.“ „Aha. To je pěkné.“ Mistr Karol Kamieński si naslinil prst a otočil další list. Přeletěl očima prvních pár řádků, svraštil obočí, uchopil brk a udělal si nějakou poznámku.

 

Učedník si odkašlal.

Bezvýsledně.

Sáhl tedy do vaku, vytáhl vlastní práci a položil ji na stůl.

Mistr vzhlédl. „Hm. Takže na té hlouposti trváš.“

„Řekl jste, že je to napsané dobře a že už na tom nemám co upravit.“

„A taky jsem ti zdůraznil, že teoretická práce tvoří jen jednu třetinu zkoušky, tu nejlehčí. Zvláštní, jak špatně ti slouží paměť, když se ti to hodí, Theodosie.“

Učedník se uraženě stáhl.

„Taky jste řekl, že moje praktická práce je silná, čistá a bez chyb. Schválil jste mi všechny tři polotovary, které jsem si připravil pro demonstraci. Přiměl jste mě, abych tenhle konkrétní lektvar uvařil pětkrát po sobě, a ve dvou posledních várkách už jste nenašel vůbec nic, co byste mi mohl vytknout. A to jste původně tvrdil, že jsou tyhle suroviny neslučitelné, vzpomínáte?“

Mistr odložil brk, opřel se v židli dozadu a propletl prsty.

„Já tu pečeť potřebuju, mistře! Otci už dochází poslední zbytky trpělivosti. Už dávno začal zaučovat i mého bratra – a teď, když má bratr dědice…“ Zamračil se. Polkl. Přistoupil o krůček blíž ke stolu. „Má mě na otcově místě nahradit mladší bratr?“

Mistr Kamieński se ještě trochu odtáhl. Palec mu sklouzl na kroužek jeho pečetního prstenu a on jím začal bezděčně pootáčet sem a tam, jak byl zvyklý. Velký leštěný karneol sbíral odrazy plamínků ze svící na stole a rozmařile je rozhazoval po hřbetech knih v temných policích kolem.

„Pro převzetí otcovy praxe ti naprosto stačí pečeť asistentská, na kterou už máš právo několik let.“

Thornvald zahlížel na veselá prasátka, jako by to byli jeho úhlavní nepřátelé, kteří se mu s chutí vysmívají. Zaťal pěsti. „Skoro bych si myslel, že mi ten mistrovský titul nepřejete.“

„Nesmysl.“

Mladý muž položil obě ruce na stůl. Opřel se o ně. Ztišil hlas. „Dobře, tak já vám to prozradím. Jde mi o… rodinné stříbro, mistře. Několik receptur, předávaných v naší dílně po třetí nebo čtvrtou generaci.“ Olízl si rty. Teď už skoro šeptal. „S tím novým systémem kontrol v lékárnách… však víte. Musím přimět cech, aby nám náš patent registroval!“

Mistr povytáhl obočí. „Tak…? Theodosie… překvapuješ mě.“ Odmlčel se. Pomyslel na všechny ty takzvaně jedinečné a zázračné preparáty se spoustou nechtěných vedlejších účinků, proti kterým tak náruživě horoval jeho mladší kolega, Velemir Divjakov. Vzpomněl si, kolik šarlatánských mastiček a vodiček vyházel za poslední desetiletí, kdy cechovní mistři začali provádět namátkové kontroly skladovaného zboží, z polic různých pokoutních apatyk on sám… Ale připomněl si i několik opravdu skvělých preparátů, na které se tak přišlo – a které se dočkaly náležitého ocenění a rozšíření. „Nechat registrovat patent může přece kterýkoli člen cechu, i tvůj otec,“ řekl. „Stačí si sehnat garanci mistra. Netvrď mi, že sis nenastudoval cechovní právo.“

Thornvald zaťal prsty do desky stolu. „Nastudoval. A ano, zkusil jsem to tak. Ten dotyčný mě poslal k čertu, že prý pod něco takového svou pečeť nikdy nepřidá.“

„Inu, nejspíš v tom byla nějaká skrytá chyba.“

„Nebo mi záviděl.“

Mistr si povzdechl. Zavrtěl hlavou. Položil ruce na písemnosti před sebou. „Podívej, Theodosie, mám práci. O tvé zkoušce jsme se už bavili dost a dost; řekl jsem ti všechno, co jsem mohl a směl. Znáš můj názor. Dobře víš, že jsem z Bjørkhallenu odjel bez tebe schválně a že jsem nečekal, že se tu objevíš. Stejně tak víš, že se vyšší mistrovská zkouška nedá opakovat. Jakmile jednou neuspěješ, neuspěl jsi navždy. Přesto jsi tady, odhodlaný se zapsat.“

Thornvald rozčileně přisvědčil.

Mistr Kamieński si ho přeměřil pohledem. Vzal do ruky kupičku papírů, začal v ní listovat. „No. Jsi dospělý. Svéprávný. Pokud jsi opravdu přesvědčený, že… navzdory mému dobrozdání… nemám ti v tom jak zabránit.“ Našel list, který potřeboval, přitiskl k němu svůj pečetní prsten. Rytina v karneolu krátce zazářila, na papíře se objevil její dokonalý otisk. Karol Kamieński vložil osignovaný list do teze svého učedníka. „Zápis adeptů má na starosti mistr Divjakov.“

Theodosius Thornvald se vítězně usmál. Natáhl se pro svoji práci.

Mistr na ni položil ruku. „To je už připravené pro tvé oponenty.“

Učedník krátce a stroze kývl, otočil se a odešel.

Jeho mistr za ním ještě chvilku vrtěl hlavou a říkal si, že přece ještě není tak starý, aby si musel myslet věci typu za mých mladých let. Nakonec si zamumlal něco o vychloubačích, ostrově Rhodu a skákání, pokrčil rameny a raději se vrátil ke čtení. Měl rozečtenou teprve třetí z osmi prací, které měl oponovat, a nižší zkoušky začínaly už nazítří.

 

Do vyšší mistrovské zkoušky zbývalo šest dní.

 

Na rozdíl od svých mistrů měli adepti po tu dobu volno. Někteří, zvlášť mlčenlivý Yannick de Bruyn a drobná, plachá dívenka, kterou nikdo z ostatních pořádně neznal, využívali možnosti neomezeně pobývat v dubogradské knihovně. Tam se ostatně zdržovali i mistři, tedy pokud zrovna nezkoušeli. Ale ne že by s nimi byla kloudná řeč: většinu času strávili zahrabaní v lejstrech, nad nimiž si vyměňovali útržkovité, úsečné, zhusta ironické poznámky plné odmlk a mračení. Tento rok se poprvé zkoušelo podle nového řádu – a mistři z toho nebyli o nic méně nervózní než učedníci. Ovšem zatímco se nenápadná Linda opravdu jen probírala regály plnými vzácných svazků, vypisovala si z nich stohy poznámek a občas, nikým nepovšimnuta, odbíhala do dubogradských zahrad, Yannick tiše postával v uličkách, opřený o roh některé z knihoven, na pohled zabraný do četby, a naslouchal.

Jestli mu z těch drobků, co zaslechl, něco dávalo smysl, to věděl jen on.

Theodosius Thornvald a ostatní dva adepti si krátili čas posedáváním ve zkušební místnosti. Prvního půl dne se spokojili jen s ušklibováním se nad nezkušeností mladších kolegů (přičemž pohodlně zapomínali na roky praxe a studia, které proti nim měli navíc). Ale brzy se cítili natolik doma, že začali zkoušeným klást otázky a vzájemně se přitom předháněli, která bude záludnější. Koneckonců, vyšší i nižší mistrovská zkouška je přece veřejná, že, říkali si a spokojeně na sebe pomrkávali.

Velemir Divjakov, dubogradský mistr lektvarů a jejich letošní hostitel, to všechno sledoval ze svého čestného místa v čele stolu a jeho oči nabývaly čím dál ledovějšího odstínu. Na stížnosti stereotypně odpovídal: „Mistrovské zkoušky jsou veřejné,“ ale jeho kolegové za těmi slovy vytušili nevyřčené však uvidíme, jak si vtipálci povedou, až se role obrátí, a pokusili se své učedníky varovat.

Každý z nich zareagoval po svém.

Valentina Todi se rozhodla přidat se k tiché Lindě a jejímu toulání po zahradách, jen si tu a tam teatrálně povzdechla, jak nesmírně ji ta nemastná neslaná blednička nudí. Třeba zrovna dnes – no představte si! – strávila celý půlden přehazováním kompostu. Mechanickým, prosím pěkně! A proč mechanickým? Inu jen proto, že místní zahradník není schopen magie…! Její mistryně, paní Tosca, ovšem nebyla z reakce své učednice příliš nadšená. Valentinin rychlý a víceméně tichý odchod ze zkušební místnosti ji připravil o velkou část zábavy; teď aby hledala nový způsob, jak ztrpčit život nenáviděnému Velemiru Divjakovovi nebo jak se dostat pod kůži kolegům. Ale Valentininy nářky jí brzy poskytly vítanou záminku. Vymluvila se ze společné práce mistrů, obratně přehodila větší část svých povinností na kolegy a začala se nápadně často procházet po venku, všem na očích demonstrativně odpočívat, sdílet se svou učednicí klípky a vtípky dne a užívat si, jak sama říkala, pro ni nezvykle chladného a slabého červnového slunce.

Uvolněné místo v auditoriu zaplnil rozvážný Yannick de Bruyn.

A Theodosius Thornvald se nechal slyšet, že když někdo chce asistentskou pečeť, měl by být schopný si ji obhájit.

Mistr Kamieński jen svraštil rty.

„Jak myslíš.“

„Pokud jsem si všiml, vaši učedníci se s našimi otázkami vypořádali na výbornou, mistře.“

„Jistě. Ani u jednoho z nich jsem žádné potíže nečekal.“

A v tu chvíli poslední z adeptů, Thomas Jeffrey, zbledl, spěšně se bjørkhallenskému mistrovi uklonil, poděkoval, popadl přítele za loket, zasyčel: „Nebuď idiot, to nám za to nestojí,“ a táhl ho pryč.

Karol Kamieński se za nimi díval, poslouchal, jak se dohadují, a ustaraně se mračil. Slyšel, jak Thomas říká: „To jo, obhajoba je stejná jako při nižší zkoušce, demonstrace, otázky, všechno je stejné. Akorát nám prý dají vzorek nějakého neznámého jedu, nechají nás udělat rozbor, připravit protijed a pak to oboje vypít. No a chceš dostat nějaký extra hnus? Říkám ti, nestojí to za to.“

„A to je všechno?“ vysmíval se Theodosius. „Kvůli tomuhle máš plné kalhoty? Pche. Praxe ti chybí, Thomasi, to je to. Naše rodina…“

Zašli za roh a jejich hlasy se roztříštily do nesrozumitelna.

Mistr Kamieński si povzdechl. Ano, donedávna to bývalo takhle jednoduché.

Letos bude hůř.

Není divu, myslel si, že někteří kolegové zůstali raději doma. Tento rok, se všemi novinkami a nejistotou, jsou zkoušky opravdová noční můra. Ano, Karol Kamieński chápal všechny, kteří se rozhodli neúčastnit se a počkat si na první výsledky.

Kromě jediného. Thomasův mistr přijet měl. Poslat učedníka samotného… dát mu na cestu informace o pravidlech, podle kterých se už nezkouší… To mu má Karol Kamieński za zlé – a na příštím sněmu mu k tomu řekne svoje.

Nespokojeně si promnul bradku.

Přál si, aby už byl červen konečně za nimi.

 

Do zahájení vyšší mistrovské zkoušky zbývaly dva dny.

 

„Ti, kdo vědí, mlčí; mluví ti, kdo nevědí.“

Adepti se překvapeně otáčeli jeden na druhého. Takový úvod rozhodně nečekali.

„Podstatou vyšší mistrovské zkoušky je setkání se smrtí.“

Na stole v čele místnosti poblikávala jediná svíce. Z kamenných zdí táhl předjitřní chlad.

„Opravdový mistr i v takovém případě dokáže mluvit a jednat správně.“

Adepti si rozespale protírali oči. Někteří z nich spali jen dvě nebo tři hodiny: nikdo je nevaroval, že budou vytaženi z postelí ještě před svítáním. Mistři stáli ve stínech za nimi, zachmuření, tiší. Za mistry byly už jen zavřené dveře a za nimi spící Dubograd, bezpečný, normální.

Tak to aspoň adeptům připadalo: že svět, jak ho dosud znali, zůstal tam venku, v ještě teplých důlcích jejich lůžek, a tady v této místnosti číhá neznámo a čiré šílenství.

„V následujících pěti dnech budete obhajovat svou teoretickou práci. Musíte zodpovědět každou otázku, která vám bude položena, ať komisí, nebo z auditoria. Dále se od vás v rámci diskuse očekává praktická demonstrace obhajovaných principů. Nebudete k tomu výslovně vyzváni; ale pamatujte, že bez demonstrace je vaše obhajoba neplatná. Konečně, každému z kolegů musíte při jeho obhajobě položit alespoň jeden dotaz.“

Tmavá obloha za oknem začínala pomalu šedivět.

„Další součástí zkoušky je prezentace vaší praktické práce. Lektvar připravíte zcela veřejně, v této místnosti. Budete používat pouze suroviny a pomůcky přítomné zde; nesmíte sem nic přinést ani odtud nic odnést. Pro lektvar, jehož příprava trvá více než pět dní, je dovoleno použít vlastní polotovary, ale pod podmínkou, že před zraky komise zopakujete všechny klíčové kroky. Toto se týká,“ mistr Divjakov nahlédl do papírku, který držel v ruce, „kolegů Yannicka de Bruyna a Theodosia Thornvalda, a tímto je žádám, aby přinesli své preparáty a položili je sem na pracovní stůl. Všechny ostatní ohlášené lektvary lze připravit do pěti dnů, proto u nich komise použití polotovarů nepovolila. Samozřejmě i v této části zkoušky budete odpovídat na dotazy komise i otázky z auditoria; i tady se očekává, že každý z vás položí každému alespoň jednu otázku. Tazatel z řad adeptů může být komisí vyzván, aby svůj dotaz podložil demonstrací.“

Mistr Divjakov pokynul. Yannick de Bruyn okamžitě vykročil, položil na určené místo dřevěnou krabici. Theodosius Thornvald se rozpačitě zavrtěl. On své lahvičky nechal v ranci u postele.

Něco ho dloublo do zad. Otočil se.

Byl to mistr Kamieński. Podával mu jeho truhličku.

Theodosius se vděčně usmál.

Mistr si položil prst na rty a tiše se stáhl.

„Poslední součást zkoušky je neveřejná.“

Velemir Divjakov se znovu odmlčel. Bylo slyšet, jak adepti neklidně dýchají. Mezi mistry si kdosi tiše odkašlal.

„V průběhu následujících pěti dnů vám bude podán jed. Máte k dispozici celou dubogradskou laboratoř, smíte ji použít v kteroukoli denní nebo noční hodinu. Nemáte ovšem nadále k dispozici dubogradskou knihovnu, nesmíte používat vlastní zápisky a nesmíte od nikoho přijmout radu nebo pomoc. Porušení těchto pravidel bude mít za následek okamžité propadnutí u zkoušky.“

Mistr Divjakov se tence pousmál.

„Mám u sebe protijed. Můžete si o něj kdykoli říct. Mějte ovšem na paměti, že tím také právoplatně odstupujete od zkoušky – a že tuto zkoušku nelze opakovat. Nějaké otázky?“

Nikdo žádnou neměl.

„Prosím tedy, abyste přistoupili a rozlosovali si pořadí obhajob a demonstrací. Mistře Kamieński, mistře Lavoisiere, byli byste tak laskavi…?“

Mistr Divjakov zažehl další dvě svíce. Ze stínů na stole se vynořily dvě těžké kamenné nádoby s hrdlem širokým jen tak, aby jím prošla ruka. Rachtalo v nich, jak se uvnitř otáčel pomalý vír. Adepti si z každé vytáhli po jedné kartičce a ty předali mistrům, aby je mohli zkontrolovat a zapsat.

Pořádek byl jednoduchý: dopoledne teorie, odpoledne praxe.

Theodosius měl obhajovat svou teoretickou práci nazítří a praktickou za čtyři dny.

Thomas měl jít k obhajobě jako první. Když podepisoval sestavený rozpis a přísahu doživotní mlčenlivosti o neveřejné části zkoušky, chvěla se mu ruka.

 

Mistrovská zkouška začala.

 

Kdyby byli jen trochu méně vyvedení z míry, všimli by si, že mají v jídelně zvláštní stůl vyhrazený jen pro sebe. Ale nikoho z nich nenapadlo nad tím přemýšlet. Jenom drobná, téměř průsvitná Linda překvapeně pozvedla obočí, když ji mistr Lavoisier nenuceně nasměroval k ostatním čtyřem. Automaticky ho poslechla. Přisedla si, nalila si z džbánu mléko, vzala si kousek chleba a právě si nabírala z mísy uprostřed stolu rybíz a jahody, když jí to došlo.

Cokoli na stole mohlo být otrávené.

Zarazila se. Rozhlédla se. Ostatní adepti se spokojeně cpali. Thomas do sebe lil už třetí mátový čaj – šel spát dost pozdě a teď hledal něco na povzbuzení. Valentina si naložila plný talíř masa a bezelstně si pochutnávala. Linda se nerozhodně zamračila: mýlí se, nebo ostatní dělají obrovskou chybu? Klouzala očima od jednoho talíře k druhému. Konečně pokrčila rameny: raději zbytečně podezíravá než mrtvá. Vstala, přešla k mistrovskému stolu, postavila se vedle mistra Divjakova a s očima sklopenýma k zemi čekala, až si jí všimne.

„Ano?“

„Promiňte, mistře… Mohla bych si provést rozbor…?“

„Laboratoř je otevřená.“

„Ano, ale… Mohla bych něco odnést odtud?“

„Samozřejmě,“ přikývl mistr Divjakov. „Můžete si vzít vzorky, od čeho chcete.“

„Vzorky!“ zdvihla prst paní Tosca.

Mistr Kamieński si otřel ústa. „A jen do laboratoře. Do zkušební místnosti ne.“

„Aha. Chápu. Děkuju.“

O hodinu později měla jistotu, že v ničem, co chtěla jíst, žádný jed nebyl.

Dokud k tomu nepřidala testovací látky, samozřejmě.

A s tím, co zůstalo v jídelně, mohl mezitím kdokoli provést, co se mu jen zachtělo.

Svraštila rty a zírala na pracovní desku, jako by to byl její úhlavní nepřítel. Nakonec si rezignovaně povzdechla, vyhodila zbytky a šla do zkušební místnosti hladová.

Zjistila, že i tam mají svou určenou lavici. Nepřekvapilo ji to.

Chvíli sledovala diskusi – Thomas se držel celkem dobře, i když do něj Valentina šila ze všech sil –, ale potom se zase zahloubala do vlastního problému.

Jak se nenechat otrávit, když jí mistři takhle svázali ruce?

Byla tak zamyšlená, že málem zapomněla položit Thomasovi povinnou otázku.

Když skončili a vycházeli ven, přitočil se k ní mistr Lavoisier.

„Odpoledne máš demonstraci.“

„Ano, mistře, já vím.“

Cítila v zádech jeho ustaraný pohled, dokud nezmizela za rohem, a jen jí to potvrdilo její obavy, že nástraha už je na místě.

Ale kde?

Nešla na oběd. Místo toho se pokusila dostat nejdřív do zahrady, potom ke studni.

Ani jedno nebylo možné.

Bloumala tedy po chodbách, které jí zůstaly přístupné, dokud nebyl čas vrátit se do zkušební místnosti. Vyhýbala se přitom všem místům, kam se dalo snadno předpokládat, že někdo z adeptů půjde. A tak nezjistila, že druhý, kdo si odnesl vzorek jídla na prozkoumání, byl Yannick de Bruyn, a že on už v něm jed našel.

Odbyla si praktickou část zkoušky. Její ruce pracovaly samy, odpovídala přesně, rychle… a do velké míry mechanicky. Za normálních okolností by se za takový polovičatý výkon styděla. Ale mistři byli spokojení a to pro teď stačilo. Vynechala večeři, místo toho položila kolem svého lůžka neproniknutelný štít a odešla si prověřit vzorky z přikrývky a slamníku. Byly v pořádku. Poslední, co jí dělalo starosti, byl vzduch. Nedbala na Valentininy protesty, otevřela okno dokořán a pevně ho zaklínila. Koneckonců, je červen. I když je tu mnohem chladněji než ve Valentinině rodné Itálii, nezmrznou.

Kručelo jí v žaludku a ústa měla slepená žízní. Převalovala se několik hodin, než konečně usnula.

 

Do konce mistrovské zkoušky zbývaly čtyři dny.

 

Jestli si Theodosius včera myslel, že byla Valentina Todi na Thomase příliš tvrdá, pak už nevěděl, jak má pojmenovat to, co prováděla dnes jemu.

A nebyla jediná.

Že se k ní s chutí přidala paní Tosca, to se dalo předpokládat. Že se do jeho teorie o živém stříbře pustí mistr Lavoisier, to Theodosius také čekal a byl na to připravený. Vždyť právě mistr Lavoisier ho tenkrát poslal s jeho rodinným patentem k čertu: bylo by přinejmenším podezřelé, kdyby teď změnil názor. Že se námitky mistra Divjakova občas pohybují na samé hranici mezi akademickou debatou a sžíravým sarkasmem, to zjistil už včera. Stejně jako fakt, že tentýž mistr Divjakov dokáže pochvalně kývnout, když ho někdo přebije argumenty a důkazy.

Nač Theodosius nebyl připraven a co ho přivádělo k šílenství, byl Yannick de Bruyn.

Jejich spor začal vlastně už u snídaně.

Když Yannick ráno dojedl, rozprostřel si na stole vlastní ubrousek a do něj zavázal kousek chleba, pak si vzal čistý talíř a začal na něj zdánlivě nahodile nakládat malé kousky jídla z různých mis. Theodosia to z nějakého důvodu velice popudilo. Nabral pořádnou hroudu tvarohu a plácl ji Yannickovi doprostřed jeho panenkovských porcí. „Ať toho nemáš málo.“

Yannick zúžil oči a zaťal zuby. Chvíli vypadal, že Theodosiovi jednu vrazí, ale ovládl se; jen prudce odstrčil talíř. Jeho obsah se roztřásl, zprůhledněl a zmizel.

„Hleď se starat sám o sebe, ty zázraku,“ zavrčel Yannick a odešel.

Nejspíš se někam uklidnit, aby nepukl vzteky, pochechtával se pod vousy Theodosius.

To se mu zjevně povedlo a teď se tedy Theodosiovi mstil.

Theodosius odpovídal, jak nejlíp uměl, snažil se být co nejobjektivnější, nekřičet a nehádat se, aby si nepokazil hodnocení, a střádal v sobě zlost na odpoledne. To má de Bruyn demonstraci. Uvidíme, jak si poradí. A umínil si, že vynechá oběd, aby měl čas si přečíst de Bruynovu práci – všech pět tezí leželo ve zkušební místnosti na stole a nikdo neřekl, že se k nim nesmí – a aby si na něj vymyslel nějakou pěknou ošklivost. Však on tomu upjatému panákovi ukáže!

Yannick na oběd šel, ale jen si vzal vzorky; nejedl. Už ho mezitím napadlo, že tu nezvyklou hádavost nemusí mít na svědomí jen stres ze zkoušky: že to může být i práce jedu. Prověřil si jídlo. Jed byl tentokrát ve všem – a hlavně byl tentýž jako včera. Yannickovi se ho konečně podařilo beze zbytku izolovat, a panák nepanák, v tu chvíli nadšeně bouchl pěstí do vzduchu: jo! Vzápětí hlasitě proklel zákaz používání poznámek. Dobrá, večer bude mít víc času. Provede tutéž práci znovu a když bude mít štěstí, snad do rána sestaví i protijed.

Zatím si připravil aspoň čistící čaj, strávil vyčerpávající půlhodinu na latrínách a šel k demonstraci, vyždímaný, zesláblý, ale schopný soustředění. V skrytu duše čekal, že mu Thornvald jeho dopolední špičkování vrátí, a těšil se na to. Pochyboval, že by se protivníkovi mohlo podařit ho teď, v tomto stavu, trumfnout.

Rozhodně ne v tak jemné práci, jakou vyžadovala kalibrační škála trvanlivosti květových tinktur.

Měl pravdu. Mistr Lavoisier Theodosia po jeho třetí nepříliš diplomaticky formulované námitce vyzval, aby názorně předvedl, co má na mysli, a Thornvaldovi se uprostřed práce rozklepaly ruce tak, že nebyl rozdíl mezi jeho dvěma preparáty vůbec znát. Mistři se po sobě jen podívali. Thornvald smetl zmetky ze stolu a začal znovu a pak ještě jednou, ale pokaždé bezvýsledně. Podruhé se mu rozostřily oči, když odměřoval palčivou vodu, a potřetí se mu zatočila hlava tak, že se musel chytit hrany stolu a málem přitom vysypal drcený tužebník. Tehdy se nad ním mistr Lavoisier slitoval.

„Řekl bych, že chápeme, jak jste to myslel, pane kolego, děkuji. Yannicku de Bruyne, máte odpověď?“

Theodosius se poraženě vrátil zpět k ostatním adeptům. Skřípal zuby, že to bylo slyšet málem až na chodbu. Konečně pochopil, co se děje – a zařekl se, že vypálí rybník nejen mistrům s jejich jedem, ale hlavně Yannicku de Bruynovi, který měl tu drzost ho před nimi pokořit.

Po večeři si také vzal pár náhodných vzorků, došel si udělat rozbor, nějakou chvíli po očku sledoval, na čem pracuje u vedlejšího stolu Yannick, a nakonec zalezl do ložnice a tam dlouho kramařil ve svém vaku.

Hledal jistou piksli, kterou si přinesl z domova.

 

Do konce mistrovské zkoušky zbývaly tři dny.

 

Vyvolaný oheň tě nezahřeje, vyvolaná voda se nedá pít.

Nedokázala se těch slov zbavit, rezonovaly v celém prostoru kolem ní.

Vyvolaný oheň…

Probudila se. Zuby jí drkotaly zimou.

Co se jí to zdálo?

Proč není v posteli?

A co tu pleská?

Pootevřela oči. Přímo nad ní bylo otevřené okno. Venku pršelo a vítr hnal déšť proti zdi. Na vnitřním parapetu se už udělala pořádná loužička.

Voda… pít…

Lindino tělo se po ní natáhlo dřív, než ho dokázala zarazit. Už už špulila rty, aby vytouženou tekutinu vysrkla, když si uvědomila…

Jed. Kdekoli může být jed.

Včera večer zjistila, že někdo prolomil její ochranný štít kolem lůžka a napustil jí jedem pokrývku. Zaradovala se. To byl poslední dílek skládačky: na vlně mohla provést zkoušku ohněm. Běžela do laboratoře, skoro až do svítání pracovala jak divá na protijedu a pak si tu ustlala na holé zemi. A gratulovala si, že se nenechala napálit. Možná je její lektvar slabší, než by mohl být, tělo vyčerpané hladem a žízní ze sebe nedovede vyždímat tolik magie co obvykle, ale aspoň si uchovala čisté vnímání, aby ho dokázala sestavit a uvařit. Však viděla, jak se Yannick v laboratoři potácel!

Sjela rukou ke kapsáři. Lahvička byla v pořádku. Ještě jeden den o hladu a žízni. Ještě jeden jediný den. Zítra ráno bude protijed zralý.

Hlad jí nevadil. Na půst byla zvyklá a věděla, s čím může počítat: že třetí den – dnes – touha po jídle zmizí, myšlení se zrychlí a prohloubí a dostaví se zvláštní jasnozřivost.

Ale žízeň… voda…

Sebrala všechno sebeovládání, aby nezačala olizovat mokrý kámen (jed může být kdekoli), vylezla na okno, natáhla ruce ven, udělala z dlaní misku a chytala do ní čistý déšť.

Stačilo to sotva na svlažení.

Z druhého lůžka ji pozorovala Valentina. Seděla pohodlně na slamníku, zamotaná do teplé přikrývky, a chroupala jakýsi nepřirozeně zbarvený oddenek.

„Divím se, že tě to baví, takhle se týrat.“

Linda ji ignorovala. Voda…

Valentina pootočila svým oddenkem, jako by na něm hledala nejchutnější část.

„Já už jsem to vyřešila. Ani to nebylo zvlášť těžké.“

Na to se Linda ohlédla. Podezíravě si změřila hnědofialové cosi ve Valentininých prstech. Zapátrala v paměti. Lotos, nejspíš… a některá ze tří, čtyř možných tinktur. To není špatné, ale podle jejích výpočtů to nestačí – jed má celkem čtyři složky. Namáhavě si olízla rozpraskané rty. „Aby ses nepletla. Já Divjakova znám. On takové věci nikdy nedělá jednoduché.“

„Když si to chceš myslet…“ Valentina nonšalantně pokrčila rameny, strčila si do úst zbytek oddenku a vstala. „Ty si tu můžeš olizovat okno jak libo, ale já mám obhajobu. Takže pokud mě omluvíš…“

Vklouzla do svrchní sukně, prostřihy v rukávcích povytahovala spodní košili, smetla z nich neexistující smítko, poupravila si síťku ve vlasech a odešla.

Linda se dívala na zavřené dveře a jen vrtěla hlavou. Pak se znovu natáhla do deště a ještě chvíli lapala vzácnou vodu. A když se už nemohla na okně zimou udržet, sklouzla opatrně dolů, stáhla si promočené oblečení, převlékla se do suchého, spletla si obyčejný cop a pomalu Valentinu následovala.

Dost ji děsilo, kolik ji jenom ta cesta po chodbě a do schodů stála sil.

Právě se vyškrábala na poslední schod a chladila si čelo o kamenné zábradlí, když ze zkušební místnosti vyšel Thomas.

Hrklo v ní.

„C-cože? Už skončili?“

„Ne, ne. Jenom je mi nějak… Mám odpoledne demonstraci, tak jsem chtěl… Ale ty vůbec nevypadáš dobře!“

„To nic… Zítra… zítra už budu… Co děláš, Thomasi…!“

Všiml si, jak se pod ní podlamují nohy, přiskočil a podepřel ji. Položila si hlavu na jeho rameno. Cítila jeho pot; nezdravě kyselý, jako u nemocného. Vyděsila se. Thomas se nikdy neoblékal nijak nápadně, ale zato o sebe dbal, vždycky měl šaty navoněné hřebíčkem a římským heřmánkem, manžety a límec bez poskvrnky a tělo vymydlené. Dokonce se mu pro jeho zálibu v koupelích někteří lidi posmívali. Ví vůbec, že…?

„Co je ti? Lindo?“

„Jenom… žízeň.“

„Už zase držíš půst,“ káral ji. „Takový nerozum, právě teď. Až ti dají ten jed na rozbor…“

Linda zděšeně polkla. Neví…!

Chytila do obou hrstí tmavou vlnu jeho kabátce, namáhavě se vytáhla na špičky a zašeptala mu do ucha několik slov.

Vytřeštil oči. Začal se nadechovat. Linda mu položila prst na rty.

Přikývl, políbil jí ruku a běžel pryč.

Linda se dopotácela do lavice adeptů, vylovila ze své bolavé hlavy povinný dotaz k Valentinině tezi, schoulila se ke zdi a pokoušela se vymyslet nějakou otázku pro Thomase. Takovou, aby ho navedla na správnou stopu ohledně toho jedu, a zároveň dost obecnou, aby jí to prošlo u mistrů. Zvlášť u mistra Divjakova.

Něco ji napadlo, ale ztratila vědomí dřív, než ten nápad dokázala dopracovat.

Když se probrala, demonstrace už byla v plném proudu – a před ní stál pohár s vodou lehce obarvenou vínem.

Omámeně odlepila jazyk od vyschlého patra, natáhla ruku a pohár vypila.

A teprve pak zaregistrovala tenký spokojený úsměv mistra Divjakova.

Dostal ji.

 

Do konce mistrovské zkoušky zbývaly dva dny a dvě noci.

 

Na začátku večera byli v laboratoři všichni.

Theodosiovi to strašlivě nevyhovovalo; mnohem raději pracoval o samotě, zvlášť když měl takové starosti, jako teď. Lidi kolem ho znervózňovali a rozptylovali. Ano, přivezl si z domu dobrý, osvědčený protijed, valounky stříbra, ale něco bylo špatně, každý další valounek mu zčernal v ústech rychleji než ten předchozí. Tento cumlal od oběda. Znamenalo to, že jed, se kterým se potýkají, je tak silný (nebo možná tak rafinovaný), že na něj očarované stříbro nestačí? S něčím takovým se Theodosius setkal teprve pošesté za život. Na vlastní kůži poprvé.

Ano, jistě, měl v rukávu eso. Přesněji řečeno v taštici. Měl ještě jednu lahvičku perfektně připraveného živého stříbra – báze pro všelék. Nebo všejed. To byla podstata jejich tajného rodinného receptu: panacea nebo panfarmakon a návod, jak ji upravit pro individuální podmínky. Všechny jejich ostatní lektvary s živým stříbrem včetně toho, který měl Theodosius v plánu předvést zítra před komisí, byly jen variace na stejné téma. Panacea a panfarmakon. To první spolehlivě léčí, to druhé stejně spolehlivě zabíjí. Vytvořené z totožných ingrediencí. Po dokončení nerozpoznatelné. Jediný rozdíl byl v několika gestech při přípravě.

A ta dokonce ani nebyla nijak těžká. Nejnáročnější bylo získat bázi. Pak už stačilo jen správně spočítat polohy planet, vyrobit sirup z odpovídajících bylin a smíchat amalgám.

Theodosia ta jednoduchost odjakživa fascinovala.

Až dodnes.

Natáhl před sebe ruce. Silně se chvěly.

Dokáže nad moždířem načrtnout všechny potřebné obrazce správně?

Sebemenší chyba znamená příklon k jedu…

Vyplivl zčernalý, vypotřebovaný valounek stříbra, co nejnenápadněji ho omočil v soli a rozdrtil patou na prach. Vložil si do úst nový. Už mu zbývaly jen dva.

Nemá jinou možnost. Musí protijed sestavit dnes v noci. Zítra odpoledne má demonstrovat. Jestli nechce odtáhnout s ostudou… Jeho zítřejší práce musí být lepší než to, co tehdy nesl ukázat mistru Lavoisierovi.

Lepší než práce jeho otce.

Rozhlédl se po ostatních. Thomas právě dokončil sadu krevních testů a teď si vytahoval ze skříně další ingredience. Vypadal víceméně stejně jako dnes ráno, takže byl buď odolnější, než se zdál, nebo měl štěstí a dostal menší dávku jedu. Anebo už přes poledne podnikl nějaké kroky a působení jedu pozastavil. Theodosius si myslel, že to třetí je nejpravděpodobnější. Škoda. Zoufalý Thomas neschopný pořádné práce by se mu hodil víc.

Na Yannicku de Bruynovi se už účinek protijedu projevoval velmi zřetelně: žádný třas, žádné orosené čelo, žádné ztrácení stability; jen byl ještě trošku přepadlý a pobledlý. Teď si míchal jednu ze svých květových esencí: zřejmě už ho začalo zajímat dočišťování reziduí. Theodosius zúžil oči. Co by on dal za to, kdyby byl teď ve stejném stavu jako de Bruyn! Zatracený panák namyšlený, ať se jde bodnout i se svými kytičkami.

Valentina si znovu připravila manganovou tinkturu a dala do ní nasáknout oddenek lotosu. Vypadala spokojená sama se sebou. Theodosius si zkusil představit, jak by ji mohl vyvést z míry… nešlo to. Neměla v povaze pochybovat o svých volbách. Teď právě naznala, že jsou její kořínky hotové. Vyndala je, rychle umyla kádinku, všimla si, že se na ni Theodosius dívá, zářivě se na něj usmála (což v kombinaci s hlubokými kruhy pod očima a cukajícím levým víčkem vypadalo spíš děsivě než svůdně, ale Theodosius si nemyslel, že si to Valentina uvědomuje) a odešla spát.

Ta druhá holka, nemluvná blednička Linda, si nastlala na zem u krbu prázdné pytle a usadila se na nich. Zdálo se, že chvílemi poklimbává. Kousek od ní stál na lavici džbán se silně zředěným vínem. Theodosius nechápal, proč děvče v laboratoři vůbec je – myslí si snad, že jí někdo něco nenápadně podstrčí? To by bylo nadějné. Ale pak si všiml, že kolem džbánu opalizuje magický štít a Linda zahřívá v dlaních nějakou lahvičku. Protáhl obličej: takže už má protijed připravený a jenom čeká, až dozraje. Tak proč tu vysedává? Kdyby byl na jejím místě on, uklidil by se někam pryč od lidí. Zvlášť kdyby nebyl schopen udržet víčka otevřená.

Že si Linda netroufá jít spát, protože se bojí, že by se nemusela včas probudit, to ho nenapadlo.

Naposledy nenápadně obhlédl celou místnost. Ne, žádného dobrovolníka na otestování své látky asi nesežene. Svraštil rty a pokrčil rameny. Co se dá dělat. Vložil si do úst ještě jeden valounek stříbra – teď nemá smysl šetřit –, vysypal na desku trochu soli a začal si do ní črtat astrologické obrazce. Samozřejmě si ještě doma spočítal všechny potřebné horoskopy, teď se jen musel přesně rozpomenout.

To se mu podařilo. Smetl sůl zpátky do misky a přinesl si ingredience. Nejdřív bylo potřeba odpařit sirup.

Krátce po půlnoci dokončil práci Yannick. Uklidil svoje místo, usmál se na všechny a popřál jim dobrou noc.

Theodosius ho vyprovodil pohledem, který málem vraždil. Hned jak za Yannickem zaklaply dveře, zhasil oheň pod svým kotlíkem, zmrazil kus stolu a přetáhl kotlík tam, aby se jeho obsah zchladil. Kramařil v bedýnce s nádobím, až našel pořádně velikou lžíci. Pak před sebe natáhl ruce. Chvěly se, ale nebylo to kritické; valounky v ústech zatím odváděly svou práci. Vsypal do moždíře kuličky živého stříbra a velmi opatrně se pustil do vmíchávání sirupu. Čas od času s třením přestal, odložil tlouk a načrtl rukama nad moždířem jistý obrazec.

Byl zhruba uprostřed míšení, když si uvědomil, že ho někdo upřeně sleduje. Linda. Na moment se zarazil. Pak se vzpamatoval a plynule pokračoval v pohybu. Linda těžce mrkla. Prohlédla si svou lahvičku. Odzátkovala ji a polovinu upila. Roztřásla se.

Thomas se na ni starostlivě podíval.

„Chceš můj kabátec?“

„Díky…“

„Nemáš zač.“

Usmáli se na sebe. Prostor mezi nimi zvonil nevyřčeným. Linda ještě trochu zadrkotala zuby. Pečlivě zazátkovala lahvičku se zbytkem protijedu, schovala si ji do kapsáře na další dny. Natáhla se pro džbán, s obrovskou rozkoší ho vypila, zavrtala se do vyhřátého kabátu a doopravdy usnula. Thomas ji pohladil po rameni a udělal nad ní ochranné znamení.

Theodosius se v tu chvíli cítil strašně odstrčený. Slepě zíral do moždíře. Jeho ruce pracovaly po paměti.

Odložil tlouk. Uchopil lžíci. Vyškrábl hustou tekutinu ze dna kotlíku.

Pak si uvědomil, že na chviličku přestal dávat pozor.

Sebemenší chyba… ach, Bože.

Znovu začít nemůže. Samotná příprava báze trvá tři týdny.

Panacea, přesvědčoval se. Ale jistý si nebyl.

Poslední zakroužení tloukem. Klepnutí do desky. V moždíři se znovu zformovaly lesklé kuličky.

„Vypadá to zajímavě,“ řekl Thomas. „Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

Theodosius sledoval, jak stírá svou část pracovní desky a chystá se na novou krevní zkoušku. Všiml si, jak neobratně Thomas drží nůž, jako by měl prsty ztuhlé zimou. Zasvitlo mu v očích: přece jen má příležitost!

„A ty zas vypadáš, že ti pěkně rychle dobíhá čas.“

Thomas se zamračil. Neodpověděl.

Theodosius se k němu naklonil. „Náš ověřený rodinný recept,“ zašeptal spiklenecky. Nechal problesknout stříbro mezi zuby a rukou udělal gesto: chceš?

„Na to zapomeň.“

Theodosius rádoby nenuceně pokrčil rameny. Dobrá, Valentinu ani Thomase ke spolupráci nepřesvědčí, ale pořád je tu ten namyšlený panák de Bruyn. A ten příhodně spí.

Buď se ráno vzbudí… nebo ne.

Yannick ležel na zádech, jednu ruku přehozehou přes čelo. Široký rukáv košile mu zakrýval oči, kudrnaté vlasy se mu kroutily kolem hlavy. Theodosiovi připomínaly klubka vlny v košíku jeho sestry. Nemohl se přimět, aby…

Začínalo svítat.

Theodosius zaťal zuby. Vzpomeň si, co je v sázce. Demonstrace. Uznání rodinného patentu. A třeba to je panacea, ne? Pak by de Bruyna jenom vyhodili… panáka jednoho…

Vyklepal si na dlaň dvě stříbrné kuličky, zatajil dech a natáhl se k Yannickovým…

… prásk!

Ještě než se stačil vzpamatovat z výbuchu magického štítu, Yannick už byl na nohou.

„Táhni ode mě, ty hade!“

Prudká rána do hrudi. Theodosius zavrávoral. Upustil dózu.

Yannick po ní skočil. Otevřel ji. Přičichl.

„A ták!“

„Dej to sem, de Bruyne! To nesmíš!“

„A ty si ty svoje svinstva na lidech testovat smíš, co?!“

Yannick vztekle mrštil dózou na Theodosiovo lůžko a už běžel na chodbu, naboso, jen v košili a spodcích. Rozrazil dveře laboratoře.

„Jste ještě živí, vy dva?“

 

Začínal předposlední den mistrovské zkoušky.

 

„Mistře Kamieński… mohl byste na okamžik?“

Karol Kamieński se překvapeně zastavil pár kroků před dveřmi do jídelny.

„Nezlobte se… potřeboval bych se s někým poradit.“

Thomas si nervózně proplétal prsty. Byly ledové. Noc probdělá nad prací ho vyčerpala skoro až k hranicím jeho sil. Každá další várka protijedu byla s postupující únavou slabší a slabší.

„Je vám jasné, že jsou otázky, na které vám neodpovím,“ řekl mistr.

„Naprosto,“ přikývl Thomas.

Mistr mu pokynul k oknu.

„Mistře…“ Thomas si mnul tvář. Nevěděl, jak začít. Pak se podíval Karolu Kamieńskimu do očí. Uviděl v nich laskavý zájem – a našel slova. Prostě a jednoduše vypověděl, že začal s prací pozdě a teď neví, jak poznat, jestli dojdou síly dřív jedu, nebo jemu. Trhaně se nadechl. „Kdybych byl váš učedník… poradil byste mi, abych vytrval?“

„To je těžká otázka, Thomasi. Znám vás příliš málo a nevím, o co všechno byste přišel, kdybyste…“ Mistr Kamieński si přejížděl rty po kloubech prstů, až nahmatal kámen svého pečetního prstenu. „Řeknu vám to takto. Za mistrem Divjakovem můžete zajít opravdu kdykoli. Není náhoda, že tyto dny přespává v kamrlíku za laboratoří. Rozumíte mi?“

Thomasovi se rozzářila tvář nadějí. „Takže…“

Mistr Kamieński ho poklepal po rameni a pokračoval v chůzi do jídelny. V půli cesty ještě utrousil: „Trocha odpočinku někdy dodá víc sil, než by člověk věřil.“

Thomas se tedy nevrátil hned do laboratoře, jak původně chtěl. Sedl si do zkušební místnosti, na půl ucha poslouchal Lindinu obhajobu a nenápadně poklimbával.

Linda excelovala.

Její téma, alchymické obohacování půdy, nebylo příliš známé a ona si toho zřejmě byla vědoma. Z auditoria přicházela nekonečná řada dotazů. Linda je zodpovídala s naprostou bravurou, až se chvílemi zdálo, že se obhajoba mění v přednášku. Yannick se nejdřív držel stranou, ale když viděl, v jak dobré kondici Linda je, začal se taky vyptávat o sto šest, vymýšlet vlastní divoké teorie a domýšlet důsledky pro své kytičky.

Jediný, kdo pohodu ve zkušební místnosti kazil, byl Theodosius. Nediskutoval: otevřeně se hádal. Zesměšňoval Yannickovy teorie, kdykoli to šlo, a Lindu dokonce srážel osobními urážkami.

A u mistrovského stolu byla zdrojem neklidu paní Tosca. Čím blíže bylo k poledni, tím znepokojeněji pozorovala svou učednici. Valentina, včera ještě vášnivá oponentka a diskutérka, dnes seděla schoulená na opačné straně lavice než Thornvald, opírala se o stěnu, ruce měla složené na břiše a mírně se kolíbala sem a tam.

Nakonec to paní Tosca nevydržela.

„Valentino Todi, rádi bychom slyšeli váš názor.“

Valentina pozvedla hlavu. Chvíli se dívala kolem sebe, jako by se snažila upamatovat, kde je.

„Já… nevím. Je mi špatně.“

Pomalu mrkla a svezla se z lavice na zem.

A Thornvald zmlkl, zbledl, polekaně blýskl očima. Vzápětí se co nejnenápadněji vytratil.

To už bylo na paní Tosku příliš. Vyskočila, začala rozkládat rukama, pobíhat před předsednickým stolem, až za ní všechny její pentle vlály, dupat a křičet. Co je toto za pořádek, rozčilovala se, ona s novými podmínkami zkoušky nesouhlasila, nesouhlasí a nikdy souhlasit nebude, však to říkala na každém sněmu, ale copak ji někdo poslouchal? A teď všichni vidí! Když mistr Divjakov – to jméno vyplivla, jako by bylo samo o sobě jedovaté – nedokáže zajistit důstojný průběh, nemělo se mu předsednictví zkoušky svěřovat vůbec! Kdo to vlastně kdy slyšel, aby komisi předsedal nejmladší z přítomných mistrů?! Mistrovská zkouška bývala vždycky svátek, milé setkání starých přátel a kolegů – a podívejte se, co z toho ten divous udělal! A navíc – zahleděla se na mistra Kamieńskiho a zaváhala, ale pak v ní vztek přece jenom převážil – navíc tu jsou i adepti, kteří zákeřně tráví jeden druhého! Jak že to ví? Ať si nikdo nepředstavuje, že neslyšela ten virvál dnes ráno! Ale ona to tak nenechá! Ona už tu nebude ani o chvíli déle! Toto prostředí, takové zacházení je pro ni a její učednici… nemyslitelné, vrcholně nevhodné! Je uražena, do hloubi srdce uražena, rozumíte?!

Auditorium nevěřícně lapalo po dechu.

Paní Tosca dramatickým pohybem sáhla do taštice u svého pasu, vyndala lahvičku a podala ji Valentině.

„Vypij tohle, děvče moje, to ti udělá dobře.“

Její hlas byl právě tak medový, jak byl ještě před momentem plný jedu.

Valentina zavrtěla hlavou.

„Ne… nechci!“

„Nemluv a vypij to! Pak si sbalíš a pojedeme domů.“

Mistr Lavoisier se nesouhlasně zamračil. „Paní kolegyně…!“

Rozlícená bohyně pomsty si jen odfrkla. Odzátkovala lahvičku.

Valentina se odvrátila.

„Já… jsem to už vyřešila, a dobře!“

„Blouzníš, dítě. Rychle, vypij to!“

Mistr Kamieński položil ruku na opentlené rameno. „Nenuť ji, když nechce.“

Paní Tosca ho počastovala pohrdavým pohledem. Přiložila Valentině lahvičku ke rtům.

Valentina se chabě pokusila vykroutit.

Zazněl hlas mistra Divjakova: „Měla byste ji snad nechat, ať se rozhodne sama. Paní kolegyně.“

„Vás se nikdo na nic neptal!“ vyštěkla paní Tosca, rozevřela své učednici ústa násilím a vlila jí obsah lahvičky do krku.

 

Konec mistrovské zkoušky se posunul na zítřejší poledne.

 

Theodosia teď zajímalo jediné: zbavit se jedu, než půjde k demonstraci. Ještě ráno si myslel, že se dostane ke své truhličce ve zkušební místnosti. Měl tam tři lahvičky živého stříbra.

Co na tom, že se ze zkušební místnosti nesmí nic vynášet?

Jenže… mistři kolem stolu položili štít.

Hladil prsty dózu ve své taštici. Panacea, nebo panfarmakon? Mít to tak kde vyzkoušet…!

Jed ho už měl ve své moci víc, než si Theodosius připouštěl. Nejen že viděl dvojitě a ztrácel stabilitu, už se mu i tvořily otoky a dělalo mu potíže jasně myslet. Zuby nehty se držel původního plánu. Včera se ještě chránil stříbrem. Dnes ráno si ho nevzal, šetřil si poslední valounek pro případ, že se dostane ke své bázi a bude znovu vařit. Neuvědomoval si, že by to v tomto stavu už nedokázal.

Bloumal po chodbách, jako by na nich chtěl nalézt řešení.

Přišlo v podobě malého, naivního kotěte. Dalo trochu práce přilákat ho a chytit, ale podařilo se. Theodosius cestou do jídelny pro kus sýra zahlédl paní Tosku a rychle zmizel za roh. Brzy poté uslyšel z nádvoří klapot kopyt a hrkotání kol. Vykoukl z okna právě včas, aby uviděl, jak ona i Valentina odjíždějí.

Ulevilo se mu. Rozhodně nechtěl, aby paní Tosca dál rozmazávala tu ranní… blamáž.

Kotě sežralo sýr s pár kuličkami preparátu celkem ochotně. Pak si ještě chvilku hrálo, chytalo Theodosia tlapkami za rukáv, ale pohybovalo se pořád líněji a pomaleji, až mu klesly prvně packy, pak hlava. Malé tělíčko zhadrovatělo.

Takže je to jasné. Panfarmakon.

Hodil kotě do kouta a zaházel ho pytli.

Nějaký protijed… rychlý, silný protijed…

Kdyby aspoň znal povahu toho jedu! Jenže on tak věřil ve všemocnost rodinného receptu, že…

Nahmatal valounek stříbra. Dobrá, zkusí něco na tomhle základu.

Musel se dvakrát vrátit pro ingredience. Připadalo mu, že má hlavu plnou vaty a místo prstů dřevěné špalíky. Začal první várku. Špatně. Smetl ji ze stolu. Druhou várku. Dostal se tak daleko, že vhodil do kotlíku stříbro. Pak se zapotácel, drbnul do kotlíku – a ten se zvrhl přímo do plamene.

Theodosius se bezmocně rozbrečel.

V duchu slyšel svého mistra, jak říká: Dva dobré pokusy z pěti je málo, Theodosie… a ještě: Za mistrem Divjakovem můžeš zajít kdykoli.

Teď už jinou možnost neměl.

Zastihl ho před zkušební místností. Lidé ještě postávali v hloučcích na chodbě a diskutovali.

„Rozmyslel jste se dobře?“ zeptal se mistr Divjakov.

„Ano,“ zašeptal Theodosius.

„Prosím.“ Mistr se pousmál svým typickým tenkým úsměvem. Pak zvedl hlas: „Kolego de Bruyne! Vaše obhajoba se přesouvá na toto odpoledne.“

 

A tím bylo dáno, že mistrovská zkouška skončí už ten večer.

 

Thomas pádil do laboratoře. Cítil srdce až v krku. Má mnohem méně času, než počítal! Vyskládal na stůl potřeby, zapálil kahan a horečně se pustil do práce.

Zrovna míchal obsahem kotlíku, když si vzpomněl na pár slov z dopolední debaty.

Stabilizací se síla lektvaru snižuje.

Vytáhl měchačku. Myšlenky mu letěly hlavou jako splašení koně. Lektvar se stabilizuje proto, aby se dal skladovat. Ale on přece svůj protijed skladovat nepotřebuje, že ne?

Takže k čertu se stabilizací!

Pro jistotu si nakreslil na desku znamení štěstí.

Veškerá jeho zkušenost křičela, že takhle to nepatří, že se teď má natáhnout pro ten prášek uprostřed stolu… Zaťal zuby. Nabral sběračku ještě teplé a stále trochu šumící látky a spolkl ji. Zamrkal. Necítil nic a to bylo dobré. (Nenapadlo ho, že všechny pocity bolesti v tu chvíli tlumí šok.) Slyšel jenom, jak mu buší krev ve spáncích. Nabral další sběračku, a další, až byl kotlík prázdný.

Sedl si na zem. Teď už musí přijít reakce.

Přišla. Zkroutila ho do klubíčka. Pot z něj jen lil.

Když se mohl znovu nadechnout, shodil kabátec i košili, namočil si utěrku do vody a otřel si tělo. Bílé plátno košile bylo poseté žlutozelenými mapami. Bude ji muset spálit. A utěrku taky.

Pomalu se vytáhl na nohy. Vymáčkl z prstu pár kapek krve. Provedl test.

Zjistil, že poprvé od začátku celé práce protijed převážil nad jedem.

Objal desku stolu, položil si na ni hlavu a rozplakal se štěstím.

K Yannickově obhajobě dorazil malou chvilku před koncem.

Jejich lavice byla skoro prázdná. Seděla v ní jenom Linda. Thomas se rozbolavěle sesunul vedle ní.

„Jsi v pořádku?“ zašeptala.

„Už ano.“

Nahmatala jeho ruku a stiskla ji.

„Je mi líto Valentiny. Myslíš, že ji Thornvald opravdu…?“

„Nevím,“ zamračil se. Vzpomněl si, jak mu Theodosius nabízel… Odstrčil od sebe tu vzpomínku. Raději se přinutil vymyslet otázku pro Yannicka. V útrobách mu strašlivě bouřilo. Přesto cítil, jak se rozkolísaný svět usazuje zpátky, kam patří. Ano, nakonec přece jen zvítězil.

Ale nemohl zapomenout, jak nepřirozeným plamenem hořela jeho propocená košile. Ani na tmavý, spečený kroužek usazeniny po krevní zkoušce.

Rezidua. Obrovské množství reziduí. Cena za vítězství. Ne: za hloupé váhání po první dva dny. Za to, že věřil svému mistrovi a čekal, že dostane lahvičku s látkou na otestování naservírovanou až pod nos…

Zakázal si zoufat. Však se s tím nějak vypořádá.

Yannick domluvil.

Komise jeho práci přijala.

Pak mistři povstali a slavnostně přivítali ve svých řadách tři nové kolegy.

Theodosiu Thornvaldovi byla vydána jeho stará asistentská pečeť a on odjel, aniž se s kýmkoli rozloučil.

 

Mistrovská zkouška skončila.

 

Znovu se setkali až na sněmu v Marienburgu.

Ukázalo se, že Thomas se ještě nezbavil všech reziduí. Nechtěl o tom moc mluvit, dokonce ani s Yannickem a Lindou ne. Asi už tušil, že mu tahle památka zůstane do konce života.

Karol Kamieński se s jeho mistrem krutě pohádal. Thomasův mistr se pak pokusil přesvědčit cech, aby se od nového řádu pro vyšší mistrovské zkoušky upustilo. Neuspěl a na protest odmítl nadále přijímat učedníky.

Paní Tosca do Marienburgu vůbec nepřijela. Netroufla si kolegům na oči. Proslýchalo se, že Valentina zemřela, než dorazily domů, a nařčení, že ji otrávil Thornvald, nevěřila snad ani paní Tosca samotná.

Ale Yannick de Bruyn tomu věřil. Nemohl zapomenout na tu rvačku nad ránem, ani na malé chlupaté tělíčko zaházené pytli, které našel v laboratoři o dva dny později. Jen to Thornvaldovi neměl jak dokázat: bránila mu přísaha mlčenlivosti. Rozhodl se aspoň nedat tomu zbabělci další příležitost – a hlídal ho od té doby jako vzteklý pes.

A Thornvaldova vlastní rodina?

Thornvald starší Theodosiovi nikdy neodpustil. Jeho selhání znamenalo, že směli dál prodávat své jedinečné výrobky, jen pokud na nich byla Theodosiova asistentská pečeť, a že navždy přišli o možnost registrovat ten patent v cechovním archivu jako rodinný. A když mistr Lavoisier na dalším sněmu prosadil, že se lektvary na bázi živého stříbra nesmí jako léčivé prodávat vůbec, Thornvald starší svého prvorozeného syna vydědil.

Dubograd, červen 1501