Do třetice všeho dobrého i zlého, říká se. Doufám, že můj třetí výběr z drabblat patří spíš k tomu dobrému. Dnes to budou drabble na lehce neobvyklá téma – nemyslím tím přímo „praštěná“, ale zadání, o jejichž obsahu jsem do přečtení tématu vůbec netušila, že něco takového existuje. Vlastně to byly pro mne poučná témata. Tak třeba se trošku poučíte i vy, ale varuju, ony ty naše kočky vše vykládají poněkud volněji.
K prvnímu tématu jsem si mohla říct okřídlené – vím, že nic nevím.
Znělo vznešeně, bodejť by ne, však bylo také celé latinsky – Vigilantibus iura. Také koukáte jako já? Taky nevíte, oč běží? (Právníkům a latiníkům se omlouvám, samozřejmě, ti vědí, oč se jedná). Nebudu tu vypisovat sáhodlouhé právnické výklady – použiji vysvětlení, které jsme k tomuto tématu dostali na DMD: Vigilantibus iura je římskoprávní poučka, která znamená právo bdělým. Celá zní takto: „Vigilantibus iura scripta sunt,“ a znamená, že zákony jsou psány pro bdělé. Podstatou tohoto rčení je, že každý by měl dbát svého práva. Zákony sice existují, ale nejsou samospásné, každý ve své podstatě je sám svého štěstí strůjcem a jeho práva za něj nikdo uplatňovat nebude. Laicky, vulgárně a možná i trochu nepřesně to znamená, že co si neuděláš sám, to nemáš. No a jak se s tímto zákonem vypořádaly naše kočky? Lehce…
Kdo dřív přijde, ten dřív… leží
Úvodní poznámka:
Právo, jak ho chápou lidé, kočky evidentně nezajímá. Berou život jinak – kdo dřív přijde, ten dřív mele a pak také právo silnějšího. Evidentně ale nějaká pravidla mezi sebou nastavená mají. A zrovna Vigilantibus iura vypadá, jako by bylo od koček odkoukáno… postarej se sám.
Drabble:
„Ten pelíšek je můj, okamžitě vypadni!“
„Kecáš, Rozáro! Je můj, já si ho našel dřív. Byla jsi v něm, když jsem přišel? Nebyla. Lehni si vedle.“
„Nechci, mně se líbí tenhle. Vypadni.“
„Ále.“ Tobiáš se otočí na druhý bok.
Rozárka dál prská. „Můj. Jsem ho viděla dřív. Už včera. Co včera. Vloni. Milionkrát jsem ho viděla dřív než ty! Tssssk! Vypadni!“
Tobíš leží v pelíšku. „Je příjemnej. Měkkoučkej. Voňavej. Ještě že jsem do něj vlezl první.“
Když kočkám koupíme nový pelíšek, třeba půl roku o něj žádná nestojí. Jakmile tam ale vleze jedna, stojí se na něj fronta.
Nechápu to.
Teď si asi trošku trhnu ostudu, ale další téma, u kterého mi zatrnulo, znělo Proměnná. Matematika nikdy nebyla mojí silnou stránkou a já lovila hodně hluboko v paměti, co to vlastně ta proměnná je. Nějaké matné povědomí jsem o tom samozřejmě měla, ale bylo hodně matné. Nicméně naše kočky si s tím starost nedělaly. Proměnná? Není nic jednoduššího, přece…
Nejkrásnější místo na celé planetě
15:26 obsazeno Rozárkou.
15:45 Rozárka vytlačena za mohutného vrčení Jájou.
15:47 vpád Barbuchy, mohutný jekot a skřípění zubů.
15:10 vzácná chvilka klidu, osazenstvo hotelu svačí v kuchyni.
16:13 bitka, výherce Rozárka obsazuje objekt.
16:25 na spící Rozárku dopadá Čeněk, který už hůř vidí.
16.26 až 16:30 mohutné vzájemné vyzírávání. Vítězí ostřílený bojovník Čeněk.
16:55 Nic netušící Tobiáš se usazuje na objektu.
17:02 Tobiáš propadává do objektu, kde to spící Čeněk kvituje velmi nelibě.
17:03 Když se dva perou, třetí se směje a Rozárka je opět ve svém.
„Ta krabice tu fakt překáží, neměli bychom ji vyhodit?“ prohodí domácí, jdoucí kolem.
Závěrečná poznámka:
To víte, že jsme ji jim nechali. Jen jsme ji trochu posunuli…
A ještě trochu latiny. Pacta sunt servanda. Opět něco, kde jsem vůbec netušila, o co jde. Naštěstí ani teď jsme nebyli ponecháni svému osudu. Bylo nám vysvětleno, že se jedná opět o právnický termín a znamená to, že smlouvy se mají dodržovat. A jakmile bylo téma přeloženo, bylo kočkám opět hej a sto slůvek spatřilo světlo světa zanedlouho.
Je tu jeden problém
Ten dům stál opravdu za to. Starý, ale rozložitý, pevný v základech, v jeho zdech byl stále cítit genius loci jeho bývalého majitele, rozmarného malíře. „Tady bude kuchyň a tenhle pokoj je jako dělaný pro děti,“ švitořila budoucí majitelka.
„Je tu jeden problém,“ ozval se realitní agent. „Bývalý majitel měl kocoura a vymínil si, že kocour tady musí dožít.“
„Jako tady? Vevnitř? Ani náhodou!“ ohlédla se švitořilka. „Kudy do sklepa?
„Tudy,“ ukázal zneklidněný agent. Pak už jen slyšel ránu a nářek.
Jako obvykle. Odmítnou kočku, už houká sanitka a smlouva zas nikde.
Černý kocour za oknem potměšile přivřel zelené oči.
Závěrečná poznámka:
Inspirováno Silverem, starým, životem otřískaným jednookým kocourem, kterému náš dům patřil dříve než nám…
Na úplný závěr jsem si ponechala bonus, kde bylo zadáno: Vejce – crossover. Tak co je to vejce, to bych ještě věděla, ale crossover? Co je zas tohle? Jako třešnička na dortu k tomu byla přidaná ICH forma a jeden z fandomů Realita. Pak bylo vysvětleno, že crossover znamená, že se kříží dva světy – svět Reality, který je předepsán, se musí zkřížit nějakým jiným světem, a to už záleží na nás, jaký si vybereme… uf. Pochopili jsme. A tak jsme náš reálný svět Hotelu U devíti koček zkřížili se světem – ale víte co? Neprozradím. Třeba poznáte sami… A pokud ne, určitě se k tomu dostaneme v komentářích.
To jsem neměla dělat…
Ta moje zvědavost mě jednou zabije, už jsem jak ty kočky. Stejně za to můžou ony, neměly přitáhnout to divný vejce. Kdoví, kde ho vyhrabaly. A já ho měla zahodit a ne s ním ťukat o kámen!
Teď mi po zahradě lítá želva, na zádech má čtyři miniaturní slony a na nich nějakou placku, a když ji chci chytit a vyhodit, tak z placky vyjede blesk a práskne mi do ruky. A roste. Včera jsem ani nerozeznala slony a dneska vidím, jak malinká sopka na placce kouří.
A proč mi proboha po botě lozí ta malá krysí kostřička s kosou??
Jo jo, u Devíti koček se dějí věci 😉 … jinak Zeměplochu jsem sice poznala, ale jenom proto, že jsem se přinutila několik Pratchettovek přečíst. Ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, na chuť jsem jim nepřišla – ještě tak Bábi Zlopočasná a stařenka Oggová a Smrť, ale ostatní jdou kolem mne. A přesto na dovolenou si vždycky jednu knížku půjčím – když už není co číst, tak se ni vrhnu – kurňa brok, to by bylo, abych se nevčetla (rofl)
Jsem ráda, že se drabble líbí. Jinak já Zeměplochu miluju, ale nikomu ji necpu, protože stejně tak nesnáším, když někdo cpe nějaké knížky mě :).
Drabblata z Hotelu u devíti koček vždy pobaví. A já už (konečně) ty tvoje kočky, Toro, začínám rozeznávat a pamatovat si je. 🙂
S Pratchettem jsem na tom stejně jako Marička – když je o něm řeč, slibuju si pokaždé, že ho zkusím, ale pak si stejně v knihovně půjčím něco jiného. (tmi)
Jsem ráda, že vždy drabble pobaví. Proto je píšu. Bavím se tím já a jsem moc ráda, když pobavím i čtenáře. To je největší odměna. A Zeměplocha – viz odpověď u Ygy 🙂
Toro, další skvělá drabblata. Pointu posledního jsem nepochopila, jelikož Pratchetta nečtu (zkusila jsem, ale nešlo to. Možná bych ho jednou měla zkusit v českém překladu).
Ale to nevadí, ostatní drabble jsou bezva a moc jsem se představou „děje“ pobavila. Naše kočky se kupodivu o pelíšky nikdy nepraly, prostě si ta která počkala, až se pelíšek uvolnil. Ale všechny nové pelíšky, které jsem jim nabízela si musely „objevit“ samy. Když jsme je do nich posadila já, utekly. Když si ho pak jako našli samy, přijaly ho. V současné době si naše šedivá Woody oblíbila malou krabici, kterou má choť ve studovně na zemi a odhazuje do ní různé papíry, určené k třídění. Woody se většinou do krabice napasuje večer, právě v době, kdy je doba kočky zavřít do ložnice před příchodem Trixie. Protože nechci Woody „vyhánět“, zvednu ji i s krabicí a přenesu do ložnice na postel(a později, když je krabice prázdná zase vrátím na své místo).
Jo a také jsem zjistila, že se vyplatí kočkami už nepoužívané pelíšky na čas uložit. Když je pak znovu vyndám, rádi je zase na čas přijmou a používají.
Díky za komentář 🙂 S kočkama, pelíškama a hlavně krabicema je prostě legrace zaručená 🙂
Lov dál, Toro!
Musím přiznat, že představa, jak se mi na zahradě vylíhne Zeměplocha se všemi průvodními jevy je dost… znepokojivá 🙂
🙂 ano, představa je to velmi znepokojivá 🙂
Zejména kdyby měla obsahovat Mrakoplaše. 😀
No ještě toho trochu 🙂
kdo je mrakoplaš anglicky?
Nevím jak se jmenuje v originále, ale je to ten kouzelník, co nedostudoval, co pořád jen utíká, a na klobouku má MÁK, v angličtině WIZZARD. V prvních dvou knihách měl v hlavě jedno z těch osmi velkých kouzel, doprovázel turistu a dostal od něj Zavazadlo (kufr na nožičkách).
V jakémsi slovníčku na netu je u Mrakoplaše psáno, že je to v originálu Rincewind… ale jestli to tak je, netuším.
To jsou moc pěkné drabble Toro! A strašně moc se mi líbí to poslední, i to zadané téma je tam jasně poznat a přitom je to tak originální a nečekané, jsi skvělá.
Děkuju, jsem ráda, že líbilo.
Lov dál, Toro!
Myslela jsem si, že tak do třetice by stačilo. Tak uvidíme. Díky, jsem ráda, že se líbí.
všechna drabblata jsou skvělá, ale malá krysí kostřička mě dostala.
Díky, to mě potěšilo moc.