Tři Grácie patřily k jednomu z míst, která jsem v lednicko-valtickém areálu navštívila coby pubertální dítko a pak už ne. A kapli svatého Huberta jsem neviděla nikdy.

Místní informace jsem si zjistila od Ygy ještě po cestě, a tak jsem věděla, kde máme zaparkovat. Vystoupili jsme z auta a psice se nadchly – tam bylo lidí! Určitě by je mohl někdo obdivovat! Jenže kromě nás byli všichni na kole, takže na nejfrekventovanějších místech klusaly pěkně na vodítku.

Tři Grácie je oblouková stavba s kolonádou plnou antických soch božstev. V tom oblouku je prý i sál- jenže je nepřístupný. Vstup je ze zadní části, kde uvidíte jen předsíň s mozaikovou podlahou, kamennou lavicí a naházenými židlemi. Škoda, tak moc bych se chtěla podívat dovnitř.

Tři grácie

Uprostřed oblouku je sousoší tří Grácií. Myslím, že na svou dobu to byla štíhlá děvčata, byť na tu dnešní zase ne- mají nemoderní bříško (ale jak říkají mí přátelé, většina ženských je tak vyrobená) a ten zadek se s aerobikem taky nepotkal, přesto vypadají velmi žensky a půvabně.

U Grácií jsme narazili na mladou dvojici s asi roční holčičkou, která byla nadšená z pejsků. Karamel jsme drželi za obojek, protože ta byla nadšená taky a batole by její radost nemuselo ustát- nicméně holčička ji pořád hladila a krmila sušenkami (vypadaly velmi zdravě). Světlušce se opřela oběma ručičkama o hřbet a nadšeně hladila taky.

Také tři grácie…:))

Vydali jsme se za Tři Grácie po červené značce směrem ke kapli svatého Huberta. Cesta vedla nejdřív pěknou alejí zakončenou moc hezkým bahnem – upovelovat psice, aby bahno obešly, bylo docela náročné, ale dostaly pak odměnku a byly nadšené. Tady jsme šli sami, takže v klidu bez vodítek.

Byla neděle odpoledne a lidí tu bylo sice poměrně málo, ale i tak dost- a my jsme byli jediní pěší, jinak všichni byli na kolech. Při průjezdu cyklistů jsem psy vždy podržela, někteří cyklisté se usmáli, pozdravili, někteří poděkovali a jiní nezvládli ani otevřít pusu. Inu, mravy jsou různé, že.

Hledejte tajemnou značku!:))

Cesta vedla převážně po cestě s poměrně hlubokým jemným bílým pískem a kola musela jezdit okolo- po písku vlastně běhali jen psi. My jako pěší jsme zase stihli obírat lesní jahody kolem cesty, které cyklisté v tom fofru nevidí 🙂

Svatý Hubert se mi moc líbil. Je to kaple na mýtině v lese, kousek od kaple je i lavička, kde se můžete posadit a koukat nebo rozjímat. Seděl na ní starší pár než my a jejich pohled Karamel vyhodnotila jako jednoduše seznamovací. Takže jsem sprintovala se Světluší za štěnětem a řvala: „Kari! Ke mně! Nechtějí si hrát!“ Naštěstí se lidé nevyděsili, vyslechli si mou omluvu a jen se zvědavě tázali na plemeno.

Světluch a Karamelína:))

Hubert je lovec a je to frajer. Na svatého se mi moc nezdál 🙂 Ale kaplička je krásně zpracovaná a mezi andílky je znak, nad kterým jsem hloubala – vůbec netuším, co by mohl znamenat. Že by to mělo něco společného se zednáři? Skoro to tak vypadá – nebo nemám tolik číst Dana Browna 🙂

Zpátky jsme šli po téže cestě. Celkem to bylo něco přes 4 km, i když některé značky tvrdily 6 km, ale to se mi nezdálo. Takže pokud potřebujete naprosto nenáročnou procházku, mohu jen doporučit 🙂

Fotky najdete zde: http://malcka.rajce.idnes.cz/2016_tri_gracie/

Děkuju Matyldě a kromě diskuze na základě povídání a fotek se zeptám: Máte svoji oblíbenou sochu? Proč vás zaujala? Chodíte kolem nějaké sochy, která vás… řekněme irituje?:))

PS: Grácie jsou nadčasově krásná děvčata, i s těmi bříšky:))