„Haló, učedníci! Máte na příjmu pacienta.“ O kamennou podlahu zaskříply nohy odtahované židle. Zašustila látka. Mistr léčitel hned pospíchal dál. Nesnášel tuto část roku, studený a tmavý únor a jeho smrtné žně. Ta žena v čekárně je zdravá, jenom těhotná; ráda by pár preventivních testů, bůhsámví proč. S tím si poradí i ten nejzelenější nováček. Mistra je potřeba někde docela jinde.

 

A tak neviděl, kdo z učedníků na jeho výzvu zareagoval. Popravdě vůbec netušil, kdo z nich má zrovna službu. Možná kdyby nebyl tak uhoněný, kdyby se za poslední dny nesesypalo tolik pacientů naráz, kdyby byl tady na klinice už tenkrát…, možná by se zamyslel nad prstenem, kterým se ta žena prokázala, a uvědomil by si, komu ta pečeť kdysi patřila.

Jenže byl unavený, v sále na něj čekaly dva ošklivé zápaly plic, jedno dítě s úporným několikatýdenním průjmem, jiné s popáleninami z nezvládnuté magie, jedno dle jeho názoru téměř beznadějné postřelené břicho a jedna amputace, na kterou se vůbec netěšil. Takže si na to, co se stalo před nějakými dvanácti roky, jednoduše nevzpomněl.

Anzelm Janecius si rychle olízl rty, povytáhl si manžety na rukávech své jediné parádnější košile, vyšel ze dveří a zavolal do prázdné chodby: „Ano, mistře, už jdu!“

Ale mistr už byl příliš daleko a neslyšel.

Anzelm tomu nevěnoval pozornost, byl už plně zaměřený na svůj úkol. Nejdříve musí mluvit s paní Jadwigou, dozvědět se o pacientovi pár základních věcí. Spěchal chodbou; široké rukávy bílé plátěné košile se mu lehce nadouvaly a vykreslovaly mu za tělem nepravidelné a neopakující se křivky. Zbytková magie. Jako vždycky, když byl nervózní. Uviděl svůj odraz v jednom z oken a uvědomil si to. Zamračil se. Zastavil se, nadechl se a pomalu vydechl. Rukávy splaskly, téměř nepostřehnutelné opalizování za nimi zmizelo. Anzelm se nespokojeně ušklíbl: chyba. Měl by se ovládat líp. Teď si bude muset znovu umýt ruce, než na pacienta sáhne, aby ho nepoškodil reziduy.

Ještě jednou si prohlédl svůj odraz v nerovných čočkách okenního skla. Na krátký okamžik zatoužil, aby si mohl dovolit slušnější oděv – aby se o jeho kalhotách, košili a vestě dalo říct i něco lepšího, než jen že jsou úhledně spravené a čisté. Když teď začal přebírat lehčí případy, doléhal na něj občas nepříjemný rozdíl mezi střízlivým, ale kvalitním oděvem mistrů – a jeho šaty. Je jen učedník, v podstatě sirotek. Příliš chudý na pořádný kabát, o baretu nemluvě. Jemu samotnému by to bylo jedno, ale ty hodnotící pohledy pacientů, zejména měšťanských paniček… jejich nedůvěra k jeho radám… Přitáhl si tkanici u krku, znovu si povyhrnul manžety, naposledy se nespokojeně zašklebil a vklouzl do kamrlíku za ordinací.

Na dveřích místnůstky zanechal otisk zpocené dlaně.

„Není se čeho bát. Uklidni se.“ Paní Jadwiga mu jistou rukou urovnala košili u výstřihu, přejela špičkami prstů po zkrabacených manžetách. Povzbudivě se usmála a nalila do umyvadla vodu. Měla ráda učedníky v raných fázích výcviku, připadali jí jako jarní pružinky kapraďových listů, čerství, plní síly, zranitelní. Snad už celé věky se tu na klinice starala, aby mohli správně vyrůst. „Jde o jednu těhotnou,“ referovala teď věcně, zatímco si Anzelm oplachoval ruce. „Aniela Mirská, třicet šest let stará, měšťanka z Krakova. Je už zkušená matka, nečeká žádné komplikace. Chce jen vědět, jestli je dítě zdravé a hlavně jestli bude nebo nebude kouzelné. Sama je nekouzelná, stejně jako její manžel.“

Anzelm vzlédl od plátěného ručníku. „Nekouzelná? Ona i on? Potom přece nemůže mít kouzelné děti? Leda že by mezi jejími i jeho předky byli…“

Paní Jadwiga pokrčila rameny.

„Proč to chce vědět?“ zajímal se učedník.

Paní Jadwiga znovu pokrčila rameny. „Vypadá, že má důvod se bát. Ale který výsledek je pro ni špatný, těžko říct.“

„Odkud se dozvěděla o kouzelné části kliniky?“

„Od svého prvního muže. Jeho prstenem se u nás prokazuje.“

„Vdova?“

„Nejspíš.“

„Prsten je pravý?“

Paní Jadwiga se znovu usmála. „Ano. Dobře děláš, že jsi opatrný.“

Anzelm jen tiše broukl. Měl dobrý důvod být opatrný. Neosiřel náhodou.

„S paní Mirskou je to trochu divné, já vím,“ pokývala hlavou paní Jadwiga. „Ale obrátila se na nás už několikrát a nikdy nepřivolala potíže.“

Anzelm si zamyšleně skousl ret. „Když bude dítě kouzelné, co jí mám říct?“

„Pravdu.“

Odložil ručník a znovu broukl, nepříliš spokojeně. „Mám strach, že by si kvůli tomu mohla chtít…“

Paní Jadwiga se otočila skoro ve dveřích. „Co, nechat přivodit potrat? Ale no tak, Anzelme. Jestli to opravdu bude chtít udělat, tak jí v tom nezabráníš. Nesnaž se rozhodovat za druhé. Nebývá to dobré.“

Anzelm se zadíval z okna a jeho šedé oči ztmavly do barvy zimního zálivu.

A teprve tehdy paní Jadwize došlo, co jí na celé záležitosti od začátku nesedí.

Ta pečeť.

Naposledy ji viděla použitou před dvanácti lety – v dopise od Anzelmova otce.

 

Mistře gdaňský,

s naším Anzelmem je zle, začal si ho všímat náš kněz, a teď prý sem má dokonce přijet inkvizice. Mohl bych Vám chlapce na čas svěřit?

Karol Janecius

 

Pečetní prsten, který dnes viděla na ruce té ženy, má stejný vzor.

Měla si to uvědomit hned. To je přece její práce, předcházet potížím. Měla mistru léčiteli říct, ať pošle jakéhokoli učedníka – kromě Anzelma.

Protože Anzelm tehdy…

 

Chlapec s očima šedivýma jak moře sedí v okně a bez hnutí zírá ven, sleduje vlnu za vlnou, jak se vždycky přižene, rozhrkotá pod sebou kamínky, vyběhne nahoru k naplavenému dřevu, tam se zlomí, nechá za sebou pěnu a sama ustoupí zpět, splyne s nekonečnem slané vody. Chlapec tak sedí už týden. Nemluví. Nejí. Večer se nechá vzít za ruku a dovést na lůžko; tam se roztřese, jako by se bál, že ho pevné zdi kliniky pohltí.

Uklidní se, jen když pozoruje věčně proměnlivé podzimní moře.

Mistr gdaňský si začíná zoufat.

Nejdřív si myslel, že chlapec zešílel bolestí následkem exorcismu. Ale chlapcova pečeť je nedotčená. Fyzicky je naprosto v pořádku.

Podepsala se na něm otcova smrt a nezabezpečený průchod Zemí.

Jediný opravdový znalec elementů, bjørkhallenský Mistr Mandaly, vidí věc jednoduše. „Zemi odplaví Voda.“ A ať si to léčitelé pochopí, jak chtějí.

Mistr gdaňský vezme chlapce na mořský břeh. Svlékne ho a vstoupí s ním do vln. Nese ho dál a dál, až sám stěží dosáhne na dno. Voda je ledová, dobrovolně by se nekoupal. Sotva cítí vlastní ruce.

Náhle se přižene velká vlna a vytrhne mu chlapce z náruče.

Když se oba šťastně vyškrábou na suchou zem, chlapec se mistra chytí a konečně se rozpláče.

 

A ani to ještě nebyl konec trápení, celkem se chlapec dával dohromady přes půl roku.

Paní Jadwiga vůbec nedokáže odhadnout, co se stane, když se Anzelmovi ta doba připomene. Ještě i dnes, po dvanácti letech.

Co naplat. Teď už je pozdě. Jiného učedníka si teď už vyžádat nemůže.

Poklepala mu po rameni. „To zvládneš, Anzelme.“

Jenom krátce a formálně přikývl – a prošel dveřmi do ordinace.

 

~ ~ ~

 

Paní Aniela seděla v pohodlném křesle, bohaté sukně doširoka rozprostřené, takže jí dobře zakrývaly postavení nohou. Netiskla kolena přehnaně upjatě k sobě a ani šněrovačku si nestáhla tolik, kolik jí diktovala móda: nebyla těhotná poprvé a dávno věděla, jak dítěti ve svém životě (a vlastně i sama sobě) neubližovat. Ovšem záda držela vzpřímená, snad až příliš. Křeslo sice nemělo opěradlo vzadu, ale tak strnulá pozice přece jen nebyla nezbytná. A ruce, ruce měla paní Aniela složené v klíně, kutálela si nějaký drobný předmět z jedné dlaně do druhé, sem a tam. Jako by z něj chtěla načerpat jistotu.

Nebo naopak, jako by ji pálil.

Anzelm se na okamžik zarazil. Ty jemné, štíhlé ruce mu připadaly něčím povědomé. Kde je mohl vidět? U některé ze starších učednic? Netušil.

Zaplašil nejistotu drobným úsměvem. Zavřel za sebou dveře. Otočil se k čekající ženě, mírně se uklonil a představil se podle zvyklostí kliniky: „Vítejte, paní Mirská. Jsem učedník Mistra gdaňského.“ Učedníci pacientům nesdělovali svá jména, dokud jim to pro ten který jednotlivý případ nenařídil některý z mistrů. Nepovažovalo se za vhodné, aby si budovali vlastní klientelu, a přitom ještě neměli složené ani nižší zkoušky. Dokud Anzelm nezíská vlastní pečetní prsten, bude pro návštěvníky kliniky pouhým bezejmenným učedníkem, za jehož každý krok a každý hmat je přímo zodpovědný Mistr gdaňský.

Paní Aniela vzhlédla. Zamračila se. Nadechla se nosem. Zamrkala. Přikývla.

Anzelm se nechtě začervenal. Byl proti ní téměř o polovinu mladší: odtud ten chlad? Znovu se uklonil. „Odpusťte, že jste musela chvíli čekat.“

„To je v pořádku,“ odpověděla automaticky, a jen lehké chvění hlasu prozrazovalo, že je pro ni něco velice v nepořádku. „Přišla jsem…“

„Kvůli dítěti,“ řekl Anzelm ve stejný okamžik, kdy si ona položila ruku na břicho.

„Ano,“ souhlasila. „Kvůli dítěti.“

Přitáhl si stoličku, posadil se, aby k němu pacientka nemusela vzhlížet, a začal se dotazovat, jak jej mistr naučil. Přijela paní Aniela do Gdaňsku dnes, nebo už včera? Aha, včera, přivezl ji podomek. Byla spokojená s lůžkem v přední části kliniky? Spalo se jí dobře? Hluboce a beze snů, výborně. Chutnala jí večeře? Nevadily jí nějaké pachy? Nechybělo jí něco? Ne, všechno bylo dobré a čerstvé, období ranních nevolností už je pryč. Bála se trochu té ryby, ale nakonec se z ní vyklubala lahůdka.

„Tady se ryby jedí často,“ přikývl s pochopením Anzelm. „Taky mi chvilku trvalo, než jsem si zvykl.“

Paní Aniela se pousmála, přestala si nervózně kutálet z dlaně do dlaně tu věcičku, se kterou si hrála, a položila si ruce do klína. „U nás… doma se ryby na stole moc nevidí a když už náhodou, tak sladkovodní. Ale bylo to chutné, opravdu. Musím ten recept získat a někdy vyzkoušet.“

„Zkuste se zeptat paní Jadwigy,“ navrhl zkusmo Anzelm. „Ta ví všechno.“

Tentokrát byl odměněn o zlomek delším úsměvem.

Nepatrně si svlažil jazykem rty a taky odpověděl úsměvem. Snažil se přitom co nejlíp zatajit radostné překvapení: taktika Mistra gdaňského fungovala na obě strany! Snad se mu přece jen podaří dovést vyšetření do konce řádně a správně.

Protože teď začnou ty horší otázky. Alespoň pro něj.

Ale paní Aniela ho předběhla. „Děkuji za radu. Možná kolem… oběda bude vhodná chvilka, abych s paní Jadwigou zapředla řeč. Nebo snídaně, záleží jak pro koho, viďte.“

Anzelm porozuměl. Sdělovala mu mezi řádky, že ráno nejedla, jak bylo kvůli vyšetření nutné.

Rozevřela dlaň. Objevil se pečetní prsten, pravděpodobně ten, kterým se prokázala; ten, o kterém paní Jadwiga říkala, že ho má po svém prvním muži.  „A mám tu pro vás…“ začala – a Anzelm se na moment zcela bezdůvodně a iracionálně polekal, že mu ten prsten podá. Ale ne, nasadila si ho na prostředník levé ruky, a už sahala dolů, k noze křesla, zakryté vodopádem sukní. Problesklo tam sklo zazátkované lahvičky dobře známého tvaru i účelu. Anzelm se uklidnil. Ranní moč.

Poděkoval a převzal vzorek. Uvědomil si, že pro alchymické testy bude potřebovat ještě trochu krve a pramínek vlasů, a vstal, aby si podal skalpel a misku. Když se otočil od police s nástroji zpět, měla paní Aniela poodhrnutou síťku z vlasů a uvolňovala si pevně utažený účes.

Prsten na jejím prostředníčku se kovově leskl. Našedlé světlo únorového rána zarývalo do každého detailu pečetního vzoru hluboké stíny.

Tři květy svázané uprostřed stužkou.

Anzelm zůstal jako přimrazený. Tu pečeť znal.

Patřila jeho otci.

Zíral na ni pěkných pár chvil. Drtil v prstech kovovou misku a skalpel a ze všech sil se snažil se sebrat.

Paní Aniela položila odstřižený pramínek vedle lahvičky s močí, upravila si síťku ve vlasech, povolila levou manžetu, vyhrnula rukáv do poloviny předloktí a vyčkávavě vzhlédla.

„Prosím,“ připomněla se jemně.

„Ano… ano,“ vydechl Anzelm.

Docela zapomněl, že se chtěl ptát na průběh předchozích těhotenství a porodů. Odebral krev, jak nejrychleji uměl, a utekl se vzorky do malé příruční laboratoře.

 

~ ~ ~

 

Nemohl za sebou zavřít dveře, nebyly tam, Mistr gdaňský tvrdil, že je vhodné, aby pacienti mohli sledovat, co léčitel v této laboratoři provádí. Ale za zeď se schovat mohl a taky to udělal. Opřel se o pevný dubový regál s reagenciemi, zavřel oči a hryzal se do rtu, aby se přinutil nebrečet nahlas.

Ta pečeť. Ten vzor.

Táta ten prsten nosil pořád. Až do smrti.

Nikdo to nevěděl líp než Anzelm.

Protože Anzelm tehdy byl při tom, když se vzor na prstenu rozzářil naposledy. Když táta udělal svoje poslední kouzlo.

A nejen při tom.

Táta tehdy obětoval svůj život – aby zachránil ten Anzelmův.

Někdo je udal. Někdo na ně poštval inkvizici. Dozvěděli se to a táta celé dny přesvědčoval maminku, že mají odejít z Jabłunského, kamkoli, hned. Maminka se bála, nechtělo se jí. A pak už byl inkvizitor ve vsi a na všechno bylo pozdě.

 

„Anielo, musíme pryč.“

Neříkal jí to poprvé, ale tentokrát už nevypadal, že ustoupí. Police v komůrce, jindy plné knih a svazků sušených bylin, zely prázdnotou. U dveří stály tři truhly.

Rozechvěl se jí ret. „Ale, Karole… kam? Nemůžu… Maminka… Maminku by to zabilo…“

„Tvoje paní matka…! Anielo, a náš syn?! Nevidíš, že ho ničí už jenom ty modlitby? Nač chceš čekat – až sem dorazí inkvizitor?“

Malý Anzelm se oběma rukama držel máminých sukní. Jeho šedivé oči pulsovaly nedětskou bolestí.

Táta vytahal truhlice na dvorek, vyhrábl v zemi jamku a jednu po druhé tam postupně zanořil.

„Anielo…“

Rozplakala se. Její slzy dopadly chlapci do vlasů. Bezmocně pohodila hlavou, vytrhla se mu a utekla.

O chvíli později na dveře krámku dopadla těžká pěst.

Táta se dotkl Anzelmova ramene – a z malé jamky v zemi se stal tunel.

„Běž. Neohlížej se.“

Sotva Anzelm udělal pár kroků, na temeni hlavy se mu rozhořela taková bolest jak nikdy, ani když ho Otec Sebastian kropil svěcenou vodou. Nedokázal se pohnout.

Za ním se ozvala rána.

Anzelm se otočil.

Táta se zapotácel, začal padat; z úst mu vyletěly rudé korálky krve. Přistály v Anzelmových vlasech hned vedle máminých slz. Pečetní vzor na prstenu zažhnul. Tátova ruka smazala konec tunelu.

Malý Anzelm zůstal sám.

Sklonil hlavu do dlaní. Bezděčně promísil slzy a krev, rozetřel si je po prasklině v magické pečeti.

Bolest pominula.

Naslepo klopýtal dál. Plakal.

 

Dodnes se rozpláče, když na to vzpomíná.

 

Cesta začala být hrbolatější, takže několikrát zakopl a natloukl si. Vytřel si pěstmi slzy z očí. Popotáhl.

Hrubý tunel lemovaly spousty malinkých potvůrek. Ty žížalovité měly dlouhatánské hmatové vousy. Další připomínaly připosražené trpaslíky s rozšklebenými tlamami. Ještě další vypadaly jako kamínky s očima; když se pohnuly, zachřestilo to.

„Vy jste ale škaredí,“ zašeptal stísněně Anzelm.

Nemyslel to zle.

Vtom otevřel oči balvan velký jako dům. „Vážně?“ zaduněl.

Anzelm zaječel a rozběhl se o život.

 

Vídal ty příšery v bdění i ve snu ještě dlouhé týdny poté, co ho Mistr gdaňský na své straně z toho tunelu vytáhl.

A když nakonec z té bdělé snové hrůzy procitl, řekli mu léčitelé, že jeho matka žije, ale že si myslí, že on, Anzelm, tam tehdy umřel. Když zjistili, odkud a proč přišel, tak vzali prase, zabili ho, napodobili porvané dětské tělo a všechno to pohodili kus za Jabłunským i s nějakými kousky šatstva, aby to vypadalo, že Anzelm utekl do lesa a tam ho roztrhala divoká zvířata.

Že neměli jinou možnost, jak jeho matku ochránit před výslechem inkvizice a obžalobou z čarodějnictví.

Že jediné, co ji chrání před hranicí (a Anzelma před dalším pronásledováním), je její neznalost toho, co se skutečně stalo.

Protože kdo neví, nemůže ani naznačit.

A protože udavač, který na ně inkvizici poštval, byl tehdy nejspíš někdo rodině Janeciových velmi blízký.

Víc mu neřekli. A víc ani nechtěl vědět.

Teď se schovával za rohem, opíral se ramenem o dubovou polici, ruce položené na parapetu, zuby zaťaté do horního rtu. Snažil se vzpamatovat a zkoncentrovat – a rozhodnout. Nebo aspoň vzpamatovat. Ten prsten, tátův prsten, nemohl mít na ruce nikdo jiný než právě jeho matka.

Nikdy si nemyslel, že ji ještě někdy uvidí.

A teď je tak blízko. Za jedinou zdí. Pouhých pár kroků.

Má se jí prohlásit?

Stačilo by říct jenom jednu větu. Jedno slovo. A ona by ho poznala a usmála by se a vztáhla by ruce a objala ho a on by si položil hlavu k ní na prsa, jako když byl malý, a ona by ho hladila po vlasech, jak to od toho strašného dne už nikdo neudělal, a on by zase byl doma a milovaný a úplný.

Má odložit masku léčitele, přijít k ní a říct – maminko, to jsem já?

(Štíhlé prsty, takové jako míval jeho otec, přejíždějí po parapetu tam a zpět.)

A… potom? Vždyť se přece bála, že dítě, které nosí, bude kouzelné. Proto se chtěla nechat vyšetřit. Proto se kodrcala celou cestu až z Krakova.

Má nový domov. Nového muže. Novou rodinu.

Chtěla by ještě zpátky Anzelma?

Neublížil by jí tím?

Co když teď v Krakově musí počítat s inkvizicí ještě víc než tehdy dávno v Jabłunském?

(Kdo z našich blízkých nás vlastně tehdy udal?)

Jak by ji asi Anzelm dokázal ochránit – odtud, ze studií v Gdaňsku?

Zíral z okna na pruh kamínků a písku a nekonečnou pláň šedého zimního moře. V hlavě se mu převalovaly myšlenky, strachy a pochybnosti, podobné chladným vlnám, a každá další překrývala tu předchozí, takže z nich nakonec nezbylo nic, jen strnulá zahlcenost mnohostí a vzdálené pleskání příboje o kamenitou pláž.

Sledoval ho, vlnu za vlnou, vklíněný mezi regál a okno.

Možná ho ani nevnímal.

 

~ ~ ~

 

V ordinaci klaply dveře.

„Všechno v pořádku, léčiteli? Přinesla jsem paní Aniele nějaké občerstvení, aby nám tu neomdlela hlady. Máte, co potřebujete?“

Anzelm se probral. „Ano… Ano, paní Jadwigo, děkuji.“

Téměř současně uslyšel, jak paní Mir… jeho matka odpovídá v podobném duchu: „Ale, paní Jadwigo, to nemuselo být… Děkuji mnohokrát, je to od vás tak milé…“

Něco cvaklo, asi jak paní Jadwiga položila tác. Ozval se zvuk nalévané tekutiny, zavoněla spařená mateřídouška s meduňkou. Zašustily sukně. Anzelm ucítil vůni čerstvých rozinkových bochánků.

Musí. Musí se pohnout. Musí provést ty těhotenské testy, a hned. Mohl by začít… močí na přítomnost cukru. Vzal do ruky baňku, zakroužil s ní, přičichl k hrdlu. Zavrčel. Čas utíká rychleji, než si myslel. Vzorek mu tady na světle degraduje: ještě chvilku a zkoušky budou neprůkazné. Jak mohl být tak pitomý?

Uslyšel, jak paní Jadwiga navrhuje: „Pojďte nakouknout do laboratoře, nechcete? Průběh testů by vás mohl zajímat a náš mladý má šikovné ruce.“ Polkl. Nemá už žádný čas. Bleskem rozložil na desce šest plochých foukaných misek, rozlil do nich moč z lahvičky a každý vzorek poprášil krystalky nebo práškem z jiné keramické piksly. Zbytek moči zdvihl proti světlu a zahleděl se na něj.

Tak ho zastihly obě ženy a on, i když stál napolo zády k nim, vycítil, že mu ten starý studentský trik vyšel. Podařilo se mu i s opuchlýma očima a konečky nehtů obroušenými o kámen vypadat dostatečně zaměstnaně a profesionálně, aby je nenapadlo zkoumat, co tu vlastně celou dobu dělal. V miskách na stole to uspokojivě kouřilo a syčelo a Anzelm si v duchu znovu pogratuloval: ani v tom šíleném spěchu nespletl pořadí a počet špetek reagencií. Teď už doopravdy zaostřil na pozvednutou lahvičku a doopravdy se zamyslel, jestli má voda barvu jantarovou, což by bylo v pořádku, nebo jen nažloutlou. Bylo to něco mezi. Mlčky proklel špatné únorové světlo a svůj nedostatek zkušeností – a zkusil to znovu. Vůně: v pořádku. Zákal: žádný. Mapy na povrchu: žádné. Sedlina: slabá. Barva…

„Proti tomu světlu vypadáte úplně jako můj Karol.“

Baňka mu málem vypadla z prstů.

(Ona to ví?!)

(Jak by mohla?)

(Nepohnout se. Neotočit se. Neslyšels. Ať si s tím poradí paní Jadwiga. Proto tu je.)

(A ne že se ti začnou klepat ruce!)

Paní Jadwiga nezklamala: „Karol?“

„Můj… první manžel. Byl herbarista. Promiňte, nejspíš jste ho vůbec neznali.“ Nadechla se. V hlase jí zněla hluboká láska a smutek. „Máte podobné pohyby, jako míval on, mladý muži. Připomněl jste mi ho. Odpusťte… bývám v tomhle stavu občas trochu…“ Stáhla si pečetní prsten, otočila ho kamenem k sobě. „Tenhle prsten býval jeho.“

„A vy jste ho pak… nevrátila cechu?“ zeptala se jemně paní Jadwiga.

Aniela se začervenala. „Vedla jsem ještě nějakou dobu Karolův krámek, víte. A potom, když jsem se znovu vdala…“ Pokrčila rameny. „Nechtěla jsem se s ním rozloučit. Je to jediná věc, která mi po Karolovi zůstala.“

„Obvykle zůstávají ještě děti,“ řekla paní Jadwiga znovu tak jemně.

Aniela se smutně pousmála. „Syna mi zabili spolu s mužem – a o druhé dítě jsem přišla při vyšetřování. Byla jsem ve čtvrtém měsíci.“

Anzelm nevydržel a odložil baňku na stůl.

„To je mi velmi líto,“ řekla paní Jadwiga a položila Aniele ochranitelsky ruku na paži. „Ztratit dítě je hrozná věc. Děláte dobře, že od té doby chodíte na prohlídky.“ Nadechla se – trochu hlasitěji než obvykle. „Máte nějaké poznámky k té vodě, léčiteli?“

„Ano,“ špitne Aniela spíš jen sama pro sebe. „Nekouzelné dítě mi nikdo neudá.“

Anzelm ji slyšel. Teď už nedokázal nereagovat.

„A když bude kouzelné?“

Podívala se mu do očí. „Potom musím doufat, že je z Krakova do Jabłunského dost daleko.“

„Vy… víte, kdo vás tehdy udal?“

Sklopila zrak a smutně přitakala.

 

„Ale tak manžel on je dobrý, velebný pane, to nemůžu říct. Aspoň naše Anielka si nestěžuje, a k nám on je vždycky slušný, všechna čest. Zprvu jsem si myslela, že ten drogistický krámek, že to není nic pro naši Anielku, však sám víte, jaká je to zbožná dušička, a takové teď skoro čarodějnictví… Ale nakonec to je křesťansky vedený podnik, viďte, velebný pane? A ten její Karol má přece jen dobré drogistické zkoušky i praxi dobrou, úspěšnou…

Jen to jejich děcko se mi nepozdává, však víte, malý Anzelmek. Takový je vám divný, po všech čertech lítá, s bylinami si povídá…“

 

Anzelm zjistil, že ho opustila všechna slova.

 

~ ~ ~

 

Obrátil se k laboratornímu stolu. Reakce v miskách už ustaly, vyčeřila se dobře rozeznatelná škála. Odečetl z ní, co bylo třeba, a ani se už nezachvěl, když obě ženy přijímaly jeho dohady jako platné pravdy. Cítil se jako po požití silného anestetika, svět se vznášel mimo dosah bolesti a on sám jen s mírným zájmem sledoval svoje zásahy do něj – a vůbec je přitom necítil. Jako by místo něj jednal někdo jiný.

Koutkem oka postřehl, že paní Jadwiga se stáhla a teď jen spokojeně přikyvuje.

Nedokázal se přimět, aby to pro něj něco znamenalo.

Vylil zkoumané vzorky, roztočil jednu misku po druhé, aby se vyčistily, a naskládal je do umyvadla ještě k nekouzelnému opláchnutí, to kvůli reziduím magie. Postavil si před sebe novou plochou misku, o něco větší. Nabral do ní želatinu, nakapal matčinu krev, doprostřed nasypal popel z pramínku jejích vlasů a všechno to zaprášil drcenou mandragorou. Lehce se uklonil, jak dělával vždycky, než se pacienta dotkl, a položil Aniele ruku na vzedmuté břicho.

Nejdřív se nedělo nic, jak bylo podle mistrů pro tuto proceduru typické. Zejména Mistr gdaňský učedníky znovu a znovu upozorňoval: neživotaschopný plod poznáte okamžitě, krev po poprášení mandragorou zkoaguluje a začne se rychle rozkládat. Životaschopný plod navazuje spojení svým vlastním tempem. Pokud dítě spí, budete si muset počkat, až se probudí.

Anzelm v tom momentálně neviděl problém.

Ale vyplnit čekání nezávaznou konverzací ho ani nenapadlo, natož aby to dokázal.

Naštěstí ho v tom plně zastoupila paní Jadwiga, švitořila na paní Anielu jedna radost. Anzelm vůbec nevnímal o čem, registroval jenom matčin dech a tep, tep dítěte – a dění v misce. Konečně se tmavorudá skrvna pohnula. Okamžitě odtáhl ruku z matčina břicha, aby dítě nevyčerpal příliš dlouhým spojením. Nahlédl do misky.

„Chlapec,“ broukl odtažitě. „Živý a zdravý. Vyvíjí se správně, polohu má dobrou. Ještě se podíváme na magické odezvy.“

Chvilku trvalo, než oběma ženám došlo, že nemluvil sám k sobě.

Potom Aniela ztuhla strachy.

Nemohl si nevšimnout: rozechvěla se mu pod rukama jako list. Zamrkal. Vzhlédl. Podíval se jí do obličeje. Byla tak blízko! Uviděl zorničky rozšířené přes celou duhovku; spatřil v matčině tváři výraz vyděšeného dítěte. Uvědomil si, poprvé za celý svůj pobyt na klinice, kdo je tady doopravdy bezmocný.

A to ho probralo.

Usmál se, hlavně očima. Bylo to, jako by za těžkými šedivými mraky vyšlo slunce, byl to úsměv člověka, který prošel peklem na druhou stranu, vrátil se živý a teď je rozhodnutý odtud vyvádět druhé. Položil jí ruku na paži, zlehýnka pohladil. „To bude dobré.“

Fungovalo to jako zázrak: oplatila mu úsměv a uvolnila se.

(A paní Jadwiga souhlasně pokývala hlavou a nenápadně se vydala ke dveřím.)

Anzelm se znovu stáhl a jakoby zaměřil. Stíny za jeho zády vystoupily ostřeji. Načrtl do vzduchu nad matčiným břichem složitý obrazec a velmi opatrně a jemně skrz něj zavolal: Slyšíš mě?

Aniela si zabloudila rukou k břichu. „Kope.“

„To ano. Ale jinak neodpovídá. Nějaké dary pravděpodobně má, ale magická pečeť aktivní není.“

Aniela zatápala. „Magická…“

Anzelm zdvihl ruku těsně nad temeno svojí hlavy. Objevil se tam jemný chvějivý vzor jakoby načrtnutý světlem. „Tohle. Když není přítomná nebo je narušená, člověk nedokáže aktivně používat magii.“

„Aha. Takže moje děťátko nebude… bude…“

„Kouzelné? Ne.“

A pak se to přece jen rozhodl vyslovit, i když věděl, že ona ten skrytý smysl nepochopí:

„Nemusíte mít strach, maminko. Váš syn je živý a zdravý, naprosto v pořádku.“

Jabłunské, léto a podzim 1546; Gdaňsk, únor 1558

 

Vstup do světa Bjørkhallenu najdete na Refugiu

Upozornění! Jak se začtete, může zmeškat důležité události vašeho vlastního světa:))