Slíbila jsem Dede, že napíšu něco o našich starých kočkách. Měla jsem na mysli článek o tom, jak nám doma postupně kočky stárnou, jak se s věkem mění jejich vlastnosti… a nejsem s to článek napsat. Prostě se mi to téma vzpírá. Už mám asi šest verzí, a když si je po sobě přečtu, jedna je horší než druhá. A tak jsem to vzala úplně z jiné strany.
Představím vám, jak to vypadá v kočičím domově důchodců, který (a to prosím bez jakýchkoliv dotací z EU) vzniknul tak přibližně v lednu letošního roku v naší kuchyni.
Obyvatele má dva.
Silvera, kterému je okolím přičítán věk kolem dvaceti let (byl tu tedy mnohem dříve, než já – nemyslím tím na světě, ale v našem městečku, kam jsem se já přistěhovala asi před osmi lety). Je to životem obouchaný jednooký kocour s chronickým zánětem uší (který se teď snažíme všemi mastmi léčit) a lehce artritickými zadními nohami.
Další obyvatelem kuchyně je Jája, černý kocourek, který vloni na podzim prodělal velkou ataku zánětu střev a málem jsme o něj přišli. Ani u něj nevíme pořádně věk, odhad veterináře je něco mezi dvanácti až patnácti lety, ale může to být klidně o pár let méně či více.
Oba naši důchodci mají spoustu společného – oba mají FIV, což je něco jako kočičí AIDS, oba jsou dlouhosrstí (tak trochu si říkáme, jestli to není otec se synem, ale kdo ví…), ani jeden už nemá špičáky (oba byli vloni na operaci se zuby, a moc jim prospěla, bolavé zuby jsou pohroma nejen pro lidi) a oba jsou šťastní, že konečně našli domov.
To by na úvod k našemu kočičímu důchoďáku myslím stačilo.
Já si vás teď dovolím pozvat k nám na malou návštěvu, aneb jak to po ránu u nás chodívá. Ještě předesílám, že oba kocouři se vzájemně opravdu dobře snesou, bývají hodně spolu, i když jsou venku. S dalšími kočkami mají uzavřený jakýs takýs (poměrně křehký) pakt o neútočení (který se dodržuje hlavně v jídelní zóně), ale přece jen je pro jistotu (a pro náš klid) na noc od ostatních našich koček oddělujeme a tak bývají zavření v kuchyni.
A teď už honem ke každodenní ranní šou v naší domácnosti.
Když ráno vyjde sluníčko, otevřou se dveře domečku a kočky vyběhnou ven na první ranní procházku, nesmíme zapomenout otevřít i dveře kuchyně.
Tramtadadá!
Vychází průvod. První jde Jája. Důstojně, pomalu, nikam se nežene, není kam chvátat, že. S hlavou v úrovni Jájových kyčlí kráčí Silver. Jdou spolu ven, pomalu, co noha nohu mine. Vyjdou ze dveří, zhodnotí počasí, ale co to? V kuchyni někdo zašustil papírem či cinknul lžičkou o konzervu!
V tom momentě z obou kocourů opadává důstojný nátěr stáří, kocouři se otáčejí a jeden přes druhého mažou zpátky do kuchyně, k miskám. Pokud v té chvíli ještě misky zejí prázdnotou, vrhají oba staříci vražedné pohledy směrem k nemožné obsluze:
„My se tak snažíme a tady prázdno! Chceš nás zabít? Tímhle tempem umřem hlady!“
Je-li obsluha opravdu po ránu pomalejší, doprovodí své žalozpěvy vzpínáním luzných těl směrem k lince (Jája) a srdcervoucími hladovými skřeky (Silver).
Jakmile se obsluha vzchopí a podá snídani, nastává čas mlaskání, fackování a přebíhání. Jak to myslím?
Silver trpí utkvělou představou, že Jájovi podstrojujeme něco extrovního, mnohem lepšího, než dostává on. A tak poté, co ukojí největší ranní hlad, přijde čas snídaňové turistiky.
„Vypadni,“ strčí Silver hlavu do misky Jájovi.
„Běž si na svý,“ kontruje Jája.
„Spratku drzá,“ propleskne Silver Jáju a vyžene ho od misky. Jája se otřepe a přejde k opuštěné Silverově misce.
„Tak ty toho nenecháš, pořád budeš mít něco lepšího, jo,“ žene se Silver zase zpátky ke své původní misce.
Jája si myslí něco o nerudných stařících a přesune se zpět.
„Nemysli si, že na mě vyzraješ,“ vece Silver a opět strká hlavu do misky Jájovi.
„Víš, co ty mě můžeš?“ vyskočí Jája na linku a obsluha, která se mezitím dostatečně pobavila, mu tam zvedne jednu z misek.
Tím skončí ranní představení a staříci v klidu dosnídají. Pak opět v obvyklém šiku (vpředu Jája, za ním Silver) důstojně odkráčí na zápraží, kde složí své staré kosti a sledují, jak krásně ubíhá ten další jarně-letní den. A čekají, až se vrátím z práce, aby mi pak mohli přijít vstříc jako jeden kocour, pěkně bok po boku a ocásek vedle ocásku.
Jsou prostě kouzelní.
PS.: Občas se stane, že se Silver zavěsí na špatného vodiče. Tuhle jsem sledovala, jak kolem klimbajícího Silvera prošel Čenda. Silver se zvedl a vydal se za ním. Čenda přidal do kroku, Silver též, Čenda se rozběhl a zmizel po schodech nahoru do ložnice.
Silver chvíli stál u schodů, pak se otočil, vrátil se ke mně a koukl na mě: „No viděla’s to? Normálně mi utek, lump černej!“
„To nebyl Jája, broučku,“ chlácholila jsem ho. „Jája leží venku, koukej,“ opatrně jsem ho zvedla a odnesla k Jájovi. Okamžitě si ho očuchal a spokojeně lehnul vedle. Tak přece jen mu neutekl!
A já, jak nad tím přemýšlím, bych na ně mohla inovovat jednu básničku:
Jája leze do bezu
já tam za ním polezu.
Kudy Jája, tudy já,
budeme tam oba dva.
kočky a jídlo na tohle téma by se daly napsat romány.
zrovna dnes. mixuji si žabincovou svačinu -zeleninové smoothie, po mase ani památky, ale Cuculka stejně přijde a cpe mi čumáček do sklenice. Co kdybych si tam propašovala kousek masa, salámku nebo sýra? Teprve až se ujistí, že opravdu, ale opravdu ten žabinec neobsahuje ani molekulu masa, vezme za vděk granulkami.
Hezké povídání, moc. Nejvíce mne pobavila ta misková turistika. Úplně Silvera vidím – ty máš určitě něco lepšího. 😀
Díky, snídaňová turistika je velmi oblíbená zábava našich stařešinů. Ostatně i obědová, večeřová, svačinová, druhovečeřová, třeřivečeřová 🙂 dosaď si sama 🙂
Takže hotel má taky speciální ubytování pro seniory Silvera a Jáju i s centrem volného času na zápraží.:-)
Toro, to je moc krásné a laskavé povídání.
Díky moc 🙂 jo, kdybych věděla, že se jednou o mně taky někdo takhle postará, bylo by mi hej 🙂
mám slabost pro staré (starší) kočky – Nyny se věkem dopracovala k tomu, že přestože skoro neviděla, měla prakticky vše na háku… už jí nestálo za to, se někam schovávat před návštěvami a řemeslníky, a tak klidně setrvávala jako ten kocour co se kolem něho vytíralo… všechno už znala, všechno věděla, všechno viděla, všude byla – na mě si jen tak s něčím nepřijdete… pozorovala nás ať se dělo cokoliv a já bych přísahala, že se usmívá pod fousky – staruška moje milovaná (h)
taky jsem uvažovala o přijetí starší kočičky jako Tapuz – až nazraje čas… momentálně mám jednu 10letou a jednu 5letou – ó kéž by se chtěly také dožít té vaší dvacítky!!!
Toro, krásné psaní a díky za péči kterou těm starouškům věnuješ – oni stojí za to, viď??? (inlove)
Bedo, stojí. U nás je teď věkové rozpětí od 4 let (Barbucha, Sofie, Bonnie), přes 6 let Rozárka, 8 let Tobiáš a 16 let Čeněk – u těch to víme přesně, tedy přesně jen u Čendy, ostatní plus mínus měsíc. Ale Silver a Jája, to je fakt hrubý odhad. Soused mi tuhle vnucoval, že Silverovi už je nejmíň 25, ale to už považuju za přehnané. Vím, že jsem ho tu vídala dospělého a bez oka už v roce 2004, takže 12 má určitě a kolik před tím… těžko říct. Ale i dle veterinářů těch 20 mít klidně může. A to je prosím opravdu nefalšovaná venkovská kočka, co má domácí zázemí teprv půl roku cca. Jinak ano, roky byl vzadu v dílně přes zimu v polystyrenové krabici v seně a žrádlo už má u nás dobře deset let, veterinu taktéž ale pořád to byl venkovní kocour. Přeju mu to. Zvlášť v zimě, to sám nevystrčil ani nos. A teď se drží u domu a za plot už ani nepáchne…
Silver, pirát ve výslužbě a jeho souputník a vodič Jája! (inlove) Krásné čtení, Toro!
Když jsem začala jezdit k našim mladým, měli asi pětiletého zrzavého Kocoura, bohatýra, který se domů do 1. patra dostavoval letmo, přes švestku, střechu garáže a rantl balkonu. Dnes je mu o 8 let víc a nejčastěji se vyskytuje v horizontální poloze. Ale zase má tu výhodu, že jako stařešinu ho všichni respektují, kočky, lidi a v současné době i štěně je k tomu vedeno. A ať si Kocour lehne kamkoliv, nikdo ho nevyrušuje, nepřesouvá a milostivý pan Kocour si leží tak dlouho, jak jemu se chce. (h)
🙂 to mi připomíná jeden komentář pod nějakým mým drabblem na DMD, kde bylo napsáno, že měli také starého kocoura. Osobnost. Když se vytíralo, seděl, a hleděl na to, jak vytírají kolem něho. Neuhnul. Strčit si do něj nikdo nedovolil 🙂 takže pod kocourem se vytíralo, až když sám naznal, že je čas odejít. Jo, jsou to lumpové, ale fakt jsou bezva.
Toro, krásně sepsané a s píšničkou na konci jsi se přesně trefila 🙂 Úplně tu dvojici staroušku vycházející z domu vidím a přeji jim užívat si duo-výšlapů a „konverzací u misek“ ještě řadu let.
Ano, stará zvířata v sobě mají něco, co dojímá. Pamatujete na tu dojemnou bajku, pohádku či co to bylo, teď si nevzpomenu. O starém hlídacím psu, který byl vyhnán a na jeho místo přišel mladý hlídač? Ale nakonec to byl ten starý, věrný pes, který statek ochránil.
Ano. Nikdy jsem nepochopila lidi, co stará zvířata vyženou, odloží nebo nechají uspat, jen proto, že jsou stará, ne že by byla nemocná nebo tak. A doufám, že v tomhle není spravedlnost slepá.
Maričko, znám, byla to, myslím, původně slovenská pohádka a pes se jmenoval Bodrik. Pokaždé se mi úplně svíralo srdce, když ho ovčák vyhnal.
Ti dva mi připomněli Flaubertovy Dva písaře. Nevím poč, prostě se mi vybavili.
Jé to mě nenapadlo, ale je fakt, že to jsou taky takoví staří mudrlanti 🙂
OTéčko
Děcka, běžte se dnes podívat i na Zvířetník. Je tam velmi zajímavý příběh jednoho mordu. Schválně, jaký závěr si uděláte – ono se nám to už začíná rýsovat (chuckle) …
Milá Toro, nechci přisuzovat zvířatům lidské vlastnosti ale ta podobnost, uf! Dva mírně poťouchlí staříci se navzájem zlobí a užívají si zaslouženého kocourovského důchodu,s tou dávkou správné sobeckosti,která je i lidem vrozena. Díky za úžasné povídání, úplně si ty dva dovedu představit, jak už jsou jim určité věci šumafuk ale to jídlo a poležení, to si musí užít! 🙂
Díky Jenny. Máš pravdu, nad jídlo není. Ještě mě fascinuje, jak je Silver trpělivý u každodenního čištění uší a oka – fakt drží, bála jsem se, jak to budem dělat, ale ono to jde vcelku v pohodě. Když má dost, dá nám to jemně najevo a vždycky pak dostane něco dobrého. Takže to je fungující spolupráce z obou stran. 🙂
Nikdy jsem tak starou kočku neměla, takže je to pro mne dost fascinující čtení- nádhera.
Ale to jsem ja z mobilu.
Matyldo, já taky nikdy staré kočky neměla – a najedou jsou tu :). Tak co nadělám. Jsou fakt dojemné.
Krásné a starouškům to moc přeju, mají se jak v ráji. Staré kočky jsou báječné. Mému Matýskovi je už 13 let, vlastně je podle takových těch oficiálních kočičích měřítek taky už starý, ale já v něm pořád vidím toho mlaďocha, který ke mně před třinácti lety přišel. Jednou jsem taky měla starého kocourka Pepíčka. A když už byl moc nemocný a zbývalo mu skutečně už jen málo času, tak jsem zažila dojemné scény. Kocourek už byl slabý a většinou polehával a Matýsek, kterému tehdy bylo asi tak pět let a který si do té doby s Pepanem moc nerozuměl, u něj lehával, jako by ho hlídal. Dodnes se mi tlačí slzy do očí, když si na to vzpomenu.
Představuji si, že až mě jednou bohužel ta moje chlupatá čtyřka opustí, vezmu si z útulku starou kočičku, aby měla pěkné a klidné stáří. A třeba to i několikrát zopakuju.
Tapuz , to je krásné předsevzetí. Kdo to zažil, tak ví své. Ano, jsou s nimi starosti, jsou nemocní, vrtošiví… ale jsou dojemní a já jsem ráda, že jim můžu pomoct.
Milá Toro, děkuju ti za krásné psaní – já věděla, že to bude stát za to:)) Asi nejvíc se mi líbilo to o rozčileném Silverovi, který se omylem zapojil za Čendu – či spíš o tom, jak jsi po pomohla k tomu, aby se jeho svět vrátil do správných kolejí (inlove)
Rozčileného starouška jsem zatím měla jen jedinkrát – jezevčíka Maxe. A bylo kouzelné sledovat, jak ho mladí Nazgúlové láskyplně tolerovali, protože jeho dominance byla už tou dobou pryč – oba mladí ho chránili (aby Max nevěděl:)) a Kazan si od něj dobromyslně nechal i vynadat.
Potom jsem viděla dojemně legrační obrázek, jak malý prošedivělý jezevčík pyšně štěká nad rádoby pokorně ležícím (a smějícím se) Kazanem, jehož hříva na krku dosahovala u ležícího psa málem stejně vysoko, jako ten malý jezevčičí vztekloun.
Kazan nikdy nic nenamítal, trpělivě starouška vodil (když Max postupně ztratil sluch i zrak) a zkoušel ho budit z jeho pozdějších záchvatů. A jak byl Kazan nešťastný, když ho naposledy už probudit nedokázal… (h)
Stará zvířata jsou dojemná a srdce občas bolí samou láskou, když se na ně člověk dívá. (angel)
Dede, psala jsem u Tapuz – kdo to již zažil, tak ví, jak silné jsou to zážitky.
Toro krásné povídání. Krásně se těm vašim kočičím starouškům u vás žije.
A musím zkonstatovat, že všude v kočičích domácnostech je to stejné. Jak přes kopírák.
My jsme měli staříka Honáska, dožil se 18 ti let.
Hepince je 13 let a vidím, že i na ní stáří přichází. Je více nerudná a Fousína nemůže pořád nějak zkousnout. On si jí víceméně nevšímá, ale ona syčí jako zjednaná. To víte, když přišel Honásek, tak jí byly 2 roky. S Honáskem si to ručně vyřídili a byl klid. Na Fousína už nemá grády, tak alespoň verbálně vyhrožuje, kudy chodí.
A ten náš mladý ( dle vetky tak 3-letý ) zlobič Fousín, jí někdy provokuje ze sportu a baví se tím. Přísahám, že jsem zahlédla škodolibý úsměv na jeho tváři.
Jsou to prostě zlatíčka chlupatý.
Míšo, že jo, že oni si občas ze sebe dělaj šprťouchlata jakože schválně :), taky mám ten pocit. A je fakt, že naše Rozárka, jak stárne, tak je taky taková víc uječená. Ti kocouři jsou víc v klidu :). Tak jestli je to tak jen u nás, to nevím, jiné kočky doma nemám , jakože ženské kočky 🙂
Mám fakt slabost pro Jáju. To je skvělej kocour.
Přidám jednu penušatou historku. To jsme ještě bydlely asi dvacet minut pěší chůze nebo pět minut jízdy na kole od mlíkomatu. Takže jsem celkem často vzala kolo a občas i Penušku a vyrazila pro mlíko. Penuška u kola už neběhala, naopak jsem já jezdila tempem jejího kroku, aby se staruška nenamáhala. Kolo jsem měla proto, že se mi nechtělo mlíko tahat v rukách.
A stalo se, že nás na tom chodníku / cyklostezce předjelo jiné kolo. Penny se zavěsila na ně a začala usilovně cválat.
Já za ní křičela: „Penny, pleteš si lidi! Já jsem tady!“
No, chvilku to trvalo, než mi to uvěřila. 😀
Miskovou turistiku provozujou Melly s Dondou. To takhle naše černá díra (Melinka zdraví dutého Jáju!) vdechne obsah misky, jako by měl nastat konec světa, zatímco Její kóliová Výsost u vedlejší misky požívá své granule v klidu a s rozvahou. I odebere se lady Hamiltonová do uctivé vzdálenosti a odtud čumí. „Máš. Dej mi. Dva roky jsem nežrala. Stejně ti to nechutná. Dej mi…“
A protože je Její kóliová Výsost Donaldina vládkyní vlídnou a laskavou (nebo možná proto, že se nedovede soustředit na žrádlo, když na ni někdo tak významně čumí), časem od své misky poodstoupí: „Když teda zmíráš tím hladem…“
Diky za dlouhý komentář, ano Jája a Melly mají hodně společného :).
Obě jsou to naše milovaný černý díry, žejo. (h)
A jak jsem ráda, že už je zase černá díra. Jak jsem z něj byla vloni v létě nešťastná… ještě že jsme ho z té lopaty dokázali vytáhnout.
Jo, to byla děsná doba, bála jsem se o celej Hotel.
Oba u vás dožívají v teplíčku, s dostatkem jídla a péče. Díky za to, co jim poskytujete.
Děláme to rádi :), oni za to stojí.
Krásný věk, jen co je pravda. Silver už asi i hůře vidí, ale dokud mu šmakuje, je to v pořádku.
Špatně vidí i slyší, ale chutná mu velice.
Moc pěkné povídání, pohlazení celé smečce.
Diky, pohladim, ráda.
Krásné povídání a pozorování Toro, i když zarve u srdíčka… podrbání všem …
Díky. Jsem v buse, jedu na poradu, blbě se mi z mobilu píše, tak se omlouvám, že odpovídám krátce. Určitě je podrbu, neboj :).