„Tak Jeníku, letos jsi byl šikovný, ale sám víš, že musíš nutně přidat v češtině a dějepis ti taky moc nejde. Alenko, podařilo se ti získat z matematiky dvojku, opravdu jsi zabrala. Teď ještě něco udělat s tou fyzikou… Hezké prázdniny, děti!“
Ano, blíží se výroční vysvědčení ve školách a bude se hodnotit, jak se kdo snažil a jak se mu dařilo vyhovět požadavkům školních osnov. A já přemýšlím nad tím, proč naše školy dbají mnohem víc na nápravu slabých stránek dítěte, než na skutečný rozvoj těch silných?
Ono to zní logicky. Hlavně ve škole, základy ostatně potřebujeme všichni. Ovšem, soustředíme-li se hlavně na chyby a slabé stránky, co se stane s talentem? Výsledkem nepříliš uspokojivé snahy je obvykle dosažení průměru. Jen málokomu totiž ještě zbude energie na to, aby se dostal na špičku v tom, na co má nadání a co ho skutečně baví.
Přitom reálný svět volá po specialistech! Všichni potřebujeme výjimečně nadané lidi, ať se to týká výzkumu, inženýrských profesí, řemesel či čehokoliv jiného. Důležitost specializace a z ní plynoucího mistrovství lidé pochopili už před pár tisícem let. Proč tedy školy nedbají na rozvoj talentů?
Soustavná pozornost je – zcela správně – soustředěna na to, aby každý dosáhl aspoň povinného minima znalostí. Jenže talenty, někdy i ty výjimečné, se nerozvíjejí jen tak, bez podpory. I tyhle děti potřebují péči, odpovídající nároky a trénink, aby dosáhly maxima svých možností. Rodičovská podpora má své meze. Aby učedník dosáhl mistrovství, musí mít mistra, který ho vede.
Když tak sleduju tu výchovu k průměrnosti, tak si říkám – jestlipak za čas budeme vůbec nějaké mistry mít? Musíme prostě doufat, že se pořád ještě najdou učitelé, kteří se nenechají ubít snahou táhnout neochotné a dokážou se talentům svých žáků a studentů věnovat. Školskému systému je to totiž zatím – aspoň v praxi – většinou naprosto jedno.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2016
Připomnělo mi to článek o sestřičkách od Dalmi. Taky nevidím v současným školství mnoho optimistického. Školy (s výjimkou těch nejlepších) berou za studenty prakticky kohokoliv, jen aby je nezrušili a mezi takovými žáčky by někoho se zájmem o obor pohledal (toho jsou současné zdravky zářným příkladem). Učitelé si moc nevydělaj, takže často zdrhaj k něčemu jinýmu. A bez dobrejch učitelů to nejde… Umět dobře učit je obrovskej dar (to vím, protože mi chybí), ale jen sám o sobě nestačí, chce to osobní nasazení a lásku k dětem/studentíkům. Jsem hrozně vděčná za to, že jsem pár skvělých učitelů ve svém životě potkala.
PS: Ani nevím, jak se má Myš a její myšátka, doufám, že dobře 🙂
Myš „vídám“ na FB – má nový foťák a dělá moc hezké fotky, teď zrovna ji fascinuje makro 🙂
OT (dnes to nezanikne:)) Pár poznámek k dalšímu dnům:
Na zítra se můžete těšit na jedno kouzelné Tořino povídání – vytáhněte kapesníčky, budete kočkodojati (inlove)
První týden prázdnin mizím v dál, doma bude hospodařit Marek s Nikolou a se psy. Budeme totálně mimo net, na severu Dánska (fakt nemáme rádi horko:)) a budu babičkovat. Dedeník bude s pomocí autorů vycházet – děkuju moc autorům! (inlove)
Dále jsem naplánovala Fantasy léto s Dedeníkem. Mám v plánu vás víc seznámit s fascinujícím světem, který vytvořila Io. Je to složitý svět ukrývající velmi dobře napsané příběhy a léto je jako dělané pro vyprávění příběhů! Takže se těšte na Bjørkhallen (wave)
A samozřejmě se budeme dál bavit se stoslůvky… 🙂
Pokud vás napadají nějaké otázky nebo náměty, sem s nimi 🙂
pěknou dovolenou 🙂
Děkuju! 🙂
Užij si babičkování. (h)
A když tam nahoře kolem vás popluje Brigittina loďka, naskoč, třeba tě odveze do BH naživo. 🙂
Máš pravdu, Dede, ale ta náprava slabých stránek je taky velmi důležitá. Mám potomky dva, tak můžu srovnávat. Oni se báječně doplňují – co jeden neumí, udělá za něj druhý, a naopak. Jenže oni nemohou až do konce života fungovat jako dvojčlověk. A co když dítě to své alter ego nemá?
Podle mého je potřeba dotáhnout především ty slabé stránky žáka tak daleko, aby s nimi mohl existovat (co je platné, když si zapamatuje na první poslech deset dlouhých vět, když se zakoktá při jejich čtení na třetím slově)? A dobrý bonus k tomu je, najít něco, v čem je dobrý, a v tom ho rozvíjet. Vzdělání prostě musí mít všeobecný pevný základ, na kterém roste jedním směrem určitá nástavba.
Však já o pevném základu nediskutuju. Jen si myslím, že např. naprosto vázne podpora tzv. „nesymetricky“ nadaných dětí, tedy nadaných jen na něco. Takové děti totiž často ve škole pod tíhou zdůrazňování jejich nedostatků často jakékoliv ztratí jakékoliv ambice.
Tím myslím, že je-li dítě například extrémně nadané v jednom směru, leč s mezerami v jiných oblastech (klidně i dysněco k tomu), mělo by se například v hodnocení jeho schopností objevovat na prvním místě pochvala za umění a teprve až na dalších povzdech nad tím ostatním – a to rozhodně není běžný přístup. Ty chyby a slabé stránky jsou vždy zdůrazňované víc.
Asi máme štěstí na úžasnou paní učitelku. Už má za ten rok zmapované, v čem je kdo dobrý. A u každého si najde něco, za co ho může pochválit, i kdyby to drobnost byla. Pak jí děcka mnohem ochotněji dělají i to, co jim nejde.
Asi jo a buď ráda (inlove) Já to štěstí u svých dětí neměla (wave)
Budu hnusná – na to má dítě rodiče, aby uviděl, že děcko je v něčem dobré, a pořídil mu soukromé lekce, pokud je potřeba. Pokud se ti děcko ve třídě jeví jako průměrný nebo flink a v podstatě ti ostatní akorát ruší, nemíváš chuť vykopávat jeho skrytý talenty.
A jak píšu dole, děcko má rodiče i na to, aby ho vzali ze školy, která mu zjevně nesedí. (I ten nejlepší kantor bude mít žáky, se kterýma si nesedne.)
Samozřejmě pod podmínkou, že mají rodiče na mysli zájem děcka, a ne že si na něm realizujou nějaký svoje frustrace. Ale to už je součástí tý pitomý loterie „kdo se v životě potká s kým“.
A tady máš další část systémovýho řešení. Malíř Mazal neprodá obrazy, který se nelíbí, novinář Škrabal bude vyhozen z každé redakce, učitel Sviňa ztratí žáky.
Ale protože nic není jednoduchý, potěším tě veselou historkou. Kdysi dávno na základce jsem měla učitelku, která pracovala tak, že si ve třídě vybrala nějaký děcko a z něj stvořila „problémový dítě“. Typická šikana.
První rok do školy nakráčel můj dědeček stylem: „Jsem prof. dr. J.V., CSc.; pokud jste neabsolvovala pedagogiku v Praze, pravděpodobně jste absolventkou mnou založené fakulty, jaký konkrétně máte problém s mou vnučkou?“ Druhej rok dědeček umřel. Nastalo peklo.
Poměrně silně mě potěšilo, když jsem se dozvěděla, že danou úču o pár let později rodiče dokopali na psychologické vyšetření a následně jí byla zakázána práce s dětmi. 🙂
Ako študentka som pomáhala založiť neziskovú organizáciu, ktorá dodnes zastrešuje mimoriadne nadané deti v oblasti matematiky, fyziky a informatiky, v ktorej som ako dobrovoľník pracovala viac ako desať rokov. Ako človeku, ktorému od malička prírodné vedy šli lepšie ako čokoľvek iné a matematika s fyzikou ma naozaj bavili, si dobre pamätám tú „výchovu k priemernosti“. Ako dieťa na základnej škole som stále bola „ten sprostý bifľoš“ a veľa kamarátov som nemala. To sa zmenilo až príchodom na strednú školu so zameraním na matematiku, kde zrazu takých „divných“ ľudí bola plná trieda. Moje sebavedomie sa z toho ale dlho spamätávalo.
Smutné je, že aj na dnešných deťoch, ktoré naša organizácia zastrešuje, vidím, že sa v priemere nič moc nezmenilo. Stretla som sa aj s prípadmi, kedy dieťa dostalo poznámku, že je „drzé“, a to len preto, že si dovolilo učiteľa upozorniť na chybu.
Na druhej strane ale oceňujem vznik špecializovaných základných škôl napríklad pre deti s talentom na jazyky, či prírodné vedy. Za mojich čias také čosi nebolo, museli sme si počkať až na tú strednú školu. A poznám pár učiteľov, pred ktorými skladám klobúk – sú to učitelia z presvedčenia a svojmu povolaniu obetujú celý život. Tí sa snažia k žiakom pristupovať v rámci možností individuálne a z každého vydolovať to najlepšie.
Díky Katko, napsalas to velmi dobře a klobouk dolů za to, co pro děti děláš. (inlove)
Mimochodem jsi narazila na ještě jednu věc, která v článku není, ale podle mě je pořád živá – děti s talentem, děti dobře se učící, jsou pořád ještě ve třídách velmi často páriové. Nevím, jak se to stalo, ale být dobrý až nejlepší, dávat najevo zájem a nedejbože dychtivost není ve školním kolektivu pro děti vůbec žádoucí. Tedy… možná se pletu, možná je to už jinak, ale za mě a během školních let mých dětí to platilo. A pro děti je společenské postavení v kolektivu velmi důležité… I to má své důsledky, hlavně v motivaci dokázat víc, dostat se výš. Jen velmi dobří učitelé se s tímto jevem dokážou ve svých třídách nějak vypořádat.
Dcéra je večne v triede na pranieri zato, že sa niečo učiteľa opýtala a niečo chcela vedieť. Nič sa nezmenilo.
Ono je to asi těžké.
Pořád mi zní v hlavě věta psycholožky v Dobřanech o mém autistickém synovi s IQ 131.
“ Víte ještě nikdo mi tady ten test neudělal tak a rychle a správně. Péťova prostorová představivost je na úrovni geniality. Ale nemohu vymyslet, kde by jí v životě uplatnil. “
Tož asi tak.
Míšo, to je jenom tím, že paní psycholožka neměla dost fantazie. Jestli si správně vzpomínám, dělá Tvůj syn počítačové programování, a tam prostorovou představivost určitě užije až až. Taky je krásná matematická disciplína, zvaná teorie grafů, v níž se matematik bez prostorové představivosti ani nehne (a hodně se do toho programování prolíná). O deskriptivě ani nemluvím. Navíc ji někteří lidé používají i v denním životě, například na zapamatování všech úkonů, které mají udělat, a v jakém pořadí je mají udělat (stačí všechny požadavky vyskládat do vrcholů vhodného prostorového útvaru a vymyslet v něm optimální spojnice mezi všemi vrcholy – už jsme zpátky u té teorie grafů). Nezazlívej to paní psycholožce, jen prostě neměla inspiraci. Pozdravuj syna (h).
Peta nepracuje. Je na ID.
Žije a stará se o postiženou přítelkyni.
Promiň, tak nějak mi uvízlo v hlavě, že umí s počítači, tohle už ne.
Vidíš, a to je to, o čem mluvím – kdyby existoval systémový proces, jak takové děti podchytit a pomoct jim rozvíjet svůj talent, tak by se cesta našla. A profitoval by z toho jak tvůj Péťa, tak společnost, protože géniů je přirozeně velmi málo.
To bys asi musela jinak nastavit rodiče, teda jejich většinu, s jejich „dítě má právo na dětství“ a „ten hnusný kantor po tobě něco chce, ošiď školu, já tě podpořím“. Každé rozvíjení talentu je zpočátku především dřina.
Talent je hezká věc, ale aby došel uplatnění, potřebuje člověk ještě pár dalších věcí, třeba touhu a disciplínu. Aby s tím vůbec začal něco dělat. Asi takhle: znám holku, která má mnohem lepší (vrozeně) hlas než já. Ale zatímco já jsem cca 30 let na svém hlase dřela (a pořád je jenom do sboru), ona na to kašle, ani noty neumí, nic, nedokáže zpívat s někým, protože k tomu pořád chytá druhé hlasy a pokaždé jinak, nechce chodit na zkoušky, protože… no, pokaždé jiná výmluva. Té je ten talent na prd. Akorát si tu a tam zazpívá trampské písničky a protože má dobrý sluch, celkem blízko absolutnímu, pomlouvá lidi, kteří otevřou hubu a zazpívají hůř, než co zvládne ona bez cvičení.
Kdyby měla koule na to cvičení, jednak by z ní mohla být skvělá zpěvačka a mohla by se tím i živit, jednak by zjistila, kolik to dá práce, a možná by chytla trochu lidskosti a přestala by na ty míň nadaný hledět tak svrchu.
Jenže ona nechce.
Jak uvádí Míša: občas je výjimečný talent neuplatnitelný. Je tam, ale ostatní části osobnosti nedovolují, aby byl použit smysluplným způsobem. Takže člověku jenom zpestřuje život a to je vše.
Přesně – k čemu je talent, když se s ním nepracuje? Musí ovšem zabrat nejen vlastník talentu, ale i jeho okolí: rodiče a mistři 🙂 A že se obvykle musí ze začátku dítko k práci přimět… tak to bylo, je a bude. Bez toho to funguje opravdu málokdy, snad když je talent součástí vášně 🙂
Jo. Například u tý holky pravděpodobně udělali jednu z chyb rodiče, že ji hezky v pěti letech nestrčili do hudebky.
Jasně že se to v pěti letech pozná jen u těch nejnadanějších, jen tu těch pěti promile nebo tak. Proto se mají děcka strkat do hudebek a spol. preventivně 🙂 a pak pozorovat účinky. 🙂
Moje sestra je učitelka na prvním stupni, díky praxi a osobnímu zaujetí většinou první až druhá třída. Když sleduji její sysifovskou práci, chce se mi někdy brečet. Díky životnímu tempu a nutnosti mít všechno a pokud možno hned, doplácejí na to děti. Zní to tvrdě, ale starými rodiči a nezájmem, či nedostatkem času. Každý den mimoškolní aktivita zvolená podle módy, jen malé procento podle přání dítěte. tak ví někdo vůbec, nač má to konkrétní dítě nadání? Když nepotká zaujatého vychovatele tak se to nadání ani neprojeví. Nač cpát dítě se čtyřmi čtyřkami na střední školu, když by ho bavilo dělat rukama? Díky tomu, že naše aktivity nebyly povinné, poznala jsem rodiče, kteří nechali dítěti možnost se realizovat a hledat, co by ho bavilo a v čem je mimořádný. Ocenila jsem rodiče, kteří nechali I PŘES ODPOR UČITELŮ jedničkářku vyučit, protože měla mimořádný talent. Teda nemá tu přiblblou madurýdu, pravda
To mi pripomína jednu divadelnú hru, v ktorej starnúci otec rodiny hodnotí svoj život a medzi iným sa takto pozrie na to, čo vychoval zo svojho syna:
„Môj syn sa od malička motal okolo matere v kuchyni a pomáhal jej variť a piecť. Chcel sa stať pekárom. Ale ja som chcel z neho mať inžiniera, a tak som ho donútil vyštudovať. A dnes vidím, že namiesto toho, aby bol z neho vynikajúci pekár, je z neho nahov… inžinier.“
Škoda len, že toto sa nedeje len v divadelných hrách 🙁
Katko, už se kolikrát stalo, že lidé někdy po padesátce totálně otočili svoji kariéru (děti už jsou z domu, proč to nezkusit:)) a šli za tím, co je baví. A kolikrát i uspěli. Jen je potom škoda těch „promarněných“ let…
Inko, k tomu bych napsala jen „amen“. Tím myslím, jak volný čas dítěte a schopnost najít v sobě svoje pravé já (ne, to které hledají rodiče), tak přesměrování dítěte k práci rukama, když je na to výjimečně šikovné. Zajímá někoho, jestli má výjimečný šperkař, truhlář či krejčová maturitu? Ne, lidé chtějí dobrou práci, lépe mistrovskou. A čas možná spěje k tomu, že tu mistrovskou práci budou možná ochotni i zaplatit:)) I když nevím, jak je to bez maturity s podnikáním – stačí na živnosťák výuční list nebo je třeba ta maturita?
A Inko, čím se ta holčina vyučila? 🙂
PS: obdivuju Matyldinu Kačku, která si po střední odborné škole ještě udělala na učňáku výuční list a teď je na vysoké – stále v oblasti svého zájmu a silných stránek 🙂
Kadeřnice a dělá to přes třicet let – já ji objevila jako učnici a nezávisle na tom se z našich kluků stali největší kamarádi ve škole.
Ještě jsem si vzpomněla na jednu naši skautku, ta byla též s vyznamenáním a rodiče chtěli na radu učitelů gymnázium. Nakonec jsme jí pomohli rodiče přesvědčit, vyučila se krejčovou, potom si dodělala maturitu na střední oděvní a jako koníček tvoří úžasné historické kostýmy
Ano, kadeřnice a krejčová (inlove) Pokud jsou děvčata opravdu dobrá, zákaznice za nimi potáhnou ze široka daleka. Mistryně těchto oborů se o práci bát nemusejí – jakmile se jim podaří dát o sobě vědět 🙂 I bez maturity (wave)
Dede, to je těžký. Pracovala jsem vždycky s nadanýma dětma. Jsou v podstatě dvě verze: buď necháš zbytek třídy hnít a táhneš jen ty dobrý (blbá verze), nebo usilovně kopeš do všech, aby ti dobří měli trochu relevantní zrcadlo toho, jak opravdu dobří jsou (mají tendenci se při prvním způsobu těžce přeceňovat a pak se vzdát, když narazí na potíž.) V momentě, kdy začneš usilovně kopat do všech, stojíš proti silnému šiku rodičů těch líných, v horším případě uzavřivších spojenectví s tvým nadřízeným.
Jde to, jen je to mimožádně vyčerpávající. A stačí sebemenší osobní bolest, třeba dlouhodobá nemoc někoho v rodině, a dočasně to pustíš (a pokud to puštění trvalo cca rok, už to nikdy nenaženeš). Oni ti to dojedou samospádem, páč jsi jim dala mnohem víc, než je běžný, ale další třídy si už nepředpřipravíš, a ty máš ztracený. Musíš začínat znovu s čerstvým materiálem.
Naprosto chápu, že to většina kantorů vzdá. Je to nekonečnej boj, u kterýho nikdy neuvidíš konečnej výsledek, jen se budeš dřít jak ten mezek v kole a doufat, doufat, doufat. Jakmile totiž začnou mít výsledky, tak ti odmaturujou a odejdou.
Jasně, pamatujou si tě a hlásí se k tobě. Cca dva absolventi ročně. Z toho při dobrejch podmínkách žiješ tak jedno čtvrtletí.
Nevzdají to jen ti opravdu skvělí kantoři.
Jasně že je to ideál. Vím. Ze začátku se o to chtějí snažit všichni. Všichni si taky pěkně idealisticky nabijou čenich a tam se rozhodne, kdo vydrží.
Gaussovku neokecáš. Kolik máš špiček v kterýmkoli oboru?
Fakt je, že na ty špičky pak člověk s láskou vzpomíná a celej život říká – tohle mě naučil ten a ten.
Školskej systém na to pořád ještě přes hromady byrokracie má možnosti, akorát je to fest těžká a nevděčná dřina, kterou nikdo (krom těch děcek zpětně, a to se skoro nedozvíš) neocení. Jediný, k čemu ti to je, krom pocitu, že děláš svou práci co nejlíp, je tvoje pověst. Vyhrané soutěže pokaždé s jiným šampionem a tak se docela dobře vyjímají v životopise, pokud máš tu smůlu a pracuješ, tak jako většina kolegů, na dobu určitou od září do září, v horším případě od září do června. Když se přihodí a musíš měnit školu, tohle promluví ve tvůj prospěch. Pokud je v té nové normální ředitel. Pokud je tam někdo, kdo nechce mít potíže s rodičema línejch, tak tě naopak zcela jistě nevezme.
A úspěšnost školy se pozná až po letech, až jak se několik ročníků absolventů uplatní nebo neuplatní dál. To už je pro tebe asi tak 15 let pozdě.
Proto dobrá škola stojí a padá s dobrým sborem, a ten se buduje léta. Je to běh na ještě delší trať než prostě vychovat jednoho puberťáka. Asi tak čtyřikrát delší.
A pak se něco posere, změní se financování nebo vedení nebo se seskládá osobní život, a jseš zase na startu a dalších 15 let testů naslepo před tebou.
Io, to, co píšeš, přesně potvrzuje moji teorii o tom, že na podporu nadaných dětí neexistuje systémové řešení – dobří učitelé to táhnou tak nějak přes čas, navíc ke všemu ostatnímu, co mají na hrbu. Žádná pomoc, žádný asistent… 😛 A žádná odměna. Tedy kromě vděčnosti těch dětí a jejich rodičů (ti rodiče… no, většinou:)) (h)
Víš, co považuju za svoje dva největší úspěchy?
Ne ty vynikající výsledky těch nejlepších. Z těch mám samozřejmě obrovskou radost a chlubím se jima a všechno. Ale za svoje nejlepší úspěchy považuju, že se mi a) nezabila ta feťačka – fakt hodně blbej osud, matinka se jí kurvila, holka občas mohla a občas nemohla domů, holka do toho přišla s blbou, příliš jemnou povahou, no a začala to řešit sebepoškozováním, později fetováním a vším, co s tím jde, takže už začínala krást, aby měla na fet. Z té školy pravděpodobně nakonec vyletěla, už to nevím, ale jinak to dopodnout nemohlo, páč když máš přes stovku absencí, z nich hromadu neomluvených (dokud se nenaučila padělat podpis dostatečně, abychom jí to byli ochotní sežrat – byli jsme v podstatě rádi, že ji vůbec zajímá, že má donést nějakou omluvenku), a pokud se v těch hodinách, kdy omylem ve škole jsi, zabýváš demonstrativním přejížděním žiletkou po svém zápěstí, tak toho moc nenastuduješ. Krom toho se v té třídě, když tam teda zrovna holka předváděla tu žiletku, obvykle nedalo moc pracovat. (A to tam byly zatracené talenty, třeba dva skvělí matematici.) Třída ji sice uměla vytěsnit, ve vlastním zájmu ji nevnímali nebo jenom sklapli, i když zrovna co pět minut vykřikla z hloubi zmučeného srdce nějakou pravdu o smrti, ale… No, tak ta zůstala až do konce mé práce s ní naživu.
B) že se mi povedlo dostat z roku, kdy nepromluvila skoro s žádným dospělým, jinou holku. Netuším, co s ní bylo. Neřekla mi to. Ale v patnácti se během pár týdnů propadla do vzdorného mlčení, nedělala nic, tím myslím žádnou zadanou práci. Doma to bylo ještě horší, s rodiči nemluvila vůbec. Mluvila s vrstevníky a s několika svými učiteli, pokud byli tak chytří, že se s ní nebavili o škole, a pokud měli dost trpělivosti na hovor „na splátky“, kdys dostala odpověď, asi tak čtyřslovnou, na poznámku pronesenou před měsícem. Nezapomenu, jak za mnou přišla její maminka s tím, jestli proboha nevím, jak se její dcera staví k xyz a jestli bych jí vůbec nemohla trochu naznačit, co její dceři táhne hlavou – že jsem jedinej člověk, o kterým poslední měsíce holka vůbec je ochotná z té depky nebo v čem to vězela mluvit.
Můžeš navrhnout, že měl zapracovat školní psycholog, ale nemoh. Jednak nebyl, jednak tady mohl pomoct jenom někdo, ke komu holka už měla vztah, a ne „tak jsem teď tady a udělám na tobě práci, kvůli které na škole jsem, ty máš problém a já ho vyřeším“. Oni to rodiče i zkoušeli, akorát se zabetonovala víc. Chtěla prostě čas. nevím nač.
Nakonec se z toho vyhrabala a zas z ní byla príma holka, ohromně šikovná malířka. (Ilustrovala mi i písemky, dokonce to byl jediný způsob komunikace v době, kdy jí bylo nejhůř. Nebylo tam ani slovo, jen nádherný, nesouvisející fantasy obrázek.)
Tyhlety případy nejsou práce pro jednoho. Na takový průšvihy se musí dospělí domluvit a vzájemně si pomáhat. Tohle je hodně i na velký. Těžko to dovedu vysvětlit, především se o to děcko strašně bojíš, je jako vyděšený zvířátko. (I když zrovna vyřvává nějakou metalovou pravdu o smrti.)
Nadaný děcka jsou proti takovejmhle hlubinám zoufalství jednoduchá a pohodová práce. 🙂
A to nemluvím o tom, že na obojím můžeš nesmírně snadno vyhořet. Jsi taky jenom člověk a máš taky jen určitou míru, co uneseš.
Dobrý učitele především zajímají jejich děcka, mají je rádi. Samozřejmě jsou děcka zrovna ve věku, kdy láska k nim bolí. Jakmile to začneš brát jako kusy…
A na další stranu, viděla jsem vyhořet kolegyni. Vynikající kolegyni. Jenže jí oznámili, že má rakovinu. Ona s tím pár týdnů chodila do školy a prostě žila v šoku a strachu – a puberťáčci vyčuchali, že je zranitelná, takže jí začali provádět svoje obvyklé hnusy.
Oni umí být i soucitní: když jseš třeba nachlazená, má smysl si vzít do třídy hrnek čaje a rozdat hašlerky a upozornit, že za 10 minut na ně začneš sípat. Oni se ti zachovají nesmírně lidsky, nezlobí, spolupracujou. Oni nejsou jenom hnusní. Ale umí být neskutečně sebestřední a ono to taky chce koule, oznámit, že jseš nemocná. Nachlazení v podstatě nic není. Nedivím se kolegyni, že jim neřekla – hele, miláčci, mám rakovinu, za dva měsíce jdu na chemošku, tak a teď klidně řvěte dál. Tohle jim neřekneš. Přece jenom je před tím nejhorším chráníš.
No a tak ji otrávili natolik, že dospěla k závěru, že jestli má přežít, musí se fofrem přestat rozdávat. Musí jí na nich přestat tolik záležet, musí si je přestat brát osobně. Takže začala být strašně hodná, aby jí dali pokoj, což vedlo k tomu, že na ně netlačila, takže se jí flinkali. Všichni společně ty hodiny přestáli v družném srozumění, jen se tam málokdo něco naučil.
Přežila.
Jestli se po vyléčení vrátila k tomu rozdávání se, to už nevím.
Io, tohle jsi velmi dobře napsala, leč přesahuje to krátkou úvahu z mého článku. Je to všechno o tom, že učitel je člověk. A pokud je dobrý člověk a ještě i dobrý učitel, tak vznikne něco jako zázrak – člověk, kterého si jeho žáci a obvykle i jejich rodiče dlouho pamatují a bývají mu vděční. V systému jsou ale hodnoceni stejně jako ti ostatní. A nemívají je v lásce ředitelé škol.
PS: Omlouvám se, ale jak moje školní zkušenost byla obyčejná (ani extra stimulující, ani extra špatná), tak tvář českého školství, kterou jsem potkávala na cestě svých dětí za poznáním, vyšla nedobře – čest pár výjimkám. I proto vždy u mých článků o školách dychtivě čekám, až mě usvědčíte z omylu, nejlépe systémového. Že máme skvělé učitele, o tom nepochybuju. Ale je to jen jejich zásluha, že jsou skvělí (nikdo to po nich nechce ani jim v tom nepomůže) a s trochou smůly na ně přes ty průměrné až špatné nemusíte vůbec narazit.
Moje zkušenost ze školy byla většinou vynikající, měla jsem štěstí. Naši věděli, kam mě dát. A tady máš odpověď na tu systémovost: základ skvělého sboru je ve skvělém řediteli, který umí sbor vybrat, základ skvělé školy je ve skvělém sboru, kde je minimálně čtvrtina vynikajících učitelů, takže se nastaví nálada „být skvělý je normální, být průměrný je ostuda“. Škola získá pověst „těžké školy“, tudíž do ní nedávají svoje děcka líní rodiče, takže je tam dobrej materiál – ve třídě vznikne spolupůsobením kantora a žáků nálada „být skvělý je normální, kdo tu nechce být, může si táhnout do blbšulky“.
V tuhle chvíli je škola v pozici, kdy má převis nabídky a může si vybírat.
V tuhle chvíli je taky škola v pozici, že je vyčnívajícím klasem a sveze se po ní naprosto každá kritika. Záleží na osobnosti ředitele, aby chránil svůj sbor před většinou štěkajících šakalů, a na soudržnosti sboru, aby to ustáli.
Nevydrží to věčně, ale několik desetiletí to šanci má.
Ach no, to podepíšu – dobrá škola stojí na osobnosti svého ředitele, popsalas to přesně 🙂 Těžko se to ale dá nazvat systémovým řešením, ředitelé jsou velice různé 😛
Dede, to je kreativní práce, to prostě zvenku nenařídíš.
Jedinej, kdo to může zvenku ovlivnit, jsou rodiče, kteří budou hlasovat nohama. 🙂
Mimochodem – zapomněla jsem na rodiče. Celej systém se zhroutí, pokud bude převaha rodičů, kteří půjdou proti učitelům svých dětí. Rodičů, kteří nedovedou svoje v pubertě přirozeně líné a bouřící se děti přitáhnout k disciplíně a práci. Rodičů, kteří budou říkat: „Zlej kantor, zas vám zadal domácí úkol, tak to opiš, no, a teď běž na bowling.“
Jo, někdy je kantor opravdu špatnej a rodič má pravdu, ale zažila jsem víc případů, kdy to bylo naopak. „Nesmíte mému synovi dát horší známku než trojku, nesmíte mého syna vykázat ze zájezdu, co na tom, že vám během výuky leze pod topení?“
Oproti tomu si vážím matky, která mi přivedla (sedmnáctiletého) syna (o půl metru vyššího než já 🙂 ) k autobusu, kterým jsme odjížděli na 10 dní do ciziny, a, sama právnička, pravila: „Tady ho máte a před svědky prohlašuju, že když bude zlobit, máte moje rodičovské svolení mu vrazit pár facek.“ Ty facky nikdy nebyly potřeba. Ona to byla reakce na tu druhou matku, co její synáček měl právo na vše, včetně velmi stupidní sebevraždy zapasováním se pod těleso ústředního topení nebo proskočením zavřeným oknem. 🙂
Prostě – pokud rodičům bude záležet na jejich děcku, najdou pro ně dobré učitele a budou s nima mluvit a spolupracovat. Děcko je především zodpovědnost rodičů, tam má vzor. Proti debilům rodičům nic nenadělá ani ten nejlepší kantor.
Bohužel zvenku to vybudovat nejde – vtip je v tom, že vznikne prostředí, kde bude ta vynikající čtvrtina kantorů ráda a bude mít možnost ve svém volném čase a na úkor svého osobního života realizovat svoje nadstandardní plány. Jinými slovy, ti vynikající si budou ve škole realizovat i svoje koníčky (a protože jsou, jací jsou, přizvou si k tomu i svoje žáky). Teprve tehdy se začne systémově a příkladem, páč jinak to nejde, učit, jak se to dělá, hledat v sobě talent a jít za ním.
A taky se začne příkladem učit, že rozvíjení talentu je 90 % dřiny.
A že to může být současně nehorázná zábava.
Ale musí, musí se nastavit vyváženej poměr píle a nadšení, bez toho to fakt nejde.
Tohohle asistentama nebo jinou berličkou nedosáhneš, to jde zevnitř těch lidí. Musíš najít někoho, kdo jim umožní, aby se zkoncentrovali na jednom místě a tam se rozvíjeli. Mluvím o kantorech. Jakmile se povede tohle, další efekty budou synergicky následovat.