Zahajte první letní víkend drablením!:)) Pište, tvořte, bavte se, svými výtvory i tvorbou ostatních! Zkoušejte, co zvládnete – není to soutěž, vítán je každý autor. A dnešní téma?
Tady je:
Je mi líto, ale někde v koutě svého srdce ji/ ho/ to stále miluju…
Připomínám pravidla:
Zúčastnit se může kdokoliv, není to literární soutěž, je to popíchnutí kreativity, trocha legrace a zkouška, kolik toho dokážete vtěsnat do sta slov:))
Forma je libovolná, můžete napsat příběh, úvahu, popis čehokoliv, rozhovor. Podmínky jsou jen dvě – text má přesně 100 slov a musí v něm být jasně znát zadané téma. Nemusíte název tématu citovat, ale musí to tam být.
Drabble pište do nedělní půlnoci do komentářů na této stránce.
Protože v diskuzi nejspíš budou i reakce na ona zveřejněná stoslůvka, prosím napište před text vašeho drabble prostě DRABBLE. To slovo se do celkového počtu slov nepočítá. K drabble můžete napsat i poznámku, samozřejmě ji označte slovem POZNÁMKA, abychom věděli, že tady se už slova nepočítají:))
Pracovní přípodotek:
Pro ty šťastné, kteří nikdy nemuseli počítat znaky nebo slova ve svých textech, přidávám radu: ve wordu existuje nástroj, který se jmenuje Počet slov. Když píšete, vidíte počet napsaných slov v levém dolním rohu stránky. Toto počitadlo reflektuje každý znak, který jste napsali.
Co když ale zkoušíte různé varianty? Netřeba psát každou zvlášť – když dáte text do bloku, tak vám ono počitadlo vlevo dole řekne, kolik slov má ta označená část textu (blok). Tak vidíte – počítání slov není žádný problém dokonce ani pro ty, kdo mají nedostatečný počet prstů:)))
A ještě novinka: pokud drabble nestihnete napsat do uzávěrky, ale téma vás oslovilo, napište i později – jen dejte na příspěvek avízo do aktuální diskuze. Jinak by čtenáři váš výtvor pravděpodobně minuli 🙂
Před chvílí jsem našla via twitter MK ČR, možná by vás to mohlo zajímat nebo inspirovat?
https://www.mkcr.cz/novinky-a-media/soutez-praha-ve-100-slovech-zahajena-4-cs1438.html
Konec hledání
————-
Neměl nejmenší představu, jak to opatovi říct.
Strávili hledáním nového domova dlouhé roky. Jejich skupinka se ustálila na deseti členech: směšně málo proti slávě a mohutnosti Glastonbury, ale úžasně mnoho na podmínky, ve kterých teď byli nuceni živořit. A našli něco, co se v pevných glastonburských zdech najít ani nedalo, proč se prostě museli vypravit do pustiny: naučili se spoléhat jeden na druhého. Stala se z nich rodina.
Ale Hugh se nestal mnichem kvůli své víře. A tady v Bjørkhallenu…
Poklekl, vzal opata za ruce. Dopadly na ně jeho slzy.
„Otče, odpusťte, chtěl bych…“
Přikývnutí. Povzdech. „Žít jako mistr, viď.“
Ať už hledali co chtěli, zasloužili se o to co tam později vyrostlo a to stálo za to, i když to teď ještě nevědí.
Máš pravdu.
Ono to bude chtít kontext. Jsou to mniši, kteří vydrželi spolu poté, co Jindřich VIII. zrušil glastonburský klášter. Opat a další dva měli být popraveni, Hugh Talbot je šikovně zachránil a pak už v podstatě jenom utíkali. Hughův problém je, že krom toho, že je mnich, je taky mistr magie, a v BH, kde celá skupinka našla definitivní domov, zjistil, že je mistrem magie víc než mnichem.
To, co v BH nakonec vzniklo, je jediný klášter pro magií nadané lidi v Evropě.
Něco takového musel v té době být ohromný problém. Představuji si, že kdo to uměl, nepoužíval to třeba ani k pomáhání, ze strachu aby někdo nemluvil příliš. A jen nový domov v severské pustině mohl pomoci takovým lidem umění rozvinout. A mistr magie a klasický duchovní, to je sezení na dvou židlích jedním zadkem.
To jo. Dřív s tím církev neměla až takovej problém, dokonce existujou návody pro venkovský kněze, jak správně očarovat pole a tak, samozřejmě za použití křesťanských propriet, ale zhruba kolem počátků reformace už to je dost neslučitelný.
Tak teď už to chápu lépe. Na počátku jsem byla zmatená, protože už jsem si přesně nezapamatovala, že se do BH dostali. Ale je hezké, že se stali takovou soudržnou skupinou a naopak, že měl opat tolik moudrosti, že dokázal přijmout i právo někoho ze svých lidí, se od této skupiny odloučit.
Lidský a moudrý opat. Takové lidi svět potřebuje. Moc se těším, až si budeme moci přečíst celý jeho příběh.
Hm, u někoho, kdo jako vy dvě zná všechny reálie, bych čekala, že si uvědomí, že Hugh pravděpodobně bude sloužit i jako černý mág a že ho to může stát jeho duši.
Furt je ještě opat tak jednoznačně moudrej?
(A dal vůbec jednoznačnou odpověď? Nebo jen naznačil, že chápe, oč Hughovi jde?)
Taky se těším, až budu psát celej ten příběh. Jen nečekej, že tam budou snadný odpovědi. Ty skončily v Glastonbury. Počínaje tou sešvindlovanou popravou už věci nikdy nebudou jasný, vždycky to budou volby mezi dvěma stejně závažnými póly. To se teprv ukáže, jestli z toho opat vyjde moudrej, nebo prostě jen zbitej a utahanej a rezignovanej. Možný je oboje.
(Kdyby mi Zana dovolila ho v míru umučit, zdaleka bychom tady nebyli.)
No co se dá dělat, jsem holt hlava sklerotická. Jak to tak vypadá, má paměť je poněkud děravá a půlku informací vytrousila. Takže mi nezbude nic jiného, než si počkat na celý příběh.
Tak jsi to stihla a dokonce bohatě v limitu. To je fajn.:-)
Krásně jsem si početla, schválně až večer, mám to jako velmi milý večerníček. Děkuji moc všem, jste výborní. (h)
teda to včerejší počasí mě tak zmohlo, že jsem se bála, že nic nevymyslím. Ale nakonec jsem to dala. takže:
DRABBLE:
Zlomené srdce
Díval jsem se, jak žena mého srdce odjíždí a dokola si opakoval: musím ji nechat jít, s tím opancéřovaným ťulpasem ji bude líp. Ale nepomáhalo to. V hloubi srdce, jsem cítil prázdnotu.
Přitom to nebyla první princezna, se kterou jsem se setkal, ale ta jediná se mě nebála. Ty předchozí jen mě spatřily, zděšeně ječely. To mým citlivým uším nedělá dobře. Proto jsem je utišil. Pravda někdy dost radikálně, ale ani jednu jsem nesnědl. To zas prrr. Dávám přednost telecímu.
Tahle mi začala vyhrožovat hned, sotva mě uviděla. Pak jsme se sblížili. Jak říkám byla výjimečná. Jenže drak a princezna?
🙂 🙂
(A co opancéřované telecí? Taky šmakuje?)
myslím, že ani dračí žaludeční kyselina nestráví pancíř
Gleti, tvůj šlechetný zamilovaný drak pobavil i dojal. Opravdu pěkné.
Výjimečná princezna a přesto dala před hodným inteligentním a citlivým drakem přednost opancéřovanému ťulpasovi? Milý dráčku, asi přece jen nebyla tak výjimečná. Nesmuť, jednou to určitě vyjde.
Moc pěkné, zábavné, baví mě ta různorodost. Já nestíhám, tak snad příště (to už bude naštěstí červenec).
Jé tady je dneska krásnýho čtení 🙂 Nádhera 🙂
Minulej tejden jsem nestihla, ale dneska taky posílám jedno stoslůvko o diplomacii:
Textovka od ségry: „Vyhoď taťkovi to pruhovaný tričko!!!“
Věším prádlo. No roztrhaný není, ale vytahaný strašně a ty barvy úplně zešedly. Ale ta sepraná bavlna v tomhle teple, to se musí příjemně nosit. A jéje starý kraťasy a ještě si je rozškubnul.
Večer taťka nakoukne do kuchyně.
„Copak tam ještě vyvádíš?“
„Spravuju Ti ty plátěný kraťasy.“ Hele jak mu svitly očka, asi myslel, že nepujdou zašít. „Ale už je budeš mít jen na zahradu. A to prouhatý triko taky.“
„Ženský, vy jste se na mě zase domluvily!“ Směje se.
„No, kampak jsi v něm vyrazil? Ségru to stálo tři vykřičníky.“
Milované kousky oblečení, oprané tak, až jsou docela hebounké, jééé!
Nejen chlapy z nich nutno vysekat sbíječkou.
(I když uznávám, na zahradní a domácí si je ponížím sama.)
No jo, takových milovaných nevyhoditelných kousků oblečení má můj chlap půlku skříně 🙂
Taky miluju některé letité kousky svého šatníku a má sestra mě právě tak napomíná, ať už to proboha vyhodím. Neposlouchám a nechávám si je alespoň na „doma“.
Bylo nebylo, dávno tomu, před pětadvaceti lety a dvěma konfekčními velkostmi.
Lakované červené 13 cm – vezla jsem z prodejny zbrusu nový Tranzit, impulzivní nákup mého šéfa. Prodejce nevěřil svým očím: „To jako fakt takhle chcete řídit dodávku, paninko?“ Paninku miluju. „Máte s tím nějaký problém?“ Jednička, dvojka, trojka… Z Kroměříže do Prahy.
Vyučuji v tanečních, stříbrné 9 cm. „Jak to můžete vydržet?“
Osmý měsíc těhotenství, černé 11 cm, rekonstrukce banky, stavební výtah. „Ehm, madam, tam byste snad ani neměla….“ „Myslíte, že do toho čtvrtého patra poběžím po schodech?“
Dnes už jenom 6 cm, černé, modré a béžové.
Miluju vysoké podpatky.
já taky !!!!!!!!!!!!!!!!! 🙂
Když se člověk v podpatkách naučí dobře chodit, zvládne v nich i fotbal. (Vyzkoušeno.)
Ale teď už je nenosím, už mě to nějak nebaví.
A „paninko“ je rozhodně v jistých situacích urážka! 😀
Základem jsou správně postavené boty, ve kterých se dá chodit celý den.Pro sportovní aktivity volím jinou obuv. Pokud bych v podpatcích hrála fotbal, pak je oslovení „paninko“ zcela na místě 🙂
Nás to tehdy tak napadlo cestou z přednášek. Podpatky jsme tam měly dvě, sukně nadpoloviční většina. Byla to dobrá sranda. 😀
(Většina nepodpatkové části ženstva byla oděna a la vetchý druid, takže za nima zase povlávaly dřevěný korálky a šály. Jediný přítomný pán se tou dobou tuším honosil vestičkou a cylindrem. Hrál taky.)
Už je to opravdu hodně dávno, ale milovala jsem je taky. Dnes už nechápu, co jsem na nich všechno zvládala. 😉
Podpatky nosívám (pravda, ne ty extra vysoké), ale přece jen, pohodlněji se cítím při zemi. Nejspíš budu přízemní.:D
Přečetla jsem všechna krásná drabblata, jedno hezčí, než druhé. Krásná kočičí, vzpomínkově smutný sen a u nečekaného konce „jedno čokoládové suflé, prosím“ jsem vyprskla smíchy. Jste všicí kabrňáci !!!
Dede, ještě k mému likéru i když už vlastně odpověděla lama. Já používám bílý rum. Jednou jsem zkusila vodku, ale jaksi to nebylo ono, tak jsem se vrátila k rumu 🙂 Jak jsem napsala, receptem nemohu posloužit, prostě jsem míchala hrsti každý rok jinak, podle toho čeho a kolik jsem měla 🙂 A ano, na dně je vždy mírná usazenina, slévám přes hadřík v cedníku, ale další zbylá usazenina už nám nevadí. Já likéru dělala litry a jak stárnul byl nějen ještě lepší, ale i tmavší. Je mi jasné, že by žádnou soutěž nevyhrál, ale nám chutná a hlavně vím, že je to „samá zdravota“ z nezávadných bylinek !!!
Maričko, právě to, co píšeš, mě na tom láká – a byl by to skvostný dárek pro tchánovic (inlove)
To já jsme včera dostala přes plot za kytku levandule recepis na jitrocelový sirup (léčivý)- lístky jitrocele trochu pomačkáme- posekáme- a pěchujeme do lahve od okurek. Vrstvy prosypáváme cukrem. Necháme cca 3 týdny odstát a vzniklý hustý hnědý sirup slejeme přes plátýnko. Nejlepší je prý z jarního jitrocele, ale hodlám to zkusit i teď v létě.
Na jedné cyklodovolené jsem v plastové lahvičce od jitrocelového sirupu vezl hlt 12 letého skotského životabudiče. Všichni kdo ochutnali soudili, že ve skotsku je opravdu excelentní jitrocel…
Tak zase jednou drabblík mimo fanfiction a mimo domovské Šílené Šuple. 🙂
DRABBLE
Pokušení
Stále tě miluju. Vím to. I když se snažím samu sebe přesvědčit, že už je to minulost, že je mi bez tebe mnohem lépe. Schválně chodím do práce delší cestou, abych tě nemohla spatřit. Protože bych mohla znovu propadnout kouzlu tvého tmavého těla, mohla bych znovu zatoužit v extázi ochutnat to lahodné s… Ne! Nesmím podlehnout. Nesmím se vrátit na začátek své strastiplné cesty.
Snad, možná, až dosáhnu vysněného cíle, až znovu obléknu konfekční velikost 36, mohla bych, jen jednou, jedinkrát, jít do kanceláře starou cestou. Projít známými dveřmi cukrárny, a úplně klidným vyrovnaným hlasem říct: „Jedno čokoládové suflé, prosím.“
Já čekala, kdo bude vlastníkem onoho tmavého těla a ono suflé. 😀
Jo, slečna je suflé závislák (mm)
Tak velikost 36 je pro mě naprostá fikce z říše záhadných kosmických dějů, páč tu jsme asi nikdy neměla 🙂
Já když tu velikost někde vidím na ramínku, tak si říkám, že takové míry jsem snad měla naposledy jako batole.
Svatá pravda.
Pro mne taky. V tomto konkrétním případě se rozhodně nejedná o žádnou autoinspiraci. 🙂
Regi, to je prostě dokonalé! 😀
Díky, Dede. A díky taky za prima příležitost. 🙂
Regi 🙂 pobavila jsi mě. Slečna má cíl, a to je dobře. Moc bych jí přála, aby si tam nakráčela a to suflé dala, ve velikosti 36. Tu jsem tedy taky nikdy neměla 🙂 možná někde na základce tak v páté třídě 🙂
Dík, Toro. Já tu velikost taky nikdy neměla. Vždycky jsem byla „krev a mlíko“ Ale do drabblíku se mi hodila. 😉
Já tu velikost asi tři roky dospělýho života měla, ale stálo mě to cca 15 hodin cvičení týdně. Ne že bych cvičila kvůli té velikosti, ale nebyl to nepříjemný pocit. V létě. V zimě mi bývala děsná kosa.
Helemese, koho to sem drabblíky přilákaly. 🙂
No jo, asi jsem nějak poddrabblená 😉
ach, můj miláčku čokoládový, navždy jsme si zapovězeni
Ach, jak je to smutné, ba přímo tragické…(u)
Když jsem viděla téma, vzpomněla jsem si, že jsem do jedné soutěže Triumvirátu napsala dvě verze jednoho příběhu. Použila jsem jen jednu a zdálo se mi, že bych teď konečně uplatnila tu druhou. Ale ouha. 378 slov. Pustila jsem se do škrtání a překvapivě se mi zdá, že výsledek je nakonec lepší než původní verze. další důkaz užitečnosti klávesy DELETE.
Název: Tragický příběh Romea a Julie
Drabble:
„Vypadni! Ty jedna…“
„Jaká jedna? Jmenuji se Jůlinka, a ty?
„Romeo,“ zavrčel.
„Můžu u tebe bydlet, Romeo?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Protože proto.“
„Já budu hodná. Opravdicky.“
„Dobře, ale běda ti, když si něco začneš!“
„Jauvajs, nech toho nebo tě…“
„Co?“
„Zakousnu. Jako hada.“
„To nezvládneš.“
Povzdech.
„Vždyť jsme se domluvili, Jůlinko. Já poskytnu bydlení a ty budeš hodná.“
„…ale máš mě rád, viď?“
„Hm.“
„Poslyš, viděls, jak se ten náš kocour strašně drbe?“
„Nejspíš má blechy. Počkej, někde tady mám… Romeo, pojď k pánovi… No tak, drž, musím tě namazat.“
„Vy vrazi! To byla moje Jůlinka, já ji měl rád!!!“
tlesk tlesk tlesk
Jak se tady, sakra vloží ten usměvavý smajlík. Poraďte někdo.
Najedeš si na něj myší bez prokliku, zapamatuješ si, z jakých znaků je složen a pak ho napíšeš. Mezi vypsaným smajlem a obklopujícími slovy musí být alespoň jedna mezera 🙂
Tak to musím zkusit.
😀
Díky, Ivo. 😀
😀 😀 možná měl, ale pro Jůlinku bych ani já neměl pochopení. 😀
No já taky nemám a neustále tahám kocourovi z kožichu nějaká ta klíšťata, která nosí přes všechna mazání. A on je brání naprosto stejně jako Romeo svou Julinku.
To je opravdu na kapesník :). Jak k tomu chudák Romeo přišel, takhle přijít o Julinku…
Zlí, zlí panečci. 🙂
Katty, tohle je opravdu mnohem lepší, než když to bylo delší. Nelži, že nejsi drabblistka. 🙂
Možná, že po dvou DMD sezónách jsem už získala trochu praxe.
😉
Chichi, však on si časem určitě další Jůlinku našel (rofl)
Je fakt, že takových Jůlinek je všude plno 🙂
Já myslím, že si ho nějaká ta Jůlinka další našla sama.
shakespeare (čti jak je psáno) hadra
Uctivá poklona 🙂
Drabble
Měla jsem sen. Opravdový sen. Nevymyšlený sen.
Volala jsem psy: „Holčičky, pojďte za mnou, pojedeme na výlet!“ a držela v ruce kšíry do auta. Dala jsem kšíry černobílému psovi, druhému černobílému psovi a hnědobílý zůstal koukat- já nikam nejedu?
Nějak jsem se nemohla dopočítat psů a vtom mi to došlo- Borůvka přece už není! Jak to, že mám dva černobílé hřbety? Přece když zamrkám, tak zmizí, protože už prostě není, určitě je to jen má fantazie…
Zamrkala jsem a Borůvka tam pořád byla!
Musela jsem zamrkat třikrát, aby mi v ruce zůstal prázdný postroj.
Asi jsem ji konečně nechala jít.
(hug)
Borůvenko, Astičko…
Matyldo… není co napsat. Trvá dlouho, než své milé necháme jít. Není divu.
Přesně, jak píše Tora, je to strašně těžké, ale nakonec své milované musíme nechat jít.
Mám tu zkušenost, že když člověk nechá zemřelou blízkou bytost jít, vzpomínka na ni pomalu přestane bolet a začne mile hřát.
Matyldo! ;(
(hug) Matyldo! To je moc krásně napsané… (h)
(hug)
Penny s náma byla z vlastní vůle ještě rok. Pak naznala, že si už poradíme.
Vkládám drabble za Alasdaira 🙂
Drabble:
Po téměř roce jsem zase zapnul televizi. Bylo to o Africe a i když jsem tam nikdy nezavítal a mým „srdečním“ kontinentem je Asie, i když vím, že Adamsonovi nadělali v zacházení se lvy hromadu chyb, ne vlastní vinou, tak ten film pořád strašně miluji. Pro to téma a ty úžasné záběry. Volání divočiny. A ta písnička! Asi se ji naučím hrát.
Born free, as free as the wind blows…
As free as the grass grows
Born free to follow your heart
…Born free, and life is worth living…
But only worth living
Cause you are born free…
Víc textu si teď nepamatuju.
Konec drabble.
Vždycky je dobře, když má člověk rád… byť se to s rozumem občas nepotká, pořád je to pro lidskou duši důležité (inlove)
PS: Dokud to nezpůsobí katastrofu, že 😛
No, ta scéna jak Elsa vybláznila slony a ti následně načechrali vesnici byla sice úchvatná ale být bych tam v té chvíli nechtěl. Děkuji Ioan i Tobě za vložení drabblete. Já jsem nevěděl, že jsou s tím potíže, byl jsem mimo net jaksi obecně.
Hahaha,taky jsem se včera dívala, po letech. A zase se mi to líbilo, ten film stojí za to. Krásná zvířata, sympatičtí lidé, žádné vraždy, žádné vulgarity a nádherná hudba, ach, ta hudba! Já vím, že ten film je tak trochu pohádka a doják, ale mám ho ráda.
Moje babička milovala tu knihu a když jsem byla malá, často mi z ní četla, nebo mi o Else vyprávěla. A já jsem snila o Africe, představovala jsem si, že voní jinak, než Evropa, že je tam jiné světlo a že člověk prostě musí hned na první pohled poznat, že je v Africe. Když jsem se tam pak jako dospělá dostala, byla jsem překvapená, že se tam cítím stejně jako tady, trochu vzal zasvé můj dětský sen.
Kdosi tu nedávno psal, že přes park Serengeti povede dálnice. To je ten park, kde zůstaly žít Elsiny děti po její smrti. Je možná dobře, že se toho Adamsonovi nedožili, i když na druhou stranu jejich konec byl strašný. Friederike Victoria Gessner, jinak „Joy“ Adamson byla roku 1980 zavražděna sluhou, kterého předtím propustila za to, že kradl. A v roce 1989 George Adamson padl v přestřelce s pytláky. Když jsem před lety četl ty okolnosti…byl velmi statečný ale už to byl starý pán a jich byla přesila. Měl jsem úplně nepříčetný vztek, byl to vlastně kolega.
Já vím, že oba skončili rukou vrahů, zrovna včera jsem si to zase připomněla. Je to moc smutné. Myslím, že už v těch 80. letech, kdy byli oba zavražděni, to nebyla ta Afrika, kterou milovali. A jsem si téměř jistá, že ta dnešní Afrika by se jim nelíbila ani trochu. Afrika volných zvířat, žijících v dobrém a relativně bezpečném prostředí, je nenávratně pryč. Vždycky, když vidím, jak chovatelé odváží do Afriky k vypuštění nějaké nádherné, vzácné a s láskou vypiplané zvíře, tak se mi úplně svírá srdce zoufalstvím z toho, jaký strašný osud na něj asi čeká. Vím, že by to pro to zvíře mělo být to nejlepší, a byly doby, kdy by to tak asi skutečně bylo, ale za podmínek, jaké dnes panují, si tím už vůbec nejsem jistá. Naposledy jsem to tenhle týden slyšela o nějaké samičce nosorožce, byla tak krásná, snad to přežije.
O dálnici přes Serengeti jsem neslyšela, ale popravdě, ani mě to už neudivuje.
Nevím, jestli v Indii je situace lepší, obávám se, že asi o moc ne.
Tyjo, to jsem nevěděla. Ale ten film mám taky moc ráda.
Kdysi jsem v knihovně našla knížku – nepamatuju si autora ani titul – o tom, jak jedni Američani chovali (nebo snad zachraňovali, nevím) původně snad šest vlků. Přežila jim z toho jedna vlčice, spárovali ji se psem, dál odchovávali štěňata, stvořili jim výběh, paráda, paráda, a pak přišel konec, že musí prodat ty hektary, kde byl ten výběh, a oni celou smečku s děsným brekotem utratili. Dali jim při hře jed. To jsem doteď nepochopila.
Život s vlky od Lois Crisler
U všech všudy proč??? To se přece dalo řešit. 🙁
Přesně.
Alasdaire, moc hezké drabble a děkuji za připomenutí filmu. „Born Free“ byl první film který jsem po vystěhování do Anglie s manželem viděla. No tenkrát jsem se vlastně především koukala, rozuměla jsem velice málo. Ale to mi nevadilo, bylo na co koukat, domyslet se a já prostě film chtěla vidět. Nadchnul mě. A ta hudba ! Ta nádherná píseň a hlavně melodie, tak ta mi zněla v hlavě ještě hodně, hodně dlouho a dlouho mě dojímala, stejně jako film. Tak jsem si ji teď našla a líbí se mi stále stejně. A pamatuji se jaký šok to tenkrát byl když (a hlavně kým) byla „Jay“ zavražděna. A pak její manžel. Ale jak píše Tapuz, asi by se jim dnešní Afrika nelíbila.
https://www.youtube.com/watch?v=ov6aef8DTqg
Jak já kdysi lvici Elsu milovala. Více knížku než film, ale i ten se mi líbil. Teď jsem ho neviděla a přemýšlím, zda by se mi po těch letech a s tím, co dneska vím, ještě líbil. V každém případě, tvé drabble ve mně něco rozechvělo. Hezkou vzpomínku nejspíš. Díky, Alasdaire.
Není zač. Ta knížka je krásná i méně známý Příběh levhartice Penny od Joy je super čtení.
Asi se neměli od koho učit, ne? Ono je to se zpětným pohledem vždycky všechno jasné, jak to mělo být, co se mělo dělat, jak to mělo být správně. Ale ve chvíli, kdy je člověk postaven před realitu, dělá, co může. Většinou.
Oblíbený film, oblíbení knížka, krásná písnička. Díky za připomenutí.
Dede, pomoc! Snažím se vywebit drabble za Alasdaira a furt mi to něco žere.
Bylo tam přes 2000 spamů (od rána), asi je na něj úrodnej čas. V takových chvílích antispam snadno zblbne. Jak jsme vypli „kvíklyho“, tak je to prostě potíž.
Se nedá svítit. Pokud v tom horku stvořím toho Hugáčka, co mě napad, a taky mi nepůjde nakopírovat, zas tě poprosím o pomoc. Dík! (h)
Téma evokuje srdcervoucí příběhy. Hotel U devíti koček nemůže zůstat pozadu. Vždyť on ji měl fakt rád!
Název: Ale to jsem nechtěl!
Drabble:
Škkrrk, bum, prásk! Co to z tebe leze? Jé, rolnička… a tohle se krásně drásá! Tak ty nepudeš, jo? Zadní drapáky na tebe! Vidíš, už je to všechno venku! To se krásně casnuje!
Jé, tady asi sněžilo!
„Teda Barbucho,“ řekla domácí. „Takovou krásnou myšičku jsi dostal, a co jsi s ní udělal? Uplně jsi ji rozerval a vycpávku roztahal po pokoji. Teď abych znovu luxovala.“
Vyluxovat moji cinkací myšičku? To nemyslíš vážně! To je moje myšička! Ale… kde je? Hele, kde jsi? Vrať se!
„Milej zlatej, tu už dohromady nedáme,“ řekla domácí a zapnula vysavač.
Ale já ji měl rád!
Jo, to se nejdřív cupuje, páře a drásá a pak to přijde líto. 😀 Pěkné, Toro.
Diky :). Je to tak, a nejenom kočky, že 🙂
To je kočičí a zároveň velmi lidské, milá Toro! 🙂
Ano, prosím. Znám. „Ty mi vyhazuješ mého krásného plyšového tygra?“ — „Ano, Penuško. Pět let jsem ho usilovně zašívala, ale tentokrát jsi mu ty střeva vykuchala fakt důkladně a už z nej je jenom tygří hadr nebo spíš tygří díry spojený stehama. Koupím ti jinýho plyšáka.“ — „Ale to byl MŮJ tygr…!“
(Melinu hračky neberou a Donda bere jako samozřejmost, že na skříni stojí košík a v něm se každý týden narodí pakl čerstvých tenisáků. Teda kecám, už ne. Už z destrukčního období vyrostla. Ale Penny měla tygra jako objekt přesměrovávané agrese: kdykoli byla naštvaná, vzala tygra a šla s ním mlátit o zem. 😀 On byl původně o kousek větší než ona, takže důstojný soupeř.)
🙂 díky za vzpomínku.
Tak to byl srdcervoucí příběh jedna báseň. Jak pustíš Barbuchu ke slovu, vždycky to stojí za to.
No jo, Barbucha. Ten toho nakecá 🙂
Toro, tohle je jako na zavolanou. Naše štěně mělo krávu. Krásnou froté, spávalo s ní od prvního dne u nás. Pak kráva pošla. Pokousána na hrdle vykrvácela bílou vatu. Uvažovala jsem, že ji spravím, ale látka byla rozdrásaná příliš. Indy mě doprovázela, když jsem krávu nesla do popelnice. A dlouho pak ještě přes plot popelnici hypnotizovala. Asi se s ní loučila.
No jo, byla to jeho kráva, přece 🙂
Milé drabblátko! 🙂
Z pohledu domácí alias paničky je výhodnější, je-li věc rozcupována na cimpr campr a nezbude nic jiného než ji vyhodit (anebo vyluxovat). Vzpomínám na Denisova mladá léta, který nebyl takto razantní, ale tu něco utrhl, támhle cos procvaknul a já ty jeho oslizlé nevábně vonící plyšáky zašívala (teprve po zašití se totiž daly vyprat). Teď už naštěstí neničí, jeho favoritkou je plyšová žížala a ta mu už vydržela déle než rok. Když si ji náhodou někam založí, je zjevně nešťasten.