Naštěstí se mi to nestává často, a pokud ano, je to naštěstí nejčastěji s řidiči z rodiny, přičemž dva z nich jsem kdysi pomáhala vyučit. Pokud k tomu už dojde, snažím se být slušná, tichá, nerušit a neřídit. Ale upřímně řečeno, je mi zatěžko být… spolujezdcem:))
Jako chronický řidič mám coby spolujezdec problém – neumím se vypnout. Poslouchám motor, vnímám otáčky, sleduju silnici a provoz. Vím, prostě logicky vím, že jako spolujezdec zdaleka nemám přehled řidiče, takže se snažím držet jazyk za zuby – nevykřikovat do řízení mě učila už maminka.
Jenže někdy mě to stojí dost práce, hlavně, když má řidič jiné představy o přiměřené rychlosti a bezpečné vzdálenosti mezi vozidly, než jaké mám v podobné situaci já. Tehdy se občas neubráním a nohou automaticky stlačuju neexistující brzdový pedál či se chytím držadla na dveřích. Martin však nemá rád ani tento rychlý pohyb – jeho zorné pole je pečlivě orané a i rychlý pohyb bere v podstatě jako výkřik:))
V jedné knížce od americké autorky jsem našla kouzelný výraz, který označuje to držadlo nad oknem – další to přítel nervózního spolujezdce. Bylo označeno jako „Oh shit bar“, což by se dalo přeložit jako „A do prdele madlo“. Omlouvám se za drsnější jazykový výraz, ale přijde mi to velmi trefné!
A není to jen dokonale přiléhavý výraz, který mě tak potěšil. Jde i o poznání, že neklidní, nervózní až ustrašení spolujezdci existují na celém světě. Zažila jsem něco takového jako spolujezdec i jako řidič. Nezapomenu na dva případy, kdy já coby řidič byla sice pod vlivem adrenalinu, ale jinak v pohodě – zatímco mé spolujezdkyně svíraly „oh shit bar“ a měly barvu lesní zeleně.
Poprvé to bylo na prudkém zledovatělém kopci, kdy jsme uhnuly protijedoucímu vozidlu, ztratily ideální stopu a začaly se i s autem klouzat zpátky. Otočit se a doklouzat se k železničnímu přejezdu (a před ním zastavit:)) bylo dobrodružné, ale já aspoň něco dělala, že… Podruhé to bylo tenkrát v Anglii, když jsem mezi živými ploty couvala před stádem rozdováděných dojnic.
Právě tyhle případy mě asi poučily nejvíc – i jako spolujezdce. To, co vypadalo z pohledu pravého sedadla strašlivě, bylo na tom levém jen obtížné, ale ne ohrožující. (Čtenáři v zemích s levostranným provozem si prosím označení sedadel prohodí:))
Ale jedno vám řeknu, někdy jde celá logika k ledu a já toužím po jediném – držet ten zatracenej volant!:)) A tak se vás dnes ptám: jací jste jako spolujezdci? S kým rádi jezdíte? S kým už radši nikdy? Odmítli jste někdy s někým jet?
A jedna prémiová: byli jste u toho, když se učily řídit vaše děti? Jak jste to snášeli?:))
„Oh shit bar“:))
Dobré téma. Jezdím ráda a docela svižně ale né jako blázen, vždycky musím mít pocit, že zvládnu situaci, kdyby nějaká nastala. jediné,co mně na sobě vadí a to dost hodně, že jsem bloudič ale už mám dost času, tak to je zajímavé a seznámím se se spoustou lidí. Jako spolujezdec jsem si ještě moc nezajezdila ale většinou se snažím důvěřovat řidiči. Nejhorší spolujezdec je přednosta, neřídí, řidičák sice má a teorii zvládá výborně. Pokud vystoupí z auta a začne mne navigovat máváním rukou a gestikulací , o které nevím , co znamená,začínám mít myšlenky zločince. Několikrát šel pěšky.
(rofl) Ten konec mě dostal (rofl)
Jo a bloudím taky – někdy i s navigací. Naposledy na Rusavě… to si navigace myslela, že tam je cesta přes kopec a ona fakt nebyla! 😛
Tak u nás to bylo jako u tapuz, ještě o to pikantnější, že táta sám si řidičák dělat nechtěl, tak šla do kurzu s ním máma jako morální podpora, a dopadlo to tak, že jezdili spolu, táta odjezdil pár lekcí, instruktor řekl že dobrý, stačí, umíš to a zbytek tátových lekcí i všechny svoje odjezdila máti s tátou na zadní sedačce, který jí do toho celou dobu kecal a kritizoval ji podstatně víc než instruktor…dali to oba, společně koupili starší škodovku a jezdili oba, asi tak pětkrát spolu, naposledy pamatuju, že mati jako řidič vystoupila pět kilometrů od baráku, pronesla něco ošklivého na adresu milovaného chotě a už za ten volat nesedla…táta ji to tím kecáním do řízení tak znechutil, že už prostě neřídila, a když táta umřel, já už měla svoje asi čtvrtý auto a mámě bylo sotva padesát, chtěla jsem, ať zase zkusí řídit, že ji budu trénovat já, než si udělá nějaký kondiční jízdy, ale už se bála, ztratila ty správný reflexy a nechtěla to ani zkusit. Já jezdím od šestnácti, dělala jsem střední zemědělskou školu, kde byly řidičáky na traktor, auto a velkou motorku povinné jako součást výuky a taky jsem byla nucena se podrobit tátově výuce, dopadlo to stejně jako s mámou, taky jsem něco ošklivého prohodila a vystoupila a hned jak to šlo, po maturitě jsem si za ušetřené peníze z brigád koupila auto. Nečekejte mercedes, byl to trabant za pět tisíc, v roce 1990, a protože byl hnusně šedivej, nechala jsem si ho za další čtyři tisíce půjčený od babičky přestříkat na krásnou modrou…a s ním jsem se naučila opravdu jezdit, dělala jsem plemenářskou zootechničku, takže jsem denně jezdila po svém obvodě po kravínech od časného rána za každého počasí v létě zimě,netopil, netěsnil, vzadu jsem pořád vozila kanystr a olej, ale dostal mě všude, se svým prvním psem jsem s ním odjezdila po Evropě titul Interšampióna a zažili jsme s ním neskutečný věci…teď už jsem dlouhou dobu jediný řidič v rodině, takže sloužím jako bezplatný taxikář a kdykoliv jedu jako spolujezdec, neskutečně si to užívám , že můžu beztrestně koukat po krajině, kochat se přírodou a nemusím dávat bacha na kdejakou bábu na kole…stejně jsem tak vycvičená za ty roky, že si nedám nikde ani skleničku, i když můžu, a stejně podvědomě sleduju provoz i řidiče, co dělá …nesnáším když řidič za jízdy štrachá po palubovce, ladí rádio, hraje si s klimatizací, nebo nedej bože telefonuje, to se teda ozvu, ať si myslí co chce…
Minko, ty se nezdáš – ty jsi úžasná studna zajímavých zážitků! Jak v kravínech, tak na výstavách… a ještě i to auto k tomu 🙂
Proč vlastně nepíšeš? (inlove)
Já jsem měla kliku, že mým prvním spolujezdcem byl můj taťka. Pravda držíval se velmi pevně pásu nad svým ramenem, ale byl v klidu a pomohl, když jsem potřebovala. Když jsem jednou na horách nezvládla couvání do pravého úhlu (z příjezdové cesty na silnici) a skončila v louce, tak jen vzdychnul a pravil… to vyjedeš… A měl pravdu. Díky, tati! (inlove)
Jo a mamina byla excelentní řidič…
Když já se prosím stydím, v takové konkurenci úžasných spisovatelek a vtipných komentátorek, jaké jsou tady, se nějak prezentýrovat..ale třeba najdu odvahu a něco sesmolím, ale neslibuju
Minko, tohle NENÍ literární server! To je deník o zvířatech a lidech a je to tu pro začátečníka velmi komorní. Zvířetník je víc vidět, ale vlídný je taky. Začni a třeba skončíš jako Herriot:)))
Vo všeobecnosti som príjemný spolujazdec, ale na druhej strane si vyberám, s kým som ochotná ísť na vedľajšom sedadle. Mám pár známych, u ktorých mám jasné, že „nikdy viac“. A mám pár iných známych, inak slušných a korektných ľudí, ktorí ma šokovali, keď po návšteve a pár pohárov vína neodišli taxíkom, ako by som čakala, ale sadli za volant s tým, že „veď si dali len dva – tri pohára, to nič nie je“. Brrr.
V našej rodine je indikátorom dobrého šoféra Brix. Keď niekto riadi nervózne, preraďuje sa, zrýchľuje, dupe na brzdu, psovi príde zle a začne neskutočne slintať, z papule mu tečú doslova prúdy slín. Ja ako človek so silnou kinetózou mu úplne rozumiem, stáva sa mi to isté (akurát to prehĺtam 😉 ) a preto s ním šoférujem veľmi opatrne. U mňa v aute neslintá 🙂
Katko, já brixe velmi chápu! A tebe vlastně taky 😀
Jo a taky jezdím tak, abych „nepřesypávala psy“ (chuckle)
Něřídím, nemám řidičák. Spolujezdec jsem, myslím, dobrý – nekomentuju, nekibicuju. Manžel je řidič výborný, děti řídí taky celkem slušně. Ovšem z celé naší rodiny má auto nejraději naša pes – ví, že když se někam jede, bude z toho nějaká zábava. Ale taky se chová slušně. 😉
Řidiči umějí ocenit dobrého spolujezdce 🙂
Sebe ani jiné nezhodnotím, ale naša pes je spolujezdec excelentní. Nic neříká, jen se těší (a občas olizuje okno zevnitř, máme ho pořád špinavé). Já jsem tak ráda, že ji máme a že ji nám děti občas půjčí. Zlatíčko, nejlepší člen rodiny.
Chichi, vidět tě psí… (inlove) Zní to moc krásně (wave)
No jo no, odříkaného chleba největší krajíc, nebo jak se to říká, 🙂
když byl ještě Don tak se také strašně rád vozil. A , nevím zda to je možné, vždycky s takovým zbožným obdivem koukal na Jiřího /MLP/ jak řídí a my z toho měli legraci. Oni jsou psi strašný komedianti !
OT
teraz som dočítala drablátka,veľká vďaka za M.Sklodowskú/ v Panteone v Paríži sú pri jej hrobe stále čerstvé kvety od Poliakov/ A Matylda to Tvoje bolo neskutočné pravdivé,krásne,citlivé.
Díky, verenko.
Dík, to je milé 🙂
Drablata byla pěkná, tohle ani nic podobného bych nezplodila ani náhodou. A Marie byla úžasná.
Díky.
Ako spolujazdec som,myslím si,dobrá.Nekecám do jazdenia,nekomentujm techniku jazdy,mlčím.
Ale čo som zhrozená,tak to sú jazdy mladých vodičov na záchranke,ktorí si jednak hovoria:“som pilot na záchrannej službe“ a valía to 130 na kruháči v protismere!!!/ vzadu je pritom zdravá tlstá matrona s bolesťami žlčníka po prežratí sa./Tak to síce mlčím tiež,ale mám chuť vystúpiť.Pri pristáni takéhoto „pilota v špitáli,sa pýtam:máte pocit,že ste práve zachránili ľudský život? Ak ano,tak blahoželám.
Pilot záchranné služby? Už jim někdo vysvětlil, že nejnebezpečnější je lítat při zemi a nízko?
No to jim to říkáš ještě slušně, Verenko.
Hm, Verenko, to není sranda s nimi každý den jezdit, co? (h) Pak člověk přemýšlí, kdy bude tu pomoc potřebovat on sám nebo nějaký chudák na silnici, až to ti frajeři jednou nezvládnou (fubar)
S Trixie v autě sedím vždy na zadním sedadle, ve vedru uprostřed sedadla, aby na mne co nejvíce foukala klimatizase. A zároveň mám rozpaženo a oběma rukama se držím oněh “O shit bars”, aby se mi chladící větřík dostal i do podpaží. Jenže pro kolemjedoucí to možná vypadá, že je manžel kaskadér a já se držím zuby nehty abych nelítala jak nudle v bandasce. No vlastně…nedávno chtěl choť stihnout projet na oranžovou (to on dělá rád), nakonec si to rozmyslel a na křižovatce přibrzdil tak prudce, že se chudák Trixie ze svého sedadla skulila dolů. Nic se ji nestalo, zase vylezla nahoru, ale choť se ji mohutně omlouval. Skoro jsem žárlila, protože nevím, kdybych se takhle sklulila já, jestli bych se stejně dojemné a “hladící” omluvy dočkala i já (spíše komentář, že jsem přeci „viděla“ co dělá a mohla jsem se včes přidržet).
Jinak je ale manžel pravdu skvělý řidič a já jsem rozhodně raději spolujezdec, než řidič. Manžela neopravuji, ale občasné leknutí za jízdy dávám najevo vyjeknutím. Vím, že on také tu, z jiného auta vypadlou cihlu, uprostřed silnice vidí a vyhne se, nebo že také vidí toho blbce, co se před nás mermomocí chce co nejrychleji vecpat… ale neubráním se a “jeknu”, případne vykřiknu “watch out!” Sice se hned omluvím, že to prostě ze mne vždycky vylítne, ale nemohu si pomoci i když vím, že moje jekání nemá rád, že straším (varuji) zbytečně..
Nejhorší spolujezdec byl můj tchán. Budiž mu omluvou, že po evropských silnicích jel tenkrát poprvé. Moji tchánovic a manželova nejmladší sestra tenkrát za námi přiletěli na 3 týdny do Neměcka. Manžel si půjčil VW Bus, takový co měl hodně placatý předek. A všichni jsme jeli přes Švýcarsko a Rakousko do Prahy. Tchána jsme posadili vedle řidiče, ať si krajinu lépe užívá. Jenže právě pro ten placatý předek auta měl až moc dobrý přehled o dění „před autem“. On by doma perfektní řidič (jezdil i v zaměstnání), ale jako spolujezdec v tomhle autobusku – no hrůza ! Hlavně na alpských serpentýnách !!! Nekonečné dotazy “proboha, co uděláš, když se z té zatáčky vynoří velké auto?”..”nemyslíš, že jedeš moc rychle”…”neměl by ses držel vice uprostřed ”…”na tuhle silnici se přeci dvě auta nevejdou”…. No manžel jen skřípal zuby. Po třech dnech už to nevydržel a co nejdiplomatičtěji otci navrhl, ať si sedne dozadu, že si jízdu vice užije a uvidí krajina zase “z boku”. Dal se přemluvit a pomohlo to(i když ne úplně), jinak jsme měli obavy, že než dojedeme do Prahy jak tchán, tak manžel budou na mrtvici. Ovšem přiznávám, že když manžel někdy v Alpách zaparkoval (abychom se prošli) a já z vedlejšího sedadla právě pro ten placatý předek auta viděla ten sráz před námi, také jsem si říkala “popojet ještě o půl metru, tak letíme dolu”.
No poznali jste, že jsem to já žeáánoo?
áááno, a já se moc nasmála 😀
Maričko, nic ve zlém 🙂
Ano Maričko, znám i takové, jako je tvůj tchán – to je k zbláznění! Tvůj muž je statečnej:))
Můj již bývalý MLP řídí příšerně. To se fakt nedá popsat. Jeho otec řídil ještě hůř. Pamatuju si když jsme vozili na chalupu souseda s dcerkou (soused po bolestném rozvodu, léčil rakovinu hrtanu, Terce bylo nějakých 13 let a chalupy sousedily, tak jsme jezdili jedním autem), tak se vždy opatrně zeptal: „Budeš, prosím tě, řídit ty??? Já se s J.bojím.“ Ale poznala jsem spoustu dalších rádoby řidičů, se kterými bych do auta prostě podruhé už nelezla. Díky závodům a dlouholeté praxi (řídím od nějakých 14ti let a řídím stále, mám projetou cizinu) jsem hodně vyježděná a poznám neomylně špatného řidiče, řidiče, který se bojí, který nemá jistotu ani zkušenosti, zmatkuje…. pak jsem obezřetná. Řízení je moje vášeň, řídím ráda a mám vždy radost, když mi zákazník řekne, že se dlouho už necítil v autě tak bezpečně nebo když mi „vysekne“ muž poklonu, že „řídím jako chlap“. Obvykle následuje má otázka zpět: „Tak blbě? To se budu snažit napravit!“ Zasmějeme se a hned je veseleji. Že budu někdy v životě taxikařit mne nikdy nenapadlo. Nicméně ta práce mě baví a hlavně si cením té svobody, kterou mám. Jezdím kdy chci a nikdo mi nešéfuje. V tom je to kouzlo, na které jsem byla celý pracovní život zvyklá.
karolíno, teď jsi mě rozesmála – to mi taky jednou řekli dva mládenci, když jsme je s Markem kdysi svezli domů. Jenže já tehdy byla tak ohromená tím pochybným komplimentem, že jsem se na tu správnou odpověď nezmohla 😀
Jo, s tebou bych po Praze jezdila ráda (wave)
Klidně můžeš! Odstav auto na parkovišti a dále budeme brázdit ulice spolu
Jsem na tom asi tak nějak, jako tu psala Alex. Jako spolujezdec bývám dost ukecaná, ale netýká se to řízení, řidiči do toho nikdy nekecám a ani v duchu to nesrovnávám s tím, co bych dělala za volantem já. Asi proto, že jsem tohle peklo zažila v mládí s tátou. Řidičák jsem si udělala na VŠ. Měli jsme jedno auto, kterému do té doby vládnul výhradně táta (máma sice řidičák měla, ale nejezdila, bála se a táta, místo aby jí s tím pomohl, tak prohlásil, že ji nikdy na silnici samotnou nepustí. Společnou jízdu s tátou jako spolujezdcem máma prostě nezvládla, komandoval, dělal z ní blbce a ona to nedala. Ale bylo jí to líto), a ten ho nechtěl dát z ruky. Ale já jsem nechtěla dopadnout jako máma s řidičákem v šuplíku, a chtěla jsem se to prostě naučit. Takže s tátou po boku. Hrůza, komentoval úplně všechno, co jsem udělala, všechno bylo špatně, komandoval, křičel na mě, párkrát to skončilo tak, že jsem úplně rozklepaná někde vystoupila a odešla, domů jsem dojela hromadnou dopravou. Takže jsem jezdila jen vzácně a čekala, až se zmůžu na vlastní auto. To jsem taky udělala hned, jak k tomu byla příležitost, a od té doby normálně jezdím. A protože už dlouhá léta jsem to já, kdo většinou řídí, tak si ty nemnohé příležitosti, kdy mě někdo veze, jaksepatří užívám. Jsem šťastná, že se můžu rozhlížet, číst si cedule, sledovat krajinu, nádhera. Držadla nad okýnkem se dost často držím, ale prostě jen proto, že je mi pohodlné mít ruku takhle pověšenou nahoře 😀 .
A pokud jde o to odmítnutí, v práci jsme měli šoféra, který byl permanentně nalitej jak zákon káže. Měl za sebou už i bouračku, kdy otočil auto do příkopu i s nějakými papaláši, byla tam i nějaká vážnější zranění, přesto jezdil dál, ovšem jezdil, že to tak musím říct, jako prase. Měl nějaké napojení na nějaké potentáty. Jela jsem s ním jen jednou, ještě navíc jen kratičkou trasu z centra Prahy na letiště, a měla jsem dost. Už nikdy jsem k němu do auta nesedla. Zajímavé a smutné bylo, že většina kolegů považovala za potížistu mě, ne jeho.
Tapuz, víš, co mě napadlo? Jestli ti kolegové neřídili podobně, jako praseřidič… (wasntme)
Ještě jsem zapomněla, že jedna ze slastí, když jedu jako spolujezdec, je to, že si můžu dát nohy jak chci a nemusím je mít pořád přilepené k pedálům (chuckle) .
Vynikající spolujezdec byla Penny, vycvičená několika roky pravidelného stopování. Pokud v autě usnula, řidič jel zcela bezpečně. S lidma, kterým v autě neusínala, jsem se snažila příště nejezdit.
Já jako spolujezdec jsem naučená sledovat provoz a dělat zálohu, což postupně přetavuju do navigátora. Asi nejlepší je, když nás čeká fakt dlouhá cesta a řidič mi dá za úkol ho bavit, aby neusnul. Nejvychytanější číslo je kreativní čtení dopravních značek.
Například:
– před vámi je hromada písku, vysuňte lopaty,
– na silnici leží had,
– vlevo smí jezdit jen červená auta,
– přes silnici leží trám,
– postavte svůj trojúhelník na špici,
– na silnici leží podprsenka,
– po obloze letí 20 letadel.
🙂
moje oblíbené varování bylo „Jelen zprava“
To je krásný výklad. Ony některé dopravní značky se k tomu přímo nabízejí, například:
– přidej do minerálky citrón (B19)
– zvedni činku jednou rukou (B14)
– pozor plot (A29)
– klesající hladina alkoholu v krvi (A5a)
– netrub, troubo (B23a)
– nebezpečí zásnub (C5a).
Ovšem nejlepší byl synek, když na dopravním hřišti vyhodnotil značku „kruhový objezd“ jako „jezdíme furt dokola až do uzavření hřiště.“
(rofl) (rofl) To bych taky ráda cestou poslouchala, milá Io!
Jako řidič nejsem dokonalá. Proto mi nevadí, když mi spolujezdec řekne: bacha kočka (pes, cyklista …) Přikývnu a odpovídám, že vidím. Mám asi štěstí na klidné spolujezdce.
Protože mi to samotné nevadí, upozorňuju na ty kočky, psy a cyklisty taky. Páník si zvykl.
A když říkám: tu šestku tam nedávej, tak mě poslechne. (moje auto ji nemá 😀 )
K oušku na dveřích a řidičích, kteří nesnáší jakýkoli náznak toho, že spolujezdec sleduje taky provoz, nebo že se lekne. Když jsou to takoví frajeři, tak ať mě vezou tak, abych v autě nelítala jako hrášek v piksle a toho madla se chytat nemusela. Oni drží volant, tak ať to zařídí, ne ?
Nesnáším dojíždění těsně za auto před námi. To je jediná věc při které jako spolujezdec opravdu protestuju. Když to nepomáhá, vyhrožuju pozvracením přístrojové desky. To zatím zabralo na každého 😀
Jako spolujezdec polovičky taky trochu do toho kecám, někdy až tak, že se rafnem a já symbolicky vystupuji. Ale moje nynější auto radí mě a já se s ním hádám, že tu pětku ne, že s ním jedu teprve potřetí…. a že jsou u nás moc špatné silnice ….
a zapomněla jsem dodat, že nevím zda jsem horší řidič nebo kuchařka
🙂
Ri, s tou neexistujícíc šestkou jsi mě rozesmála! 😀 Já to mám jinak – Martin obvykle řídí auto s automatem, takže když po delší době přesedne do mého, tak říkám: prosím tě, nezapomeň řadit! (rofl)
Já sama neřídím, ale jak tady tak čtu komentáře, tak musím jít do sebe. Někdy, tedy když sedím vedle řidiče, tak jsem asi často kategorie lekavců. Ale hrozně ráda vepředu sedím, tak na sobě zapracuju, aby mě řidič taky nevysadil. Jo a toho madla se chytám, jen když si potřebuju poposednout.
Aspoň že máš výmluvu (rofl) (rofl) !
Jako spolujezdce nemám ráda svého vlastního muže. I když jezdím daleko, daleko víc než on, v jeho očích jsem asi pořád začátečník. Podotýkám, že řidičák mám od svých osmnácti a to už je sakra dlouho! První moje vozidlo byla motorka. Přesto mě můj muž nepřetržitě instruuje. Jede auto jako kráva a z vedlejšího sedadla se ozve, pozor, máš tam auto. Na dálku viditelné závory jdou dolů, nedá mu to, bacha, brzdi! Tak jsem kdysi zastavila a zavelela, vystup si! Zmateně vystoupil a já jsem šlápla na plyn. No vyměkla jsem, vyměkla, vrátila se a uražence znovu naložila. Ale mám dojem, že od té doby se drží sedadla a trpí víc mlčky.
Vzhledem k těmto zkušenostem se jako spolujezdec snažím nechat řízení na řidiči, i když s jednou mojí kamarádkou trpím velice velmi. Ne že by se řítila, ale škube, řinčí, dupe na brzdu a kecá. Ještě že se král, než ji připnul medaili za přínos pro norský sport (byl to výzkum, není sportovkyně) nenechal od ní svézt. Bylo by po medajli.
teda Jano, chápu, že tobě asi do smíchu nebylo, ale já se při čtení málem počůrala 😀
Jano, to je parádní čtení (rofl) A líbí se mi představa krále, jak sedá do auta s tvojí přítelkyní, aby následně na některé z křižovatek prchal (chuckle)
Jé, to by byla krása! Představ si, jak si přidržuje Korunu a velkými skoky mizí směr zámek, hermelín za ním vlaje… a dotyčná nechápavě zírá, tyhlety králové, člověk neví, co jim přelítne přes nos, tss tss…, škub, břink, dup, popojedem, ne?
Jano, čím dál tím lepší (rofl) Však norská královská rodina moc automobilismus nepodporovala, že? 🙂
Jako řidič jsem průměrná, jako spolujezdec ještě semtam pronáším výroky (většinou jen jednoslovné, za to důrazný tónem „Pozor!!!“ nebo „Zpomal!!!“), ale už do toho nedávám ten ajfr (rofl) . Byly doby, kdy jsem do auta coby spolujezdec sedala s velkým sebezapřením, zaťatými nejen zuby, ale i všemi svaly a svěrači, co jich ve mne je.
Ovšem čím jsem starší, tím jsem fatalističtější a řidičův um mne nechává poměrně chladnou. Snažím se řídit větou „Když už se vezu, tak si to užiju!“
S Terkou jsem začala jezdit tím způsobem, že jsem si sedla na ruce (abych se nechytala furt toho Doprdelemadla či se nezapírala za přístrojovou desku (chuckle) ) a z úst mi proudily pouze věty typu „Jedeš dobře!“, protože Terka byla ze začátku dost nejistá a nechtěla řídit. Teď už jezdí dobře – možná líp, než já a je to ona, kdo trousí moudra na mou adresu (ale taky za mne nadává na ostatní účastníky silničního provozu – cheche).
Ygo! „Doprdelemadlo“ je skvělej termín, máš přirozené překladatelské nedání:))
Já jsem kdysi používala na divočejší řidiče prosbu: přizpůsob prosím rychlost jízdy stavu mých nervů (wasntme)
Jinak moji kluci se mnou jezdí zdvořile a nekritizují – konec konců, já s nimi zažila jejich začátky. 🙂 Popravdě řečeno, s oběma jezdím ráda – tak dalece, jak ráda jezdím jako spolujezdec 😀
Kubu čeká autoškola teď, tak uvidím. Jako spolujezdec jsem poměrně dost klidná, páč jsem vycvičená z dob, kdy můj muž zkoušel s autem otočky na ruční brzdu a podobně, jelikož v té době dělal kaskadeřinu s autama. A mijak mu nevadilo, že při těch pokusech má v autě celou rodinu. Takže nikomu z nás se v autě nedělá špatně, protože to bychom jinak tohle nepřežili 🙂
Matyldo, tak představa kaskadérského cvičení otce rodiny je pozoruhodná, musíte být fakt otužilí! (rofl) Já bych nejspíš musela jezdil s připraveným blitpytlíkem, když se mi dělá špatně i v serpentýnách 😛
Jako neřídící člověk, byť vlastník řidičáku,vím, že každý je lepší řidič než já.
Důvěřuji řidiči natolik, že v autě usínám.
Ale je fakt, že autem jezdím jen málokdy.
Více jezdíme autobusem, vlakem, letadlem.
Míšo, já bych řekla jen – vědět neznamená věřit (rofl)
Jsi dobrá, že umíš spát… 🙂
Vím, že to není správné, ale jsem spolujezdec užvaněný (protože jsem celá dost ukecaná).
Silnici před sebou automaticky sleduji, ale neřeším (nevykřikuji), to je věc řidiče. Sedám na sedadlo spolujezdce s Řidiči.
A poslední roky jsem zjistila, že si jízdu na sedadle spolujezdce užívám. Mohu sledovat okolí, mohu vidět věci, které jako řidič nesmím sledovat (mohu otočit hlavu a pohledem vzad stále sledovat pasoucí se stádo koní, krásný les a horizonty v dáli atd.) Po letech za volantem se prostě ráda vozím!
Alex, taky si myslím, že se asi jednou začnu ráda vozit… jsem zvědavá, jak k tomu dojde (wave)
No, víš, najednou jsem byla unavená z toho „musu“ jezdit stále a furt 🙁 , v dopravních špičkách v dopravních kolapsech nebo za šíleného vedra, kdy nepomáhá ani klimatizace (whew) . Něco v mém mozku řeklo: „A dost toho bylo za těch 40 let, užívej si jízd a svého okolí!“
I když řídím, nejsem ten pravý řidič a taky nemám většinou z jízdy nějaké nádherné pocity. Měla jsem a mám štěstí na řidiče okolo sebe. První byl můj otec, který za celý život neměl jedinou nehodu, byť malé odřeníčko. Dneska si uvědomuji, jak fantastické měl reflexy. Navíc byl jedinečný v tom, že prakticky neustále vozil spící auto. Druhý je můj muž s dvakrát odřeným autem. U něj obdivuji to, že není profesionální řidič a je schopný přeskakovat z auta do auta, třeba třikrát denně. Akorát snad ta zpátečka – kdysi dávno přesedl do mého Oltcitu a jedna dvě tři čtyři a už tam rval tu pětku, což Oltcit neměl, zato tam měl zpátečku… Třetí je můj syn, který se jako řidič narodil. Když o tom tak přemýšlím, tak obě moje děti.
Jako spolujezdec brzdím, držím se madla, syčím, občas vyjeknu, není to asi jednoduché se mnou jezdit.
Paradoxně jsem zvládala jízdu s mým bývalým šéfem, který jezdil jak šílenec
Inko, mít štěstí na dobré řidiče je prostě terno (inlove)
Jak jsi zvládala toho šíleného šéfa?
Ale asi jako jediná z firmy dobře. Fakt teda je, že když si při 180 km/hod v Německu na dálnici rozbalil na volantu mapu, trochu jsem plakala. Ale i když -jak tvrdil Bimbo – jenom pomalu lítal, měla jsem při jeho jízdě docela pocit, že to zvládá. Jediné co mi slíbil, že se mnou nebude dělat byly myšky a po první si vždycky vzpomněl, že se to se mnou nedělá a fakt to nedělal. A najezdili jsme se spolu docela dost
Hřívnatec od nás – rodičů – dostal autoškolu k osmnáctinám. Byla jsem tenkrát skálopevně přesvědčena, že až získá vůdčí list, nechám se vozit. Není tomu tak. Jako spolujezdec jsem úplně nemožná. Modelový příklad: Požádám Hřívnatce, aby mě někde vyzvedl. Pokud jsem hodně unavená, na místě srazu ho od volantu vystrnadím a dál řídím sama. Pokud jsem v pohodě, nechám ho řídit a držím se držadla nad oknem 🙂
Vyjící motor většinou nekomentuji a kecy o tom, že se to naše chrastítko na dálnici třese, ignoruji.
Jako spolujezdec důvěřuji pouze dvěma lidem na celém světě, při jízdě s nimi jsem schopna usnout.