Borůvka spinká. Už navždy. Moje první psice, učitelka psího chování, odešla za Duhu. Nikdy předtím jsem psa neměla. Děda psy měl, měla jsem je ráda, ale vždycky něco nedopadlo. Až jsme se jednou jako rodina rozhodli, a přišla mezi nás Borůvka.
Mušketýr ji úplně nechtěl, ale nakonec si ji moc oblíbil. A já jsem s ní poprvé v životě přišla na psí cvičák.
Asi jsem měla štěstí, že to byl zrovna kavalír trikolor. Borůvka spoustu věcí neřešila, byla jen strašivě závislá na své smečce, což si nejspíš pamatují všichni, co ji znali. Ale byla pak i dobrou alfou blenheimové Světlušce, která byla vždycky trošku introvert a vedle Borůvky naprosto spokojená beta.
Borůvka mě naučila spoustu věcí. Jak se chovat ke štěněti, jaký je rozdíl mezi psím vrčením a „vrčením“, kdy se vrčí na hračky, boty a jiné věci, co je potřeba vyzvat ke hře. A doteď si vybavuji, jakou srst měla Borůvka na bříšku, když jsem ji hladila po boku a dál.
Borůvka nebyla ani chovná, ani výstavně úspěšná. Byl ukázková pizizubka se špatným skusem, ale skvělou povahou. Byla spíš pracovní pes, než gaučák. Když se vláčela venku bez zájmu, stačilo začít cvičit „spartakiádu“- sedni, lehni, zůstaň atd. Okamžitě se nadchla a vzorně cvičila.
Světluška to umí taky, ale bez Borůvky do toho nedává srdce. Asi budeme muset naučit Karamelku, jak se tančí se psem i cvičí základy poslušnosti, aby měla Světluch důvod se nadchnout 🙂
Borůvko, byla jsi jedinečná. První a proto nejlepší. Prý nemám srovnávat. Karamelka je určitě jiná. Jenže co mám dělat, když je tolik stejná? Je pažravá, doprovází mě při odjezdu do práce a už zkusila tlapkou, jak si otevřít dveře, když chce jít za mnou. To nedělala Světluška, jen Borůvka. Že by ji stihla toho tolik naučit?
Chybí mi pejska vlezlá pod peřinou, která dokázala poznat, že mě bolí záda, a tak se mi na ně přitiskla a hřála mě. Chybí mi pes, kterého jsme měla všude za patami (Světluška taková není). Chybí mi černé oči, vnucování plyšové kachny i nadšený úprk za hozenou hračkou. Prostě mi chybí.
Borůvka úžasná
Ani nevím ,jak jsem se dostala na tyto stránky, ale brečím u nich a brečím. JE to rok ,co mi odešla moje milovaná chlupatá 14 letá labradorska holčička, a tak to pořád bolí. Našla jsem stejnou u vázanou v lese, snad osud, ale není to moje psí holčička .Pořád se mi stýská po té první, kdy to přebolí?
Já jsem před časem Borůvku nechala vědomě odejít. Trápila bych sebe i ty psy, co mám, konec konců i svou rodinu. Dneska se většinou pousmějeme „no jo, přesně tohle dělala Borůvka“ a vzpomínky na ni mě nerozbrečí okamžitě, pokud nejsem zrovna lítostivá. Konec konců měla se báječně a odešla v klidu, prostě usnula. Co víc milovanému psu přát?
Já jsem tu první také m
usela nechat vědomě odejít
Ale s tou druhou nalezenečkou se mi stává, že s ni pospíchám domů, aby“míšenka „,to byla ta první, nebyla dlouho sama.
Už jsem asi fakt blázen,ale pořád jakoby hledám tu první, všude ji vidím a to už je to přesne rok.
Nemyslím nechat uspat. Myslím nechat odejít z tohoto světa, dát jí ten klid a netrápit ji za Duhou svým smutkem.
Děkuji za odpověď, je to tak,člověk má pustit zvíře i člověka ze svého smutku,nemá je tady držet,ale je to těžke, píši jako anonym,nevím jak vložit jméno.
Prostě ho tam vepsat- buď jméno nebo zvolenou přezdívku.
Matyldo,vím jak ti je.Můj Ferda I mi pomohl v těžké životní situaci zachovat si zdravý rozum – odešel v 9 letech.Ferda II mně těšil v mé samotě teď na stará kolena – odešel ve 14 letech.Oba mi moc chybí …
před třemi roky odešla moje psí hocicka a za dva mněsice jsem ztratila synaˇ.Krátce po pohřbu onemocněla kočicka
Po dvou letech jsem si vzala z útulku kocourka pizizubku a když si takhle sedneme pod strom a díváme se na hvězdicky tak kocourkovi vyprávím že tam na nás počkají budou nám držet místa v první řadě a zase bude všechno fajn
Člověk sice ví, že žalu čas obrousí hrany, ale ve chvílích smutku, který je čerstvý, je tahle útěcha úplně na prd. Posílám virutální obejmutí (h)
Chápu a rozumím! V posledních 3 letech mi odešli 4 milovaní členové domácnosti – Ríša, Zrzínek, Melíšek První a Bělinka. Všechny mám v srdci navždy zapsané. Každý z nich byl jiná osobnost. Moc jsem je milovala a oni mi to vraceli zpátky. Zůstala Cecilka. Rozrostli jsme se o nové přírůstky, opět jsou každý jiný, opět jsou to moje sluníčka-zlatíčka. Tak snad nám to chvíli vydrží. Delší nežli s těmi co odpočívají tam, kde to miluju a kde bych chtěla jednou dožít.
v době, kdy má pětadvacetiletá dcera měla pět let, ptala se mě, zda bych ji měla méně ráda, kdyby se jí narodil sourozenec.
Odpověděla jsem, že láska se nedělí, ale násobí a že je to stejné jakoby srdce bylo dům, ke kterému se přistaví nový pokoj pro nové dítě.
později, když do mého života vstoupily kočky, jsem zjistila, že je to stejné jako s lidmi. Obohatily mě o další vzájemnou lásku. Bohužel i jejich odchod za duhový most je stejně bolestný, jako ztráta blízkého člověka.
I ta paralela s domem sedí, protože odchodem zvířátka nebo blízké osoby, se v domě – srdci navždy zavře jedna místnost. Ale vždy zůstanou patrné jizvy a vždy bude člověk cítit prázdnotu. Sice si na změněnou situaci zvykne, ale ty jizvy nezmizí.
Příjdou jiná zvířátka a v srdci přibudou nové místnosti, ty však nikdy nebudou stejné. budou jiné, přinesou jiné radosti.
Gleti, to je moc krásně a výstižně napsané !!!! Spousta koček mi připomíná moji milovanou kočku Kotě, ale vím, že i „JI“ už nikdy mít nebudu I kdyby byla „naclonovaná“. A přestože jejich odchod nesmírně bolí, kdyby každé další kočka či pes byli nafacku stejné (tedy naclonované), nevím, jestli by byly stejně krásné vzpomínky na ně? Právě těmi rozmanitými charaktery našich chlupatých miláčků máme i různé vzpomínky na to které zvíře.
Tvoje vzpomínky Matyldo na Borůvku budou patřit jen a jen jí, budou úplně jiné než na Světlušku a Karamelku. A to je podle mého dobře. Jak napsala Gleti, každé zvířátko bude už navždy mít v našem srdci svoji pokojík, u kterého budeme moci pootevřít kdykoliv dveře a nakouknout a potěšit se vzpomínkami.
Přeji Borůvce klidný spánek !!!! Měla se u vás báječně, byla milovaná celou rodinou, zasvětila vás do psího života, vychovala svoje následovnice, byla prostě Tvůj životní pes. Napsala jsi o ní moc hezky, přidala krásné fotky, hlavně ta poslední je velice dojemná.
Zítra má Fleur deváté narozeniny. Její táta se dožil devíti, mamina dvanácti… Doufám, že jí bude přáno, a bude tu s námi ještě pár let.
Když čtu takováto vyznání lásky ke chlupatému příteli, okamžitě se mi zalejí očka slzami a vzpomínám na jedno každé mé zvířátko. Každé můj život něčím obohatilo a po každém zbylo prázdné místečko
Matyldo,
moc tě chápu.
Všichni, co sem chodíme číst a někdy i psát, v sobě tahleta bolavá místečka nosíme. Někdy ne jen jedna.
Borůvka byla první, učila ses s ní život psí, proto je prostě jedinečná. Bohužel taky první odešla.
Já vím, že to bolí a ještě dlouho bolet bude, ale takový je život.
Cítím s tebou, i když ti to nijak nepomůže.
Sharko, odříkaného nejvíce, jak se říká, vím, že jistý pes někde na Tebe čeká a uvidíš ono to přijde, s tím nic nenaděláš. 🙂
to není jenny odříkání, to je prostě fakt, do paneláku už si ovčouna nepořídím a ke kočkám ani nemůžu..a na důchod si psa pořizovat nebudu… víš, on byl jedinej,osudovej a já mu budu prostě věrná (ať to zní sebeblběji)
Jojo, i když čas otupí i ostrý břit, vždycky to trochu zabolí. Já taky nikdy nezapomenu na svou první a jedinečnou černou kočičku Káču. I když její následovnice Tessynka je milá (ale úplně jiná – zjevem i chováním), tak se člověk občas neubrání srovnání… tak už to zkrátka je.
Matyldo, ti, co odešli, tu zůstávají s námi. Pořád. Tak nějak skrytě, vzpomínky na ně se vynořují znenadála a zase zapadají. Po čase už tolik nebolí. Chápu, že ti moc chybí. Nepochybuj, že dohlíží na Karamelku a našeptává jí spoustu skvělých borůvkovských rad. Takže se těš, k čemu ji ještě poňoukne.
Víš, Matyldo, že když jsem tě pobízela, aby ses ze smutku po Borůvčině odchodu vypsala, tak mi došlo, že jsem totéž nikdy neudělala pro Kazana? (h)
Borůvka ti bude chybět pořád, ale časem to bude laskavější a budeš se u vzpomínání mnohem víc usmívat. Byla první, to je důležité, ale hlavně to byla ONA.
Já měla jako prvního Maxe, ten pes byl jako má pátá končetina, ale nemůžu říct, že by vzpomínka na něj zastínila vzpomínky na Daníka a Kazana. Byli všichni tak jiní, a všichni milující a milovaní. (inlove)
V tom je láska ke zvířatům tak jedinečná – oni prostě věrně milují a na to se člověk může vždycky spolehnout. Jak obrovská je to hodnota člověk většinou zjistí až když vyroste 🙂
Matyldo, jak moc ti rozumím. Jsou jedineční a i když přijdou další, už nikdy nebudou jako ten první… Čas to trochu ohladi, ale ta jedinečnost tam bude navždy. Cítím s tebou…
Matyldo čas rány otupí, ale úplně nevymaže.
Na podzim to budou 2 roky, co Honásek odešel za duhový most. Pořád chybí.
Fousík nám to usnadnil, ale Honáska nenahradil.
Včera jsem něco hledala v koši (PC) a narazila jsem na vyřazené fotky Toyy – byly špatné, rozmazané a neostré. Ale až mne píchlo u srdce a hlavou mi proběhlo „Bože, proč jsem je vyhodila?! Je tady tak krásná a živá!“ A strašně se mi zastesklo po pohlazení jejích uší a podrbání bříška, po ťapkání jejích ťapek po schodech, po vycházkách s ní. I kdybych měla sto psů, žádný nebude Toya, pes mého života (h) .
Miluju Ernesta a nedovedu si představit, že bych ho neměla, ale tady opravdu srovnávat nelze – to je živel, to není pes (nod) . A jsem tomu ráda. Možná, časem, se z něj vyklube další životní pes …
Karamelka usilovně maká na tom, aby se stala další vyjímečným psem- když chmuřím, za chvilku se objeví tříbarevný ksichtík a černý pohled (úplně jiné černé oči- jak je to možný?) naléhavě studuje, co mi je 🙂 Světluška byla vždycky trošku odtažitá, i když je vlídná, přátelská a všechno- ale ten ocásek to není 🙂
(inlove)
Matyldo, moc ti rozumím. Lux, po odchodu Dona, byl moc smutný tak jsme pořídili Elegána. A Luxík má ty samé nápady jako Don, i podobu trochu převzal. Říkáme, že se chodí radit s Donem do zahrádky. Don byl také jedinečný pes, i když byl v pořadí druhý, moc jsme si ho užívali, víc než Fanfánka. Don měl jinou povahu a hlavně byl převážně ,,domácí“. Fanfán byl první ale byli jsme hodně zaměstnaní a tak byl převážně s babičkou a Jirkou /oba je přežil/. není mi dneska ze vzpomínání veselo, byly to smutné i dobré časy.
Vím, o čem píšeš 🙁
Já taky, víc nemůžu napsat.Pořád to bolí.
Milá Matyldo,
to prázdno nezmizí, jen to časem přestane bolet…je to deset let (7.6.)a pořád si vybavuju dotek a hebkost Šarikovy srsti,pořád vidím ty rozchechtaný i ty odcházející moudrý hnědý oči, občas bych přísahala,že slyším, jak si packou otvírá dveře a někdy čekám, že už už mi nacpe čumák přesně k uchu a zafuní – Posuň se… a lehne si ke mě. Už o něm dokážu občas mluvit bez slz, už nekoukám na každého ovčouna se sevřeným srdcem a bolestí, která mě srážela k zemi.
žádnej pes nebude jako on, žádná další nebude jako Borůvka…jen je něčím budou připomínat… a umí to i kočky, Pitina si chodí lehat k mojí hlavě a v noci mi funí do ucha podobně,jako to dělal Šarik, jen u toho navíc přede. Kačenka když pije,stojí jednou nohou v misce, to taky dělával Šarik…Miňák si vyskočí a rozprostře se podél mého břicha a zadní nohy si opře o moje stehna a ležíc na boku do mě š´tuchá,až mi drbu kocoura na břiše..a v podpaždí..to miloval Šarik…
Chybí mi, strašně moc…mít to jedno jediný sobecký přání, chtěla bych,aby se vrátil…
I Tvoje dnešní vyznání je pro Borůvku tím největším vyznamenáním… (hug)
Sharko, já mám dojem, že ty fakt jednou budeš muset mít zase i toho psa (inlove)
to už Dede ne..ale až to přijde,ten Den co odejdu po Duhovým mostě,tak mě bude čekat na jeho kraji a povede mě… (h)