Během Setkání jsme odjeli se psy na výlet, kde mi na Všemině poodběhla Karamelka se Světluškou k vodě, aby se napily. U vody byl i asi pětiletý chlapeček s maminkou.

Obě psice začaly pít, ale chlapeček se otočil na Karamelínu a ta to pochopila tak, že si chce hrát, stejně jako si s ní hrál dopoledne dav naprosto cizích dětí, které ke Zvířetníkům nijak nepatřily. Nadchla se, skočila k němu a otiskla mu bahnitou tlapku na kraťasy. Maminka začala křičet: „My se bojíme psů!“

Hmmm, došlo mi už dřív, že se štěně hrne někam, kam není zváno, rozběhla jsem se a už na ni volala, ale Karamel je prostě malý truhlík. Pokud se nadchne, dá se těžko brzdit, den poté měla čtyři měsíce… Doběhla jsem, popadla ji za obojek, omluvila se a nabídla chlapečkovi, že mu štěně podržím, může si ji pohladit. Rozhodně nechtěl.

Karamelka Hrozná, již skoro čtyřměsíční:))

Přiznávám, že mě nenapadlo, že se někdo může leknout malé Karamelky, která vypadá jako plyšák z hračkárny. Obvykle je dost poslušná, běhá se mnou na volno a poslechne kdykoli, když je odvolána od hnusu, běžícího zajíce a lezení do míst, kde nemá co dělat. Děti jsou bohužel jiná kategorie, což je způsobeno tím, že doma na vsi si ji pod dozorem maminek chodí hladit i batolata.

Ale dopustit jsem to neměla. Potud slova majitelky štěněte.

Světluch rozesmátá

A teď něco z hlediska matky, která měla dítě, co se bojí psů.

Nebylo to příjemné pro nikoho z nás. Na Kubu dvakrát ošklivě vyletěl pes, takže důvod jsme znali. Ovšem dítě mělo tendenci panicky prchat při zahlédnutí psa. Je to nebezpečné a je to fakt průšvih. Ale přiznejme si, že v dětském věku se tyhle strachy dají odstranit snáz. Jen to dítě musí věřit rodičům, kteří ho doprovázejí (míním tím naprosto věřit, každá drobná lež je na závadu, i když jste dítěti řekli, že očkování bolet nebude).

Měla jsem štěstí, že mi pomoc nabídla Alex, která věřila tomu, že to lze vyřešit, a měla pravdu. Během návštěvy seznámila Kubu s klidnou Klérkou, vysvětlovala mu a učila ho, jak se k psovi chovat. Dodnes jsem jí za to hluboce vděčná, i když jsme tehdy o pořízení psa vůbec neuvažovali. Sám Kuba pak přiznal, že ten strach byl nepříjemný, ale nevěděl, co s tím dělat.

Karamelka placatá

Jenže strach dítěte není problémem majitelů okolních psů. Pokud se dítě vyděsí motocyklu, nebudeme žádat od všech motorkářů, aby po silnicích nejezdili (a na vsi se s nimi na polních cestách potkáte fakt na blízko). Motorky, auta i psi jsou součástí každodenního života ve městě i na vsi a i děti se musí vyrovnat s tím, že líbit se jim nemusí, ale prostě jsou tady. Chování dětí mezi dopravními prostředky je předmětem výuky, chování dítěte ke zvířatům není, ale asi by být mělo. Ale nemělo by to dítě znát z rodiny?

Nekončící zápas ve volným stylu:))

Dede:

Díky, Matyldo, za ten článek. Na tom výletě jsme byli s Matyldou i my a paní s chlapečkem jsem viděla – jen tak mohu uvěřit, že se dítě lekne maličkého štěněte sršícího roztomilostí. Dost jsem o tom přemýšlela. Že se někdo lekne mých psů, to u dětí vidím spíš jako pud sebezáchovy, konec konců ti malí si s nimi hledí v podstatě z očí do očí a málokteré si chce hrát na Karkulku. Ale mrňavá, čtyřkilová Karamelka?

Pak mě napadlo, že se to dítě možná obecně bojí živých tvorů, třeba by uskočilo i před králíkem nebo kočkou. A tak mě napadlo, jestli on to vlastně není nedostatek socializace dítěte? Nebo je to dítě v běžném životě chráněno ad absurdum a nedokáže se tedy postavit ničemu, co běžně nezná? Myslíte si, že by měl být vztah k živým tvorům součástí rané socializace dětí? (Já jsem o tom přesvědčena, ale já jsem zvířecí:))

Strakaté jing a jang

Pak mi došlo, že ta maminka řekla „bojíme se psů“. Možná tedy není socializovaná matka a svoji fobii úspěšně přenáší na dítě. A to vidím jako velký problém a mezi námi, i sobectví. Fobie dokážou život pořádně komplikovat a vypěstovat jednu tam, kde by nemusela být… taky důvod k zamyšlení. Já mám třeba fobii z výšek (vlastně z hloubek:)), ale ze všech sil jsem se snažila, aby to moje děti neovlivnilo. Neovlivnilo:))

Aby nebylo mýlky, nikdy nenechám svoje psy, aby strašili děti, vždy si je přivolám, většinou i uvážu, hlavně když jde o malé děti. Nikomu nenutím, aby je snášel. Jen si obecně myslím – stejně jako Matylda, že základní kontakt se zvířaty (psi, kočky, koně, krávy, ovce, králíci) by děti zvládat měly – tedy měly by vědět, jak se k nim chovat, aby nedošlo k maléru. Nemusí ta zvířata milovat, ale měla by je umět snášet a respektovat.

Co si myslíte vy?

PS: Když jsem k článku zpracovávala fotky, důkladně jsem si prohlédla Karamelčinu lupičskou masku – že by se ten chlapeček měl opravdu čeho bát?:)))

Lupič!:)))