Dívám se na seznam devíti jmen a přemýšlím. Devět jmen znamená devět malých dětí, šest kluků a tři holčičky. Jsou to nové děti v naší vísce, které je třeba jak se náleží uvítat. Co jim asi tak mohu říct?
Narodily jste se do krásného místa! Doubravice je malá obec, nikdy neměla ani 400 obyvatel, ale je dobrá vesnice – přátelská, pohodlná, tichá a čistá. Děti tu mohou bezpečně objevovat svůj první malý svět lidí, zvířat a přírody. Je to skvělé místo k zapuštění kořínků, které tvoří základnu zdravé lidské duše.
Ale vy porostete a brzy budete chtít vidět dál, zkusit víc, než vám naše víska může nabídnout. Nejdřív budete dělat malé krůčky – školka je hned ve vedlejší vsi, škola o kousek dál. Jak porostete vy i vaše poznání, svět se vám bude otvírat dál, plátek po plátku, lákavý, tajemný, vábící k prozkoumání.
A vy za ním půjdete! Někdy lehce vyběhnete, jindy budete váhavě vykukovat a svoje kroky jistit. Je jedno, jak daleko se nakonec zatouláte, když si s sebou ponesete ten základní pocit bezpečí. Jistotu, že někde tam daleko, usazená v líbezné krajině Podkrkonoší, je vesnice, která se ani moc nemění a kam vy stále nějakým způsobem patříte.
Vím, o čem mluvím. Vyrůstala jsem ve velkoměstě, putovala světem, viděla kypící milionové metropole, žila na velmi různých místech. Skoro všude se mi aspoň líbilo, mnoho míst jsem měla doopravdy ráda.
Přizpůsobit se tak různorodým podmínkám nebylo vždy snadné, ale šlo to – s rodinou po boku a hřejivým obrazem jednoho starobylého mlýna z opuštěného krkonošského údolí v srdci. Víte, když jsem měla opravdu hnusný sen, tak byl o tom, že o toto místo přicházím.
Znovu procházím pohledem oněch devět jmen a doufám, že pro všechny tyto děti se stane naše víska místem krásného dětství, kde načerpají sebedůvěru a optimismus k dobývání velkého světa. A že se sem budou vracet. Kdo ví? Třeba tu jednou budeme vítat i jejich děti:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2016
A já se tedy dnes ptám: máte v srdci ukryté nějaké to rodné místo vaší duše? Může to být klidně místo, kde už dávno nežijete, nebo kde jste vlastně nikdy trvale nežili – u babičky, na chatě a podobně. On dnes zdaleka každý nemá rodný dům, natož stále přístupný. Pojďme si zavzpomínat na místa, kde je vaše duše doma:))
Jak nevidím Ještěd a krajinu kolem tak mne postihne ,,domácí nemoc“
Jsem blíženec – tedy dva v jednom a stejně to mám i s kořeny.Jedna jejich část zůstala daleko – na jihozápadním Slovensku, kde jsem vyrůstala v domě, který vlastnoručně postavil tatínek na rodinných pozemcích. Tento dům byl před dvaceti lety „rozumně“ prodán, rodiče se přestěhovali za námi dcerami do okolí Prahy… Ale… rozumné to určitě bylo,protože by tam zůstali na stará kolena sami, ale citově – prostě katastrofa. Tatínek nikdy mamince neodpustil, že ho přemluvila k opuštění rodné vesnice a v podstatě to byl konec jejich celoživotního vztahu. Mně ty kořeny silně táhly do rodné vesnice na Slovensko v podstatě až do doby, než tatínek zemřel. Pak jakoby magnet přestal fungovat a když jsem tam byla rok po smrti tatínka vyřizovat pozůstalost, věděla jsem, že se tam už nikdy záměrně nevypravím. Druhá část mých kořenů je tady na Kladně – v menším bytě ve staré části kročehlavského sídliště. Měla jsem velké štěstí, že jsem se mohla vrátit do stejného bytu, který jsem před 17 lety opustila po svatbě s mým nyní již exmanželem.Teprve teď jsem spokojená a jsem přesvědčená o tom, že už se nikam stěhovat nebudu. Nikdy.
Leo, někdy se rozum a cit prostě nemohou dohodnout a pak se ukáže, jak silný ten cit byl, protože může zcela nerozumně ten rozum přehlasovat…
Je mi líto tvého tatínka a popravdě dnes už víš, kdo byl ten magnet – že samotná vesnice to nebyla (h)
Vím, jak trpěl, i když tom nikdy nechtěl mluvit. A maminka? Myslím si, že jí nikdy nedošlo, jak jemu, a vlastně i sobě, tím přestěhováním ublížila. Nyní má pokročilého Alzheimera a už je pozdě. Na všechno. Nejsou vzpomínky, minulost, kořeny, už není nic.
Leo, děti jsou velmi důležité, ale ty dospělé už nekráčejí stejnými stezkami jako rodiče – aspoň většinou. Proto jsou tak důležití přátelé a prima sousedé, ti jdou s námi v podstatě pořád. A o to tvůj tatínek přišel, o tu roky budovanou síť (h)
bOHUŽEL K TOMUHLE TÉMATU DODÁM JEN TOTO:
Mým rodným městem byl starý Most, který z celý zločinně zbourali komunisti.To, co vyrostlo jako náhrada za krásné starobylé město se městem v pravém smyslu ani nazvat njdalo a pro mne to město není dodneška. Už v Mostě nežiju od roku 1990, ale občas tam zajedu k přátelům. No, jednáb dlouhá ulice přes celé město , město roztahané po okolních vršcích a dlouho nenxistující střed města mne nikdy k sdrci nepřirostl. Bohužel Bělá, ve které od roku 1990 žiju, mi k srdci nikdy nepřirostla a patrně nepřiroste . Je tu sice nádherná a zdravá příroda, krásná krajina zdravé ovzduší a žádné povrchové doly a průmysl jako byl v Mostě, ale zdejší obyvatelé jsou tak zvláštní,že jsem si zatím ani za těch 26 let nedokázala na zdejší způsob žití a na komunikaci nezvykla.Doma bylo jen ve starém Mostě. Přechodné a opravdu krásné doma bylo taky v Pekle nad Zdobnicí, kde jsem pobývala se svou drahou ba bičkou vždy od předvelikonoc do týdne před Štědrým dnem. Ta nádherná léta svého dětsví jsem na zvířetníku ud dávno popisovala, takže opakovat se nebudu.Zatím jswem nikde nedokázala zapustit hlubší kořínky. Nerada bych však zrovna v Bělé zůstala do konce života.Nikam mne to už netáhne. mMje kořeny byly zcela zničeny spolu se starým Mostem. a nyní si dovolím jedno ot: U nás velice silně napršelo. Pršet, pak doslova lít počalo v úterý navečer a liják pokračoval i dneska skoro celý den. BOHUŽEL UŽ JSEM VČERA VEČER SESBÍRALA 12 N SLIZKÝCH NENMAŽRANCŮ V JAHODÁCH A 20 JSEM JICH NAŠLA V KOMPOSTIŠTI. bOJÍM SE, JAK TO BUDE PO TAKOVÉM PŘÍVALU VYTRVALÉHO DEŠTĚ POKRAČOVAT. DNES JSEM NA ZAHRADĚ NEBYLA, ZÍTRA BUDOU PATRNĚ NĚKTERÉ NOVĚ VYSAZENÉ ROSTLINY BUĎ ZNIČENY NEBO JIM BUDOU NADĚLÁNY DÍRY DO LUPENŮ SLIMÁČÍ INVAZE UŽ NASTALA, TAKŽE SBÍRAT, STRAŽIT PIVNÍ PASTI A NĚJAK TO VYDRŽET BUDE TŘEBA DENNĚ. ZRÁTKA HNUS, VELEBNOSTI!MĚLA JSEM Z TOHO PŘÍSUNU VLÁHY OBROVITÁNSKOU RADOST, KTEROU MI TY HNUSNÍ NANAŽRANÍ SLIZOUNI ZCELA POKAZILI. HNED ZÍTRA STRAŽÍM PIVNÍ PASTI. JED NA NĚ POUŽÍVÁM JEN VELICE SPORADICKY, KDYŽ UŽ JINÁ MOŽNOST NEEXISTUJE. JE ALE BOHUŽEL HODNĚ ZNÁT, ŽE SOUSEDCE JEJÍ AUATRALSKÉ BĚŽCE ZADÁVILA KUNA. SLIZKÁ INVAZE SE BUDE STUPŇOVAT A OMEZENÍ KAČENAMI ZATÍM NEBUDE. TOŽ TAK.
Lenko, starý Most se vrátit nedá. Kam jinam by te táhlo srdce, kdyby sis mohla vybrat? (h)
DEDE,BOHUŽEL, TO JE OTÁZKA, NA KTEROU ZATÍM ŽÁDNOU ODPOVĚĎ FAKT NEMÁM.
a proč v té Bělé jste, když to tam nemáš ráda? Za těch 25 let jste se mohli přesunout jinam…nedokázala bych bydlet a žít někde, kde to nemám ráda…
Ale dokázala… s někým, koho ráda máš.
kdyby mne měl rád on a věděl jak trpím (protože bych mu to řekla) tak se se mnou přestěhuje….
ŠÁRKO, ONO NENÍ, KAM ODEJÍT. BYT V , MOSTĚ JE UŽ DÁVNO NĚKOHO JINÉHO A HLAVNĚ NEJSOUN SÍLY NA DALŠÍ STĚHOVÁNÍ. KAŽDÁ Z DCER BYDLÍ JEINDE, JEDNA V PLZNI, DRUHÁ V JIŽNÍCH ČECHÁCH.OBĚ UŽ MAJÍ SVŮJ ŽIVOT A MLADŠÍ ČEKÁ ZA CHVÍLI DRUHÉ DÍTĚ. MNE TŽEHDY UŽ TO STĚHOVÁNÍ DO BĚLÉ STÁLO HROMADU SIL A NERVŮ. ŠLA JSEM SEM JEN PROTO, ŽE V ROCE 1990 NEBYLO JINDE MÍSTO S BYTEM. NETUŠILA JSEM, KAM VLASTNĚ LEZU. DNES UŽ NEMÁME ANI JEDEN Z NÁS DOST SIL NA PŘESTĚHOVÁNÍ. OBA UŽ MÁME DŮCHODOVÝ VĚK, ALE JIŘÍ JEŠTĚ STÁLE DĚLÁ.PRÁCE HO BAVÍ A STÁLE OÍ NĚJ JE ZÁJEM.ON TU UŽ PŘÁTELE NAŠEL, JÁ ZATÍM NIKOLI. JSEM V DŮCHODU UŽ DÁVNO , ALE UŽ NEMÁM TOLIK PŘÍLEŽITOSTÍ KE KOMUNIKACI JAKO JIŘÍ. ŽÍT VEDLE ZARYTÉHO NTROVERTA JE NĚKDY NA MAŠLI.MY SE STĚHOVALI DŘÍVE NĚKOLKRÁT, ALE STĚHOVÁNÍ DO BĚLÉ JE PATRNĚ UŽ TO POSLEDNÍ. JÁ JSeM TU NEŠŤATSNÁ, ALE ON JE SPOKOJENÝ. NELZE V MANŽELSTVÍ TÁHNOUT JEDEN HOT A DRUHÝ ČEHÝ.
OT – tak jsme se (zase) vrátily od veterináře, Ari ke své radosti už dostala atb v tabletách, ale Berry se stále, byť v menší míře drží své viditelně poškozené střevní sliznice, takže tam zase zítra jedeme na injekci.
Ovšem, zvážili jsme psy a já i pan doktor jsme nevěřili vlastním očím, dokonce jsme zkoušeli vážit pytle s krmením, abychom kalibrovali váhu:))
Berry, která v lednu vážila 33,1 kg má 28,4 a Ari, která měla v lednu 28,6 má teď 26,1 – vůbec u Ari to není na dospělou fenu ovčáka žádný zázrak. No, nevěřili jsme vlastním očím, holky nejspíš hubly do plavek už předtím, protože všechno se na nemoc asi hodit nedá – navíc mě hubené nepřipadají, tedy chci říct, že na nich nepozoruju žádný velký skok, razantní změnu.
No, dostaly další porci dietního menu a jen doufám, že se to bude lepšit.
Ale no tak! Skoro pět kilo dolů je hodně. Opravdu jí není nic jiného? Držím palce!
Ačkoliv. Adresa na toho veta by nebyla? Taky bych potřebovala. Pro sebe.
Doufám, že ne. Ale já jsem měnila holkám granule za ty za studena lisované, tak snad něco jde i na jejich vrub.
Eh, kdyby ten vet vedel, jak z jednoho za týden odrbat pět kilo, tak už u něj taky stojím frontu 😛
To určitě. Mně po “ za studena“ taky psi zhubli ale nebylo to na závadu, byli akorát. Taky bych brala takového veta. :-)) Asi to chce něco, co nejde pořádně sežvejkat a tak to raději nejíme.
dej si ty granule za studena 😀 tu střevní příhodu si prosím nepořizuj…
Ah ja natürlich, ovšem potřebuju k tomu nové žuby. :-))
Ja to mam komplikovany, a to jedno jedine prave misto asi nemam. Budu nad tim premyslet, az za chvili budu na lezet na aplikaci steroid do zad.
Hanko, tak přemýšlej, hlavně aby záda nebolela! (h)
Hano, tož jak je dívko moravská ?! Pomohlo?
Snad jo. Kdyz radiolog/rentgenolog tu dolni pater narazel, tak z toho necekane vytahl spoustu vody. Ne ze bych ortopedum uz asi 3 mesice nehlasila, ze kolem te dolni patere mam neuveritelny tlak. Tak ten tlak povolil, ale jestli ten steroid pomuze s rozlezlou artrozou a na jak dlouhou dobu, to se uvidi.
Držím teda tlapky. Mně bolí kyčel jako prase, budu to muset taky řešit, bohužel musím počkat až bude přednosta doma,někdo se musí postarat o zvěř.
Drž se děvče, myslím na Tebe.
Já mám své doma v Mariánských Lázních – na malé kolonádě u Ferdinandova pramene, uprostřed parku, je ten malý domek na jednom konci dokonce mým rodným domem. Vždycky se ráda vracím, a vždycky se budu ráda vracet, i když už více než 40 let jsem doma v Praze, a i když ten park už vypadá poněkud jinak.
Je to fajn, že se máš kam vracet a potěší tě to (inlove)
Miluju hory jakékoli výšky. O Silvestru jsem si užila tvou Poniklou – krásné místo, ještě krásnější okolí. Minulý víkend jarní rozkvetlá Šumava – nádhera. Před dětmi jsme často vyráželi do Alp a brzy se tam snad začneme zase vracet. Ze vzpomínky na majestátní sedmitisícovku, když v dálce vykoukla z mraků, mě ještě teď mrazí – viděli jsme ji samozřejmě z výšky přístupné běžným smrtelníkům, i tak to byl neskutečný zážitek.
Jenže DOMA jsem jinde. V kraji úplně placatém, plném rybníků a staletých dubů.
Doslechla jsem se o plánech na novou přehradu na Nežárce… MLP mě uklidňuje, že jednak na to stejně nedojde, a kdyby, tak prý jezero kousek pod chalupou by nebylo tak špatné (whew) Ve mně se jen při té představě ale všechno svírá. Sny na tohle téma jsou víc než děsivé. A můj táta by to bez nadsázky nejspíš nepřežil 🙁
Máme tam ty kořeny opravdu dost hluboko. Vidím, že tady to leckdo chápe. 🙂
Joj Pavčo, moc tě chápu, že ti představa té přehrady nedělá dobře! (h)
K té Poniklé – lyžovali jste ne Homoli? (wave)
Tady je pár fotek z JJM, kde jsem zapustila kořeny: http://malcka.rajce.idnes.cz/2016_06_01
Yga bydlí kousek ode mne- a vypadá to u nich úplně jinak.
Matyldo, u vás je tak krásně! A ta nádherná trojkombinace: máky, chrpy a šípkové růže. Když se přidá obilí, získáš dokonalost (inlove)
Jenom pro porovnání … ovšem to není typická krajina u nás – ze začátku je park a pak jsou fotky od rybníků. Budu muset někdy nafotit i Vrbici … to je teprve sahara.
http://yga.rajce.net/2016_Uplny_konec_kvetna
Narodila jsem se a vyrůstala v Praze. Na jednom malém náměstí, v krásném rohovém bytě. (Teď tam sedí jeden ředitel jedné nevýznamné firmy. Sem se tam vloupala, tak vím). Při každé návštěvě Prahy se tam zatoulám, kouknu nahoru do oken a zatoužím zahlédnout babičku mečovou. Ale už jsem velká a nostalgie je jen malinká. Parčík je taky menší, jeho tajemnost je pryč. Tak nevím. Toužím tam zpátky nebo ne?
Kam bych se ráda vrátila, je rozmezí Vysočiny a Moravy, kraje mé maminky. Do dědovy třešňové aleje (jestlipak je tak dlouhá, jak se mi tenkrát zdála?), pozdravit Anču, moji prázdninovému kamarádku, zaběhnout k potoku Trkači a vůbec. Ale bojím se. Pokazit své dětské vzpomínky. Už vím, že člověk se může vrátit do místa, ale ne do času.
A teď? Zapustila jsem kořeny daleko široko v jiné zemi, už zde mám také své dřív, i když dospělé a nemíním to měnit. Tak jak je to s těma kořenama, nevím. Já je mám v každém případě hodně dlouhé.
Jano, to je báječná vlastnost opravdových kořenů – ony se natahují prostě podle potřeby (inlove) Myslím, že o tom vědí své i naši krajané třeba v Austrálii…
Ostatně, pokud nás čtete někdo zdaleka – napište odkud! Ať víme, jak moc se kořínky umějí protáhnout a přitom pořád držet (wave)
Já bych se taky ráda vrátila do rodného města mé maminky, a tím je Plzeň (zdravím Míšu). Já vím, že je jednoduché sednout v Praze do auta, a v Plzni jsem dnes za chvíli, ale já bych k tomu potřebovala tu mámu, jenže máma už není. Plzeň jsem poznala moc málo. Tím, že tátovi rodiče žili tady v Praze, a byli tak vlastně pořád po ruce, šla Plzeň tak nějak stranou. Mámini rodiče pak zemřeli dost brzy a tím pro mě Plzeň vlastně skončila. A máma nechtěla moc vzpomínat a vyprávět, asi to pro ni bylo moc těžké. Já jí to měla za zlé, no, ještě jsem byla moc mladá na to, abych věděla, že nejdražší vzpomínky někdy nejvíc bolí. Na takovém vzpomínkovém výletě do Plzně jsem v dospělosti s mámou byla vlastně jen jednou. Ani tak jsem se moc nedozvěděla a víckrát už máma nikdy nechtěla.
Nedávno jsem v realitní inzerci zahlédla inzerát na prodej bytu v ulici, kde mámina rodina bydlela. Stejný byt ve stejném domě, i když asi ne v tom samém, ale tam je několik stejných domů plných stejných bytů. I když jsem tam byla jako malá jen párkrát, do detailu si ten byt pamatuji. A tak, jak byl ten byt nafocený a popsaný, tak to byl on, tedy některý z nich. Úplně mě zabolelo srdce, kdyby to mělo smysl, tak bych ho snad koupila. Ale už by to nebylo k ničemu, ti moji lidé už se z těch míst dávno vytratili, asi už jen já vím, že tam kdysi žili, už je to moc dávno.
Tapuz Plzeň má své kouzlo.
Za komunistů jsme byli západní výspa. Plzeň byla špinavá a šedivá. Ale změnilo se to. Plzeň rozkvetla. Opravdu.
A konečně také po 40-ti letech můžeme veřejně slavit, že náš osvobodili spojenci.
Letos zase přijeli. Jsou to už staří panové, ale vítali jsme je s dojetím. Oni byli také dojatí.
Prostě Plzeň osvobodili AMERIČANÉ .
Míšo, mám po mamince takové album z osvobození Plzně. Bylo jí tenkrát šestnáct let, moc na to vzpomínala. Vím, jak jí bylo vždycky líto, jak potom Plzeň zchátrala. Naštěstí se dožila i toho, jak teď znovu rozkvetla.
Pravda je ale, že táta a jeho rodiče, kteří žili za války v Praze, zase vzpomínali, jaká to byla radost, když přijela Rudá armáda do Prahy. Lidi všude byli prostě rádi, že to skončilo. Bohužel, později se to tak ošklivě zvrtlo.
Mamince mého muže také bylo také 16 let, když Plzeň osvobodili Američané.
Měla spoustu zápisů od nich ve svém památníčku.
V Podolí narozená, Vltavou křtěná, tak to jsem já a Praha je rodné místo mojí duše. Dům s mým „rodným bytem“ pořád stojí v Holešovicích, můžu jet kolem tramvají a vzpomínat na prvních šest let svého života. Naproti přes ulici je pořád ta malá sámoška (dnes samosebou supermarket), kam jsem ráda chodila s maminkou za ruku, zvlášť v sobotu ráno pro čerstvé rohlíky k snídani. Když mi bylo šest let, tak jsme se v prosinci přestěhovali na sídliště na Prosek a Vánoce už byly v novém. Sídliště bylo fungl nové a samozřejmě trpělo chronickými nedostatky nových sídlišť, jako nedostavěné cesty, špatná doprava, neupravené prostředí. I tak si pamatuju, jak byli moji rodiče šťastní a pyšní, že získali nový velký byt. Ten starý byl jednopokoják ve čtvrtém patře pavlačového domu bez výtahu, ten nový třípokoják v novém domě s výtahem. A Prosek se stal mým pravým domovem. Jako dospělá jsem se na spoustu let přesunula na Spořilov do domu po babičce a dědovi a vloni jsem se „na stará kolena“ vrátila do našeho bytu na Prosek. A jsem šťastná, tady je to ono. A za ta léta, kdy jsem sem jezdila jen na návštěvu k rodičům, Prosek zkrásněl. Přibylo tu metro, zmizela tranzitní doprava, domy jsou opravené, stromy vyrostly, ulice jsou čisté a je tu všechno, co člověk může potřebovat. Z okna kuchyně a z oken obýváku koukám přímo do korun stromů, z kuchyně od jara do podzimu ani nevidím na zem, jak jsou husté. Všechno tu znám, bývalo to moje „doma“ a po těch letech to znovu je moje „doma“. Nikdy bych nevěřila, jak lehce a bez nostalgie opustím ten dům na Spořilově, tak lehce, že v tom byla až úleva.
Také v Podolí narozená, ale též bydlící první čtvrtstoletí života na dohled od porodnice na nábřeží s výhledem na Vyšehrad a Vltavu. Dost mi to místo chybí, i když se hodně změnilo…. za mého dětství to byl skoro venkov a pro nás děti nabízející úžasné možnosti na řece v zimě v létě a další probíhačky v přilehlém zahradnictví a na kopci. I když jsem nyní též na fajn místě v Praze, Podolí s Vltavou to není….
Ano, Praha je krásná na mnoha místech a umí vzít za srdce 🙂 Když jsem Matyldě loni ukazovala svoji Prahu (tedy hlavně ty Vinohrady, přičemž to MOJE místo je okolí Flory), tak jsem se taky cítila hezky a nostalgicky. Taky se podívám nahoru, kde byl náš byt, ale srdce mi to netrhá. Já (byť vlastně původem Pražačka:) jsem prostě rodem lesní tvor, co nadělám (blush)
Já jsem právě naopak víc než pětadvacet let zmužile tvrdila, jak je to bezvadné, že bydlím ve vlastním domě se zahradou, jak mě to baví a tak. Samozřejmě jsem to udržovala tak, aby nikdo nemohl na náš dům ukázat, že je na něm něco v nepořádku. I jsem ho za ta léta zvelebila, udělala novou střechu, okna, fasádu, ploty. I zahrada byla upravená a na pohled příjemná. Ale rok co rok mi to bylo víc na obtíž, nenáviděla jsem to věčné pletí, sekání trávy, hrabání listí, lovení se v hlíně. A vlastně každý den jsem podvědomě čekala, co se zase stane, kdy mi zase sousedi vytopí sklep, kdy zase přestane fungovat plynový kotel, kdy při bouřce spadne ze střechy taška a střecha proteče, kdy zase na záchodě vylezou mravenci a tak dál a tak pořád do kola. A tak když mě najednou napadlo, že se odstěhuji a prodám to, tak se mi strašně ulevilo. A když jsem vloni 23. prosince předávala novým majitelům klíče, moje srdce plesalo. Od chvíle, co jsem se odtamtud odstěhovala, mi ten dům ani ta zahrada ani na chvíli nechyběly. Holt nejsme všichni lidé lesní a zahradní, mně je zkrátka bližší život městského bytového povaleče, který se nemusí, pokud jde o bydlení, téměř o nic starat 😀 .
Tapuz, chápu, že tě to v hezkém bytě po rodičích těší (inlove)
Mám, Třeboňsko jednu malou vesničku,kořeny jsou po předcích , vzpomínky na dědu a babičku, všechny tety a sousedy.I moje děti cítí že tam patří.Vnoučata už ne. Ty už mají svoje kořínky jinde.A Budějce tam jsem se narodila a i když jsem tam nikdy nežila to město je mi moc blízké a při každé návštěvě je mi tam tak dobře.
Marto, kořeníš na moc krásném místě! Byli jsme tam s Martinem několikrát na různých místech a opravdu jsme si ten kraj zamilovali.
Zdravím spřízněnou duši 🙂 O Třeboňsku viz výš. Do Budějc jsem přistěhovalec a taky je mi tu dobře. Dovedu si představit žít časem zas někde jinde, to jo, ale „budějické časy“ si docela užívám. Narozdíl od časů brněnských, kde mi to k srdci prostě nijak nepřirostlo a prchla jsem hned, jak to šlo.
V Praze… přežívám. V Plzni – s jiným člověkem než tehdy bych asi zakořenila. Kroměříž byla vždycky jen místo, kde se chodí do práce a přebalí se tam batoh na další víkend v pryč. Takže nejvíc „doma“ je u našich na chatě, v lesích.
40 let jsem byla doma v Brně. Pak se mi to moje „doma“ začalo kazit a za těch 6 let jsem tady na vsi zakořenila tak moc, že se až divím. Tady jsem si splnila sny o zahradě, psech a kočce, o večerech venku na terase a kusu vody na zahradě… a tady je to prostě ono, tady jsem měla být.
Matyldo, taky mám pocit, že ses konečně našla (inlove) Celá rodina jste do vesnice zapadli obdivuhodný způsobem 🙂
Bože – mám, to víš, že mám. Támhle na tom kopečku, kde do dálky kostelíček zvěstuje, že tady je to strážní místo, kde moji dávní předci hlásili turecké nebezpečí zapálením ohňů … kdo toto má!
I když jsem z dědiny odešla, tak do dohledné vzdálenosti. Když jsem bydlela v Břeclavi na paneláku, každé ráno jsem se podívala z okna kuchyně, jestli na Vrbicí svítí sluníčko a mamka větrá peřiny (:o)). Po přestěhování ob jeden rybník a jeden lesík dál jsem o tuto vyhlídku došla (což mne pořád mrzí), ale stačí vyjít kousek za Lednici, a zas je tam! A když jedu z Valtic do Lednice, tak ta silnice míří přímo k nám.
Ale já se tam vrátím – třebas ne po kolenou (jak básník), ale v nějaké úhledné urničce spočinu na hřbitově „Radost poležet“ (jak mu doma říkáme).
A článek je moc hezký – doufám, že takhle jsi to těm novým občánkům řekla (nod) …
Ygo, ty jsi pro mě pohádkou o rodném domě (inlove) a tvoji Vrbici mám ráda aniž bych ji někdy viděla – tak krásně o ní píšeš!
Já jsem rodilá Plzeňačka.
Plzeň mám ráda a tvrdím, že nám po roce 1989 rozkvetla a je teď krásná.
V Plni jsem bydlela na 3 místech. Nejprve na Borech, pak v zadních Skvrňanech a teď bydlím na Košutce.
Kde jsem zakořeněná.Moje bydliště na sídlišti Košutka mám ráda. Máme tady kousek les a nedaleko košutecké jezírko.
Ale když přemýšlím,kde mám svoje kořeny, tak to je sídliště Skvrňany.
Tady jsem prožila své dětství od první třídy a stěhovala jsem se až s ročním synem.
Dodnes mám v duši vzpomínky na to, jak jsme chodili do Třešňovky, do Slovanského údolí nebo se jen tak courali sídlištěm. Skvrňany jsou takové malé příjemné sídliště.
Dodnes tam bydlí moje maminka, tak se můžu vracet.
V Plzni bylo krásně. Tedy ne „doma“, ale milovala jsem to toulání podél řek a k rybníkům, nádhera. Lesy u Krkavce, podél Berounky do Chrástu, podél Úslavy do Starého Plzence, Úhlava do Hradiště, České údolí… Všechny ty zákruty, soutoky… (h)
Děvčata, Plzeň vůbec neznám, ale to, co čtu, se mi líbí! (inlove)
Já nevím, já snad ani žádný koře nemám. Milovala jsem svou starou Prahu, i pod tím dřevěným lešením byla romantičtější, teď se mi chce spíš brečet.Z Kolína jsem utíkala, tam teda určitě nezůstal ni kořínek, holt se situace tak vyvinula. Bimbo je plaňanský patriot, ten zakořenil jako dubisko a já asi ty kořeny ani nepotřebuju, hlavně že mám toho svého kořena.
Inko! (inlove) Ten tvůj kořen je zatraceně důležitý a šťastný ten, kdo nějakého má (angel)
Milí Dede, měli byste to těm dětem dát s albem na fotky a v něm toto krásné povídání vepsané…dostala jsem takové na vítání v Chrudimi i s fotkou,na které jsme já a naši a soudružka vítací z MNV…. já bych do něj přidala i fotografie z obce, aby bylo později vidět,jak se s věkem občánka,obraz obce mění nebo doplňuje… jako dar obce by to bylo pěkné…a nebo to namluvit a přidat fotografie a dát na CDčku???
—
městem měst je pro mne Děčín a vždy bude, Chrudim je moje dětství a Pardubice dospělost….
No, nevím, to mě nenapadlo 🙂 Fotky dostanou (fotil Marek:)), dostali dárky pro děti (mj. medvídka s tričkem, kde byla vepředu vlajka vesnice, vzadu jméno vesnice a rok) a pamětní list.
Mimochodem, byla to psina, myslím, že jsme si to užili všichni 🙂
Ahoj. Zvláštní náhoda, myslel jsem na to zrovna včera. Akeretta si byla pro stříbrnou medaili Jánského, vezl jsem ji tam a čekal venku na lavičce pod stromy a přemýšlel právě o tomhle místě. Už neexistuje a připomíná se mi spíš jen zvuky. Vzdálený šum řeky, ptáci, poštěkávání Mumy, lamentování maminky. 🙂 Dlouhatánské roky jsem pak byl jak cikán pořád někde na cestě. Nebo třeba ne na cestě, ale doma jsem tam nebyl. Vybudoval jsem si domov a mám ho rád stejně jako ten původní.
To je přesné Alasdaire, tak to s „rodným domem vlastní duše“ funguje 🙂
Akeretta je pašák! (inlove)
Al má zlatou. 😀
Oba jste pašáci. (h) (h)
Moje duše je rozpolcená. Doma jsem na Hanspaulce, kde skoro celý život žiju, a doma jsem i nad Dalmatinovem, na chalupě, kam jsem se přivdala. Miluju obě místa.
Prahu pro to, že žiju na krásném místě velkoměsta se všemi jeho výhodami a bez většiny jeho nevýhod.
Vísku na konci světa právě proto, že je na konci světa a je tak rozdílná od velkoměsta.
Užívám si obě své lásky.
Renato, naprosto tě chápu, až na to, že já na těch Vinohradech nezůstala a jak se ukázalo, ty kořínky jsem tam moc pevné neměla. Opustit byt pro mě nebyl nikdy problém – s domem je to jiné.
O opuštění Domu radši nepřemýšlím (inlove) Tady jsem zarostlá tak pevně, že se až bořím! 😛
No, to se Ti ani nedivím milá Dede, Opuštění rodného domu pro mne nebyl sen ale skutečnost. Mně se zdály sny jak jsem zpět v tom domě, mně tak milém a pořád mně někdo z něho vyháněl. Poslední sen byl takový, že část domu byla zbourána. Můj dům ve skutečnosti opravdu už neexistuje, musel uhnout ohavným panelákům. Napřed jsem na to místo viděla z našeho bytu, výhled byl téměř až k řece Bečvě, teď už ne, všechno je obestavěné asi tak jako developerské projekty v Praze.
V naší vísce jsem kořeny zapustila aspoň částečně, do mého města a k mé řece se občas vracím ale jen do přírody, ten vnitřek mně už neláká. Zrovna včera jsem projížděla blízkými Hranicemi a připadaly mi jako mé rodné město za mladších let.Střed města je čím dál hezčí a sídliště zarostlá, markety jsou na okrajích. Hranice stojí za to vidět.
Jenny, to je ošklivý pocit – lity lity. Nejhorší je, že on ten pocit nikdy úplně nezmizí. (inlove)
U mne dokázal být děsivým i sen, že se do onoho opuštěného údolí blíží civilizace, silnice, domy, lidé. Čím byla blíž, tím byl sen horší (:x)