Některá témata, která si v rámci měsíce dubna na nás pořadatelky vymýšlejí, jsou pěkně zapeklitá.  Nejzapeklitější bývají většinou bonusy, kde je zadání tématu okořeněno ještě i formou, v jaké se mají zpracovat.

Výběr, který vám dnes předložím, jsou kousky, nad kterými jsem chvílemi i zoufala – opravdu jsem zezačátku vůbec nevěděla, jak téma uchopit, jestli vůbec na takový námět lze něco s kočkami vymyslet. Jak vidno, lze všechno. A postupem doby jsem zjistila, že čím šílenější téma, tím víc se bavím a čím šílenější výsledek, tím víc čtenáře zaujal.

Stoslůvka jsou vybrána průřezově, ze tří ročníků, kterých jsem se zúčastnila. Drabble jsou uváděna včetně závěrečných poznámek – tak, jak byla napsána.

Z prvního ročníku jsem vybrala téma, na které jsem třeštila oči drahnou chvíli a vůbec netušila, co si pod ním představit. Takže nakonec mi vypomohla Sofie a její večerní pohádka pro koťata.

Téma: Punková nutrie
Název: Jak na zlobivá koťata

„Koukejte už zalézt do toho pelíšku!“ pravila rázně kočičí máma Sofie.
„Pohádkůůů, pohádkůů,“ překřikovala koťata jedno druhé.
„Jste tu všichni? Tak poslouchejte: Pro zlobivý děti si chodí čerti. Ale pro zlobivý koťata chodí nutrie. Ale není to lecjaká nutrie, je to punková nutrie! Má velkou fousatou hubu a z ní čouhají dva obrovský oranžový zuby. V uchu má kus drátěnýho plotu, na zádech zelenej pruh ze žabince. Věčně je v rauši, protože si dává mletou vrbu, a miluje rachot. Proto musí kočičky našlapovat potichoučku a hlavně vůbec nesmí chodit k řece, jasný?“
Tu noc se koťata od mámy ani nehnula.

Druhý ročník byl na ošemetná témata velmi bohatý, a to hned od začátku. Tak co byste řekli třeba na toto? My v hotelu jsme si ho vyložili hodně po svém a přiznám se, že jsem na konečný výsledek byla opravdu pyšná.

Téma: Duch jazyka
Název: Smutný osud

„Uzený, s bramborem a omáčkou!“
„Óóóóch,“ ozvaly se šustivé hlasy.
„Vařený, rajská a knedlík!“
„Áááách,“ zašuměly koruny stromů.
„V trojobale, americké brambory, česnekový dip!“
„Ouououou,“ zasténalo v travinách.
„Uzený, jemná cizrnová kaše s vůní rozmarýnu a česneku!“
„Ólalala,“ zazpívaly vlny na řece.
„A co ty?“ obrátili se na posledního.
„Nakrájený na kousky…“ soukal ze sebe stydlivě.
„A dál?“ dotíraly hlasy.
„Naložený do misky…“ lezlo z něj jak z chlupaté deky.
„Fíhaaaaa, to zní dobře,“ zaznělo v okolí.
„A pak mě sežraly kočky,“ dokončil svou story smutný hlas.
Duchové hovězích jazyků na sebe pohlédli a rozesmáli se, až se jatka otřásala.

Když na mně vykoukl bonus, jehož téma znělo „Pravda je rodu ženského, protože je víc krásná, než praktická“, a v zadání jsem se dočetla, že by to měl být muzikál, šly na mě mrákoty. Zpracování formou scénáře, tedy i s režijními poznámkami, musí z něj být poznat, že se tam zpívá a možná i tančí. A to vše v dvojdrabbleti, neboli ve dvou stovkách slov. Uf. První večer jsem to vzdala. Jenže přes noc se mi vše rozleželo v hlavě a řekla jsem si – chtějí muzikál? Dostanou ho. Z mého muzikálu Kočky za sklem je sice napsaná jen tato jedna scéna, ale kdybych ho jednou dopsala, ó jé, to by byl trhák! 🙂

Téma: Pravda je rodu ženského, protože je víc krásná, než praktická – bonus, muzikál
Název: Kočky za sklem

Přichází Princezna, klopí hlavu.
„Strach mám o lid můj kočičí, ten den se blíží, dozajista přijde!“
Kolem proběhne Mladíček, následovaný Zrzavým.
„Ještě si hrajte, ještě se bavte, dokud můžete!“
Dojde k lůžku, kde leží Stařec. Ladně usedne vedle. Upře na Starce svůj zrak.
Začne zpívat árii, během které na scénu postupně vcházejí další – Mladíček, Zrzavý, přiblíží se i Černý. Ke konci árie všichni tančí kolem Starcova pelíšku.
„My žijem s nimi z čisté lásky
a dožít máme se zas běd
rozmarem jejich bez nadsázky
kožich nám budou děravět
ač vám to je či není divné
už to tak chodí drahně let
po pravdě je to prapodivné
to bychom mohli vyprávět.

To jednou ráno vrznou dveře
chlap jako hora stojí v nich
ty jeho ruce ty jsou všude
nelze se před tím zachránit.
Oči i zuby prohlídne nám
kdyby to bylo jenom to
bez dlouhých řečí auvaj auvajs
přiletí potom pigáro.

Pomalu dotančí. Rozesadí se kolem Starcova lože.
Stařec se zvedne:
„Vězte! Tímto každoročním rituálem stvrzují lidé i kočky, že i další rok budou neochvějně stát při sobě. Lidé budou kočkám poskytovat domov, kočky budou lidem domov tvořit.
Taková je pravda a tak to budiž navěky!“

Padá opona. Závěr třetí části.

Závěrečná poznámka: 

Osoby a obsazení:
Princezna – Rozárka
Mladíček – Barbucha
Zrzavý – Tobiáš
Černý – Jája
Stařec – Čeněk

Úryvek z připravovaného kočičího mňauzikálu Kočky za sklem.
Autor libreta: domácí.
Nápěv písně z třetí části: prozatím není složen originál, lze broukat na melodii písně Milenci v texaskách z muzikálu Starci na chmelu.
Technická poznámka: pigáro = každoroční očkování.

Do třetího, letošního ročníku, se mi hodně pletli naši dva stařešinové, kteří mají v naší kuchyni poměrně luxusní kočičí domov důchodců. Moc ráda je pozoruji a moc ráda vidím, jak se bývalí venkovští kocouři změnili v domácí mazlíky, kteří jsou rádi za teplý pelíšek a střechu nad hlavou. A tak když přišlo téma, s kterým jsem si nějak moc nevěděla rady, pomohli mi rádi oni dva.

Téma: Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa!
Název: Světoběžník

„Hele, stačí, aby domácí řekl, a půjdu třeba na kraj světa. Já jsem totiž prochodil kde co, dokážu dojít kamkoliv, abys věděl!“
„Fakt, Silvere? To jsi byl i za řekou?“
„Jasně, Jájo. Dokonce až v lese!“
„Tak pánové, musím kuchyň vytřít, sypejte na chvíli na dvůr, slunce svítí, běžte si vyvětrat kožichy!“
„Na dvůr? Vždyť misky jsou tady! A teplá dlažba taky!“
„No tak, Silvere, přece tě nebudu ven nosit… jak podlaha uschne, tak zas přijdeš, utíkej, ta chvilka na čerstvém vzduchu tě nezabije!“
„Nezabije… co když se ta kuchyň ztratí? Někdo by ji měl radši hlídat! Hlásím se dobrovolně!“

Závěrečná poznámka: 

Nutno dodat, že Silver, patnáct až dvacet let starý čistě venkovní kocour, kterého jsme potkávali po celém městečku i jeho okolí, zaparkoval kolem vánoc pod stolem v naší kuchyni a od té doby, pokud nemusel – viz výše – z kuchyně nevyšel. Nanejvýš dojde tak ke dveřím, zkoukne počasí a opět se vrátí. Misky, teplo a bezpečí vyhrálo nad toulavým srdcem. Asi k tomu přispěly i bolavé klouby, ale Silver se nového domova prostě nemůže nabažit.
Ale na Jáju se stejně vytahuje pořád.

A máme tu poslední vypečené téma. Po jeho přečtení jsem také jen polkla a padly na mě chmury. Rum? Co s kočkami a rumem, proboha? Nicméně… vzpomínka zasvítila, no a pro jednou byly kočky holt víceméně jen pozorovatelé, nikoliv hybatelé děje.

Téma: Pláčí námořníci rum?
Název: Jen tak si trochu šplouchnout (aneb na rumové vlně)

„Nejlepší je ten s plachetnicí,“ tvrdil domácí. „Námořníci prej jinej nepijou!“
„Ale tenhle plachetnici má!“ zvedl flašku kamarád.
„Jenže špatnou! Takhle vypadá správná plachetnice!“ Domácí se vyštrachal na židli a začal šmátrat rukou po lednici.
Čenda, sedící na lince, to viděl nejlíp.
Domácí nahmatal tu ohromnou flašku. Shodil si ji na hlavu. Pak ho ještě praštila do nohy a těsně nad zemí byla zachycena kamarádem.
Pětilitrovka rumu šplouchla, vyrazila lehce nasazený špunt a uronila na zem jednu velkou slzu.
Ti dva málem brečeli taky, ale nechtěli si ředit ten rum.

A koho vyhodili prvního? Nás!
Prý si to slížou sami!

Toto sice v poznámce nebylo, ale padaly na to dotazy v komentářích, tak raději vyjasním okamžitě. Ne, nejsme domácnost alkoholiků a běžně si opravdu rum v pětilitrových lahvích nekupujeme. Toto byl dárek, který jsem dostala, když jsem se stěhovala z jednoho nejmenovaného jihočeského města, které je proslaveno výrobou rumu s plachetnicí. A na té lednici stála opravdu docela dlouho. Ale už nestojí. Víte, on se rum strašně rychle vypařuje…