Zkušenosti, které málokdo z nás má – tropy, džungle, lidé, zvířata, neznámý vzrušující i hrozivý svět. Alasdair se v něm naučil chodit a ve svých drabble nás tam vezme s sebou. Spolu s ním uvidíme skutečnost psanou srdcem. Dede
Fandom: Naslouchej krajině – tropická sekce
Název: Co je větší svinstvo?
Téma: Vigilantibus iura
Zpoza poklopu se vysoukala postava. Ten vypadal, smrděl by snad i na fotografii.
Ale co se dá dělat, jinak to nejde a jen díky němu se dal zase spláchnout záchod. Co to dělají, Šaran, Rádž, Becky, dokonce i Robin? Peníze položí na zem a odmítavé gesto.
Muž zoufale gestikuluje, pak rezignovaně odchází, už si zvykl. Běžím k nim, zastavuji ho. „Tam se postavte, pane“. Beru do rukou hadici a sestříkávám z něho to svinstvo, naše svinstvo (!!) dolů. „Zavřete oči“. Přepínám na jemnější proud. Pak mu podávám ručník, sbírám peníze a podávám mu je. Ty zatracené kasty!!! Mají to v krvi.
Závěrečná poznámka:
Ta zásada je moc pěkná, a jistě pravdivá, ale když ono ne všude to římské právo jaksi… Tahle manuální čištění žump dělají v jistých zemích příslušníci těch nejopovrhovanějších kast. Když se mně pak Becky ptala, co to u všech všudy dělám, vykašlal jsem se na trénink hindí a vylétlo ze mne anglicky „Ticho Becky! Naštvali jste mně!“ Použil jsem tehdy jiný výraz, a řval jako bengálský tygr, ale tady jsem mezi slušnými lidmi.
* * *
Název: Stráž u mrtvého rytíře
Téma: Naděje umírá ráno
Nechce se mi spát. Co se mi nechce? Spát. Spát se mi co? Nechce. Komu se nechce spát? Těm zmetkům, co chtějí roh. Mně hrozně. Hlídej, tohle jim nesmí projít! Padlý rytíř nepřijde o to poslední, co má. Nedostanou se sem autem, jediné moje štěstí! Ať už je ráno! Svítá, konečně! Támhle se třpytí východní Himáláj, to je taková krása… Přestalo se mi chtít spát, tluče mi srdce. Kdo přijde dřív? Už jdou, ne!!! Nikdy bych si nepomyslel, že sekání listů vrtulí helikoptéry do vzduchu a přehradná palba, kterou spustil někdo na palubě, mi bude znít, jako sladké verše Džayadev.
Závěrečná poznámka:
Toto není můj zážitek, ale nejsou to nijak řídké situace, odehrávající se např. nad mrtvým nosorožcem. Tu obrácenou uspávací mantru z jedné pohádky, znal dotyčný ode mne.
* * *
Název: Co není v hlavě, musí být v plechu
Téma: Oděl se do oceli
Sám to nezvládne, co naděláme.“ pravil Robin. „Zkusíš to? Mám chromou ruku.“ „Neuspíme ho raději?“ Můj návrh se nesetkal s pochopením. „Máme jen ketamin, na něj je to málo a nedělá mu dobře.“ Kývl jsem, ať mi podá klíčky.
„Tohle zvláštní auto si musíš spíš obléct, než do něj nastoupit, ale ochrání vás.“ Nasoukal jsem se do obrněnce a pomalinku se blížil k místu, kde ležel pochroumaný kolega. Krokem… neuspěchej to… už jsem u něho. Otvírám boční dveře a Rajeev se těžce sápe dovnitř.
Nosorožci to neušlo. Rozbíhá se. „Couvej! Couvej!“ Dupu na plyn, křoví nekřoví ujíždím. Jsme rychlejší, sláva.
Závěrečná poznámka:
Indický nosorožec sám vypadá jako obrněnec, jednotlivé pláty jsou na něm dobře patrné. Tenhle se za živý svět nechtěl vzdálit od kolegy s prasklým kotníkem. Ujeli jsme mu, ale myslel jsem, že se strachy zblázním. On totiž na rovince rychlost 40 km/h klidně vyvine.
* * *
Název: Nedotknete se jich!
Téma: Cena dospělosti
Všichni jsme zkoprněli, i když místní kolegové o něco méně. Skupinka odraných, roztřesených děvčat se snažila co nejrychleji zmizet někde v lese, klopýtaly, některé bosé, zrovna přes typický biotop kobry královské. Podařilo se je zastavit a uklidnit, Robin chrlí věty úžasně rychle, ten jazyk zatím takhle nestíhám. Psi začali zle vrčet. Dav děvčata dohání, doufal jsem, že tuhle příčinu jejich zděšení nemá. Robin nás rozestavuje kolem nich.
„Altair! Deneb! Albireo!“ křičí na psy a ukazuje, kde mají stát.
Tlupa sexuchtivých chlapů se zarazila a nespokojeně brebentí. Pohnou se dopředu, naši ovčáci zle cení tesáky.
Zvedám pušku a střílím do vzduchu.
Závěrečná poznámka:
Byli jsme strachy bez sebe, bylo nás málo a ten dav čítal odhadem 100 dospělých chlapů. Kolega vysílačkou volal policii, naštěstí jsme udrželi na uzdě do jejího příjezdu. Co chtěli, myslím nemusím zdůrazňovat. Nejstaršímu děvčeti prý bylo 14. Tenhle jev není v Indii nijak nový, jen poslední roky se o tom u nás víc mluví.
Velmi silne obrazy malovane peclive vybranymi slovy. Nevim, co vic bych mohla v diskusi dodat. Snd jen to, ze tohle si budu pamatovat.
Milý Alasdaire – výborná stoslůvka. Těžko vybrat, které na mne zapůsobilo víc, všechna nutí k zamyšlení. Ale snad přece jenom ten první – velice lidský příběh. Děkuju za něj.
Pěkné, silné, děkuju.
Alasdaire, velmi silná drabblata. Když jsem přečetla autora, zajásala jsem „tak konečně píše“. No a pak jsem viděla, že to jsou „stoslovky“ a skoro jsem byla zklamaná. Přišlo mi, že právě u tvých příběhů bych chtěla číst dlouhééé povídání. No ale po přečtení mi těch sto slov stačilo (tedy ne, že bych neuvítala ještě i nějaké dlouhé). Podařilo se ti v nich dodat každému slovu sílu několika vět. Třeba u drabble „Stráž u mrtvého rytíře“ jsem vůbec netušila o čem bude a tak mě těch několik vět vehnalo slzy do očí. U „lidského“ drabble o kastě untouchables (Dalit), si takový zážitek vůbec nedovedu představit a prostě nechápu, že tenhle přístup v Indii stále ještě existuje. (zrovna se díváme na DVD na bristký seriál „Indian Summers“, takže i o nich je tam řeč).
Co se týče posvátných krav, vzpomněla jsem si na britský seriál „Man&Beast“ Hned v prvním díle je reportáž právě o posvátných kravách. Nesmí se nejen zabíjet, ale ani jejich maso jíst. Skvělý herec Martin Clunes (Doc Martin) hned v prvním příběhu navštíví farmáře, který se o staré posvátné krávy stará. Krátký popis pro ty, kdo nerozumí anglicky. Lidé mu krávy dají, když už o ně sami nemohou pečovat. Krávy většubiz ještě dojí mléko, které famáře živí a on se o ně postará až do jejich smrti (dožijí se až 20 let). Pak je odveze „pohřbít“ na otevřenou louku, kde (předem stažené z kůře) se o zbytek postarají supi (proto ta stažená kůže, aby byl „odchod“ rychlejší). Našla jsem to na youtube, tak kdo chcete, můžete se podívat
https://www.youtube.com/watch?v=EXlJFm0TXu4
Pro mě jsi opravdu hrdina, já tady jenom sedím doma a píšu nekonečné eseje o ochraně zvířat a jejich prostředí, ale ty jsi opravdu pro to něco dělal s nasazením vlastního života.
Děkuji ti, já nějak nevím co na to říct. Snad jen to, že jsem sice žádnou esej od tebe nečetl (nedala bys mi odkaz? nevadí, že bude anglicky), ale z některých tvých zdejších komentářů plyne, že máš rozsáhlé znalosti.
Eseje na internetu nemam, porad jeste nemam dostudovanou universitu, dissertaci musim odevzdat na zacatku rijna a jeste zpracovat nekolik jinych ukolu do te doby, a myslim, ze mame zakazane nase prace zverejnovat. Tak jenom obcas poslu znamym neco emailed, pokud si nekdo chce opravdu par eseji precist. Bohuzel jsou samozrejme restricted by the essay question we are given, takze nemuzu napriklad psat o ochrane zivotniho prostredi z hlediska jake ja povazuju za nejdulezitejsi, ale treba z hlediska politickeho, protoze takove bylo zadani.
Teda abych pravdu pověděla já ani těch komentářů moc nepíšu, právě naopak se diskuzím o ekologické vědě a životním prostředí vyhýbám, protože na to nemám nervy, strašlivě mě rozčiluje ignorance a netečnost. Já chápu, že individuálně nikdo z nás planetu nezachrání, ať děláme co chceme, ale proč lidi zapírají, jak velké máme problémy. Doteďka si pamatuju „není rozdíl mezi palmovou plantáží a tropickým pralesem, všechno je to zelený“ jak tady zaznělo, co na to říct
Vzpomínám si na to. Také mi prostě hlava nemohla pobrat konkrétně tenhle výrok a přemýšlel jsem jestli jeho autor ze sebe takového ignoranta jen dělá nebo jím skutečně je.
S těmi eseji to chápu, měli jsme to podobně.
Vzhledem k tomu, ze tech vyroku bylo vic, jako ze destne pralesy nam k nicemu nejsou, nebo ze CO2 je uzitecny plyn bez ktereho nemuzeme vic, a kdyz je neco uzitecne tak cim vic tim lip; tak bohuzel neverim ze by to bylo jenom predstirani nevedomosti
Alasdaire! Pěkných stoslůvek a ještě zajímavější témata! Jako malá jsem měla možnost shltnout všechny knížky s povídkami E.T. Setona o zvířatech. Bylo to ještě předválečné vydání, s jeho drobnými malůvkami po stranách textu. Krása! Přečetla jsem předválečná vydání J.O. Curwooda o zvířatech. Později jsem se vrhla na povídání B.Grzimka, velkého zastánce africké zvířeny. Ten smutek, který jsem v sobě měla, když popisoval jak zvířata v Africe jsou ničena, proto také stál u zrodu Serengeti (mimochodem přes park má vést dálnice ;( ).
Musím říct, že to byl velmi slabý odvar toho, co se děje nyní. Lidstvo hloupé a zblblé mamonem! Dobří lidé musí zbylá zvířata chránit se zbraní v ruce! Děsné! Na dokumenty o divokých zvířatech, na různých TV kanálech se už raději nedívám.
To co jsi dělal vyžaduje kus odvahy a i nyní, u nás v kotlince, to jistě není také žádný med. Přiznávám, že k blbému Homo sapiens, moc laskavosti v sobě nemám.
Přes park Serengeti dálnice??? No ještě že se toho Adamsonovi nedožili.
Naslouchat přírodě a podivnostem žití je složité a krásné,někdy moc těžké. Snažím se naslouchat celý život a zdá se mi, že neznám vůbec nic. Děkuji za drabble,která shrnuji podivuhodný život Alasdair MacColla. K tomu je třeba velké životní odvahy,píle,síly a touhy.Dík.
Moc vám děkuji za krásná slova.
Mě zase krásným stylem a takovou noblesností v projevu a samozřejmě i vztahem k přírodě, zvířatům a místním – já nevím – používá se ještě vůbec slovo domorodcům? – připomíná Alasdair hrdinu mého dětství Otakara Batličku….jeho příběhy byly dost podobné,s takovou lidskostí a laskavostí a poučnou pointou – i když si umím představit, že Alasdair dokáže i řvát jako zasypanej horník 🙂
Moc vám děkuji, to jsou samá úžasná srovnání, která si nezasloužím. 🙂
Domorodec. Já vám nevím, používají se výrazy jako native nebo aboriginal a potom je velká spousta speciálních slangových výrazů, které by šly dejme tomu přeložit jako domorodec. To je spíš otázka na místní lingvisty, kupříkladu na Ioanninu.
Jo a ještě jedna poznámka – k tomu drabble, jak jste couvali obrněncem od nosorožce 🙂
Mě takhle jednou honilo na úzké cestě (v Anglii:)) stádo rozdováděných dojnic – nebyly nebezpečné, ale plechy na autě by nejspíš pěkně pocuchaly. Tak jsem předvedla své nejdelší a nejrychlejší couvání pomocí zrcátek v životě! A proč podle zrcátek? Protože se v anglickém autě neumím koukat přes to druhé rameno (chuckle)
Jinak musíš mít nervy ze železa… já vím, že na něco takového bych neměla 🙂
Já couvám podle zrcátek také. A tebe chápu, že jsi na to šlápla. Však poničené plechy nejsou nic levného na opravu.
A tehdy to byl hrozný fofr. Já jsem věděl, že za mnou jsou asi kilometr jen takové křáky, tak jsem to ani moc neřešil a pral jsem to po přímce.
Jo, jo, to musel být pěkný nervák. Když si tak představím „oplátovaného“ naštvaného nosorožce, který si tak pomalu (no, spíš rychle) v hlavě sumíruje, že to tak nenechá a že se s těmi drzými trpaslíky a jejich plechovým pomocníkem, co se mu vloudili do teritoria, rázně vypořádá. A jak pěkně napsané, fakt jsem při tom trnula.
No a dojnice, já bych to nepodceňovala. Už jen ta jejich velikost a váha, kdyby se do člověka opřela, tak má člověk dost.
To jsou chvíle, kdy si jinak pyšný „pán tvorstva“ sakra dobře uvědomí, kolik jiných živočichů je daleko větších, silnějších a ve svém prostředí lépe vybavených, než on. A že není žádným „pánem“, ale jenom jedním z oček v řetězu.
Ze svých potápěčských dob si dodnes moc dobře pamatuju, jak jsem jednou i se vším tím nechutně těžkým cajkem na sobě vystřelila z vody po žebříku na loď. Končila jsem ponor, už jsem se jen tak pod lodí vydýchávala, můj parťák už byl na palubě a já jsem se pomalu chystala taky. Byla to pohodička, voda prozářená sluncem, ráj na zemi. Najednou kde se vzal, tu se vzal, začal se o mě až moc zvědavě zajímat žralok dlouhoploutvý (carcharhinus longimanus), velmi dobře rozeznatelný díky své velikosti a právě velmi dlouhým prsním ploutvím. Rychlost a nenápadnost, s jakou přijel, byla působivá a je to skutečně supernádherné zvíře. Ale zrovna tenhle krasavec nemá dobrou pověst a v té vodě je on doma a člověk jen na neohlášené návštěvě. Tak rychle a lehce jsem snad z vody ještě nebyla, přitom všechny ty potápěčské krámy jsou těžké jak cent, plus ještě neoprén a ploutve na nohou :D.
Ale stala se mi i mnohem prozaičtější příhoda. V zámeckém parku na Opočně jsem na takovém betonovém nájezdu těsně u vody obdivovala labutě na řece. Labuťák se najednou sebral, rychle zavesloval ke břehu a vylezl na ten betonový nájezd. Jeho velikost mě doslova šokovala a se vzpomínkou na to, jak dovedou člověka prohnat obyčejné husy, jsem radši rychle vzala dráhu.
Alasdaire, pořád jsem přemýšlela, koho známého mi připomínáš (když pominu literární postavy:)) a včera mi to konečně došlo – Josefa Vágnera, toho, co vlastně vybudoval dvorské safari. Psala jsem s ním svoji diplomku, v té době jsem byla na brigádě v zoo (zebry, žirafy, pakoně:)) a vždycky poté, co jsem mu pověděla novinky ze zoo (on ji měl tehdy zakázanou) a předtím, než jsme šli řešit moje konkrétní dotazy (výběr a přeprava divokých zvířat), tak jsme si prostě povídali – víc o lidech v Africe, než o zvířatech, ta přišla na řadu potom.
Přestože pobýval v jiném světadíle než ty, měl velmi podobný pohled, lidský pohled, na tamní život – a v tom mi ho připomínáš (inlove)
Pokud jde o drabble – tak to první si pamatuju od chvíle, kdys ho napsal, tak je silné! Mohl jsi mlčet jako ti ostatní, ale tys vzal tu hadici… a ta voda znamenala, žes uznal lidskou důstojnost člověka živícího se tak strašným způsobem.
Ono mě ještě ledacos napadne a připíšu to sem… 🙂 (to abych tu nepsala ságy:))
Ale to děkuji mnohokrát, to je pro mě čest, takové srovnání. Také bych si s ním nesmírně rád popovídal, Afriku znám jen co mám nastudováno a zprostředkovaně. Všechny kontinenty zkrátka člověk stíhat nemůže. (o)
Milý AMC, tvým příběhům nesmírně sluší tento sevřený textový útvar. A je jedno, jestli se odehrávají daleko v tzv. divočině, nebo tady u nás. Snad nejvíc mě zasáhl příběh o Filemonovi a Baucis.
Jo, a knížku bych si taky koupila.
Moc ti děkuji, MaRi. Tebou zmíněný příběh zde ale nebude. On je trochu za hranou, mohl by z toho být průšvih, hodně jsem zvažoval ho vůbec napsat.
Alasdaire, tak jsem se opět pokochala tvými krásnými výtvory. Kdy z nich bude knížka? Základ máš už velmi dobrý, stačí udělat ještě pár výběrů, a je to.
P.S.: Doufám, že si od tebe v brzké době přečtu i nějaké nové věci.
Občas ze mě někdo páčí knihu, milá JJ, ale nevím, to je strašně velké sousto.
Alasdaire ty máš dobrodružný život.
Už to není tak hrozné. 😀 Jednu cestu jsem ještě plánoval, ale zmařilo ji hloupé zranění. A koneckonců u nás je také krásně. 🙂
Alasdaire, víš z mých komentářů na DMD, jak moc ráda tvé příběhy čtu. Jsou tak jiné, oproti těm ostatním. Je z nich cítit láska k přírodě, k těm divokým tvorům, kteří vedle nás mají čím dál tím méně prostoru. Vyhledávala jsem tvůj nick, přestože jsem občas z těch příběhů byla občas špatná. Vracím se k nim a často přemýšlím,proč to lidi těm úžasným tvorům dělají. Ještě, že jsou i takoví jako ty. Becky, Robin… Vracíte mi víru v lidi. Diky a piš dál, prosím. Máš co říct…
Ehm. Káč! 🙂
Proč jim to dělají? Jeden důvod je lidská nevědomost a druhý důvod je lidská svinskost. Naštěstí, vždycky když si říkám, že ani jedna z těchto vlastností u lidí nezná mezí, najdu vždycky někoho, kdo se vymyká. 🙂 Onehdy třeba jakási skupina zabránila dvěma grázlíkům ve vyrýpávání vzácných květin v chráněné zóně. Chránili ty tořiče málem vlastními těly a hnali hajzlíky svinským krokem.
Tak a vystřílel jsem si prach na nějaké drabble. 😀
🙂 ba ne, to nebylo sto slov a do příštího drabble to všichni povinně zapomenou 🙂
Taky tak. Kdykoli vyskočil v novinkách Alasdair, hned jsem tam nadšeně letěla. Mám na těch příbězích asi nejradši, že jsou tak pravdivý. Neumím to pořádně říct – prostě že je z nich poznat, žes tam byl a prožil to. A k tomu jsou navíc dobře napsaný.
Mně temnější tóny nevadí, naopak – tím víc vyniká světlo, lidskost. Tam, kde je. To je jak s fotkou nebo obrazem – když tam nebude stín, bude to plochý, nevýrazný. (S tou metaforou by se dalo hrát dlouho a na obě strany. 🙂 )
Z tohohle výběru se mi nejvíc líbí ta poslední, hned za ní ta první. Obě si pamatuju.
Dělal jsem to s tvými drabbly podobně, Ioan, nemysli si. 🙂 A i když ta tvá drabblata jsou z fiktivního světa, tak v ních bývá tolik pravdy až to bere dech. Jsou to zase pravdy takové obecnější.
Je to právě pravdivost a hloubka, která se na příbězích cení, která oslovuje a může hluboce hrábnout do duše čtenáře – nebo diváka.
No a pravda o lidské povaze může přijít v různém balení 🙂
Alasdaire, máš zajímavé zkušenosti. A svým způsobem i děsivé pro nás, co spokojeně žijeme tady v kotlince a řešíme z hlediska těchto zážitků blbiny. Ty tvoje jsou silné, neustále na hranici násilí… pro nás neuvěřitelné. Ale zároveň uvěřitelné.
To naštěstí zdaleka nebylo neustále, Matyldo. Ale do drabblí, samozřejmě člověk vybírá to, co je silné a myslí si, že by to mohlo být zajímavé.
Musím si to nechat v sobě uzrát, protože ta nejsilnější je závist….Já nikdy nechtěla cestovat, ale vždycky jsem chtěla se zaobírat zvířatama. Po praxi v ZOO Praha a Dvůr Králové jsem sice věděla, že nejlépe umím kravsky, ale přece
Jéé! To by se tam někdy tak hodilo, když se ta posvátná zvěř rozvalí přes cestu a my si mohli vytáhnout stoleček a rozdat karty protože odejdou až ony budou chtít. 😀
Inko, promiň, ale ta Alasdairova představa je neodolatelná – jak jim děláš na výpravách tlumočníka a vznešenou řečí (jsou to posvátné krávy!:)) přesvědčuješ kravky, aby si laskavě poodešly pohovět o kousek dál – a ony ti rozumějí a skutečně odcházejí…(angel)
Milá Dede, každý milovík zvířat má nějaké to svoje zvířátko TOP, se kterým se nejlépe dorozumí. Já jsem si vždycky myslela, že jsou to koně, ale jednoznačně se ukázalo, že jsou to krávy. Nevím ovšem, jestli bych dokázala komunikovat s kravami posvátnými, když jsem takový pohan
Inko, i posvátné krávy ocení porozumění – to jde od jednoho srdce k druhému. Víc k tomu netřeba (inlove)
Já jsem si kdysi myslela, že „mým“ zvířetem jsou kočky… jako malá jsem k sobě uměla vábit i ty velmi plaché. Pak jsem si myslela, že to jsou koně – uměla jsem je uklidnit a přesvědčit, ale (bohužel) ne zrovna z jejich hřbetu:)) No a teď si myslím, že to jsou psi, protože s nimi žiju.
Ve skutečnosti to vlastně nevím 🙂
Možná Dede, že jsou to všechna ta zvířata , která ti rozumí a ty jim, je ten instinkt je někde hluboko zasutý, zatím. 🙂
Kdepak Jenny, já se svými psy jedu na jedné vlně beze slov, koně jsem vždycky zklidnila, ale když jsem si zvládla vybrat ze stáda 120 krav jednu a tu si převést do inseminačního boxu, když jsem zvládla sama přeházet tisícovku krav do sekcí tak to bylo o opravdovém porozumění. To byla ta kravská řeč. Odnosila jsem mezi nima obě děti, s Kubou jsem tam lítala ještě týden před porodem, s Kačkou do devátého měsíce